Page 1

egon bondy

Sourozenci_zlom.indd 1

30.1.2012 10:00:13


Sourozenci_zlom.indd 2

30.1.2012 10:00:13


invalidnĂ­ sourozenci

Sourozenci_zlom.indd 3

30.1.2012 10:00:13


© Egon Bondy – heirs, 2012 © Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2012 © Editor Martin Machovec, 2012 © Filip Tomáš – Akropolis, 2012 ISBN 978-80-87481-65-3

Sourozenci_zlom.indd 4

30.1.2012 10:00:13


sestřence

Sourozenci_zlom.indd 5

30.1.2012 10:00:13


6

Sourozenci_zlom.indd 6

30.1.2012 10:00:13


7 Když se vyšplhal na vrchol kopce, rozprostřela se před ním planina. V poli stály tři stromy. Cesta byla pokryta zbytky tajícího sněhu a plná kaluží. Hlína se lepila v celých kusech na boty. Když došel pod stromy, zakopl o mrtvolu. Byla už v pokročilém rozkladu. Nedalo se proto rozeznat, byl-li to muž, nebo žena. Dloubal do ní nohou a vytékalo z ní bláto. Byla to mrtvola světa. Bylo ošklivé počasí a nebe bylo kalné. Po pár kilometrech došel do hospody. Měl silnou kocovinu. Poslední dni nepřetržitě a mnoho pil. Hostinská mu nalila pivo. Byla tlustá, ale ještě ne stará. Měla na­ ondu­lované, ale pocuchané vlasy, černé a lesklé. Když se usadil v koutě, odešla do kuchyně za zasklenými dveřmi. Vzápětí bylo slyšet, jak se s někým páří. Otřásala se kredenc a nádobí a sklenice drnčely. Ozývala se mužská slova a její vzdychání. Dvoje nohy podupávaly a šoupaly po podlaze. Za oknem na malé návsi bylo liduprázdno. Všechna okna v domcích byla temná a zatažena malými barevnými či háčkovanými záclonkami. V místnostech muselo být i teď o polednách tma. Jen z některých komínů se kouřilo. Když šel dál a vzdaloval se od středu planiny, uvažoval o mrtvole světa. Zřejmě tam ležela už přes zimu. Těžko by se dalo předpokládat, že ve vesnici o ní nevěděli. Měli ji přímo za humny a ještě u cesty. Zdá se, že jí vzali boty, čepici a jistě i hodinky. Na konci planiny, kde začínal opět spád kopce, se zastavil. Přes řídký lesík viděl v šedivém, ale jasném vzduchu až dolů. Zdálo se mu, že hladina vod se opět o něco zvedla. Poslední měsíce zůstávala stát a jen příliv zaplavoval dočasně pár metrů země navíc. Z včerejška však zřejmě přes noc opět stoupla. Bylo nutné jen čekat, jestli se opět zastaví. Takto byl již zaplaven celý kraj. Podivně, neboť kopec, na kterém stál, nebyl nikterak nejvyšší na zemi. Voda zalila však již i vysoké hory a pokryla je jako plášť, který se chvěl a přetékal, ale tkvěl na nich v překvapující stálosti, přelévaje se pak zase dál do nížiny. Možná že toto byla poslední souš. Na druhé straně bylo pod vrchem město. Tam bydlel. Na předměstí již voda zalila některé domy. Byly však již stejně prázdné. Byl v hospodě, která byla poměrně nedaleko a v malém dolíku. Není vyloučeno, že dnes je už zaplavená. Rozhodl se, že se vrátí jinou cestou, protože do příchodu noci se stačil ještě vrátit. Na této straně kopce byly pod lesem ještě dvě vesnice a v každé měl pivo.

Sourozenci_zlom.indd 7

30.1.2012 10:00:13


8 Jako každé noci, i v této se otevírala nebesa. Zdržel se přece jen v poslední vesnici a nevolnost z něj trochu spadla. Šel domů za tmy strání nad vodou. Cesta mu byla pohodlná a známá, a tak se netečně díval před sebe a do nebe, kde se rozvíjel film, jehož obměny byly už tak nepodstatné, že kvůli nim nestálo běžně za to chodit se na něj dívat. Uprostřed černé oblohy, z níž dávno vymizely měsíc i hvězdy, rozevřela se plamenná výheň, ale v šlehajícím ohni občas létaly podivné předměty, lidské údy a jakoby těla a hlavy, které otevíraly ústa a něco křičely, ale nebylo je pro dálku slyšet. Někdy se objevila v rámu plamenů jakoby nějaká tvář, ale byla zase tak veliká, že bylo vidět jen její bradu, ústa a špičku nosu, takže se nedalo říci, komu by mohla patřit. A jindy tam byla po několik měsíců po sobě vidět veliká zelená prdel. V první dny vyčkávali do setmění venku výrostci a blbě se tím bavili, až je to taky přestalo poutat, a zůstávali u televize nebo šli do biografu. Když se náhodou objevilo něco nového, jako kdysi hrozně legrační kozlí hlava, rozhlásili to vždycky nějací pozdní chodci, a opilci se tak po pár dní měli na co koukat. Ale dost brzo se to vždycky okoukalo. Někteří říkali – ale neměli pro to žádný racionální podklad, a tak je nikdo nebral vážně, podobně jako kartářky či chiromanty – že tam nahoře dávají pozor na diváky a upravují program podle jejich reakce. Různí ochmelkové vykládali, že po zavření hospody viděli zářit velikou sklenici piva, nebo jak se z bezedné láhve lije rum, ale nepodařilo se to nikdy verifikovat ani navodit experimentálně. V této noci se neukazovalo nic nového. Šel a díval se na to, co vídal již několik měsíců, když byl za noci venku. Ve městě v hospodě bylo ještě plno. Dozvěděl se, že vody stouplo jen o málo. U karet vykládal jeden chlapík, kterého dobře znal od vidění, ale ne jménem, že tentokrát už se nezastaví a že je za pár týdnů konec. Vykládal to každý rok aspoň dvakrát, vždycky když se voda o palec zvedla. Byl už několikrát na psychiatrii a jeho kamarádi si z něj uměli dělat dobrou srandu, protože na všechno skočil. Ale jinak to byl hodný člověk, jen měl smůlu, že už měl sedm dětí. Skoro každý rok jedno. Teď se mu to už ale pomalu začínalo vyplácet, protože z přídavků na děti bral víc než druhý plat. Taky bylo vidět, že je spokojen, a vlastně mu teď trochu záviděli. Aspoň si od něj půjčovali do karet. Z rádia hráli poslední oblíbené písničky.

Sourozenci_zlom.indd 8

30.1.2012 10:00:13


9 Vypil jen tak vestoje dvě piva a šel domů. Bydlel v malém domku, který dříve býval velkolepou garáží, jež nyní přepažena nabízela dvě obytné místnosti. Záchod se nacházel venku přede dveřmi, a kdo nebyl s domem obeznámen, vstoupil nejdříve do něho. Byl to malý příspěvek k dokončení vývoje architektury. V pokoji ležela sestra na gauči, z něhož čouhala mořská tráva (či cibule), ale jehož péra byla stále pevná. Sestra – nebo polosestra? Nebo nevlastní sestra? Nebo sestřenice z půltého kolena? To nebylo ani jemu ani jí jasno, neboť dávno vyšlo z používání označení sourozenců, kteří měli jednoho otce, ale jinou matku – poslouchala desky, četla detektivku a látala ponožky. Koho bolí břicho, má si na ně lehnout, a to sestra učinila. Bolelo ji břicho po včerejšku, kdy se přespříliš napili. „Už jsi se vrátil? Jak je venku?“ Zeptala se posadivši se. Vzhledem k nejistotě jazykového označení oslovovali se oba buď křestním jménem, nebo jako sestřenice a bratranec. „Venku je škaredo,“ řekl, „bude pršet, nebude-li dokonce ještě znova padat sníh. Ale není příliš zima.“ Svlékl se a usedl. Sestřenice mu nalila čaj z pomerančových lístků, který jedině pil. Bylo snad obtížné ho sehnat, ale nepátrali po tom, neboť měli za garáží několik dobře zaletovaných beden. Bylo to jejich malé dědictví po otci, který je byl přivezl ze svých cest do někdejšího zámoří. Oba se odedávna milovali. Ani v pubertě neměli nikdy o nikoho jiného vážnější zájem. Teď byli v nejlepším, byť ne nejrozumnějším věku třiceti let. Obě matky je porodily v stejný rok, měsíc a den. Venku opravdu začalo pršet se sněhem. Nevanul žádný vítr a zasklenou stěnou pozorovali před usnutím tichou a pomalou pouť kapek a vloček. Byli tak šťastni! V litinových kamínkách bylo slyšet oheň.

Když nadešlo ráno, spali. V březnu začínají již být svítání časná a východy slunce doprovázejí pracující do práce. Když se rozbřesknou nad střechami a vniknou do oken tramvají či když zazáří někde náhle za humny, pracující se pousmějí, jako by je pohladila ruka. Nezadržitelně se již přibližuje krásný čas léta, dovolených, plováren, opalování, tepla. Bratranec se sestřenicí se však neprobudili, neboť nebyli pracující.

Sourozenci_zlom.indd 9

30.1.2012 10:00:13


10 Sotvakdy v zimě, když slunce v těchto severních krajích vychází se značným zpožděním, viděli východ a předcházející ho červánky, ale nikdy toho nelitovali, protože namísto toho spávali dlouho. Proto i tohoto dne otevřeli oči zcela současně až do skoro poledního jasu. Byli rádi, že je slunečno, vyhlídka na to, že dlouhé temné období konečně přešlo. Oba byli od samého procitnutí spokojeni. Přelili si znova pomerančový čaj horkou vodou a šli na toaletu. Finanční zajištění bratrance a sestřenice nebylo valné, ale bylo nějaké. Brali invalidní důchod nepříliš značné výše jako práce neschopní. Ke konci měsíce jim však vždy chyběl nepatrný obnos. Dnes na to znovu zavedli řeč. „Neustále mě zajímá pomyšlení,“ řekl bratranec, „že před pouhými dvěma či třemi sty lety bychom sotva byli mohli být živi. Teprve nejvyspělejší průmyslová společnost může zajišťovat obživu i všem nepracujícím elementům. Dělá to ovšem jako z nouze ctnost, protože je pro ni ekonomicky výhodnější poskytovat jim almužnu než je zaměstnávat, neboť ve výrobním procesu by tyto elementy nadělaly více škody než užitku a výsledek by byl pro společnost neefektivní. Ale pomyšlení na to, že před pouhými pár generacemi bychom bývali museli pracovat anebo umřít hladem či žebrat a krást, je přece jen fascinující. Žijeme v podmínkách nejvyspělejšího vývojového stadia společnosti, k němuž celé pokolení statisícileté dějiny pracovaly. Po tisíce pokolení nešťastníci jako my skomírali a umírali a teprve my dnes zaslouženě sklízíme plody jejich utrpení. Pohyb a postup dějin a jejich dialektika jsou pro mne neustále zdrojem velikého vzrušení.“ Sestřenice soustředěně přikývla, neboť věděla, že historie je mu velmi milá. Pronesené konstatování znala, ale věděla, že to pro něj není prostým opakováním řeči. Okouzleni sluncem, které je oblilo hned, když přecházeli ze dveří garáže ke dveřím záchodu, vypravovali se rychle ven. Sestřenice si oblékla šaty, které si přebarvila z  nalezené režné pytloviny. V důsledku neodborného provádění přebarvování byly šaty skvrnité oranžovou barvou v různé intenzitě a sestřenice využila odstínu tak, že je okonturovala purpurovou tuší. Kde se rozpila, vznikaly nádherné přechody nevytvořitelné záměrně. Šaty měly střih velmi prostý, tunika v pase jen málo zúžená, s krátkým rukávem, přepásané zlatou šňůrou od rádia, jejíž původní určení by nikomu ani nepřipadlo na mysl. Šaty se jen trochu napínaly přes prsa, jež měla sestřenka úměrná

Sourozenci_zlom.indd 10

30.1.2012 10:00:14


11 ke své postavě, tedy ani malá ani nehezky velká. Sahajíce dost hluboko pod kolena, byly zdobeny přirozenými třásněmi, jimž zčásti byla ponechána původní pytlová barva. Malý výstřih nebyl obrouben, takže tkanivo se tu zcela nepatrně třepilo, což ihned vytvářelo neočekávaný a zvláštní půvab. Pod šaty si sestřenka ovšem oblékla teplé prádlo, neboť A. (tj. bratranec) byl velmi starostlivý o to, aby se nenachladila. Jägrovo prádlo bylo však tak upraveno, že barevným tónováním nenarušovalo, nýbrž spíš žádoucně doplňovalo svrchní oblečení až po nátepníčky na zápěstích a na kotnících, jež byly jemně, ale kontrastně vybarveny. Na krk si sestřenka zavěsila náhrdelník z malých mušlí, jež se každodenně daly nasbírat na břehu vod, jež ale svým jemně kaštanovým odstínem se dokonale hodily k domácky vyrobenému oblečení. A. jí podal šálu, která svou huňatostí nezadala liščímu límci, a navrch si sestřenka oblékla tulení kožíšek, jenž byl také jednou z památek na otcovy námořní cesty – byl tedy již jistě přes půl století stár. Obula si boty do bláta, tedy třetí ze všech párů bot, jež měla: do zimy, na léto a do bláta. Byly to polovysoké boty jako čižmy, ale s omyvatelným svrškem z umělé hmoty. Dalo by se říci, že ze šatů, které si pečlivě ze všech ostatních vybrala, nebylo skoro nic vidět, ale A. měl rád, když byla krásně oblečena, a kromě toho se dalo počítat s tím, že na jarním slunci se budou někde na kameni u vody moci slunit. Na hlavu si sestřenice uvázala hedvábný šátek vybledlý do příjemné neurčité barvy a nechala doma kožešinovou čapku, kterou dosud přes zimu nosila. A. se oblékl jako obvykle.

Když vyšli, nevydali se hned k vodám, protože to by byli museli jít přes celé město, ale pustili se do kopce, který chtěli – bude-li se jim to líbit – přejít až na druhou stranu. Po nočním polosněžení bylo všude bláto, ale přesto sešli hned za městem ze silnice a dali se polními cestami a po mezích, protože byli rádi spolu sami. Než došli na náhorní planinu, trvalo jim to tedy víc jak tři hodiny a  bylo už hodně po poledni. Nezastavovali se doposud, na slunění bylo přeci jen ještě příliš chladno, a celou cestu si povídali. Měli nevyčerpatelnou studnu hovoru, přestože spolu rostli již od dětských let,

Sourozenci_zlom.indd 11

30.1.2012 10:00:14


177 Konopí „Nač hledíš Háfízi –“ „Ach kdo to pochopí! Krásně tak překrásně vám kvete konopí!“ „Jestliže už se sklízet má buď tu náš pane jak doma –“ „Prorok tě zřejmě dcero má u veliké své lásce má“ „Náš pane prosím pojď –“ „Kdo Věčnost pochopí? Tak krásně naposled rozkvétá konopí“

Sourozenci_zlom.indd 177

30.1.2012 10:00:31


178 Narození Jak když vezli Havla do Brixenu napadlo letos pět metrů sněhu Lékařská fakulta Sourozenců vytrvává na místě v ledu i mrazu Zástupy hudebníků vařej si guláš v kotlíku A. je pitomější nežli Osip Zde přestává každý popis Co to tam najednou brečí – co to je? S nejhlubší půlnocí se přeci jen narodila Naděje

Sourozenci_zlom.indd 178

30.1.2012 10:00:31


179 Závěr Máme čuchat plačky že zbyly jen sračky? To se dalo čekat že to zas vostane jen na ubohejch invalidech Ale o A. a Sestřence není v těch dobách už nic slyšet

Sourozenci_zlom.indd 179

30.1.2012 10:00:31


180 Ediční poznámka

Nynější vydání prózy Invalidní sourozenci je v pořadí čtvrté pořízené legálním tiskem, kompletní a samostatné. Nezapočítáváme tedy celkem sedmnáct zjištěných různých samizdatových strojopisných edicí z let 1974–1989, ani kolibříkový, zmenšený reprint prvního kompletního tištěného vydání pořízeného v Torontu, od něhož v r. 2011 uplynulo právě třicet let. Současně je stávající vydání z hlediska textové kritiky ze všech dosavadních tištěných edicí nejautentičtější a sled těchto kuriozit ještě doplňuje fakt, že jde o první tištěné knižní vydání tohoto díla, jež bylo pořízeno v Praze. Historie vydávání nejvěhlasnější Bondyho prózy je poněkud spletitá a dnes bohužel již zřejmě ne ve všech bodech objasnitelná. Připomeňme ji zde proto blíže: Rukopis díla, jenž je datován únorem 1974 (úvodní kapitola je však údajně staršího data, zřejmě již ze 60. let), se zachoval a dnes je uložen v Literárním archivu PNP. Jeho první list nese nadpis: Text prózou C / (Invalidní sourozenci) / únor 1974 a tvoří jej celkem 142 + 3 autorovou rukou číslovaných, po obou stranách jeho rukopisem popsaných listů A4. Kromě rukopisu se zachovala ještě magnetofonová páska se záznamem autorova diktátu dvou částí tohoto díla, cca 35 % celku textu, kterýžto záznam (obsahující rovněž informace o interpunkci, o dělení na odstavce a o pravopisných zvláštnostech) je zřejmě možno považovat ze všech textových zdrojů za nejvíce, byť nikoli zcela jednoznačně rozhodující. Egon Bondy již od první poloviny 70. let při přípravě samizdatových vydání svých prozaických a filosofických prací běžně využíval magnetofonového záznamu vlastní četby textů jakožto diktát pro písaře, přičemž tyto záznamy byly vlastně též výsledkem prvních autorských korektur toho kterého textu. V případě Invalidních sourozenců je však situace komplikovanější v tom ohledu, že rozdíly se vyskytují nejen mezi rukopisem (ovšem obsahujícím řadu škrtů, oprav, vpisků aj.) a diktovaným záznamem, ale též mezi oběma těmito textovými zdroji a jednotlivými samizdatovými strojopisnými opisy.

Sourozenci_zlom.indd 180

30.1.2012 10:00:31


181 Invalidní sourozenci byli poprvé prezentováni na „veřejnosti“ během dvou večerů autorského čtení 4.–5. listopadu 1974 v hostinci „Na Zavadilce“ v Klukovicích u Prahy (dnes součást Prahy 5), jež ovšem bylo určeno uzavřené společnosti sestávající z pár desítek tehdejších autorových přátel z undergroundové komunity (o tom podrobněji v komentáři vydaném spolu s CD a DVD Egon Bondy / My žijeme v Praze... Guerilla Records, Louny 2007). Z tohoto čtení se sice zachoval dokumentární film Jana Ságla (tamtéž), ale bohužel nikoli na místě pořízený magnetofonový záznam. Dle některých svědectví (např. I. M. Jirouse či Otakara „Alfréda“ Michla) četl tehdy autor dílo již nikoli přímo z rukopisu, ale ze strojopisu, který byl zřejmě pořízen na základě diktátu záznamu, jehož část je archivována, ale tento strojopis byl pak autorem před dalším rozepisováním ještě opravován. A právě tento, dnes ztracený strojopis, by bylo možno považovat za rozhodující pramen při řešení různočtení ve všech následujících edicích. (O  existenci pravděpodobně právě tohoto strojopisu vypovídá ostatně sám autor, a to v „Protokolu o výslechu svědka“ z 30. 3. 1976, jehož opis nyní vychází tiskem v komentářích a dodatcích k „Hnědé knize“ o procesech s českým undergroundem: „Také jsem napsal knihu INVALIDNÍ SOUROZENCI , kterou jsem měl v rukopise, který jsem později přepsal na stroji, a to ve třech vyhotoveních.“ Z autorovy „svědecké výpovědi“ ovšem nevyplývá jasně, zda ono „později“ se týkalo již roku 1974, a navíc je třeba uvážit, že tuto výpověď učinil autor pod tlakem StB, takže její věrohodnost je jistě zpochybnitelná. Dále Jiří Popel, jenž ovšem nebyl na četbě v Klukovicích přítomen, vzpomíná, že původní strojopis si někdy během r. 1974 vyzvedl u Jana Lopatky, ale autor si jej od něho záhy „vypůjčil“ a už mu ho nikdy nevrátil.) Vzhledem k absenci tohoto zdroje vychází naše vydání jednak z archivovaného záznamu autorova diktátu (jde o dvě pasáže: 1/ od začátku knihy až ke slovům „A k nim patřili A. a B. i jejich přátelé.“, zde na s. 20; 2/ od slov „‚Zejména pro mě,‘ pomyslel si A.“, s. 34, až ke slovům „[...] její inteligentská elita se nejvíc dožadovala likvidace důchodců [...]“, s. 61; úryvek z první pasáže vyšel na výše zmíněném CD z r. 2007), jednak ze dvou různých strojopisných edicí, které pravděpodobně patří k nejstarším, přičemž však bohužel nelze ani jeden z daných textových pramenů s jistotou považovat za primární, totiž proto, že všechny dostupné zdroje (včetně samotného rukopisu, jak

Sourozenci_zlom.indd 181

30.1.2012 10:00:31


182 již bylo poznamenáno výše) obsahují nejen různé opravy, ať již autorovy, ať toho kterého opisovače či redaktora, ale též další chyby, vynechávky a překlepy. Stávající edice je tedy výsledkem pokusu o rekonstrukci co nejautentičtějšího znění textu, přičemž však naprostou jistotu v případě volby z několika různočtení již není možno mít. K tomuto tristnímu závěru je však nutno hned dodat, že textové rozdíly nejsou nikterak veliké a že kromě několika míst, která zde jmenovitě vypisujeme, jde spíše o drobnější odchylky ve slovosledu, formulační preciznosti, členění na odstavce, v pravopisu apod., nikoli však o různočtení, jež by zásadně měnila význam textu. Nejautoritativnějším pramenem nám byl autorský diktát, nikoli rukopis, neboť tento diktát přináší několik podstatných oprav, které nepochybně byly výsledkem pozdější, byť možná ještě ne zcela definitivní autorské redakce textu. Tak např. v rukopisu se občas místo šifer „A.“ a „B.“ vyskytují šifry „Z.“ a „J.“, za nimiž lze snadno zjistit skutečná křestní jména – jednak autorovo, jednak jeho družky Julie N. Dále je v rkp. místo „občana Lopatky“ zmiňován „občan Motyčka“, místo „Šakti Maharišiho“ je tu „Šakti Ramakrišna“, místo Al Tarique je v rkp. psáno al-Tarik apod. Autorově diktátu je nejbližší jeden ze dvou při přípravě této edice využívaných strojopisů, pořízený zřejmě již v r. 1975 Františkem Pánkem, takže v částech textu, k nimž autorův diktát chybí, jsme se vesměs klonili ke znění „pánkovskému“, mj. i proto, že pro ně nacházíme oporu v autorově rukopisu. Ani toto však nešlo provádět zcela důsledně. Jednoznačně jsme se např. rozhodli vrátit – ve shodě s diktátem – bližší určení „Státní ceny“, udělené Egidu Pepichovi, a to na „Státní cenu Leonida Brežněva“ i s doplňkem v následující závorce, byť v této rozšířené verzi nelze tuto pasáž najít v žádném ze známých strojopisných vydáních (v Pánkově strojopisu sice je „Státní cena Leonida Brežněva“, ovšem bez následující závorky, ale slova „Leonida Brežněva“ jsou zaškrtaná, nepochybně podle dobové autorské opravy; neškrtnutá jsou tato slova ve dvou jiných opisech, uložených v knihovně Libri prohibiti). Oproti tomu v „dopise občanu Lopatkovi“ se i v diktátu – shodně s rukopisem – vyskytují dvakrát zmínky o „sto tisíci korunách“, a nikoli o „sto tisíci vzpomínkách“, jak je tomu pak ve všech samizdatových vydáních: zde jsme se rozhodli ponechat ony „vzpomínky“. Ale aspoň jedna jistota: na základě shodného znění v rkp. i v diktátu se ve stávajícím vydání konečně nacházejí ve „správně zkomoleném“ znění

Sourozenci_zlom.indd 182

30.1.2012 10:00:31


183 texty „klasikovy“ (s. 18); ve všech dosavadních vydáních byly totiž tyto texty ve větší či menší míře „odkomoleny“, zesrozumitelňovány, což nepochybně nebylo v souladu s autorovým záměrem. Ke strojopisným pramenům: vycházeli jsme a/ ze strojopisu, jejž tvoří 172 číslovaných stran A4, nadepsaného: Text prózou C / Egon Bondy / INVALIDNÍ SOUROZENCI / (únor 1974), jenž pod signaturami 54 D 64986 a III 13574154 se nachází ve fondech Národní knihovny v Praze, b/ z „perličkového“ strojopisu z opisovačské „dílny“ Františka Pánka, jejž tvoří 156 číslovaných stran A4; tento strojopis nese titul: Invalidní sourozenci, tj. bez uvedení jména autorova a data vzniku textu či pořízení vydání. (V původně autorově osobním fondu se nachází ještě jeden, pozdější strojopisný opis; v knihovně Libri prohibiti se nachází dalších čtrnáct strojopisných opisů, z nichž však jen dva obsahují text ve znění obdobném opisu Pánkovu, který je autentičtější – jde o archiválie se signaturami LP 2512 a LP 4389 – posledně jmenovaná z edice „SOS“ Davida Součka, 1978). Za připomenutí v této souvislosti stojí, že známé vydání v Edici Expedice (sv. 033 z r. 1980, signované Olgou Havlovou, LP 686) patří textově k méně autentickým, tj. spíše shodným s opisem uloženým v NK. Na závěr v této souvislosti ještě poznamenáváme, že Jiří Gruntorád v 11. dílu televizního dokumentárního seriálu „Samizdat“ Andreje Kroba (ČT 2002) hovoří snad až o dvaceti různých samizdatových vydáních této prózy. Potíže v práci s těmito zdroji spočívaly v tom, že Pánkův opis je sice bližší autorově diktátu na magnetofonovém pásku, avšak strojopis z fondů NK se zdá být výsledkem jakési další redakce, jež respektovala alespoň některé sekundární autorovy opravy, zejména škrty. A k dovršení nejistoty všechna dosavadní tištěná vydání zřejmě vycházejí ještě z jiného zdroje, jenž přináší znění sice většinou shodné s pramenem a/, ale v něčem i s pramenem b/. Nezbývalo tedy než v některých případech (zejména tam, kde chyběl magnetofonový záznam) rozhodnout podle znění v rukopisu, ovšem ani takto nešlo postupovat zcela důsledně: v pár případech byl editor nucen rozhodnout podle vlastního uvážení. První tištěná vydání, a  to jak vydání části textu ve Svědectví z  r.  1980, tak první kompletní edice díla pořízená v  Torontu, jsou ovšem výsledkem jisté míry redigování textu, zejména ve smyslu doplňování interpunkce, v jejímž používání nikdy autor nebyl příliš

Sourozenci_zlom.indd 183

30.1.2012 10:00:31


184 důsledný. A s těmito opravami byla torontská edice posléze podkladem dalších knižních vydání (která obsahují případně i další opravy) a také edicí překladů do cizích jazyků. Předešlé interpunkční opravy i my vesměs akceptujeme, případně dodáváme ještě další, též pravopisné: např. jednoslovně píšeme nyní veškeré příslovečné spřežky, neboť jejich psaní bylo v autorově rukopisu i v samizdatech neodůvodněně nesjednocené. Pro citace „psaných“ textů, které ve strojopisech mohly být ozvláštněny jen uvozovkami, zavádíme kurzivu, případně tučnou kurzivu – a to také již většinou v souladu s předchozími knižními vydáními. Na základě celkové textové analýzy byly nadstandardní opravy provedeny v následujících případech: Na s. 14 texty „pro překladatele“ jsou v rkp. jen naznačeny, ruština zcela chybí. Opravujeme podle diktátu, ale pro ruštinu zavádíme psaní azbukou. Na s. 33 an. pasáž následující po slovech „[...] o nichž bádal Karel Veliký“ rozšířena do znění podle rukopisu. Na s. 43 místo „Šli ulicemi pospíchajícími [...]“ dáváme „Šli ulicemi mezi pospíchajícími [...]“. Na s. 44 vzhledem ke dvojznačnosti jednoho záporu místo „[...] ale dost hloupí na to, aby se spokojili [...]“ dáváme „[...] ale dost hloupí na to, aby se nespokojili [...]“. Na s. 108 místo „kyslíku a vodíku“ (v jiných opisech „dusíku a vodíku“) píšeme „dusíku a kyslíku“ – v souladu s předchozími zmínkami o tomtéž. Na s. 117 místo „bitvy u Hermagedonu“ píšeme „bitvy u Armagedonu“. Na s. 121 místo znění ve všech samizdatech i tištěných vydáních „[...] starověkého profesora 20. až 21. století“ vracíme rukopisné „[...] starověkého profesora XIX.–XX. století“. Na s. 129 opět místo znění ve všech samizdatech i tištěných vydáních „[...] na dvoře historického ústavu“ vracíme rukopisné „[...] na dvoře Historického muzea“, neboť o „muzeu“ v této souvislosti ještě jedna zmínka v úplném závěru textu. Na s. 158 místo „[...] že nebylo proč změnit i tento návyk“ píšeme „[...] že nebylo proč nezměnit i tento návyk“ (zde jeden zápor evidentně chybný).

Sourozenci_zlom.indd 184

30.1.2012 10:00:31


185 Přehled dosavadních tištěných edicí Invalidních sourozenců: 1/ Invalidní sourozenci (první tištěné vydání několika úryvků, in Svědectví, 61, 1980, s. 93–103; zde uvedeno, že jde o úryvky „v rukopise na str. 26–37 a 102–109“, což neodpovídá ani jednomu ze dvou, pro přípravu stávající edice používaných strojopisů a ovšem ani autorskému rukopisu samému). 2/ Invalidní sourozenci (1. knižní vydání, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1981; redaktor publikace neuveden; v tiráži: „vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v září 1981 jako svou 96. publikaci /Obálku s použitím obrazu Rudolfa Plačka navrhla Barbora Munzarová /Grafická úprava Věra Držmíšková“). 3/ Invalidní sourozenci (zmenšený, nedatovaný reprint torontské edice z r. 1981, bez udání vydavatele; v bibliografickém údaji v knihovně Libri prohibiti stojí, že toto de facto 2. vydání vyšlo v „Edici Kolibřík“ Josefa Jelínka v německém Erlangenu v r. 1983; toto vydání pak mělo ještě jeden, téměř totožný dotisk). 4/ Invalidní sourozenci (2. knižní vydání; Archa, Bratislava 1991; redaktor publikace neuveden, za edici však tehdy odpovídala Marta Šimečková; s předmluvou Marcela Strýka). 5/ Invalidní sourozenci (3. knižní vydání; „Zvláštní vydání...“, Brno 2002; v tiráži: „redaktorka: Anežka Kadlecová / ilustrace: Vít Ondráček“; vydal Čestmír Kocar; ediční poznámka k tomuto vydání vyšla dodatečně samostatně v Kritické příloze Revolver Revue, 27, 2003). ——— Překlady: 1/ Fratelli invalidi (italský překlad; Eleuthera, Milano 1993; překlad: Andrea Ferrario; doslov: Goffredo Fofi). 2/ Rokkant testvérek (maďarský překlad úryvku; in Prágai Tükör 3, Praha 1993, s. 69–77). 3/ Die Invaliden Geschwister (německý překlad; Elfenbein Verlag, Heidelberg 1999; překlad a doslov: Mira Sonnenschein). 4/ Kuzyni inwalidzi (polský překlad úryvků od Doroty Dobrew; in Czeski underground. Wybór tekstów z lat 1969–1989, Oficyna Wydawnicza ATUT, Wrocław 2008).

Sourozenci_zlom.indd 185

30.1.2012 10:00:31


186 Alespoň pár slov ke genezi textu a k jeho souvislostem v Bondyho literárním díle: původní titul Invalidních sourozenců, jenž zněl Text prózou C, měl naznačit jeho návaznost na dva předchozí Bondyho pokusy o prózu, totiž na text Próza A – Sklepní práce, datovaný „zima 1972–73“, jehož všechna další vydání nesla však již jen titul Sklepní práce, a na nikdy nevydanou a doposud jen v rukopise se nacházející [Prózu B –] Kroniku genealogickou, která sice přímo takovéto označení nenese, avšak jako součást takto koncipovaného cyklu byla svým autorem několikrát ústně zmíněna. Po Invalidních sourozencích byla do této řady pojata ještě próza Mníšek – Text prózou D, nesoucí dataci „prosinec 1974 – leden 1975“, ale poté již Bondy od tohoto řazení upustil a v dalších vydáních také není zmiňováno. Možno však ještě poznamenat, že motivicky a „personálně“ se k Invalidním sourozencům vskutku přimykají prózy 677 (1977), Afghánistán (1980) a druhá část prózy Bezejmenná (1986), aniž s nimi kdy tvořily jakýkoli další jmenovitý celek. K tomuto vydání Invalidních sourozenců je nově připojen cyklus čtrnácti Bondyho básní z února 1977, tj. napsaný přesně čtyři roky po vzniku samotné prózy, jejž jeho autor na počátku 90. let vyřadil z devítisvazkové edice Básnického díla Egona Bondyho (a zřejmě, nutno připustit, ze svého díla vůbec). Historie tohoto nepojmenovaného básnického cyklu je dosti zajímavá a vlastně skoro stejně komplikovaná jako osudy textu Invalidních sourozenců samotných: v letech 1974–77 se událo velmi mnoho, z „veselého ghetta“ českého undergroundu, o němž a pro něž, jak dobře známo, vlastně Invalidní sourozence napsal, se stala skupina pronásledovaných, perzekuovaných, k „disidentství“ vlastně přinucených lidí, kteří však navzdory všemu ve svých „zločinných“ aktivitách pokračovali. Invalidní sourozenci se pak v této době vskutku stali svého druhu „kultovní knihou“ českého undergroundu, vedle Jirousovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození (1975) též jednou z nejvýznamnějších undergroundových „apologetik“. To vše se odráželo v tehdejším Bondyho literárním díle, v němž se mj. začaly některé žánry jaksi prolínat. Tak např. ve druhé polovině 70. let začal Bondy k některým svým prózám připojovat cykly básní, např. k Šamanovi (1976), Lednu na vsi (1977) či k eseji Markétě Machovcové (1979). Cyklus čtrnácti básnických textů napsal však Bondy ex post a vlastně „na objednávku“ Milana Hlavsy,

Sourozenci_zlom.indd 186

30.1.2012 10:00:32


187 jenž tehdy zřejmě plánoval vrátit se ke zhudebňování Bondyho poesie. Bondy samozřejmě nadšeně souhlasil, cyklus vzápětí napsal, Hlavsovi (naprostou náhodou právě za přítomnosti pisatele těchto řádků) předal, avšak ke zhudebnění nikdy nedošlo, Skupina Plastic People ani žádná jiná kapela hudbu s těmito texty nikdy nehrály – a autor celý cyklus následně „zatratil“. Rehabilitujeme-li jej tedy nyní, činíme tak nejen proto, že dosud nebyl vydán a že by vlastně mohl a měl být zařazen jen do případného souborného, kritického vydání Bondyho veršů, jež je ovšem v nedohlednu, ale též proto, že jej považujeme za zajímavou literární autoreflexi, které jinak u Bondyho byly dosti ojedinělé: z textů místy erbenovsky laděných (což samo o sobě je činí zajímavými, neboť zdaleka nejde o první a jediný výraz Bondyho vztahu k Erbenovi) je mj. možno vyčíst, co z Invalidních sourozenců vnímal za nosné, kterou partii textu chtěl připomenout. Kuriózní na těchto textech je ovšem také to, že vlastně jde o jediný případ – užijeme-li anglosaské terminologie – Bondyho „lyrics“, neboť ve všech ostatních případech zhudebnění jeho textů jde o „poems“, které nebyly k tomuto účelu svým autorem a priori napsány, přičemž dalším z řady „sourozeneckých paradoxů“ je, že právě jediný cyklus textů, jenž se z tohoto vymyká, nikdy zhudebněn nebyl. Dodáváme ještě, že tento cyklus nebyl svým autorem ani šířen v samizdatu a byl posléze takto zveřejněn jen jednou, a to v samizdatovém sborníku Cs. underground IB /volume I., part B/, jenž vyšel v edici Mozková Mrtvice v Praze r. 1984 a jehož pořadatelem byl Ivan Lamper; zde pod titulem Nezhudebněné texty na motivy Invalidních sourozenců na s. 297o18–297o28. Různých dalších literárních i neliterárních kuriozit se za léta kolem Invalidních sourozenců nashromáždilo více a ani na jejich vypsání již zde není místa. Zmiňujeme se tedy závěrem alespoň o jediné, zřejmě nejméně známé. V této próze využil Bondy několika svých starších básnických textů, které již dříve byly v různých samizdatových sbírkách vydány, tak např. věhlasný „Epitaf“ či text s incipitem Po vlnách vlna vlnou k vlně. Z těchto autocitátů má zřejmě nejzajímavější osud „ukolébavka“ s pozdějším titulem Ranní ptáče: text sice původně rovněž pochází ze 60. let, konkrétně ze sbírky Básně 1965 (v 5. sv. Básnického díla EB, Pražská imaginace, Praha 1991, se nachází na s. 96), avšak

Sourozenci_zlom.indd 187

30.1.2012 10:00:32


188 v Invalidních sourozencích jej autor cituje v Hlavsově úpravě, v níž byl zhudebněn a hrán (a kterou Bondy ovšem ještě dále poněkud modifikoval). Hlavsa text upravil v r. 1973 a Plastic People jej hráli ve znění: „Ranní ptáče / dál doskáče. / Nakopnu ho / až zapláče!“ (takto otištěn např. v souboru The Plastic People of the Universe: Texty, Maťa, Praha 2001, s. 62). V původní podobě z r. 1965 text zní: „Ranní ptáče ranní ptáče / až ho praštím tak zapláče“. M. M. červen – červenec 2011

Sourozenci_zlom.indd 188

30.1.2012 10:00:32


Obsah

Invalidní sourozenci Ediční poznámka

Sourozenci_zlom.indd 189

7 180

30.1.2012 10:00:32


190

Sourozenci_zlom.indd 190

30.1.2012 10:00:32


191

Ojedinělá kolekce Bondyho knih Objednávejte u těchto knižních distribucí: EUROMEDIA Group, k. s., Nádražní 896/32, 150 00 Praha 5, tel.: 296 536 111, www.knizniweb.cz Sklad: Nádražní 1161, 271 01 Nové Strašecí, tel.: 313 572 971, e-mail: michalicek.eduard@euromedia.cz KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 510 749, 222 515 407, e-mail: sklad.lublanska@kosmas.cz; www.kosmas.cz; Sklad Horoměřice: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice, tel.: 226 519 373, fax: 226 519 387, e-mail: sklad.horomerice@kosmas.cz NAKLADATELSKÝ SERVIS, s. r. o., Kladenská 117, 252 68 Středokluky, tel.: 233 900 784, 602 428 362, e-mail: nsdistri@mbox.vol.cz; www.nakladatelskyservis.cz Knižní velkoobchod PEMIC, a.s., Vratimovská 703/101, 719 00 Ostrava – Kunčice, tel.: 597 490 411, fax: 597 490 499, e-mail: knizni.velkoobchod@pemic.cz; www.pemic.cz

www.akropolis.info Sourozenci_zlom.indd 191

30.1.2012 10:00:35


egon bondy invalidní sourozenci

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svoji 205. publikaci Ediční příprava: Martin Machovec Redakce: Viktor Dobrev Grafická úprava a foto na obálce: ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic: ReDesign, Tereza Šerá Tisk: Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 4. vydání (1. vydání v nakladatelství Akropolis) 192 stran, TS 13 ISBN 978-80-87481-65-3 Doporučená cena včetně DPH 245 Kč

Sourozenci_zlom.indd 192

30.1.2012 10:00:35

Profile for Akropolis

Egon Bondy: Invalidní sourozenci  

Egon Bondy: Invalidní sourozenci

Egon Bondy: Invalidní sourozenci  

Egon Bondy: Invalidní sourozenci

Profile for akropolis

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded