Issuu on Google+

zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 208

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

ještě týž večer a s dvojnásobnou cenou, než jaká stála v ceníku. „Dvojnásobná cena?“ vytřeštili jsme oči. „To je záloha na vybavení pokoje,“ odpověděl recepční. A nevinně dodal: „Pro případ, že byste ho zničili.“ Lesk a bídu africké představy luxusu jsme po zbytek večera smutně pozorovali ucucávajíce pivo na plácku za hotelem, kde se grilovalo. Vnější civilizační mimikry byly dokonalé: elegantní dámy na vysokých podpatcích, v nažehlených šatech a s pečlivě narovnanými vlasy se mohly okamžitě zapojit do soutěže Miss World a nevyšly by s prázdnou. Zavěšené do černých gentlemanů v padnoucích oblecích ladně proplouvaly mezi výmoly a cudně upíjely brčkem fantu z lahve. Muslimští patriarchové rozvážně posedávali blízko ohniště a s grácií si vkládali do úst kousky pečeného masa, které roznášel úslužný pikolík. Jejich bělostné galábie zůstávaly bělostné navzdory snaze celého okolí o opak. Byly to okamžiky tiché kultivace. A přece se titíž pánové a tytéž dámy odeberou do hotelu, kde si nemohou ani umýt ruce, kde se nevysprchují a na záchodě po nich zbude hrouda, která jim tam bude smrdět celou noc. Přes všechnu úctu k odlišným kulturám pro to mám jediné vyjádření: navrch huj, vespod fuj. Hlavně, že jsou high society.

Průser jménem Nigérie Pár decimetrů za Makurdi, ještě jsme si ani neprotřeli oči, už tu byl check point. Dva chlapíci v roztrhaných tričkách. Kartička Cross River State. Uuuž zase... Chtějí peníze. Dohadování. Strčíme chlápkovi pět set naira. Půl hodiny v tahu. O dva kilometry dál – další check point. A pak další. Pokaždé se stejným průběhem – jakmile uvidí Anču, hodí na silnici ohřebíkovanou kládu. Není to problém, většinou jsme na cestě sami. Když někdo přeci jen jede, času dost dát kládu stranou – a Anču obestoupit. Dohadování, tahání peněz. Dáváme další pětistovky, protože přes hřebíky prostě nepřejedeme. Co pětistovka, to čtyři dolary. Dobrá cena za dva kilometry. Nás jich čekalo do Abuji ještě nějakých 300. Pochopili jsme dvě věci: zaprvé, že takhle se do Abuji nedostaneme, a za druhé, že modrá dodávka pohybující se před námi o nás dává echo. Jeden check point za druhým. Vypadalo to, že se celý přelidněný nigerijský národ vyhrnul z buše a každý si chtěl odnést naše nairy. Čtyři kilometry – další hozená kláda přes cestu. Zástupci okresu Cross River (i samozvaní zástupci, které jsme však nebyli s to rozpoznat) nám začínali lézt na nervy. Tentokrát to však přehnali: „Dobrý den, jak se máte, tady pro vás mám papíry, které musíte vlastnit, abyste se mohli pohybovat po naší silnici: Agreement with government.“ Nabízená pětistovka chlapa roz208


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 209

NIGÉRIE – šílenství pod slupkou civilizace

čílí – chce v přepočtu 170 dolarů! To zase rozčílí nás. Za chvíli už na sebe víceméně řveme. Atmosféra je nakonec tak hustá, že urychleně vytahujeme okýnka a v autě se raději zamykáme. V tom okamžiku oslizlí poskokové přirazí ke kolům hřebíky nadoraz. A další kládu dovalí k zadním kolům. Pastička na myši. Usadí se do stínu stromu a začíná napjatá hra kdo s koho. Nám je v autě docela nevolno. Je jasné, kdo je momentálně na silnici pánem. Co na silnici, v celé Nigérii. V celém vesmíru! Nevzpomínám si, kdy bych se v životě cítila tak bezbranná. Vydaná napospas zvůli nějakého hajzla. Po několika pokusech se dovoláváme na ambasádu. Pan velvyslanec se starostlivě ptá: „Demolují vám auto?“ Ta otázka nám vysloveně vlije radost do žil. Když zjistí, že nedemolují, uleví se mu jen částečně. „Zatím,“ zamumlá a pokračuje: „Je potřeba, abyste se odtamtud dostali co nejrychleji. V hlavě se jim může vylíhnout ledacos.“ Navrhujeme zavolat policii „To nemá smysl. Trvalo by dlouho, než by přijeli. Za výjezd byste museli platit. Navrhuji, ještě jednou jim nabídněte 500 Naira.“ Nenažraný šéf banditů nechce ztratit tvář před narůstajícím chumlem přihlížečů a odmítá. „Dejte mi ho k telefonu,“ chce pan velvyslanec. Chlápek si do telefonu docela otevírá hubu. Když ale dostaneme velvyslance zpátky k uchu, zjistíme, že ani on není žádná měkota: „Řekl jsem mu, že je hajzl zasranej, a jestli vás okamžitě nepustí, že zavolám federály a pošlu na ně helikoptéry.“ Chlápek se náhle spokojí s tisícovkou. Mizí kláda, mizí osazenstvo – většina do buše, někdo do bílé toyoty. „Asi to bude nepříjemná cesta. Oni na to nemají právo, ale je to tady problém. Zkuste jim kdyžtak pohrozit federály, na to jakž takž slyší...“ Aha, tak ti v těch černých uniformách, co chtěli jen nějakou drobnost „samting for mí“, jsou tedy federální policie! Opatrně jsme si oddechli. Volíme taktiku pro další cestu: nezastavovat! Hodláme se přilepit za nějaký náklaďák tak, aby nás neviděli z dálky a nestihli nám hodit hřeby pod kola. Jenže za chvíli je tu další check point, ze kterého na nás mává skutečná uniforma. Raději zastavujeme. Policista žádá přezkoušení auta a vzápětí se odkudsi (z bílé toyoty!) vynoří nám dobře známí chlápci se svým Agreementem. Přezkušování Anči v podobě svícení, blikání a stírání je s ohledem na stav místních aut absurdní samo o sobě, leč mělo policistovi poskytnout záminku, jak nás zdržet. Původního gangstera nahradil nový, a tak to zkouším z jiné strany: „Hele, já vím, že to, co chceš, není legální. Ty víš, že to není legální. Nech nás být, ať to nemusíme hrotit.“ Jenže chlap trvá na svém. Zapojím veškerý svůj šarm a přihodím tisícovku. Šarmu si nevšimne, na tisícovku se chytí. Zároveň však trvá na tom, že papír má hodnotu 20 000. Hovor je svým způ209


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 210

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

sobem přátelský, ale urputnost, s jakou dokáže za pomoci svých upřímných očí lhát, je bolestivá. Vymýšlí další argumenty, hrozí, mává papírem. Už chápu, že jejich přesvědčovacím schopnostem podléhají na celém světě tisíce lidí, aby pak splakali nad vybílenými konty. Všude jinde bychom se po takové době už shodli na nějakém kompromisu, ale Nigerijci zaslepuje oči vidina dolarů. Prachy, prachy! Jenže prohlídka končí, policistu další záminka nenapadá, a tak nás propouští. Hřebíky se v jeho přítomnosti nekonají. Vyhráno? Kdeže. Rozhodně to nebude Nigerijec, kdo tenhle boj vzdá! Opět auto našich nepřátel před námi. Záměrně nás brzdí, takže za deset kilometrů se podaří vhodit nám pod kola novou kládu. Dochází nám bezvýchodnost celé situace. Dokud z nás ty prachy nedostanou, tak nás nenechají. Máme snad zaplatit 170 dolarů? A co když se za několik kilometrů objeví další partička?! Když bude chtít, dáme jí třeba 300 dolarů!?! Vždyť je ani nemáme! Strach ustupuje naštvání pramenícímu z únavy a psychického vypětí; od rána jsme ujeli 60 kilometrů, přitom je skoro poledne. Pohybujeme se na nekonečné cestě někde uprostřed podělané země zvané Nigérie. Kdejaký hejhula s ostnáčem tady určuje pravidla. Kde jsi, evropská byrokracie? Jakmile se k okénku přiblíží tvář mladíka, skoro kluka, kterého jsme ještě neviděli, vykloním se z okénka a náhle ze mě vyletí celá ta frustrace ve své nejsprostší podobě: „Tak hele, ty hajzle – píp-píp-píp, tihle dva pánové (ukážu na Drahoše a Jardu) se už hodně zlobí! Ty si teď strčíš ten svůj klacík pěkně do prdele a necháš nás jet. Počítám do pěti!“ Jarda podpoří moje slova svou anglickou troškou a pečlivě vyslovovanými federály. Mladík vyměkne, a než k nám dorazí chlápci z toyoty, už zase jedeme. Kolikpak nicotných kilometrů nám to vyhrálo? Vzápětí se objevuje další check point. Ale tentokrát jsou to zelené uniformy. Armáda! Juchů! Gestikulují, ať projedeme, my ale zastavujeme. Támhleti chlapíci nám právě hodili hřebíky před auto a chtěli na nás peníze, sdělujeme jim horečně. Vojáci se jen usmívají. Došlo nám to: oni vědí. Ale rozhodně je to netankuje. Prsty si kvůli nám pálit nebudou. Slušně prohodí něco v tom smyslu, že to je ošklivé a nesprávné. Přestáváme vojáky bavit, ale jako bychom se nakazili nigerijskou urputností. Podaří se nám vymámit doprovod! Rádi děláme na přední sedačce místo navelenému vojákovi – je urostlý a má samopal! Za tisícovku s námi pojede do nejbližšího města, což je asi třicet kilometrů. Dál si budeme muset poradit sami – ale my teď už víme jak! Dá se říct, že tehdy jsme objevili jediný možný způsob pohybu po Nigérii a naše cesta tak mohla zdárně pokračovat. Ve městě jsme si vypůjčili dalšího vojáka, střídali jsme je na armádních check pointech nebo je dostávali 210


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 211

NIGÉRIE – šílenství pod slupkou civilizace

jménem „country of Nigeria“ na policejních stanicích, pro jejichž kapitány byly naše vytřeštěné výrazy vítaným zpestřením běžného dne a možností ukázat, kdo je tady pánem. Bez policejního samopalu vystrčeného z auta jsme se už nikdy nikam neodvážili a posledního vojáka jsme vysadili až na hranicích. Některým kapitánům se do zápůjčky nechtělo, ale naštěstí se nechtěli nechat zahanbit a jedno velkorysé gesto stíhalo druhé. Stálo nás to nějaké peníze, ale zaplatili jsme to rádi. Že by na tom oficiální složky státu nebyly morálně až tak špatně? „Omyl, byli jste pro ně příliš malé sousto,“ zněla odpověď.

Abuja: nové začátky, staré móresy Jako by Abuja, hlavní město postavené na zelené louce, měla symbolizovat snahu vybudovat novou, bezpečnou a nezkorumpovanou Nigérii a jako by Abuja se svými bulváry ústícími do buše, budovami opřenými o zvadlá lešení a plochami odevzdaně zarůstajícími harampádím tuto Nigérii symbolizovala dostatečně. Abuja začala jako megalomanská snaha vybudovat v místě, kde předtím nestála ani chýše, nové hlavní město, instituce a infrastrukturu, protože dosavadní hlavní město, Lagos, bylo už tak nesnesitelné a nebezpečné místo, že se to začínalo projevovat v ekonomice – zahraniční pracovníci utíkali ze země, velvyslanci vyvolávali mezinárodní skandály, město paralyzovaly sabotáže a exploze ropných potrubí, instituce nefungovaly, obyvatelstvo bylo kořistí pouličních gangů. Bylo třeba jednat – Abuja, nedostavěná, nedokončená a nedomyšlená, stovky kilometrů od Lagosu, se stala hlavním městem v roce 1991. Přesto jí nelze upřít poctivou snahu být reprezentativní, novou Nigérií: z křižovatek vymetá podomní prodavače, z ulic chaotické taxikáře, pokutuje kálení na veřejnosti, vysazuje značky, semafory a stromy. Titulky abujských novin znějí jako z kdejaké obyčejné západní země: „Prezident představil desetiletý plán na obnovu železnice“ a „Hlasujte pro nejlepší herečku“. Jenže – s masou lidí a jejich zvyky mnoho nezmůže. Jako plevel prorůstá typická Afrika čerstvě vybetonovanými plochami. Chýše z klacků, hromady odpadků, smrad ze spálenišť, pasoucí se dobytek. A jsou i jiné titulky abujských noviny: „Vzrůstá obliba psího masa“. Snad nejtypičtějším obrázkem Abuji pro nás zůstanou černoši v galábijích, meditativně rozvalení podél silnic. Umělohmotné konvičky jim leží věrně u boku – asi tady pijou čaj, mysleli jsme si a nic nám nedocházelo. Až jsme jednou uviděli muže, kterak se 211


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 212

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

se svou konvičkou odebírá o pár metrů dál, a aniž by přerušil hovor se svými soukmenovci, přidřepává, a v soukromí své galábie, rozprostřené jako sukně vykonává svou potřebu. Velkou. Tímhle přidřeplým záchodovým posezem pro mě Abuja navždy zůstane; bezpohlavní kombinací snahy o něco Velkého a života, který si nenechá poroučet; malou planetou, na které vedle sebe koexistují luxusní hotel Hilton a trh s netopýří kůží. Jak člověka nutně napadne při pohledu na močící ženu v business kostýmku – tradiční Afrika vtěsnaná do moderní slupky.

Tajemné juju Ta tradiční Afrika k nám doléhala ve slově juju. Svou výslovností džudžu se zásadně liší od etiopských výkřiků radosti a také něco zcela jiného znamená. Juju pochází z voodoo a intenzivně žije pod moderním povrchem nigerijského života. Je to snad forma nějakého čarodějnictví? Nevím – o juju se mluví tiše a opatrně. O juju se nežertuje. Juju může ublížit. Je dobré si juju nerozhněvat. Žádný Nigerijec by nesnesl otázku: „Co je to juju? Co dělá? A proč?“ Nesnesli ji totiž ani čeští pracovníci ambasády... O juju je lépe nemluvit. Nepoutat na sebe pozornost. Hněv. Juju je mnohem víc než naše pověrčivost spojená s černou kočkou, třináctkou nebo zaťukáním na dřevo. Nelze říct, co nebo kdo je juju; juju jako všudypřítomná víra v nadpřirozeno, jako strach z všemocných sil, pramenící v nejhlubším podvědomí. Juju, předávaný od nejstarších časů, se se stejně intenzivně prožívaným křesťanstvím a islámem vůbec nevylučuje. Vizuálně se lze s vírou v juju setkat i uprostřed moderního města s výškovými budovami ze skla, ozdobenými nápisy banka, supermarket, TV nebo Price Waterhouse Coopers. Stačí zajít na trh. Sami bychom si netroufli – ale s podporou dobrodružné Marušky z ambasády ano. A tak jsme se jednoho dne ponořili do změti košil, galábijí, videokazet, klobouků, růženců, modlitebních knih a koberečků, nechali se fascinovat barevnými fantaziemi látek, nekonečnými řadami pantoflí, střevíců i střevíčků; odolávajíce pokušení nad hromádkami oříšků obdivovali jsme rukodělné a sériové výrobky – made in China. To jediné, co bylo made in Nigeria, bylo však skutečnými dary země: vyschlí chameleoni, scvrklé opice, ptačí hlavy, hadí kůže, lebky myší, prázdné oční důlky, těla ptáků bez hlav, hlavy ptáků bez těl, kosti netopýrů, křídla netopýrů, zobáky, blány, pařáty, kostry. Příslušné náčiní leželo hned vedle: střepy zrcátek, cínové vařečky, začouzené kotlíky, jehly dlouhé jako paže. Tajemný poklad se skrýval v úhledných kopečcích různobarevných prášků, jemného prachu, 212


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 213

NIGÉRIE – šílenství pod slupkou civilizace

drtí a květinových směsí. Nějaký čaroděj měl na své dečce vyskládané hromádky obyčejně vypadajících dřívek, jejichž cena ovšem dávala na srozuměnou, že to obyčejná dřívka nejsou. Jinde se objevily pytlíčky se nápisem „Na sílu“ a vyobrazením nadlidského mužského údu. Třebaže nám z havraních zobáků a propadlých tváří prodejců nebylo lehce u srdce, nad těmito pytlíčky se nám ulevilo: doma by to byl hit. Tajemství starých šamanských mistrů, zněl by reklamní slogan. Tahle intenzivní tradiční Afrika nás zaskočila. Obvykle nebyla moc k vidění – a už vůbec bychom ji neočekávali v zemi tak fixované na materiální prožitky, jakou byla Nairaland, pardon, Nigérie. A pak jsme se vynořili z nejhlubšího nitra trhu a volně se nadýchli mezi stojany s videokazetami, které se tyčily až do nebes. Názvy nám tentokrát nic neříkaly – podle obalů se jednalo o nigerijskou produkci; filmy o černých hrdinech bojujících v lagoském podsvětí, sladké telenovely z chýše, telenovely z druhé chýše, díl dvě stě padesát tři. Později jsme se dozvěděli, že jsme právě shlédli produkci třetího největšího filmového průmyslu na planetě – Nollywoodu. Další z rozporuplných tváří Nigérie nás ofackovala palčivými otázkami: jak může být v takové zemi něco jako filmový průmysl?! V zemi, kde se člověk štítí šlápnout na zem, kde se jí psí maso, praktikuje mnohoženství, zabíjejí albíni, žebrá, krade a podvádí na každém rohu? Kde spoluvládne anarchie a korupce? Kde je běžné kálet na ulici?! Jak mohou být v takové zemi filmová studia a moderní digitální kamery? Může – tenhle šílený kaleidoskop může existovat, ale jedině tady. Zatímco v Kongu nás čeští zastupitelé podporovali v objevování tamní kuchyně, v Nigérii o tom nechtěli ani slyšet. Fenoménem Nigérie je „bushmeat“, jednoduše cokoliv, co se dá chytit v buši: od krys až po opice. Nutno dodat, že se toho dá chytit čím dál tím míň, protože je toho čím dál tím víc už snědeno. A tak je potřeba vypalovat, aby oheň alespoň vyhnal z těch nejzazších koutů tu nejmenší havěť. Proto také vzrůstá obliba psího masa. Zajímavé je, že obecně je konzumace toho, co spadá pod pojem „bushmeat“, považována za něco nečistého a ošklivého. Ale veverka nebo ještěrka – sní se to všechno. Na druhou stranu – Magdalena Dobromila Rettigová měla ve své kuchařce taky pár receptů na veverky.

Ještě modernější mše, než jste doufali Je laciným paradoxem, že právě v Nigérii jsme zažili spirituální prozření. Málem. Když jsme tehdy navštívili katolický kostel, uvědomili jsme si, jak obrovský rozměr lidského bytí jsme my, neznabozi, doposud opomíjeli. Jak 213


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 214

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

nikdy nebudeme schopni pochopit Afriku, protože Afrika, to je právě víra, náboženství a bohové. Byla neděle a svítilo sluníčko, které však s úspěchem překrýval oblak harmatanu. Obyvatelstvo, respektive jeho křesťanská část, zamířilo do abujských kostelů. Doufali jsme, že nebudeme budit pozornost, ale nepodařilo se – byli z nás nadšení. U plechových dveří do obří rozestavěné budovy, kde místo oken zely díry a která svou útulností připomínala tělocvičnu, jsme dostali obálky nadepsané „Můj dnešní příspěvek“. „To oni jsou nadšený, že jim dáme hodně peněz,“ šeptla Maruška, naše věrná průvodkyně, cynicky. Za chvíli se ukázalo, že obálky byly nejdůležitější součástí mše. Odvážím se narušit tok vyprávění a zavedu laskavého čtenáře na malou exkurzi po afrických kostelech. Jsem mu to totiž dlužná. Tak tedy: od Afriky neočekávejte vznosné stavby, o jaké v Evropě do omrzení zakopáváte prakticky v každém větším městě. Obyčejný africký kostel je stavba obdélníkového půdorysu, ne vyšší než nejbližší chýše. Dřevěné lavice jsou zabořené v udusané hlíně a na věřící se snáší rez z plechové střechy. Vpředu stojí dřevěný kříž a místo zvonu slouží ke svolávání věřících disk z kola. Čím bohatší vesnice, tím přibývá vymožeností, jako je věžička, nebo dokonce vitrážka. Pak jsou kostely městské a ty už jsou větší a bohatší. Základem takového kostela je dobrá aparatura, aby bylo slovo boží dobře slyšet. Pokud možno i ven. Výzdoba střídmá, nedostatek lavic lze doplnit židlemi. Kdepak, africké kostely mají k evropským katedrálám daleko. Což ovšem navozuje závažnou otázku – proč tedy Evropa upadá v peklo ateismu, zatímco Afrika je nejrychleji se evangelizujícím kontinentem? Na toto téma se píší vědecké knihy, a proto velkorysý čtenář jistě odpustí, že mé nicotné já opustí své úvahy někde u srovnávání chudoby a víry a pokorně se vrátí do nigerijského svatostánku... Kostel, který jsme navštívili, byl ve výstavbě – „v permanentní výstavbě“, jak prohlásil cynicky manžel Marušky. „Vždycky vyberou penízky na jedno okno, druhé okno, ale pan kněz si za to koupí jedno auto, druhé auto.“ Že je náboženství byznys, píší i nigerijské noviny. Ale zážitek, jaký jsme si z kostela odnesli, se byznysu netýkal. Ze začátku jsme stydlivě postávali u vchodu a poslouchali nesrozumitelné huhňání kněze z kazatelny, přenášené do reprobeden. Když domluvil, opozdilci jako my byli vpuštěni dovnitř. Vzpouzeli jsme se, ale podařilo se jim nahnat nás do prvních řad. „Je to pro ně čest, chtějí, aby na nás bylo vidět,“ vysvětlila Maruška. Jen co jsme dosedli, všichni se zvedli a my tedy také. Začalo to, co jsem do té doby znala jen z amerických filmů a vždycky toužila to zažít. Začalo se zpívat. Z prvního patra se snesl základní tón a celý kos214


zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 215

NIGÉRIE – šílenství pod slupkou civilizace

tel se naladil. Někdo udeřil do elektronických varhan. Lidé melodicky zpívali I believe a vlnili se do rytmu. Nápěv byl jednoduchý a po chvilce jsme se začali chytat i my. Bylo to koneckonců méně trapné než nezpívat vůbec. Začala jsem se cítit příjemně. Svátečně oblečené africké ženy v záplavě veselých barev a vzorů, s botami, šaty a šátky sladěnými tón v tónu, propagovaly to krásné, co je v Africe. Náruživě tleskaly a jako by se každým setkáním dlaní utvrzovaly ve víře v dobro. Muži v bílých košilích a černých kalhotách tleskali o něco méně a představovali velkou rozvahu, do které narážela emoční vlna jejich žen. A když jsem se rozhlédla ještě víc, všimla jsem si nepravidelného dýchání tohoto lidského tělesa a ony to byly děti, nudící se, zevlující, spící. Já jsem patřila někam mezi ženskou extázi a mužskou niternost – dolehla na mě tíha celé cesty, vklíněná do momentálního okamžiku. Uvědomila jsem si, že jsem v Africe, v Nigérii, v kostele; že stojím mezi lidmi, které něco spojuje, kterým je svátečně, a já mám to štěstí, že jsem se na tomhle kousku planety mohla octnout a sdílet s nimi kousek toho svátečního štěstí. Nepřenositelný zážitek všehomíra. Z meditace mě probudil chraplavý mikrofon a začalo dlouhé řečnění. Předlouhé. Dlouhatananánské. Pozorováním klimbajícího ministranta se nám tuhle část podařilo přežít. Když kněz domluvil, měla jsem radost, že se zase bude zpívat. Ale došlo na obálky ze začátku, veřejné dobrodiní. Celý kostel se sešikoval a postupně se jako had sunul ke kazatelně, kam ministranti promptně přistavili velký plastový koš. Do něj se hodila obálka (s mým dnešním příspěvkem), člověk se pomodlil a na řadu šel další. Takhle celý kostel, tedy i my. Nějak se stalo, že jsem z naší výpravy byla ke kazatelně došoupaná jen já. Obálku jsem do koše ještě hodit dokázala, ale modlit se vskutku neumím. Tedy nějaký kříž samozřejmě zvládnu – ale co když poznají, že to hraju?! Už ani nevím, co jsem udělala, pamatuju si jen, že pak už jsme se octli venku. Intenzivní zážitky zřejmě musejí být vyváženy dočasnou ztrátou vědomí.

Setkání se samopaly a nigerijskou psyché Samostatným prožitkem, vpravdě nigerijským, byl výstup na Asorok, skálu, odkud je krásný výhled na celou Abuju. Naše výprava si však odtamtud odnesla něco zcela jiného: to nejdrsnější setkání s nigerijskou zlovůlí. Já tam tehdy nebyla. Ale když se mládenci, Jarda s Drahošem a dva pracovníci ambasády, v noci vrátili, těžko jsme v nich poznávali ty rozveselené chlápky z rána. Byli nemluvní, zmatení, v šoku. To byl nejhorší den v Africe, řekl Jarda 215


ukázka Nigérie