S. L. Mayer
Japonská válečná mašinérie
EDITED S. L. Mayer JAPONSKÁ VÁLEČNÁ MAŠINÉRIE Copyright © 2000 by Bizon Books. Translation © 2011 by PhDr. Jiří Gojda. Jacket design © 2011 by Miroslav Romanovský. Copyright Czech © 2011 NAŠE VOJSKO All rights reserved ISBN: 978-80-206-1178-9
A. J. BARKER absolvoval Štábní akademii ve Quettě v Indii a Královskou vojenskou akademii věd v Shrivenhamu v Anglii. Bojoval v Somálsku, Etiopii, na Středním východě, v Barmě a Malajsku. Napsal četné práce, mimo jiné Pearl Harbor, Midway, Rape of Ethiopia, The March on Delhi a Behind Barbed Wire, z nichž poslední uvedená je vysoce oceňovanou studií o válečných zajatcích. V současné době žije a píše v jihoafrickém Kapském Městě.
RONALD HEIFERMAN vystudoval Brooklynskou vyšší odbornou školu, Yaleskou univerzitu a Newyorskou univerzitu. Specializoval se na novodobé dějiny Číny a Japonska. Je autorem knih Flying Tigers a World War II, spoluautorem Wars of the 20th Century a pracuje na studii o politice Filipín v období bezprostředně po druhé světové válce. Působí jako odborný asistent dějin a zástupce děkana Quintipiacké vyšší odborné školy v Connecticutu.
IAN V. HOGG sloužil v britské armádě a vojenskou dráhu ukončil jako poddůstojník dělostřelectva. K jeho četným pracím patří Armies of the American Revolution, The Guns: 1939–45, The Guns of World War II, German Secret Weapons, Artillery, The Guns 1914–18, German Pistols and Revolvers a očekávaná kniha Infantry Weapons of World War II. Je jedním z předních specialistů v oboru studia dělostřelectva a pěchotních zbraní.
11. kapitola
1., 5., 7., 9. a 12. kapitola
2. a 3. kapitola
Obsah Úvod S. L. Mayera 6
1 Vycházející slunce 2 Armáda a stát
10
26
3 Zbraně japonské armády
44
4 Císařské japonské válečné námořnictvo 5 Cesta k Pearl Harboru 6 Japonské letectvo 7 Páni Tichomoří 8 Dlouhý ústup 9 Kamikaze
72
92
118 148
166
190
10 Čína – Barma – Indie 11 Za ostnatým drátem 12 Jaderná katastrofa
212 232
242
JOHN GRAYSON KIRK absolvoval Harvardovu univerzitu a Columbijskou univerzitu. Působil jako zpravodajský důstojník válečného námořnictva USA. Napsal četné práce o bitvách a zbraních druhé světové války. V současnosti je šéfredaktorem u velké americké nakladatelské firmy.
WILLIAM J. KOENIG vystudoval Yaleskou univerzitu a Londýnskou školu pro studium Východu a Afriky. Specializoval se na dějiny jihovýchodní Asie a napsal Over the Hump, Epic Sea Battles. Podílel se na uspořádání práce European Manuscript Sources of the American Revolution a The World Wars: Manuscript Sources in the United Kingdom. Napsal četné články o jihovýchodní Asii v druhé světové válce. Nyní pracuje na studii o politice Barmy koncem 18. a počátkem 19. století.
ANTONY PRESTON absolvoval Witwaters randskou univerzitu v Jižní Africe a působil v kolegiu Národního námořního muzea v Greenwichi. K jeho četným dílům patří Navies of the American Revolution, Battleships of World War I, Submarines, V and W Destroyers. K jeho zatím posledním pracím patří An Illustrated History of the Navies of World War II. Jako spolupořadatel Navy International je jedním z nejpřednějších specialistů v oboru novodobých vojenských námořních dějin.
6. kapitola
8. a 10. kapitola
4. kapitola
Dole: Čchen Juen, čínská bitevní loď, postavená v roce 1882, krátce poté, co ji ukořistili Japonci. Byla zařazena do japonského válečného námořnictva a přejmenována na Čin Jen. Vpravo: V bitvě na řece Jalu během čínsko‑japonské války 1894–1895
Vycházející slunce
Samurajové ze Sacumy, Čóšú a dalších panství si 3. ledna 1868 vynutili odstoupení tokugawského šóguna Keikiho a vyhlásili obnovení císařství. Ukončili tak 250leté období vlády šógunátu Tokugawa, kdy skutečnou moc vykonával vojenský režim (bakufu) v Edu (Tokiu), kdežto císařský dvůr v Kjótu si podržel jen symbolickou a ceremoniální pravomoc. Tak začala restaurace vlády Meidži, jedna z nejneobvyklejších událostí novodobých dějin. Rozpad šógunátu Tokugawa, který začal řadu desetiletí před rokem 1868, urychlily americké a následné evropské snahy „otevřít“ Japonsko západnímu obchodnímu a náboženskému vlivu.
bylo zničeno vznikající čínské loďstvo a zformovalo se japonské válečné námořnictvo jako významný činitel mocenského boje o rozdělení Číny. Japonská bitevní loď Saikjomaru pod velením admirála Kašijamy útočí na čínskou vlajkovou loď a další plavidla ve Žlutém moři.
Docházelo k němu v době, kdy systém Tokugawa ohrožovaly politický rozkol a hospodářský úpadek. V roce 1853 se v Tokijském zálivu objevil komodor Perry, což uspíšilo vnější krizi a otevřelo Pandořinu skříňku, kterou šógunát nedokázal zavřít, ponechávaje tak režim dalšímu oslabování a uvolňuje cestu jeho zániku o přibližně patnáct let později. Po pravdě řečeno, představitelé šógunátu Tokugawa neměli jinou možnost než západní nabídky přijmout a ukončit politiku izolace, kterou zavedli zhruba dvě stě let předtím. Jinak by byli vyprovokovali rozšíření diplomacie dělových člunů z pobřeží Číny do Japonska. Uvědomovali si katastrofální důsledky opiové
11
80 Vpravo: I.58 byla ponorka typ B3, před velitelskou věží je umístěn hydroplán a katapult.
Miniaturní ponorka typ C byla 24 m dlouhá a byla vyzbrojena dvěma torpédy ráže 457 mm. Vpravo: Ponorky třídy I.400 byly po dokončení v roce 1945 největší na světě. Jejich plovákové bombardéry měly napadnout Panamský průplav, ale plavidla jako toto I.400 byla dokončena příliš pozdě na to, aby měla výraznější efekt.
Dole: Průřez miniaturní ponorkou typ A, použité u Pearl Harboru.
motor
baterie
periskop stlačený vzduch k prvkům řízení plavidla
torpédomety
baterie
Lidské torpédo kaiten se stavělo jako sebevražedná zbraň v poslední zoufalé snaze Japonska bránit domácí ostrovy. Zakládalo se na torpédu vzoru 93.
palivo
stlačený vzduch na palivovou směs
vyrovnávací nádrže
vztlakový prostor/motory a mechanismus řízení Dole: Ponorky třídy I.176 byly dokončeny v období 1941–1942. Byly vyzbrojeny šesti torpédomety ráže 533 mm a měly rychlost na hladině 23 uzlů. Všech šest bylo ztraceno.
81 Japonská miniaturní ponorka u pobřeží tichomořského ostrova. Tato plavidla se stavěla k průnikům do nepřátelských přístavů, později se ale mnohá z nich používala k úkolům místní obrany.
stlačený vzduch k prvkům řízení plavidla stlačený vzduch na palivovou směs
výbušnina vyrovnávací nádrže
rozbuška
Dlouhé torpédo mělo průměr kyslíková komora vzduch k mechanismu řízení hlavní válec motoru 609 mm a bylo nejpokročilejším dvojitá projektem císařského válečného palivová hnací hřídel námořnictva. Motor na kapalný kyslík vzduch vytápění komora je poháněl rychlostí až 90 km/h. k spouštění motoru výbušnina zápalnice
řízení hloubky
gyroskopický kompas
výfuk
Vlevo na kraji: Bombardér Micubiši G4M, jemuž Američané přezdívali Betty. Pohled shora a zdola. Vlevo: Práce na trupu japonského bombardéru. Jelikož v pozdějším období války byl krajní nedostatek mužů, pracovaly v leteckém a jiném průmyslu miliony japonských žen. Dole: Boční pohled na bombardér Betty.
D = palubní střemhlavý bombardér; G = bombardér z pozemních základen; J = stíhačka z pozemních základen; N = plováková stíhačka, atd. Druhé písmeno znamenalo výrobce: M = Micubiši; N = Nakadžima; K = Kawaniši; A = Aiči; Y = Jokosuka. Číslo mezi prvním a druhým písmenem – jako adjektivum blíže určující vztah mezi dvěma substantivy – uvádělo sériové číslo letounu určeného pro daný úkol. Z trojčlenné kódové skupiny A6M – což je název japonského válečného námořnictva pro obávanou stíhačku Zero – lze tedy vyčíst: „šestá palubní stíhačka určená pro letectvo japonského válečného námořnictva, zkonstruovaná u Micubiši“. Čísla a písmena za počáteční trojčlennou skupinou uváděla různé modifikace. Druhé číslo se týkalo postupného rozvoje základního vzoru: A6M3 by tedy byl novější verzí vzoru Zero než A6M2. V tomto případě by třetí písmeno uvádělo rekonstrukci, která modifikuje samotný účel letounu: A6M2-N je tedy základní Zero přestavěné na plovákový letoun. V následujícím případě by se třetí písmeno týkalo menší změny: A6M5c by se od A6M5 lišilo pouze výzbrojí. Změna středně významná by mohla dostat zvláštní modifikační číslo (např. A6M2 vz. 32 měl rovně ukončená křídla; A6M2 vz. 22 měl křídla na konci zaoblená). Kromě těchto původních tří systémů označování používaných Japonci se po zahájení války v Tichomoří začal vše obecně používat systém čtvrtý – označování letounů přezdívkami. Poprvé se objevil u palubní stíhačky A6M válečného námořnictva. Japonský tisk brzy začal tento nejproslulejší japonský válečný letoun nazývat Reisen (stíhačka Zero) a později si od nepřátel Japonska vypůjčil název Zero-sen. Jen co se vytáhla
125 Nahoře: Zero A6M3 při letu. Američané těmto letounům přezdívali Zeke, jinak je ale všechny státy nazývaly Zero. Japonci to nakonec akceptovali v podobě Zero-sen.
Vlevo uprostřed: Továrna na těžké bombardéry, Micubiši, což byl jeden z nejmnohostrannějších průmyslových konglomerátů, který ovládal japonskou ekonomiku. Vpravo dole: Další závod Micubiši, kde se stavěly motory a jejich kryty.
172 Vlevo: Mladí dobrovolníci se v jihovýchodní Asii hlásí k věci Japonců. Třebaže Japonci byli zprvu vítáni jako osvoboditelé, vyvolali u místních obyvatel smíšené pocity, když zaváděli často mnohem přísnější předpisy než Evropané, které vystřídali v úloze imperialistů.
MacArthur setrvat v obraně v jihozápadním Tichomoří a nechat Nimitze, aby pokračoval v cestě, která skončí porážkou Japonska. Pro MacArthura byla taková úloha nepřijatelná; rozhodl se zahájit vlastní tažení z oblasti severně od Austrálie přes Novou Guineu a Filipíny k Japonsku. Chtěl, aby jeho velení bylo podřízeno celé tichomořské loďstvo a aby se tak zajistil postup podél – jeho slovy – „osy Nová Guinea – Mindanao“. Tvrzení válečného námořnictva bylo ve skutečnosti i strategicky náležité, ale MacArthur bral v úvahu další faktory. Debakl koloniálních mocností jim v očích Asijců velmi poškodil prestiž. Vzhledem k tomu, že
Vpravo: Generál Douglas MacArthur jako velitel spojeneckých sil v jihozápadním Tichomoří ve své australské pevnosti po boku s generálmajorem Gillem a plukovníkem Robertem McBridem z 32. divize, v Camp Cable v Queenslandu. MacArthur zamýšlel vyhnat Japonce z Nové Guineje skokem na Filipíny.
je Spojené státy vytlačily z Filipín silou zbraní, měl MacArthur silný pocit, že kontrolu nad těmito ostrovy je nutno získat nazpět stejnými prostředky, jinak by Spojené státy nikdy nedokázaly obnovit svou předválečnou autoritu. Podle MacArthurova názoru jediná cesta, která brala v úvahu americké zájmy v Asii, vedla přes Filipíny. Roosevelt, kterému se tato názorová konfrontace zamlouvala, rozdělené velení v Tichomoří schválil v naději, že rivalita mezi složkami přinese rychlé výsledky. Na konferenci náčelníků štábů Spojenců, která se konala v květnu 1943 ve Washingtonu, účastníci schválili obojí strategii. Japonsko tedy mělo čelit jednak
MacArthurovu úderu přes Novou Guineu, jednak Nimitzovu úderu napříč Tichomořím. Ryze teoreticky vzato by Japonci nebyli s to soustředit síly, aby úspěšně odrazili jeden úder, a to kvůli ustavičnému ohrožení úderem druhým. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že mezisložková politika bránila Američanům v dosažení jednotného velení v Tichomoří. Dvě relativně samostatná tažení však vyžadovala mnohem větší síly, tedy i víc času na přípravy. Proto Japoncům jejich nepřátelé dopřáli oddech do června 1943, kdy měla začít nová ofenziva Spojenců. Ať byly spojenecké válečné rady v otázce strategie rozděleny sebevíc,
173
Japonské kulometné hnízdo odráží nepřítele.
200 Kuritovy lodě (včetně křižníků Čokaj, Čikuma, Tone, Kumano, Suzuja, Haguró, 2 lehkých křižníků a 11 torpédoborců) Bitevní lodi: Jamato, Nagato Jamato zpozoruje letadlové lodi Operační skupiny 77.4.3
Kongó unikne Hoelovým torpédům
Kongó a Haruna spustí palb
Dennis, Raymond, Bulter a Roberts přejdou do protiútoku. Jamato a Haguró uniknou Heermannovým torpédům
Johnston torpéduje Kumano, Suzuja je bombardována a potopí se
Jamato zahájí palbu
Haguró vede Čokai, Čikumu a Tone
Samar 19 km
Začátek náletů Nápor deště z letadlových lodí USA a kouřová clona
Hoel se potáp
Operační skupina 77.4.3 (C Sprague)
Operační skupina 77.4.3. doprovodné letadlové lodi:
torpédoborce:
Námořní míle
V 10.05 se potápí Roberts a v 10.10 Johston
Potápí se Gambier Bay
Potápí se Čokai Kurita se stahuje Operační skupina 77.4.2 (Stump)
Směr plavby doprovodných letadlových lodí Potápí se Čikuma
Potápí se St. Lo
Tone a Haguró terčem leteckého útoku; vzdalují se
Dole: Bitevní loď Missouri bezprostředně před nárazem stíhačky Zero. Bitvy o Okinawu se zúčastnilo 1809 letounů nasazených do útoku kamikaze. Naživu zůstalo jen několik pilotů.
Dole: Bitevní loď Musaši a další japonské jednotky jsou vystaveny leteckému útoku v bitvě u zálivu Leyte.
Vzhledem k poměrně velké rozloze Okinawy – přibližně 1200 km2 – a velikosti japonské posádky na ostrově, odhadované na značně víc než 100 000 mužů, by bitva vyžadovala velké soustředění spojeneckých sil a zastavení bojové činnosti na Iwo Džimě. Kromě toho Japonci měli na souostroví Rjúkjú k dispozici značně více letounů než na Iwo Džimě, a tak Spojenci nemohli očekávat, že budou ušetřeni útoků kamikaze a jiných leteckých úderů na svoje námořní a pozemní síly. Operace Iceberg, jak se nazýval plán invaze na Okinawu, se měla stát nejodvážnější a nejkomplexnější obojživelnou operací tichomořské války. V rámci její přípravy bylo soustředěno takřka 300 000 vojáků a k Okinawě je dopravila obrovská „armáda“ transportních, zásobovacích a cisternových lodí,
221 Nahoře: Stíhačky P-40 nacionalistického letectva pilotované Létajícími tygry AVG se v roce 1941 připravují v Barmě ke vzletu. Uprostřed: Generál Renja Mutaguči rozmlouvá
taktiku letecky mohlo 48 britských a 19 amerických perutí, celkem zhruba 850 letounů. Byl také dostatek transportních letounů pro letecké zásobování a další si bylo možno vypůjčit u letecké dopravy Indie–Čína. Operace měly začít v období sucha 1944 souběžně s obchvatným manévrem Stilwellových čínských jednotek z Assamu a Jung-anu. Spojenecká ofenziva, která se zcela očividně připravovala, přiměla Japonce, aby podnikli svou vlastní operaci před předním okrajem obrany a tuto přípravu narušili. Chápajíce, že čelí potenciálnímu útoku 14 divizí v Číně a až šesti v Indii, měli Japonci v úmyslu obsadit Imphálskou kotlinu, a připravit tak Spojence o předsunuté základny pro útok na Barmu a pro poskytnutí podpory Číně. Kromě toho by takový krok odřízl Stilwellovy akce od zásob a posil. Ačkoli tato ofenziva měla převážně ochranný záměr, začala propaganda vytrubovat zvěst o „pochodu na Dillí“, která se opírala o přítomnost Indické národní armády (INA). INA, kterou vedl 46letý bývalý starosta Kalkaty jménem Subhas Čandra Bose, byla vojenskou složkou Azad Hind čili hnutí Svobodná Indie mezi zahraničními Indy v jihovýchodní Asii (jen v Malajsku jich bylo 800 000). Bose snil, že potáhne v čele svých jednotek na Dillí, aby Indii osvobodil od britské nadvlády, jenže japonská armáda potřebovala jeho muže jen jako průvodce, špehy a styčné vojáky. Nakonec dostala INA svolení vytvořit tři bojové oddíly po dvou tisících mužů a z jejich zbytku pomocné jednotky. Japonská armáda si ale vyhradila právo získat na půdě Indie první vítězství a zamýšlela věnovat dobytí Imphálu císaři jako dar k narozeninám. V čele japonského velení byl generál Kawabe, jemuž byly podřízeny tři armády: 33. pod velením generála Hondy na severovýchodě, 28. pod velením generála Sakuraie na arakanské frontě a 15. na střední frontě, jíž velel generál Mutaguči. Každá z těchto armád byla zhruba stejně velká jako sbor britské armády. Po předběžných útocích na Arakan a Jung-an měly Mutagučiho jednotky zahájit prudkou ofenzivu na
s japonským vojákem v Barmě během ofenzivy 1942, v jejímž důsledku se celá britská kolonie octla pod nadvládou Japonců. Dole: Generál Masakazu Kawabe, velitel japonské armády barmské oblasti.
Vpravo dole: Dřívější Mutagučiho fotografie z doby, kdy byl vrchním velitelem japonské 15. armády v Barmě.