Page 1

zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 37

ETIOPIE – láska na druhý pohled

Nad každým metrem země jako by dohlížela ruka velkomyslného správce, který má promyšlený plán a naplňuje jej skrz miliony párů rukou mihotavých lidiček pod sebou. Změnil se styl chatrčí, hliněné domky byly vyhrazené pro větší vesnice (GPS hlásila medium city, aha), ty menší tvořily kruhové slaměné chýše. Země malých šmoulů, nebo idylická ekofarma. Nemysleli jsme na hladomory, kterými tahle země proslula; mysleli jsme na to, že přes to všechno tuhle zemi musí Bůh milovat. Za jednou vesnicí jsme zastavili. Chtělo se nám čůrat a taky jsme se potřebovali dotknout té nádhery. Mimoděk jsem si vzpomněla na jednu ženu, která žila dlouhá léta v Alžírsku. Vyprávěla, že když se vracela na Moravu, první, co potřebovala, bylo sednout si do trávy, aby věděla, že svět je v pořádku. Pro nás byl teď svět už taky v pořádku. „Jujujujuju!“ Ozval se křik a my uviděli houf dětí, kterak nechaly krávy krávama a běžely přímo k nám. „Jujujujujuuuu!“ Křik sílil a některé už byly u nás a další a další dobíhaly. Kluci v ušmudlaných trikách se začali věšet na auto, zatímco otrhané holčičky se kolem semkly, otlapkávaly nás a všichni dohromady křičeli jujuju a čekali, co my na to. Nenadálá náklonnost nás vyděsila a snažili jsme se se ctí vycouvat. Jenže děcek bylo najednou všude plno, stěží jsme se probojovali ke dveřím. A pak jsme jim, jako nenažrané smečce psů, hodili první věc, kterou jsme v autě našli. Byl to chleba ještě z Chartúmu a hodili jsme jim ho, abychom se jich zbavili, odvedli jejich pozornost a pak rychle naskočili do auta a ujížděli. Děti se za námi rozeběhly a některé držely s autem krok hodně dlouho, až jsme se báli, že nám spadnou pod kola, a já si vybavila slova jednoho cestovatele, který poznamenal, že už ví, proč se v Etiopii rodí tak dobří běžci, a to mě rozesmálo i zděsilo zároveň. Kdekoliv jsme v Etiopii zastavili, lidé se kolem nás shlukovali; a i na těch řídkých, zdánlivě opuštěných místech náhle vybíhali z houští a opouštěli své kravky, aby se mohli kouknout na exotiku či spíše aby u toho nechyběli, až budou z exotiky padat peníze. Z Etiopanů jsme měli hrůzu. Vesnicemi jsme jeli krokem, protože silnice byly středobodem dění, v období dešťů jedinými spojnicemi, kde se dalo přejít suchou nohou, vodil se tudy dobytek, potulovaly se tu kozy a zatoulaní oslové, lidé v zástupech pochodovali na trh a jiní zase z trhu, na bizarnosti jim dodávaly barevné deštníky, které vrhaly stín, když svítilo sluníčko, a chránily proti kapkám, když pršelo. Podél silnic se prodávalo, vařilo, pralo, klábosilo, a tedy žilo, rozhod37


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 38

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

ně víc, než jezdilo. Jestli jsme v Súdánu potkávali ještě nějaká osobní auta, pak zůstala za hranicemi, od kterých na jih putovaly už jenom cisterny s naftou, a všudypřítomné oslí povozy dávaly jasně najevo, že etiopská ekonomika stojí a padá s těmi zvířaty, která nám bezpočtukrát zavařila, když se nám postavila do cesty, a jež jsme začínali obdivovat a postupně chápat jejich genialitu, kterou tak umně skrývala za své dlouhé a nevinné uši.

O indžaře, cigaretách a ferendžích Město Gonder bylo první opravdové město na cestě, což pro nás symbolizovaly dvoupatrové zděné budovy, které byly druhým atributem města hned vedle lamp pouličního osvětlení. Ty jako nepatřičný pozůstatek někdejší socialistické zkulturňovací snahy lemovaly ve zbědovaném stavu nároží a v noci nesvítily, zato se na ně věšelo prádlo. Ani na první, ani na druhý pohled se město nepyšnilo svou starobylou historií dávného císařství, to se muselo popojet dál, za město, kam mířila většina turistů rovnou z letiště, ke čtyři sta let starým královským hradbám, k zachovalému paláci a lázním, kam přicházejí průvody o velkém svátku Timkat, kdy se oslavuje pokřtění Krista Janem Křtitelem v řece Jordán. Prozaičtější realita centra města nesla stopy italské okupace, která po sobě zanechala boloňské špagety, vybudované silnice a na opačné straně města rozpadající se vily italských důstojníků. V dálce na východě se začínaly zvedat Simienské hory se svými podzemními chrámy a na jihu vládlo jezero Tana, odkud vytéká Modrý Nil. Byl už podvečer a bylo třeba najít nocleh; dennodenní starost, v Etiopii o to větší, že stanovat volně nepřipadalo v úvahu, o čemž nás hustota zalidnění přesvědčovala na každém kroku. Takže bylo potřeba najít hlavně vysokou zeď. „Můžeme tady přespat?“ zeptali jsme se ve dvoře podniku, který se pyšnil omšelou cedulí Hotel, ale vypadal hlavně jako hospoda. Muži v kalhotách s nažehlenými puky a chlapiska omotaná v tmavé látce s pasteveckou holí v ruce a ženy v dlouhých sukních, které jemně odkládaly deštníky předtím, než se posadily k bílým plastovým stolkům na bílé plastové židličky – protože plastová židlička se sežene snadněji než dřevěný špalek, neboť dřeva už moc nezbylo, když muselo ustoupit polím a pastvinám –, ti všichni se po nás ohlédli a pak se zase věnovali svému hovoru a svým indžarám a muži svému pivu. Zase jsme viděli muže pít pivo, poté, co v Súdánu cumlali růžové fanty a hnědé coly, a měli jsme tak k jejich tvářím jaksi důvěrnější vztah. Hostin38


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 39

ETIOPIE – láska na druhý pohled

ská nám pokynula, a tak jsme vjeli na dvorek a posadili se ke stolu, děcka po nás pokřikovala, ale za posvátnou hranici brány se neodvážil nikdo, to by je hnali, a tak jsme si dali indžaru. Indžara rovná se Etiopie. Člověk ji buď miluje, nebo nenávidí. Není nic mezi tím; a nerozhoduje se člověk, ale rozhoduje indžara, odporně šedivá pórovitá placka, která chutná kysele (první dojem – jak zvratky), protože kvasí tři dny a tři noci, a je umletá z té nejmenší obiloviny na světě, z tefu neboli miličky, která je zdravotním hitem v Evropě, protože neobsahuje lepek a nizozemští inženýři dělají pokusy s jejím pěstováním; a přitom je pěstování tefu nejneefektivnější činností na světě, protože výnosy jsou malé a pečení indžary zdlouhavé a může za devastaci lesů, které už neexistují. Ale pravý Etiopan se jí nevzdá, nikdo mu ji nevymluví a kdo jí propadne, tomu ji také nevymluví a bude ji milovat až za hrob. My jsme patřili k těm, kteří si ten kyselý rozmáčený žvanec zamilovali, já trochu víc než Jarda, který si zase zamiloval etiopskou kávu. „Kolik stojí cigarety?“ Byla vždy jedna ze základních otázek, které jsme pokládali nové zemi. Bloumali jsme Gonderem, střídavě osamoceni a střídavě prchající před houfem dětí a výrostků, kteří jsou méně nevinní než děti a o to víc, jedná-li se o výrostky z města. „Ferendži, ferendži!“ křičeli místo jujuju. Slovo „ferendži“ brzy pochopí i ten nejnatroublejší turista, protože znamená běloch – a vše, co k tomu patří. V Etiopii jsou ferendži obchody, ferendži restaurace a hotely. Tedy místa, kam neferendži nechodí, čistě proto, že na ně nemá. Neferendži obvykle postávají u bran a dveří a buď se snaží nabízet své donáškové služby, nebo jenom somrují. Existuje ovšem také ferendži čas. Etiopie má svůj čas, který souvisí s vlastním kalendářem a je na něm zajímavé to, že den začíná s rozedněním, tedy kolem naší šesté, což je pro Etiopany hodina nula. Není to ostatně mnohem logičtější? Bylo lehké dopoledne, lidé pospíchali odnikud nikam, přesněji tam a zase zpátky, pravidelná cesta za obchody a vždy ve čtvrtek na velké tržiště a my jsme hledali místo, kde by nám dali místní měnu, ale nechtělo se nám na letiště, až jsme našli zapadlý krámek, z něhož vyběhl mladý muž s našimi dolary někam do davu, tak jsme se s nimi v duchu rozloučili. Za chvíli se však vrátil s balíkem ohmataných birrů: těch nejolezlejších bankovek na světě, jejichž exempláře si vozí každý řádně fetišistický turista domů; birry se poznávají po čuchu, protože tam, kde nejsou peněženky, se peníze nosí srolované v gumičce úplně všude, a to je výstřih ještě vysoce hygienická skrýš. S birry se člověk cítí jako pracháč, protože je jich hodně a existuje i jeden birr papírový, což dělá asi dvě koruny, a to může být opravdu hodně. 39


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 40

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

V Súdánu jsme si pořídili vietnamky a už bylo jasné, co si odvezeme z Etiopie – smradlavý birr. Muž v krámku prodával dvě propagační knihy o Etiopii, černobílé pohledy nějakého holandského fotografa a učebnici amharštiny. Cigarety však nevedl. „Rothmansky stojí 25 birrů,“ řekla nám dívčina v obchodě, kde měli rothmansky i camelky, Johnnieho Wolkera, mýdla v designu starých dobrých mýdel s jelenem, prací prášky, rybičky, sušenky a čínské polévky. To nebylo za cigarety málo, ale ani moc, něco kolem tří dolarů. Dívčina nás zkasírovala a okolostojící mladíci (ještě budou hrát v našem příběhu svou roli) krabičku hbitě zabalili do kusu igelitu. Náhoda nás svedla dohromady se starými známými Angličany z chartúmského Clubu. Zašli jsme na jednoho toho Johnnieho do baru, který byl takhle dopoledne poloprázdný, a pak se naše cesty zase rozešly. „Vy jste si u mě kupovali cigarety? No, ty rothmansky, že jo? Tady máte deset birrů. Moje dcera vás okradla, nezlobte se.“ Etiopanka s dlouhými copánky, středního věku a smutné tváře si přisedla. Překvapila nás, a tak jsme jí chtěli peníze nechat. Ale o tom nechtěla ani slyšet. Dali jsme se do řeči. Vyprávěla, že studovala v Německu na lékařské fakultě, ale vrátila se, protože tam nemohla žít – a teď nemůže žít ani tady. Ale už nemá sílu zase odjet. „Myslela jsem, že tady najdu práci na univerzitě. Ale neuživilo by mě to. Tak mám krámek. A dceru, která vás okradla. Ty cigarety stojí 15 birrů.“ „Nechte si je. Jsme rádi, že jste přišla.“ „Kdepak. Těch 10 birrů po mně chtěli ti její kamarádi, ale to se nedělá. Jsou zvyklí na turisty, jsou zvyklí je okrádat. Ale to se nedělá,“ řekla důstojně a upravila si copánky. „Jak se žije v Etiopii?“ „Žít se dá. Ale lidi si toho neváží. Chtějí víc, chtějí to, co vidí v televizi.“ „Hm.“ „A u turistů…“ „Co vidí?“ „Hezké oblečení, domy, auta.“ „S tím já nic nenadělám.“ „Taky mobily, na které nemají.“ „Je tu síť a reklamy na ně.“ „Je to zbytečnost, která nám bere chleba.“ Etiopanka měkce zmizela a zbyla po ní desetibirrovka. To, že přišla, nás dojalo. Nemohla pro svou zemi udělat víc. Začali jsme v Etiopii věřit. 40


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 41

ETIOPIE – láska na druhý pohled

Večer jsme se vrátili k Aničce, do svého útočiště za zeď a dali si – indžaru. V průběhu noci jsme se sdostatek seznámili se zdejší toaletou. Suché záchody našich babiček byly oproti tomu luxus. Černí deseticentimetroví brouci byli ještě sranda; další popis by byl nepublikovatelný: kdyby bylo kam, zvracela bych. Přežili jsme toalety, i pozornost při otevírání stanu i při ranním zavírání. Za zdí se sice Etiopani chovali kultivovaně a nechali nás být – byli jsme v ochranných rukou krále hostince –, ale náš mobilní domeček vzbuzoval velkou zvědavost. Ráno jsme se s hostincem rozloučili, prorazili bránou, na které už čekaly navěšené děti, a vydali se na jih.

Lovci a lovná zvěř Cesta vedla po solidní zpevněné silnici, ze které po deštích stékala voda do hlubokých strouh; to byla změna, která odlišovala vyprahlý Súdán od zelené Etiopie. Strouhy jako znak blahobytu, neboť déšť v Africe požehnání jest. Vesnice měly svá jména na železných cedulích, pod kterými byl příkaz ke snížení rychlosti, a někde byl dokonce zpomalovací práh. Jasný otisk západní ruky – největšími dárci jsou USA, Německo, překvapivě Nizozemsko (ti mají prsty všude), Japonsko a Norsko. Své ideje exportujeme v podobě cedulí s vyznačenou třicítkou – tam, kde žije pět milionů oslů a kde každý druhý neumí číst. Kampak s cedulemi, občasné auto stejně nejlépe zpomalí díry, chodci a zvířata. Případně provázek pověšený jako závora. Držely jej obvykle děti a pranic je nezajímala bezpečnost provozu, ale vybírání daně za přejezd; chtěly za to něco dostat – za to, že člověka vpustily do svého království. Někdy také hodily kamenem a držely se svých míčů vyrobených z hadrů a vždycky běžely a mávaly a křičely jujuju. Pole a louky a také zbytky lesů v podobě větví na hlavách žen, které zasednou a zatopí pod indžarovou plackou, hnědé krátery erodované půdy tvořící přírodní obraz, rozvodněné řeky nesoucí bahno a lidská obydlí v podobě kruhových chýší; poezie i pachuť jako atraktivní kulisy, které se mlátily v mozku víc než nedokvašená indžara v kádi. Město Bahir Dar lákalo polohou u jezera Tana, uprostřed něhož stojí na ostrovech staré kláštery. V hotelu řetězce Ghion, o němž se šuškalo, že patří vládě, ale nahlas se o tom mluvit nesmělo, bylo mnoho turistů. 41

ukázka Etiopie  

ETIOPIE– láska na druhý pohled 37 ně víc, než jezdilo. Jestli jsme vSúdánu potkávali ještě nějaká osobní auta, pak zůstala za hranicemi, od...