protože Nina s Ivanem ve skutečnosti ještě nemluvila, jen zahlédla stůl s jeho jmenovkou a vzkazem od manželky. „Kdo tyhle věci vlastně píše?“ napadlo mě. Na obalu cvičebnice nebylo žádné jméno, jen nápis Ruská četba I. „To fakt netuším,“ utrousila Světlana a sáhla po své učebnici psychologie. Já si vzala kritické vydání Dickensova Ponurého domu, jehož 1020 stránek mě lákalo i odpuzovalo zároveň, po‑ dobně jako když vám někdo cizí vypráví svůj nekonečně dlouhý sen. Asi posté jsem četla tutéž větu: Vholes potom dodává, jako by přičiňoval doušku k tomuhle prohlá‑ šení svých zásad, že jelikož se pan Carstone chystá vrátit ke svému pluku, snad by mu pan C. laskavě vystavil šek na dvacet liber.
Vholes tak znovu a znovu přičiňoval ke svému prohlášení doušku týkající se pana C. a peněz. Pan C., či snad jeho agent, znovu a znovu vystavovali šek na dvacet liber… jako zálohu… zřejmě. Světlana si zvýrazňovačem zatrhávala něco o deindi‑ vidualizaci a levačkou si stále pohrávala s jantarovým ná‑ hrdelníkem. „To je krásný náhrdelník,“ řekla jsem. „Hm?“ zamumlala. Rozhodla jsem se, že ji přiměju vzhlédnout od učebnice. „Ten náhrdelník,“ zvýšila jsem hlas. „Je překrásný.“ „Aha — tohle? To je dárek od mýho psychoanalytika.“ Jakmile se zmínila o svém psychoanalytikovi, věděla jsem, že mám vyhráno: přestane si číst a bude si se mnou povídat. Její psychoanalytik byl během Díkůvzdání na konfe‑ renci v Moskvě. Byla to jeho první cesta do východní Evro‑ py a všechno mu tam připomínalo Světlanu. Pořád potká‑ val nějaké ženy, které se jmenovaly Světlana, většinou to byly kolegyně psychoanalytičky, ale jedna třeba pracovala v cestovní kanceláři. V obchodě s jantarovými šperky řešil, zda koupit Světlaně dárek není neprofesionální. Probíral to s jednou ze svých kolegyň, jakousi ruskou Světlanou, která 71
idiot.indd 71
20.08.19 13:51