Kletba krve

Pro mĂŠho syna Thomase

2

ČÁST PRVNÍ KAREL

Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.* Dante Alighieri, Peklo

*Dante Alighieri. Božská komedie. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Academia, 2009.

3

KAPITOLA 1 PODZEMÍ Kdyby někdo toho dne o půlnoci procházel ospalou znojemskou ulicí Pod Kraví horou, zahlédl by u domku číslo 51 zvláštní věc. Navzdory létu se od řeky plížil chlad a na trávníku za laťkovým plotem se povalovala mlha. Z moře mléčných chuchvalců vykukovala zahradní kůlna a působila přízračně jako loď bludného Holanďana. Zpod dveří se škvírou dralo světlo.

Ušmudlaným okénkem se záclonou z pavučin bylo vidět dva chlapce. Jejich plavé vlasy připomínaly mokrou slámu. Vzájemnou podobu podtrhovaly stejnobarevné bundy, džíny a horské boty. Ten větší, bezmála čtrnáctiletý Karel, klečel u ohromné dřevěné truhly, vytahoval z ní různé věci a soustředěně je potěžkával. „To lano si dej do batohu,“ řekl Karel o dva roky mladšímu a o hlavu menšímu bratrovi, který měl chytré oči a pěkně tvarovaný nos posetý pihami.

Honza nervózně přešlapoval. „A proč tam jdeme za tmy?“ zakňoural a popotáhl. „Nikdo nás nesmí vidět, to dá rozum. Máš nudli u nosu. Nechceš kapesník?“ „Ale táta...,“ pípl na odpor Honza a utřel si nos do rukávu. „Dospělý z toho laskavě vynech,“ odsekl Karel šeptem. Málem se neudržel a zvýšil hlas. Naštěstí se ovládl. V opačném případě by riskoval, že vzbudí rodiče. Pan a paní Devorovi tvrdě spali a neměli nejmenší potuchy o nebezpečné výpravě, kterou chystají jejich synové. Kdyby o ní věděli, udělali by to, co rodiče běžně dělávají. Dali by oběma chlapcům zaracha. A to do konce života. „Křídu jsi vzal?“ „Jo.“ Honza si poklepal rukou na kapsu. „Dej bacha na svou čelovku. Světlo je v podzemí důležitý.“ Karel si posvítil zespodu na tvář. Vypadal legračně a zároveň strašidelně. „Táta mi povídal, že se odtud děda nevrátil.“ „Snad by ses nebál.“ „Já se nebojím.“ Honza nasadil falešný výraz statečnosti. „Cha, jsi podělaný až za ušima.“ Karel se nedal ošálit. Sám žádný strach necítil. Nikdy.

Ani když ho máma před lety ztratila v obchodním domě a ani když na něj zaútočil sousedův pes. Na druhé straně ho však tížilo špatné svědomí, protože lákal mladšího brášku na noční expedici, která mohla být opravdu nebezpečná. Pokoušel se ignorovat varovný hlásek ve své mysli, který mu radil, aby to vzdal. Byl rozhodnutý vyrazit buď s Honzou, anebo bez něho. „K čemu bereš ten krumpáč?“ 4

„Může se hodit. Pojďme už,“ zahučel Karel netrpělivě a utáhl přezky svého batohu. „Proč tam musíme jít?“ V Honzovi se očividně prala chuť podílet se na výpravě s touhou vrátit se do postele pod teplou přikrývku. „Zažijeme dobrodružství. Budeš nadšený, věř mi,“ slíbil Karel.

Chlapci společně vyšli ven a chystali se otevřít branku. Vtom se Karel udeřil dlaní do čela. „Kruci, málem bych zapomněl na dědův deník.“ Vrátil se do kůlny, z nejspodnějšího regálu vytáhl tlustý sešit zabalený do hrubého plátna a strčil ho do batohu.

Prošli liduprázdnou ulicí. Sousedé spali a z pozemků se nesl štěkot, když Karel s Honzou procházeli příliš blízko plotů. Zamířili k úzkému mostu přes řeku Dyji. Její voda odrážela bledou záři hvězd. Odněkud zněla tklivá melodie hraná na kytaru a doprovázela je temnými stíny nočního parku podél Gránického potoka. Mihotavé světlo měsíce probleskovalo korunami listnáčů na pěšinu stoupající ke hradu.

Své kroky nasměrovali k Divišovu náměstí. Přelezli zdobně kovanou bránu a ocitli se v zahradě obehnané vysokou zdí. Kousek od košatého kaštanu se nacházela starobylá studna. Zakrývaly ji desky zatížené kameny a truhlíkem s květinami. „Tohle má být ten slavný vchod do podzemí?“ vyjekl Honza. „Buď zticha, ať nás tu nikdo nenačapá.“ Karel sklouzl pohledem po okolních domech s potemnělými okny. „Podle dědova náčrtu jiný vchod neexistuje,“ dodal a sundal truhlík, kameny i samotný kryt, aniž by způsobil šramot. „Není tam voda. Sám jsem to nedávno vyzkoušel.“ Honza si povzdechl, zvedl oblázek a hodil ho do studny. Za vteřinu se neozvalo šplouchnutí, ale dutý úder zesílený kamennými stěnami. „Dole jsou dvířka. Těmi se dá prolézt do sklepa pod klášterem a pak dál do nižších pater podzemí.“ Karel upevnil lano o kmen stromu, zapnul si čelovku a přehoupl se přes obrubu.

Honza jen ztuhle postával a přihlížel. Nejspíš nechápal, proč se jeho bratr nebojí vlézt o půlnoci do studny. Vedle něho vypadal každý jako poseroutka. „Představ si, že se spouštíš po lezecký stěně,“ radil Karel, avšak sešplhat po kluzkých kamenech nebylo vůbec jednoduché.

Dva metry nad vyschlým dnem se nacházel kruhový výklenek. Karel se musel na laně zhoupnout, aby dokázal oběma nohama kopnout do míst, kde se rýsovala zabedněná dvířka. Dal do toho všechnu sílu, ale dřevo prasklo teprve při pátém nárazu. Zaklesl se o zeď a zatlačil ramenem. Dvířka konečně povolila. „Polez!“ křikl. „A zapni si čelovku.“ Zezdola viděl siluetu Honzy a kousek oblohy zalité měsíčním světlem.

Bratr zavěšený na laně se pomalu blížil.

Karel ho přitáhl k sobě. „Dej bacha, ať se ti nesmekne noha.“ 5

Zvládli to. Otvorem vlezli do úzké štoly, kudy se sotva mohl protáhnout štíhlý člověk, a to ještě v hlubokém předklonu. Chodba se po pár metrech rozšiřovala a zahýbala mírně doleva. Karel si při pohledu na cihlové zdivo uvědomil, že se dostali do sklepení kláštera.

Bylo tam vlhko. Smrad plísně a zatuchliny se líně povaloval v nevětraných prostorách a spolu s kočičinci dělal vzduch téměř nedýchatelným.

Bratři hledali cestu vedoucí dolů. Honza maloval školní křídou na stěny šipky, aby nezabloudili. Zanedlouho objevili kamenné schody. Schválně si nevšímali zaprášené cedule se zákazem vstupu a varování nebezpečí života, na kterou nějaký vtipálek nasprejoval lebku se zkříženými hnáty.

Sestupovali po kruhovém schodišti do temnoty, jež by se dala krájet. Ocitli se v království ticha, tak se aspoň domnívali, dokud se neozvaly ty podivné zvuky. Karel doufal, že nenarazí na potkany velké jako pěst, nebo hůř, na potkany hladovější než divoké kočky.

Dole na ně čekalo nemilé překvapení. V kuželu světla se vynořil cihlový zátaras. „Konečná,“ řekl Karel zklamaně. „Proč to zazdili? Podle dědova plánku se tudy dalo projít.“ Naštvaně kopal botou do zdi. Pak položil batoh na zem a rozpřáhl se krumpáčem.

Bum. „Vždyť nás někdo uslyší,“ vyjekl Honza. Z rozrušení dostal škytavku. „To pochybuju, v noci se sem nikdo neodváží.“ Bum. Úder zaduněl s tak hlasitou ozvěnou, že jistě probudil celé město nad nimi. „Nech toho!“ Honza se vyděšeně rozhlížel.

Karel se ale nedal zastavit. Bum. Po každé ráně ze zdi odlétávaly kousky cihel a prskaly do všech stran. Po chvíli krumpáč položil a otřel si zpocené čelo. Uprostřed zátarasu zela díra, z ní se valil proud vlhkého vzduchu.

Oba chlapci fascinovaně hleděli dovnitř. Honza se zapomněl bát, zatajil dech a škytavka ho vmžiku přešla. Karel bez váhání prolezl na druhou stranu. Za vteřinu vykoukla z otvoru jeho hlava. „Co stojíš? Pojď za mnou.“ Ocitli se v nízké chodbě, která se svažovala dolů. Z ní vedly odbočky a spousta slepých uliček. Několikrát se museli vracet. Křídové značky jim pomáhaly, bez nich by byli ztracení. Brzy se jim podařilo najít schůdky do hlubšího podlaží. Tekla po nich voda a zábradlí tam chybělo. „Chci domů,“ skuhral Honza. „Podle plánku je třeba sestoupit ještě o dvě patra.“ Karel šlápl na první schod, ale noha mu podklouzla. Jen tak tak se zachytil zdi. „Dávej bacha!“ 6

Kameny byly vymleté vodou a místy připomínaly skluzavku. Sešli k místu, kde schodiště končilo několika ztrouchnivělými deskami, které zakrývaly asi čtyři metry širokou jámu. Za ní sice chodba pokračovala, ale přechod ze dřeva působil jako nastražená past. „Co když nás to neudrží?“ „Sundej batoh a vytáhni lano. Budeme se jistit.“ Karel šmátral po stěnách, než našel výstupek, za který uvázal smyčku. „Jdu první.“ Naklonil se a posvítil dolů do husté tmy.

Navlhlá a shnilá prkna pod jeho tíhou sténala. „Je to v pohodě. Pojď za mnou a přidrž se lana.“ Honza postupoval krůček po krůčku vpřed. Byl téměř u cíle, znenadání však zavrávoral a vrazil do Karla tak prudce, až oba ztratili rovnováhu. Karel stačil popadnout bratra za ruku, přitom upustil krompáč.

Ozvalo se hlasité zapraskání. Honza sebou škubl. Když prkna nadobro povolila a s rachotem spadla dolů, praštilo to s nimi o okraj jámy. Karel se nevzdával, úpěl námahou, jak se pokoušel vyškrábat nahoru, ale lano mu v dlani prokluzovalo. Už se nedokázal udržet.

Zlomek vteřiny oba chlapci máchali rukama ve vzduchu. Nato se zřítili dolů.

Zdálo se, že pád trvá celé věky. S žuchnutím dopadli do čehosi měkkého, co smrdělo jako shnilé odpadky nebo toaleta. „Rozbil jsem si koleno,“ zakvílel Honza a rozplakal se. „Utři si nos.“ Karel podal bratrovi látkový kapesník. Přiklekl k němu a prohlížel si jeho zranění. Kalhoty měl roztržené a kůži odřenou. Nevypadalo to vážně, ale Honza nepřestával bědovat. Nejspíš byl v šoku. „Nic to není,“ utěšoval ho Karel. Z batohu vytáhl pouzdro s první pomocí a ránu mu přelepil náplastí. Pak ukázal svou krvácející dlaň. „Podívej, kouslo mě lano,“ snažil se zlehčit situaci. „Jsme ztracení,“ naříkal Honza z plných plic. „Vzpamatuj se, vždyť se nic hroznýho nestalo,“ okřikl ho Karel. Rozhlédl se a zjistil, že se ocitli v rozlehlé jeskyni, kam bůhvíjak dlouho nevkročila lidská noha. Na zemi se povalovaly třísky a zetlelé listí. „Krompáč nemůžu najít, asi někam zapadl.“ „Jak se dostaneme zpátky?“ úpěl Honza. „Vidím konec lana. Skála je hladká, ale pokusím se tam vylézt. Potom tě vytáhnu.“ „Nezůstanu přece dole sám, když ty polezeš nahoru.“ Honza se třásl a z očí mu stékaly slzy. „Já to nezvládnu.“ „Vždyť na tom nic není. Neboj se.“ Karel mu položil konejšivě ruku na rameno. „Nedopustím, aby ti cokoli ublížilo. Slibuju, že se ti nic nestane. Věříš mi?“ Jeho slova 7

zazněla do ticha s vážností slavnostní přísahy. Stíny kolem se zakomíhaly jako němí svědkové. „Věřím,“ vydechl Honza a pokusil se usmát. „Hodný kluk.“ Karel bratra poplácal po zádech. „Já se nejdřív porozhlídnu.“ „Myslel jsem, že se vrátíme hned,“ namítl Honza. „Chci to tu prozkoumat.“ V Karlově obličeji se zračil fanatický lesk, tak typický pro rodinu z matčiny strany. Honza by ho jistě poznal, kdyby si lépe pamatoval dědečka Bedřicha Hřímala, nejzapálenějšího hledače pokladů na území Čech a Moravy. A taky toho nejchudobnějšího. Shovívavější část příbuzenstva ho považovala za podivína a ta méně dobrotivá... za blázna. Buď bloumal po archívech nebo lezl do starobylých sklepení a neprobádaných jeskyní. Celá desetiletí se honil za přeludy, vždy jen krůček od nalezení skutečně unikátních skvostů. V rodině byl černou ovcí a moc se o něm nemluvilo, protože ho obestíralo tajemství. „Co chceš zkoumat? Jsme v pitomý podzemní jeskyni.“ Honza na něj pohlédl tím nejzoufalejším štěněcím pohledem, jakého byl schopen. „Pojďme domů.“ Karla napadlo, že brášku trochu navnadí. „Dobrá, půjdeme zpátky, ale jsme jen kousíček od cíle. Dědeček mi vyprávěl o havraním králi, který kdysi vedl křižáckou výpravu proti kacířům. Když jeho vojsku hrozila porážka, schoval své bohatství pod Znojmem, aby nepadlo do rukou nepřátel. Šlo o poklad nesmírné hodnoty, obsahoval klenoty, zbraně a několik beden zlata. Navíc jeho součástí bylo cosi cennějšího než všechny skvosty světa.“ „Cosi cennějšího? Ty tomu věříš?“ „Věřím, stejně jako děda. Můžeš se mrknout do jeho zápisníku, co jsem objevil na půdě.“ Karel se tvářil významně, když povolil přezku na svém batohu a vytáhl umolousaný sešit. Ukázal Honzovi stránky hustě popsané úhledným písmem. Některé obsahovaly náčrtky a mapky. „Ty si myslíš, že na nás to bohatství čeká? Proč ho ještě nikdo nenašel?“ Honza asi tušil, jak moc je jeho velký bratr posedlý hledáním pokladů. Dědeček Hřímal mu svými báchorkami popletl hlavu. Ten dědeček, který jednoho dne zmizel a zanechal za sebou zdrcenou manželku, pět dospělých dětí a dvě vnoučata. „Proč ten poklad nikdo nenašel? Důvod je zcela prostý. Ke středu podzemí vedou tak úzké a nízké šachty, že se tam neprotáhne dospělý člověk, pouze děti nebo trpaslíci.“ „Trpaslíci?“ vyprskl Honza a nevesele se ušklíbl.

Karel znovu sáhl do batohu a vyndal kožené pouzdro s loveckým nožem. Měl dlouhou pevnou čepel a střenku v parohu. „Koukni se. Tenhle nůž patřil dědečkovi, půjčím ti ho, jestli chceš.“ 8

„Tak dobře,“ kapituloval Honza, „ale nechám si ho.“ Karel zajásal. Chytil bratra za ruku a postupoval s ním kupředu. Jeskyně byla mnohem větší, než se mu zpočátku zdálo. Vtom si všiml něčeho zvláštního. Zamířil na stěnu čelovku a pak ji zhasl. Skála se matně rozzářila nazelenalým světlem. „Páni,“ užasl Honza. Zvědavost na okamžik přehlušila jeho bázlivé pocity. „Jsou to světlušky?“ „Nevím, asi fosfor nebo řasy. Vypadá to legračně.“ „A co je tohle?“ Honza ukázal na dřevo trčící ze zdi. „Starověká louč. Zapálím ji. Sundej batoh, máš tam sirky.“ Honza si sáhl na rameno. „J-já ho nechal nahoře, když jsem z něj vytahoval to lano,“ vykoktal rozpačitě.

Karel si povzdechl. „Nevadí, máme čelovky a dvě náhradní svítilny. Pojď, omrkneme celou jeskyni. Teče sem voda. Podle mě musí i nějak odtékat. Nejspíš narazíme na jiný východ nebo se dostaneme k řece.“ Pokračovali dál v obchůzce a pomalu ztráceli pojem o čase. Honza měl opět na krajíčku.

Pak v jednom výklenku objevili dveře pobité zrezlými železnými pásy. Někdo je zapřel mohutným dvoumetrovým křížem. Na nadpraží byl vypálený sotva čitelný nápis v cizím jazyce: Lasciate ogni speranza, voi ch'entrate! „Co je to za jazyk?“ zajímalo Honzu. „Asi latina.“ „Proč jsou ty dveře tak nízký?“ „Hm. Dá se jimi projít jen v hlubokým předklonu. Vetřelce se skloněnou hlavou mohli obránci podzemí snadněji zabít.“ „Jenže proč to zatarasili zrovna z týhle strany?“ „Aby je nikdo nemohl vyrazit zevnitř. Ale před čím se chtěli chránit?“ mumlal Karel. „Možná je to varování.“ Karel se na chvíli zamyslel. „Už vím! Zatarasili to z týhle strany, protože to je východ!“ „Východ,“ vydechl Honza. Myšlenkou na návrat domů zjevně pookřál. „Mrkni se na pravý horní roh, je tam nějaká kresba.“ Karel ukázal prstem na věkem zašlé štítové znamení připomínající erb. „Může to být pták. Havran!“ zajásal. „Podle mě to spíš vypadá jako malý dráček.“ „Ne, určitě je to havran. Jsme blízko pokladu!“ Karel vyndal z kapsy sáček, vybalil z něj svou starou Nokii a pořídil fotku. Záblesk na okamžik osvětlil prostor kolem nich.

Honza se bojácně ohlédl.

Odvalili mohutný kříž na stranu a pokusili se dveře otevřít. Byly však zamčené.

9

Karel vzal kámen a bušil do nich. Poté na nich vyzkoušel boty. Nakonec do dveří v rozběhu narážel bokem. Zvuk dutých ran se nesl do všech koutů jeskyně. Po pár minutách to Karel vzdal a mnul si bolavé rameno. Přitom ho něco napadlo. „Použijeme kříž jako beranidlo, pomoz mi.“ Se zaúpěním se jim podařilo těžký kus dřeva zvednout. „Až řeknu tři, rozběhneme se. Ráz, dva... teď!“ Zaduněl výstřel z děla. Tak to aspoň znělo v podání ozvěny, která musela být slyšet všude, snad i ve spícím městě nahoře. „Příště určitě povolí.“ Vrazili do nich celkem jedenáctkrát. Už necítili ruce a kolena jim podklesávala námahou.

Při posledním nárazu se ozvalo zapraštění. Karel přiskočil ke dveřím a ze všech sil se do nich zapřel. S nervy drásajícím zaskřípěním se otevřely.

Karla se zmocnila euforická nálada.

Před nimi se rozprostírala tmavá štola ražená ve skále a svažovala se prudce dolů. „Nemám z toho dobrý pocit, nechoďme tam,“ sýčkoval Honza. „Neboj, nic se ti nestane, vždyť jsem ti to slíbil.“ V tom okamžiku začala poblikávat Honzova čelovka. Bylo pozdě litovat, že s sebou nevzali náhradní.

Karel se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.

Honza váhavě následoval bratra. Snažil se předstírat statečnost, ale byla v něm malá dušička. Čekal je skutečný labyrint z úzkých šachet. Zřídkakdy se rozšiřovaly natolik, že vytvářely výklenky nebo malé místnosti. Občas v udusané podlaze narazili na díry a prolézali jimi do nižších pater. Šelestění je upozorňovalo na malé tvorečky prohánějící se všude kolem.

Došli k zatopenému místu. Chvíli bezradně postávali. Honza zvedl několik kamenů a házel je do vody. „Co blbneš?“ „Zkouším hloubku.“ „Takhle to nepoznáš. Potřebujeme dlouhý klacek nebo tam jeden z nás musí vlézt.“ Karel bez váhání vstoupil do chladné vody. „Sotva po pás,“ řekl a přitom drkotal zuby. „Pojď, to zvládneme.“ Honza přepral svůj strach a vydal se za bratrem.

Několik metrů se brodili, poté chodba mírně zatáčela a stoupala. Vody ubývalo, sahala jim už jen po kolena. Po dvou minutách se dostali do sucha. Oba byli promočení na kost a třásli se zimou. Nemohli se dočkat, až najdou východ.

10

Karel tu překážku zahlédl již z dálky. Štola byla zčásti zasypaná kamenitou sutí.

Nelíbila se mu představa, jak se plahočí zpátky do jeskyně. Nejraději by se vzteky rozbrečel, nechtěl však vyděsit mladšího bratra.

K tomu všemu náhle zhasla Honzova čelovka. Chlapec úlekem ztuhl, zlostně si ji strhl z hlavy a mrštil jí o zem. Rozloučila se slabým zábleskem umírající bludičky. „Fakt skvělý. Tady máš náhradní baterku. Dej na ni bacha.“ Karel vnitřně zuřil, ale záhy se opanoval. Nebyla to ničí vina, že jim pomalu docházelo světlo. Začal holýma rukama odklízet suť. Hrabal jako posedlý, vybíjel si na tom pitomém štěrku svůj vztek.

Zanedlouho vyhloubil úzký tunel, kterým se dalo prolézt. „Drž se za mnou.“ Plazit se po břiše v mokrém oblečení přes hromadu ostrých kamenů nebyla žádná slast.

Honza se bál zůstat sám, a proto se držel co nejtěsněji za Karlem. „Kde je ten východ?“ zeptal se dychtivě, jakmile přelezli na druhou stranu. „Určitě ho najdeme, ale někde tu přece musí být i poklad.“ Honza se ošíval. „Blbý poklad,“ zamručel. Po tváři se mu koulela slza. Hřbetem dlaně si ji otřel a s očima vraženýma do země se vlekl za bratrem.

Ponurou chodbu protínalo několik křižovatek. Štoly z ní odbočovaly do všech stran, svisle dolů i nahoru. Ocitli se v pravém a nefalšovaném bludišti.

Znenadání se ozvalo podivné zaskučení připomínající nářek zraněného zvířete. „Slyšels to? Vepředu něco je.“ „Nic tu není,“ odsekl Karel popuzeně. Nebyl si však jistý, jestli se tou nepatrnou lží snažil uklidnit svého bratra, nebo spíš sám sebe.

Chlapci pokračovali v prohlížení výklenků a místnůstek, ale východ nikde nenacházeli.

Honza se lekal každého šramotu: šmejdění myší, praskání dřeva a šelestu tekoucí vody. Kdejaký stín se v jeho očích proměňoval ve strašidelného netvora. Sebemenší zvuk stačil k tomu, aby se k smrti vyděsil. Netrvalo dlouho a on se rozplakal. Vzlykal tiše, asi se bál, že by ho někdo nebo něco mohlo zaslechnout.

Zato Karel se nebál vůbec. „Tudy vedou další úzké schody, musíme sejít do nižšího patra,“ oznámil nevzrušeně. „Nepolezu dolů. Nechci ten pitomý poklad. Chci domů,“ naříkal Honza.

Při pohledu na nešťastného bratra zmohlo Karla zklamání. Jeho naděje na poklad splaskla. „Dobře, tak budeme hledat cestu nahoru.“ Podzemí města se zdálo být nekonečné. Chlapci bloudili štolami a slepými uličkami.

Neúnavně malovali zvlhlou křídou značky na žulové zdi. Ani jeden z nich nedokázal říct, jak dlouho už tam pobývají.

11

O to víc je překvapilo, když stanuli před zavřenými masivními dveřmi. Nejprve na ně jen zmateně zírali. „Našli jsme to.“ „Východ?“ Karel pokrčil rameny.

V pravém horním rohu dubového dřeva byl stejný erbovní znak, jaký viděli v jeskyni, jen krapet větší. Doprostřed někdo navíc přibil kříž, což podle Karla nevěstilo nic dobrého. Mohlo to být varování?

Jenže touha po pokladu se v něm znovu probudila. Z batohu vyndal šroubovák a začal páčit zrezivělé panty. Pak se do dveří opřel plnou vahou a párkrát do nich vrazil ramenem. Dřevo, které tu ve vlhku tlelo po několik staletí, bez většího odporu povolilo.

Z místnosti se vyvalil nasládle štiplavý puch.

Nastala chvíle ohromeného ticha. Pohled dovnitř oba chlapce na okamžik paralyzoval.

U zdi stálo jedenáct dlouhých dřevěných beden. Působily starobyle, zub času do nich vyhlodal četné díry. „Poklad!“ vypískl Karel vzrušením. „Děda měl pravdu.“ Vrhl se kupředu, všiml si přitom, že jedna truhla je rozbitá a zeje prázdnotou. Pokusil se otevřít jinou. Víko však bylo zatlučené tlustými železnými hřeby.

Honza zprvu nervózně přešlapoval na místě a povytahoval si kalhoty. „My jsme objevili poklad!“ zapištěl. Stále tomu nemohl uvěřit.

Vtom se ozval slabý šum, který se šířil ve zdech a pomalu sílil v syčivý hukot. Místnost toho byla náhle plná. Honza ztuhl jako solný sloup a s vytřeštěnýma očima se křečovitě chytil bratrovy paže. Nepustil se, dokud hluk neutichl.

Karel předstíral, že nic neslyšel. On sám se ničeho nebál a nehodlal ani dávat najevo své obavy. Dál neochvějně páčil zatlučenou bednu. Ve zraněné dlani mu tepala tupá bolest. Pokoušel se na ni nemyslet, ale nijak zvlášť to nepomohlo.

Byli tak blízko vytouženému pokladu! Karel zasunul šroubovák co nejhlouběji a zabral vší silou, která mu v jeho prochladlých údech zbyla. Nedokázal však víko vypáčit. Začal proto na straně odštípávat třísky. Zanedlouho vyhloubil ve dřevu otvor. „Posviť mi dovnitř,“ požádal Honzu.

V kuželu mihotavého světla nejprve nic nerozeznal. Jedna věc mu brzy došla – v útrobách bedny nebyly klenoty, šperky a ani zlato. Cosi se tam ale lesklo. Zadíval se pozorněji. Jakmile jeho oči dokázaly zaostřit, zahlédl řetězy pokrývající vysušenou mumii člověka.

Karel vykřikl a uskočil dozadu. V podřepu zakolísal a s žuchnutím dopadl na zadek.

Echo jeho výkřiku se odráželo ode zdi ke zdi a neslo se dál podzemními prostorami.

12

„Našel jsi zlato?“ kvílel Honza a nevěřícně zíral na bratra. Jeho výraz se mu totiž ani trochu nelíbil. Napřáhl ruce, aby mu pomohl zvednout se na nohy. Přitom upustil svítilnu.

Zhasla a někam se zakutálela. „Vypadá to spíš jako rakev, pojďme raději pryč.“ Vyznělo to skoro jako odpověď, když se ve stěnách opět ozval onen zlověstný šum.

Karel se už nesnažil přetvařovat, že to nic nebylo.

Honzovy bulvy vystouply z důlků a ruce se mu roztřásly. „Copak nechceš hledat jiný východ?“ „Nevím, jak dlouho mi vydrží čelovka. Vraťme se zpátky do jeskyně, třeba se nám podaří vyšplhat až k lanu nebo budeme křičet tak dlouho, než nás někdo uslyší.“ Hukot tentokrát neustával. Sílil a připomínal roj běsnících včel. Navíc se ozývalo škrábání, duté rány a rachot padajícího kamení, jako by se podzemí bortilo. Vycházelo to z podlahy přímo pod jejich nohama.

Karel tlumeně zaskučel a rozběhl se chodbou zpět. Bratr ho následoval.

Poblíž zavylo nějaké zvíře.

Oba chlapci se přinutili utíkat mnohem rychleji. Bez dechu unikali tomu lomozu za sebou. Klopýtali štolami přes kameny a hromady vydroleného zdiva. Duchapřítomně hledali na stěnách křídové značky, které tam dřív zanechali. Karel běžel první, stále se otáčel a popoháněl Honzu ke spěchu. Už mu nezáleželo na tom, že v místnosti upustil batoh s dědovým zápisníkem a s poslední náhradní svítilnou.

Náhle za nimi zazněly těžké kroky, které se rozléhaly strašlivou ozvěnou.

Karel posvítil za sebe a vyjekl. Netušil, zda opravdu zahlédl temnou siluetu postavy, nebo onen hrůzný obraz vytvořila jen jeho fantazie. Když doběhli k bariéře ze suti, vklouzl Karel vmžiku do otvoru. Honza se plazil těsně za ním.

Strop nad průlezem se drolil, padaly z něj drobné kamínky. Vtom Honza vypískl tak vyděšeným hlasem, jako by ho něco kouslo. Řval a natahoval ruku k bratrovi. Jenže Karel se v úzkém tunelu nemohl obrátit a ani nic udělat.

Teprve až se mu podařilo vyklouznout na druhé straně ven, otočil se a hleděl ve skomírajícím pramínku světla do... ponuré prázdnoty.

Bratříček byl pryč. Někde v dálce zaslechl jeho poslední výkřik. Vrhl se zpět za ním.

Sám ječel jako nepříčetný.

Znenadání zahlédl na konci průlezu mrtvolně bílou hlavu s nažloutlýma očima bez zorniček a s vyceněnými zuby. Při tom pohledu by se mu jistě zastavilo srdce a krev by mu stydla v žilách, kdyby dokázal cítit strach. Divoce zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Seshora se uvolnily další a mnohem větší kusy zvětralé žuly a strop se jen pár centimetrů od Karlovy hlavy s žuchnutím zbortil.

13

Do štoly se vyvalil oblak prachu.

Karla spolkla tma.

Několik minut ležel jako omráčený a vykašlával si plíce z těla. Volal bratra a slepě šátral kolem sebe.

Bratříček byl pryč!

Karlovu mysl zastřel pocit neskutečnosti. Jeho mozek odmítal pochopit, co se právě stalo. „Hóónzóó,“ křičel znovu a znovu a po tváři mu stékaly slzy. Zoufale třásl rozbitou čelovkou. Vydala poslední chabý záblesk, poté nadobro zhasla.

Holýma rukama se snažil odstranit suť. Přitom nedbal bolesti ve zraněné dlani, v ulámaných nehtech a v prstech rozedraných do krve.

Náhle pod rukou ucítil cosi hebkého. Našel bratrův posmrkaný kapesník.

Karla přemohlo vyčerpání. Rozplakal se. Jeho nářek zněl v podzemních prostorách dutě. Nemilosrdná ozvěna ho proměnila ve zlomyslný šelest připomínající smích. Tohle místo se mu vysmívalo, přímo se řehnilo jeho naivitě, neštěstí a strašlivé ztrátě.

Vzdal to.

Byl pohřbený desítky metrů pod zemí. V království tmy, ticha a nicoty. V pekle. Nikdy se odtud nedostane. Přikrčil se u zdi, přitáhl si kolena a položil na ně hlavu.

Přál si umřít.

Zprvu Karel ten tlak nezaznamenal. Až po chvíli zjistil, že ho něco tlačí do břicha.

Prohledal si kapsy a nahmatal... svou starou Nokii. Stiskl tlačítko a displej rázem prozářil nejčernější temnotu kolem.

Karel vyskočil na nohy a rozběhl se.

Pořádně si neuvědomoval, jak se hnán pudem sebezáchovy přebrodil zatopeným tunelem a dorazil zpět do jeskyně a ani jak se vyškrábal s krvácející rukou po hladké skále nahoru k lanu. Ani to, jak vyklopýtal po schodišti do sklepení kláštera a vylezl ze studně, než se v městské zahradě pouhý metr od kamenné obruby zhroutil.

14

KAPITOLA 2 ZTRÁTA PAMĚTI Bylo to ideální místo na párty – uprostřed křovisek a lesů s výhledem na vodní nádrž v kaňonu řeky Dyje. Nacházelo se tři kilometry od malebné vesničky Mašovice. Nikoho tu nerušil hluk, oheň a ani kouř, a nikdo se proto neobtěžoval volat hasiče.

Hřejivé babí léto bylo právě v rozpuku, teplota se zarputile držela na dvaceti stupních a v korunách stromů se prvními barevnými známkami ohlašoval podzim. Vzduch voněl stojatou vodou a tlejícím listím.

V podvečer se tu sešlo pár desítek studentů soukromé školy, aby si užili jedinou vycházku v měsíci. Nanosili suché dřevo a klestí na táborák. Dostat sem nahoru bečku ani nezkoušeli. Spokojili se s pivem v plechovkách a několika lahvemi vodky, které obstaral někdo z těch starších.

Oheň líně praskal a vysílal do nebe roje jisker. Ve vyhlídkovém altánu vyřvával ohromný přehrávač. Rámusem drnčel a pochodoval na místě. Nad uširvoucími pazvuky se nikdo nepozastavil. Říkali tomu ear rape.

Karel popíjel pivo a poslouchal vyprávění tlouštíka Matěje, který byl užvaněný jako dámský kadeřník. „... a on vyskočil, rozběhl se, ale zakopl a svalil se trenérovi k nohám,“ řičel chlapec smíchy. Čůrek potu si ze spánku setřel rukávem flanelové košile.

Ze všeho nejraději byl Karel mezi svými přáteli. S nemotorným Matějem, kterého znal od základní školy, s Petrem, dokonale vytrénovaným hezounem, a s Danielem, drobným vyžletem, co mu přezdívali Mrňousek.

Dnešní gratulace přijal Karel rozpačitě. O jeho narozeninách vědělo jen pár lidí. On totiž nesnášel oslavy.

Všude kolem se mísily hovory v nejrůznějších jazycích, zněla tu němčina, angličtina, čeština, ruština, francouzština, španělština, maďarština a slovenština. Studenti klábosili o nedávných prázdninách, přetřásaly se názory na muziku, nové filmy a počítačové hry.

Partička rozjařených nezletilých Rusů do sebe kopala jeden velký panák za druhým.

Daniel s dětskou tváří usrkával čistou vodku z plastového kelímku a snažil se držet krok s Rusy. (Což nedokázal nikdo.)

Netrvalo dlouho a ostré odpolední světlo vystřídal soumrak, který zbarvil horizont do modra.

Karel si dal poslední doušek zteplalého piva a nabídl se, že dojde pro další.

Rozhoupaným krokem kráčel mezi stromy, až byl dost daleko od cvrkotu párty. Stoupl si čelem ke křoví, rozepnul poklopec a úlevou vydechl.

15

Za jeho zády znenadání zapraskala větvička. Karla přepadl divný pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil se a pátral očima v šeru za sebou. Nikoho neviděl.

Zamířil zpět. Cestou vzal z poloprázdného kartonu tři plechovky. Minul hlouček chichotajících se dívek, které obklopovaly chlapce ze čtvrťáku. Cosi jim vykládal a náramně si užíval, že je středem pozornosti. Karel sice neznal jeho jméno, věděl však, že má před sebou premianta. Jeho fotografie totiž visela v jedné z vitrín ve školní síni slávy. Měl dokonale upravenou čupřinu a oči plyšového medvídka. Vypadal jako ukázkový šprt, jenže takový ten oslnivý typ, směsice nabušeného sportovce a intelektuála. Rozhodně to nebyl skrček s brýlemi. Karel na něm nedokázal najít žádnou chybu, ačkoli šprty z duše nesnášel.

Karlův pohled přitáhla blondýnka, která mezi obyčejné dívky nezapadala. Mírně řečeno. Působila spíš jako bytost z jiného světa: vysoká, štíhlá, s bledou pletí, rudými rty a dlouhými vlnitými vlasy. Kráska se zdála být namyšlená a nepřátelská. Karla si ani nevšimla. Jemu bylo hned jasné, že pro ni představuje méně než pouhý vzduch. Nevadilo mu to. On sám měl raději milé a přirozené dívky, které neubližovaly ostatním jen proto, že mohly.

Karel se přidružil ke svým přátelům a poslouchal jejich vtipkování na účet Mrňouska Daniela, který stačil vypít pár kelímků vodky. Nezvládal zřetelně artikulovat slova a sotva se držel na nohou. Brzy se odpotácel k ohni, kde si kecnul na zadek a usnul.

Pak ji Karel spatřil. Opravdu přišla. Matylda. Příjemná dívka, která si nikdy na nic nehrála. Nebylo divu, že se mu líbila. Měla ohnivě rudé vlasy a lehce nalíčený obličej.

Vypadala nádherně, ačkoli se ráda oblékala jako kluk.

Bavila se s dvěma kamarádkami. Karel po ní občas nenápadně juknul, jak se mylně domníval. Ve skutečnosti na ni zíral neomaleně jako puk.

Matylda se odpoutala od svého doprovodu a přistoupila ke Karlovi. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ usmála se. Sáhla do kapsy a vytáhla stříbrnou krabičku převázanou modrou stužkou. „Díky,“ vyhrkl Karel. Jen stěží skrýval rozpaky. „Pouhá maličkost,“ prohodila v angličtině. Matylda totiž pocházela ze Skotska.

Zanedlouho si povídali bez zábran jako staří známí.

Krajina nad říčním kaňonem se pomalu hroužila do tmy. Na nebi se třpytily první hvězdy. „Ty jí nedáš pokoj, co?“ zahučel za jejich zády kdosi tak neurvalým způsobem, jak to umí pouze zhrzený nápadník. Karel ho hned poznal podle silného ruského přízvuku.

Oleg byl o hlavu menší a tetování se mu táhlo přes celý krk. Ruce si vrazil do kapes a bojovně vypjal hruď. Očividně měl upito.

16

„Chceš do držky, vole?“ procedil Karel skrz zaťaté zuby.

Všichni okolo zmlkli a civěli jejich směrem. Oleg se opile kymácel a veškerou snahu věnoval tomu, aby nemotorné pohyby vybalancoval. Hučel přitom cosi v ruštině. Neznělo to zrovna lichotivě. „Dej si pohov,“ prskla Matylda.

Za Olegem se objevili jeho tři stejně pokérovaní kumpáni, kteří si Karla zlostně měřili.

Dávali najevo, že by stačilo jediné slovo, aby se na něj bez váhání vrhli.

Karel, sám dostatečně povzbuzený alkoholem, zatnul pěsti a postoupil o krok kupředu.

Jemu kryli záda tlustý Matěj a čahoun Petr. „Vykašlete se na to.“ Matylda chytila Karla za loket a táhla ho pryč.

Z Olegových úst se ozval hurónský smích. Matylda křikla na jeho adresu několik drsných nadávek. Smích ho vmžiku přešel. Uraženě se stáhl. „Pojďme se projít,“ šeptla Matylda Karlovi.

Nejprve ho napadlo, že si dělá legraci. Pak na sobě pocítil žárlivé pohledy Olega, které nesmírně hřály jeho ego. Přikývl.

Klopýtali spolu po pěšince, co vyšlapala divoká zvěř nebo turisté. Mezi stromy panovala mnohem větší tma než na mýtině. Vydali se k plochým kamenům, kde se usadili. Povídali si a hleděli na tesknou hladinu vodní nádrže postříbřenou mihotavým svitem hvězd a měsíce.

V Matyldině společnosti bylo Karlovi dobře. Voněla po růžích a pivoňkách. Když se začala třást chladem, nabídl jí svou mikinu. Ruku položil jemně kolem jejích ramen. Poté ji přitáhl k sobě. Nic nenamítala. Dotkl se její tváře bříšky prstů. Políbil ji na spánek a ústy se téměř dotkl...

Měl to být jejich první, nesmělý polibek.

Přítomnost té podivné postavy Karel zaznamenal koutkem oka. Vykukovala zpoza stromu ve vzdálenosti několika desítek kroků a upřeně je pozorovala. Zpočátku jí nehodlal věnovat pozornost, jenže ona se znenadání přiblížila.

Karel se prudce napřímil.

Z temného stínu vyšel drobný človíček a postavil se na místo, kam dopadalo měsíční světlo, nejspíš aby si ho mohli lépe prohlédnout. Byl to asi dvanáctiletý chlapec s tak sněhobílou pletí, že se Karel téměř polekal. Oči mu podivně plály, jejich rudá barva připomínala zaschlé kapky krve. Měl špinavý, dlouho nemytý obličej, mastnotou slepené vlasy, odrbané a obnošené oblečení. Holá kolena mu čouhala z nohavic.

Karel strnul. Nedokázal uvěřit tomu, co vidí.

17

„Běž k ostatním, prosím tě, musím si něco vyřídit,“ požádal Matyldu. Už už se chystala cosi namítnout, ale všimla si Karlova vážného výrazu a rozmyslela si to. Přikývla a vykročila po pěšince zpátky k ohni.

V tu chvíli se událo několik věcí najednou. Chlapec jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Matylda vykřikla. Karlovi někdo podkopl nohy tak surově, že padl na záda a vyrazil si dech. Tlumeně zaúpěl. Když se pokoušel vyskočit na nohy, dostal silný úder do týlu.

Karel ztratil vědomí.

Přišel k sobě v kaluži čehosi lepkavého. Nejprve otevřel jedno oko, potom druhé. Byla tma jako v pytli, a proto nerozpoznal nic kromě nejasných obrysů krajiny.

Uvědomil si, že leží na silnici. Na tvrdém asfaltu s hlavou u středové čáry. V dálce zahlédl světla. Chtěl se zvednout, jenže svaly mu vypověděly službu.

Světla se přibližovala. Zavřel oči.

Zaslechl zaskřípění brzd a poté nevrlé zaklení řidiče, který vystoupil z auta a váhavě se k němu vydal. „Chlapče,“ oslovil ho, jakmile k němu došel, „jsi v pořádku?“ Hloupá otázka, pomyslel si zraněný. Ležet na cestě a být v pořádku přece vůbec nejde dohromady. Pohnul prsty a tiše zasténal.

Muž nejistě rozhodil ruce. Zdráhal se kluka dotknout a nehodlal s ním ani zatřást, aby se dověděl, jak na tom je. „Vydrž, zavolám záchranku,“ řekl a odkráčel k autu. Bylo slyšet, že telefonuje. Zajíkal se a hluboký hlas mu vzrušením přeskakoval.

S povzdechem típnul hovor a obrátil se ke zraněnému, kterého by byl raději nikdy nepotkal. Silnice před ním však zela prázdnotou. Rozběhl se k místu s tmavou skvrnou na asfaltu. Zíral na ni jako zkoprnělý, když zjistil, že je to louže krve. „Chlapče?! Kde jsi?“ zakřičel muž do hloubi lesa táhnoucího se po obou stranách cesty. „Záchranka už sem jede,“ dodal. Ohlédl se ke svému vozu, jedinému osvětlenému bodu v těchto bohem opuštěných končinách, a bez dalšího rozmýšlení vsoukal své sudovité tělo dovnitř. Ozvalo se tůrování motoru, pak zaúpění týrané převodovky. Auto se svištícími pneumatikami urychleně odjelo.

Zraněný se zanedlouho probral, tentokrát v jakési škarpě, nebo spíš v prohlubni plné čerstvé hlíny. Byl dlouho v bezvědomí a neviděl blikající majáček záchranky, která párkrát projížděla po silnici pouhý kilometr odtud.

Zpoza mraku vykoukl srpek měsíce a zalil větve vzrostlých stromů svým chladným, lhostejným světlem. Kluk se posadil a rozhlédl. Zdání neskutečnosti ho zamrazilo podél páteře. Vypadalo to, že sedí v mělkém hrobě.

18

Netušil, jak se tam dostal.

Sáhl si na krk a pohlédl na prsty. Byly šarlatově rudé. Krev mu stékala v pramíncích na rameno a po zádech. Brzy ho přemohlo vyčerpání a on omdlel.

Když znovu procitl, bolelo ho celé tělo. Zkusil se postavit, ale šlo to ztěžka. Jeho svaly byly ztuhlé, jako by tu strávil noc. Na sobě měl pouze džíny a tričko s nápisem: Made in Znojmo. Limited edition. Kupodivu mu nebyla zima. Naopak ho rozpalovala horečka.

Vyškrábal se z jámy ven.

Okolní krajina se nořila do přívětivého namodralého světla, právě se rozednívalo.

V korunách stromů švitořili ptáci. Byla to ta nejmírumilovnější scéna, jaká se vídá snad jen v pohádkách. Až na jednu maličkost. Někdo ho poranil, omráčil a pokusil se ho v lese pohřbít.

Nedokázal si vybavit, kde je a odkud sem přišel. Neznal ani své vlastní jméno. V jeho paměti zela pořádná díra. Úporně se snažil na něco vzpomenout. Nenapadla ho jediná věc. Způsobily to nějaké drogy? Co jiného to mohlo být?

Jeho krk stále krvácel. Navíc i v týle cítil bolest, jako by ho kdosi praštil. Lebka mu třeštila a byla podivně dutá. Prohmatal si čelo, spánky a nakonec celou hlavu. Ve vlasech našel koláč zaschlé krve.

Plácal se po kapsách džínů a objevil ne zrovna čistý kapesník. Přitiskl si ho na ránu.

V kapse měl žmolky žlutých lístečků vypráním zcela nečitelné, stříbrnou krabičku vyhlížející jako dárek, benzínový zapalovač a klíč. Netušil však, ke kterému zámku patří. „Haló, je tu někdo?“ zakřičel.

Nikdo se neozval.

Rozhlížel se po nějaké známce přítomnosti lidí. Hledal stavení, stezku, pokácené stromy nebo hromady sklizeného roští. Jenže les okolo byl divoký a liduprázdný.

Postupoval pomalu kvůli hustému podrostu ostružinových a šípkových keřů. Jejich ostny se mu zarývaly skrz džíny do kůže. Brzy si rozedral lýtka do krve.

Nevěděl, jak dlouho bloudil, než došel k mýtině na skále, kde se válely prázdné plechovky od piva. Uprostřed se černalo vyhaslé ohniště. Odtud spatřil vodní nádrž, která se klikatila údolím s ležérní elegancí obrovitého hada. Všechno mu připadalo povědomé a známé, měl dojem, že už tu někdy byl.

Mezitím se rozednilo a vyšlo slunce. Paprsky se mu zabodávaly do očí jako drobné neviditelné šipky. Přepadl ho pocit, že se mu lebka brzy rozskočí. Nejspíš se tam usadila partička kovářů, kteří mu roztloukali mozkové závity na kaši.

Nechal se vést svým instinktem a zamířil dál po pěšině vedoucí mezi stromy. Začínalo ho děsit, že dosud nepotkal živou duši. Netrvalo dlouho a on vyšel na louku, kde mu nekosená tráva sahala až po stehna. Konečně se dostal na volné prostranství. Před 19

sebou zahlédl kamennou zeď vysokou aspoň tři metry. Na ní ležel ostnatý drát. Zpoza zdi vykukovaly střechy starobylých budov, jediných široko daleko.

V duchu úpěnlivě žadonil, aby to nebylo pouhé obluzení, fata morgana nebo výplod pomateného mozku. Doplahočil se k obří kované bráně. Hned vedle se nacházela menší branka, vchod pro pěší. Na sloupku visel zvonek s malinkým displejem. Seshora ho sledovaly dvě kamery.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, a zazvonil.

Na displeji se objevil kulatý obličej s knírem připomínajícím kartáček na zuby. Muž cosi pronesl znuděným, elektronicky odcizeným hlasem. „Ehm... to jsem já... mohl byste mi otevřít?“ zahuhlal chlapec a doufal, že se vrátný nebude ptát na heslo nebo dokonce na jméno. Ozvalo se táhlé zadrnčení bzučáku a branka se skřípavě otevřela.

Vstoupil na příjezdovou cestu vysypanou štěrkem. Přilehlý park byl hezky upravený.

Fasáda budov se ve světle žlutě leskla. Vše působilo renovovaným a opečovávaným dojmem. Ba i okna zářila svěží čistotou.

Rád by se někoho zeptal, zda si může zavolat. Ale s kým chtěl telefonovat, to zatím nevěděl. Všechno se mu totiž vykouřilo z hlavy. Nepamatoval si žádná čísla a ani jména příbuzných. Neznal ani své jméno. Nesmírně se mu však ulevilo, že už není sám v pustině. Sám uprostřed ničeho.

Se zrakem zabodnutým do země se snažil nenápadně proklouznout kolem hloučku štěbetajících dívek a chlapců, kteří postávali u lavičky v parku. Nehodlal je oslovit, neboť předem nedokázal odhadnout jejich reakci. A výsměch byl to poslední, co nyní potřeboval. Odvážil se k nim vyslat jediný postranní pohled.

Vtom ji uviděl. Nebo spíš ona uviděla jeho.

Ta dívka byla vskutku krásná. Vypadala na sedmnáct. Měla štíhlou postavu a blonďaté kadeře jí splývaly ve vlnách na útlá ramena. Její smaragdové oči na něm udiveně utkvěly.

V té chvíli zapomněl na bolest. Zapomněl na všechno, co vlastně zapomněl.

Pokoušel se nepropadnout panice. Cítil se trapně, protože byl zválený a špinavý.

Instinktivně se přikrčil. Jistě nadešel okamžik, kdy zazní jízlivá poznámka ve smyslu, kde se tu vzal, co tu chce a ať ihned vypadne.

Nic takového neuslyšel.

Sklonil hlavu a vrazil ruce do kapes. Dívka na něj dál zírala jako na zjevení a její oči ho doprovázely až ke vchodu budovy. Doufal, že tam najde někoho dospělého, s kým by si mohl promluvit. Už se takřka rukou dotýkal mohutných dveří a přemýšlel, zda má zaklepat či zabušit, když si všiml, že se k němu rázným krokem žene nějaký kluk a tváří se naštvaně.

20

Strnul v očekávání katastrofy. Zatím netušil, jak velké měl štěstí, že potkal právě tohoto tlouštíka naditého do školní uniformy. „Kdes byl, Karle?“ spustil bez okolků a rádoby ladným pohybem si odhrnul z čela přerostlou ofinu.

Aha, takže jsem Karel, pomyslel si Karel. „Co to s tebou je?“ „Nic mi není.“ Karel se zastyděl, jelikož první věta, kterou pronesl, byla lež. „Vždyť vypadáš jak ohřátá zdechlina.“ „Dík, přesně tohle jsem potřeboval slyšet.“ „Už jsem chtěl uvědomit ochranku, žes zmizel. Měl bys strašný průser.“ Tlouštík přejel pohledem po Karlově oblečení. „Seš umazaný od krve a na krku máš škrábance,“ řekl a jeho zorničky se rozšířily. „Zmlátil tě někdo?“ „Já si vůbec nic nepamatuju, mám děsnou kocovinu. Nevíš náhodou, co jsem včera vyváděl?“ „Jak to myslíš? Včera? Seš pryč dva dny. Nebyls tu celou pitomou neděli.“ „T-to... není možný.“ Karel úplně všechno zazdil. Ten pocit prázdnoty v duši ho děsil. „Pařili jsme v sobotu večer na vyhlídce. Slavili jsme tvý narozky. Mrňousek zcepeněl a Petr ho musel při zpáteční cestě nést na zádech.“ Tlouštík se chrochtavě zasmál. „Ty ses někam zdejchnul... s Matyldou. Tys byl do teď v lese?“ Pohlédl na Karla téměř obdivně. „Asi jo.“ „A proč jsi tak očumoval Báru, vždyť to je ta největší kráva na škole.“ Kluk mávl rukou ke skupince u parku. „Nevím, asi jsem mimo.“ „Ježkovy zraky.“ V tlouštíkově tváři se blýsklo pochopení. „Ty máš zas tu svou amnézii, viď?“ „Zas?“ „Jo, zas. To je fakt síla,“ hlesl zamyšleně. Pak najednou strnul. „Měl by sis zajít na pokoj pro učebnice a taky se převléct. Ale pospěš si, ať nepřijdeš pozdě.“ „Hm?“ Karel nechápavě zvedl obočí. Měl tu snad vlastní pokoj? „Však víš, máme vyučování...,“ napověděl tlouštík přehnaně trpělivým tónem, jako by byl Karel mentálně retardovaný. „Aha.“ Karel zíral na kluka, který ho zjevně znal. Hřála ho myšlenka, že někam patří. Že patří sem. Do téhle krásné zahrady a honosných školních budov. Nesmírně se mu ulevilo. Mohl ze své mysli vypudit všechny katastrofické scénáře, kam by se poděl, jak by asi našel svou rodinu, přátele a především sám sebe.

21

„Hele pojď, pomůžu ti,“ navrhl tlouštík, když si všiml Karlova vykuleného výrazu. „Díky,“ vydechl Karel vděčně. Tenhle kluk s neforemným tělem byl jeho spásou. Jen si nedokázal vybavit jeho jméno. A nepotkat ho, neznal by ani to svoje. Karel, hm.

Vstupní portál s mohutnými dubovými vraty měřil na výšku nejméně čtyři metry. Karel užasle zalapal po dechu, jakmile vešel do velkolepé haly. Křížovou klenbu nesly mohutné sloupy a barevnou vitráží pronikala dovnitř záplava ranního světla.

Tlouštík se do Karla zaklesl, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, a neustále cosi brebentil. Karel jeho blízkost vnímal se zvláštní dávkou nervozity.

Vystoupali po mramorovém schodišti do prvního patra, prošli chodbou a zastavili se před dveřmi. Karla napadlo, jestli k nim náhodou nepatří ten klíč, co má v kapse. Chtěl ho zastrčit do zámku, ale kluk ho předběhl. „Jsem tvůj spolubydlící,“ vysvětlil.

Ozvalo se tiché cvaknutí a dveře se neslyšně otevřely.

Jejich pokoj nepřipomínal obyčejnou studentskou kolej, nýbrž vkusně zařízené hotelové apartmá s nádechem nenápadného luxusu. Karel hleděl na pěkný nábytek ze světlého dřeva, měkký koberec, pečlivě ustlané postele, koženou sedačku a dva psací stoly. Pořádek v místnosti, kde bydleli dva chlapci, byl přinejmenším zarážející. Cosi Karlovi napovídalo, že si neuklízí sami.

Vzdálenější zeď se honosila plakátem Teenage Mutant. Plakát vlevo hlásal: School sucks! To si Karel v duchu přeložil jako: Škola je naprd! Poznal, která postel je jeho.

Nalevo mu to připadalo náramně blízké a známé. Nyní si byl jistý, že tady skutečně žije.

Nemohl si však vzpomenout, jak se jmenuje jeho spolubydlící. „Měl by ses osprchovat a převléct,“ řekl tlouštík. „Jsi umazaný od krve. Co se ti vůbec stalo?“ Karel mlčel. Uvažoval o tom, zda mu má vylíčit, že ho někdo poranil a pokusil se ho v lese pohřbít. Jenže on by mu pak kladl příliš mnoho otázek. Otázek, na které Karel neznal odpovědi. Vše by se tím jen zhoršilo. „Nevím, já... mám hrozný okno,“ zalhal nakonec. „Propánakrále.“ Kluk pozvedl oči ke stropu. „Zase se to spraví, uvidíš.“ Karel vytáhl z kapsy stříbrnou krabičku a položil ji na psací stůl. „Dárek od Matyldy, viď?“ „Kdo je Matylda?“ „Ty si fakt nic nepamatuješ?“ „Ani ň.“ „Hm.“ Tlouštík pokradmu pohlédl na Karla, nejspíš se chtěl ujistit, že si nedělá legraci. „Matylda McGregorová je milá holka. Vždycky se ti líbila.“ 22

Karel rozvázal stužku a dárek si vybalil. Byla to luxusní propiska s broušeným povrchem. „Páni. Víš, Karle, nerad tě honím, ale za deset minut nám začíná výuka. Upaluj do koupelny. Šoupnu ti mezitím sešity do báglu.“ „Díky moc... ehm...“ Karel na něj tázavě juknul a samými rozpaky si zajel rukou do vlasů. Bylo mu trapně, že nezná jeho jméno. „... Matěji,“ napověděl mu. „Matěji, jasně. Promiň.“ „Heleď, počkám na tebe, ale mrskni sebou. Na Felsovu hodinu nechceš přijít pozdě, věř mi.“ Karel si v duchu zoufal, netušil totiž, které ze dvou úzkých dveří vedou do té zatracené koupelny. Riskl to a vybral si ty napravo. Pohled dovnitř mu téměř vyrazil dech. Tohle vskutku nečekal. Nebyla to jen nějaká ušmudlaná společná sprcha, nýbrž pěkná světlá místnost s červenozlatými kachlemi, velkou vanou a sprchovým koutem.

Svlékl si špinavé oblečení a nechal ho ležet na zemi.

On, chlapec se ztrátou paměti, si nepamatoval, jak vlastně vypadá. Stoupl si před obrovité zrcadlo a bez hnutí zíral na svůj obraz. Měl docela hezký, ale únavou strhaný, bledý obličej, vystouplé lícní kosti a jemně tvarovaný nos posetý pihami. Pod chrpově modrýma očima se rýsovaly temné kruhy. Do tváře mu padaly plavé rozcuchané vlasy se zapleteným listím a kousky větviček. Jeho tělo bylo poseto četnými škrábanci, modřinami a zaschlou krví.

Sklopil zrak, protože ho v silném světle bodových lamp začal pálit. K tomu se přidala tupá bolest v čelisti.

Zalezl do sprchy a pustil vodu naplno. Vyjekl, jakmile se ledový proud dotkl jeho ramen. Z vlasů mu crčela voda zbarvená do ruda. Během pár vteřin se opláchl. Ani nepočkal, až potečete teplá. Osušil se a prohledal skříňku nad umyvadlem. Potřeboval náplast, aby si mohl ránu na krku přelepit.

Z koupelny vyšel v boxerkách. „Hustý prádlo,“ uchechtl se Matěj. Zjevně nedokázal od Karla odtrhnout pohled. Pak se vzpamatoval, chvatně přešel k oknu a předstíral, že ho venku cosi zaujalo.

Karel se rozhlédl po pokoji a přemýšlel, kde má asi uložené čisté oblečení. Otevřel posuvné dveře skříně, která byla nejblíž plakátu School sucks! Hodil na sebe tílko a modrou košili, šedé sako se školním emblémem a čisté kalhoty, prostě ty nejnudnější věci v šatníku.

Matěj mu podal batoh napěchovaný k prasknutí. „Naštěstí máme dnešní kurzy společný, dovedu tě k učebně.“ 23

„Jaký kurzy?“ „Nad stolem máš vyvěšený rozvrh.“ Karel si letmo prohlédl přehled na korkové nástěnce a zkoprněle ho sundal. „A dneska je...“ „... pondělí,“ dopověděl Matěj. „Co jsou to za divný předměty?“ podivil se Karel. „Světová literatura, ekonomická geografie a informační technologie, všechno v angličtině.“ „Vybral sis je sám na začátku školního roku, kamaráde.“ „Děláš si srandu?“ Matěj zavrtěl hlavou a poklepal si na zápěstí na pomyslné náramkové hodinky. „A ve středu – evropské dějiny, mezinárodní kapitálové trhy a finanční podnikání, vše pro změnu v němčině. Navíc mám španělštinu a francouzštinu. Copak mluvím tolika jazyky?“ „Už jen pro tvý dobro doufám, žes všecko nezapomněl. Byla by pěkná fuška, kdyby ses to musel učit znovu od píky.“ Matěj se zahihňal a dlaní si teatrálně přikryl ústa. „Hm. A v češtině se tu nevyučuje?“ „Ale jo. V pátek odpoledne máš kulinářskou akademii. Učí ji ten slavný kuchař Pol...

Pol... Poltergeist!“ „No bezva,“ ušklíbl se Karel nevesele. Skládal rozvrh tak dlouho, až z něj zbyl mrňavý čtvereček. Zastrčil si ho do kapsy. „Pojď už. Máme dvě minuty zpoždění,“ prohlásil Matěj při pohledu na mobil. „Fels si určitě vymyslí nějaký krutý trest.“ Matěj svěsil ramena. Nejspíš o školních trestech věděl své. „Snad to nebude tak zlý,“ poznamenal Karel, ale jeho slova zněla spíš jako zbožné přání.

Matěj ho chňapl za loket a táhl ze dveří pokoje. Chvátali bludištěm chodeb s klenutými stropy a reliéfy na zdech. Odevšad na ně shlížely kamery v hladkém stříbrném designu.

Dnešek začal pro Karla tím, že se vyhrabal z čerstvého hrobu. Zraněný, opuštěný a ztracený uprostřed ničeho. Neměl ponětí, kdo vůbec je. List osudu se však znenadání obrátil v jeho prospěch. Nyní ho čekaly obyčejné starosti. Naprosto všední den.

To ho potěšilo. Ba co víc, byl za to nesmírně vděčný.

24

KAPITOLA 3 PASŤÁK Na malém displeji u vchodu do učebny vyťukal Matěj šestimístný kód. Ozvalo se cvaknutí elektronického zámku a dveře se neslyšně posunuly ke straně. Odhalily útulnou místnost osvícenou namodralým světlem promítačky. Seděl tam asi tucet studentů a všichni do jednoho vypadali... znuděně.

Učitel Fels, mohutný, plešatý padesátník, stál za katedrou a cosi přednášel. Za jeho zády zářila promítací plocha s nápisem: Philip Roth – The Human Stain. Lidská skvrna, přeložil si Karel bleskově.

Jakmile učitel zmerčil opozdilce, v půli věty svůj výklad utnul. „Good mornig,“ vyhrkl Matěj schlíple. „I'm sorry for being late.“ Karel za ním se přikrčil. „To jsou k nám hosti. Sedm minut zpoždění. Žlutý lístek pro oba, což znamená písemný trest.“ Fels mluvil anglicky a z jeho hlasu čišel radostný sarkasmus.

Matěj se na svou tloušťku docela ladně protáhl mezi lavicemi a ztěžka dosedl na židli.

Kývl na Karla bezradně postávajícího uprostřed třídy a poklepal na volné místo vedle sebe. „Panu Devorovi zřejmě došla řeč. Do příští hodiny napíšete pětistránkovou esej o Rothově zobrazení klíčových konfliktů amerického způsobu života.“ Fels se tvářil vítězoslavně, jako by mu trestání studentů přinášelo jakýsi zvrácený pocit zadostiučinění. „Připomínám, že pokud obdržíte další žlutý lístek, bude mi ctí vyplatit vám trest tělesný.“ „To si dělá srandu, ne?“ pošeptal Karel Matějovi, když se učitel otočil zpět k prezentaci.

Matěj zavrtěl hlavou a očima zabloudil na zeď za sebou, kde v ohromném kovovém rámu za sklem hrdě visel školní řád. „Zvláštní výnos, bod dvacet pět: ‚Souhlas s tělesnými tresty je podmínkou přijetí do soukromé vzdělávací instituce‘.“ „Snad tu nezavedli útrpný právo?“ uchechtl se Karel.

Matěj nevypadal, že by mu bylo do smíchu. Naklonil se blíž a tiše pravil: „V minulým roce jsem kopal odvodňovací příkop kolem celýho hřiště. A to jsem jen dvakrát zapomněl úkol. Nikdy v životě jsem se tak nenadřel.“ „Naši rodiče byli asi dost zoufalí, že nás sem poslali.“ „Anebo zlomyslní.“ Karel nevrle přemýšlel o tom, jaký trest by hrozil za tři žluté lístky. Zavěšení za kotník, španělská bota, palečnice nebo natahování na skřipec? Nejspíš tu měli i stylově zařízenou školní mučírnu.

25

Výkladu v angličtině Karel naštěstí rozuměl skvěle. Hřálo ho u srdce, že mu z paměti nevypadlo úplně všechno. Nemusel řešit slovíčka a gramatiku, jednoduše přepnul do módu angličtina a sledoval výuku.

Dvouhodinovka světové literatury se však vlekla. Zvlášť když Fels přešel k předčítání dlouhých pasáží z románu Indignation – Rozhořčení. Zatažené žaluzie, šero a v neposlední řadě jeho monotónní hlas umocňovaly letargii a spavou náladu ve třídě.

Nakonec jim Fels přehrával nezáživný dokumentární film o spisovatelově životě a díle.

Karel sotva dokázal udržet pozornost.

Další kurz, ekonomickou geografii, Karel téměř prospal. Mhouřil oči, protože ho z nějakého důvodu nesnesitelně pálily. Několikrát se štípl do stehna, aby zůstal vzhůru.

Jaký trest by asi dostal, kdyby mu hlava spadla s žuchnutím na lavici?

Bylo přesně dvanáct hodin a deset minut, když se konečně rozezvučel zvonek ohlašující polední přestávku. Matěj trval na tom, že půjdou na oběd.

Karel od soboty nic nejedl a z prázdného břicha se mu rozléhalo neustávající škručení.

Měl hlad jako vlk. Jenže když s Matějem sešel do přízemí, kde se nacházela studentská jídelna, a ucítil pach spálené cibule, vařené mrkve, hovězí pečeně a vývaru s nudlemi, udělalo se mu zle. Ten puch se mu zdál natolik odporný, že nemohl vejít dovnitř. Měl dokonce pocit, jako by se mu v rozbouřeném žaludku tvořil ledový blok s ostrými hranami. „Víš, já... jsem si to rozmyslel, nepůjdu s tebou, je mi nějak divně.“ „Dej si aspoň polívku. Něco teplýho ti prospěje. Navíc tu vaří skvěle, tak už pojď a nezdržuj.“ Matěj mu nedal šanci na únik a pevně se zaklesl za jeho loket.

To důvěrné gesto vyvedlo Karla na okamžik z míry, a tak ho Matěj snadno postrčil do kamenného sálu s gotickou klenbou.

Skoro všechny stoly byly obsazené. Věk studentů se dal odhadnout docela lehce: cosi mezi čtrnácti a osmnácti. Karel zaslechl halasnou směsici nejrůznějších jazyků.

S Matějem se postavili do fronty před výdejní pult s polévkou. „Máme tu na dvacet národností. Támhle vzadu jsou Maďaři, Rakušáci a Němci. Ten kolohnát s rozpláclým nosem se jmenuje Bruno,“ povídal Matěj. „A co ta partička pokérovaných kluků?“ „Ti patří k ruský sekci. Být tebou, dal bych si pozor a necivěl na ně tak. Dají se lehce vyprovokovat.“ „K čemu?“ „Ke rvačkám. Jsou bohatí a hrdí a ze všeho nejradši se rvou,“ odpověděl Matěj. „U okna sedí anglická sekce. Patří k nim dva Američani, co s námi chodí na IT.“ „A ta hezká holka s culíkem? Připadá mi povědomá.“ Karel přemýšlel, odkud ji zná.

26

„To je přece Matylda, ty troubo. Nepotěší ji, žes ji totálně zasklil.“ Karel se na rusovlasou Matyldu zadíval. Byla výjimečně zajímavá a krásná. Když zachytila jeho pohled, poťouchle se zaculil jejím směrem. „Panenko skákavá, nečum na ni tak,“ napomenul ho Matěj. Potřásal hlavou a strkal Karla kupředu.

Oba si vzali tác, příbor, ubrousek, rohlík a misku s vývarem. Pak postoupili k pultu s hlavním jídlem. „Většinu děcek z ročníku potkáš na společných hodinách nebo sportovních aktivitách.

Přitom se seznámíš se všemi národnostmi, co tu studují. Rozvrh si sestavuješ sám.

Nabídka je ohromná. Vyučuje se převážně v angličtině, pouze dva kurzy máme v češtině.

Každý má navíc nejmíň tři cizojazyčný kurzy.“ „Myslíš angličtinu a němčinu?“ „A ruštinu, španělštinu, francouzštinu, latinu, starořečtinu, japonštinu a čínštinu. Naše škola si na tom opravdu zakládá. Používají se nejmodernější výukové metody. Například cizinci, kteří chodí na češtinu, musí navštěvovat i logopeda. Učí se správně vyslovovat sykavky a taky l, r a ř, aby tak nežvatlali.“ Karel si vybral z nabídky krvavý steak a hranolky s tatarkou. Rozhodl se ignorovat skutečnost, že jeho žaludek začíná metat kotrmelce.

Následoval Matěje ke stolu, kde seděli tři chlapci. O něčem se tlumeně bavili. Kývli na pozdrav, jako by se znali odjakživa. Karel položil tác s obědem vedle vysokého sportovce.

Ten si Karla chvíli přeměřoval. „Čau, kdes trčel? Od soboty jsem tě neviděl.“ Karel pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, což mělo znamenat: Nevím o čem mluvíš. „A co ten tvůj sněhobílej ksicht? Vypadáš jak ředitel vápenky.“ „Nech ho. Není mu dobře,“ snažil se Matěj zachránit situaci.

Karel mlčky bloudil očima po partičce kolem stolu. Jejich jména si nepamatoval.

Naklonil se blíž k Matějovi. „Co jsou všichni zač?“ „Ten sporťák nalevo je Petr Kulík, ten vyzáblý blonďák je Thomas Krejčí, vedle něj sedí Michal Klíma.“ Karel kývl směrem k oknu. „K jaký sekci patří ten stůl vzadu?“ „Tam sedí mazáci ze čtvrťáku. Toho nabušenýho svalovce jistě znáš. Je to Vašek Mlynář, premiant školy.“ „Hm,“ zamumlal Karel. Ochutnal trochu polévky a zakousl se do rohlíku. Při vší snaze a vlčímu hladu, který v útrobách pociťoval, dokázal polknout pouhá tři sousta.

Naslouchal rozhovorům a občas se uchechtl na správných místech. Všiml si drobného neduživého chlapce. Obličej měl posetý rudými fleky a na okraji nosní dírky mu zasychala 27

krev. Blížil se k jejich stolu. Znenadání k němu přiskočili tři mnohem větší kluci a úmyslně do něj narazili.

Chlapec ztratil rovnováhu a zavrávoral. Měl co dělat, aby udržel svůj tác. Přikrčil se a ušklíbl. Nijak jejich zlomyslné počínání nekomentoval. Chechtající se trojici obloukem obešel a pokračoval v chůzi, jako by se nechumelilo. Oni se dál pobaveně pošťuchovali a mumlali za jeho zády cosi posměšného. „A to je Daniel Jeřábek,“ zašeptal Matěj Karlovi. „Přezdíváme mu Mrňousek. Přitahuje pohromy jak hromosvod blesky.“ „A ti tři darebáci?“ „To jsou Martin Noháč, Hugo Mrňák a Ivor Sítař ze druháku. Pořád Mrňouska otravují a šikanují. Kradou mu svačiny, ačkoli si tu můžou nabrat jídla, kolik chtějí.“ Daniel ztěžka dosedl na volnou židli a zabořil svůj pohled do talíře. Očividně se nehodlal s nikým vybavovat.

Petr se k němu naklonil a zeptal se, jestli má dát – jak dvakrát zdůraznil – „těm třem debilům do držky“.

Daniel však zavrtěl hlavou.

Karel ukrojil kus steaku a vyválel ho v tatarské omáčce. S nechutí ho vložil do úst a pokoušel se polknout. To byla přesně ta chvíle, kdy mu žaludek skočil do krku. Poté následovalo salto mortale. „Omluv mě,“ šeptl Matějovi a spěchal na záchod, aby vyzvracel z těla tu odpornou pachuť. V umyvadle si pak chladnou vodou opláchl tvář a zadíval se do zrcadla. Zjistil, že Petr měl pravdu s tím „sněhobílým ksichtem“. Jeho pleť byla skutečně mnohem bledší než ráno.

Po pár minutách vyšel Karel z toalety a chystal se vejít zpět do jídelny. Náhle mu někdo zezadu poklepal na rameno. Otočil se.

Před ním stála rudovlasá dívka a zeširoka se usmívala. „Dělala jsem si o tebe starosti.

V neděli ses nikde neukázal a nebrals mi mobil,“ řekla Matylda.

Karel se ošíval. „Ztratil jsem se v lese,“ vykuňkal. Teprve potom si uvědomil, jak hloupě to zní. „Co máš s krkem?“ „To si bohužel nepamatuju.“ „Náplast máš úplně prosáklou krví,“ vyjekla Matylda a v očích se jí blýskla panika. „To nic, asi jsem se škrábl o větev,“ zalhal Karel s předstíraným klidem. „Díky za tu hezkou propisku.“ „Líbí se ti?“ „Moc,“ usmál se Karel. Rád by se Matyldy vyptal, co se dělo o sobotní noci. „Nevíš náhodou...,“ začal, když vtom se za nimi objevila skupinka Rusů.

28

Matylda poplašeně zamrkala a odtáhla se. „Ehm... nezlob se, už musím běžet.

Uvidíme se na jízdárně. A skoč si s tím zraněním na ošetřovnu.“ Karel hleděl za rusovláskou, jak kráčí k širokému schodišti a mizí v patře. Prokličkoval mezi studenty trousícími se z oběda a vrátil se do jídelny, která byla již skoro prázdná.

Matěj na něho čekal u stolu. „Jsi v pohodě?“ „Zvládnu to,“ odtušil Karel a odnesl svůj tác s nedojedeným jídlem k dopravnímu pásu na špinavé nádobí. „Zbývá nám dvacet minut. Nevypadneme ven se trochu provětrat?“ „Hm. Proč vlastně ne.“ Venku bylo teplo. Babí léto nabíralo na síle, záhony růží a sametový trávník zalévalo ostré polední světlo. Karel mhouřil oči, protože ho sluneční paprsky pálily na sítnici.

Nejraději by si nasadil tmavé brýle, kdyby měl nějaké u sebe. Ani bolest hlavy nepolevovala. Tupé pulzování ve spáncích bylo nesnesitelné. Musel se držet, aby hlasitě neskučel.

Přešel do stínu vzrostlého dubu, který mu najednou připadal nezvykle příjemný. Shodil batoh z ramene, sedl si na holou zem a unaveně se opřel o kmen stromu. „Ty, Matěji?

Jak dlouho se známe?“ Matěj si kecnul na zadek vedle Karla. „Ehm... od první třídy jsme spolu chodili na znojemskou základku. Seděli jsme v jedný lavici.“ „Hm. Tak to mám štěstí, co?“ „To si piš.“ Matěj se zazubil.

Karel se zahleděl na pás lesů táhnoucích se v dáli. Jeho pohled padl na ostnatý drát připevněný na zdi, která obklopovala pozemek. „Proč je tu taková ostraha? Copak jsme... zavření?“ Matěj se nejprve hýkavě zasmál a poté zvážněl. „No, tohle je dost drahá soukromá internátní škola s psychologickým servisem. Máme však tvrdá pravidla jako v nápravným zařízení pro mládež. Nejmenuje se to sice polepšovna, ale všem je jasný, že sem zazobaní rodiče odkládají nezbedný potomky, když si s nimi neví rady.“ „Takže jsme ve skutečnosti v pasťáku?“ Karel měl co dělat, aby skryl nemilé překvapení, které v něm hrklo. „Neříkej to moc nahlas. Bohatí lidi to neradi slyší.“ Matěj se otočil a ukázal rukou směrem ke vchodu, kde se pyšnila zlatá vývěska: Nadace Herberta von Eisensteina – Mezinárodní vzdělávací a internátní zařízení pro mimořádně nadané žáky. „Tyhle pozemky koupil před mnoha lety pan von Eisenstein. Tehdy tu stával jen polorozpadlý středověký klášter. Zachovalejší část dal zrenovovat – hlavní budovu, obě křídla a sklepy.

29

A pak to všechno nechal obehnat vysokou zdí, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný.“ „Anebo ven,“ poznamenal Karel suše. „To není škola, ale nedobytná pevnost. Jsme tu zavření jako v pasti.“ Matěj si povzdechl. „Ne. Vlastně... nevím. Možná jsme trochu hlídaní,“ připustil, „jenže za dobrý chování nám dávají i vycházky. Jednou do měsíce. Člověk si zvykne. Jsou zde děcka zahraničních podnikatelů, manažerů a politiků. Jsi ve vybraný společnosti, abys věděl.“ Vybraná společnost mimořádně nadaných grázlů, přemítal Karel. Co asi musel provést nezletilý kluk, aby ho sem rodiče poslali? Co asi provedl Matěj? Nevypadal zrovna jako chlouba rodiny. „Tohle zařízení je pro děcka,“ pokračoval Matěj, „co se vymykají běžnýmu rámci a mají problémy s pravidly a autoritou. Je ale jen pro ty nejlepší a nejchytřejší, co hovoří plynně nejméně dvěma světovými jazyky. Umíš si představit, že bychom my dva s našimi znalostmi chodili do běžný školy a uměli líp anglicky a německy než naši učitelé? S tím mám spoustu trpkých zkušeností ze základky. O francouzštině a počítačích ani nemluvě.

Navíc opravdový pasťák s ostrahou je jinačí kafe. Můžeš mi věřit, strávil jsem tam čtvrt roku.“ „Proč tě strčili... do pasťáku?“ Matěj se zhluboka nadechl. „Nestalo se nic dramatickýho. Vyhodil jsem s kamarády do vzduchu jeden úplně mrňavý bankomat, jen tak z legrace,“ ušklíbl se. „Byl z toho průšvih.

Moje máma se nijak zvlášť nezlobila, jenže s otcem jsem měl kvůli tomu peklo. Víš, on je docela staromódní a zastává názor, že trpím podivnými sklony. Chce, abych se víc pochlapil.“ Karel přisvědčil, ale neměl ponětí, jak to Matěj myslel. Byl sice zvědavý, nechtěl však působit vlezle. Čekal, zda mu kamarád o svých podivných sklonech poví víc. Neudělal to. „Některým z nás nejspíš vyhovuje být daleko od domova a hlavně od rodičů,“ řekl Matěj a smutně zíral před sebe na štěrkovitou stezku, která se táhla mezi stromy. „Jenom mě štve, že tady nesmíme mít vlastní elektroniku. Mobil sice máme povolený, ale jen ve volným čase. Můj počítač mi fakt chybí.“ „Nevíš náhodou, jestli jsem měl taky mobil?“ „Ptáš se mě, jestli je nebe modrý?“ zahihňal se Matěj. „Každý člověk pod sluncem má mobil. I ty jsi vedl život online.“ „Nemůžu si vzpomenout, kam jsem ho dal.“ „Být tebou, prošmejdil bych pokoj. Třeba sis ho někam založil, kámo.“ Karla napadlo, že by neškodilo, kdyby se po svém telefonu porozhlédl.

30

„A co tvoje paměť? Je trochu lepší?“ „Pořád stávkuje, navíc se cítím divně,“ odvětil Karel. Dalo se vůbec jeho příšerné rozpoložení, ona hryzavá bolest ve vnitřnostech, třeštění hlavy, tepání v čelisti a nebývalá přecitlivělost na světlo vystihnout obyčejným slůvkem divně? Připadal si vyšťavený jako citrón. „Matěji, co vlastně víš o mojí amnézii?“ „No, nic moc. Natáčíš si videodeník a během pár týdnů se ti vždycky postupně vrací vzpomínky, ale –“ Matěj se znenadání zatvářil rozpačitě. „– ale co?“ „No, nikdy jsi nepůsobil jako někdo, koho by návrat paměti těšil.“ Karel nervózně vydechl. Hlavou mu svištěly myšlenky. Co když ve svém nitru objeví nějakou skrytou hrůzu? Co když někomu ublížil? „Zvládneš to, uvidíš. Všecko si zas vybavíš,“ řekl Matěj konejšivým tónem.

Karel se na vlastní kůži přesvědčil, že amnézii rozhodně nelze brát na lehkou váhu.

Vždyť se ráno probral uprostřed divočiny. „Víš, Matěji, rád bych se dopátral, co se mi o sobotní noci přihodilo. Říkal jsi, že jsem někam zmizel s Matyldou, jenže já mám okno.

Nevšiml sis náhodou něčeho divnýho?“ Matěj kroutil hlavou. „Cokoli zvláštního?“ naléhal Karel. „Hm. Já nevím. Nejspíš to nic neznamená, ale ten večer se tam objevil jeden mladší kluk, který s námi nechodí na školu.“ „A nepřišel ti nějak... podezřelý?“ „Ne. Vlastně jo, když se teď ptáš. Ty jeho oči... byly takové vážné... skoro dospělé.“ „Jak vypadal?“ „Už ani nevím. Bylo mu nanejvýš třináct. Nezdržel se dlouho, brzy odešel.“ „Hm.“ Karlem otřásla myšlenka, že toho kluka možná zná, jenže si zaboha nemohl vzpomenout odkud. „Poslyš, Matěji. Neříkej nikomu o mojí amnézii. Chci, aby to zůstalo mezi námi.“ „Petr s Danielem o tom ví, ale neboj se, tvoje tajemství je dobře střežené.“ Čtvrthodina na čerstvém vzduchu uběhla příliš rychle. Oba se zvedli a zamířili do učebny informatiky. Čekal je poslední předmět.

Matěj naznačil Karlovi, že jejich postarší učitel Tony Wood studoval programování na univerzitě v době, kdy byly počítače v plenkách. Pokulhával za hyper rychlým vývojem a měl co dělat, aby neztratil krok i se svými studenty.

31

Tony Wood zadal třídě tvorbu vývojových diagramů k algoritmům. Z Matěje se vyklubal učiněný génius, všechny úlohy vyřešil mezi prvními. Půlka třídy skončila příliš brzy a po zbytek hodiny se nudila.

Zato Karel se nedokázal soustředit vůbec. Logické myšlení se mu zadrhávalo. Rušili ho dva chlapci, kteří seděli za ním. Neustále si cosi šuškali. Karel si je pamatoval z oběda, kde mu je Matěj představil jako Michala a Thomase.

Karel nastražil uši a zaslechl střípek jejich rozhovoru: „... praise lord Gaben! Sales are coming. Zejtra začíná na Steamu výprodej.“ „Už se nemůžu dočkat.“ „Připrav si peněženku. Chvála pánu Gabenovi!“ Když Karlovi spadl papír se zadáním, sehnul se a všiml si, že mají Michal s Thomasem pod deskou pracovního stolu schované notebooky. „Co jsou ti dva zač?“ zeptal se Matěje šeptem. „Zdejší ajťácký hvězdy. Patří k hackerský špičce.“ „V patnácti?“ „To bys koukal, co všecko dovedou. Michal se před rokem naboural do pražskýho hostingovýho centra.“ „Nekecej. Proč to udělal?“ „Prý z legrace a taky protože mohl.“ Sotva to Matěj dořekl, ozvalo se táhlé zavytí sirény. „Požární poplach,“ zaburácel učitel Wood nevrle. „Máme třicet vteřin, než do místnosti začne proudit hasicí plyn. Všichni padejte ven.“ Seběhli po mramorovém schodišti do přízemí. Když Karel procházel vstupní halou, zahlédl nalevo za řadou sloupů jakousi místnost, jejíž dveře zely dokořán. Byla plná počítačů, monitorů a strážců.

Do parku proudily debatující davy studentů. Vesele se pošťuchovali a povykovali.

Nikdo z nich nebyl vystrašený. Zjevně brali požár na lehkou váhu. „Světe div se, poplach se záhadně opakuje ve stejnou dobu – v pondělí ve čtrnáct hodin,“ pronesl Matěj s významně povytaženým obočím. „To mají na svědomí ti dva, viď?“ Karel nepatrným gestem ruky ukázal na Michala a Thomase, kteří se čemusi náramně hihňali. „Když oni se v hodinách Tonyho Wooda děsně nudí. Ale nech si to pro sebe, aspoň nám vždycky odpadne zbytek vyučování.“ „Jak to vůbec provedli?“

32

„Asi se nabourali do monitorovacího systému ostrahy. Je to pro ně hračka.“ Matěj vydal chrochtavý zvuk, který měl zřejmě představovat nonšalantní uchechtnutí. „Ti kluci dokážou na dálku ovládat veškerou elektroniku na škole.“ „Zrajou pro kriminál,“ neodpustil si Karel. „Naopak. Jsou to machři.“ Matěj se rozhlížel po známých tvářích. Pak zmerčil Daniela a Petra a koketně se zazubil. Vytáhlý sportovec ho na oplátku přátelsky poplácal po rameni, jako by se jednalo o zažitý rituál.

Usadili se na jedné z laviček a zírali na chaos před školou, odkud se právě vyrojili členové ochranky. Karel je poznal podle černého oblečení a podle zbraně za opaskem.

Z dáli se ozývalo houkání hasičského automobilu, co se k nim řítil po úzké asfaltce.

K završení dokonalé vzrušující podívané Karlovi chyběl už jen mamutí sáček s popcornem.

Celou hodinu hasiči a strážci prohledávali budovy, statek, stáje i kapli svaté Barbory s přilehlým hřbitovem, ale nikde neobjevili kouř. Nejspíš došli k názoru, že se jedná o planý poplach.

U příjezdové cesty se nyní dohadovalo pět dospělých. Všichni divoce gestikulovali.

Hlavní slovo měl muž, čtyřicátník v elegantním obleku. Svým důstojným vystupováním dával najevo, kdo je tady pánem.

Vedle něho jako pěst na oko působila žena v nejlepších letech. Měla na sobě naprosto nemožné brčálově zelené úpletové šaty a k tomu háčkované pončo. Završením oné vizuální katastrofy byly její tenisky a nedbalý drdol s vlasy trčícími do stran jako koruna královny trapasů. „To je ředitel Hofmann a zástupkyně Říčná,“ poznamenal Petr, když si všiml Karlova tázavého pohledu. „A ten hezký vazoun?“ „Myslíš toho, co připomíná nabušenýho Colina Farrella zkříženýho s mladou verzí Kráčející skály?“ vložil se do hovoru Matěj, který ze strážce nemohl odtrhnout oči. „To je Hynek. Šéf ochranky,“ odpověděl Petr a šlehl po Matějovi pohledem. „On a jeho lidé jsou ve dne zalezlí v monitorovací místnosti. Hlídají školu přes kamery.“ „On vypadá tak... dokonale... mužně, bere mi to dech. Asi omdlím,“ pronesl Matěj jako ve snu. „Jdi se vycpat, vole. Musíš s tím pořád otravovat? Vždyť je to můj brácha,“ řekl Petr zhurta. „Není on náhodou...?“ Matěj dál čučel na Hynka s pusou dokořán. „Zavři si tu uslintanou hubu, frajere, a nech si zajít chuť.“ 33

Karel se zasmál a nechal Matěje a Petra, aby na sebe dál prskali a pošťuchovali se.

Sledoval dění u příjezdové cesty. Ani nemusel natahovat uši, bylo zcela zřetelně slyšet, o čem dospělí diskutují. Velitel hasičů totiž hulákal jak na lesy. Nadšením zrovna nejásal, protože sem vyjeli zbytečně. Už zas. Hrozil, že školu požene k zodpovědnosti. Ředitel Hofmann ho uklidňoval. A nejspíš přislíbil místnímu sboru dobrovolných hasičů vydatnou finanční dotaci nebo jim nabídl zakoupení přenosné požární stříkačky, jelikož velitel uprostřed věty řvát přestal a mlčky přikývl.

Hasiči odjížděli zpátky k vesnici. Tentokrát pomalu a bez houkání.

Na čele ředitele Hofmanna se rýsovaly hluboké vrásky. Tvářil se vážně. Zavolal si Michala a Thomase. Pobavený úsměv oběma darebákům vmžiku zmizel ze rtů. Ředitel si s nimi promluvil. Očividně nebyl padlý na hlavu a věděl, kdo planý poplach způsobil.

Chlapci se neodvážili nic namítat. Oba ztuhle hleděli na špičky svých tenisek. Poté, co Hofmann skončil s kázáním, se schlíple odvlekli zpět do školy.

Rozruch kolem požáru se utišil. Ředitel vyzval zvučným hlasem studenty, aby se vrátili do vyučování.

Karel se culil od ucha k uchu, když opět usedl do lavice po boku Matěje. Hřálo ho vědomí, že i přes několik nečekaných zvratů dnešek docela dobře zvládl. Zatím toho o sobě nevěděl mnoho, tři věci však věděl jistě: Tak za prvé nebyl zrovna svatoušek, což mu připadalo jako skvělá zpráva. Za druhé mu nechyběla odvaha, nebál se a nehodlal se zaleknout žádné výzvy, ať byla jakákoli. A za třetí měl kamarády a mohl se spolehnout na jejich pomoc.

Pasťák nepasťák. Karel se ocitl na mimořádně zajímavém místě. Rozhodně se tu nenudil a to se mu líbilo čím dál víc.

34

KAPITOLA 4 BOJOVÝ SPORT V sedm hodin ráno zazvonil budík. Karel ho jednou dobře mířenou ranou umlčel.

Neochotně se vyhrabal z postele. Bolesti hlavy a čelistí stále nepolevily. Pociťoval vlčí hlad, jenže při pomyšlení na jídlo se mu zvedal žaludek. Se zalepenýma očima nakráčel do koupelny. Vyčistil si zuby a ošetřil ránu na krku. Umanul si, že dnešní den zvládne stejně úspěšně jako ten včerejší. Žádná kocovina přece netrvá věčně.

Nachystal si do batohu věci podle rozvrhu. Z psacího stolu si vzal stříbrnou propisku od Matyldy a nábožně ji uložil do pouzdra. Přibalil teplákovou soupravu a tenisky na bojový sport. „Doprovodím tě k šatně, jestli chceš,“ nabídl mu Matěj, který se právě vrátil ze snídaně. „Ty nebudeš cvičit?“ „Tu příšernou buzeraci si milerád odpustím. Naštěstí mám latinu.“ Karla čekalo úterní dopoledne na hřišti a neměl tušení, o jaké buzeraci to Matěj vlastně mluvil. Tělesné námahy se nebál. Cosi v jeho nitru mu říkalo, že má sport rád. Mohl se při něm vybít a uvolnit.

Do začátku kurzu zbývalo dvacet minut, a proto nezamířili do šaten nejkratší cestou, která by vedla spojovací chodbou mezi hlavní budovou a západním křídlem, ale vzali to přes anglický park. Matěj tvrdil, že si procházkou po ránu rád pročistí hlavu, aspoň mu půjde lépe skloňování latinských slovíček.

Převážná část pozemku školy se nořila do mléčného oparu. Stromy, zdi i železná brána na konci příjezdové cesty vystupovaly ze sychravé mlhy jako přízraky. Vzadu vykukovala věžička kaple svaté Barbory. Drobné kapičky utkvívaly Karlovi a Matějovi na řasách a ve vlasech. Vzduch se mísil s vůní tlejícího listí a bláta.

Karel si všiml skupiny dívek, které se shlukly kolem hezkého chlapce ze čtvrťáků.

Něco vyprávěl a ony se zaujetím poslouchaly. Oslňoval je svým ostrovtipem. Pointa byla nepochybně dokonalá, neboť následovala salva smíchu. „Premiant Vašek,“ zašeptal Matěj nábožně.

Karel v hloučku objevil blondýnku Báru. Pamatoval si ji ze včerejška. Ležela Matějovi v žaludku tak moc, že ho před ní varoval.

Oba zamířili k lavičce v nejvzdálenějším koutě parku. „Co to máš na krku?“ ozval se zničehonic za Karlovými zády dívčí hlas. Ohlédl se.

Stála. Tam. Ona. 35

Náramně jí to slušelo, ačkoli měla na sobě pouze školní uniformu. Karel se divil, že ji nedoprovází žádná uhihňaná kamarádka. Přistoupila blíž a bez jakéhokoli dovolení nebo varování mu odhrnula límec košile.

Bleskurychle zachytil její prsty. Jen co se jich dotkl, tak zase ucukl, jako by ho kopla elektřina. „Co se ti stalo? Ta rána na krku ti krvácí,“ řekla Bára a zahleděla se na Karla tak intenzivně, až mu přeběhl mráz po zádech.

Znervózněl. Nebyl zvyklý, aby ho někdo pozoroval takhle zblízka.

Bářiny oči potemněly podezřením. „Máš úplně ledové ruce. Nejsi nemocný?“ „Nic mi není,“ zalhal Karel. Ve skutečnosti se cítil strašně a navíc ho asi sužovala horečka.

Matěj civěl na oba s pootevřenou pusou, ale tvářil se přitom, jako by kousl do kyselého jablka. „Zajdi si na ošetřovnu. Na ten krk by se ti měla podívat doktorka.“ Nebyla první, kdo mu to poradil. Srdce mu tlouklo na poplach, na druhé straně se tetelil radostí ze zájmu tak krásné dívky. „Hm. Asi jo,“ připustil.

Bářin nečitelný výraz nahradil šibalský úsměv. „Máš neuvěřitelné štěstí. Nikdo nepostřehl, že jsi o víkendu zmizel. Měl bys pořádný průšvih.“ „Ty sis toho všimla?“ Karel nevycházel z údivu. „Asi budu mít smůlu. Včera ráno mi otevíral branku vrátný s knírem. Nejspíš už to nahlásil.“ „Hm. Ten se jmenuje Oskar, pracuje v ochrance. Promluvím s ním, aby vymazal zápis o tvém příchodu.“ „To bys pro mě udělala? Fakt díky. Seš... skvělá,“ pronesl Karel a vnímal, jak se mu do hlavy žene krev. Lichocení dívkám nebyla zrovna jeho parketa. Přišlo mu, že komplimenty zněly vždy tak trochu falešně.

Matěj se zamračil a začal špičkou boty okopávat drn trávníku. „My už musíme jít,“ vyhrkl najednou a chytil Karla za loket. Vší silou ho táhl od Báry pryč.

Karel stačil dívce na rozloučenou věnovat jen bezduchý úsměv ohromeného imbecila.

Když se Matějovi podařilo dostat ho do bezpečné vzdálenosti, zamručel: „Heleď, nezahrávej si s ní.“ „Já si s nikým nezahrávám, sakra,“ zasyčel Karel. Jenže zároveň myslel na to, jak moc je asi Báře sympatický. Jeho nitro přímo jásalo.

Zřejmě se tvářil dost poťouchle, protože ho Matěj zpražil kárajícím pohledem. „Nechápu, co ti ta holka chce,“ bručel. „A ten protáhlý ksicht si laskavě odpusť.“ „Možná není tak špatná, jak si myslíš.“ „Já mám na lidi čuch. Říkám ti, že je nebezpečná.“ 36

„Čím je podle tebe nebezpečná?“ „Co já vím? Nejspíš by tě sežrala zaživa.“ Karel zvrátil oči v sloup. „Věř mi, Karle, ona patří ke hvězdám školního nebe a většinou se ochomýtá jen kolem premianta Vaška. Kde je on, je i ona. Oni dva tvoří oslnivý pár. A my dva obyčejní smrtelníci jsme tu pouze od toho, abychom přihlíželi.“ „Přesto...,“ odporoval Karel. „No právě... přesto... Což mi dělá největší starosti.“ Matěj si mnul čelo. „Já to nechápu, vždyť ona je čtvrťačka a ty jsi...“ „Já vím. Jsem nula z druhýho ročníku.“ Matěj neřekl nic. Což bylo vlastně lepší. Nebo horší. Čelní strana západního křídla se skvěla barevnými vitrážemi. Společně vešli dubovými vraty do haly s dlažbou vykládanou červeným a bílým mramorem do tvaru šachovnice.

Karel vzhlédl a údivem se mu zadrhl dech. Stropní klenby zdobily nádherné starobylé malby. Připadalo mu, jako by se ocitl v chrámové lodi nějaké katedrály. „Támhle máme posilovnu, boulingovou dráhu, bazén a místnost pro meditaci,“ poznamenal nevzrušeně Matěj. Poté ukázal rukou směrem k jedné ze tří chodeb. „Tudy půjdeš nejprve rovně, na konci doleva a pak na druhé odbočce vpravo. Tam jsou šatny na trénink bojových sportů. Zlom vaz,“ ušklíbl se. Z očí mu přitom sršely zlomyslné jiskřičky.

Otočil se a odsvištěl na hodinu latiny.

Najít šatnu s řadami železných skříněk byla vskutku hračka, zvlášť když se z ní trousili studenti ve sportovním oblečení. Karel se převlékl do modrých tepláků a vytahaného trička s nápisem: I'm not weird.

Bočním východem se dostal na volné prostranství s tenisovým kurtem, basketbalovým hřištěm a oválem se škvárovým povrchem, kde byly barevně vyznačené běžecké dráhy.

Uprostřed oválu stál překážkový parkur a kovová konstrukce se zavěšenými lany.

Karel se připojil k Petrovi a Danielovi, které si naštěstí pamatoval ze včerejška.

Pokradmu pozoroval premianta Vaška, jak se zdraví s většinou starších chlapců a dívek.

Na chvíli ho zamrzelo, že sám není tak oslnivý a úspěšný.

Tři široce rozkročení trenéři už na ně čekali. Tito namakaní pořízci střídavě – a tudíž bez ustání – řvali nebo pískali kovovými píšťalkami na bezmála dvě desítky svěřenců.

Nyní Karel na vlastní kůži poznal, co Matěj mínil onou buzerací. Běhal zahřívací kolečka, plazil se ve vlhkém písku a šplhal po laně. Tohle nebyl pouhý sport, nýbrž skutečný dril.

Největší a nejuřvanější trenér Medard Horák, ramenatý vazoun ve vojenských kalhotách a s baseballovou čapkou posazenou kšiltem dozadu, je nutil dělat nekonečné 37

série kliků, dřepů a sklapovaček. Za nedostatečné nebo pomalé provedení je trestal dalšími cviky.

Ještě ráno se Karel domníval, že mu třeští hlava. Nebylo to vůbec nic proti tomu, jaké utrpení prožíval teď. Samou bolestí by dokázal lézt po zdi. Jeho čelist nesnesitelně pulzovala, jako by mu ji někdo nafukoval pumpičkou na kolo a důkladně se v ní rýpal kovovým páčidlem. Navíc ho na rukou pálily stržené puchýře ze šplhání po laně.

Karel zíral na Daniela, drobné vyžle s dětským obličejíkem, který se probojovával parkurem odhodlaně a s vypětím sil. Přesto za všemi stále zaostával. V jeho tváři se však nezračil ublížený výraz poraženého, ale cosi velmi tvrdého.

V naprostém kontrastu k Mrňouskovi působil Vašek. Na hřišti byl jak ve svém živlu. Na každou překážku se bez váhání hbitě vyšvihl, cviky prováděl rychle a bez sebemenší chybičky. Touha vyrovnat se premiantovi Karla dokonale přešla. Pomalu ho začínal nesnášet.

Konečně vyšlo kostrbaté slunce a rozehnalo poslední cáry mlhy. Vzduch se oteploval.

Karel cítil, jak mu stéká pot po spáncích. I ostatním studentům vytvořila námaha v podpaží a na zádech mokré koláčovité skvrny.

Na řadu přišla bojová příprava. Ve dvojicích trénovali levý a pravý hák, zvedáky, postranní kopy na ucho, na bránici, na stehno. Jeden z dvojice si nasadil lapy, které tlumily údery. Každých pět minut se střídali.

Poté měly následovat zápasy v kickboxu. Baseballová čapka odložila píšťalku a vybrala tři chlapce. Mezi nimi byl Karlův kamarád Petr, dále premiant Vašek a Boris, pokérovaný kluk z ruské sekce. Měli vytvořit týmy, které se vzájemně utkají.

Vedoucí družstev si vybírali nejzdatnější jedince. Nejžádanějším byl hromotluk Bruno, jeho jméno zaznělo jako první. Boris vyvolával především své kumpány, včetně Olega.

Zato nejmenšího kluka nechtěl nikdo. Mrňousek nervózně přešlapoval s rukama zabořenýma v kapsách a pohledem zapíchnutým do země. Karel šťouchl Petra loktem do žeber. „Mrňou... ehm... Daniel Jeřábek,“ zamumlal Petr a zároveň sebou cukl. Sám asi nemohl uvěřit tomu, co právě vyslovil.

Daniel na tom byl podobně. Udiveně na kamaráda zíral, jako by se mu chystal vynadat. Pak si to zřejmě rozmyslel a schlíple se došoural ke své skupině.

Ostatní týmy pookřály v naději, že je nyní Petrovo družstvo vyřízené. Mrňouskova přítomnost ho jistě oslabí a oni získají mnohem větší naději na vítězství. „Proti mazákům ze čtvrťáku stejně nemáme šanci, ale aspoň se snažte moc neztrapnit,“ poradil jim Petr hlasem, z něhož zaznívalo špatně skrývané zoufalství.

38

Vedle škvárového hřiště leželo modré tatami se třemi oranžovými čtverci o velikosti ringu. Trenéři přinesli dva proutěné koše a rozdali všem ochranné vybavení jako bandáže, helmy, chrániče zubů a suspensory.

Jeden z trenérů si stoupl před zápasiště. „Je povolen pouze lehký kontakt. Jeden druhého můžete zasáhnout pěstmi nebo nohama. Používání loktů a kolen je zakázáno.

Vaším cílem je prorazit soupeřovu obranu. Za zásah dostanete body.“ Vedoucí týmů určovali své borce. Utkání probíhala souběžně, každé trvalo tři minuty.

Pravidelně se ozývaly pokyny rozhodčích a hvizd píšťalek.

Karel si klekl na okraj tatami a sledoval dění v ringu. Nyní byl povolán Daniel. Boris proti němu poslal svou nejmenší bojovnici Marisu, drobnou dívku s hezkým kulatým obličejem.

Trenér Horák s baseballovou čapkou ji zarazil a zařval: „Bruno Wolf.“ Z hlasu mu čišelo škodolibé potěšení, že vyvolal toho největšího kolohnáta.

Petr otevřel překvapením ústa dokořán a důrazně protestoval. I v ostatních dvou skupinách se ozvalo nesouhlasné reptání.

Bruno se zarazil a otočil se k Horákovi. Chystal se s ním diskutovat. Ten ho však vzteklými posunky poslal do ringu. Bruno zabrblal na jeho adresu pár nelichotivých slov v němčině.

Všichni rázem zmlkli.

Pohybem hlavy doleva a doprava si Bruno prokřupal krční obratle.

Mrňouskovi vyrazily na čele krůpěje potu. S jiskřičkou odhodlání se postavil do obranné pozice. Po zaznění píšťalky začal kroužit kolem Bruna, který se tvářil, že slabšího nemíní uhodit ani omylem. Mrňous zaútočil. Pokusil se pravačkou o zvedák, ale nedokázal zasáhnout hromotlukovu čelist. Bruno napřáhl ruku tak líně a těžkopádně, jako by odháněl otravnou mouchu. Mrňous stačil uhnout.

Oba skýtali nevšední podívanou. „David a Goliáš,“ komentoval to Petr. Neusmíval se však.

Mrňousek provedl sérii přímých úderů, jenže ruce měl příliš krátké. Vyskočil tedy do výšky a kopl hromotluka do břicha. Najednou šel z toho prťavce strach.

Bruno se pohyboval pomalu. Svůj první kop směřoval na Mrňousovu hlavu. Jeho helmy se ale dotkl velmi zlehka. Asi se bál, že svému drobnému protivníkovi ublíží. „Bojujete jak slečinky,“ zavřeštěla baseballová čapka.

Pouhá vteřina nepozornosti stačila k tomu, aby Bruno udeřil Mrňouska pěstí do obličeje. Tím jediným, parádně mířeným hákem ho knokautoval.

Nejspíš to byla rána z milosti.

39

Mrňous zvrátil oči v sloup a šel k zemi jako hadrový panák. Jakmile dopadl, rozezvučela se píšťalka. Zápas skončil.

Ve skupinách se rozhostilo pobouřené ticho. Všichni hleděli na trenéra Medarda Horáka. Ten neřekl nic, jen se tvářil znechuceně.

Karel a Petr vběhli do ringu a poklekli vedle Mrňouska. Byl při vědomí. Když se posadil, ze rtů a nosu mu crčela krev. Petr mu podal ruku, aby mu pomohl se zvednout. „Vypadám snad, že potřebuju pomoc?“ odbyl ho nevrle Mrňousek. Postavil se a na vratkých nohách přešel na okraj hřiště, kde rozmrzele plival krvavé sliny do trávy. „Karel Devor,“ vyvolal Petr. „Oleg Orlov,“ pronesl Boris a v očích se mu zlomyslně zablýsklo.

Baseballová čapka se spokojeně ušklíbla.

Karel si zul tenisky i ponožky a vešel bosý do ringu. Naproti němu stanul potetovaný Oleg v trenýrkách a tílku. Jeho bicepsy představovaly ukázku pravidelného tréninku v posilovně. Karel zaujal bojový postoj. Levačkou si kryl bradu a pravačku připravil k úderu. Lehkými poskoky se přemísťoval po tatami a obratnými pohyby unikal úderům a kopům. Byl vyšší než Oleg a měl delší údy. Snažil se toho využít. Kopl soupeře do boku a dvakrát do ucha. Získal pár bodů.

Asi půl minuty kolem sebe kroužili. Pak Oleg zaútočil. Surově. Jeho údery neměly s lehkým kontaktem nic společného. Ve tváři se mu zračila nesmírná chuť Karlovi ublížit. „Vraz mu jednu,“ povzbuzoval Olega jeden z jeho kumpánů.

Karel překvapeně zamrkal a v tu chvíli schytal do brady tvrdý pravý hák. Vykolejilo ho to tak, až se zapotácel. Před očima mu tančily stříbrné hvězdičky.

Oleg si posměšně odfrkl.

Karel cítil v ústech měděnou chuť vlastní krve. Znenadání se v něm něco hnulo a probudilo to cosi nebezpečného. Popadl ho děsný vztek. Přímo pěnil zlostí. Z jeho hrudi se ozvalo sotva slyšitelné zavrčení.

Toužil to Olegovi natřít a pořádně ho zmlátit. Vyrazil rychlou sérií úderů a kopů.

Připadal si jako stroj. Jako mlátička. Zmocnila se ho nemilosrdná zběsilost a bušil do svého soupeře hlava nehlava.

Oleg se zmohl pouze na to, že zvedl ruce k obraně a pokoušel se rány vykrýt. Přitom ztěžka lapal po dechu.

Karel provedl přímý výpad a kopl svého protivníka na solar tak prudce a nelítostně, až se skácel na tatami. Měl sto chutí Olega ze strany nakopnout, ale ovládl se. Netušil, odkud se v něm ten nelítostný vztek vzal.

Trenér odpískal konec zápasu. Karel zvítězil.

40

Oleg vstal a naštvaně skřípal zuby. Při odchodu z ringu chňapl po Karlově paži, nejspíš se dál chtěl rvát. Karel vymanil ruku z jeho sevření. Vtom se Oleg na něj vrhl a chystal se ho strhnout dolů.

Karel uhnul a hřbetem dlaně mu zasadil ránu do obličeje. „Co je tvůj problém?“ zařval.

Horák pozoroval oba chlapce s přimhouřenýma očima. „Vy ještě nemate dost? Date si dvě stě sklapovaček, jedem, hezky svižně.“ Jeho ostravština bez dlouhých samohlásek se nedala přeslechnout.

Karel se nerudně ušklíbl. Nemínil se s trenérem dohadovat. Plácl sebou na zem a začal počítat. Druhá stovka cviků šla pěkně ztuha. Námahou se mu roztřásly svaly na nohou. Nerad by však na sobě nechal znát slabost. Koutkem oka hlídal tempo, které nasadil Oleg. Svalovec pomalu získával náskok, ale Karel nepolevil a se zaťatými zuby sérii cviků dokončil. Pak zůstal nehybně ležet na zádech a oddechoval.

V posledním kole se utkali vedoucí týmů. Ačkoli se Petr snažil, neměl proti staršímu soupeři šanci.

Karel jeho nasazení kvitoval uznalým poklepáním po zádech. „Vedl sis dobře,“ řekl. „Přesto jsem prohrál.“ Podle počtu bodů byli vyhlášeni vítězové. Borci nadšeně plácali ve vzduchu zpocenými dlaněmi. Petrovo družstvo se umístilo jako druhé.

Trénink skončil.

Karel odevzdal ochranné pomůcky a došoural se do sprchy v šatnách. Počkal, až z kohoutku začne téct teplá voda. Její proud z něj smýval napětí a vyčerpání. Zavřel oči a aspoň na pár okamžiků dokázal uniknout bolesti v celém těle.

Osušil se, oblékl a vypadl ven.

Místo oběda si Karel zašel na ošetřovnu. Ne že by neměl hlad. Ten tedy měl, a pořádný. Nedokázal si však představit, že by polykal vařené jídlo, jaké podávali dole v jídelně.

U schodiště visel zarámovaný plánek všech budov. Ošetřovna byla označená červenou sedmicípou hvězdou na bílém poli a nacházela se v prvním patře západního křídla.

Dveře se neslyšně odsunuly ke straně, když Karel vešel do světlé místnosti. Nejen zdi a nábytek byly sterilně bílé, dokonce i podlaha se sněhobíle blyštěla. Uprostřed stála čtyři prázdná lůžka. U psacího stolu seděla tmavovlasá žena po třicítce a datlovala cosi do notebooku. „Už jsi tu někdy byl?“ zeptala se. Na kapsičce vyběleného pláště měla připevněnou jmenovku MUDr. Pavlína Lišková.

Karel zavrtěl hlavou, ačkoli si nebyl jistý.

41

„Co se ti stalo?“ Rudé a modré fleky na Karlově oteklé tváři prozrazovaly, že utržil pár ran pěstí. „O tohle nejde, to mám z kickboxu. Ale na krku jsem se škrábl o větev a pořád to krvácí.“ Ukázal jí své zranění. „Je to docela hluboké, máš štěstí, že sis neporanil krční žílu,“ řekla doktorka Lišková a propalovala ho zkoumavým pohledem. Dál se však nevyptávala. Vyčistila mu ránu, zalepila ji a převázala. „Vyzvedni si dole v kuchyni led a přilož si ho na obličej, ten otok ti splaskne.“ Když Karel odcházel z ošetřovny, doktorka za ním zírala se starostlivě nakrčeným čelem. „Ježkovy oči! Co to máš s ksichtem?“ vyjekl o něco později Matěj na pokoji. „Dělá se ti modřina.“ „Trenér Horák měl pocit, že bojujeme jako slečinky, proto jsme krapet přitvrdili.“ „Mimochodem, vypadáš jak –“ „Já vím... jak ohřátá zdechlina.“ „Přesně.“ „A to se cítím mnohem hůř. Prošel jsem si hotovým peklem. Ten proplešatělý hromotluk s baseballovou čapkou je úchylný sadista. Nechápu, jak jsem si mohl při špetce zdravýho rozumu tenhle kurz vybrat.“ Odpoledne měl Karel francouzštinu pro začátečníky. Činilo mu potíže vzpomenout si na základní gramatiku a slovíčka. Při jednoduché konverzaci s rodilým mluvčím byl nemožný a u psaní zaostával za svou skupinou. Po první hodině to vzdal, přestal vnímat dění kolem sebe a otupěle civěl na stránky v učebnici.

Konečně se dočkal odpoledního volna. Natáhl se na postel. Chvíli jen tak polehával, neklidně se převracel ze strany na stranu a koukal do stropu.

Na mysli mu vytanulo slovo pasťák. Převaloval ho v hlavě jako žhavý uhlík.

Představovalo disciplínu, buzeraci, ostrahu, přísnost, pravidla a tělesné tresty. Pár věcí mu však k pasťáku nesedělo: luxusní zařízení jeho pokoje, učeben i jídelny, pečlivě udržovaný park. To všechno svědčilo o vybraném a náročném vkusu. Byla tu spousta dobře situovaných a sebevědomých děcek, soukromá ochranka a fůra učitelů ze zahraničí. Nejspíš má velmi zoufalé rodiče, když jsou ochotni platit hromadu peněz za školné.

Nebyl si jistý, zda si zdřímnul a vibrace mobilu zaslechl ve snu. Prudce se na posteli posadil, zamžoural a slepě hmátnul do nočního stolku, odkud se drnčení ozývalo.

42

Domníval se, že svou Nokii ztratil, ale byla zahrabaná v šuplíku pod haldou svinčíku. „Haló?“ „Ahoj, Kájo,“ pronesla nějaká starší žena. „Co? Kdo je tam?“ „No já. Copak mě nepoznáváš?“ Karel se zhluboka nadechl a hřbetem ruky si vytřel z očí spánek. „Máš zase amnézii, zlato?“ Karlovi při slově zlato naskočila husí kůže. „A vy jste kdo?“ zakrákal neomaleně. „Máma, Kájo, jsem tvoje máma. Zníš ustaraně. Jsi v pořádku? Nestalo se něco?“ „Jsem v pohodě,“ odsekl Karel nevrle. Nepřišlo mu, že by ji znal. „Brzy to přejde, uvidíš. Požádám tvou terapeutku, aby si s tebou promluvila. Dá ti vitamíny nebo léky. Vždycky ti pomohly.“ Karel si na svou rodinu vůbec nepamatoval. Nedokázal si vybavit ani obličeje rodičů.

Napadlo ho, že si tu ženu vyzkouší. Chtěl vědět, jak zareaguje. „Víš... nelíbí se mi tu.

Můžeš mě odtud odvézt?“ Chvíli se neozvalo nic. Nic. Stále nic... Bylo slyšet jen praskavé šelestění, jak si žena přehodila sluchátko k druhému uchu. „Já... nejde to, Kájo, ačkoli bych pro tebe ráda udělala cokoli. Nedals nám na vybranou, ty tvoje věčné útěky. Musíš tam zůstat do konce školního roku.“ Hovořila s ním soucitně. Nejspíš byla opravdu jeho matkou. Ale možná to na něj jen hrála. Jenže jaký by k tomu měla důvod? „Hm. Dobře. Nelam si s tím hlavu.“ „Nezapomeň si psát lístečky s nejdůležitějšími údaji. A pokračuj ve svém videodeníku, aby ses lépe orientoval. Já teď zavolám tvé terapeutce.“ „Nikam nevolej, prosím,“ zaúpěl Karel, avšak vycítil, že to má marné. Odevzdaně pokrčil rameny. „Kájo?“ „Hm?“ „Dej na sebe pozor, ano?“ Karel telefonát s matkou vytípl. Po zádech mu přejel mráz, aniž by tušil proč.

43

KAPITOLA 5 HYPNOTERAPIE V noci spal Karel špatně. Probudil se dlouho před svítáním z podivného snu. Neklidně se převaloval ze strany na stranu a poslouchal Matějovo oddechování. Snažil se tu noční můru pochopit a přehrával si ji za zavřenými víčky pořád dokola. Byl doma se svou rodinou. Zrovna oslavovali něčí narozeniny. Lidi kolem sebe Karel neviděl jasně, namísto obličejů měli jen jakési rozmazané šmouhy. Někoho postrádal, ale nevěděl přesně koho.

Nálada snu se v půli změnila. Oslava přešla ve smuteční hostinu za mrtvého. Všichni byli oblečeni v černém. Pohybovali se pomalu a hovořili co nejtišeji. Karel netušil, kdo zemřel. Spatřil ženu, která seděla v křesle a svou plačící tvář skrývala za černým závojem. Slyšel její kvílení. Byla to jeho matka? Zachvěl se.

Zničehonic ho přepadl pocit, že se dnes stane cosi strašného. Že něco ztratí. Marně se pokoušel s tím pocitem bojovat.

Jakmile zazvonil budík, vyskočil z postele a přešel k balkonovým dveřím. Vyhlédl ven.

Bylo zataženo a sychravo. Nad školním pozemkem visely těžké mraky. Vypadalo to, jako by počasí odráželo jeho trudomyslnou náladu.

Osprchoval se, nachystal si věci a počkal na Matěje, až se vrátí ze snídaně. Toho dopoledne měli společnou dvouhodinovku – kurz evropských dějin.

Oba vstoupili krátce před devátou do učebny ve druhém patře hlavní budovy a usadili se v nejzadnější lavici.

Učitel dějepisu Carsten Herbst, energický třicátník s chytrým obličejem a chlapecky štíhlou postavou, přivedl na vyučování mladého psa s huňatým kožíškem. Ukázal mu na proutěný pelíšek a odepl vodítko. Zvíře si poslušně lehlo. „Proč s sebou bere štěně?“ otázal se Karel šeptem Matěje. „Merlin je vlk. Navíc nepatří Herbstovi, ale pochází z místního vlčince.“ „Vlk?“ Karel se zřejmě tvářil poťouchle, proto mu Matěj začal tlumeným hlasem vysvětlovat: „Merlin navštěvuje náš kurz dvakrát do týdne. Prý zlepšuje kázeň a pozornost ve třídě, navozuje pocit bezpečí a působí blahodárně na děcka, co trpí dyslexií, epilepsií nebo co koktají.“ „Vždyť jen leží.“ „Pomáhá pouhou přítomností.“ „Proč zrovna vlček?“ „A proč ne?“ Matěj se zahihňal. „Máme na škole tři vlčata, která tu pracují.“ U slova pracují udělal vzdušné uvozovky.

44

Merlin přimhouřenýma očima sledoval dění v kurzu, než se stočil do klubíčka a usnul.

Učitel zkontroloval docházku, pak se postavil před katedru a chvíli nic neříkal. Ve třídě se rozhostilo ticho. „Kdo z vás mi vyjmenuje velké osobnosti středověku?“ zeptal se spisovnou němčinou. „Mistr Jan Hus,“ křikl šprt z první lavice. „Bezesporu.“ „Karel Veliký byl středověkým římským císařem.“ „Skvěle.“ „Richard I. Lví srdce.“ „Svatý Václav, patron Čech a Moravy.“ „Matyáš Korvín.“ „Kdo dál?“ „Drákula,“ zvolalo děvče, co sedělo za Karlem.

Ozvala se salva smíchu. „Friedrich I. Barbarossa.“ „Karel IV., český král a císař Svaté říše římské.“ „Výborně. Karel IV. je jednou z nejvýraznějších osobností čtrnáctého století. Co víte o jeho životě?“ „Pokřtili ho jménem Václav.“ „Jako dítě byl vězněn na hradě Křivoklát svým otcem, Janem Lucemburským.“ „Dobře.“ „V šesti letech ho poslali na výchovu k francouzskému dvoru Karla IV. Sličného. Na počest kmotřence přijal nové jméno.“ „Plynně hovořil čtyřmi jazyky.“ „Založil pražskou univerzitu.“ „Nechal postavit Karlův most a Karlštejn.“ „Měl čtyři ženy.“ Carsten Herbst se usmíval, když procházel mezi lavicemi. Rozdal studentům několik okopírovaných stránek textu.

Karel s Matějem následujícímu výkladu o způsobu myšlení ve čtrnáctém století nevěnovali zvláštní pozornost. Zaujaly je pouze ukázky z německého dokumentárního filmu. Po zbytek času pracovali ve skupinách. Jedni vymýšleli paměťovou mapu na události v Karlově životě, které ho ovlivnily, a druzí naopak zpracovávali údaje o vlivu Karla IV. na rozvoj kultury v Evropě.

Herbst rozhodně nebyl nudný jako ostatní učitelé. Matěj ho zbožňoval. Prý byl jediným kantorem na škole, který zastával názor, že by pedagog měl v hodinách vysvětlit látku tak 45

názorně, aby nebylo zapotřebí domácích úkolů a ani dodatečného učení. Studenti ho proto vynášeli do nebe. U kolegů ve sboru si tím podle všeho mnoho přátel nezískal.

Výuka skončila a Herbst si odvedl vlčka Merlina do dalšího kurzu.

V poledne Karel doprovázel Matěje do jídelny. Trápil ho totiž ukrutný hlad. Věděl však, že nedokáže jíst guláš nebo svíčkovou s knedlíkem. Proto si dal jen hořký čaj a suchý rohlík a vymluvil se na bolest žaludku.

Po obědě Matěj odchvátal do kurzu starořečtiny pro pokročilé.

Karla čekalo odpoledne v němčině. Nejprve dvouhodinovka mezinárodní finanční trhy, kde se vše točilo kolem burzy ve Frankfurtu nad Mohanem, a poté finanční podnikání, což znamenalo vlastně nácvik tradingu pomocí simulačního programu jedné z největších evropských bank. Byly to moderní předměty se spoustou matematiky a ekonomických informací na zapamatování.

Karel byl po dni stráveném výukou v cizím jazyce vyčerpaný, jako by uběhl maraton.

Přistihl se, že dokonce v soukromí své hlavy přemýšlí německy.

S Matějem se sešli na pokoji až v podvečer.

Kamarád ukázal prstem na dopis ležící na psacím stole. „Je pro tebe, Karle. Válel se na zemi, když jsem přišel. Kdosi ho prostrčil pode dveřmi.“ Karel obálku roztrhl. Byl v ní lístek popsaný úhledným krasopisem: Pane Devore, dostavte se prosím dnes ve 20 hodin k paní Marii Fišerové, své terapeutce.

Nebyl naštvaný. Tak trochu očekával, že jeho máma udělá to, co po telefonu slíbila.

Vadilo mu však, že ho nutí jít zrovna ke cvokařce. Ke člověku, který se ho bude snažit odhadnout, analyzovat, klasifikovat a zasunout do šuplíku s nálepkou diagnózy psychické poruchy. Na hodinu terapie se netěšil a nic si od ní nesliboval. Nevěřil, že mu někdo skutečně dokáže pomoct.

Karel se převlékl do pohodlného oblečení a juknul na mobil. Do schůzky mu zbývala ještě hodina. Jen aby utloukl čas, napsal na čtvrtku tvrdého papíru nejdůležitější údaje: Jsem Karel Devor, 16 let. Mám amnézii. V případě nouze vyhledat Matěje! Škola pro nadané, Mašovice u Znojma. Telefonát s matkou. Bydliště? Příbuzní? Mám divný zranění na krku, nechuť k jídlu, bolesti hlavy a zubů.

Nemile ho překvapilo, jak málo toho dokázal o sobě s jistotou říct.

Karel čtvrtku otočil a na druhou stranu naškrábal pár dalších informací: Matějovi důvěřovat. Petr, Daniel, Matylda jsou kamarádi. Báře raději nevěřit, držet se dál, nebezpečná? Nesnáším učitele Felse, Herbst je skvělý a Wood neškodný.

Najednou se zarazil. Papír mu připadal příliš velký. Vzal nůžky a odstřihl z něj dva kousky. Zbytek složil a zastrčil si ho do zadní kapsy.

46

Spokojeně se opřel do židle. Pohlédl úkosem na Matěje, který se věnoval domácím úkolům. Vyhrnul si rukáv a propiskou načmáral na paži: Kdo je ten tajemný kluk, co se objevil na moje narozeniny?

Matěj i jeho máma se zmínili o jakémsi videodeníku. Karel neměl nejmenšího ponětí, kde by mohl být. Pokud si do deníku nahrával své myšlenky, jistě ho pečlivě schoval, aby se nedostal do cizích rukou. Rozhodl se, že až bude na pokoji sám, porozhlédne se ve skříni, v komodě a ve všech zásuvkách.

Schody do druhého patra západního křídla vyběhl Karel po dvou. Zaklepal na dveře se zlatým štítkem prof. PhDr. MUDr. Marie Fišerová, Ph.D. Po vyzvání vešel do čekárny s recepcí, kde seděla usměvavá mladá žena. Něco Karlovi napovědělo, že to není cvokařka, nýbrž její asistentka. Pokynula mu, aby se posadil do jednoho z bílých polstrovaných křesílek.

Karel zabořil ruce do kapes a poslechl ji.

Netrvalo ani pět minut a z ordinace vyšel kluk. Byl to Mrňousek. Utrousil cosi na pozdrav a honem zvedl ruku ke tváři, aby zakryl černofialový monokl, který se mu rýsoval pod okem.

Na prahu se objevila Marie Fišerová, podsaditá žena s bifokálními brýlemi. Kila navíc se bezúspěšně snažila zamaskovat upjatým černým kostýmem. „Evičko, vydejte panu Jeřábkovi léky na tento týden,“ zašvitořila, načež se obrátila k Danielovi: „Ten Velanin ber třikrát denně, Lamotribin a Zipray navečer, však to znáš. A v případě potřeby si vezmi Rinotril. Přijď v pátek.“ Znovu zmizela v ordinaci.

Taková hromada léků! Karel na Daniela nepokrytě zíral. On to asi vycítil, protože se přikrčil a otočil tak, aby mu nebylo vidět do obličeje.

Asistentka významným zakašláním Karla vyzvala, aby šel dovnitř.

Vstoupil do místnosti se třemi okny. Na stěnách visely diplomy a čestná uznání, také dva abstraktní obrazy. Nebylo tu moc nábytku, ale těch pár kousků v nenápadných barvách svědčilo o svérázném vkusu. „Posaď se,“ řekla Marie Fišerová a ukázala na pohodlně vyhlížející pohovku. Upírala na něj oči, dokud si nesedl.

Karla nepříjemně mrazilo v zádech. „Jak se ti daří ve škole, Karle?“ zeptala se. „Ehm... asi fajn,“ pověděl a nervózně se ošil. Tuhle otázku z duše nesnášel. Copak dospělé nenapadne nic lepšího? „Co se ti stalo?“ Marie Fišerová si prohlížela Karlovu čelist, kde se mu skvěla parádní modřina. Její barva přecházela z modré do temně fialové. „To mám z kickboxu.“ Karel se afektovaně uchechtl.

47

„I Daniel byl celý pomlácený. Promluvím si důrazně s vaším trenérem,“ navrhla cvokařka s pobaveným výrazem a jukla na Karla. Zřejmě od něj očekávala veselou reakci. „Tvá matka mi včera volala. Trvala na mimořádné schůzce. Má o tebe starost.“ Karel na ni vrhl skeptický pohled plný nedůvěry a zkřížil si ruce před hrudníkem. Měl sto chutí se uzavřít a neříct už ani slovo. Nesnášel, když se o něm někdo domlouval za jeho zády.

Marie Fišerová si cosi poznačila do kroužkového bloku, který si umístila na klíně. „Jak se cítíš?“ „Bezva, tedy skoro... ehm... kromě toho problému s pamětí.“ Karel blekotal a zajíkal se. Lhaní mu nešlo. „Hm. A spíš dobře?“ „Docela jo.“ „Máš potíže s usínáním?“ „Ehm... trochu.“ Raději pomlčel o tom, že se už dlouho pořádně nevyspal a že padal únavou. Nemluvě o nesnesitelné bolesti hlavy. „Nějaké sny nebo halucinace?“ „Ehm... ne. Asi ne. Vlastně jo, ale není toho moc. Zdálo se mi o rodině.“ Vzpomněl si na noční můru o plačící ženě a jejím kvílení. Ta vize ho deptala. „To je skvělý začátek. Popiš mi to.“ „Slavili jsme v zahradě něčí narozeniny. Já a moje rodina.“ To, že se oslava postupně změnila v pohřební hostinu, si Karel nechal pro sebe. „Kolik ti bylo?“ zeptala se cvokařka. „Asi devět.“ „Hm. A vybavily se ti tváře rodičů?“ „To ne. Viděl jsem jen rozmazané šmouhy. Napadlo mě, že se mi ve snu asi vrací paměť. Možná to byl skutečný zážitek z dětství.“ „Nejspíš to tak bude. Minulou sobotu jsi oslavil šestnácté narozeniny. Požil jsi alkohol?“ „J-já... ano...,“ vykoktal Karel. V ústech mu vyschlo a pálilo ho v hrdle. „Alkohol tvé paměti neprospívá.“ „Já vím,“ odsekl Karel. Nesnášel kázání o tom, co by měl a neměl v pubertě dělat. „A dokážeš se soustředit na výuku?“ „To je asi problém.“ „Hm. Dám ti nějaké vitamíny.“ Marie Fišerová se na Karla vážně zahleděla. „Zažil jsi něco, kdy jsi pocítil strach?” „Ne.” „Nepřihodilo se ti nic neobvyklého?“ 48

„Ehm... já nevím. Nepamatuju si...“ Cvokařka si povzdechla. „Ach ano. Samozřejmě. Máš s sebou videodeník?“ Karel udiveně zvedl obočí. „Já... netušil jsem, že ho mám přinést. Vy si ty nahrávky prohlížíte?“ „Prohlížím? Ach ne! Při sezeních si vybíráš záznamy, o kterých bys rád hovořil. Vezmi ho na příště, ano?“ Karel přikývl a opět zabodl oči do šedého koberce.

Marie Fišerová mu kladla další a další otázky. Občas k němu vzhlédla od svých poznámek.

Karla už její výslech unavoval. Nechtěl dál odpovídat, sám by naopak rád slyšel, co s ním vlastně není v pořádku. „Před pár dny jsem si nemohl vzpomenout ani na své jméno. Je to normální?“ Ta poslední věta mu vyklouzla. Uvědomil si, že ptát se psychiatra, jestli je něco normální, asi moc normální není. „Proč se mi to děje?“ „Chceš opravdu vědět, proč se ti to děje?“ „Ano.“ Marie Fišerová si přehodila nohu přes nohu a uhladila si záhyb na sukni. „Říká se tomu post-traumatická stresová porucha. Je to reakce na nadměrný stres. Spouštěcím stimulem může být situace zatěžující psychiku, rozrušení, konflikt se spolužáky, špatná zpráva, vyčerpání nebo také akutní emocionální tíseň. Tvá amnézie se z nějakého důvodu pravidelně opakuje. Jakmile se zotavíš, vzápětí utrpíš další.“ Kroutila hlavou, jako by tomu sama dokázala těžko uvěřit.

Karel poslouchal její cvokařskou hatmatilku na půl ucha. „Jak tvou ztrátu paměti bere Matěj?“ „Pomáhá mi. Bez něj bych byl vyřízený.“ „Kamarádi jsou důležití. S jejich podporou se tvůj stav brzy zlepší. Jen si přeji, abychom v budoucnu zabránili novým výpadkům paměti.“ „Proč se moje amnézie opakuje?“ „Chceš to opravdu vědět?“ zeptala se cvokařka tak nějak automaticky. „Ano, chci.“ „Hm. U každého člověka se trauma projevuje různě, ale tvůj případ je skutečně podivuhodný. Tvá mysl nedokáže zpracovat jisté události...“ „Já si nevzpomínám, že bych... Copak jsem zažil trauma?“ Žena se významně nadechla. „Opravdu to chci vědět,“ dodal Karel rychle.

Marie Fišerová se nepatrně usmála. „Máš utkvělou představu o smrti svého bratra. Byl jsi s ním v podzemní šachtě, když se zavalila.“ 49

„Co znamená, že mám utkvělou představu?“ „No... nespěchej, mladý příteli.“ Cvokařka zapálila svíčku na konferenčním stolku. Poté vstala a přešla k vypínači, aby zhasla světlo. „Ráda bych pokračovala v hypnoterapii, která pomůže překonat blokády v tvé mysli. Pohodlně se natáhni a dej si nohy nahoru. Tak. Zavři oči, polož si ruce podél těla a uvolni se. Důvěřuj mi. Nech se vést mým hlasem. Chce se ti spát...“ Karlova víčka ztěžkla, zrak se mu zakalil únavou. Začal pravidelně a zhluboka dýchat.

Dělal bez přemýšlení vše, co psychiatrička požadovala. Svaly mu postupně ochabovaly.

Brada mu poklesla a ústa se mírně pootevřela. Měl dojem, jako by se nořil do vlažného mléka. Netopil se, v jeho nitru naopak zavládl klid a spokojená radost.

Marie Fišerová hovořila dál monotónním způsobem. „Zaměř se na šťastné okamžiky v dětství, na oslavu narozenin v době, kdy byl svět v naprostém pořádku a plný lidského tepla a něhy, na rodiče a mladšího bratra...“ Karel netušil, zda se propadá hlouběji do hypnotického spánku nebo jen usíná.

Znenadání v duchu uviděl sám sebe, jak sedí u stolu v dětském pokoji a pobrukuje si jakousi melodii. Prožíval znovu jeden z těch líných víkendových dnů, kdy neměl nic zvláštního na práci. Zůstal doma sám, rodiče odjeli pátrat po bratrovi.

Hrál svou oblíbenou počítačovou hru Bitva o Středozem, kde bojoval proti ohavným skřetům. Právě ve chvíli, kdy mu to šlo nejlíp, zarachotilo cosi v přízemí. Ztlumil hlasitost ve sluchátkách a obrátil se. „Mami?“ Nikdo se neozval. Karel pokrčil rameny a dál se věnoval hraní. Zvuk však nechal vypnutý. Pak uslyšel šoupavé kroky na schodech.

Kdyby předem věděl, co ho za dveřmi čeká, nikdy by je tak prudce neotevřel.

Zíral na záda svého ztraceného a údajně mrtvého bratra, který se již měsíc pohřešoval. Za jiných okolností by zajásal, jenže cosi bylo špatně. Cosi se mu na tom stvoření nezdálo.

Bosé to kulhalo a strnule se pohybovalo k pokoji na konci chodby. Páchlo to neskutečnou staletou špínou. Oblečení to mělo pokryté vrstvami bláta a plavé vlasy slepené mastnotou a krví. Na podlaze zůstávaly zřetelné zablácené stopy. „Honzo?“ otázal se Karel tiše. Bratrovo vzezření mu bránilo, aby se k němu šťastně rozběhl a skočil mu kolem krku.

Honza se pomalu, toporně otočil. Jeho obličej nevyjadřoval žádné emoce, rysy měl podivně ztuhlé. Ztuhlé chladem temného stínu smrti. Naopak oči mu žhnuly jako dva řeřavé uhlíky, čišel z nich oheň nenávisti.

Karel se zachvěl, když si uvědomil, že to není jeho bratr.

Ten tvor postoupil o krok ke Karlovi. Blížil se a natahoval po něm špinavou ruku.

50

Karel chtěl utéct do svého pokoje a zabouchnout dveře, ale nedokázal se hnout z místa. Z jeho úst vyšel tak nelidský výkřik, že se z hypnotického transu rázem probral.

Posadil se a zhluboka se nadechl. Před vnitřním zrakem mu doznívaly útržky strašlivé vize. Třásl se po celém těle. Víčka měl stále těžká a jen stěží je zvedl. Pár vteřin nehybně civěl do prázdna, než zjistil, že se nachází v ordinaci.

Marie Fišerová na něj hleděla. „Opři se dozadu a pokus se uklidnit. Vybavilo se ti něco?“ zeptala se tichým hlasem. „Zdálo se mi, že se bratr vrátil domů.“ „On se z podzemí opravdu dostal, sice v šoku, podchlazený a dehydrovaný, ale zůstal naživu. Je zázrak, že tam vůbec přežil tak dlouho.“ „Copak on není mrtvý?“ „Ne, není mrtvý. Potíž však byla v tom, když jsi tvrdil, že tvůj skutečný bratr zemřel.“ „Jenže on vypadal jinak a choval se... divně. Děsil mě.“ „Ano, s rodiči jsi měl proto spoustu konfliktů. Potom jsi začal utíkat z domu.“ „To je důvod, proč jsem v pasťáku s ostrahou?“ Cvokařka se mírně ušklíbla. „Ne, tohle není pasťák, Karle, nýbrž výběrová internátní škola pro nadané. A ano, ta věc se jaksi vymkla rodičům z rukou. Dnes jsi odvedl dobrou práci. Vzpomínka na bratra tě jistě posune kupředu.“ Karel o tom silně pochyboval. Kdyby cvokařka uměla číst myšlenky a viděla mu do hlavy, děsem by se jí zastavilo srdce. „A co když mám něco na mozku?“ vyhrkl znenadání. Měl na jazyku slovo nádor, nezvládl ho však vyslovit. „Buď bez starosti, před dvěma lety ti dělali počítačovou tomografii. Tvůj mozek je v pořádku, až na tu méně funkční amygdalu, která ovlivňuje reakce na strach.“ „Před dvěma lety?“ podivil se Karel a hlas se mu zadrhl. „Ano. Tehdy jsi utrpěl šok a první amnézii. Stalo se to poté, co se tvůj malý bratr vrátil z podzemí.“ Zavrtěl hlavou. Stále nechápal význam jejích slov. „To není možné, vždyť je to teprve pár týdnů, co jsem ho vzal na tu nešťastnou výpravu. On...“ Karel se zajíkl. „Ne, byli jste tam počátkem června roku dva tisíce třináct. Podle záznamů tvého předešlého psychiatra, doktora Modrého, ses v té době zhroutil a museli tě léčit antidepresivy.“ Karlovi přejel mráz po zádech. Nejraději by vyskočil a začal rázovat po místnosti, ale cosi ho přinutilo zůstat sedět jako přibitý. „Jak dlouho mám ty výpadky paměti?“ zašeptal. „Více než dva roky.“ Karla zalil studený pot. Dolehla na něj tíseň. I místnost se zdála být mnohem menší.

Cítil, že se v něm něco bortí. Ještě před chvílí oplýval radostí, že si dokázal tolik věcí 51

vybavit. Ta radost však byla pryč. Nahradila ji tíha a nepříjemná ztuhlost v celém těle.

Připomínalo to skok do ledové vody.

Skutečnost, že ztratil přes dva roky svého života, ho úplně dorazila. Tolik času! Někdo mu ho vyfoukl z hlavy. Někdo mu ukradl vzpomínky a myšlenky. Všechno bylo fuč. Neměl nejmenšího ponětí, co se s ním po celou dobu dělo. Mohla za to ta mrcha. Amnézie. Jeho psychická porucha.

Postrádal jakoukoli orientaci. Jeho realita se hroutila jako domeček z karet. Zatočila se mu hlava. Kdyby neseděl, upadl by. Před očima měl obrázek kulatého dobrosrdečného obličeje. Kamarád Matěj představoval jeho jedinou spásu. On byl pevným bodem Karlova vesmíru a kotvou v časoprostoru. Co nejdřív si s ním promluví. Matěj ho zná od základky.

Ví, kdo je. K tomu nápadu se upnul. „On... můj bratr se opravdu z podzemí vrátil?“ zeptal se Karel za okamžik, když se trochu uklidnil. „Ano, tvůj bratr se vrátil. Ale ty ses s tím neuměl smířit.“ Karel seděl mlčky. Měl pocit, že ztratil bráchu, rodinu, sebe, úplně všechno. A byla to jeho vlastní vina. „Vzpomeneš si na bratrovo jméno?“ „Honza. Jmenoval se Honza.“ „Jmenuje se... Honza. On přece stále žije. Nuže dobrá. Hanička ti dá pilulky na podporu paměti. Nejsou to žádná psychofarmaka, je v nich ginkgo biloba a vitamín B1.“ Marie Fišerová se zvedla na znamení, že hodina terapie skončila. „Buď trpělivý, Karle.

Projdi si svůj deník, jsem si jistá, že se ti spousta věcí opět vybaví.“ Po těchto slovech ho doprovodila ke dveřím. „Uvidíme se v pondělí v osm hodin večer?“ V předpokoji si Karel vzal od asistentky papírový sáček s léky a vyšel na schodiště.

Kráčel chodbou pomalu a mechanicky směrem k chlapeckým ložnicím. V mysli mu dál duněla věta: Máš utkvělou představu o smrti svého bratra.

Hypnóza mu potvrdila, že se tehdy skutečně kdosi vrátil domů. Jenže to nebyl jeho bratr. Rozhodně to nebyl on. Z podzemí se vyhrabalo cosi jiného... ... cosi nelidského, temného a démonického.

52

Vážení čtenáři, právě jste dočetli ukázku z knihy Kletba krve.

Pokud se Vám líbila, můžete si zde zakoupit celou knihu: https://www.kosmas.cz/knihy/239086/kletba-krve/ https://www.palmknihy.cz/fantasy/kletba-krve-177133 https://www.ebux.cz/index.php?bk=300618&autor=143702

O autorce: Martina Hohenberger se narodila v Česku, nyní žije v Mnichově. Studovala komunikační vědy na mnichovské univerzitě LMU. Vychovává syna, je lektorkou němčiny a překladatelkou. Má za sebou 25 let zkušeností s překlady do češtiny a němčiny. Osmým rokem se věnuje psaní knížek a povídek, převážně žánru fantasy a fantastického hororu. Svou literární tvorbu vidí jako psychologickou studii postav v extrémních životních situacích. V roce 2016 uveřejnila psychologický román pro ženy Rovnováha života. Šlo o srdeční, zčásti autobiografickou záležitost. V prosinci 2017 vydala fantasy román pro mladé dospělé Kletba krve. S povídkou Golemova kletba se autorka v roce 2017 umístila ve finále literární soutěže Daidalos. Povídka vyšla v dubnu 2018 ve fantastickém SF&F časopise XB-1.

Na těchto stránkách naleznete další informace o upíří fantasy KLETBA KRVE. https://martinahohenberger.wordpress.com/blog/ https://www.facebook.com/kletbakrve/ https://twitter.com/martinahohenber https://www.facebook.com/Rovnovahazivota/

53