Page 1


Chamtivost

P R A H A 2012


Přeložila: JIŘINA STÁRKOVÁ

J. R. Ward: Chamtivost Vydání první Copyright © Jessica Bird, 2009 This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) Inc. AU rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1670. publikaci Přeloženo z anglického originálu Covet, vydaného nakladatelstvím Signet, an imprint of New American Library, a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2009 Český překlad © 2012 Jiřina Stárková Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2012 Martina Kysucká Odpovědná redaktorka Marie Hošková Korektorka Daniela Čermáková Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: ^ F I N I D R , s. r. o.. Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-506-3 BARONET Praha 2012


J. R. Ward

Chamtivost První díl r o m á n o v é h o cyklu

PADLÍ ANDĚLÉ

BARONET


Našemu Theovi


Děkuji: Kaře Cesareové, Claire Zionové, Kaře Welshové, Leslie Gelbmanové a všem v nakladatelství New American Library. Jako vždy. Rovněž děkuji Stevenu Axelrodovi, svému hlasu rozumu. Srdečně týmu Waudových: Dee, LeElle, K a Nath bez vás by nic z toho nebylo možné. Děkuji také Jen a Lu a všem našim Mods a Hall Monitors. S bezmeznou vděčností doktorce Jess (čili Jessice Andersenové), Sue Graftonové, Suz Brockmannové, Christine Feehanové a její báječné rodince, Lise Gardnerové a Lindě Francis Leeové. S nehynoucí láskou svému manželovi, své matce, lepší polovině WriterDog a celé své rodině.


PROLOG

/ | émon bylo tak ošklivé slovo. A tak staromódní. Kdykoli ho člověk zaslechl, představil si chaotické výjevy na plátnech Hieronyma Bosche a v horším případě ty připitomělé bláboly z Dan­ tova Pekla. Plameny, trýzněné duše, kvílení a pláč...? Sotva. Tak jo. Peklo opravdu bylo poněkud přetopené, a kdyby mělo svého dvorního malíře, bezesporu by jím byl Bosch. Ale o to nešlo. Démon v podstatě pokládal sám sebe za trenéra svobodné vůle, za lepšího a pokrokovějšího manipulátora, než za jakého byl považován. Čili pravý opak Oprah Winfreyové. A základní pákou byl vliv. Vlastnosti duše se příliš nelišily od tělesných orgá­ nů. Hmotná podoba obsahovala řadu plně nevyvinu­ tých součástí - například apendix, zuby moudrosti ne­ bo kostrč -, které byly přinejlepším zcela zbytečné, a přinejhorším mohly ohrozit činnost celku. S dušemi to bylo stejné. Také měly neužitečný ba­ last, ztěžující jejich řádnou funkci, otravné zbožnoposvátné kousíčky plandající jako slepé střevo a náchyl­ né k infekci: víru, naději a lásku, opatrnost, střídmost, spravedlnost a mravní sílu... Všechna tahle nepotřeb­ ná změť vnášela do srdce zbytečně moc zpropadené 9


morálky a stála v cestě vrozené touze duše po zlovol­ nosti. Démon měl za úkol otevřít lidem oči a vést je tak, aby projevili svou skutečnou vnitřní podstatu, nepotlačovanou onou nesmyslnou, rozptylující lidskostí. Po­ kud lidé zůstávali věrni svému srdci, všechno se ubíra­ lo správným směrem. Ještě nedávno to víceméně platilo. A docela to šlapa­ lo - bez ohledu na všechny války na planetě Zemi, zlo­ činy, neúctu k životnímu prostředí, finanční stoku zná­ mou jako Wall Street a veškerou nerovnost, co jí na světě je. Jenže to nestačilo a čas se krátil. Země byla hrací plochou, na které se vedl lítý boj od chvíle, co hřiště vzniklo. Běsi byli domácí tým, skvadru hostů tvořili Andělé - kuplíři té chiméry štěstí, Ne­ beského ráje, kde je - pro Kristovy fusekle - dvorním malířem Thomas Kincaid. Každá duše byla nejen rozehrávačem na hřišti, ale i účastníkem všeobecného utkání dobra se zlem a na výsledkové tabuli se objevovala relativní morální hod­ nota skutků, jaké dotyčný nebo dotyčná vykonali na zemi. Výkopem bylo narození, závěrem hry smrt a bo­ dový zisk jednotlivce se připočítával k celkovému skó­ re. Trenéři se drželi za postranní čárou, ale vývoj hry mohli ovlivňovat různými sestavami hráčů, které vysí­ lali na plochu. Rovněž vyhlašovali oddechový čas, při němž dodávali svému mužstvu elán. Těmhle krátkým pauzám se běžně říkalo „prožitek blízký smrti". Vznikl však následující problém: jako divák, který s žaludkem plným hot dogů a hulákajícím fandou u hlavy sleduje ze studené lavice zápas po sezoně, po­ zoroval každý jednotlivý odchod ze hry Stvořitel. Přespříliš potyček, spousta oddechových časů a ne­ rozhodných výsledků vedly k radě nejednoznačných 10


prodloužení. Co začalo jako strhující souboj, očividně ztratilo přitažlivost a týmy dostaly jasné poselství: Za­ balte to! A tak se obě strany dohodly na jediném konkrétním rozehrávači. Na jediném rozehrávači a sedmi mačích. Nekonečná přehlídka lidí se zredukovala na pouhých se­ dm duší balancujících na hraně mezi dobrem a zlem... a na sedmi možnostech rozhodnout, zda je lidskost věc chvályhodná, nebo špatná. Plichta nepřipadala v úvahu a v sázce bylo... inu, všechno. Pokud by vyhrál tým Běsů, připadlo by mu hřiště a všichni hráči, kteří po něm kdy pobíhali nebo teprve pobíhat budou. Andělé by se stali věčnými otroky. Ve srovnání s osudem, jaký by je stihl, je mučeníčko lidských hříšníků nuda k užívání. Naopak kdyby vyhráli Andělé, celá Země by se změnila v přeslazené štědrovečerní ráno, dusivý příval štěstí, vřelosti, laskavosti a vzájemného obdarovávání a přijímání. V souladu s tímhle strašlivým scénářem by Démoni přestali existovat - a sice nejen ve vesmíru, ale také v srdcích a myslích celého lidstva. Což by pro ně - vzhledem ke všeobjímajícímu ra­ dostnému třeštění a spokojenosti - bylo to nejlepší ře­ šení. Rozhodně lepší než dostat drátem do oka. Pro Démony byla porážka nepřijatelná a rezolutně ji odmítali. Sedm šancí nebylo žádné terno a navíc tým hostů vyhrál metafyzický hod mincí, tudíž směl navá­ zat kontakt s rozehrávačem, který oněch sedm míčů vykopne. Rozehrávač... Určitě není žádným překvapením, že volbu téhle klíčové postavy provázela řada vášnivých diskusí. Nakonec byl však přece jen vybrán Jeden, kte­ rý vyhovoval oběma stranám... Jeden, od něhož trenéři domácích i hostů očekávali, že zvrátí výsledek každé­ ho zápasu ve prospěch hodnot a skóre toho či onoho soupeře. 11


Ten ubožák neměl tušení, do Čeho jde. Démoni ovšem nehodlali ponechat tak závažnou od­ povědnost na bedrech člověka. Koneckonců, svobodná vůle, která je podstatou celé hry, je tvárná. A tak vyslali na trávník dalšího hráče. Pochopitelně to bylo proti pravidlům, ale v souladu s jejich náturou a navíc něco, Čeho protivník nebyl z principu schopen. Díky tomu měl tým domácích obrovskou výhodu: Andělé, tedy hosté, zásadně dodržovali pravidla. Neměli totiž na vybranou. Blbečkové.

12


KAPITOLA

1 ele, tamhleta tě chce." Jim Heron vzhlédl od sklenice Budweiseru. „Tu, co ho chtěla" spatřil ve vzdálené části zšeřelého baru, prosyceného ovzduším zoufalství a očekáváním sexu, za černě oděnými těly ověšenými řetězy. Měla na sobě modré šaty a stála pod jedním z ne­ mnoha stropních světel, jimiž byla Železná maska vy­ bavená - dlouhé husté kadeře, bělostná pleť a přepy­ chové tělo zaplavené zlatavým přísvitem. V zástupu těch ponurých, neoviktoriánských uchazečů o léčbu antidepresivy vypadala jako zjevení a zářila jako zá­ blesk duhy; byla dokonalá jako topmodelka, oslnivá ja­ ko světice. Jim musel připustit, že se žena opravdu dívá přímo na něj, ale o jejích záměrech pochyboval. V hluboko vsazených očích se jí zračila smyslná touha, která mu dočasně vyřadila plíce z Činnosti, nicméně ji pravděpo­ dobně způsobila jen hra světla a stínu v jejím půvab­ ném obličeji. A nejspíš jí vrtá hlavou, co maník jako on v tomhle klubu pohledává. Jako by mu četla myšlenky... „Povídám, tamhleta ženská tě chce, kámo." Jim se otočil k samozvanému dohazovači Adrianu Vogelovi, který měl dnešní návštěvu klubu na svědomí. Byl celý v Černém, na místech, kde si drtivá většina lidí kon-

H

13


takt s ostrými předměty nepřeje, měl piercing a v Želez­ né masce se cítil jako ryba ve vodě. Jim si lokl piva. „Co tě nemá? Nejsem její typ." „Víš to jistě?" ,Jo."

„Tak jsi vůl." Adrian si prohrábl černé vlny, které se hned vrátily do původní pozice, jako by to měly svědo­ mitě nacvičené. Kdyby Jim nevěděl, že Ad je stavební dělník a kleje hůř než dlaždič, vsadil by se, že se ná­ ramně dobře vyzná v různých vodičkách, tužidlech a lacích na vlasy. Eddie Blackhawk, třetí u stolu, zavrtěl hlavou. „Ne­ musí být hned vůl, když nemá zájem." „Tvrdíš ty." „Žij a nech Žít, Adrianě. Bude to pro všechny lep­ ší," dodal Eddie a rozvalil se na pohovce potažené sa­ metem. Eddie byl pravověrný motorkář a v džínsech a vyso­ kých těžkých botách se místnímu koloritu vymykal stejně jako Jim. Díky hromotlucké postavě a zatraceně zvláštním rudohnědým očím bylo těžké představit si společnost, do níž by zapadl - snad kromě partičky vy­ sloužilých wrestlerů. Vlasy měl vzadu spletené do dlouhého copu, ale na stavbě si ho nikdo provokovat netroufl, dokonce ani ti vypatlaní pokrývači, kteří vy­ sloveně vyhledávají průsery. „Člověče. Jime, moc toho nenamluvíš." Adrian pát­ ral zrakem v davu, nepochybně s cílem najít vlastní Zenu v modrém. Chvíli si prohlížel tanečnice, co se kroutily v železných klecích, potom přivolal, servírku. „A po měsíci společný šichty vím, že to není tím. že bys byl blbej." „Jaksi nemám co říct." „Na tom není nic špatnýho," zahučel Eddie. Nejspíš proto měl Jim Eddieho radši. Byl dalším čle­ nem klubu „Mužů v záloze" a nikdy neplýtval slovy, po14


kud k domluvě stačilo kývnutí nebo zavrtění hlavou. Jim nechápal, jak si může kápnout do noty s Adrianem, kte­ rý je ukecaný až hrůza. A jak s ním vydrží bydlet. Ale to byla jejich věc. Jim se nehodlal zaobírat jejich jak, proč nebo kde. Natolik se s nimi ještě nesblížil. Oba patřili k oněm praktickým, přemoudřelým maní­ kům, co by se s nimi možná kamarádil v jiném Čase a na jiné planetě, ale tady a teď mu do jejich záležitostí nic nebylo. Dneska s nimi zašel na pivko jen proto, že neměl náladu dohadovat se s Adrianem, který by do něj hučel tak dlouho, dokud by nepovolil. Podtrženo, sečteno: Jimův život se řídil pravidly vl­ ka samotáře a od ostatních očekával, že mu dají pokoj a jeho pozici dobrovolného trosečníka vezmou na vě­ domí. Po odchodu z armády se toulal z místa na místo a v Caldwellu skončil jen díky tomu, že momentálně neměl chuť jet dál. A l e jen co bude stát ten dům, na kte­ rém s Adrianem a Eddiem pracují, zase zvedne kotvy. S ohledem na svého Šéfa bylo ideální zůstat pohybli­ vým terčem. Těžko říct, za jak dlouho se vyvrbí nějaké „zvláštní pověření" a Jim bude povolán do další akce. Pivo dopil s konstatováním, že mít jen oblečení, ná­ klaďák a rozbitého Harleye má jisté výhody, a co na tom, Že se v devětatřiceti nemá Čím pochlubit Sakra... Dneska je mu čtyřicet. Zapomněl na to jako na smrt. „Hrozně rád bych věděl," navázal Adrian a naklonil se k němu, „jestli máš nějakou babu, a proto nebereš Ženu v modrým. Totiž, jen se na ni podívej. Je vylože­ ně k nakousnutí." „Vzhled není všechno." „Jo. Ale rozhodně neškodí." Ke stolu přistoupila servírka, a zatímco si jeho dva kamarádi objednávali další rundu. Jim zalétl pohledem k ženě, která byla předmětem rozhovoru. ]5


Neodvrátila se, ani se nepohnula. Jen si pomalu olíz­ la rudé rty, jako by čekala, že Jim znovu vyhledá její pohled. Ten se ale honem soustředil na prázdnou sklenici a zavrtěl se. Jako by mu někdo naložil do rozkroku ře­ řavé uhlíky. Něco podobného nepocítil už strašně dlou­ ho. Nevyburcoval ho žádný náznak křísnutí, natož re­ gulérní zážeh. Byl vyprahlejší než Sahara. A teď to najednou vypadalo, že jeho tělo je ochotné ukončit období striktně charakterizované činností levé Či pravé ruky, popřípadě obou. „Měl bys jít za ní," pokoušel ho Adrian, „a předsta­ vit se." „Mně je docela dobře tady." „ A s i přehodnotím míru tvojí inteligence." Adrian zabubnoval prsty do stolu; jeho masivní stříbrný prsten zachytil odlesk světla. „ N e b o aspoň sexuální energii." „Posluž si." Adrian protočil panenky patrně na znamení, že ve věci Ženy v modrém je další vyjednávání předem ztra­ cené. „Tak j o . Už mlčím." Ad se opřel v pohovce, takže teď zaujímal skoro stejnou polohu jako Eddie. Podle očekávání však nevy­ držel mlčet dlouho. „Slyšeli jste o tý střelbě?" Jim svraštil čelo. „Už zase?" „Jo. Tělo našli u řeky." „Obvyklý místo." „Kam ten svět spěje?" prohodil Adrian a dopil pivo. „Takovej byl odjakživa." „Myslíš?" Jim se opřel a díval se, jak servírka staví před jeho kamarády plné sklenice. „ N e . Vím to." „Deinde, ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti... " 16


Marie-Tereza Boudreauová pozvedla oči k husté mříž­ ce zpovědnice. Obličej za přepážkou viděla jen z profilu a ponořený do stínu, ale kněze znala. A on znal ji. Proto byl dobře obeznámený s tím, čemu se MarieTereza věnuje po nocích a proč nejméně jednou týdně chodí ke zpovědi. „Běž, dítě. A žij v míru." Když kněz zavřel přepážku, Marie-Tereza podlehla panice. V těch tichých, upřímných okamžicích, kdy se zpovídala ze svých hříchů, se její slova podobala pro­ nikavému světlu, co nemilosrdně odhaluje zavržení­ hodný způsob, jakým tráví noci, a ponižující prostředí, do něhož ji zavál osud. Vždycky chvíli trvalo, než nepříjemné asociace vy­ bledly, ale zdrcující pocit vyvolaný vědomím, že ví, kam po zpovědi půjde, pokaždé ještě zesílil. Stočila růženec, uložila ho do kapsy kabátu a z pod­ lahy zvedla kabelku. Její odchod však pozdržely kroky, které zazněly přímo před zpovědnicí. K zachování anonymity měla hned několik důvodů, a některé s jejím „povoláním" nesouvisely. Jakmile těžké kročeje odezněly, roztáhla závěs z tma­ vě rudého sametu a vyšla z kabiny. Caldwellská katedrála svatého Patrika zdaleka nedo­ sahuje velikosti stejnojmenného chrámu na Manhatta­ nu, přesto je dost velká na to, aby v neortodoxním věří­ cím vyvolala nábožnou úctu. Díky gotickým klenbám připomínajícím křídla andělů a vzdušnému stropu, zdánlivě pár centimetrů pod nebeskou klenbou, měla Marie-Tereza dojem, že si nezaslouží být pod střechou té svatyně, ale zároveň byla vděčná, že do ní může kdykoli vejít. Navíc zbožňovala opojnou vůni směsi včelího vos­ ku, limety a kadidla. Míjela jednotlivé kaple svatých a přitom kličkovala mezi lešením vztyčeným kvůli restaurátorským pracím 17


na ochozu. Rady mihotajících světel děkovných svíček a sochy ozářené tlumeným bodovým osvětlením ji jako obvykle uklidňovaly a nenásilně jí připomínaly, že ve vzdáleném závěru života na ni Čeká věčný klid. Za předpokladu, že projde nebeskou bránou. Jako obvykle po šesté večer, kdy už byl postranní vchod do chrámu zavřený, musela vyjít hlavními dveř­ mi — což považovala za zbytečnou poctu. Složitě vyře­ závané panely jsou mnohem vhodnější k uvítání stovek bohabojných, co přicházejí na nedělní mši... nebo hos­ tů shromážděných před významným svatebním obřa­ dem. .. popřípadě hluboce věncích. Vzhledem ke své současné situaci je spíš typ pro po­ stranní dveře. Prozatím. Když se opřela o masivní rám vrat, zaslechla své jméno. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Katedrála zela prázdnotou a v lavicích žádní modlící neseděli. „Haló?" Její hlas se rozlétl ozvěnou do všech stran. „Otče?" Když se nedočkala odpovědi, zamrazilo jí v zádech. Honem se opřela do levého křídla dveří a vyšla do chladné dubnové noci. Přitáhla si k tělu klopy vlněné­ ho kabátu a za pleskavého zvuku podrážek svých bot bez podpatků rychle seběhla po kamenných schodech a hnala se po chodníku ke svému autu. Jakmile byla uvnitř, zamkla všechny dveře. Namáhavě oddychovala a rozhlížela se po okolí. Pod bezlistými stromy se choulily stíny a řídkými oblaky prosvítal měsíc. Za okny budovy naproti kostelu se po­ hybovali lidé. Ulicí pomalu projela dodávka. Nikde ani stopa po pronásledovateli, muži v Čer­ né kukle nebo po zákeřném útočníkovi. Všude vládl klid. Marie-Tereza potlačila paniku, otočila klíčkem v za­ palování a pevně sevřela volant. 18


Pohledem do zrcátek zkontrolovala situaci na vo­ zovce, vyjela z parkovacího místa a zamířila hlouběji do centra města. Její obličej i interiér vozu co chvíli ozářily reflektory protijedoucích vozů a lampy poulič­ ního osvětlení; světlo dopadalo i na černou sportovní tašku na sousedním sedadle, v níž Marie-Tereza vozila svůj ohavný stejnokroj. Už před časem si umínila, že až tahle hrůza skončí, nedůstojný oděv spálí a s ním i všechno ostatní, co si celý rok noc co noc obléká. Železná maska je už její druhé „působiště". První podnik, kde pracovala, asi před Čtyřmi měsíci vyletěl do vzduchu. Doslova. Přesto se pořád nedokázala smířit s tím, že patří do téhle branže. Do černé tašky ukládala věci s pocitem, jako by ji cosi vtahovalo do zlého snu, a nedokázala se rozhodnout, jestli jí zpovědi v katedrále svatého Patri­ ka pomáhají, nebo škodí. Někdy byla přesvědčená, že jenom oživují trpké ne­ příjemnosti, které by raději měly zůstat pohřbené, je­ nomže potřeba odpuštění byla příliš silná, než aby ji dokázala potlačit. Vjela na Obchodní třídu a ujížděla kolem nočních klubů, barů a tetovacích salonů tvořících středisko caldwellské zábavy. Železná maska byla až skoro na konci ulice a stejně jako v případě ostatních podniků stála každý večer před hlavním vstupem věčná fronta aspirantů na živoucí mrtvoly. Marie-Tereza odbočila do postranní uličky, překodrcala výmoly před kontej­ nery na odpad a ocitla se na parkovišti. Toyota Camry se pohodlně vešla na prázdné místo u cih­ lové zdi, označené nápisem POUZE PRO PERSONÁL. Majitel klubu Trez Latimer trval na tom, aby všech­ ny ženy, které pro něj pracují, parkovaly ve vyhraze­ ném prostoru, tedy co nejblíž zadnímu vchodu. O své zaměstnance se staral stejně svědomitě jako kdysi Re­ verend, a všichni jeho zájem oceňovali. I Caldwell má

19


svou pochybnou čtvrť a Železná maska je přímo v je­ jím centru. Marie-Tereza vzala tašku, vystoupila z auta a zaklo­ nila hlavu. Svit několika hvězd poblikávajících mezi potrhanými mraky tlumila jasná světla města a nebe se zdálo vzdálenější, než ve skutečnosti bylo. Zavřela oči, dlouze a zhluboka se nadechla a přitáhla si límec kabátu ke krku. Až vstoupí do klubu, ocitne se v těle a mysli jiné ženy. Ženy, kterou nezná a na kterou v budoucnu nechce vzpomínat. Která se jí hnusí. Kte­ rou opovrhuje. Poslední nadechnutí. Než otevřela oči, znovu ji zaplavila panika, a přesto­ že bylo chladno, na čele i na těle pod oblečením jí vy­ vstal pot a srdce jí tlouklo tak rychle, jako by před ně­ kým utíkala. Kolik takových nocí je ještě schopna přečkat? Jako by se úzkost s každým dalším týdnem stupňovala a podobala se lavině, která nabírá rychlost, valí se přes ni a pohřbívá ji pod svou ledovou tíhou. Jenomže ona ještě nemůže přestat. Musí splácet dlu­ hy... některé peněžní, jiné dejme tomu existenční. Do­ kud nebude takříkajíc na svém, musí vydržet a zůstat tam, kde být nechce. Kromě toho dospěla k závěru, že jen uvítá, když se ta šokující úzkost bude znovu opakovat. Byla totiž známkou toho, že se před okolnostmi dosud nesklonila a že v ní stále přežívá aspoň Část její pravé osobnosti. Ale moc dlouho už to nevydržíš, upozornil ji vnitřní hlas. Vtom se rozlétly zadní dveře klubu a hlas s výraz­ ným přízvukem vyslovil vlídně její jméno. „Marie-Terezo? Jsi v pořádku?" Honem otevřela oči, vzchopila se a s chladnokrev­ ným odhodláním vykročila ke svému šéfovi. Trez ji ur­ čitě viděl v jedné z bezpečnostních kamer, které má všude. 20


„Nic mi není, Trezi. Dík za optání." Když podržel dveře a ona kolem něj prošla, ucítila na sobě pohled jeho tmavých očí. Trez Latimer byl fe­ šák. Na první pohled zaujala jeho pleť v odstínu černé kávy, obličej s nepříliš ostrými, ušlechtilými rysy a do­ konale vyvážené proporce rtů - avšak Marii-Terezu okouzloval především svým chováním. Zkrátka a dob­ ře byl džentlmen každým coulem. Ale běda, jakmile ho někdo naštval. „Tohle děláš vždycky," poznamenal, když zavřel dveře a zajistil je těžkou závorou. „Každou noc stojíš u auta a díváš se na oblohu." „Vážně?" „Obtěžuje tě někdo?" „ N e . Ale kdyby mě někdo otravoval, povím ti to." „Obtěžuje tě tedy něco?" „ N e . Jsem v pohodě." Trez se netvářil přesvědčeně, ale když ji doprovázel ke dveřím dámských šaten, nehnul ani brvou. „Neza­ pomeň, že ti jsem k dispozici čtyřiadvacet hodin den­ ně, sedm dní v týdnu. Můžeš mi kdykoli zavolat." „Já vím. A moc si toho vážím." Trez si položil ruku na srdce a sotva znatelně se uklonil. „Je mi potěšením. Opatruj se." Šatnu lemovala řada kovových kójí a prostor mezi nimi dělily lavice přišroubované k podlaze. Pod osvět­ lenými zrcadly na protější stěně se táhl dva metry dlou­ hý pult plný dekorativní kosmetiky, tu a tam bylo vidět příčesek a všude se povalovaly Části oděvů a střevíce na vysokých podpatcích. Ve vzduchu čpěl pach ženské­ ho potu smíšeného s vůní šamponu. Marie-Tereza měla jako obvykle místnost sama pro sebe. Zásadně chodila první a první odcházela a teď, když se přepnula do pracovního režimu, ani na oka­ mžik nezaváhala a rutinní úkony prováděla zcela me­ chanicky. 21


Kabát pověsila do skříňky. Boty skopla z nohou. Z ohonu stáhla látkovou gumičku. Rozepnula tašku. Modré džínsy, bílý rolák a tmavě modrou mikinu vy­ měnila za kostým, v jakém by se neodvážila vyjít mezi lidi ani ve svátek Všech svatých: mikroskopickou suk­ ni z lycry, tílko sotva pod žebra, samodržící punčochy do půlky stehen s krajkovým lemem a nepohodlné lo­ dičky na jehlách, které jí svíraly prsty. Všechno bylo černé. Černá byla značkovou barvou nejen Železné masky, ale řady dalších nočních pod­ niků. Marie-Tereza černou zásadně nenosila. Po měsíci téhle hrůzy se zbavila všeho oblečení, na kterém byl třeba jen proužek černé barvy - a to tak důkladně, že když potom měla jít na pohřeb, musela si smuteční Ša­ ty koupit. Přistoupila k osvětlenému zrcadlu, hustou, vlnitou hřívu zpevnila lakem na vlasy a prohrabala se pestrou nabídkou očních stínů a růží na tváře. Nakonec vybrala tmavé jiskřivé tóny, jaké by dívka-snů-ze-sousedství ani fotomodelka pro Penthouse nikdy nepoužila. Zku­ šenými pohyby si nanesla oční linky ve stylu Ozzyho Osbourna a nalepila si umělé řasy. Nakonec vytáhla z tašky rtěnku. Erární totiž zásadně nepoužívala. Všechny dívky pravidelně chodí na měsíční prohlídku a absolvují patřičné testy, ale ona nechce nic riskovat. Zodpovídá se sama sobě a vlastní ochranou je přímo posedlá. Její kolegyně nemusí být tak svědomité. Červený lesk na rty chutnal jako plastová jahoda, ale rtěnka byla důležitá. Žádné líbání. Nikdy a s nikým. Většina mužů to věděla a silná vrstva ohavné pomády byla víc než výmluvná. Žádný si nepřál, aby jeho man­ želka nebo slečna věděla, jak strávil „pánský večer". Aniž se na sebe podívala, Marie-Tereza se odvrátila od zrcadla a vydala se vstříc hluku, houfu lidí a své práci. Jak procházela dlouhou, zšeřelou chodbou a blí22


žila se ke klubu, dunění basů sílilo a s ním i tep bušící­ ho srdce v uších. A l e možná to bylo jedno a to samé. V ústí chodby se před ní rozprostřela hlavní místnost s temně purpurovými stěnami, černou podlahou a krva­ vě rudým stropem osvětleným tak spoře, až mela pocit, že vstupuje do jeskyně. Dusný vzduch vibroval vidinou sexu, v klecích z tepaného železa se vlnily tanečnice a na parketu se ve dvojicích či trojicích pohyboval v rytmu erotizující hudby zástup hostů. Když její oči přivykly tmě, začala si prohlížet pří­ tomné muže ve snaze o zhodnocení, k němuž by se v běžném životě za žádnou cenu neuchýlila. Pravděpodobný zákazník se nedal odhadnout podle oblečení, které měl na sobě, ani podle toho, v jaké byl společnosti, nebo jestli měl na ruce snubní prsten. Ani nebylo důležité, na co se dívá, protože všichni muži nejprve přelétli pohledem oblast od prsou k bokům. Až na to, že v očích „zákazníka" se kromě chtíče zračilo ještě něco navíc: způsob, jakým si prohlížel křivky její­ ho těla, prozrazoval, že z jeho strany je dohoda předem uzavřená. Marii-Terezu to však neznepokojovalo. Žádný muž jí nemohl udělat nic horšího, než co ji potkalo v minu­ losti. Navíc se mohla spolehnout na dvě věci. Vždycky se nakonec dočká třetí hodiny po půlnoci. A stejně jako dnešní šichta nepotrvá věčně ani tahle etapa jejího ži­ vota. V příčetnějších a méně skličujících chvílích se ujišťo­ vala, že tohle drsné intermezzo je jen dočasné a že ho musí nějak přečkat - jako by to byla chřipka. I když ne­ bylo snadné věřit v budoucnost, nezbývalo než spoléhat na to, že se jednoho dne probudí, pozvedne tvář k slunci a bude se těšit z toho, že nemoc ustoupila a ona je zase zdravá. 23


Za předpokladu, že je to opravdu jenom chřipka. Pokud prodělává něco horšího, například rakovinu... je možné, že o určitou část své podstaty nenávratně přijde. Marie-Tereza vypudila z mysli všechny úvahy a vje­ my a zamířila do davu. Nikdo jí přece neslíbil, že život bude zábavný, bezproblémový nebo dokonce spraved­ livý. Někdy prostě musíte pro přežití udělat něco, co rozumně uvažujícímu člověku připadá naprosto ne­ představitelné. A l e v životě neexistují žádné zkratky a 2a každou chybu se platí. Bez výjimky.

24


KAPITOLA

2

K

lenotnictví Marcuse Reinhardta založené v roce 1893 sídlilo v půvabné budově v centru Caldwellu od okamžiku, kdy mezi temně Červenými cihlami řádně ztuhla malta. Během světové krize firma změnila maji­ tele, ale etická podstata podnikání zůstala stejná a přeži­ la až do epochy internetu: špičkové, jedinečné šperky nabízené za konkurenční ceny, doplněné bezkonkurenč­ ními osobními službami. „Ledové víno se chladí v soukromém salonku, pane." „Výborně. Jsme skoro hotoví." James Richard Jameson, pravnuk muže, který obchod koupil od pana Rein­ hardta, si v odlesku zrcadlové vitríny upravil kravatu. Když byl se svým vzhledem spokojený, obrátil se, aby naposledy zhodnotil tři členy personálu, které osobně pověřil prací přesčas. Všichni byli v černém, William i Terrence s klubovou zlatočernou kravatou opatřenou logem klenotnictví, Janice zkrášlená zla­ tým náhrdelníkem s onyxy, původem z padesátých let dvacátého století. Jeho zaměstnanci byli stejně ele­ gantní a diskrétní jako vybavení předváděcí místnosti a každý mluvil spisovnou angličtinou a plynnou fran­ couzštinou. Za zbožím, které Reinhardt nabízel, přijížděli zákaz­ níci jak z jihu z newyorského Manhattanu, tak ze seve­ ru z Montrealu a pokaždé se jim cesta vyplatila. Celá 25


předváděcí místnost jiskřila třpytivými záblesky, jako by do ní slétly hvězdy z celé galaxie, a úhly přímého osvětlení spolu s uspořádáním předmětů ve skleněných vitrínách byly skloubené tak důmyslně, že dokázaly setřít rozdíl mezi pojmy „chci" a „musím mít". Krátce předtím, než stojací hodiny u dveří odbily de­ sátou večer, James otevřel zasouvací dveře, vyndal ruč­ ní vysavač a přejel jím otisky nohou na starožitném orientálním koberci. Při návratu do úklidové komory ustupoval ve vlastních stopách, aby neporušil vlas. „Myslím, že je tady," hlásil William od okna zabez­ pečeného mřížemi. „Pane... bože," hlesla Janice, když se naklonila ved­ le svého kolegy. „Je to on." James uklidil vysavač a trhnutím si narovnal sako. Jeho srdce samým rozechvěním nasadilo rytmus kvapí­ ku, ale když rozvážným krokem zamířil k oknu a vy­ hlédl do ulice, vypadal klidně a nevzrušeně. Zákazníky vítal ve svém obchodě od pondělí do so­ boty, mezi desátou dopoledne a šestou večer. Klienti přicházeli soukromě po zavírací hodině, kdy­ koli a v kteroukoli denní dobu, jaká jim vyhovovala. Džentlmen, který vystoupil z B M W M6, bezesporu patřil ke klientům: navzdory chladnému počasí bez ka­ bátu, oblek evropského střihu, krok sportovce a obličej vraha. Tenhle výjimečně inteligentní a mimořádně vlivný muž měl v sobě něco temného, ovšem Marcus Reinhardt mafii ani špinavé peníze nediskriminoval. Koneckonců, James měl prodávat, ne soudit, a tak kli­ ent, který mířil ke dveřím jeho klenotnictví, byl v jeho očích zosobněním ctnosti, pevný v kramflecích svých polobotek značky Bally. Doslova i obrazně. James odemkl a otevřel dřív, než zazněl zvonek. „Dobrý večer, pane diPietro." Mužův stisk ruky byl pevný a krátký, hlas hluboký a příkrý, jeho oči chladné a šedé. „Jste připraven?" 26


„Ano." James zaváhal. „Účastní se jednání také vaše nastávající?" „Ne." James zavřel dveře, ukázal rukou k zadní části ob­ chodu a přitom okatě přehlížel Janice, která mohla na nočním návštěvníkovi nechat oči. „Můžeme vám na­ bídnout něco k pití?" „ C o kdybyste mi raději ukázal nějaké diamanty?" „Jak si přejete." Stěny soukromé předváděcí místnosti zdobily olejo­ malby a stál v ní velký starožitný stůl a čtyři pozlacené židle. Nechyběl mikroskop, prezentační poduška z čer­ ného sametu, chlazené ledové víno a dvě vysoké brou­ šené sklenice. James kývl na personál; Terrence při­ stoupil ke stolu a ujal se stříbrné nádoby s láhví, Janice s mírným zklamáním odnesla číše. William zůstal u dveří, připravený na případné další pokyny. Pan diPietro se posadil, položil ruce na stůl a přitom se mu pod manžetou košile zaleskly náramkové hodin­ ky od Choparda. Očima ve stejném odstínu, jako byl materiál hodinek, si Jamese měřil tak pronikavě, až měl klenotník pocit, jako by se mu jejich pohled vpaloval do zadní stěny lebky. Klenotník si odkašlal a usedl naproti diPietrovi. „Na základě našeho rozhovoru jsem vybral několik draho­ kamů z naší sbírky a současně jsem si nechal zaslat pár kousků přímo z Antverp." Vzal zlatý klíček a vsunul ho do zámku horní zásuv­ ky ve stole. Při jednání s klientem, který si chtěl zboží prohlédnout nebo koupit jako v tomto případě, musel James odhadnout, jestli má před sebou zájemce, jenž chce vidět rovnou nejlepší produkty v nabídce, nebo postupovat od nejlevnějších šperků po nejdražší. Do které kategorie spadal pan diPietro, bylo zřejmé na první pohled. Na podložce, již James složil na předváděcí poduš27


ku, bylo deset prstenů, před prezentací vyčištěných pá­ rou. Ten, co klenotník osvobodil z černých sametových záhybů, nebyl největší a měl jen o zlomek karátu méně než ostatní, ale byl zdaleka nejskvostnější. „Tento diamant má hmotnost sedm celých sedm desetin karátu, je Čistě transparentní a vnitřně bez­ vadný. Můžete nahlédnout jak do osvědčení G I A , tak EGL." James zmlkl. DiPietro vzal prsten a sklonil se, aby si ho prohlédl. Nebylo proč zdůrazňovat, že výbrus a sy­ metrie kamene jsou výjimečné, ani že platinové lůžko pro vsazení diamantu je vyrobené na míru, ani to, že podobná věcička se na trhu moc často neobjevuje. Od­ ražené světlo a lesk hovořily samy za sebe a jiskřivé záblesky byly tak oslnivé, až se nabízela otázka, jestli kámen není kouzelný. „Kolik?" chtěl vědět diPietro. James mu přisunul osvědčení. „Dva miliony tři sta tisíc dolarů." U mužů jako diPietro platilo, že čím dražší, tím lep­ ší, ale v tomhle případě Šlo o skutečně dobrý obchod. Pokud chtěl Reinhardt obstát v branži, musel udržet v rovnováze prodané množství a minimální zisk, při­ čemž platilo: častý minimální zisk, méně zboží. Za předpokladu, že pan diPietro neskončí ve vězení nebo nezkrachuje, byl přesně tím typem klienta, s jakým by James rád udržovat dlouholetý přátelský vztah. DiPietro vrátil prsten a prohlížel si certifikáty. „Po­ vězte mi něco i o dalších kamenech." James překvapeně polkl. „Ovšem. Samozřejmě." Při popisu vlastností jednotlivých prstenů postupo­ val zprava doleva a přitom ho napadlo, jestli svého kli­ enta neodhadl špatně. Požádal Terrence, aby přinesl dalších Šest kousků, každý o váze přes pět karátů. Hodinu nato se diPietro opřel v židli. Při prohlídce se ani neprotáhl, ani nepolevil v soustředění, jedinkrát 28


nezkontroloval BlackBerry a ani jednou nezažertoval, aby prolomil napětí. Dokonce ani nezvedl hlavu, když kolem procházela půvabná a elegantní Janice. Příkladná ukázka totální a naprosté koncentrace. James si pokusil představit ženu, jejíž prst bude kle­ not zdobit. Samo sebou bude krásná, ale musí být také hodně nezávislá a méně citově založená. Ze zkušenosti věděl, že při koupi podobného skvostu se rozjasní oči i tomu nejpragmatičtějšímu a nejúspešnějšímu muži ať vzrušením z toho, že svou milovanou překvapí ne­ všedním dárkem, nebo pýchou z vědomí, Že si může dovolit něco, co je v možnostech pouhé jedné desetiny populace. Zpravidla každý dá najevo nějakou emoci. Pan diPietro byl stejně chladný a tvrdý jako draho­ kamy, které si prohlížel. „Přejete si, abych vám ukázal ještě něco?" zeptal se James zklamaně. „Snad rubíny čí safíry?" Klient sáhl do náprsní kapsy saka a vyndal z ní úz­ kou černou peněženku. „Koupím ten první prsten, za rovné dva miliony." Když James zamrkal, pan diPiet­ ro položil na stůl kreditní kartu. „Pokud vám mám odevzdat své peníze, chci, abyste si je vydělal. Věřím, že mi slevu poskytnete, protože pro své podnikání po­ třebujete klienty, kteří se k vám budou vracet, stejně jako já." Jamesovi chvíli trvalo, než zpracoval skutečnost, že k transakci opravdu dojde. „Vážím si vašeho... postře­ hu, ale cena je neměnná: dva miliony tři sta tisíc." Pan diPietro poklepal na kartu. „To je pasivum. Dva miliony. Hned." James si to rychle spočítal. I s nabídnutou Částkou na prstenu vydělá tři sta padesát tisíc dolarů. „Myslím, že to půjde," řekl. Pana diPietra zřejmě nepřekvapil. „To je moudré rozhodnutí." „A co velikost? Víte, jakou velikost má 29


„Sedm celých sedm desetin karátu je jediná velikost, jaká mou snoubenku bude zajímat. Ostatní vyřešíme později." „Jak si přejete." Jindy by James své zaměstnance vybídl, aby se kli­ entovi věnovali, než uloží zboží do krabičky a nechá vytisknout odhad pro účely pojištění, ale ten večer, když pan diPietro vyndal mobil a přiložil si ho k uchu, zavrtěl na trojici hlavou. James slyšel diPietra hovořit až do zadní kanceláře. Žádné laškovné „Miláčku, něco pro tebe mám" nebo oznámení „Jedu za tebou". Kdepak. Pan diPietro nevo­ lal své budoucí snoubence, ale někomu jménem Tom kvůli nějakým problémům s pozemky. James protáhl kartu čtečkou. Zatímco Čekal na potvr­ zení, znovu vyčistil prsten párou a přitom pravidelně kontroloval zelené digitální číslice na přístroji. Vzhle­ dem k výši částky ho neudivilo, když dostal pokyn, aby zatelefonoval na přímou nepřetržitou linku banky, a jen co se dovolal, bankéř požádal o spojení s diPietrem. Přepojil tedy hovor na stůl do předváděcí místnosti a strčil hlavu do dveří. „Pane diPietro -" „Chtějí se mnou mluvit?" Muž natáhl pravačku znovu se zaleskly hodinky - a zvedl telefon. Než stačil James přepnout přístroj do režimu off-hold, diPietro to udělal sám a zahájil rozhovor. „ A n o , je. Ano, jsem. Ano. Ano. Příjmení mé matky za svobodna bylo 0'Brianová. Ano. Děkuji." DiPietro vrátil přístroj do původního režimu, položil ho do ko­ lébky a oznámil Jamesovi: „Mají pro vás autorizační kód." James se uklonil a vrátil se do kanceláře. Když z ní chvíli nato vyšel, nesl úhlednou červenou taštičku se saténovými uchy a obálku s účtenkou. „Doufám, že se na nás znovu obrátíte, až vám bude­ me moci posloužit." 30


Pan diPietro od něj převzal to, co mu od téhle chvíle patřilo. „Zásnuby mám v plánu pouze jednou, ale na řadu přijdou výročí. A bude jich hodně." Zaměstnanci mu ustoupili z cesty a James spěchal ke dveřím, aby je otevřel dřív, než k nim pan diPietro do­ jde. Když muž vyšel na ulici, James dveře zase zamkl a vyhlédl ven oknem. Přenádherný vůz se s burácejícím motorem dal do pohybu; na černém laku lesklém jako nehybná hladina se roztančila zář pouličních lamp. James se otočil a spatřil Janice opřenou o jiné okno, v očích pozorný pohled. Byl by se vsadil, že nehodnotí auto jako před chvílí on, ale upírá zrak na řidiče. Zvláštní. To. co člověk nemůže mít, mu vždycky při­ padá cennější než to, co mít může. Možná právě proto byl diPietro tak lhostejný: může si dovolit všechno, co mu James ukázal, a transakce pro něj měla stejnou vá­ hu jako pro průměrného člověka koupě novin nebo ple­ chovky coca-coly. Neexistuje nic, co si opravdoví boháči nemohou do­ volit. Zkrátka mají z pekla štěstí. „Nic ve zlém, ale myslím, že půjdu." Jim postavil na stůl prázdnou sklenici a sáhl po ko­ žené bundě. Měl v sobě dva Budweisery a po třetím by už řídil pod vlivem, proto byl nejvyšší čas zvednout kotvy. „Nechce se mi věřit, že odcházíš sám," protahoval Adrian a střelil očima po Ženě v modrém. Pořád stála pod stropním světlem. A pořád se dívala na Jima... kterému brala dech. „Jo. Jenom já, já sám a já." „Většina chlapů se neumí takhle ovládat." Když se Adrian usmál, kroužek ve spodním rtu se mu zaleskl. „To mi imponuje." „Jasně. Já jsem totiž svatej Jim." 31


„Tak jeď opatrně, aby sis dál mohl leštit svatozář. Uvidíme se zítra na stavbě." Jim si s parťáky tleskl do dlaně a začal se prodírat davem. Jak si klestil cestu, týpkové s černými řetězy a ostnatými obojky ho Častovali zhruba stejnými pohle­ dy, jaké sami inkasují kupříkladu v nákupním středis­ ku: Co tady, kurva, chceš? Džínsy a obyčejná flanelová košile gothy nejspíš urážela. Jim zvolil trasu co nejdál od Ženy v modrém, a sotva byl na ulici, zhluboka se nadechl, jako by složil něja­ kou zkoušku. Studený vzduch mu však nepřinesl oče­ kávanou úlevu, a jak kráčel na parkoviště za klubem, zabloudila mu ruka do kapsy košile. Kouřit přestal před rokem, ale po krabičce Červených marlborek sahá dodnes. Byl to zatracený zvyk, který připomínal fantomové bolesti amputované končetiny. K d y ž zahnul za roh a vešel na parkoviště, minul řa­ du vozů obrácených chladičem ke zdi. Všechny byly špinavé, na boční karoserii měly skvrny po zaschlé soli z chemických posypů silnic a vnitřek blatníků za­ hlcený měsíc starými sněhovými zmrazky. Jeho pickup zaparkovaný na konci třetí řady vypadal úplně stejně. Za chůze se otáčel střídavě vlevo a vpravo. Tuhle čtvrť neprovází nejlepší pověst, a jestli po něm má ně­ kdo skočit, rád by viděl, jak vypadá. A l e ne že by měl něco proti pořádné rvačce. Když byl mladší, užil si pranic dost a dost, v armádě absolvoval řádný výcvik a díky současné těžké manuální práci byl ve skvělé kondici. Ovšem vždycky je lepší Na zemi se zaleskl nějaký kovový předmět. Jim si dřepl a zvedl tenký zlatý kroužek... ne, byla to náušnice, jaká se používá při piercingu. Očistil z ní prach a zadíval se k autům. Náušnice nebyla drahá; mohl ji ztratit kdokoli. 32


„Proč jsi odešel beze mě?" Strnul. Hlas měla stejně přitažlivý jako tělo. Jim se napřímil do plné výšky, otočil se na patě a upřel oči přes řadu vozů. Žena v modrém stála asi de­ set metrů odsud pod bezpečnostním osvětlením u zad­ ních dveří klubu. Jestlipak si vždycky vybírá takovou pozici, aby na ni dopadalo světlo? „Je zima," řekl. „Měla by ses vrátit dovnitř." „Mně není zima." To je fakt. Přímo žhnula. „Jsem na odchodu." „Sám?" Vykročila k němu. Jehlové podpatky zlehka vyťukávaly do asfaltu pravidelný rytmus. Čím byla blíž, tím byla hezčí. Tmavě rudé rty měla jako stvořené pro sex a ty její vlasy... Jim si představil, jak mu spadají po hrudi a stehnech. Vrazil ruce do kapes džínsů. Byl mnohem vyšší než ona, ale způsob její chůze ho připravil o všechnu soudnost. Zůstaly jen vzrušené myšlenky a živé před­ stavy. Při pohledu na její světlou, dokonalou pleť ho napadlo, jestli je stejně hebká, jak vypadá. Co všech­ no asi skrývají její Šaty. Jaké by bylo cítit ji na svém nahém těle. Když stanula před ním, musel se hluboce nadechnout. „Kde máš auto?" zeptala se. „Mám pick-up." „Kde je?" Vtom se uličkou přihnal závan studeného větru. Že­ na se mírně zachvěla, zvedla ladné štíhlé paže a objala se. Tmavé oči, v přítmí klubu svádivé, byly najednou prosebné... a způsobily, že Jim zůstal stát jako vrostlý do země, neschopný odejít. Má to udělat? Má skočit po hlavě do tůně vzrušení a slasti - třeba jenom na chvíli? Opřel se do nich další ledový poryv. Žena podupala jedním střevíčkem, potom druhým. 33


Jim si svlékl koženou bundu a přistoupil až k ženě. Aniž od sebe odtrhli oči, položil jí na ramena oděv, který ještě před chvilkou hřál jeho. „Parkuju tamhle." Nahmatala jeho ruku a uchopila ji. Odvedl ji k autu. Pick-up nebyl pro improvizovanou soulož nejvhodnější, ale v případě potřeby v něm bylo místa dost. Na­ neštěstí byl to jediné, co Jim mohl nabídnout. Pomohl ženě dovnitř, pak obešel vůz a posadil se za volant. Motor rychle naskočil. Jim pustil topení a počkal, až se vzduch ohřeje. Přisedla si k němu, oblinky ňader vzduté nad hlubo­ kým výstřihem. „Jsi moc laskavý." Sám se za laskavého nepovažoval. Zvlášť ne teď, kdy měl hlavu plnou divokých a hříšných myšlenek. „Přece nenechám dámu mrznout." Znovu si ji prohlédl. Choulila se v jeho odřené kože­ né bundě, obličej skloněný, dlouhé vlasy spadající přes rameno až do výstřihu. Působila jako svůdkyně, ale ve skutečností to byla slušná dívka, která se pokouší o ně­ co, co je nad její sily. „Chceš si povídat?" zeptal se, protože byl přesvěd­ čený, že si zaslouží víc, než co po ní žádá, „ N e . " Zavrtěla hlavou. „ N e . Chci něco... dělat." Tak jo. Jim rozhodně není laskavý. Je chlap a pár centimetrů od překrásné ženské, která sice vypadá bez­ branně, ovšem pozice, o niž usiloval, má do role tera­ peuta hodně daleko. Když zvedla oči, jako by se díval do tváře osiřelého dítěte. „Polib mě... prosím." Jim se odtáhl. Její výraz na něj zapůsobil jako stude­ ná sprcha. „Víš to jistě?" Shrnula si vlasy přes rameno a zastrčila si je za ucho. Když přisvědčila, zatřpytil se jí v lalůčku dia­ mant velikosti deseticentu. „ A n o . . . naprosto jistě. Po­ lib mě." Opětovala jeho pohled a neuhnula. Jim cítil, že se 34


nechal vlákat do léčky, ale vůbec mu to nevadilo. Na­ klonil se k ní. „Půjdu na to pomalu." Rty měla kypré, tak jak si představoval. Dotýkal se jich velmi opatrně, v obavách, aby jí neublížil. Byla rozkošná, báječně hřála a s důvěrou, že udá zdrženlivé tempo, mu dovolila vsunout jí jazyk do úst. Chvíli nato se posunula, aby mohl sklouznout dlaní z jejího obliče­ je ke klíční kosti... a k plným ňadrům. Tempo se rázem změnilo. Rychle se posadila a svlékla si jeho bundu. „Zip je vzadu." Jimovy drsné dělnické ruce ho našly rychle, a když prudce trhl za jezdec zipu, prolétlo mu hlavou, že jí možná zničil šaty. A l e když si je vzápětí sama přetáhla přes hlavu a objevila se saténová podprsenka s krajkou zhruba stejné hodnoty jako jeho pick-up, přestal mys­ let úplně. Ztvrdlé bradavky se jí zřetelně modelovaly pod ten­ kou látkou a ve stínech svítící palubní desky nabíze­ ly dlouho strádajícímu pozorovateli velkolepou podí­ vanou. „Jsou pravá," řekla tiše. „On si přál, abych měla im­ plantáty, ale... já jsem nechtěla." Jim svraštil obočí a pomyslel si, že ten idiot, co při­ šel na takovou pitomost, by potřeboval operaci očí pletací jehlicí. „Byla by to škoda. Jsi nádherná." „Vážně?" Hlas jí zakolísal. „Namouduši." Její nesmělý úsměv zasáhl Jima na nejcitlivějším místě, proklál mu hruď a pronikl do srdce. Odvrácenou stránku života znal moc dobře. Sám přestál věci, které dokážou změnit den v několik měsíců, ale jí nic lako­ vého nepřál. Přesto měl tušení, že už zažila leccos. Aby ji zahřál, zesílil proud teplého vzduchu. Když ji pustil, odtáhla košíček z jednoho ňadra, po­ debrala ho dlaní a nabídla mu bradavku. 35


„Jsi úžasná," zašeptal. Sklonil se, uchopil ji mezi rty a jemně sál. Když se žena prudce nadechla, zabořila mu ruce do vlasů a její ňadro vytvořilo péřovou podušku pro jeho ústa, podle­ hl chvilkovému syrovému chtíči, jaký mění muže v ne­ myslícího živočicha. Jenže když si vzápětí vzpomněl, jak se na něj dívala, umínil si, že si to neužije jenom on. Bude se jí svědo­ mitě věnovat, tady ve svém ubohém pick-upu, kde to­ pení sálá na plný výkon a okna jsou zarosená. Ukáže jí, jak je krásná, jak je její tělo dokonalé, jaké je na dotek a jak chutná... A nebude sobec. Možná ještě není docela prohnitý. Víš to jistě, dotíral na něj vnitřní hlas. Víš to naprosto jistě? Nevěděl. Nicméně ji jemně položil na sedadlo, smotal koženou bundu, podložil jí dívce hlavu a předsevzal si, že udělá to, co považuje za správné. Byla skvostná. A vypadala jako zbloudilé, cizokrajné ptáče, které hledalo přístřeší v kurníku. Proč, probo­ ha, proč zatoužila zrovna po něm? „Polib mě," vydechla. Když přenesl váhu na svalnaté paže a naklonil se nad ni, zachytil údaj na digitálních hodinách na palubní desce: 23:59. Na minutu přesně, kdy se před čtyřiceti lety narodil. Letošní narozeniny se vůbec nevyvedly špatně.

36


KAPITOLA

3 in diPietro se posadil na hedvábím potaženou po­ hovku v obývacím pokoji sladěném do zlaté, čer­ vené a smetanové. Podlahu z černého mramoru místy zakrývaly starožitné koberce, knihovna nabízela výtis­ ky výhradně v prvním vydání a luxusní interiér doplňo­ valy okázalé křišťálové, ebenové a bronzové sochy září­ cí leskem. Nejúchvatnější však byl výhled na město. Díky skleněné zdi tvořící delší stěnu místnosti se kromě těžkých závěsů, podlahových krytin a umělec­ kých předmětů staly součástí dekorace i caldwellské zdvojené mosty a výškové budovy. Panoramatická po­ hlednice s rozlehlou poblikávající krajinou, která se neustále měnila, i když budovy zůstávaly stejné, před­ stavovala urbanistický skvost. Vinův dvoupodlažní byt v rezidencí Commodore za­ bíral celé dvacáté osmé a dvacáté deváté patro přepy­ chového mrakodrapu, tedy bezmála tisíc čtverečních metrů. Měl šest ložnic, apartmá pro hospodyni, těloc­ vičnu a promítací sál. Osm koupelen. A patřila k němu čtyři parkovací místa v podzemní garáži. Celý interiér byl právě takový, jaký si Vin přál mít, každá mramoro­ vá dlaždice i žulová kostka, každý metr látky i koberce, každý díl masivního nábytku představoval to nejlepší z nejlepšího. A všechno vybíral osobně.

V

37


Už se odsud může odstěhovat. Podle současného vývoje situace by mohl příštímu majiteli předat klíče za čtyři měsíce. Možná za tři. Záleží na tom, jak si řemeslníci pospíší se stavbou. Dvoupodlažní byt se dal bez nadsázky označit za přepychový, ale ve srovnání s tím, co Vin staví na bře­ hu Hudsonu, vypadal jako dotované ubytování. Aby získal žádanou rozlohu včetně pozemků u řeky, musel nejdřív skoupit Šest starých loveckých srubů a osad, ale všechno vyšlo podle plánu. Chaty nechal srovnat se ze­ mí, stromy a keře vykácet a vyhloubit podsklepení dost velké na to, aby se v něm dál hrát fotbal. Dělníci už vztyčili konstrukci a práce zahájili i pokrývači. Po nich nastoupí elektrikáři, kteří zprovozní centrální nervo­ vý systém domu, a instalatéři zavedou oběhovou sou­ stavu. Nakonec přijde na řadu puntičkářská pokládka podlah a obkladů, vestavěné interiérové prvky včetně profesionální kuchyňské linky, spotřebičů, armatury; závěrečné doteky provedou malíři a bytoví architekti. Všechno se jako zázrakem sbíhalo, setkávalo a zapa­ dalo do sebe. Před sebou, na skleněné desce nízkého stolu, měl sa­ metovou krabičku z Reinhardtova klenotnictví. Když stojací hodiny v hale odbily půlnoc, Vin se po­ hodlně opřel a zkřížil nohy. Do romantika měl hodně daleko, podobné sklony nikdy necítil a totéž platilo pro Devinu. To byl jeden z důvodů, proč jim to spolu tak báječně klape. Ona mu poskytuje prostor, má pořád co dělat, a kdykoli si to Vin přeje, vždycky je připravená sednout do letadla a odletět za ním. Fakt, že Devina ne­ chce mít děti, bylo další obrovské plus. Ani Vina rodičovství nelákalo. Na vlastní dětství má špatné vzpomínky. S Devinou se příliš dlouho neznají, ale podle všeho si jsou souzeni. Jako když kupujete stavební pozemek. Rozhlédnete se a je to jasné: Přesně tady musím stavět. 38


Vin se zadíval na město pod sebou a vzpomněl si na dům, kde vyrůstal. Tenkrát měl z okna výhled na mizerný sousední dvoupodlažní domek a řadu nocí trávil tím, že se snažil vidět dál než za humna. Křik a rámus provázející věčné hádky jeho rodičů v něm podnítily jedinou touhu: vypadnout. Pryč od rodičů. Pryč z žalostného středo stavovského podprůměru, který ho obklopoval. Pryč sám od sebe i všeho, co ho dělilo od ostatních lidí. A, světe div se, zrovinka to se stalo. Tuhle krajinu svého života a bytí jednoznačně upřed­ nostňoval. Obětoval leccos, aby se vyšplhal tak vyso­ ko, a jako zázrakem při něm vždycky stálo Štěstí. Pořád však platilo, že čím víc člověk dře, tím může být spokojenější. Ať si kdo chce co chce říká, tohle je jeho vyvolená scenerie, v jaké je odhodlaný zabydlet se nadosmrti. Když se znovu podíval na hodinky, zjistil, že uply­ nulo pětačtyřicet minut. A po nich ještě půlhodina. Ve chvíli, kdy se naklonil pro sametovou krabičku, zaslechl cvaknutí a otvírání hlavních dveří. Otočil hla­ vu po zvuku. Klapot podpatků na mramorové podlaze v hale se pomalu blížil. A l e kroky ho minuly. Jak Devina procházela kolem klenutého vstupu do obývacího pokoje, svlékala si bílý norkový kožich. Pod ním se objevily modré Šaty od Herveho Legera, které si pořídila za své peníze. Byl na ni bohulibý pohled: do­ konalé křivky těla dávaly tenké látce jasně najevo, kdo má navrch. Dlouhé nohy měly ladnější linie než louboutinky s červenou podrážkou a tmavé vlasy se leskly oslnivěji než broušený lustr nad její hlavou. Okouzlující. Jako vždy. „Kdes byla?" zeptal se. Zastavila se a podívala se na něj, „Nevěděla jsem. Že jsi doma." „Čekám na tebe." 39


„Měls mi zavolat." Pozoruhodné oči ve tvaru mandlí měla o pár odstínů tmavší než vlasy. „Kdybys mi zavo­ lal, vrátila bych se." „Chtěl jsem tě překvapit." „Ty přece na překvapení moc nejsi." Vin vstal, krabičku s prstenem ukrytou v dlani. „Jak ses měla?" „Dobře." „Kam jsi šla?'' Přehodila si kožešinu přes paži. „Jenom do klubu." Vykročil k ní, otevřel ústa a pevně sevřel dárek, kte­ rý jí koupil. Staň se mou Zenou. Devina svraštila čelo. „Jsi v pořádku?" Staň se mou ženou, Devino. Provdej se za mě. Soustředil se jí na ústa. Měla je kypřejší a zarudlejší než jindy. A chyběla na nich rtěnka. Závěr, poskládaný ze střípků vjemů, v něm vyvolal krátkou zlostnou vzpomínku na rodiče. Oba byli opilí namol, ječeli na sebe a házeli po sobě věcmi. Téma hádky bylo pořád stejné a Vin zcela jasně slyšel otcův zuřivý hlas: S kým jsi byla? Cos, sakra, dělala, ženská? Vzápětí bylo slyšet, jak do zdi udeřil matčin popel­ ník. Díky bohaté praxi měla v pažích sílu, ale vodka ji připravila o dobrou mušku, a tak trefila tátu do hlavy jen v jednom pokusu z deseti. Vin vsunul krabičku do kapsy saka. „Bavila ses?" Devina přimhouřila oči, jako by nemohla odhadnout jeho rozpoložení. „Jen jsem si na chvíli vyšla mezi lidi." Přikývl. Napadlo ho, jestli má efekt neupravených vlasů na svědomí úprava a gel, anebo ruce jiného mu­ že. „Dobrá. To jsem rád. Ještě musím vyřídit pár pra­ covních záležitostí." „Samozřejmě." Vin se otočil, prošel obývacím pokojem a sestoupil o patro níž do své pracovny. Celou dobu upíral pohled na skleněnou stěnu a skvostný výhled za ní. 40


Součástí tátovy životní filozofie byly dva neotřesitel­ né názory na Ženy: nikdy jim nevěř; když je nebudeš držet zkrátka, nebudou tě poslouchat. Vin sice o žádné dědictví po svém ničemném otci nestál, vzpomínek se ovšem zbavit nedokázal. Táta byl odjakživa přesvědčený, že je mu manželka nevěrná - i když se tomu dalo jen stěží uvěřit. Vinova máma si odbarvovala vlasy jen dvakrát do roka, pod očima měla kruhy v barvě bouřkových mraků a její šat­ ník sestával z jediné zástěry, kterou prala se stejnou frekvencí, s jakou si kupovala krabičku s odbarvovačem na vlasy. Skoro nikdy nevycházela z domu. kouři­ la jako tovární komín a svým alkoholovým dechem by mohla stahovat lak z karoserie aut. Přesto si Vinův táta kdoví proč myslel, že muže při­ tahuje. Případně že ona, která nehne prstem, pokud si zrovna nechce zapálit cigaretu, se pravidelně vzchopí a jde se poohlédnout po chlapovi, co má slabost pro za­ nedbané a bezduché ženské. Oba rodiče ho mlátili. Aspoň do té doby, než trochu vyrostl a byl rychlejší než oni. Fakt. že se při jedné rvačce nešťastnou náhodou oba zabili, byla zřejmě ta největší laskavost, jakou mu kdy mohli prokázat. Což je hodně smutné. Po příchodu do pracovny se Vin posadil za stůl s mramorovou deskou a obrátil se čelem do své domácí kanceláře vybavené dvěma počítači, telefonem s šesti linkami, faxem a dvěma bronzovými lampami. Židlí s krvavě rudým koženým potahem; závěsy s kombina­ cí černé, smetanové a červené barvy, kobercem s efek­ tem „očkového" dřeva javoru. Krabičku s prstenem zastrčil mezi lampu a telefonní konzoli, otočil se v židli zády do místnosti a opět se za­ díval na město. Staň se mou ženou, Devino, „Převlékla jsem se do něčeho pohodlnějšího." 41


Vin se ohlédl přes rameno a spatřil ji tentokrát ve volné průsvitné černé róbě. Otočil se k ní. „To vidím." Jak se k němu blížila, ňadra pod tenkou látkou se jí pohupovala ze strany na stranu. Vin ucítil tlak v roz­ kroku; její ňadra nekriticky zbožňoval. Když za ním Devina přišla s tím, že chce implantáty, jednoznačně to zamítl. Takhle je dokonalá. „Mrzí mě, že jsem byla jinde, když jsi mě chtěl mít tady," řekla, odhrnula průsvitný háv a klesla před ním na kolena. „Namouduši." Vin jí přejel palcem po plném spodním rtu. „Kde máš rtěnku?" „Umyla jsem si obličej." „Tak proč máš pořád oční linky?" „Ty jsem si znovu upravila." Hlas jí ani trochu nezakolísal. „Celou dobu jsem měla zapnutý telefon. Říkal jsi, že máš pozdě večer nějakou schůzku." „To je pravda." Devina mu položila ruce na stehna a naklonila se blíž. Přitom mu nabídla pohled na ňadra přetékající z výstřihu živůtku. Bože, jak nádherně voní. „Omlouvám se," řekla, políbila ho na krk a zaryla mu nehty do nohou. „Teď ti to vynahradím." Rty mu sevřela kůži na hrdle a zlehka ji sála. Než zaklonil hlavu, zadíval se na ni zpod přivřených víček. Devina je ztělesněným ideálem každého muže. A je jeho. Tak proč jí to nedokáže říct? „Vine... nezlob se na mě, prosím," zašeptala. „Já se nezlobím." „Ale mračíš se." „Vážně?" Po pravdě, kdy se naposledy usmíval? „A napadá tě něco, Čím bys mi zlepšila náladu?" Devině zvlnil rty úsměv, jako by na tu narážku vylo­ ženě Čekala, rychle mu rozvázala kravatu, rozevřela lí42


mec a porozpínala knoflíky. Zlíbala ho až k bokům, uvolnila mu opasek, vytáhla z kalhot cípy košile a pře­ jela mu zuby a nehty po kůži. Věděla, že Vin dává přednost drsnému zacházení, a nepůsobilo jí to vůbec žádné problémy. Jakmile mu osvobodila vzpřímený penis, odhrnul jí vlasy z obličeje s vědomím, že nebude zdaleka jedi­ ným pozorovatelem, kterému předvede, co s ním bude provádět. Obě lampy zůstaly rozsvícené, a to znamena­ lo, že pokud je v okolních výškových budovách ještě někdo v kanceláři a má dalekohled, naskytne se mu za­ traceně hříšná podívaná. Vin Devinu nezarazil a světlo nezhasl. Obecenstvo má ráda. Sotva mu rty obemkla Špičku penisu, zasténal, a když si ho zasunula hluboko do hrdla, zaťal zuby. To­ hle ovládala s obdivuhodným mistrovstvím: okamžitě našla správný rytmus, který ho vyloženě ničil, a zatím­ co se mu věnovala, dívala se mu do tváře. Věděla, že to má rád malinko obscénní, proto se v poslední chvíli stáhla, takže vyvrcholil na její dokonalá ňadra. S tichým smíchem k němu pozvedla pohled hříšné, ještě zdaleka neuspokojené dívky. A l e to je celá Devina: přizpůsobivá v každé situaci, jednou elegantní a kultivovaná dáma, jindy prostopášná milenka, a mas­ ky si nasazuje a odkládá, jak se jí hodí. „Jsi pořád při chuti, Vine." Její půvabná ruka se svezla přes ňadra k tangovým kalhotkám, kde se zasta­ vila, zatímco se položila na záda. „Je to tak?" Ve světle lamp nebyly její oči tmavě hnědé, ale sytě černé a zračila se v nich vědoucnost. Nemýlila se. Tou­ žil po ní. Chtěl ji od chvíle, kdy ji spatřil na vernisáži, odkud si domů přivezl nejen obraz od Chagalla, ale ta­ ké Devinu. Vin sklouzl ze židle, klekl si mezi její nohy a doširo­ ka jí je roztáhl. Byla na něj připravená a on si ji vzal na 43


koberci, vedle svého stolu. Sex byl rychlý a hrubý, ale ona to tak měla ráda a tím na oplátku vzrušovala jeho. Když dosáhl orgasmu, vyslovila jeho jméno, jako by jí poskytl přesně to, po čem prahla. S namáhavým oddychováním spustil hlavu na měk­ ký hedvábný koberec, ale co v tu chvíli pocítil, ho tro­ chu znepokojilo. Po odlivu vášně nebyl jenom vysíle­ ný, ale také prázdný. Někdy mu připadalo, že čím víc Devinu nasytí, tím je pak on prázdnější. „Chci ještě. Vine," řekla hlubokým, hrdelním hlasem. Marie-Tereza vstoupila do sprchového koutu, postavila se pod proud horké vody a otevřela ústa, aby ji voda propláchla zevnitř a opláchla vně. Na nerezové misce leželo zlatavé mýdlo. Sáhla po něm najisto, aniž se musela dívat. Vyražený název značky byl skoro dohladka smytý, což znamenalo, že mýdlo vydrží nanej­ výš dvě tři noci. Zatímco si omývala každičký centimetr těla, slzy se jí mísily s mýdlovou vodou, stékající do kanálku u no­ hou. Když ve sprchovém koutu osaměla s párou a laci­ ným mýdlem, v jistém smyslu to byla nejhorší část ce­ lé noci — možná dokonce horší než deprese po zpovědi. Začínalo to být nesnesitelné. Už samotná vůně mýd­ la stačila k tomu, aby jí vyhrkly slzy do očí: prokaza­ telný důkaz podmíněného reflexu, jaký ovšem Pavlov u psů nezkoumal. Když skončila, vyšla ze sprchy a strhla z věšáku hru­ bý bílý ručník. Náhlým chladem se jí napjala a stáhla pokožka, až připomínala brnění. Její vůle pokračovat v prostituci reagovala podobně: zadržela tříštící se emoce a zaseje bezpečně poslepovala. V kabince si oblékla džínsy, rolák a mikinu a pra­ covní oděv hodila do tašky. Vlasy si vysoušela dlou­ hých deset minut, než s nimi mohla vyjít do mrazivé 44


noci, a Čas navíc, který kvůli jejich úpravě musela strá­ vit v klubu, v ní vyvolal touhu po létě. „UŽ budeš hotová?" Při zvuku Trezova hlasu za zavřenými dveřmi šatny se neubránila úsměvu. Noc co noc stejná slova a přesně ve chvíli, kdy odložila fén. „Za dvě minutky!" zavolala. „Žádný spěch." Trez to myslel vážně. Bez ohledu na to, jak dlouho jí příprava k odchodu trvala, ji vždycky doprovodil k autu. Vrátila vysoušeč vlasů na místo, stáhla si vlasy, čer­ nou gumičkou upevnila husté kadeře do ohonu Naklonila se blíž k zrcadlu. Někdy během šichty ztratila náušnici a kdoví, kde je jí konec. „ D o háje." Přehodila si tašku přes rameno a vyšla z šatny na chodbu, kde stál Trez a něco vyťukával do BlackBerry. Vsunul telefon do kapsy a přelétl Marii-Terezu po­ hledem. „Všechno v pořádku?" Ne. „Jo. Dneska to docela ušlo." Trez kývl a vydal se s ní k zadním dveřím. Když vy­ šli ven, modlila se, aby jí neudělil další ze svých mra­ voučných lekcí. Na prostituci měl jednoznačný názor. Ženy ji mohou provozovat a muži za ni mohou platit, ale musí se to dělat profesionálně. Pár holek už vyhodil kvůli tomu, že nepoužívaly kondom. Kromě toho byl přesvědčený, že pokud začne ženě na jejím povolání cokoli vadit, měla by dostat příležitost promyslet si, co dělá, a sama skončit. Stejnou filozofii uplatňoval Reverend v ZeroSum, a bylo ironií, že díky ní se většina dívek rozhodla zůstat. Když došli k její toyotě, Trez položil Marii-Tereze ruku na paži a zastavil ji. „Ty víš, co chci říct, vid'?" Pousmála se. „Zase ten tvůj proslov?" „To nejsou plané řeči. Myslím vážně každé slovo." „Vždyť já vím," broukla a vyndala z kapsy klíče. „Jsi moc hodný, ale dělám to, co dělat musím." 45


Na zlomek vteřiny by přísahala, že mu v tmavých očích zaplálo světlo, ale nejspíš se v nich jen odrazila bezpečnostní světla ozařující zadní zeď budovy. Když se na ni zadíval, jako by vybíral správná slova, zavrtěla hlavou. „Trezi, ne... prosím." Zamračil se, polohlasně zaklel a roztáhl paže. „Pojď sem." Jak se o něj opírala a stála v objetí jeho konejšivé sí­ ly, napadalo ji, jaké by bylo mít muže, jako je on: las­ kavého, i když ne bez chyb, Čestného a s pevnými zása­ dami, kterému záleží na druhých. „Trápíš se a protiví se ti to," řekl jí tiše do ucha. „Měla bys odejít." „Jsem v pořádku -" Pustil ji. „Lžeš." Znělo to tak přesvědčivě a sebejis­ tě, až měla pocit, že jí vidí do srdce. „Dovol mi, abych ti dal peníze, které potřebuješ. Splatíš mi je bez úroku. Tohle není nic pro tebe. Některým dívkám to svědčí, ale tobě ne. Tvá duše tady hyne." Měl pravdu. Naprostou pravdu. Jenomže ona se na nikoho spoléhat nechce, ani kdyby to byl někdo tak slušný jako Trez. „ U ž to nebude trvat dlouho," ujistila ho a poplácala po mohutné hrudi. „Ještě chvíli a budu to mít za sebou. Potom skončím." Trezův výraz zvážněl a čelisti mu ztvrdly - známé gesto, že její rozhodnutí respektuje, přestože s ním ne­ souhlasí. „Nezapomeň na mou nabídku." „Nezapomenu." Vytáhla se na Špičkách a políbila ho na tmavou tvář. „Slibuju." Trez ji posadil do auta, a když vycouvala z parkova­ cího místa, letmo se podívala do zpětného zrcátka. V záři zadních světel viděla, jak ji provází pohledem, paže založené na rozložité hrudi... a najednou byl pryč, jako by se vypařil. Marie-Tereza sešlápla brzdu a protřela si oči. To už 46


je na tom opravdu tak zle, že má halucinace... Ale vtom se za ní objevilo auto a zezadu ji oslnilo reflekto­ ry. Otřásla se, Šlápla na plyn a vyjela z parkoviště. Ten, co se jí lepil na nárazník, odbočil hned do příští ulice. A ona bude za patnáct minut doma. Pronajatý domek byl malý a velikostí se podobal spíš chatě, ale byl v dobrém stavu a ona měla dva pád­ né důvody, proč mu dala přednost před ostatními, které si po příjezdu do Caldwellu prohlédla. Stál nedaleko Školy, což znamenalo, že přes den je v jeho okolí rušno a neustále ho má někdo na očích, a majitelka jí dovoli­ la zabezpečit všechna okna mřížemi. Marie-Tereza vjela do garáže, počkala, až se vrata sklopí, potom vystoupila a tmavou zadní chodbou vkročila do domu. Prošla kuchyní provoněnou čerstvý­ mi jablky, která vždycky ukládala do mísy na kredenci, a po špičkách zamířila k osvětlenému obývacímu po­ koji. Cestou schovala tašku do skříně. Vyprázdní ji a zase naplní, až nebude nablízku ni­ kdo, kdo by ji při tom mohl vidět. Vstoupila do světla a zašeptala: „To jsem já."

47


KAPITOLA

4 yspal jsem se s ní. Jimova první ranní myšlenka byla neodbytnější než řinčení budíku na porcelánovém talíři. Aby se jí zbavil, otočil se na bok, ale tím proces probouzení ještě urychlil. Chatrnou záclonou se dovnitř dralo ranní světlo, a sotva mu ostrý jas pronikl do mozku, zalito­ val, že to zatracený okno nezakrývá térovým papírem. Pořád nemohl uvěřit, že se s tou přepychovou, bez­ brannou ženskou opravdu vyspal ve svém pick-upu jako by to byla laciná kurva. Fakt, že si po příchodu domů přivodil komatózní stav několika Coronami, byl o něco věrohodnější. Bohužel, když to sečetl dohroma­ dy, pořád měl špatný pocit z toho, co udělal, a nadto bude s kocovinou celý den zatloukat hřebíky. Skvělý načasování. Odhodil přikrývku a zadíval se na džínsy a flanelovou košili, kterou měl na sobě v klubu. Usnul dřív, než se stačil svléknout do naha, a oblečení bylo zmačkané, nicméně v džínsech bude muset odejít do práce. Nao­ pak košili je třeba dvanáctihodinové směny ušetřit. Je jeho jediná „slušná" - to znamená bez skvrn od barvy, děr, utržených knoflíků a otřepených manžet. Zatím. Svlékl se a hodil košili na šikmou věž špinavého prá­ dla u postele. Jak se s rozbolavělou hlavou mírně potá­ cel směrem ke sprchovému koutu, znovu si připomněl,

V

48


proč je prozíravé mít tak málo nábytku. Kromě dvou hromad oblečení - vypraného a k vyprání - měl v gar­ sonce jenom ratanovou pohovku, ke které se už nastě­ hoval, stůl a dvě židle - a nic z toho mu nepřekáželo na trase do koupelny. Rychle se osprchoval a bleskově oholil, natáhl si boxerky a levisky a hodil do sebe čtyři aspiriny. Navlékl si tílko a ponožky, obul boty. Cestou ke dveřím vzal opasek na nářadí a pracovní bundu. Pronajatá garsonka byla v horním patře hospodářské budovy členěné jako garáž, a když z ní Jim vyšel, za­ stavil se nad schody a mžoural do oslepujícího světla tak usilovně, až cenil zuby. Sakra... jako by se slunce rozhodlo vstoupit do gravitačního pole Země a ze své předlouhé pouti už ukrojilo první milion kilometrů. Seběhl po vrzajících schodech, dal se po štěrkové příjezdové cestě k vymrzlému pick-upu a přitom se ce­ lou dobu tvářil, jako by měl v patě hřebík. Když otevřel dveře na straně řidiče a zachytil vůni parfému, procítěně zaklel. Hlavou mu kmitly výjevy z uplynulé noci; všechny byly po čertech smyslné a každý mu poskytl další podnět k bolehlavu. Sakroval a mžoural i při výjezdu na hlavní cestu a v řečené činnosti neustal, ani když míjel bíle omítnu­ té venkovské sídlo, jehož majitelem byl jeho domácí, pan Perlmutter. V rozlehlém domě se nikdo neukázal přinejmenším od té doby, co v jeho sousedství bydlí v pronájmu. Okna jsou zevnitř zabedněná a na verandě nikdy nezahlédl ani proutěnou židli. Prázdný dům a třicetidenní výpovědní lhůta byly podle Jimova soudu největšími přednostmi jeho sou­ časné adresy. Při cestě do práce zastavil u čerpací stanice a koupil si velký kelímek kávy, obloženou housku s krůtím ma­ sem a láhev coly. V bufetu to páchlo po propocených botách a aviváži a bylo velice pravděpodobné, že send49


vič spatřil světlo světa už minulý týden. Jim se podob­ nými výrobky krmil už celý uplynulý měsíc a zatím se pokaždé ráno probudil, takže ho ta místní lahůdka vy­ loženě nezabíjí. Patnáct minut nato ujížděl plnou rychlostí k severu po silnici číslo 151, popíjel kávu, na očích měl tmavé brýle a cítil se aspoň trochu jako člověk. Staveniště by­ lo na západním břehu Hudsonu, a když dorazil k pří­ slušné odbočce, uzavře] polystyrénový kelímek víč­ kem a popadl volant oběma rukama. Po nezpevněné cestě vedoucí na poloostrov se často valily stroje těžké mechanizace, a proto není divu. že byla samý výmol. Tlumiče Jimova náklaďáku se celou jízdu vzpouzely a protestovaly. Jednou tady všude bude pečlivě sestříhaný trávník, ale zatím zvlněný terén s trochou nadsázky připomínal obličej patnáctiletého puberťáka. Ze střapaté nahnědlé zimní trávy vyrůstaly pařezy - hnisající pupínky na tváři krajiny, jež vytvořila parta chlapíků s motorovými pilami. A l e to nebylo zdaleka nejhorší. Čtyři sruby, které tady stály déle než sto let, byly odsouzeny ke str­ žení a zůstaly z nich jen základy a holé plochy na úrov­ ni přízemí. Všechno musí pryč. Tak zněl příkaz hlavního stavi­ tele a zákazníka v jedné osobě. Který je zhruba stejně zábavný jako kocovina v ra­ dostném mrazivém ránu. Jim zajel do řady pick-upů, která se prodlužovala s dalšími přijíždějícími dělníky. Aby se sendvič a cola zchladily, nechal je v kabině na podlaze a přes koleje vyhloubené pneumatikami zamířil k rodícímu se domu. Lehký dřevěný skelet právě dostával opláštění, během něhož se dřevotřískové desky přitloukaly ke kostře. Stavba mela ohromující rozměry a byla tak impo­ zantní, že ve srovnám s ní vypadala městská rodinná sídla v Caldwellu jako domečky pro panenky. 50


„Jime." „Chucku."' Předák Chuck byl ramenatý, měl bezmála dva met­ ry, kulatý pupek a v koutku úst věčný doutníkový oharek. Ranním pozdravem vyčerpal s Jimem veške­ rou konverzaci. Jim totiž předem věděl, v jaké Části domu má pracovat a co má dělat, a věděl to i Chuck. Členové zhruba dvacetičlenné party tesařů vynikali různými stupni zručnosti, nasazení i střízlivosti a Chuck musel ke každému z nich přistupovat zcela osobitým způsobem. Když byl někdo aspoň polopříčetný a uměl se ohánět kladivem, nechal ho na poko­ ji, protože bůhví, že měl práce nad hlavu s budižkničemy. Jim se vzchopil a vydal se pro nářadí do budoucí garáže se šesti stáními. Krabice s hřebíky se ukládaly do uzamykatelné skříňky hned vedle-řady elektric­ kých generátorů, které se už přičinlivě činily, a jejich burácení rozvibrovalo Jimovi útroby. Překročil spleť prodlužovacích kabelů od cirkulárek a hřebíkovacích pistolí a odklopil chlopeň taštičky vlevo na opasku. Vděčný, Že unikne nepříjemnému rámusu, zamířil do jižní části domu, která, jak vyčetl z plánu podlaží, v podstatě zasahovala do sousedního okresu. Jim měl za úkol zvedat dřevotřískové desky o rozměrech dva­ krát jeden metr a připevňovat je ke konstrukci. Pra­ coval raději s kladivem než s nastřelovací pistolí, protože byl zkrátka staromilec - a protože i s ma­ nuálním nářadím patřil k nejrychlejším z celé tesař­ ské party. Rachot dvou Harleyů přijíždějících po prašné cestě ho přiměl zvednout hlavu. Eddie a Adrian zaparkovali motorky těsně vedle se­ be, současně z nich sesedli a ve stejném rytmu odložili kožené bundy a tmavé brýle. Vykročili k domu a namí­ řili si to rovnou k Jimovi, který v duchu zaklel. Adrian 51


na něj totiž civěl, v obličeji zdobeném četným piercingem jasně čitelnou otázku tak-jak-to-dopadlo-s-toukočkou? Očividně mu neuniklo, že žena v modrém odešla z klubu přibližně ve stejnou dobu jako Jim. „ D o hajzlu," zahučel. „Cože?" Jim zavrtěl hlavou na chlapíka na sousedním stano­ višti a pokračoval v započaté práci. Přiložil desku ke konstrukci, přidržel si ji bokem, z opasku vytáhl kladi­ vo, z váčku hřebík a udeřil na hlavičku. Ještě jednou. A znovu. A „Užil sis to včera?" dotíral Adrian, když se doklackoval blíž. Jim místo odpovědi zatloukl další hřebík. „ N o tak, nestojím o všechny podrobnosti - ale pár bys jich snad prozradit mohl." Adrian se obrátil ke své­ mu spolubydlícímu. „Eddie, kryj mě, j o ? " Eddie jen mlčky prošel kolem Jima a přitom do něj zlehka vrazil ramenem. V překladu to znamenalo 'brý ráno. Aniž ho Jim požádal, Eddie mu přidržel dřevot­ řískovou desku, takže on mohl zatloukat hřebíky dvoj­ násobnou rychlostí. Jejich trojice byla skvělý tým, i když Adrian v tempu poněkud pokulhával. Rozhodně se nepřetrhl a většinu pracovní doby se poflakoval a mlel pantem. Byl zázrak, že za ty čtyři týdny, co na stavbě dělá, nedostal padáka. Ad se opřel o prázdnou zárubeň dveří a protočil pa­ nenky. „Tak ty mi nepovíš, jestli jsi dostal dárek k na­ rozeninám, nebo ne?" „ N e . " Jim nasadil hřebík na místo a zasáhl hlavičku. Stačily dva rázné údery, aby hřebík zajel do desky a splynul s jejím povrchem. Místo dalšího hřebíku si Jim představil Adriánův obličej. „Mizero." Jo. Včerejší noc si jaksepatří užil - a ne že by do to52


ho něco bylo tomu přátelskému ukecanému parchantovi, co se mu ometá za zády. Co nevidět vpadl Jim s Eddiem do svého obvyklého rytmu. S prací navázali v místě, kde skončili předešlý den, a postupně vyplňovali otvory v kostře. Zatímco sehraně postupovali po obvodu místnosti a uzavírali ji před nadcházejícími jarními dešti, ostatní tesaři se jim doslova klidili z cesty. Plocha domu Činila přibližně Čtrnáct set Čtverečních metrů a zabednit ji zevnitř bě­ hem jediného týdne bude pořádná fuška. Přesto se Jim a Eddie činili, seč mohli, a pokrývači nad jejich hlavou už měli na polovině střešních latí položenou krytinu. Pokud všichni vydrží nasazené tempo, v závěru víken­ du už je nebude sužovat studený drobný déšť ani mrazi­ vý vítr. Včera byla totiž hotová slavnost ošklivého po­ časí a vlhka a na podlaze v patrech se místy pořád držely kaluže, do nichž Jim chtě nechtě příležitostně šlápl, a pocákal si džínsy. Přestávka na oběd přišla rychle, ostatně jako pokaž­ dé, když pracoval s Eddiem, a zatímco se ostatní chlapi odloudali na stranu domu obrácenou ke slunci, Jim se vrátil do auta a obědval o samotě. Sendvič byl stále studený, což poněkud vylepšilo je­ ho chuť, a cola byla jednoduše senzační. Jim chvíli soustředěně jedl a upíjel z láhve, ale v jed­ né chvíli zalétl pohledem na sousední sedadlo... a vy­ bavil si tmavé vlasy rozprostřené na Čalounění, ladnou křivku bělostného krku osvětlenou tlumenou září z pří­ strojové desky a hebké tělo pod sebou. Sousto mu málem uvízlo v hrdle. Využil ji a zachoval se jako obyčejný grázl, a přesto, když bylo po všem, usmívala se na něj, jako by jí po­ skytl přesně to, co chtěla. Jenomže to nemohla být pravda. Sex mezi dvěma cizími lidmi zažene osamění jenom dočasně. Copak to někomu, jako je ona, mohlo stačit? Bože. vždyť ani neví, jak se jmenovala. Jakmile 53


se oběma zklidnil dech a utichly dozvuky vzrušení, po­ líbila ho a na okamžik přitiskla rty na jeho; potom si vytáhla horní díl šatů, spodní stáhla a odešla. Jim zanadával, rozrazil dveře na straně řidiče a odnesl si oběd k zadnímu nárazníku. Na slunci bylo jednak tep­ leji, a jednak vzduch nevoněl parfémem, ale čerstvě na­ řezanými borovými fošnami. Ale když ve snaze pročistit si hlavu obrátil obličej k obloze, ztratil zájem o sendvič, odložil ho na potravinovou fólii a věnoval se pouze cole. Chvilku nato se objevil pes. Vykoukl za hromadou padlých stromů určených k odvozu. Byl přibližně stej­ ně velký jako malá rasa teriéra a jeho hrubá srst připo­ mínala kropenatou drátěnku na nádobí. Jedno ucho měl svěšené a na čenichu zřetelnou jizvu. Když se pohled muže a psa setkal, Jimovi klesla ru­ ka s colou. Chlupatý tulák měl zřejmě strach a kupa dříví mu sloužila jako úkryt proto, Že byla mnohem větší než on, ale zároveň měl hlad. Podle toho, jak usilovně větřil černým Čumáčkem, zřejmě zachytil ve vzduchu láka­ vou vůni krůtího masa. Pes udělal opatrný krůček. A potom další. A další. Při chůzi kulhal. Jim pomalu sáhl vedle sebe a nahmatal sendvič. Od­ klopil pečivo, shrnul zavadlý salát i umělé rajče a vzal kousek masa. Sklonil se a natáhl ruku s lahůdkou „Není to žádná sláva, ale určitě ti to neuškodí. Namouduši." Pes obcházel v ostražitých, stále se zmenšujících půl­ kruzích a pomalu se přibližoval, zraněnou tlapku co chvíli zvedl nad zem. Když se do něj opřel vítr, pod po­ cuchanou srstí se objevila ostře vystupující žebra. Na­ táhl krk, jak nejdál to šlo, zadní nohy rozklepané, jako by se každou vteřinou chystal skočit zpátky do bezpečí. Ale hlad ho táhl tam, kam by se za normálních okolnos­ tí neodvážil. 54


Jim znehybněl a počkal, až se zvíře přiblíží. ,.Jen pojď, chlapíku," pobídl ho Jim. „Potřebuješ se najíst." Zblízka vypadal pes vyčerpaně. Nabízené maso vy­ trhl z ruky prudkým chňapnutím a honem zacouval. Jim si zatím přichystal další sousto. Tentokrát přišel pes rychleji a nestálil se tak uspěchaně jako poprvé. Třetí kousek si vzal rozvážně, ne zuby, ale měkkými pysky, jako by projevil svou přirozenou povahu, potla­ čenou a pozměněnou neblahými zkušenostmi. Jim ho nakrmil i houskou. „ N o vidíš." Pes se před ním posadil na zem, způsobně srovnal tlapky a naklonil hlavu na stranu. Měl chytré oči. Chyt­ ré, staré a unavené. „Já nejsem psí člověk.'' Pes očividně nerozuměl anglicky, protože se jedním překvapivě ladným skokem ocitl na Jimově klíně. „ C o t o . . . " Jim uhnul pažemi a zadíval se na psa. „Ty jsi ale muší váha.'' Hloupá poznámka. Určitě hladoví už hezkých pár dní. Jim mu opatrně položil ruku na hřbet. Bože... Ten chuděra je samá kost. Táhlý hvizd píšťaly ohlásil konec přestávky na oběd. Jim pohladil psa po ježaté srsti a postavil ho na zem. „Promiň... jak říkám, nejsem psí člověk." Z kabiny auta vzal opasek na nářadí a při chůzi si ho omotal kolem pasu a připnul. Ohlédl se, ale hned toho litoval. Do háje. Pes ležel za zadní pneumatikou pick-upu a unavené oči upíral na Jima. „Já nejsem chovatel psů!" zavolal a zrychlil krok. Na staveniště dolehl hukot blížícího se auta, a když se muži seřazení u paty domu podívali po zvuku, výraz v jejich tváři, který dosud vyjadřoval všechno možné, se změnil v hromadné znechucení. Jim se ani nemusel ohlížet, aby věděl, kdo je poctil návštěvou. 55


Hlavní stavitel, majitel a zupák v jedné osobě. Ten šťoural se tady objevoval pokaždé v jinou hodi­ nu, jako by svým přepadovkám nechtěl vtisknout řád a pravidelnost, na něž by se dělníci mohli spolehnout a kvůli nimž by pak jeho kontroly musely být mnohem preciznější. Proto nebylo těžké uhodnout, po čem jde: po flákačích, odbyté práci, chybách a zlodějině. Není divu, že má člověk pocit, že je podvodník a lenoch, i když to ve skutečnosti tak není, přesto byla řada chla­ pů ochotná tu urážku nechat plavat jen proto, že každý pátek dostávala řádně zaplaceno. Když B M W M6 zastavilo rovnou vedle něj, Jim při­ dal do kroku. Nepodíval se ani na auto, ani na řidiče. Od svého zaměstnavatele se zásadně držel stranou, ne z toho důvodu, že by před ním musel ospravedlňovat svůj pracovní výkon, ale proto, že je zkrátka a dobře pouhý pěšák. Když pan stavitel přijede na kontrolu a zjistí něco, co se mu nezamlouvá, podle organizační­ ho schématu se tomu arogantnímu blbečkovi odpovídá předák Chuck, ne on, Jim. Díkybohu. Jim vyběhl do patra a vykročil ke svému pracovní­ mu místu. Eddie, vždy ochotný přiložit ruku k dílu, se mu držel v patách a za ním rázoval Adrian. „ D o prdele." „Páni... to je kus."' „ Madre de dios... " Tlumené poznámky kolegů přiměly Jima otočit hlavu. Do hajzlu... to ne. Tak tohle je regulérní dvojnásobnej průser. Z vozu vystupovala nadpozemsky krásná brunetka, jejíž pohyby mohly co do elegance soupeřit s kočkou. Jim křečovitě zavřel víčka. A uviděl ji v kabině své­ ho náklaďáku nataženou na sedadle, jak jeho ústům na­ bízí dokonalá ňadra. „Kurevsky nádherná ženská," utrousil jeden z tesařů. 56


V životě někdy nastane okamžik, kdy by se člověk nejradši vypařil. Ne proto, že je srab, ale proto, že ne­ stojí o nepříjemnosti. A table chvíle si o neviditelný plášť vyloženě říkala. „To mě podrž, Jime..." Adrian si projel rukou husté vlasy. „ T o j e . . . " Jo, já vím, kdo to je, pomyslel si Jim. „Já s ní ne­ mám nic společnýho. Eddie, můžeš mi přidržet tu desku?" Když se Jim otočil, brunetka vzhlédla a jejich pohle­ dy se setkaly. Půvabnou tváří přelétl náznak poznání v momentě, kdy k ní přistoupil ten její a majetnicky ji vzal kolem pasu. Jim ustoupil, aniž se podíval, kam šlape. Seběhlo se to ve zlomku vteřiny. Bylo to rychlejší než škrtnutí sirkou. Rychlejší než vzdech. Jim dupl patou těžké pracovní boty na dřevotřísko­ vou desku položenou přes silný prodlužovací kabel, za­ potácel se a ztratil rovnováhu. Jak padal, přerušil spo­ jení Šňůry s přípojkou druhého kabelu. Volný konec pod proudem se uvolnil a s plesknutím přistál v nedale­ ké kaluži. Jim dopadl na zem s roztaženýma rukama i nohama. Normálně by si vysloužil jen pár modřin na zadku a na ramenou... jenomže rukou přistál v kaluži. Elektrický Šok mu vystřelil paží nahoru a zasáhl ho rovnou do srdce. Záda se mu prohnula do oblouku a zuby křečovitě zaťaly, oči se vypoulily a sluch vypo­ věděl službu. Okolní svět se ztrácet a on nakonec ucítil jen nepopsatelně ostrou, stravující bolest. Poslední, co zahlédl, byl pohupující se dlouhý cop na zádech Eddieho, který běžel pro pomoc. Vin neviděl, že někdo padá, ale slyšel těžký dopad mo­ hutného těla a po něm dusot bot a hlasité klení, jak se odevšad sbíhali dělníci. 57


„Zůstaň tady," nařídil Devině a vyndal z kapsy mo­ bilní telefon. Rozběhl se k zástupu a přitom navolil číslo záchran­ né služby, ale hovor zatím neaktivoval. Skočil na pod­ lahová prkna a vrhl se dopředu Palcem stiskl příslušnou klávesu a spojení bylo za­ hájeno. Muž ležící na zemi měl nevidoucí oči upřené do jas­ ně modrého nebe nad sebou a končetiny ztuhlé jako mrtvola. Prodlužovací kabel pod proudem zůstal v ka­ luži, ale silné křeče přemístily postiženého z bezpro­ středního dosahu smrtícího zdroje. Vinův hovor byl okamžitě přijat: „Záchranná služba. O jakou nehodu se jedná?" „Zásah elektrickým proudem." Vin oddálil tele­ fon od úst. „Vypněte ty zatracený generátory!" houkl a znovu si přiložil mobil k uchu. „Staveniště stojí blíz­ ko komunikace třetí třídy číslo sedmdesát sedm a sil­ nice sever - sto padesát jedna. Oběť je zřejmě v bezvě­ domí." „Ujal se někdo kardiopulmonální resuscitace?" „Jdeme na to." Vin podal telefon předáku Chuckovi a odstrčil chlapy stranou. Klekl si, trhnutím rozepnul muži pracovní bundu a přiložil ucho na svalnatou hruď. Nezaznamenal žád­ nou srdeční Činnost, a když přiblížil ucho k ústům, neucítil ani závan dechu. Vin zaklonil muži hlavu, prohlédl mu dýchací cesty, seštípl nos a dvakrát vydechl hluboko do nehybných plic. Přemístil se nad hrudník, spojil ruce, dlaně položil na hrudní kost nad srdeční krajinu a s napjatými paže­ mi provedl deset kompresí. Pak další dva výdechy. Třicet stlačení. Dva výdechy. Třicet stlačení. Dva vý­ dechy... Barva obličeje se nezlepšila. Naopak zhoršila. 58


Sanitka byla na místě až za patnáct minut, ale ne proto, že by si nepospíšila. Caldwell byl odsud patnáct kilometrů jízdy, a to nezmění ani plynový pedál sešláp­ nutý k podlaze. Pár vteřin po příjezdu byl dvoučlenný tým záchranářů na místě nehody, okamžitě zastoupil Vina a zkontroloval základní životní funkce, načež je­ den pokračoval v již zahájené resuscitaci a druhý běžel do sanitky pro lehátko. ,,Žije?" zeptal se Vin, když muže zvedli ze země. Odpovědi se nedočkal, protože záchranáři měli na­ spěch — ale možná to bylo dobré znamení. ,,Kam ho vezete?" zjišťoval Vin, když seskočil ze zá­ kladů domu a spěchal za nimi. ,.Ke svatému Františkovi. Máte jeho osobní údaje nebo anamnézu?" „Chucku! Pojď sem, potřebujeme pár informací." Předák přispěchal k nim. „Jmenuje se Jim Heron. Skoro nic o něm nevím. Bydlí sám v Pershing Lane." „Máte kontakt na jeho rodinu nebo někoho blíz­ kého?" "Ne. Ženatý není, a pokud vím, žádné příbuzné nemá." „Dám vám kontakt na sebe," řekl Vin, sáhl do kapsy a vyndal vizitku. „Jste jeho příbuzný?" „Jsem jeho zaměstnavatel a jediný Člověk, kterého máte momentálně k dispozici." „Dobře. Někdo z nemocnice vám zavolá." Záchranář vsunul vizitku do kapsy pláště a s pomocí svého kole­ gy naložil dělníka do záchranky. Vteřinku nato se kříd­ la dveří zavřela a vůz se dal do pohybu se zapnutými střešními světly a ječící sirénou. „Bude v pořádku?" Vin se otočil k Devině. V tmavých očích se jí leskly neprolité slzy a rukama si tiskla ke krku límec kabátu, jako by ji pod silnou vrstvou bílé kožešiny roztřásla zima. 59


„ N e v í m . " Přistoupil k ní a volně ji uchopil za ruku. „Chucku, za chvíli jsem zpátky. Nejdřív ji odvezu domů." „Samozřejmě." Chuck si sundal ochrannou přilbu a zavrtěl hlavou. „Zatracená práce. Smůla přímo z pek­ la. Byl to jeden z mých nejlepších pracantů."

60


KAPITOLA

5

N

igeli, ty drne." Jim se zamračil do tmy, kterou byl obklopený. Hlas s anglickým přízvukem přišel odněkud zprava a Jim měl cukání otevřít oči, zvednout hlavu a zjistit, co se děje. Někdejší výcvik mu v tom však zabránil. Díky služ­ bě v armádě se naučil, že když přijde k sobě a netuší, kde se nalézá, je lepší dělat mrtvého brouka, dokud ne­ bude schopen rozumného úsudku. Sotva znatelně se pohnul, roztáhl ruce a hmatal ko­ lem. Ležel na něčem měkkém, ale bylo to poddajné, ja­ ko koberec s vysokým vlasem nebo... tráva? Když se zhluboka nadechl, odhad se mu potvrdil. To jsou věci: tráva? Vzápětí ho zaplavil příval vjemů z nehody na stave­ ništi... jenomže to jaksi nedávalo smysl. To poslední, na co si vzpomíná, bylo sto dvacet voltů, které mu prosvištěly tělem, takže je celkem logické, že pokud je s to dát dohromady kloudnou myšlenku, evidentně žije a je v nemocnici. Až na to, že ještě neslyšel, že by nemocniční lůžka měla místo prostěradla trávu. A ve Spojených státech nemluví většina ošetřova­ telek a doktorů jako anglická šlechta ani si nenadává do... drnů. Jim otevřel oči. Obloha nad jeho hlavou se strakatila 61


naducanými obláčky, a i když nespatřil slunce, jasná zář připomínala letní nedělní odpoledne, a nejen jasné a bez známky blížící se bouře, ale pokojné a bezsta­ rostné, jako by neexistovalo nic, co by nemohlo po­ čkat, nic, co by komukoli zkalilo náladu. Ohlédl se po hlase... a dospěl k závěru, že je přece jen bradou vzhůru. Ve stínu tyčící se zámecké zdi postávali kolem něko­ lika branek a barevných koulí Čtyři chlapíci s kroketovými pálkami. Všichni byli v bílém, jeden měl dýmku V koutku úst, druhý kulaté brýle s dorůžova zabarvený­ mi skly. Ruka třetího spočívala na hlavě irského vlkodava, čtvrtý maník měl paže založené na prsou a ve tváři otrávený výraz. Jim se posadil. „Kde to sakra jsem?" Blonďák, který se chystal k úderu, se na něj zaška­ redil a promluvil přes náustek dýmky. Díky tomu zněl jeho přízvuk ještě nabubřeleji. „Okamžik, když dovolíš." „Jen klidně mluv," zahučel jeho tmavovlasý kumpán se zkříženými pažemi týmž hlasem, jaký Jima probu­ dil. „Stejně podvádí." „Já věděl, že se probereš," zašvitořil na Jima týpek v brýlích. ,,Já to věděl! Vítej zpátky!" „ Á , tak už jsi při sobě." přidal se majitel vlkodava. „Moc mě těší." Všichni byli mimořádně pohlední a vyzařovala z nich bohorovná pohoda, která podle všeho pramenila z faktu, že jsou nejen pohádkově bohatí, ale že každý pochází z velmi dobře situované rodiny. „Skončili jste, mládenci?" Chlapík s dýmkou, podle všeho Nigel, se rozhlédl. „Vyprošuji si chvíli ticha." „Tak proč nám věčně říkáš, co máme dělat?" ohradil se tmavovlasý fešák. „Dej si pohov, Coline." Po těch slovech přehodil Nigel dýmku do druhého 62


koutku a odpálil červenobíle pruhovanou kouli, kte­ rá se prohnala dvěma brankami a ťukla do modré koule. Blonďák se kultivovaně usmál - jako vévoda, jímž nepochybně byl. „Pauza na Čaj." Setkal se s Jimovým pohledem. „To platí i pro tebe." Je po něm. Na beton. A skončil v Pekle. Kde jinde? Anebo je to nějaký praštěný sen, zřejmě usnul u televi­ ze, protože dávali pořád dokola Čtyři svatby a jeden pohřeb... Jim se zvedl z trávníku, zatímco Čtveřice mužů a pes zamířili ke stolu plnému stříbra a porcelánu, a protože neměl na vybranou, vykročil za nimi na „čaj". „Neposadíš se?" Nigel ukázal na prázdnou židli. „Děkuju, ale radši postojím. Co tady dělám?" „Čaj?" „Ne. Kdo - " „Já jsem Nigel. Tenhle poněkud jízlivý hňup" blonďák kývl k tmavovlasému muži - ,je Colin. Byron je náš dvorní optimista a Albert milovník psů." „Pro přátele Bertie," upřesnil psovod a poplácal vlkodava po mohutné hrudi. „Takže i pro tebe. A tohle je mazlíček Tarquin." Byron si posunul brýle po rovném nose a tleskl. „Já věděl, že dnešní svačinka bude senzační." Jasně. Rozhodně. Tak už je to tady. Defnitivně mi hráblo, pomyslel si Jim. Nigel vzal stříbrnou konvici a začal nalévat čaj do delikátních šálků. „Umím si představit, že tě trochu překvapilo, že jsi tady, Jime." Vážně? „Jak to, že mě znáte, a kde to jsem?" „Byl jsi vybrán pro důležité poslání." „Poslání?" „ A n o . " Nigel zvedl šálek, patřičně vytrčil malíček a zadíval se na Jima přes okraj porcelánu. Barva jeho 63


očí se neurčovala snadno. Neměl je ani zelené, ani modré... ale ani tmavě hnědé nebo oříškové. Jim taková kukadla v životě neviděl. A stejná měli i jeho ostatní hostitelé. „Jime Herone, jsi předurčen ke spáse světa." Rozhostilo se dlouhé ticho, v němž si ho čtveřice mužů měřila s kamenným výrazem v pohledné tváři. Když se nikdo nerozesmál, Jim šel příkladem, zaklo­ nil hlavu a rozřičel se smíchy s takovým gustem, až mu tekly slzy. „To není vtip," obořil se na něj Nigel. Jen co Jim popadl dech, odtušil: „A já bych řekl, že je. To je ale pošahanej sen." Nigel odložil šálek, vstal a vykročil k němu po svě­ žím zeleném trávníku. Zblízka voněl čerstvým vzdu­ chem. Zabodl do Jima hypnotizující oči. „Tohle není sen." Pak ten mizera praštil Jima do ramene. Prostě sevřel hladkou ruku v pěst a zasadil mu pořádnou pumelici. „ D o hajzlu!" Jim si mnul zasažené místo. A bolelo jako čert. Dýmkař byl štíhlý a vyčouhlý, ale pěstmi se očividně ohánět uměl. „Dovol; abych to zopakoval. Nezdá se ti to a není to žert." Colin se zazubil. „Můžu ho taky praštit?" „ N e . Máš Špatnou mušku a mohl bys trefit nějaký choulostivý orgán." Nigel se vrátil na místo a z pojízd­ ného servírovacího stolku si vzal dokonalý malý send­ vič. „Jime Herone, jsi hlavním hráčem v jistém střetnu­ tí, Člověk, jenž má rozhodnout stav zápasu, osoba, na níž se dohodly obě strany." „Obě strany? Hráčem ve hře? Co to, sakra, melete?" „Dostaneš sedm šancí. Sedm příležitostí, při nichž budeš mít možnost ovlivnit život svého bližního. Po­ kud si povedeš tak, jak doufáme, výsledek zachrání do­ tyčné duše a my zvítězíme nad druhou stranou. Když 64


z tohoto souboje vyjdeme vítězně, lidé budou žít dál u všechno se v dobré obrátí." Jim otevřel pusu, aby přidal k lepšímu nějakou zhůvěřilost, ale výraz čtveřice mu v tom zabránil. I frajer Colin se tvářil smrtelně vážně. „Určitě je to jenom sen." Nikdo se neměl k tomu, aby ho znovu praštil, ale když na něj nepřestávali zírat s tak neotřesitelnou důH t o j n o s t í , zmocnilo se ho po čertech nepříjemné pode­ zření, Že je to něco docela jiného než rozmarné hlasy j e h o podvědomí, které se ozývají, když je mimo sebe. „Ani nápad. Je to ryzí skutečnost," ujistil ho Nigel. „Chápu, že takhle sis konec asi nepředstavoval, ale jsi vyvolený a tak to prostě je." „Za předpokladu, že si ze mě neutahujete, co když odmítnu?" „Neodmítneš." „ A l e co když přece jen?" Nigel se zahleděl do dáli. „Pak všechno, co je teď, skončí. Nezvítězí ani dobro, ani zlo a my všichni včet­ ně tebe přestaneme existovat. Nebude ani Nebe, ani Peklo, obojí zmizí a zbyde jenom prázdnota. Tajemství a zázrak stvoření se už nikdy nezopakuje, ustane navž­ dy. Celý svět, jak ho známe, se rozpadne v nicotu." Jim si vzpomněl na svůj prožitý život... na volby, které kdy učinil, na skutky, jež vykonal. „Podle mě to tak katastrofální výsledek není." „Bohužel je." Colin zabubnoval prsty na ubruse. „Zamysli se, Jime. Když nebude nic existovat, pak všechno, co bylo předtím, ztratí smysl. A už nebude zá­ ležet ani na tvé matce. Jsi schopen říct, Že pro tebe nic neznamenala? Že láska, jíž zahrnula svého jediného milovaného syna, nemá žádnou hodnotu?" Jim vydechl, jako by schytal další ránu. Hruď mu probodla agónie vlastní minulosti. Na svou matku si už léta nevzpomněl. Možná desítky let. Samo sebou ho 65


provázela na každém kroku a zaujímala jediné vřelé místečko v jeho chladném srdci, ale nedopustil, aby na ni myslel. Za žádných okolností. Přesto mu zničehonic a kdoví proč vyvstala před očima její podoba... důvěrně známá, živá a bolestivě skutečná, jako by mu někdo voperoval do mozku kousek minulosti. Na předpotopním sporáku v sešlé kuchyni mu připravovala vajíčka. Rukojeť železné pánve svírala pevnou rukou, vlasy ostříhané na­ krátko, záda rovná jako svíce. Začala jako manželka farmáře a skončila jako farmářka, tělo zocelené a šla­ chovité, ale úsměv mírný a laskavý jako kdykoli předtím. A Jim ji zbožňoval. Přestože měl vejce každý den, tohle konkrétní ráno si pamatuje do nejmenŠích po­ drobností. Byla to poslední snídaně, kterou přichystala — nejen jemu, ale komukoli jinému. Do večera ji zavraždili. „Jak... jak o ní víte?" zeptal se Jim chraplavým hla­ sem. „ M y o tvém životě víme úplně všechno." Colin povytáhl obočí. „ A l e abychom nezamluvili mou otázku. Co říkáš, Jime? Jsi schopen poslat všechno, co udělala a čím byla - jak říkáš bez obalu - do hajzlu?" Colin se Jimovi ani trochu nelíbil. „Nic si z toho nedělej,"' ucedil Nigel. „Ani my z něj nejsme nadšení." „Omyl," vmísil se do hovoru Bertie. „Já mám Colina moc rád. Tváří se jako drsňák, ale je to báječný —" Lichotku ostře přerušil Colinův hlas. „Ty jsi taková naše dobrá víla." , Jsem anděl, nikoli víla, což platí i o tobě." Bertie vrhl pohled na Jima a opět se věnoval Tarquinovu uchu. „Vím, že uděláš, co je správné, protože jsi svou matku velice miloval. Vzpomínáš si, jak tě budila, když jsi byl malý kluk?" 66


Jim zavřel oči. „ A n o . " Měl postel v jedné mrňavé profukující místnosti v podkroví jejich farmářské usedlosti. Většinou spal oblečený, buď proto, že byl po celodenní práci na ku­ kuřičném poli natolik vyčerpaný, že neměl sílu se pře­ vléknout, nebo že v pokoji byla příliš velká zima, než aby uléhal jenom v pyžamu. Když musel vstávat do školy, maminka ho přišla probudit písničkou... „Ty jsi mé slunce, zářivé slunce... ať padá déšť, sná­ ší se stín... bez tebe chřadnu, trápím se, blednu... jsi ži­ vot můj, to dávno vím. " Jenomže ten, kdo nakonec odešel, byla ona, a neu­ dělala to dobrovolně. Rvala se jako divoká kočka, aby s ním zůstala, a on nikdy nezapomene na výraz jejích očí krátce předtím, než zemřela. Hleděla na něj z potlučeného obličeje a promlouvala k němu modrý­ ma očima a zkrvavenými rty. protože v plicích už ne­ měla dost vzduchu na to, aby dokázala vydat jedinou hlásku. Vždycky tě budu milovat, naznačila rty. Utec. Vy­ padni z domu. Uteč. Jsou nahoře. Nechal ji ležet tam, kde padla, nahou, zkrvavenou a znásilněnou. Vyběhl ven zadními dveřmi a hnal se k pick-upu, který ještě nebyl oprávněný řídit, a když ho nastartoval, sotva dosáhl nohama na pedály. Rozjeli se za ním a on dodnes nechápe, jak přiměl tu starou rachotinu, aby po prašné výmolovité cestě ujíž­ děla tak rychle. „Musíš to přijmout jako skutečnost a zároveň jako osud," oslovil ho tiše Bertie. „ U ž jenom kvůli ní, když ti na ostatních nezáleží." Jim otevřel oči a upřel je na Nigela. „Existuje Nebe?" „Teď jsme na jeho okraji," Nigel kývl přes rameno směrem k zámecké zdí, která se ztrácela v nedohlednu. „Na vzdálené straně našeho okouzlujícího sídla duše 67


dobra bodují na hřišti plném květin a stromů, tráví ho­ diny obklopené sluncem a teplem, bez obav a bez sta­ rostí, bez zármutku či bolesti." Jim se díval k patě mostu přes vodní příkop a k dvou­ křídlé bráně o velikosti vzrostlého mamuta. „Ona je tam?" „Ano. A pokud nezvítězíš, zmizí navždy, jako by ni­ kdy neexistovala." „Chci ji vidět." Udělal krok dopředu. „Nejdřív ji musím vidět." „Dovnitř nesmíš. Živí tam nejsou vítáni. Pouze mrtví." „Na to ti seru." Jim nejprve kráčel, potom běžel, těž­ ké boty nejdřív zadusaly v trávě a potom zaduněly na dřevěných prknech mostu, pod nímž se vlnila průzrač­ ná voda. Když dorazil k vratům, popadl velké železné kliky a zalomcoval jimi tak usilovně, až mu zapraštělo v zádech. Sevřel ruku v pěst a zabušil jí do dubových fošen, pak zase začal rvát za kliky. „Pusťte mě tam! Otevřete mi, vy hajzlové zatracený, otevřete!" Potřeboval se přesvědčit na vlastní oči, že už není potlučená, že netrpí a že je v pořádku. Jeho touha po ujištění byla tak zoufalá, až měl pocit, jako by se při snaze zdolat neodbytnou bránu tříštil na kusy, pěsti změněné v buchary poháněné vzpomínkou na jeho zbožňovanou matku ležící na linoleu v kuchyni. Z bod­ ných ran v hrudi a na krku se jí řinula krev na podlahu, nohy měla roztažené, ústa dokořán a v očích děs a prosbu, aby se zachránil, zachránil, zachránil... Démon dřímající v jeho nitru se osvobodil. Nekontrolovatelná zuřivost ho zbavila smyslů. Věděl, že mlátí do něčeho tvrdého, že ztratil vládu nad svým tělem, že když mu někdo položil ruku na rame­ no, obrátil se k němu, srazil ho na zem a tloukl do něj jako Šílenec. 68


Nic neviděl ani neslyšel. Minulost ho pokaždé připravila o rozum, a proto si umínil, že na ni nikdy, nikdy nepomyslí. Když Jim nabyl vědomí podruhé, byl ve stejné pozici, jako když se probral předtím: na zádech, se zavřenýma očima a s trávou mezi prsty. Jenomže tentokrát cítil na obličeji nějaké mokro. Otevřel víčka a přímo nad sebou uviděl Colinův ob­ ličej, a když mu na tvář skanula krev z jeho rozbitého rtu, ten „déšť" se vysvětlil. „Ha, už ses probudil. Výborně." Colin napřáhl pěst a vrazil mu ji rovnou do nosu. Jimovi se bolestí zatmělo před očima. Bertie vyjekl, Tarquin zavyl a Byron přispěchal k Jimovi. „A jsme si kvit." Colin se napřímil a protřepával si ruku. „Vzít na sebe lidskou podobu má vskutku své vý­ hody. To byl hromsky dobrý pocit." Nigel zavrtěl hlavou. „To nevypadá nejlíp." Jim s ním v duchu vřele souhlasil. Posadil se a vzal si od Byrona nabízený kapesník. Snažil se zastavit krvácení z nosu a nešlo mu do hlavy, co to do něj u té zámecké brány vjelo. Ale po každém podobném záchvatu bývá v Šoku. Nigel si dřepl vedle něj. „Chceš vědět, proč jsi byl vybrán, a já jsem přesvědčený, že na to máš právo." Jim vyplivl trochu krve. „Konečně slovo do pra­ nice." Nigel mu vzal z ruky zkrvavený kapesník. V oka­ mžiku, kdy se dotkl látky, jasně červené skvrny zmize­ ly a čtverec plátna byl. stejně nažehlený a neposkvrně­ ný jako předtím, než si ho Jim přitiskl k nosu. Nigel mu ho vrátil pro případ, že by se mu později hodil. „Jsi celek tvořený dvěma přesně stejnými část­ mi, Jime. Zlo a dobro je v tobě zastoupené ve stejném poměru, proto máš v sobě nesmírný zdroj laskavosti 69


a temnou hlubinu mravní zkaženosti. Z toho důvodu tě obě strany shledaly vhodným. My i... ti druzí... doufá­ me, že až dostaneš oněch sedm příležitostí, ovlivníš běh událostí v souladu s hodnotami, jež vyznáváme. My jsme pro dobro, oni pro zlo. Přičemž výsledek určí osud lidstva." Jim si přestal otírat obličej a pozorně si Angličana změřil. S tím, co řekl o jeho povaze, mohl jedině sou­ hlasit, přesto měl v hlavě zmatek. Anebo měl kvůli to­ mu gaunerovi Colinovi otřes mozku. "Přijímáš tedy svůj osud?" zeptal se Nigel. „Nebo všechno skončí?" Jim si odkašlal. Neměl ve zvyku smlouvat ani žado­ nit. „Prosím... dovolte mi vidět matku. Musím vědět, že je v pořádku." „Je mí to velmi líto, ale jak jsem řekl, na druhou stranu smí přejít pouze mrtví." Nigel položil Jimovi ru­ ku na rameno. „Jak odpovíš, příteli?" Přitočil se k nim Byron. „Ty to dokážeš. Jsi tesař. Umíš stavět i přestavovat. Koneckonců, život je ve své podstatě taky staveniště." Jim se podíval na zámek a v pochroumaném nose ucítil tep srdce. Pokud tomu má věřit, pokud je to všechno pravda a on je něco jako spasitel... když to nechá plavat, při­ praví svou matku o klid duše, který předtím nikdy ne­ měla. A i když mu prázdno, nicota a nadčasovost při­ padají lákavé, ve srovnání s tím, kde je máma teď, by to byla víc než jen chabá náhražka. „Jak to funguje?" zeptal se. „ C o mám dělat?" Nigel se usmál. „Sedm smrtelných hříchů. Sedm du­ ší zmítaných těmito hříchy. Sedm lidí na scestí a každý se musí rozhodnout. Ty jim vstoupíš do života a ovliv­ níš směr, jakým se budou ubírat. Pokud upřednostní poctivost před hříchem, máme vyhráno." „ A když ne..." 70


„Pak zvítězí druhá strana." „A co je druhá strana?" „Opak toho, co jsme my." Jim otočil hlavu k bílému ubrusu a třpytícímu se stříbru. „Takže... je řeč o bandě povalečů, co sedí na pohovce před telkou a popíjejí pivo." Colin se zasmál. „To sotva, kamaráde. I když je to úsměvná představa." Nigel se na svého parťáka zamračil a znovu oslovil Jima. „Druhá strana představuje Čiré zlo. Je na tobě, aby sis o ní udělal patřičnou představu, ale jestli chceš někde začít, stačí si vzpomenout na to, co se stalo tvé matce, a uvědomit si, že ti, co jí ublížili, si to užívali." Jimovi stáhla útroby tak prudká křeč, že se musel odvrátit stranou a začal nasucho dávit. Když ho po zá­ dech pohladila něčí ruka, měl dojem, že patří Bertiemu. A nemýlil se. Dávivý reflex konečně ustoupil a Jim znovu popadl dech. „ C o když to nedokážu?" Opět promluvil Colin. „Nehodlám ti lhát. Nebude to snadné. Druhá strana je schopná všeho. Ale ani ty ne­ budeš úplně bezbranný." Jim se zamračil. „Tak moment. Druhá strana doufá, že budu mít špatný vliv? Myslím na rozhodování těch sedmi?" Nigel přisvědčil. „Sází na tebe stejně jako my. Ale my máme tu výhodu, že s tebou můžeme komunikovat." „Jak jste k tomu přišli?" „Při hodu mincí." Jim zamrkal. Jasně... mincí se přece hází před kaž­ dým zápasem. Zase se otočil k bráně a pokusil se vidět matku ne ta­ kovou, jak ji zanechal na podlaze v kuchyní, ale jak mu ji líčili ti čtyři noblesní pracháči. Šťastnou. Zproštěnou útrap. Nedotčenou. „ C o je zač těch sedm?" 71


„Při identifikaci prvního ti trochu pomůžeme, aby to bylo zcela jednoznačné," slíbil Nigel a napřímil se. „Hodně štěstí." „Počkejte - jak poznám, co mám dělat?" „Používej mozek," poradil mu Colin. „ N e , " odporoval Bertie, který choval v dlaních hlavu vlkodava. „Srdce." „Věř v budoucnost," doporučil Jimovi Byron a posu­ nul si brýle ke kořeni nosu. „Víra je nejlepší -" Nigel protočil oči. „Jen lidem raď, co mají dělat. Omezí to konverzaci a zbyde čas na smysluplnější čin­ nost." „Například na podvádění při kroketu?" nadhodil Colin. „Uvidím vás ještě?" zjišťoval Jim. „Smím se na vás obrátit s prosbou o pomoc?" Odpověď však nedostal. Místo ní utrpěl další šok, který měl sílu přinejmenším jako dvě stě čtyřicet vol­ tů... a vzápětí se řítil dlouhou bílou chodbou, oslepený ostrým světlem, obličej bičovaný vichrem. Neměl tušení, kde skončí tentokrát. Možná zpátky v Caldwellu. Možná v Disneylandu. Vzhledem k tomu, jak se věci mají, se neodvážil hádat.

72


KAPITOLA

6

M

arie-Tereza uchopila rukojeť nepřilnavé pánve a podsunula obracečku pod okraj dokonale kula­ tého lívance. Na smetanově bílém povrchu se začínaly tvořit bublinky, známka toho, že je zralý k otočení. „Jsi připravený?" Její syn se usmál z vysoké stoličky na protější straně pultu. „Budeme počítat, vid?" „Správně." Jejich hlasy se spojily v jeden: „Tři, dva, jedna!" Zkušeným pohybem zápěstí vyhodila lívanec do vzdu­ chu a zachytila přímo prostředkem pánve. „Dokázalas to!" jásal Robbie, když se lahodně voní­ cí placka začala dopékat i z druhé strany. Marie-Tereza se usmála, i když jí do smíchu nebylo. Sedmileté děti nešetří pochvalou a i při tom nejsnadnejším vítězství vám dokážou dodat pocit, jako byste byli mistři světa. Kéž by si zasloužila chválu i za jiné skutky. „Můžeš dojít pro sirup, prosím?" požádala Robbieho. Chlapec sklouzl ze stoličky a v papučích docapkal k chladničce. Měl na sobě džínsy, tričko se Spidermanem a jeho masku. Se Spidermanem měl ložní povle­ čení i flísovou přikrývku a lampička, pod níž louskal Spidermanovy komiksové příběhy, měla Spidermana na stínítku. Předtím byl posedlý hrdinou v podobě zlu73


té mycí houby jménem Bob, ale v říjnu, kdy nad počí­ tačovými hrami svých šestiletých kámošů ohrnul nos, prohlásil, že už je velký a že pokud má dostávat nějaké dárky, tak zásadně s tematikou pavoučího hrdiny. Rozkaz, mladý pane. Robbie otevřel dveře chladničky a sáhl po plastové láhvi. „ T o budeme mít denně tolik gramatiky jako dneska?" „Mít. A podle všeho to potřebuješ jako sůl." „Nemůžeme víc počítat?" „Ne." „Aspoň budu met k večeři lívance." Když na něj Marie-Tereza vrhla pohled přes rameno, usmál se. „Mít lívance." „Děkuju." Robbie vyskočil zpátky na stoličku a přepnul pro­ gram na mrňavém televizoru vedle opékače topinek. Malý přijímač Sony si směl pouštět po vyučování, ten větší, v obývacím pokoji, v sobotu a v neděli odpoled­ ne v podstatě až do večerky. Marie-Tereza nechala sklouznout lívanec na talíř a na­ běračkou nalila na pánev další dávku tekutého těsta. V kuchyni nebylo místo pro stůl, a tak ho nahradil ostrů­ vek pracovního pultu, kam si přitáhli stoličky, a při kaž­ dém jídle seděli u Čtverce umakartu naproti sobě. „Připravený na obrácení dalšího lívance?" „Jó!" Spolu s Robbiem počítala pozpátku od tří do jedné, katapultovala dalšího létajícího Elvise... a její kouzel­ ný andílek se na ni usmál, jako by byla jeho Šťastnou hvězdou. Marie-Tereza položila před Robbieho talíř a samá se posadila k zeleninovému salátu, který si připravila pře­ dem. Při jídle jí pohled zabloudil k hromádce obálek na pultu. Věděla, co obsahují, aniž je musela otevřít. Dvě z nich představovaly největší zátěž: jak soukromé 74


Očko, které si najala na vypátrání Robbieho, tak advo­ kátní firmu, která jí zařídila rozvod, měla ve splátko­ vém kalendáři, protože vypsat Šek na 127 tisíc dolarů nebylo v jejích silách. Součástí splátkového kalendáře byl pochopitelně úrok, a na rozdíl od kreditních karet prodleva v placení nepřipadala v úvahu. Nehodlala ris­ kovat, že se ji soukromý detektiv nebo advokát pokusí vyčenichat. Když bude platit včas, není důvod, proč by se o její současné adrese měl někdo dovědět. A příkazy k platbě vždycky odesílala z Manhattanu. Po osmnácti měsících měla splacené tři čtvrtiny dlu­ hů, ale nejdůležitější bylo, že Robbie je s ní a oba jsou v bezpečí. „Jsi lepší než tahle." Marie-Tereza se vzpamatovala. „Promiň?" „Ta paní právě upustila všechno jídlo na tácu." Rob­ bie ukázal na malou obrazovku. „ T o bys ty nikdy neu­ dělala." Marie-Tereza se podívala na reklamu, jejíž hrdinkou byla zničená servírka, která měla na place den blbec. Vlasy měla rozcuchané, stejnokroj pocákaný kečupem, jmenovku utrženou. „Ty jsi lepší servírka, mami. I kuchařka." Střih - a zničená servírka ležela na bílé pohovce, na sobě růžový koupací plášť a nohy ponořené do masážní vaničky. Ve tváři měla výraz absolutní blaženosti - ne­ boť přístroj jí zřejmě ulevil od bolesti nohou. „Děkuju, zlatíčko," řekla Marie-Tereza zastřeným hlasem. Reklama přešla v nabídku teleshopu a pod Částkou 49,99 dolarů se objevilo telefonní číslo, okomentované bujarým hlasem: „ A l e momentíček! Když zavoláte hned teď, zaplatíte jenom 29,99 dolarů!" Zatímco jasně červená Šipka ukázala na výhodnou cenu a hlas zabou­ řil: „ N o , není to terno?" spokojená servírka zbavená stresu poznamenala: „Ano, j e ! " 75


„Končíme," oznámila Marie-Tereza. „Sypej do vany." Robbie sklouzl ze stoličky a odnesl talíř do myčky. „Víš, že tě už nepotřebuju. Umeju se sám." „Já vím." Bože, roste tak rychle... „Hlavně si neza­ pomeň —" „- umýt uši. To říkáš pokaždý." K d y ž Robbie vyběhl po schodech do patra, MarieTereza vypnula televizor a umyla pánev a misku. Při vzpomínce na právě zhlédnutou reklamu zalitova­ la, že není servírka... a že jí od stresu nemůže ule­ vit pouhá masážní vanička, která se jen zapojí do zá­ suvky. To by byl absolutní ráj. Hattrick. Napotřetí se Jim konečně probudil v nemocniční po­ steli. Ležel na bílém prostěradle pod tenkou bílou při­ krývkou vytaženou k hrudi, z obou stran nízké kovové zábradlí. Typicky nemocniční byla i místnost: holé bílé zdi, v rohu koupelna a pod stropem televizor, zapnutý, ale bez zvuku. Intravenózní jehla v paži hovořila za vše. Tak se mu to všechno přece jenom zdálo. Ta mago­ řina o čtyřech okřídlených zhýčkaných cvocích, zám­ ku a dalších potrhlostech byla pouhopouhý sen. Bo­ hudíky. Jím zvedl ruku, aby si promnul oči - a strnul. Na dlani měl zelenou šmouhu od trávy a ciferník ho bolel, jako by do něj dostal pěstí. Najednou mu v hlavě zazněl Nigelův uhlazený hlas tak jasně, Že nemohl být jen vzpomínkou: Sedm smr­ telných hříchů. Sedm duší zmítaných těmito hříchy. Sedm lidí na scestí a každý se musí rozhodnout. Ty jim vstoupíš do Života a ovlivníš směr, jakým se budou ubí­ rat. Pokud upřednostní poctivost před hříchem, máme vyhráno. 76


Jim se zhluboka nadechl a stočil zrak k oknu zata­ jenému záclonou z řídké tkaniny. Venku bylo šero. Ideální kulisa pro zlé sny. Ale i kdyby se rozhodl neo­ chvějně trvat na tom, že to byl jenom sen, obrazy byly luk věrné a tak čerstvé... a z časté masturbace prý mů­ žou mít chlapi chlupaté dlaně, ale že taky zelené od trávy? A ne že by se sám sobě věnoval kdoví jak často. Natož uplynulou noc, kdy ho obsloužila ta nádherná brunetka. Kristepane... Tak jo. Pokud se opravdu ocitl v nějakém paralelním světě obývaném výhradně míšenci prince Charlese u George Clooneyho a pokud začíná zbrusu nový život v nové realitě a pokud skutečně souhlasil s nějakým posláním... jak se, sakra, dostal „Tak vy už jste se probral." Jim se podíval po hlase. K nohám postele nepři­ stoupil nikdo jiný než Vin diPietro, vrchní stavitel z pekel... který je očividně přítelem ženy, s níž Jim... Jasně. „Jak vám je?" Měl na sobě týž černý oblek, v jakém přijel na stave­ niště se svou dívkou, a stejnou jasně Červenou kravatu. Díky tmavým vlasům sčesaným dozadu a poprašku kratičkých vousů na ostře řezané tváři reprezentoval právě ten typ člověka, jímž byl: pracháč a ředitel země­ koule. Je naprosto vyloučené, aby byl diPietro jeho prvním svěřencem. „ H a l ó ! " DiPietro na něj zamával. „Jste tam?" Ne, pomyslel si Jim. To není možný. To by byla rána pod pás. Nesplnitelný úkol. Čistě nad jeho síly. Na obrazovce nad diPietrovým ramenem se v rámci nějaké reklamy objevila částka 49,99 dolarů - ne, 29,99 dolarů a pod ní malá Červená Šipka, která mu... s ohledem na to, kde stál, mířila přímo na hlavu. 77


„Kurva, ne," vydechl Jim. Takže je to on... ? Vzápětí se z televizoru usmívala jakási ženština v rů­ žovém koupacím plášti a rty naznačila: Ano, je! DiPietro svraštil obočí a naklonil se nad postel. „Ne­ potřebujete ošetřovatelku?" N e . Potřebuje pivo. Nebo rovnou celé balení po šes­ ti. „Jsem v pohodě." Když si Jim znovu promnul oči a ucítil vůni trávy, chtělo se mu klít jako dlaždič, a sice tak dlouho, až by mu došel dech a... „Poslyšte," pokračoval diPietro. „Předpokládám, že si neplatíte zdravotní pojištění, proto za vás uhradím veškeré náklady na ošetření. A jestli si chcete vzít pár dní volna, považujte to za placenou dovolenou. To ne­ zní tak špatně, Že ne?" Jim spustil ruce na přikrývku a s povděkem shledal, že skvrny od trávy zázračně zmizely. Naopak diPietro se zřejmě nikam nechystal. Aspoň dokud nezjistí, za co by ho Jim mohl zažalovat. Bylo totiž jasné jako facka, že mu nenabízí úhradu nemocničních poplatků svou nepochybně bezednou kreditní kartou proto, že by mu kdoví jak záleželo na jeho zdraví. Zkrátka a dobře ne­ stojí o to, aby Jim jeho firmu žaloval za náhradu škody. Nakonec, ať dělá, co umí. Nehoda Jima nezajímala. Dokázal myslet jen na to, co se včera v noci dělo v ka­ bině jeho pick-upu. DiPietro je přesně tím typem, jaký by si vedle Ženy v modrém představoval, ale soudě podle jeho chladného pohledu je zároveň jedním z těch arogantních idiotů, co najdou vadu i na naprosto doko­ nalé ženské. Kdykoli přijel diPietro zkontrolovat práce na stavbě, pokaždé měl nějaké výhrady. Nelíbilo se mu, jak si beton sedl do podzemních základů, prskal při kácení stromů a srovnávání terénu a zkritizoval i pozici hlaviček hřebíků na obití kostry. Není divu, že se jeho ženská poohlédla po jiném. A pokud se měl Jim dovtípit, kterým ze sedmi hří­ chů se diPietro provinil, trefil by se hned napoprvé: je78


ho chamtivost prozrazovalo nejen značkové oblečení, Ale i auťák, přepychová partnerka a vkus v oblasti ne­ movitostí. Ten chlap prostě miluje peníze. „Dojdu pro ošetřovatelku „ N e . " Jim zvedl hlavu z polštáře. „Ošetřovatelky ne­ mám rád." Ani doktory. Ani psy. Ani anděly... svatý... nebo co byli ti čtyři fanfaróni zač. DiPietro pokrčil rameny. „Tak co pro vás můžu udělat?" „ N i c . " Díky tomu, jak se do toho vložil osud a kopl ho rovnou do koulí, by se měl spíš Jim ptát svého „šé­ fa", co pro něj může udělat. Tenhle týpek by musel sakra sekat dobrotu, aby se jeho život z gruntu změnil. Má ho přemluvit, aby da­ roval Štědrý příspěvek na zbudování vývařovny pro potřebné? A bude to vůbec stačit? Nebo by měl toho chlapa v hedvábném ohozu, majitele bavoráka a mysogynského despotu přimět k tomu, aby se zřekl veš­ kerých hmotných statků a stal se mnichem? Počkat... scestí. DiPietro by se měl ocitnout na něja­ ké křižovatce. A l e jak má on, Jim, kurva, poznat, o ja­ kou křižovatku jde? Trhl sebou a promnul si spánky. „Určitě nemám zavolat ošetřovatelku?" Než mu mohla zabrnkat na nervy rozladěnost, ráz vysílání se změnil a na televizní obrazovce pózovali dva šéfkuchaři. A světe, div se: ten tmavovlasý vypadal zrovinka jako Colin a blonďáka vedle něj zdobil na­ chlup stejný panovačný výraz, jaký, měl Nigel. Dvojice se nakláněla do kamery se stříbrným podnosem v ru­ kou, a když jeden zvedl poklop, objevil se čertví jaký nazdobený výtvor haute cuisine. Zpropadeně, pomyslel si Jim a zaškaredil se na tele­ vizor. To ne. K tomuhle mě nenuťte. Kruciprdel, co jsem komu 79


DiPietro nastrčil obličej do Jimova zorného pole. „Co pro vás můžu udělat?" Jako na povel se oba televizní šéfkuchaři zakřenili a unisono zvolali: „Ta-dá!" „Myslím... že bych s vámi rád zašel na večeři." „Cože?" DiPietro povytáhl obočí. „To jako... na ve­ čeři?" Jim potlačil cukání šéfkuchaře vypnout. „Jo. A l e ne jako na večeři. Proste na nějaký fajnový jídlo. Na ve­ čeři." „A to je všechno?" „Jo." Jim posunul nohy a svěsil je přes okraj postele. „To je všechno." Zvedl ruku k nitrožilní vymoženosti v ohybu lokte, odlepil náplast a vytáhl jehlu z Žíly. Když z plastového sáčku na stojanu začal vytékat na lino solný roztok ne­ bo bůhví jaká sračka, Jim zalezl zpátky pod přikrývku a s heknutím si vytáhl katétr z močového měchýře. Na­ to se zbavil elektrod od E K G přístroje, naklonil se na stranu a vypnul monitorování základních Životních funkcí. „Chci večeři," opakoval. „Nic víc." Večeři a nápovědu, co má s tím chlapem provádět. Nezbývá než doufat, že ho několikachodové menu k něčemu inspiruje. Když si stoupl, místnost se s ním zatočila, a aby udr­ žel rovnováhu, musel se opřít o stěnu. Po několika hlu­ bokých nadechnutích se odpotácel do koupelny. Podle diPietrova tlumeného do prdele spolehlivě poznal, kdy se mu nemocniční košile vzadu rozhalila. Panu staviteli se zřejmě nabídl pohled na působivé umělecké dílko na Jimových zádech. Jim se zastavil u dveří a ohlédl se přes rameno. „ , D o prdele' říkají pracháči místo souhlasu?" Když se jejich oči setkaly, diPietrův podezíravý vý­ raz se prohloubil. „Proč se mnou chcete jít na večeři?" 80


„Protože nějak začít musíme. Třeba hned dneska ve­ čer. V osm." Odpovědělo mu jen napjaté mlčení. Jim se pousmál. „Abych vám usnadnil rozhodování, bude to buď veče­ ře, nebo žaloba za náhradu škody, díky který váš účet citelně vykrvácí. Volba je na vás. Mně vyhovuje obojí." Vin diPietro měl v životě co do Činění s ledajakými drsnými hochy, ovšem tenhle Jim Heron byl něco ex­ tra. Jenže jemu nenahnaly strach jeho výhrůžky, ani stokilová postava zápasníka, ani vyzývavé chování. Vina znervózňovaly jeho oči. Kdykoli se cizí Člověk tvářil, jako by mu viděl až do žaludku, ihned Vina na­ padlo, že na něj něco má. Byl zvědavý, co všechno o něm ví Jim. A jestli se na něj někde informoval. A jestli ví o kostlivcích v jeho skříni. Může pro něj představovat nějakou hrozbu? A večeře? Ten mizera ho klidně mohl skřípnout o peníze, ale on si řekne o flákotu masa s přílohou? Ledaže mu svoje přání vyklopí až za zdmi nemoc­ nice... „Večeře v osm." potvrdil Vin. „A protože jsem férovej, výběr místa nechám na vás." Tak to nebude těžké. Pokud mají nastat potíže, veřej­ ný lokál není to pravé ořechové, co by Vinovi vyhovo­ valo. „Můj dvoupodlažní byt v rezidenci Commodore. Znáte ten dům?" Heron zabloudil zrakem k oknu a pak jím spočinul na Vinovi. „Které patro?" „Osmadvacáté. Řeknu vrátnému, aby vás pustil na­ horu." „Takže na viděnou večer." Heron se otočil a znovu mu předvedl svá záda. Když se Vinovi naskytl druhý pohled na Černé teto­ vání, pokrývající každičký centimetr kůže, kterou mu Heron vystavil na odiv, polkl další zaklení. Na pozadí 81


hřbitova se na něj upřeně dívala Zubatá. Tvář jí zakrývala kápě a oči zářily ze stínu vytvořeného záhybem roucha. Tělo měla nachýlené dopředu, jednou kostna­ tou rukou svírala rukojeť dýky a volnou dlaň natahova­ la k pozorovateli, jako by se mu každým okamžikem chystala vyrvat duši z těla. Neméně strašidelný byl ja­ kýsi součet v oblasti beder: pod lemem hábitu nepopu­ lárního sekáče ubíhaly řady úzkých linií, seřazených vždy po pěti do jednoho svazku. Vinovi nedalo velkou práci, aby si Čárky spočítal. Byla jich rovná stovka. Dveře do koupelny se zavřely přesně ve chvíli, kdy se do pokoje přihnala ošetřovatelka provázená vrzáním podrážek ze surové gumy. „ C o . . . Kde je?" „Odpojil se. Myslím, že teď čurá a pak odchází." „To nemůže." „Pokud mu to budete chtít vymluvit, přeju hodně Štěstí." Vin vyšel na chodbu a zamířil k čekárně. Když na­ koukl dovnitř, obrátili se k němu dva dělníci, kteří trva­ li na tom, že počkají, až se Heron probere. Ten nalevo měl obličej prošpikovaný piercingovými ozdobami a působil dojmem drsňáka se zvrácenou zálibou v autosadismu. Druhý byl obrovský a měl dlouhý tmavý cop, který mu spadal na rameno kožené bundy. „Chystá se domů." Prošpikovaný se zvedl. „Doktoři už ho propustili?" „Doktoři s tím nemají nic společného. Rozhodl se sám." Vin kývl do chodby. „Je v pokoji číslo šest set Šedesát šest. Bude potřebovat hodit domů." „Proto jsme tady," řekl Prošpikovaný, v ocelově stříbřitých očích vážný výraz. „Dopravíme ho, kamkoli bude chtít." Vin se s dvojicí rozloučil a přidal do kroku, aby stihl výtah do přízemí. Nastoupil do kabiny, vyndal Black82


Berry a zavolal Devině, aby věděla, že budou mít na Večeři hosta. Když se hovor přesměroval do hlasové schránky, Vin v ní nechal stručnou zprávu a přitom se s n a ž i l nemyslet na to, co v tu chvíli Devina dělá. Popřípadě s kým. V půli jízdy výtah s nárazem zastavil a otevřenými dveřmi vešli dovnitř dva muži. Když se kabina dala za­ se do pohybu, navzájem se častovali souhlasnými zvu­ ky, jako by krátce předtím uspokojivě ukončili rozho­ vor a jen si potvrzovali jeho výsledek. Oba měli na sobě plátěné kalhoty a svetr, ten nalevo začínal na te­ meni plešatět a hnědé vlasy mu sestupovaly níž, jako by měly strach zůstat nahoře... Vin zamrkal. A ještě jednou. Plešatějícího muže náhle obestřel stín, slabá, zářící a vlnící se aura v barvě tuhy s konzistencí horkého vzdu­ chu nad rozžhaveným asfaltem. To není možné... panebože, ne... po tolika letech klidu se to přece nemohlo vrátit... Vin zaťal ruce v pěst, zavřel oči a vůlí se snažil vizi zahnat, vypudit ji z mozku, zabránit jí v přístupu k ner­ vovým buňkám. Určitě nic neviděl. A jestli ano, způso­ bila to klamavá hra stropního osvětlení. Nemohlo se to vrátit. Dávno se toho zbavil. Nesmí se to vrátit. Pootevřel jedno víčko, zamžoural... a jako by mu někdo vrazil pěst do žaludku. Průhledný zčeřený stín byl stejně zřetelný jako oděv, co měl muž na sobě, a stejně hmatatelný jako chlapík vedle něj. Vin měl totiž schopnost vidět mrtvé lidi, a sice krát­ ce před tím, než zemřou. Dvojité dveře se otevřely do přízemní haly, a když dvojice vystoupila, Vin sklopil hlavu a rázoval k výcho­ du, jak nejrychleji uměl. Prchal před temnou stránkou své osobnosti, jíž nikdy neporozuměl a s níž nechtěl mít nic společného, a měl slušně našlápnuto, když vrazil do 83


ženy v bílém plášti s náručí plnou zdravotní dokumentace. Hnědé desky a listy papíru se rozlétly do všech stran jako vyplašení ptáci. Vin ošetřovatelku duchapřítomně zachytil a pak si klekl na podlahu, aby jí pomohl zlikvidovat způsobenou spoušť. Plešatějící muž, který stál ve výtahu před ním, rov­ něž přiložil ruku k dílu. Vin na něj upřel pohled a nedokázal ho stočit jinam. Ze zcela konkrétního místa na levé straně mužovy hru­ di vycházel dým a ihned splýval se vzduchem. „Zajděte si k lékaři," slyšel Vin sám sebe. „Neodkládejte to. Máte nemocné plíce." Než se ho kdokoli stačil zeptat, co to, sakra, mele, vyskočil na nohy a vyrazil z budovy. Srdce měl až v kr­ ku a dech mu vyrážel z úst v prudkých poryvech. Než doběhl k autu, třásly se mu ruce, a proto uvítal, že ho B M W pustilo dovnitř a samočinně nastartovalo, aniž musel vsunout klíč do zámku dveří nebo do zapa­ lování. Popadl volant a kýval hlavou dopředu a dozadu. Byl přesvědčený, že se všech těch děsivých vidin dáv­ no zbavil. Měl za to, že to věštecké prokletí patří minu­ losti. Zachoval se přesně podle doporučení, a i když těm praštěným radám nevěřil, působily skoro dvacet let. Kristepane... Nemůže žít tak jako předtím. Prostě nemůže.

84


KAPITOLA

7

K

dyž Jim vyšel z koupelny, diPietro byl pryč a místo něj stála v pokoji ošetřovatelka. A měla toho hodně nu srdci. Zatímco řečnila o . . . zkrátka čertví o Čem, Jim ji přehlížel jako krajinu a Čekal na vhodný okamžik, kdy její litanii zarazí. „Skončila jste?" zeptal se, když se krátce nadechla. Žena zkřížila paže na mohutném poprsí a zadívala se na něj, jako by doufala, že to bude právě ona, kdo mu zavede zpátky močový katétr. „Dojdu pro doktora." „Jak myslíte, ale ani on mě nepřesvědčí." Rozhlédl se s jistotou, že mu luxus samotky zajistil diPietro. „Kde mám věci?" „Pane, ještě před patnácti minutami jste nereagoval na žádné podněty, a když vás přivezli, byl jste mrtvý. A tak byste měl, než se seberete a odejdete odsud, jako byste jen chytil rýmu -" „Chci něco na sebe. Nic jinýho mě nezajímá." Zdravotní sestra si ho měřila s tichou nenávistí, jako by vzpurných pacientů měla plné zuby. „ V y si asi mys­ líte, že jste nesmrtelnej, co?" „Aspoň zatím," ucedil. „Podívejte, nemám chuť se s vámi dohadovat. Sežeňte mi nějaké oblečení a řekně­ te mi, kde mám náprsní tašku, nebo odsud odejdu tak­ hle a účet za taxík nechám vystavit nemocnici." „Počkejte tady." 85


„Ale ne dlouho." Sotva se za sestrou zavřely dveře, Jim začal přechá­ zet po pokoji, nabitý přívalem energie. Po procitnutí byl malátný, ale to už teď neplatilo. Ten pocit dobře znal Během služby v armádě ho za­ kusil nesčetněkrát. Po dlouhé době má před sebou kon­ krétní cíl, který mu tak jako kdysi dodal sílu přemoct vyčerpání, zranění i kohokoli, kdo se mu pokusí jeho poslání zmařit. Dáma v bílém nakonec udělala dobře, že včas ode­ šla. Ani ho nepřekvapilo, když se několik minut nato dostavila ne s jedním pomocníkem, ale rovnou se tře­ mi - což jí stejně nebude nic platné. Zatímco doktoři zahájili strategii rozumného přesvědčování. Jim sledo­ val jejich pohybující se rty, nadskakující obočí a jem­ né gestikulující ruce. Přemoudřelé tlachání lékařské partičky zablokoval a raději přemýšlel o svém novém úkolu - a vrtalo mu hlavou, jak pozná, co má dělat. Jasně, má rande s diPietrem... ale co pak? A bude u toho taky ta jeho krasavice? Hádej, kdo přijde na večeři? Znovu se soustředil na obecenstvo, jehož názory mu byly srdečně ukradené. „Já jsem tady skončil. Mizím odsud. Mohl bych dostat svoje oblečení?" Jeho sdělení vyvolalo rozladěné mumlání. Odborné koncilium odcházelo navztekané a s přesvědčením, že tenhle chlap je idiot, ale nikoli nesvéprávný - poně­ vadž i dospělí, co mají všech pět pohromadě, někdy jednají nelogicky. Než se zavřely dveře, do pokoje strčili hlavu Adrian a Eddie. Ad se usmál. „Koukám, že jsi s felčarama udělal krátkej proces." ,,To si piš." 86


Adrian se zachechtal a vešel dovnitř společně se svým nepostradatelným kámošem. „Proč mě to nepře­ kvapuje Produsala kolem nich bojovná sestřička, přes před­ loktí přehozené chirurgické kalhoty s havajskou košilí nadměrné velikosti. Eddieho a Adriana přehlížela, jako by tam vůbec nebyli, hodila oblečení na postel a poda­ la Jimovi psací desku. „Věci máte tamhle ve skříni, Účet za zdravotní péči je uhrazený. Tohle podepište. Je to formulář na negativní revers, čili prohlášení, že od­ mítáte další léčbu a byl jste propuštěn na vlastní žá­ dost. I přes lékařské doporučení." Jim si od ní vzal černou propisku a na linku pro pod­ pis nakreslil velký křížek. Ošetřovatelka se zamračila. „ C o to je?" „Můj podpis. Křížek je podle zákona přípustný. A teď mě omluvte." Rozvázal tkaničku za krkem u krátká košile se mu svezla z těla. Celní pohled vyhnal sekernicí z pokoje bez dalšího pokusu o konverzaci. Když ošetřovatelka vyběhla na chodbu, Adrian se rozesmál. „ M o c toho nenamluvíš, ale s lidma jednat umíš. Všechna čest." Jim se otočil a natáhl si kalhoty. „Bezva tetování," poznamenal Adrian tiše. Jim jen pokrčil rameny a sáhl po ohavné košili. Na bílém podkladě zářila kombinace oranžové a červené a on si v tom hadru připadal jako kýčovitý vánoční dárek. „To ti dala proto, žes jí zvedl mandle," podotkl Adrian. „Třeba je jen barvoslepá," zahučel Jim, ale v duchu sázel na první možnost. Přistoupil ke skříni a otevřel ji. Dole stály jeho pra­ covní boty a na věšáku visel plastový pytel s nápisem „Nemocnice svatého Františka". Bosýma nohama 87


vklouzl do timberlandek, z pytle vyndal bundu a přehodil si ji přes nevkusnou košili. Peněženka byla v náprsní kapse a Jim prohlédl její obsah. Všechno bylo na svém místě. Falešný řidičský průkaz, padělá-.; ná karta sociálního pojištění i debetní karta V I S A ; k účtu v Evergreen Bank. Jo, a sedm dolarů, co dostal nazpátek, když si ráno kupoval krůtí sendvič a colu. Před zahájením svého druhého života si očividně dá­ val do nosu. „Je nějaká šance, že jeden z vás nepřijel na motor­ ce?" zeptal se těch dvou. „Potřebuju si vyzvednout pick-up." Klidně by se vezl na zadním blatníku Harleye, jen aby se odsud dostal. Adrian se zazubil a prohrábl si přepychové vlasy. „Já přijel na jinejch kolech. Napadlo mě, že budeš potřebo­ vat odvoz." „Momentálně bych bral i rikšu." „Nemusíš mě hned tak podceňovat." Trojice vyšla z místnosti. Když muži procházeli ko­ lem sesterny, nikdo se je nepokusil zastavit, ale všichni přerušili práci a probodávali je zlostnými pohledy. Jízda od Nemocnice svatého Františka k diPietrovu rodícímu se chrámu trvala exploreru sotva dvacet mi­ nut a jeho majitel měl celou cestu puštěnou skupinu AC/DC. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem Adrian nehulákal všechny kousky spolu s kapelou. Rozhodně z něj nebude příští vítěz pěvecké soutěže Amerika hledá talent. Nejenže ten mizera zpíval úplně falešně, ale nadto se špatným frázováním a přehnaným zanícením. Eddie civěl oknem jako zkamenělý a Jim o něco ze­ sílil zvuk v naději, Že originál přehlásí amatérské kví­ lení raněného jezevce za volantem. Když konečně odbočili na prašnou cestu ke staveniš­ ti, slunce se sklánělo k západu a z oblohy se valem ztrá88


Celo světlo. Díky úhlu osvětlení vrhaly pahýly stromů na holou půdu výrazně ostřejší stíny a zdevastovaný pozemek připomínal měsíční krajinu. Byl zcela sterilní nehostinný a nápadně kontrastoval s protějším nedotčeným břehem, ale nebylo pochyb o tom, že ho diPietro osází nějakými nevídanými rostlinnými kultivary. Tenhle typ člověka se spokojí pouze s tím nejlepším. Blížili se k domu, kde parkoval už jenom ojetý pickup, a Jim byl přichystaný vyskočit dřív, než explorer zastaví. „Díky za svezení!" křikl. „Cože?" Adrian se natáhl k přehrávači a vypnul ho. „ C o říkáš?" Ve zvukovém vakuu dunělo Jimovi v uších, jako by V nich měl kostelní zvony, a odolal pokušení udeřit če­ l e m o palubní desku, aby z lebky vymlátil ty protivné vibrace. „Říkám, že děkuju za svezení." „Rádo se stalo." Adrian kývl k dodávce. „Budeš schopnej řídit?" „Jo." Když vystoupil, na rozloučenou si s Eddiem srazil klouby ruky a vykročil k autu. Cestou mu pravačka za­ bloudila ke kapse košile, kterou mu věnovala nemocni­ ce. Marlborka nikde. Do háje. Koneckonců, kdo kdy viděl, aby špitál dával pacientům na rozloučenou zlopověstné hřebíčky do rakve? Zatímco na něj Adrian a Eddie čekali, vzal do ruky místo cigarety klíče od auta, odemkl - a zahlédl rychlý pohyb u zadní pneumatiky. Zpod podvozku se vybelhal pes, s kterým se Jim po­ dělil o oběd. „Kdepak, hochu," zavrtěl hlavou. „Hele. neříkal jsem ti..." Ozval se zvuk otvíraného okna a vzápětí Adrianův hlas. „Líbíš se mu." 89


Voříšek se způsobně posadil a vzhlédl k Jimovi. Do hajzlu. „Možná bych ti měl připomenout, že to maso, co jsem ti dal, nebylo nejčerstvější." „ K d o má hlad, sní všechno," poučoval Adrian. Jim se ohlédl. „Nic proti tomu, ale co tady ještě děláš?" Adrian se zasmál. „Dobře dojeď. Té péro!" Jak explorer couval, pod koly chrupal zmrzlý štěrk Čelní světla se stočila, ozářila rozestavený dům, přelét la přes pozemek zbavený vegetace a řeku za ním. Když se světla začala vzdalovat po prašné cestě a Jimův zrak; přivykl tmě, proměnilo se sídlo v zubatého netvora obité přízemí v jeho břich, rozeklané první podlaží v hlavu porostlou ostny a roztroušené hromady větví a klád v kostry obětí. Svým příchodem odsoudil předá tor poloostrov k záhubě, a jak bude postupně nabírat sí lu, poroste i jeho nadvláda nad krajinou. Bože... To monstrum bude vidět na kilometry dále ko, z pevniny, z řeky i z nebe. Bude to skutečná katedra la chamtivosti, pomník všemu, čeho Vin diPietro v ži votě dosáhl - což přivedlo Jima na myšlenku, že pan stavitel začínal od píky. Člověk, který má peníze, dům takových rozměrů zpravidla nebuduje, ale dědí. Vykolejit diPietrův rozjetý vlak bude pořádná fuš ka. Přímo nadlidská. A Jim měl obavy, že hrozba věč ného zatracení jaksi nebude dostatečnou motivací. Ta­ kový člověk na beton neuvěří v posmrtný život. Ani omylem. Když se přes pláň přehnal studený vítr. Jim se zadí­ val na psa. Jako by zvíře čekalo na pozvání a bylo odhodlané vysedět tu důlek. „Bydlím v příšerný díře," spustil Jim, zatímco si na­ vzájem hleděli do očí. „Je zhruba na úrovni toho send­ viče. Jestli chceš jít se mnou, nečekej žádnej luxusní pelech." 90


Pes zahrabal packami ve vzduchu, jako by střecha a čtyři stěny byly přesně to, co hledá. „Víš to jistě?" A zase packy. „Tak jo. Platí." Jim odemkl dveře kabiny, sklonil se pro psa a při­ t o m doufal, že si rozhovor vysvětlil správně a nepři­ jde o kus prstu. Bylo to v pohodě. Pes jen zvedl zadek i odevzdal své vyhublé tělo dlani, která mu podebrala břicho. „Sakryš, budeme tě muset trochu vykrmit." Jim položil psa na sousední sedadlo a usadil se za Volant. Motor pick-upu naštěstí rychle naskočil a Jim Vypnul větrání, aby ten uzlíček chlupů vedle něj nenastydl. Rozsvítil Čelní reflektory, zařadil rychlost, otočil vůz, vjel na rozbitou cestu a dal se po stejné trase, po Jaké před chvilkou odjel Adrianův explorer. Před hlav­ ni silnicí nahodil levou směrovku a Pes se mu protáhl pod paží a uvelebil se mu na klíně. Jim sklopil oči na jeho hranatou hlavu a uvědomil si. Ke ho nemá Čím nakrmit. A vlastně ani sám sebe. „Dáš si zase krůtu, psisko? Cestou se stavíme v buPes zavrtěl nejen ocasem, ale celým tělem. „Fajn. Tak jdeme na to." Jim sešlápl pedál plynu, vy­ jel z diPietrovy příjezdové cesty a volnou rukou pohla­ dil psa po hřbetě. „Ještě maličkost... doufám, že jsi čistotnej."

91


KAPITOLA

8

T

ma přinesla kromě řady dalších darů i převládající stín. Díky tomu byla výhodnější než denní světlo. Muž sedící za volantem taxíku věděl, že on i jeho vůz jsou pro ženu, již sleduje, neviditelní. Nemůže ho vidět. Netuší, Že je nedaleko od ní, ani že si ji vyfoto­ grafoval, ani Že jí je v patách už týdny. To jen potvrzo­ valo moc, jakou nad ní má. Přes mříže na okně sledoval, jak se i s tím klukem posadila na gauč. Neviděl je zřetelně, protože mu ve výhledu bránila řídká záclona, ale rozeznal jejich po­ stavy -jednu větší, druhou menší - usazené těsně ved­ le sebe na pohovce v obývacím pokoji. Uložil si za povinnost zjistit její denní program. Ve všední dny se učila s chlapcem do tří odpoled­ ne, v pondělí a ve čtvrtek ho vozila do Y M C Y na pla­ vání a košíkovou. Zatímco se mu věnovali trenéři, nehnula se od něj na krok - a ať byl v bazénu, nebo v tělocvičně, seděla na lavičce, kde si děti nechávaly oblečení a sportovní tašky. Po tréninku na něj Čekala před šatnou, a když se převlékl, odvezla ho rovnou domů. Byla opatrná. Přesněji úzkostlivá. Až na to, že ryt­ mus jejího života byl neměnný. Každou noc kromě té nedělní připravila chlapci v šest večeři; v osm přišla opatrovnice, ona odešla a jela do katedrály svatého 92


Patrika buď ke zpovědi, nebo se pomodlit. A potom za­ mířila do toho příšerného klubu. On v Železné masce zatím nebyl, ale to se dnes mělo změnit. Měl v úmyslu sledovat ji při práci, ať už dělala servírku, nebo barmanku, nebo bůhví co, a zjistit víc o ní i o jejím životě. Říká se přece, že cokoli děláš, dě­ lej pořádně. A on o ní chtěl vědět úplně všechno. Podíval se do zpětného zrcátka a upravil si paruku a knír, jimiž se maskoval. Nebyly to příliš důmyslné rekvizity, ale uspokojivě mu zakrývaly obličej. Na pře­ vleku trval hned z několika důvodů. Navíc si vychutnával pocit, že je pro ni neviditelný. Rozčilení z toho, že ji sleduje, aniž o tom ona ví, se blí­ žilo sexuálnímu vzrušení. V sedm čtyřicet zastavil před jejím domem sedan a vystoupila z něj Afroameričanka. Byla jednou ze tří opatrovnic dětí, které ten týden viděl, a když jednu z nich sledoval až domů a zjistil, kam nazítří ráno od­ cházela, pochopil, Že ženy posílá sociální služba zvaná Caldwellské centrum pro-osamělé matky. Deset minut potom, co do domu vešla opatrovnice u vrata garáže se pomalu zvedla, se na sedadle přikrčil. Hra na opatrnost je ve dvou zábavnější. Sedm padesát. Na minutu přesně. Žena vycouvala s vozem po krátké příjezdové cestě a počkala, až se vrata zase sklopí, jako by měla sta­ rost, že jednoho dne nedorachotí až k zemi. Když se dveře bezpečně zavřely, rozsvítila se brzdová světla, auto se zadkem napřed stočilo do silnice a pak vyrazi­ lo dopředu. Nastartoval taxík, ale než mohl zařadit, ticho prořízl hlas z dispečinku. „Sto čtyřicítko — kde jste? Sto čtyři­ cítko, potřebujeme tu vaši zatracenou rachotinu." Ani náhodou, pomyslel si. Nemá čas zajet s autem na stanoviště taxíků a potom ji sledovat po svých. Věděl, že její příští zastávkou je katedrála svatého Pat93


rika, a než by si odpíchnul odchod z práce, její skupina by s modlením skončila. „Sto čtyřicítko? Kde, sakra Sevřel ruku v pěst, připravený rádio umlčet. Nával vzteku nebylo snadné ovládnout. Ostatně jako vždyc­ ky. Vzápětí si uvědomil, že taxík bude muset stejně jednou odvézt zpátky a poškozené zařízení by zname­ nalo potíže s dispečerem. Musí se vyhnout konfliktům, protože pro něj ani pro druhou zúčastněnou osobu nikdy dobře neskončily. Už si z toho vzal ponaučení. A má velkolepé plány. „Jsem na cestě," oznámil do mikrofonu. Musí ji vidět aspoň v klubu. A l e i tak měl pocit, že byl ošizený, protože v kostele s ní být nemůže. Marie-Tereza seděla v suterénu katedrály svatého Pat­ rika na plastové židli, od které ji tlačil zadek. Matka pěti dětí vlevo od ní pokaždé chovala v ohbí paže bibli, jak by to bylo mimino. Napravo seděl chlapík, který zřejmě pracoval jako automechanik: dlaně měl čisté, ale za nehty černou špínu. Půlkruh tvořilo ještě dalších dvanáct osob; jedna žid­ le zůstala prázdná. Marie-Tereza každého z nich znala, včetně muže, co ten večer chyběl. Příběhy jejich životů poslouchá už několik měsíců, ví, jak se jmenuje jejich manžel nebo manželka i jejich děti, pokud nějaké mají, zná klíčový okamžik, který jim formoval minulost, a měla možnost nahlédnout do nejtemnějších koutů je­ jich nitra. O modlitební skupině, kam chodí už od září, se do­ věděla z letáku na kostelní nástěnce: Bible všedního dne, vždy v úterý a v pátek ve 20.00. Tématem dnešní diskuse byla Kniha Jobova a analo­ gie byla zřejmá: každý mluvil o těžkém zápasu, jaký svádí, zdůrazňuje, že je přesvědčený, že jeho víra bude 94


odměněna, a pokud v ní nepoleví, Bůh mu pomůže překonat všechny těžkosti a doprovodí ho na cestě k úspěšné budoucnosti. Marie-Tereza k tomu neřekla nic. Nikdy se debaty neúčastnila. Na rozdíl od zpovědi hledala v téhle suterénní míst­ nosti něco jiného než příležitost podělit se o své staros­ ti s druhými. Součástí jejího života totiž nebylo žádné místo, kde by si mohla popovídat s víceméně normál­ ními lidmi. V klubu na ně rozhodně nenarazí a vně zdí Železné masky nemá žádné přátele nebo rodinu ani ni­ koho jiného. A tak každý týden chodila sem, seděla v kruhu a alespoň tímhle způsobem se pokoušela o kontakt s okolním světem. V tu chvíli si připadala, jako by se ocitla na vzdáleném pobřeží a pres rozbouřenou řeku se dívala k Zemi utrápených spokojených. Ne že by jim záviděla nebo je tím označením znevažovala. Naopak: z jejich společnosti se snažila čerpat sílu v naději, že když s nimi bude dýchat stejný vzduch, pít stejnou ká­ vu jako oni a naslouchat jejich příběhům... možná, jednou, bude zase žít mezi nimi a s nimi. Z toho důvodu nepovažovala setkání za nábožen­ skou záležitost a na rozdíl od plodné matky s nápadně vystavenou biblí měla Marie-Tereza svou knihu knih v kabelce. Nosila ji s sebou jen pro případ, že by se jí někdo zeptal, kde ji má, a naštěstí nebyla větší než dlaň. Svraštila obočí a pokusila se vzpomenout, kde k ní přišla. Muselo to být někde na jih od Pensylvánie, v ob­ chodu se smíšeným zbožím... nebo v Georgii? V Alabamě? Tenkrát byla v patách svému bývalému manželovi a potřebovala něco, cokoli, co by jí pomohlo přečkat dny El noci, aniž by přišla o rozum. Už je to... cože? Tři roky? Jako by to byly tři minuty a zároveň tři tisíciletí. 95


aktovky od Gucciho, ukryté ve skříni hotelového apart­ má v Las Vegas. Ze začátku pochopitelně nic netušila. Když to zača­ lo, byla okouzlená dárky, večeřemi v luxusních restau­ racích a leteckými výlety. Pochybnosti začala mít až po několika letech, ale to už bylo pozdě. Měla syna, které­ ho milovala, a manžela, kterého se děsila, a to ji přinu­ tilo mlčet. Kdyby k sobě měla být upřímná, dávno by si přizna­ la, že to, co ji na Markovi zpočátku tolik přitahovalo, byla právě jeho tajemnost. Tajemnost, pohádkový život a peníze. A taky za to zaplatila. Velmi draze... Z úvah ji vyrušilo šoupání židlí po podlaze. Setkání skončilo, jeho účastníci vstávali a jeden druhého objí­ mali pro posílení — což znamenalo, že Marie-Tereza musí rychle zmizet, než se na ni někdo vrhne s otevře­ nou náručí. Poslouchat je mohla, ale o fyzický kontakt s nimi ne­ stála. Protože by se sesypala. Zvedla se, přehodila si tašku přes rameno a namířila si to rovnou ke dveřím. Přitom prohodila k ostatním pár rychlých bezvýznamných slov a jako vždy si vy­ sloužila typické pohledy, jež dobří křesťané věnují těm méně šťastným. Chudinko naše malá... Napadlo ji, jestli by bylí stejně velkorysí, kdyby vě­ děli, kam po schůzkách chodí a co tam dělá. Jak ráda by věřila, že by to na jejich chování nic nezměnilo. Přesto o tom upřímně pochybovala. Na chodbě už čekali zájemci o další večerní setkání a Marie-Tereza se doslechla, že je to skupina anonym­ ních narkomanů, která u svatého Patrika zahájila čin­ nost teprve nedávno. Všichni byli srdeční a při střídání směn v suterénní místnosti se obě partičky promísily. Jak hledala v kabelce klíče od auta 98


Vrazila do obrovitého chlapíka. „Ach, promiňte!'' omlouvala se a vzhlédla ke lvím očím zhruba o půl metru výš. „Já..." „Opatrně." Muž ji zachytil, aby neztratila rovnová­ hu, a vlídně se na ni usmál. Kromě nevšedních žlutých očí měl také pozoruhodné vlasy, které mu spadaly na rozložitá ramena v husté, pestrobarevné záplavě. „Jste v pořádku?" „ H m . . . " Marie-Tereza ho viděla už několikrát, a ne­ jen tady na chodbě, ale taky v klubu ZeroSum. Pokaž­ dé žasla nad jeho senzační hřívou a impozantním vze­ zřením a přitom ji vždycky napadlo, jestli pracuje v modelingu. I když v její přítomnosti nikdy nebyl roz­ pačitý ani nepříjemně vlezlý, pochopitelně se obávala, že muž tuší, jaký je zdroj její obživy. A l e vzhledem k tomu, že chodí mezi anonymní nar­ komany, má taky své vnitřní běsy. „Dámo? Haló!" „Ano? Proboha, promiňte. Jsem v pořádku. Asi bych měla dávat větší pozor na cestu." Oplatila mu úsměv, pospíšila si do schodišťové šach­ ty, vystoupala do přízemí katedrály a vyšla ven masiv­ ními dvoukřídlými dveřmi. Proběhla podél řady sou­ běžně zaparkovaných vozů a zamrzelo ji, že na ni už nezbylo lepší místo. Toyota Camry stála až skoro na konci, a než do ní nasedla a zahájila rituál, při kterém přemlouvala motor, aby naskočil, drkotaly jí zuby mra­ zem. „ N o tak... dělej..." Konečně jí odpovědělo hrknutí a zaburácení, po němž Marie-Tereza provedla nedovolený obrat do pro­ tisměru přes dvojitou čáru ve středu vozovky. Protože byla pohroužená v myšlenkách, nevšimla si páru čelních světel, která se za ni zařadila... a neúnav­ ně se jí držela.

99


KAPITOLA

9 im zaparkoval pick-up půl bloku od obytné reziden­ ci ce Commodore. Trefa, pomyslel si. Kde jinde by mel Vin diPietro bydlet? Budova působila zvenku přís­ ně, samé okenní rámy vsazené mezi úzké ocelové nos­ níky - ale právě díky tomu nabízel každý jednotlivý byt úchvatný výhled na město. Část vstupní haly, kte­ rou Jim viděl z ulice, byla Čirá dekadence: všechno za­ lité světlem, červenočerný mramor a přímo uprostřed té nádhery květinová výzdoba o velikosti hasičského vozu. I Žena v modrém do takového prostředí dokonale za­ padá. Sakra, měl navrhnout, Že na večeři půjde jenom on a diPietro, protože události včerejší noci byly dosud víc než jen živé a trávit s dotyčnou večer v uzavřeném prostoru není nejlepší nápad. Nemluvě o vážné kom­ plikaci, kterou představuje záchrana jejího přítele před věcným zatracením. Jím vypnul motor, promnul si obličej a kdoví proč si vzpomněl na Psa, kterého nechal v garsonce, stoče­ ného v klubíčku na neustlané posteli. Chlupáč oka­ mžitě usnul. Hubený bok se mu pomalu zvedal a kle­ sal a mezi kostnatýma nohama se jako koule boulilo plné bříško. Jak se, sakra, stalo, že si přivezl domů toulavé zvíře? 100


Vsunul klíče do kožené bundy, vystoupil z pick-upu a přešel ulici. Strčil do skleněných dveří a vešel do ha­ ly. Co z ulice vypadalo náramně, bylo zblízka vyloženě skvostné. Na obdivné okounění bohužel nebyl čas. Ve chvíli, kdy Jim vesel dovnitř, chlápek za přepážkou vzhlédl a zasmušile si ho změřil. „Dobrý večer. Vy jste pan Heron?" Vrátný byl při­ bližně padesátiletý, na sobě měl Černý stejnokroj a ve tváři bystré, inteligentní oči. Nebylo by divu. kdyby byl ozbrojený a se svým nádobíčkem uměl obstojně zacházet. Jim přikývl. „Jo, jsem." „Můžete mi ukázat nějaký osobní doklad?" Jim vyndal z náprsní kapsy peněženku a strčil muži pod nos řidičský průkaz, který si koupil třetí den po příjezdu do Caldwellu. „Děkuji. Ohlásím vás panu diPietrovi." Vrátný vyří­ dil telefonát za dvě vteřiny a pak mávl paží k výtahům. ,,Můžete nahoru, pane." „Díky." Kabina vyjela do osmadvacátého podlaží jako po másle a Jim se zatím bavil tím, že lokalizoval povětši­ nou skryté bezpečnostní kamery. Byly instalované v horních rozích, kde se stýkaly zlaté zrcadlové panely, a upravené tak, aby vypadaly jako dekorace. S tako­ vým čtyřbodovým systémem se dá pořídit úplný sní­ mek obličeje bez ohledu na to, kam se člověk dívá. Milé. Moc milé. Cinknutí oznamující Jimův příjezd bylo stejně dis­ krétní jako kamery, a když se otevřely dveře. Vin diPietro už na něj čekal. Stál v dlouhé slonovinově bílé chodbě a tvářil se, jako by mu celý ten barák patřil. Podal mu ruku. „Vítejte." Měl sympatický, pevný a rychlý stisk a vypadal jako ze žurnálu - ale ani to nebylo žádné překvapení. Jim se vyfešákoval svou druhou nejlepší flanelkou a byl čer101


stvě oholený, kdežto Vin měl na sobě jiný oblek, než v jakém se ještě před pouhými třemi hodinami prochá­ zel po nemocnici. Nejspíš si každý ohoz oblékne jenom jednou a po­ tom ho vyhodí, napadlo Jima. „Nebude vadit, když vás budu oslovovat Jime?" „Ne." DiPietro ho vedl ke dveřím, které otevřel do... do... do hajzlu. Do bytu, za jaký by se nemusel stydět ani Donald Trump: samý černý mramor, zlaté kudrlinky, broušené nesmysly a vyřezávané sochy. Kam jen Jím dohlédl, tedy do vestibulu, na schody do druhého patra a do obývacího pokoje, všude bylo takové množství ře­ zaných a leštěných kamenných ploch, že podle jeho skromného odhadu padl na vyložení apartmánu přinej­ menším jeden středně velký lom. A . . . kristepane. Po­ hovky a křesla potažená lístkovým zlatem a hedvábím v barvě drahokamů připomínala korunovační klenoty. „Devino, pojď přivítat hosta," zavolal diPietro přes rameno. Zatímco se k obývacímu pokoji blížilo cvakání pod­ patků, Jim okukoval fascinující panorama Caldwellu... a snažil se nemyslet na to. kdy svou hostitelku viděl naposledy. Voněla stejným parfémem jako Včera. A její jméno jí slušelo. Protože byla jednoduše bož­ ská. „Jime?" oslovil ho diPietro. Jim ještě chvilku otálel, aby jí poskytl čas k prohlíd­ ce svého profilu i ke vzpamatování. Vidět ho zdálky byla jedna věc, ale mít ho doma a doslova na dosah ru­ ky, inu... Jestlipak je zase v modrém? N e . V červeném. A diPietro ji držel kolem pasu. Jim na ni kývl a v duchu statečně odrážel všechny její obrazy, co mu v tu chvíli zahltily mozek. „Těší mě." 102


Usmála se na něj a podala mu ruku. „Nápodobně. Doufám, že máte rád italskou kuchyni." Jim jí rukou spěšně potřásl a svou pak vrazil do kap­ sy džínsů. „Jo. Mám." „To je dobře. Kuchařka má dovolenou a já nic jiného uvařit neumím." Do hajzlu. Co teď? V nastalém tichu stáli naproti sobě, jako by si každý myslel totéž. „Omluvte mě," řekla Devina. „Půjdu zkontrolovat večeři." Vin ji políbil na rty. „A my se zatím něčeho napi­ jeme." Když cvakání podpatků doznělo, Vin přistoupil k ba­ ru. „Jaký je váš jed?" Zajímavá otázka. Při svém minulém povolání použí­ val kyanid, antrax, tetrodotoxin, ricin, rtuť, morfin, he­ roin a několik nových, na míru šitých nervových látek. To svinstvo aplikoval jehlou, dával ho do jídel, poprašoval jím kliky, kropil poštovní zásilky a kontaminoval všechny možné nápoje i léky. To vše předtím, než začal být doopravdy kreativní. Jo. V travičství se vyznal stejně dobře, jako se uměl ohánět nožem nebo pistolí nebo holýma rukama. „Nepředpokládám, že máte pivo," řekl Jim a vrhl pohled na řadu láhví s těmi nejdražšími značkami al­ koholu. „Mám to nové. Dogfish. Je znamenité." Jak jinak. Jim měl na mysli spíš Budweiser, a kdoví, co je tohle zač. Psi ani ryby by se s chmelem vařit ne­ měli, ale budiž. „Zní to lákavě." DiPietro se vytasil se dvěma vysokými sklenicemi a otevřel panel ve stěně, za kterým byla příruční chlad­ nička. Vyndal z ní dvě láhve, zbavil je korunky a do sklenic nalil tmavé pivo s pěnou tak bělostnou, že vy­ padala jako mořská. 103


„Myslím, že vám bude chutnat." Jim si od něj vzal sklenici a malý lněný ubrousek s iniciály V. S. dP. Napil se... a zmohl se jen na užaslé „To píše." „Špice, viďte?" DiPietro se napil a podržel sklenici proti světlu, jako by prováděl degustaci. „Nejlepší značka, jakou znám." „Přímo z ráje." Jim vychutnával tekutinu stékající po jazyku a znovu se rozhlédl po vytříbené nádheře. Mož­ ná ti zazobanci přece jen vědí, co dělají. „Tohle je za­ traceně parádní hnízdečko." „Ten dům u řeky bude ještě o třídu parádnější." Jim přistoupil ke skleněné stěně a zadíval se na měs­ to. „Proč se odsud chcete stěhovat?" „Protože půjdu do něčeho mnohem lepšího." Vtom se spustilo tlumené ding dong dveřního zvon-, ku a Jim se ohlédl po telefonu, kam zalétl i Vinův zrak. „To je služební linka. Musím to vzít." S pivem v ruce ! vykročil ke dveřím na protější straně místnosti. „Chovějte se jako doma. Za chvíli budu zpátky." i Když odešel, Jim se musel v duchu smát. Tady a ja­ ko doma? Jasssně. Připadal si jako součást takového toho testu pro děti, kdy se musí určit předmět, který ne- '. patří mezi ostatní: mrkev, okurka, jablko, cuketa. Správná odpověď: jablko. Pohovka potažená hedvabím, ručně tkaný koberec, dělník, broušené karafy. Správná odpověď... ? Bez komentáre. „Ahoj." Jim zavřel oči. Překrásný hlas. „ A h o j . " Otočil se a vůbec ho nepřekvapilo, že ona má oči po­ řád smutné. Zatímco marně hledala slova. Jim zvedl ruku, aby ji zarazil. „Nemusíš nic vysvětlovat." „Totiž... ještě nikdy jsem neudělala něco takového jako včera v noci. Chtěla jsem jenom..." „Něco, co je úplně jiné než on?" Když jí po tváři 104


kanula slza, Jim zavrtěl hlavou. „Proboha... neplač, prosím." Odložil sklenici s pivem, které mu nalil diPietro, přistoupil k Devině a podal jí ubrousek. Osušil by jí slzy nám, ale nechtěl rozmazat make-up. Devina uchopila lněný čtverec třesoucí se rukou. „Neřeknu mu to. Za nic na světě." „A ode mě se to rozhodně nedoví." „Děkuju." Zalétla očima k ovládacímu panelu tele­ fonu, kde u slova pracovna blikala kontrolka. „Miluju ho. Vážně... ale... on... zkrátka to s ním není snadné. Je strašně... komplikovaný. Vím, že mu na mně záleží, ale... někdy jako bych byla neviditelná. Kdežto ty? Ty jsi mě doopravdy viděl." Jo. Viděl. To nemůže popřít. „Neměla jsem to dělat," zašeptala, „ale nelituju toho." Jim si tím moc jistý nebyl. Vzhlížela k němu, jako by od něj čekala nějaké moudro nebo... rozhřešení. Které jí však poskytnout nemohl. Ještě nikdy nenavá­ zal s žádnou ženou hlubší vztah, proto jí sotva může ra­ dit, co má ona nebo Vin změnit — nadto nic jiného než sex na jednu noc neznal, takže to, co ona považuje za šokující, je jeho jediná zkušenost. Jedno je ale jisté. Když na něj tahle úchvatná ženská upírala svoje tmavé, zářící oči, Četl v nich upřímnou lásku k muži, s nímž žije: opravdovou, šílenou, hlubo­ kou lásku, kterou jí přetékalo srdce a která ji obestírala jako svatozář. Vin diPietro musí být idiot, když to takhle podělal. Jim zvedl ruku k jejímu obličeji a palcem setřel zbloudilou slzu. „Poslouchej. Na to, co se stalo, musíš zapomenout. Pohřbi to v nejhlubším koutku vědomí a už na to nikdy nemysli. Když si na to nevzpomeneš, jako by se to nestalo. Jako by to neexistovalo." Popotáhla. „Dobře... tak j o . " 105


„Správně." Jim jí zastrčil za ucho pramínek hebkých vlasů. „A netrap se tím. Všechno bude v pořádku." „Jak si tím můžeš být tak jistý?" A tehdy mu svitlo. Třeba je tím Vinovým rozcestím Devina. Žena, která ho chce milovat a doufá, že k tomu dostane příležitost, ale ztrácí víru v jejich vztah. Kdyby Vin konečně pochopil, co má - ne auta, domy, sochy a tuny mramoru, ale to, na čem skutečně záleží - mož­ ná by se pak změnil jeho život i jeho duše. Devina si zlehka oťukávala tvář ubrouskem. „Mám strach, že ztrácím víru." „To nesmíš. Jsem tu proto, abych vám pomohl." Jim se zhluboka nadechl. „Napravím to." „Proboha... kvůli tobě už zase brečím." Devina se zasmála a sevřela mu ruku. „Ale stejně ti mockrát děkuju." Hrome... ty její oči. Cítil, jako by mu vnořila ruku do hrudi a něžně uchopila do dlaně jeho srdce. „Tvoje jméno ti sluší," zašeptal. Tváře jí zrudly. „ K d y ž jsem byla malá, nenáviděla jsem ho. Chtěla jsem být Mary nebo Julie. Jmenovat se normálně." „Kdepak. Je naprosto dokonalé. Neumím si předsta­ vit, že by ses měla jmenovat jinak." Jim vrhl pohled na panel a zjistil, že kontrolka zhasla. „UŽ skončil." Oťukala si ubrouskem okolí očí. „Musím vypadat hrozně. Počkej... přinesu talíř s amuse-bouche. Odnes mu to do pracovny a chvíli ho tam zdrž. Já se zatím upravím." Zatímco Jim čekal, až se vrátí z kuchyně, dopil pivo a mudroval nad tím, jak došlo k tomu, že se ocitl v roli Kupida. Kdyby se ti čtyři mládenci třeba jen zmínili o tom, že by si měl nasadit křídla, plenku a střílet z luku. mu­ sel by svou pracovní smlouvu znovu projednat. A ne verbálně. 106


Devina se vrátila se stříbrným tácem plným všelija­ kých jednohubek. „Pracovna je tamhle. Až se dám tro­ c h u do pořádku, dojdu pro vás." „Rozkaz." Jim se chopil tácu, připravený na roli diPietrova číšníka a opatrovníka. „Nějak ho zabavím." „Ještě jednou děkuju. Za všechno." Aby omylem zase neřekl něco nepředloženého, Jim se otočil a s tácem v obou rukou procházel nekonečnou řadou místností. Když došel k pracovně, dveře zely do­ kořán a diPietro seděl u velkého stolu s mramorovou deskou, osazenou spoustou počítačů. Nedíval se však na monitory. Byl k nim zády a upřeně zíral na řadu oken a poblikávající město. V dlani svíral nějaký malý černý předmět. Jím zaklepal na otevřené dveře. „Nesu trochu zábavy pro ústa." Vin se otočil i s židlí a krabičku s prstenem položil vedle telefonu. Heron stál ve dveřích s podnosem v ru­ kou a vypadal naprosto nepatřičně - ne však vinou flanelové košile a džínsů. Jednoduše nebyl stavěný na to, aby dělal poskoka ostatním. „ V y umíte francouzsky?" zeptal se Vin a kývl k ob­ čerstvení. „Vaše přítelkyně mi řekla, co to je," „Aha." Vin vstal a přistoupil blíž. „Devina je skvělá kuchařka." „To j o . " „Už jste ochutnal?" „ N e . Napadlo mě to podle vůně, jaká vychází z ku­ chyně." Každý sáhl po plněném žampionu. Následoval mini­ aturní sendvič s papírově tenkými plátky rajčete ozdo­ benými lístkem bazalky. A plochá lžička s kaviárem a pórkem. „Posaďte se," řekl Vin a kývl k židli naproti sobě. 107


„Promluvme si. Vím, že vám jde o jídlo... ale to není všechno. Mám pravdu?" Heron odložil tác, ale neodpověděl. Místo toho pře­ šel k oknu a zadíval se na Caldwell. V nastalém tichu se Vin uvelebil na svém koženém trůnu a měřil si „hosta". Ten chlap má bradu jako bul­ dozer, pevnou a odhodlanou, a obličej pokerového hrá­ če. A drží se při zdi. Což svědčí o tom, že terén, v němž se ocitnou, bude ponurý a náročný. Vin roztočil na podložce zlaté pero a čekal na odpo­ věď. Z ponurého a náročného strach nemá. Většinu pe­ něz mu vydělaly stavby, ale do legitimní oblasti prken a hřebíků ještě nefušoval. Jeho kontakty s caldwellským Černým trhem jsou stále uspokojivé. „Dejte si na čas, Jime. Je lehčí říct si o peníze než o . . . jiné věci." Pousmál se. „ V y asi netoužíte po ně­ čem, co v místním supermarketu momentálně není k mání, že ne?" Heronovi zacukalo obočí, ale to bylo zhruba všech­ no. Pohled od nočního Caldwellu neodtrhl. „ C o kon­ krétně máte na mysli?" „ C o konkrétně chcete?" Následovala odmlka. „Chci vás líp poznat." Vin se předklonil na židli v domnění, že špatně sly­ šel. „Chcete mě líp poznat?" Heron otočil hlavu a upřel pohled na stůl. „Stojíte před rozhodnutím. Před významným rozhodnutím. Je to tak?" Vin střelil zrakem po úkrytu se sametovou krabičkou. „ C o je uvnitř?" zeptal se Heron. „ D o toho vám nic není." „Prsten?" Vin zaklel a sáhl pro šperk, který koupil v Reinhardtově klenotnictví. Když ukládal krabičku do zásuvky, ztratil nervy. „Tak podívejte se, nechte si ty kecy 108


a řekněte, o co vám jde. O jídlo nestojíte a ani mě ne­ chcete líp poznat. Copak vám nedošlo, že v tomhle městě neexistuje nic, co bych si nemohl dovolit? Kou­ kejte vyklopit, co, kurva, chcete, ať tu šaškárnu máme oba za sebou." Tichá odpověď, která splynula Heronovi ze rtů, byla naprosto absurdní. „Nejde o to, co chci, ale o to, co mám udělat. Jsem tu proto, abych spasil vaši duši." Vin svraštil čelo... a potom vybuchl smíchy. Tak tenhle maník se Smrtkou na zádech a opaskem na nářa­ dí ho chce spasit? Jasně. To dává smysl. Poznámka pod Čarou: Vinova „duše" nejde ke dnu. Když se přestal řehtat a několikrát se zhluboka na­ dechl, Heron dodal: „Ujišťuju vás, že přesně takhle jsem reagoval taky." „Na co?" otázal se Vin a promnul si obličej. „Řekněme na volání do služby." „Jste nějakej náboženskej úchyl?" „Ani nápad." Heron se konečně odlepil od okna a posadil se na židli, kolena roztáhl do stran, ruce volně položil na stehna. „Můžu se vás na něco zeptat?" „Jistě. Proč ne, sakra?" Vin se přistihl, že napodobil Heronovu pozici, opřel se a uvolnil. Ta ptákovina do­ spěla do tak ujeté fáze, že mu to začínalo být jedno. „Co chcete vědět?" Heron přelétl pohledem první vydání knih a umělec­ ké předměty. „K Čemu tohle všechno potřebujete? Ne­ myslím to zle. Nikdy si nebudu žít jako vy, a proto mi vrtá hlavou, proč někdo musí mít všechno a jen to nejlepší." Vin měl cukání otázku ignorovat a později se ptal sám sebe, proč to neudělal, ale z jakéhosi důvodu od­ pověděl upřímně. „Dodává mi to na významu a jistotě. Doma, ob­ klopený hezkými věcmi, se cítím v bezpečí." Jen co ta slova vypustil z úst, nejradši by je vzal zpátky. „Chci 109


říct... do háje. Sám nevím proč. Vyrůstal jsem v bí­ dě. Byl jsem malej italskej kluk, co se poflakoval po chudý čtvrti. Rodiče vždycky třeli bídu s nouzí. Na vr­ chol jsem se probojoval proto, že jsem toužil po něčem mnohem lepším, než jsem měl v dětství." „ T o sedí. Výš už to snad ani nejde." Heron kývl smě­ rem k počítačům. „Nejspíš hodně makáte." „Pořád." „Hádám, že díky tomu jste se dopracoval k tomu senzačnímu výhledu." Vin otočil židli k oknu. „Jo. V poslední době si ho vychutnávám dost Často." „Bude vám chybět, až se odstěhujete?" „Místo na město se budu dívat na řeku. A ten dům, co vy a vaši parťáci stavíte, bude velkolepý. Mám rád velkolepé věci." „To pivo bylo pravděpodobně nejlepší, co jsem kdy pil." Vin upřel oči na mužův odraz v potemnělém okně. „Heron je vaše pravé jméno?" Chlapík se usmál. „Samozřejmě." Vin mrkl přes rameno. „Umíte ještě jiné jazyky kro­ mě francouzštiny?" „ K d o říká, že umím francouzsky?" „Protože neznáte neobvyklou značku piva, pochybu­ j i , že jste posedlý jídlem a kulinářskou hatmatilkou. A Devina by vám výraz amuse-bouche nepřeložila, protože by bylo nezdvořilé předpokládat, že nevíte, co to znamená. Z toho usuzuju, Že máte francouzštinu v malíku." Heron si zabubnoval prsty do kolena, jako by si něco rozmýšlel. „Prozraďte mi, co je v té krabičce, a možná vám odpovím." „ U ž vám někdo řekl, že z vás musí dolovat každý slovo?" „To slyším pořád." 110


Vin rozhodl, že tím nic nepokazí - protože Heron se podle všeho s Devinou už nikdy nesetká. Vyndal kra­ bičku ze zásuvky a odklopil víčko. Když ji natočil tak, aby Heron viděl, co v ní je, muž tlumeně zahvízdal. Vin pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, mám slabost pro výjimečné věci. Koupil jsem ho včera." „Pěkná věcička. Kdy padne otázka O?" „Nevím." „Na co Čekáte?" Vin zaklapl víčko. ..To bylo víc než jen jedna otázka. Teď jsem na řadě já. Umíte francouzsky? Oni ou non?" „Je parle un peu. Et vous?" „Nějaký čas jsem fušoval do nemovitostí i na sever od amerických hranic, takže se domluvím. A l e vy ne­ máte kanadský přízvuk, je spíš evropský. Jak dlouho jste byl v armádě?" „Proč myslíte, že jsem byl v armádě?" „Jen hádám." „Třeba jsem za mořem vystudoval střední Školu." Vin se na něj pozorně zadíval. „Neřekl bych. Na to nevypadáte. Vadí vám přijímat rozkazy a neumím si představit, že byste vydržel Čtyři roky sedět ve školní lavici." „Proč bych se hlásil do armády, když mi vadí přijí­ mat rozkazy?" „Protože vám nechávali volnou ruku." Když Heron nehnul ani brvou, Vin se usmál. „Jste zvyklý jít do akce sám, viďte, Jime? Co dalšího vás naučili?" Ticho se rozhostilo nejen v pracovně, ale v celém dvoupodlažním bytě. „Jime, uvědomujete si, že Čím zarytěji mlčíte, tím víc toho vyvozuju z vašeho typicky vojenského sestři­ hu a tetování, co máte na zádech? Co jste chtěl vidět, jsem vám ukázal. Bylo by fér, kdybyste mi tu laskavost oplatil. Snad vám nemusím připomínat, že taková jsou pravidla téhle hry." 111


Jim se pomalu předklonil, ve světlých očích mrazivý chlad. „Kdybych vám cokoli prozradil, musel bych vás zabít, Vine. A to by byla ohromná škoda jak pro vás, tak pro mě." Takže ta kérka není jenom kopií obrazu, který He­ ron viděl někde na stěně v uměleckém tetovacím salonu a nechal si ho přenést na záda proto, že mu připadal patřičně provokativní. Tenhle Jim je samá záhada. „Probouzíte ve mně zvědavost," řekl Vin tiše. „Navrhuju, abyste to nechal plavat." „Je mi líto, příteli, ale musím vás upozornit, že mám výdrž a nenechám se jen tak odradit. To pro případ, že si myslíte, že jsem ty krámy, co si prohlížíte, vyhrál v loterii." Po krátké pauze přelétl Jimovou tváří mírný úsměv. „Chcete, abych si o vás myslel, že máte koule, co?" „Na to vemte jed. Garantuju vám, že jsou přibližně tak velký jako kostelní zvony." Jim se zavrtěl na Židli. „Opravdu? Tak proč si sedíte na tom prstenu?" Vin v návalu hněvu přimhouřil oči. „Chcete vědět, proč?" „Chci. Ona je neskutečně přepychová Ženská a vzhlí­ ží k vám jako k Všemohoucímu." Vin nachýlil hlavu k rameni a dal průchod myšlen­ kám, jimiž se užíral už od samého rána. „Devina včera večer odešla v modrých Šatech. Když se vrátila domů, okamžitě je svlékla a osprchovala se. Dneska ráno jsem je vyndal z koše se špinavým prádlem a vzadu jsem objevil tmavou šmouhu, jako by seděla někde jin­ de než na barové stoličce. Ale to není všechno, Jime. Když jsem ty šaty přiblížil k nosu, ucítil jsem z nich vůni pánské vody po holení." Vin bedlivě sledoval obličej svého hosta. Nepohnul se v něm ani sval. 112


Předklonil se v křesle. „Snad nemusím dodávat, Že moje voda po holení to nebyla. Možná vás bude zají­ mat, že voněla velice podobně jako ta vaše — a předesí­ lám, že si nemyslím, Že byla s vámi. A l e co jiného chlapa napadne, když z oblečení své přítelkyně cítí cizí vůni? Takže s tím prstenem váhám ne proto, že bych neměl kuráž, ale proto, že mám podezření, že byla s někým jiným."

113


KAPITOLA

10

T

o se nám ten mejdan pěkně rozjíždí, pomyslel si Jim. Díval se přes stůl na svého hostitele a uvědomil si. Že je to dlouho, předlouho, co se setkal s mužem, který by na něj udělal dojem. Vin diPietro jednoznačně bodoval. Je klidný, rozvážný a sebejistý. Mazaný jako liška a žádný srab. A podle všeho věří, že Jim s jeho přítelkyní nebyl. To mu aspoň napověděly instinkty, a protože ho zradily jen výjimečně, spolehl se na ně i tentokrát. Otázka je, jak dlouho mu to vydrží. Kéž by mohl včerejší noc vrátit a nechat Devinu na parkovišti nebo ji jenom doprovodit zpátky do klubu, kde bylo teplo, aby si vyhlédla nějakého jiného chlapí­ ka, se kterým by vyřešila svůj zmatek a chmury. Jim pokrčil rameny. „S jistotou to vědět nemůžete." Vinův obličej na chviličku potemněl. ,.To nemůžu." „Byl jste jí někdy nevěrný?" „ N e . Na tohle svinstvo nevěřím." „Já taky ne." Zvláštní... pro jednou se mu při lži ne­ příjemně sevřel žaludek. Včera mu bylo jedno, jestli Devina někoho má. Když se znovu rozhostilo ticho, Jim věděl, že diPiet­ ro Čeká na další informace, a tak prošel svůj život ve snaze najít nějaké neurčité, a tudíž neškodné podrob114


nosti. Nakonec řekl: „Umím taky arabsky a paštúnsky U celkem obstojně jazyky darí a tádžikí." Vinův široký úsměv prozrazoval respekt. „Afghá­ nistán." „Kromě jiných koutů zeměkoule." „Jak dlouho jste byl v aktivní službě?" „Dost dlouho." Varování, že by musel diPietra zabít, kdyby mu prozradil další skutečnosti ze svého působe­ ni v armádě, myslel Jím smrtelně vážně. „Pokud vám to nevadí, tím tenhle rozhovor ukončíme." „Dobře." „Jak dlouho jste s Devinou?" Vin zalétl pohledem k abstraktní kresbě na stěně vedle stolu. „Osm měsíců. Živí se jako modelka." „Vypadá na to." „Byl jste někdy ženatý, Jime?" „Proboha, ne." Vin se zasmál. „ V y nehledáte tu pravou?" „Spíš nejsem na podobné věci stavěný. Jsem pořád v pohybu." „Vážně? Snadno se znudíte?" „Jo. Správně." Při zvuku podpatků na mramorové podlaze se diPietro zadíval k otevřeným dveřím pracovny. Devinin příchod provázel nejen nevtíravý květinový par­ fém, který prosytil vzduch: Vin si ji krátce změřil od hlavy k patě, jako by ji dlouho neviděl. „Večeře je hotová," oznámila. Jim vrhl pohled do hradby skla na opačné straně místnosti a zkoumal Devinin odraz v okně. Zase stála pod stropním osvětlením a v jasné záři vy­ stupovala na pozadí nočního města jako Pokrčil čelo. Za ní se vznášel podivný stín jako čer­ ný prapor rozevlátý větrem... jako by ji sledoval duch. Jim odvrátil zrak od okna a zamrkal. Když pozorně propátral prostor za jejími zády, nespatřil vůbec, ale 115


vůbec nic. Prostě tam jen stála zalitá světlem a usmívala se na Vina. Ten k ní přistoupil a políbil ji na rty. „Určitě už máte hlad, Jime." Možná by mu před těma zpropadenýma nudlema ne uškodila transplantace mozku. „Teď, když jste mi to připomněla..." Trojice prošla několika místnostmi k dalšímu stol s mramorovou deskou. K tomuhle by se pohodlně ve šlo čtyřiadvacet strávníků, a kdyby nad ním viselo z stropu ještě víc křišťálových cingrlátek, Jim by přísahal, že se ocitl v ledové jeskyni. Nádobí bylo zlaté. A nepochybně masivní. Děláte si ze mě srandu? napadlo Jima, když se po sadil. „Protože kuchařka má dovolenou, obsloužíme se sami," prohlásil Vin, jakmile přisunul Devině židli. „Doufám, že vám bude chutnat, co jsem připravila Devina rozložila damaškový ubrousek. „Není to nic složitého, jen boloňská omáčka a domácí linguine. Salát je z výhonků, srdíček artyčoků a červené papriky s jednoduchou vinaigrette z ledového vína." Ať to bylo cokoli, vonělo to báječně a vypadalo ještě líp. Poté, co si z mís lemovaných zlatým proužkem kaž­ dý naložil na talíř, pustili se do jídla. Tak jo. Devina je vynikající kuchařka. Tečka. Ty vý­ honky - čertví čeho - a ledové kdoví co jsou jednoduše famózní... a to ještě neochutnal těstoviny. „Práce na domě u řeky pokračují celkem dobře, ne­ myslíte, Jime?" zahájil Vin konverzaci. Otázka vyústila v hodinovou rozmluvu, která Jima znovu ohromila. Bez ohledu na Vinovu posedlost luxu­ sem a jeho okázalý šatník měl bohaté praktické zkuše­ nosti s řemeslem, jemuž se Jim a ostatní mládenci vě­ nují - a stejně tak se vším, kvůli čemu ráno vstávají elektrikáři, instalatéři, pokrývači a obkladači. Vyznal se 116


V nářadí, druzích hřebíků, v bednění i izolaci. V dopravě materiálu a likvidaci odpadu. V asfaltování. V povo­ leních. V normách. V majetkovém právu. Díky tomu nevypadal jeho zájem o detaily jako hnidopišství arogantního majitele, ale jako vědomosti sta­ vebního dělníka s vyšší úrovní vzdělání. To potvrzuje, že se kdysi živil rukama. „...takže to bude menší problém," pokračoval Vin. „Zátěž nosných zdí té čtyřpodlažní katedrály bude nad­ měrná. Architekt z toho má strach." Tentokrát promluvila Devina. „ N o a nemůže být ten dům nižší? Blíž k zemi?" „Problémem není výška stropu, ale ostrý sklon a vá­ hu střechy. Ale myslím, že by se to dalo vyřešit zesíle­ nými ocelovými trámy." „Aha." Devina si jakoby v rozpacích otřela ústa. „To je dobrý nápad." Zatímco Vin nakousl další aspekt stavby, věnovala přehnaný zájem skládání ubrousku na klíně. Ten chlap ví o stavařině první poslední, ale jednomu vrtá hlavou, jestli by dotaz na oblíbenou barvu své pří­ telkyně zodpověděl správně. „Bylo to výtečné," řekl Vin konečně. „ N a šéfkuchařku." Když pozvedl skleničku a obdařil Devinu uznalým ký­ vnutím, jeho pozornost vyloženě hltala a zářila Štěstím. Koneckonců strávil převážnou Část večeře rozhovorem o věcech, kterým úplně nerozuměla, a aniž si to zřejmě uvědomoval, vykázal jí roli mlčícího pozorovatele. „Sklidím ze stolu a přinesu dezert," prohlásila a zved­ la se od stolu. „ N e , nevstávejte, Jime. Zdržím se jen chviličku." Jim zase dosedl na židli a soustředil se na Vina. V pau­ ze, kdy Devina procházela výkyvnými dveřmi s nádobím a vracela se pro další, bylo doslova slyšet, jak diPietrův mozek pracuje na plné obrátky. 117


„Na co myslíte?" zeptal se ho Jim. „Na nic." Krátce pokrčil rameny a napil se ví „Vůbec na nic." Jako dezert se podávala domácí višňová zmrzli s čokoládovými vločkami a kávou tak silnou, až Jimovi lezly oči z důlků. Byla to skvělá kombinace, avšak dost sladká ani lahodná na to, aby vyhladila vrásky na Vinově čele. Když dojedli, Devina znovu vstala. „ C o kdybyste se vy dva přemístili do pracovny? zatím naplním myčku a uklidím v kuchyni." Zavrtěl hlavou dřív, než jí Jim mohl nabídnout pomoc. „ zvládnu sama, vážně. A zabere mi to jen pár minut. V si zatím dejte skleničku něčeho tvrdšího." „Děkuju za večeři," řekl Jim a zvedl se. „Nic lepšího jsem už dlouho neochutnal." „Moje řeč," zamumlal Vin a hodil ubrousek na stůl Když se opět ocitli v pracovně, Vin zamířil rovnou k baru. ,;Devina je úžasná kuchařka, nemyslíte?" „Jo." „Dáte si brandy?" „ N e , děkuju." Jim přecházel po místnosti a prohlížel si knihy vázané v kůži, olejomalby, kresby a zarámova­ né poštovní známky Spojených států. „Takže jste něco postavil i v Kanadě?" „Přesněji po celé Kanadě." Vin vzal silnostěnnou sklenici, nalil do ní pár centi­ metrů zlatavého moku a posadil se za stůl. V jedné ruce jakoby roztržitě kroužil sklenkou, druhou pohnul bezd­ rátovou myší po podložce, rysy ve tváři ozářené mění­ cími se obrazy spořiče obrazovky. Jim se zastavil před kresbou, která při myšlenkách na Devinu přilákala Vinův pohled. Na obraze byl kůň... víceméně. „Tenhle malíř jel v LSD, co?" „To je Chagall." „Neurazte se, ale je to praštěný." 118


Vin se zasmál a s vážným hodnotícím výrazem poh é d l na umělecké dílo... nebo na brak, podle vkusu. Jo poměrně nový. Koupil jsem ho týž večer, kdy jsem se seznámil s Devinou. Hrozně dlouho jsem se na něj díval. Připomíná mi krajinu ze sna." Jim pomyslel na způsob života, jaký Vin vede. Práce, práce, práce... pak domů... aniž vnímá všechny ty dra­ hé předměty, které vlastní. „Vnímáte svou přítelkyni?" zeptal se z ničeho nic Jim. Vin se nechápavě zamračil a lokl si brandy. Vyčerpávající odpověď. „Nic mi do toho není," pokračoval Jim, „ale ona vás vysloveně zbožňuje. Máte štěstí." Vin zahloubané spojil obočí, a jak ticho houstlo, Jim pochopil, že dneska večer mu pomalu dochází čas. Jak to tak vypadá, za dalších patnáct, nejvýš dvacet minut mu Vin ukáže dveře, a ačkoli měl pocit, že jeho problé­ mu přišel na kloub, k brankovému území se nepřiblížil ani o píď. Vzpomněl si na malý televizor zavěšený pod stro­ pem v nemocničním pokoji a na dva šéfkuchaře, kteří ho do téhle pekelné - nebo snad nebeské? - večeře na­ vezli. .,Hm... máte tady někde telku?" zeptal se. Vin zamrkal a napřímil se na židli. „Jasně, předvedu vám ji." Vstal, vzal dálkový ovladač, a než obešel stůl, stiskl několik tlačítek. Police naproti němu se najednou roze­ stoupily a objevila se plochá obrazovka o velikosti manželské postele. „ V y ty svý hračky máte asi hodně rád, co?" „To nepopírám." Oba muži zaparkovali křesla před stolem a Vin si po­ hrával s dalšími tlačítky. Jak přepínal kanály, Jim se modlil jako magor, aby ve střídajících se obrazech 119


správně pochopil narážku. Odkdy hledá rady v televizním vysílání: chybí málo a bude si myslet, že každý je ho krok sledují satelity. Moment... to už přece zažil. Obrazovka blikala, on registroval jednotlivé pořady, a zvažoval jejich Šance. Chcete se stát milionářem? Vin chtěl a teď jím je. Ztraceni? Tak to jsou dva, i když Jim je ten, kdo si to uvědomuje. Budujeme nový domov? To se sice týká obou stran - ale to sdělení má sotva hlubší význam. Přepínání se zastavilo na nějakém filmu s Leonardem DiCapriem. „Letos má přijít na trh ještě důmyslnější model,'' podotkl Vin a odložil ovladač. „Bude v našem novém do­ mě." Jim se snažil pochopit, o co ve filmu jde, ale byl tam jen Leo nahastrošený v nějakém renesančním ohozu a vyléval si city podobně oháknuté kočce. Tohle nikam nevede. „Jime, budu k vám upřímný." Vin si ho měřil klidný­ ma šedýma očima. „Nemám ponětí, kvůli čemu jste sem přišel ani na co si hrajete, ale kdoví proč jste mi sympatický." „ V y mně taky." „A co dál?" Jim si v duchu položil stejnou otázku. Situace na obrazovce se pro Lea nevyvíjela nejlíp. Banda středověkých „zlounů" s tím nebožákem clouma­ la jako s hadrovým paňácou. „Co je to, sakra, za film?" Vin se chopil ovladače a u spodního okraje monitoru se objevila požadovaná informace. Muž se Železnou maskou (1998). V hlavních rolích Leonardo DiCaprio, Jeremy Irons... Očividně béčkový kousek Do hajzlu. Železná maska? Ten klub j e poslední mís­ to na světě, kam by se chtěl vrátit. Zvlášť s — 120


Ve dveřích pracovny stanula Devina. „Nepředpoklá­ dám, že vy dva byste chtěli vyrazit do společnosti?" Tak tomu se říká náhodička. Jim v duchu zaklet při představě, že se tam zase ocit­ ne s ní - a tentokrát pod ostražitým a podezíravým do­ hledem jejího přítele. A to si myslel, že nic trapnějšího, než byla ta večeře, už ho nečeká. Až na to, že film byl jasná narážka. Ti čtyři maníci mu přece slíbili pomoc. „Proč ne? V centru je podniků habaděj," řekl tiše. „Třeba Železná maska." Devina vytřeštila oči, jako by ji jeho výběr pobouřil. Zřejmě to vnímala stejně jako on. Daný návrh se chvilku přetřásal a potom Vin vstal. „Tak jo. Jestli o to vážně stojíte, jsem pro." Přistoupil k Devině, a jako by chtěl projevit snahu, sklonil se a políbil ji. „Dojdu ti pro kabát." Devina se otočila a následovala ho do vstupní haly. Jim, který v pracovně osaměl, si prohrábl vlasy a nej­ radši by si je samým zoufalstvím vyrval i s kořínky. . Možná by si měl přestat myslet, že televizní pořady pro něj mají nějaké poselství. Protože je to naprostá pi­ tomost.

121


KAPITOLA

11

M

arie-Tereza spatřila nejdřív toho muže. Když vstoupil do dveří, stála u baru, který byl nejblíž hlavnímu vchodu do klubu, a prozkoumávala zástup lidí. A bylo to přesně jako s Mariou a Tonym ve West Side Story. V okamžiku, kdy vešel, se všichni ostatní ztratili v mlze a změnili v neurčité stíny, zatím co ona viděla jen a jen jeho. Odhadem měřil bezmála dva metry. Tmavé vlasy a světlé oči. Oblek jako z výlohy na Páté avenue. Byla do něj zavěšená žena v červených Šatech a bílém kožichu a po jeho boku byl chlapík s kratičký mi vlasy a chováním a pohyby vojáka. M e z i návštěv níky v Černé kůži a krajkách a ověšené řetězy nikdo z trojice nezapadal - ale proto její pozornost neupoutali. Měla oči jenom pro toho muže. Vyzařovalo z něj stejně drsné sebevědomí jako z jejího bývalého manze la. Sebevědomí bohatého Člověka s nepatrně gangsterskými sklony, který je zvyklý rozhodovat o všem a o všech ve svém okolí... Muž, který je zhruba stejně vřelý a soucitný jako mrazicí box. Potlačit chvilkovou přitažlivost bylo naštěstí snadné. Už jednou se Škaredě spálila, když usoudila, že maje­ tek a moc udělá z podobných mužů novodobé zabijáky draků. 122


To byl hodně špatný úsudek. Někdy jsou zabijáci draků pouhými... zabijáky. K baru se přivlnila další pracující dívka, Gina. „ C o je zač ten u dveří?" „Zákazník." „Doufám, že můj." Marie-Tereza o tom zapochybovala. Soudě podle vzhledu té jeho brunetky nemá důvod kupovat si part­ nerku na sex - počkat... ta žena... tady přece byla včera v noci a ten druhý chlapík taky. Pamatovala si je ze stejného důvodu, z jakého se odlišují dneska: ne­ patří sem. Když se trojice usadila v tmavém koutě klubu, Gina si S nejistou vyhlídkou na úspěch upravila výstřih a na­ čechrala momentálně jasně Červené vlasy. Minulý mě­ síc je měla růžovobílé. Předminulý černé jako dehet. Jestli v tom bude pokračovat, kvůli živné půdě chemi­ kálií u kořínků se bude moct pochlubit nanejvýš fazonkou Yula Brynnera. „Jen tam zajdu a představím se. Zatím ahoj." Gina zamířila houpavým krokem k cíli, na sobě kra­ tičkou černou latexovou sukni a na nohou deseticenti­ metrové podpatky, v kterých se producírovala s pýchou. Na rozdíl od Marie-Terezy ji její povolání bavilo, a do­ konce se chtěla stát tím, co podle svých slov nazývala „přední multimediální erotickou hvězdou" - někým, ja­ ko je Janine Lindemulderová nebo Jenna Jamesonová. Marie-Tereza nevěděla, čím se ty dvě dámy proslavily, a jejich jména znala jen proto, že Gina o nich básnila, jako by byly Billem Gatesem pornografie. Marie-Tereza se opřela o barpult a sledovala nájezd. Když se Gina doloudala ke stolu, žena v bílé kožešině věnovala jeden pohled té, co se tak okatě nabízela na prodej, a oči jí ztvrdly. Což bylo zbytečné. Její přítel podnikatel si Giny vůbec nevšímal a pokračoval v za­ níceném rozhovoru se svým kamarádem. Jenže brunet123

J. R. Ward - Chamtivost  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you