Issuu on Google+

Důlní závod a zajatecký tábor Sauersack druh těžby: cín lokalita: západní Krušnohoří google maps: klikni zde

Počátky dobývání cínu se v této oblasti datují již do poloviny 16. století a bez větších přestávek trvalo do století 19. První písemná zmínka o dolování je z roku 1556, lze však předpokládat, že se začalo již o něco dříve. Tuto dlouhou (a nikoliv nezajímavou) historii však nebudu popisovat, zaměřím se pouze na období 2. světové války. Roku 1939 oznámila berlínská společnost Zinnbergbau Sudetenland G.m.b.H. záměr vybudovat zde zpracovatelský závod, tento plán byl přijat kladně a tak roku 1940 přechází zdejší doly do jejích rukou. Přestože v té době disponovala tato společnost kapitálem pouhých 100.000 RM, vybudovala v poměrně krátké době velmi moderní továrnu v hodnotě cirka 12 miliónů RM. Bylo to možné díky půjčce liberecké banky Reischrevisions und Treuhand Aktiengesellschaft, za kterou ručilo Říšské ministerstvo financí. Důvod byl prostý- v důsledku války hrozilo odříznutí cest na dálný východ a Německo by se pak potýkalo s nedostatkem barevných kovů, tedy i cínu. Proto byl provoz továrny dotován Říšským ministerstvem hospodářství, neboť bylo za každou cenu nutné ho udržet, ačkoliv v mírové situaci by se tak kvůli ztrátovosti jistě nedělo.


Šachty: Šachta 1 (Schacht 1):

byla hloubena přímo v areálu závodu, roku 1940 dosáhla hloubky 62 metrů, o rok později rovných 100 metrů, a když končila válka, šlo naměřit 120 metrů.

Šachta 2 (Schacht 2):


Asi 1km východně od "Šachty 1", její hloubka byla 175 metrů. K oběma šachtám se celkem váže zhruba 14km chodeb.

Továrna: Byla postavena karlovarskou firmou Pittel-Brausewetter, strojní zařízení pak bylo od magdeburské firmy Krupp-Gruson-Werk. Tato strojní část byla dokončena v září roku 1942 a v provozu od února 1943. V nepřetržitém chodu zpracovávala téměř 9,5 tuny rudniny za hodinu a dávala cínový koncentrát o kovnatosti kolem 43%. Celkově vzato, výsledky dolování však nesplňovaly plán předepsaný Říšským ministerstvem hospodářství, v letech 1941-1945 bylo vytěženo 73000 tun rudniny, ze které se získalo 246 tun cínového koncentrátu.

Tábor: Současně s výstavbou závodu začalo na druhé straně silnice budování tábora. Zpočátku kancelářské budovy a ubytovny, později přeměněné na zajatecký tábor o dvou částech, v první byli umístěni Sověti, ve druhé Francouzi, Italové a další. Podmínky pro Sověty se značně lišily, zatímco Francouzi dokonce pobírali plat (formou stvrzenek do kantýny) ve výši 0,4 RM za 9 hodinovou směnu a zpočátku


dokonce měli povoleny vycházky na Přebuz, Sověti měli problém už s velikostí přídělu potravin. Vyplývá to z měsíční zprávy z června 1942, kde se praví, že pokud se u Sovětů nezvýší dávky, nastane problém s jejich výkonností a tím i s plněním plánu. Situace se o něco zlepšila od srpna téhož roku. Počet pracovníků v závodě byl v srpnu 1944 oficiálně vyčíslen na 750, ovšem podle svědectví německého nasazeného horníka K. Schreibera z Chemnitz, který v té době zastával funkci vedoucího čety, šlo o číslo značně vyšší. Podle něho zde bylo na 2000 Rudoarmějců, 200 sovětských žen a zhruba 500 ukrajinských nacistů, kteří se projevovali hůře, než samotní SS. K tomuto souhrnnému počtu je nutno ještě připočíst francouzské, italské a řecké zajatce a civilní personál. Celkové číslo tedy značně převyšuje vše, co je zmiňováno v oficiálních dokumentech. Kupříkladu o ženách (vyjma dvou Řekyň) není nikde ani zmínka. Podezírat Schreibera ze záměrné lži je téměř vyloučeno, není k ní jediný smysluplný důvod, můžeme se tedy jen domnívat, proč je oficiální číslo od jeho pozorování natolik odlišné. Budov ubikací stálo roku 1944 rovných 20, při nepřetržitém provozu by se tedy Schreiberem uvedený počet pracovníků do tábora pravděpodobně vešel. Pokud zde tento počet zajatců opravdu byl, asi lépe nedomýšlet, co se s nimi stalo... plánek tábora, zdroj P.Rojík


Úmrtnost zajatců nebyla (na tehdejší poměry) oficiálně příliš velká. Podle dokumentů ve spolkovém archívu v Berlíně zemřeli kvůli úrazu při práci v letech 1942 a 1943 dva Rusové a jeden Ukrajinec podlehl zápalu plic v karlovarské nemocnici. Tři Rusové pak byli zastřeleni při pokusu o útěk. Upřímně, nechce se mi tomuto příliš věřit, vzhledem ke všeobecnému povědomí o chování Němců k východním zajatcům, přijde mi divné, že by je například posílali do nemocnice se zápalem plic. Už jen kvůli tomu, že, jak se praví v jiné zprávě a je zmíněno výše, nedostávali ani dostatečné množství


potravin, které ke své práci potřebovali. To je však jen má, ničím nepodložená, domněnka. Oficiální soupis zajatců v jednotlivých létech a měsících, zdroj P. Rojík

Konec války: S blížící se frontou došlo k útěku dozorců a tím pádem o něco později i zajatců, důl byl nejprve zajištěn Američany a později Rusy (vedla zde demarkační linie). O kvapnosti útěků vypovídají, mimo svědků, i dosud plné násypky, jak lze vidět na jednom z obrázků. Svědci se také zmiňují o úporné snaze Němců zbavovat se svých distinkcí a sehnat civilní oblek.

V současné době je areál (pro mne naprosto nepochopitelně a neuctivě) využíván příznivci paint-ballu a airsoftu, čemuž odpovídá úroveň špíny a odpadků...

Zdroje: Literatura: Jangl, L. - B-H studie oblasti Rolava-Přebuz-Hřebečná Hašková a spol. - B-H studie oblasti Rolava Kratochvíl, F. - Zpráva o geolog. prohl. cínových dolů v Sauersacku u Přebuze, 1946 Auer, J. - Zpráva o prohlídce závodu v Sauersacku provedené dne 16.8.1945 Rojík, P. - Cínové hornictví v záp. Krušnohoří KD č.9 - N. Weber - Cínový důl Sauersack


Internet: www.zanikleobce.cz www.geology.cz

aktuální stav:



Důlní závod a zajatecký tábor Sauersack