portfolio VTIII
Rád bych vám představil své portfolio, které vzniklo během předmětu Výtvarná tvorba III. Je to vlastně série experimentů, kde jsme měli volnou ruku v tom, jak propojit teorii s praxí a následovat vlastní intuici. V každém projektu jsem zkoumal nové způsoby práce s prostorem, materiálem a formou. Některé úlohy byly čistě konceptuální, jiné spíš technické, ale všechny mě posunuly v chápání prostorové tvorby a jejích přesahů. Tohle portfolio proto není jen sbírka výsledků, ale spíš záznam cesty k novému pohledu na výtvarné umění a jeho dialog s architekturou.
obsah
cihla v pohybu 4–5
dýňová konstrukce 6–9
dýňová imaginace 10–15
haute masque ....................................................................................................... 16–17
alu kostky .............................................................................................................. 18–19
polo prostor .......................................................................................................... 20–25
cihla v pohybu
Klasicky... – hlína, ruce, přesnost, proporce. Cihla podle vzoru, čistá forma, žádný freestyle. Pak ale přišel moment zlomu (doslova). Rozřezáno, posunuto, spojeno jinak.
Hranice se ztrácí, ostré hrany jsou změkčeny, pevná hmota dostává nový rytmus. Proces tvarování versus dekonstrukce, řád versus intuice. Klasická cihla už to není, ale něco v ní zůstalo – otisk původní formy, ale s novou energií.
dýňová dekonstrukce
Přírodnina? Nečekaně dýně. Zatímco ostatní lovili listy a větvičky kolem školy, já si ji nesl rovnou z obchodu, původně na polévku. Nejprve klasická kresba – technická, precizní, ale žádná hitparáda (možná i proto hned po hodině zmizela beze stopy). Pak přišel model – hlína, věrná replika, každý záhyb, každá křivka. Ale nestačilo jen kopírovat realitu. Nastoupila fáze novotvaru – čtvrtím, odsazuji, otáčím. Dýně se rozpadá na moduly, hledám novou formu. Ale pořád mi tam něco chybí…
II. krok
Takže žádná jemná transformace, ale rovnou pořádná facka (doslova). Dvě pěsti z obou stran, syrový moment zániku.
Forma se bortí, struktura se tříští, ale něco v ní zůstává. Dýně už není dýní, je hmotou v pohybu, objektem beze jména. Výsledek?
Možná surovost, možná náhoda.
Možná jen zbytky zeleniny po špatně mířeném úderu.
dýňová imaginace
Začínám kreslit dýni. Rozpady, průniky, deformace… Hledám v ní nový tvar, nový smysl. Pořád ale nic extra. Linka střídá linku, skicák se plní, ale mozek spí. Klasická frustrace. Něco tomu chybí, nějaký záblesk, něco, co by to celé posunulo dál.
bábovka?
A najednou – z ničeho nic – otočená dýně naruby. A co to vidím? Tvary připomínají něco… forma na bábovku! Skicuju dál a začínám si představovat recept – „pečení s přírodní estetikou“. Absurdní, ale zároveň to dává divný smysl. Můj novotvar není jen novým tvarem, ale novým využitím. Dýně jako forma na pečení? Tak trochu šílené, ale proč ne.
reality check
Další fáze – převést tenhle nápad do reality. Beru hlínu, modeluju… a všechno se hroutí. Nic nedrží pohromadě, forma se sype, hmota se rozpadá. Končí hodina, na stole zůstává jen polorozpadlý pokus a do toho zapíchnutá špachtle. Jako symbol… něčeho? Nebo ničeho...?
haute masque
Tak tohle byla fakt sranda. Klasicky jsem nestíhal, všechno na poslední chvíli, ale naštěstí přišel kamarád s nápadem – „mám tu nějaký zásoby roušek z covidu, chceš je?“ A to byl začátek. S jeho pomocí začínáme šít – roušková košile, čepice, všechno v duchu alternativního módního výrazu.
alu kostky
Rychlý sběr plechovek, rychlý drink. Plechovky od piva – jenže tentokrát ne do koše, ale na experimenty. Řezání, rovnání, manipulace s hliníkem. Výsledek? Krychle. Stavím je na sebe, hledám kompozici. Rychle skládám, fotím... Výsledek? Možná jen moment s materiálem, který je sám o sobě cennější než konečný tvar.
polo prostor
prostor
průhled místy
Procházím Dejvicemi, fotím každé místo, které mi připadá jako „poloprostor“ – něco mezi prostorem a neprostorem. Narážím na jedno podivné nároží, zdánlivě bez využití, a začínám si pohrát s myšlenkou, že i taková místa mají svůj potenciál. Potom se vracím do galerie v telefonu, zkoumám fotografie, které jsem pořídil, a najednou začínám vnímat souvislosti mezi místy –spojení, které je reálně nemožné, ale v mojí představivosti se mi to všechno propojuje. Nakonec přichází poslední krok – vyřezávám, kombinuju, tvořím koláž z papíru, kde se prolínají lokality, které by nikdy nemohly existovat na jednom místě.
