FONTES NISSAE XIV 2013 1 by NPÚ, ÚOP v Liberci

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

XIV 2013 1 PRAMENY NISY FONTES NISSAE

XIV 2013 1

historie | památky | umění

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

str. 2

Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

str. 44

Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji str. 82 Za psaní dopisů na dva roky do vězení. Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností…

Obalka_01_2013_foto_Krys.indd 1

15.7.2013 19:32:23

Obsah

XIV 2013 1

Studie a Materiálie Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci | Studie Milan Svoboda .............................................................................................................................................. 2 Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce | Materiálie Petr Janák ...................................................................................................................................................... 20 Navzdory věkům. Unikátní soubor kampanologických památek na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov | Materiálie Pavel Jakubec ................................................................................................................................................ 34 Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji | Studie Petra Šternová ............................................................................................................................................... 44 ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980) | Studie Robert Filip ................................................................................................................................................... 70 Za psaní dopisů na dva roky do vězení. Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností | Materiálie Jaroslav Pažout .............................................................................................................................................. 82

Zprávy Johanna von Herzogenberg und ihre Bedeutung als Bohemica-Autorin Marius Winzeler ............................................................................................................................................ 100

Recenze

historie | památky | umění

Dieter Klein – Robert Hölzl. 100 Gablonzer Schönheiten = Jabloneckých krás: Architektur in Nordböhmen: Stuckdetails von Gablonzer Fassaden = Architektura v severních Čechách = Detaily fasád jabloneckých domů. Jaroslav Zeman .............................................................................................................................................. 104 Jakub Šrek. Žulové lomy Liberecka a Jablonecka Hana Chocholoušková ................................................................................................................................... 106 Miloš Hořejší – Jiří Křížek a kol. Automobilismus a šlechta v českých zemích 1894–1945 Petr Freiwillig ................................................................................................................................................ 106 Milan Hrabal. Hanka Krawcec, výtvarné dílo Anna Habánová ............................................................................................................................................. 108 Kunstschätze des Mäzens Heinrich von Liebieg / Umělecké poklady mecenáše Heinricha von Liebiega. Marius Winzeler ............................................................................................................................................ 109

Resume ................................................................................................................................................ 111

Obalka_01_2013_foto_Krys.indd 2

http://fontesnissae.cz

15.7.2013 19:32:25

Rok 2013 je rokem libereckých výročí. Šedesát let od svého vzniku oslavují Technická univerzita v Liberci a Oblastní galerie, čtyřicáté výročí svého vzniku si připomíná liberecká ikona – horský hotel Ještěd, 140 let uplyne od založení Severočeského muzea, 120 let od dokončení novostavby radnice.

XIV 2013 1

Každá z institucí se vyrovnává se svými výročími po svém. Návštěvník Liberce má tak možnost vy-

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

brat si i v druhé polovině roku z pestré nabídky společenských a kulturních akcí. Severočeské muzeum připravilo výstavy k historii Ještědu a lanovky, Oblastní galerie na jaře bilancovala a přes léto láká návštěvníky na výstavu kompletního grafického díla Albrechta Dürera. Doprovodný program k 60. výročí univerzity je pečlivě rozprostřen do celého roku a obsahuje téměř pět desítek kulturních událostí. Všechny uvedené kulatiny si bezesporu zaslouží pozornost. Shrnout je uceleně v monotematickém čísle se ukázalo jako nedosažitelné a možná i poněkud násilné. První letošní číslo Fontes Nissae tak přináší tradičně především výsledky aktuálních výzkumů zaměřených na dávnou i novodobou historii regionu. Úvodní text Milana Svobody je věnován rozboru pozoruhodné sgrafitové výzdoby hradu a zámku Frýdlant, zasazenému do kontextu pohnutých událostí náboženských válek druhé poloviny 16. století. Jiným a doposud v rámci regionu minimálně reflektovaným tématem je historie sborů Církve československé husitské v Libereckém kraji, kterou zpracovala ve své obsáhlé studii Petra Šternová na základě dlouhodobého výzkumu zaměřeného na jednotlivé stavby. Období tzv. normalizace přibližuje studie Roberta Filipa, věnovaná dějinám správy, a studie Jaroslava Pažouta, která na příběhu pedagoga Jiřího Veselého ukazuje reálné kontury těch let, doplněné autentickou edicí. Třicet pět let stará dikce rozsudku soudkyně Milady Rosenbergové zní v roce 2013 naštěstí již jako z jiného světa. Zpět do časů renesančních kavalírů Vás zavede materiál Pavla Jakubce, věnovaný zvonům na Hrubém Rohozci a Sychrově. Výtvarné umění je tentokrát zastoupeno 19. stoletím. Soubor kreseb vídeňského malíře Carla Pischingera na Hrubém Rohozci zpracoval Petr Janák. V závěru čísla naleznete jako obvykle recenze aktuální kulturně-historické produkce týkající se regionu. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přejeme Vám příjemné a inspirativní letní čtení. Ivo Habán, červen 2013

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 1

16.7.2013 8:28:49

Studie

Sgrafﬁto in Frýdlant castle; Few comments on interpretation ABSTRACT

MILAN SVOBODA | The study discusses iconographical interpretation of the sgraffito from the end of the 16th century located on the facade of the renaissance palace in the Frýdlant castle building complex in the North Bohemia. Sgraffito was discovered and as a whole revealed after restoration survey in 1960–1972. In spite of this fact it was not been interpreted till present time. Baron Melchior of Redern, the submitter of the sgraffito, asked for its creation in seven straps of the three level palace with motives of religious and political conflicts of 1560s France. He himself visited this country during his „grand tour“ and he survived the St. Bartholomew‘s Day massacre in Paris in 1572. Fateful consequences of the confessional conflicts used as a motive for a full-area sgraffito decoration of an aristocratic house could be interpreted as a warning against bigotry in Czech lands. Thematically the decoration gathers inspiration from at the time very popular graphic masters of Jacques Tortorel and Jean Pérrissin.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

sgraffito

sgrafito

iconographical program

ikonografický program

The Early Modern Age

raný novověk

France

Francie

religious and political conflicts

náboženské a politické konflikty

Melchior of Redern

Melchior z Redernu

Jacques Tortorel

Jean Perrissin

Duke of Guisse

vévoda de Guisse

massacre in Vassy

masakr ve Vassy

The Amboise conspiracy

spiknutí v Ambois

meeting of the estates in Orleáns

zasedání stavů v Orleáns

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 2

16.7.2013 8:28:51

Sgraﬁta na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci MILAN SVOBODA

Hrad a zámek Frýdlant, listopad 2012 Foto M. Čtveráček

Mimořádné objevy na Frýdlantě (1960–1972)

roce 1960 začali akademický sochař a restaurátor Miroslav Kolář a jeho kolega Vladimír Turský s odkrýváním sgrafitové výzdoby na západní stěně nádvorní strany zámku Frýdlant.1 Několik stovek čtverečních metrů fasád skrývalo pod vápennými nátěry a několika vrstvami omítky s novorenesančním malovaným sgrafitem z druhé půle 19. století, imitujícím bosáž, překvapivě dobře dochované plochy figurální i ornamentální (vegetabilní) výzdoby.2 Spodní vrstva byla obnovena jako černá a vrchní bílá. Není však zřejmé, zda také originální sgrafito bylo dvouvrstvé, protože z dobové dokumentace to jednoznačně nevyplývá.3 Krátká boční stěna jižní strany renesančního zámku nese v prvním patře vedle okna dvě rekonstruované postavy vojáků, patrně praporečníka a jízdního posla. Tyto figury mohly být při celkových pracích na přelomu 16. a 17. století vytvořeny dodatečně, jako poslední součást sgrafitové výzdoby. Svými rozměry a kvalitou se XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 3

1_Kromě informací obsažených ve fondu ČFVU – Dílo (NA Praha) vycházím z vlastního průzkumu sgrafit a ze stručných restaurátorských zpráv, jež mi laskavě daroval i s dobovou fotodokumentací akademický sochař pan Miroslav Kolář. Je sotva uvěřitelné, že kromě soudobého časopiseckého článku neexistuje ani stručná prezentace a zhodnocení výsledků restaurování sgrafit na Frýdlantě v žádném z odborných periodik (Památky a příroda, Zprávy památkové péče, Umění atp.). Jedinou dobovou informaci poskytl laické veřejnosti ŠOLTÉSZ, Pavel. Mušketýři a praporečníci se vracejí. Svět v obrazech. 26. 8. 1961, č. 35, s. 18–19. Regionální tisk Vpřed sice občas kulturu (divadlo, film, památky) zmínil, ale zprávu o restaurování sgrafit na Frýdlantě jsem v něm nenašel. Tehdejší novináři vycházeli vstříc především dobovým aktuálním požadavkům: informovali občany o sklizni obilnin či o míře dojivosti skotu. 2_Jediný stručný, veřejnosti nepřístupný popis právě restaurovaných sgrafit podal SCHEYBAL, Josef Václav. Státní zámek Frýdlant v Čechách: Průvodcovský text. Frýdlant: Správa státního zámku Frýdlant, 1981. (nepublikovaný strojopis), s. 2 a s. 111: „Zajímavá jsou sgrafita na nádvoří frýdlantského horního hradu. Jsou na nich zachyceny lovecké scény, bitevní výjevy, soudní scéna, lupičský přepad v lese, jezdci na koních, poprava.“ 3_Národní archiv (=NA) Praha, fond Český fond výtvarných umělců (=ČFVU) – Dílo, kart. č. 768, sign. 478, zpráva M. Koláře a M. Šonky z 3. 11. 1975: „Sgrafitová výzdoba byla realizována do dřevěným uhlem zbarvené podkladové vrstvy. Intonaková vrstva byla pigmentována. Vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek byla intonaková vrstva zkorodovaná, v mnohých částech do reliefu sgrafita až na základní zdivo.“

16.7.2013 8:28:51

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Hrad a zámek Frýdlant, sgrafita na fasádě nového zámku, květen 2012 Foto autor

4_Jde patrně o stylizované postavy podle Josta Ammana (1539–1591). Srov. z pozůstalosti vydané dílo AMMOND, Jost. Kunstbuechlin, Darinnen neben Fuerbildung vieler, Geistlicher vnnd Weltlicher, Hohes vnd Niderstands Personen, so dann auch der Tuerckischen Kaeyser, vnnd derselben Obersten, allerhandt Kunstreiche Stueck vnnd Figuren: Auch die sieben Planeten, Zehen Alter, Rittmeister vnnd Befelchshaber, Reuterey, vnd Contrafactur der Pferde, allerley Thurnier, Fechten, vnd dann etliche Helm vnd Helmdecken begriffen. Franckfurt am Mayn: Carl Sigmund Feyrabend 1599. Obdobnou inspiraci mohl představovat svazek AMMAN, Jost. Wapen Vnd Stammbuch Darinnen der Keys. Maiest. Chur vnd Furesten, Graffen, Freyherrn, deren vom Adel, etc. Mit kunstreichen Figuren, durch den weitberuehmpten, Josten Am[m]en gerissen, sampt jren Symbolis, vnnd mit Deutschen Reymen geziert. Franckfort am Mayn: Sigmundt Feyrabend, 1589 (srov. reedici Jost Amman´s Wappen- und Stammbuch. München, Georg Hirth, 1893, 2. vydání). 5_O falzifikaci a moderním doplňování sgrafit níže. 6_Tento výraz používá např. ŠPALE, Václav. Vynucená totální rekonstrukce renesanční sgrafitové fasády domu č. p. 517 ve Slavonicích. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava, ed. Sgrafito 16.–20. století. Výzkum a restaurování. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta restaurování, 2009, s. 136. ISBN 978-80-7395-228-0.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 4

vymykají předchozím vyobrazením na nádvoří.4 Fasádu směřující k hradbám zdobí pouze bosované zdivo imitující sgrafita a vegetabilní reliéfní pás pod římsou. Naopak průčelí zámku orientované do nádvoří je námětově velmi pestré. Pohledově je vprostřed (symetricky) rozděluje vysoká štíhlá schodišťová renesanční věž. Vpravo od ní zdobí renesanční zámek tři horizontální pásy sgrafit. V nich stojí vedle figur válečníků nebo lovců v iluzívních arkádách několik ženských postav.5 Střední pás mezi okny tvoří rozsáhlá kartuše s nezřetelným námětem, snad s rostlinným ornamentem. Jde o jeden z dobových výsledků opakovaných snah o mechanické vyvolání obrazu, pro nějž se v současných debatách o úrovni restaurátorských prací prováděných po roce 1945 vžil výraz “sněžení”.6 Výjevy jednotlivých menších či větších polí pokrývají rostlinné motivy, vázy, květiny atp. Pod pásem sgrafit v prvním patře zámku vznikla v 19. století terasa, v přízemí otevřená arkádami. Výzdoba v tomto prostoru tak mohla být znehodnocena zcela, pokud existovala. Část zámku vlevo od věže člení čtyři pásy sgrafit. Ve druhém patře spatřujeme jednotlivé postavy vojáků. Mezi druhým a prvým patrem není výjev čitelný. V prvém patře se opakují vojenské figury. Od tohoto pásu níže směrem k přízemí je znázorněna štvanice na jelena. Zbývající výjevy po celém levém nároží záFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:53

Katedra historie FP TUL

STUDIE

mecké fasády byly zřejmě zničeny v 19. století, když se budovy starého a nového zámku propojily krytým schodištěm (předsunutým pískovcovým rizalitem) těsně přiléhajícím k oběma budovám v místě, kde svírají pravý úhel. Na osmiboké zámecké věži s renesanční helmicí se nachází výzdoba pouze z pěti stran, a to v osmi pásech nad sebou. Shora od věžní římsy vidíme ženské postavy nesoucí květinové koše a vázy, jezdce na koni, vojenskou triumfální symboliku (“panoplia“), festony, v jednom případě přes několik polí jednoho patra věže málo zřetelné vyobrazení velkého města s domovními štíty i věžemi a v popředí s mostem klenoucím se přes řeku a spojujícím dvě městské části. Nad iluzivně bosovaným vstupem do schodišťové věže z nádvoří zaujme nika s erbem Redernů, provedeným ve sgrafitu. Rodový znak však nyní nemá stejnou podobu jako jeho originální provedení.7 Nevelká obdélníková nápisová páska určená zjevně pro dataci nad ním zůstala prázdná. Postrádáme tak obvyklý údaj o roce výstavby zámku, resp. dokončení sgrafitové výzdoby. V regionu např. známe takovou dataci nad bránou do hradu Grabštejn. Přízemí fasády levé části zámku zdobí jednoduchá šrafura. Interpretaci předloh rozsáhlé výzdoby restaurátoři neprovedli.8 Nikdo až na výjimku také dosud celoplošnou sgrafitovou výzdobu nepopsal9 ani nehledal vzorníky či analogie těchto prací v zahraničí.10 Není jasné, které stavby a která kulturní centra posloužila zadavateli výstavby zámku jako inspirace. Mohlo se jednat o šlechtická sídla v Horní Lužici stejně jako ve Slezsku. Taková úvaha se nabízí dle podoby městských domů se sgrafitovou výzdobou např. v okolí Vratislavi a Lehnice. Stejně tak se mohl Melchior z Redernu jako stavebník na Frýdlantu zhlédnout ve výzdobě paláců v Praze, kde se účastnil zemských sněmů.11 Sami řemeslníci měli k dispozici nejrůznější vzorníky, z nichž si mohli zákazníci vybírat. Redernové si zvolili výzdobu odpovídající vkusu, módě i soudobému myšlenkovému světu “konfesijní doby”. Hledání předloh a interpretaci celkové výzdoby fasád na renesančním zámku se bude věnovat jiná studie. Nyní se zaměřme na později odkrytý, ale mimořádně významný soubor sgrafit na severní straně renesančního paláce mezi hradními budovami, objevený roku 1972 a naposledy restaurovaný v roce 1987.12 XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 5

Dosavadní znalosti o sgrafitech na Frýdlantu Německá regionální ani starší česká uměnovědná literatura z pochopitelných důvodů o sgrafitových fasádách na hradě a zámku Frýdlant nepojednávala. Neznamená to však, že by alespoň někteří autoři o jejich (skryté) existenci nevěděli. Bílá sgrafita na černém podkladě znal patrně ještě ze své zkušenosti zámecký úředník Franz Némethy (1816).13 I přes dvojí požár zámku v letech 1676

7_NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 42, sign. 164, Vladimír Turský a Miroslav Kolář v závěrečné zprávě tvrdí, že byla obnovena „vrchní štuková vrstva sgrafit s nejpřísnějším zřetelem k zachovalým vrypům kresby originálu.“ Srovnání torzálně dochované černobílé fotodokumentace však ukazuje, že tomu tak není: Před rekonstrukcí má redernský erb v nice nad štítem helm, nad nímž heraldicky vlevo bylo původně jen šest praporečků, z toho tři otočeny doleva, tři doprava. Po zásahu restaurátorů se tu vyskytlo devět praporečků otočených pouze doleva. 8_NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 1038, sign. 130. Zpráva z 23. 10. 1987 pouze stručně sděluje: „V pěti horizontálních pásech jsou znázorněny scény z renesančního života – lovecká, jezdec na koni, popravčí, vojenský tábor a hráči v kostky, přepadení města, jezdecký souboj, soud a projížďka panstva na koních. Spodní část zdobí vyznačené kvádrování psaníčkového typu.“ 9_Sgrafitům na zámku a hradě Frýdlant se věnovala ŠMÍDOVÁ, Irena. Umělecké památky Frýdlantu z období vlády Redernů, Ústí nad Labem 1998. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta. Autorce jsem opakovaně poskytoval konzultace a všechny své tehdy získané vědomosti, které ve svém textu uplatnila. Na práci přesto upozorňuji, abych nebyl viněn z plagiátorství. 10_WENZEL, Kai. Kunst und Architektur in der Oberlausitz 1526 bis 1635. In: BAHLCKE Joachim a Volker DUDECK, hg. Welt – Macht – Geist: Das Haus Habsburg und die Oberlausitz 1526–1635. Görlitz – Zittau: Verlag Gunter Oettel, 2002, s. 12–152, zde s. 143. ISBN 3-932693-61-2, se domnívá, že nalezl motivickou podobnost sgrafit na hradě Frýdlant a na zámku Oberneundorf, kde v roce 1992 objevili fragmenty sgrafit s motivy loveckých scén, symboly ctností a s nápisy v lunetách. Mezi dalšími lokalitami s ohledem na sgrafita jmenuje autor hornolužické Hainewalde, Malschwitz u Budyšína, Muskau, Ebersbach u Zhořelce (tam sídlili páni ze Salzu, příbuzní Redernů), Hennersdorf a Mittelschreibersdorf. 11_Vzhledem k množství sgrafitových renesančních výzdob měšťanských domů a zámků v Čechách a na Moravě nelze podat na tomto místě srovnání Frýdlantu s fasádami v celé České republice. Inspirativní je však dílo historika umění Pavla Panocha, skriptum s fotodokumentací přístupné v elektronické formě na internetu. Viz PANOCH, Pavel. Mluvící průčelí. Novověké sgrafitové a malované fasády jako pramen k poznání kulturní historie [online]. Univerzita Pardubice, 2007 [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://uhv. upce.cz/upload/panoch/info.html 12_NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 1038, sign. 130, zpráva o restaurování sgrafitové výzdoby z 23. 10. 1987. 13_NÉMETHY, Franz. Das Schloß Friedland in Böhmen, und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche, nebst einigen alten Urkunden und eigenhändigen Briefen des Herzogs Waldstein. Aus älteren Handschriften und andern verläßlichen Urkunden. Prag: Gottlieb Haase, 1818, s. 4: „Im Jahr 1785 wurden hier die schadhaften Gebäude ausgebessert, die alten steinernen Dachgiebel abgebrochen, und das Innere verändert; dadurch verlohren aber diese Gebäude das vorige antike Ansehen, und die grauen Mauern, mit weißen Figuren und Arabesken bemahlt, wurden mit Kalk übertüncht.“

16.7.2013 8:28:53

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

14_SARTORI, Franz. Burgvesten und Ritterschloesser der oesterreichischen Monarchie. Nebst der topographisch-pittoresken Schilderung ihrer Umgebungen, der Familienkunde ihrer ehemaligen und jetzigen Besitzer, der Lebensweise und Characteristik des Ritterthums und den Geschichten und Sagen der österreichischen Vorzeit. Erster Theil, Brünn: J. G. Traßler, 1819, s. 104. 15_WIRKNER, Georg. Das Schloß Friedland in Boehmen und seine Besitzer, nebst einigen kurzen Notizen über die Stadt und Kirche zu Friedland. Reichenberg: Gerzabek, 1849, s. 9. O dolním (renesančním) zámku Wirkner uvádí zřejmě závisle na Némethyho spisku: „Dieser Bau sieht der Schloßkapelle nicht gleich, weil das Niedere viele Veränderungen erlitten hat. Das Gebäude war früher mit steinernen Giebelkaffern versehen und das ganze mit Arabesken bemahlt, die Giebelkaffer wurden abgebrochen, ein neues Dach aufgesetzt, die Arabesken mit Kalk übertüncht und dadurch das alterthümliche Ansehen verloren gegangen.“ 16_MIKOVEC, Ferdinand Břetislav. Das Schloß Friedland, im Bunzlauer Kreise. In: Alterthümer und Denkwürdigkeiten Böhmens. Band 1, Prag: Karl Wladislaw Zap, 1860, s. 137–160, zde s. 157: „Im Jahre 1785 ließ Christian Filipp Graf von Clam-Gallas eine Restaurierung des „unteren“ Schlosses Friedland vornehmen, welche leider viel von dem originellen alten Aussehen dasselbst verwischte, es wurden nicht nur die schadhaften Gebäude desselben ausgebessert, sondern die meisten der alten steinernen Dachgiebel abgetragen, das dunkle, mit Figuren und Arabesken verzierte Gemäuer übertüncht und im Innern viele Veränderungen vorgenommen.“ 17_PAZAUREK, Gustav E. Schloß Friedland. In: Mitteilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums. Reichenberg, Jg. 23, 1905, Nr. 2, s. 43–60. Autor článku viděl zbytky renesančních sgrafit v horní části zámecké věže i redernský erb nad vchodem do ní: „Auch dieser neuere Teil hatte gewiß schon in der Ursprungszeit Sgrafittofaçaden; im oberen Teile des Turmes sieht man noch ausgedehnte Reste figuraler Sgraffitomalereien, und über dem Turmeingang prangt das Rädernwappen in derselben Technik, die sich nur in einer späteren Zeit eine Übermalung mit heraldischen Farbentönen gefallen lassen mußte.“ (s. 47–48). 18_M. Kolář mj. sdělil, že při restaurování sgrafit „na hradě“ dlouho netušili, co znamenají šrafury na loveckých výjevech. Nakonec se dozvěděli, že je to náznak sítí, do nichž byla v lesích při honech zvěř nadháněna pro snadnější skolení. Podobně nebylo restaurátorům jasné, „co to drží“ mužská postava na bočním křídle renesančního zámku. Dalším dotazováním se ukázalo, že jde o praporečníka a tím byl předmět identifikován... 19_Například ve zprávě z 3. 1. 1983 k plánované obnově sgrafit na zámku byl vznesen požadavek: „Restaurátorský zásah musí v maximální míře respektovat originál památky a v zájmu celkového jednotného vyznění díla dodržet metodický a technologický postup z předešlých etap.“ NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 867, sign. 483. 20_Takto explicitně uvádí lokality kolaudační zpráva z Frýdlantu z roku 1972, viz NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 340, sign. 133.

Restaurátorské práce na hradním nádvoří (1972) Foto Severočeské muzeum v Liberci

FONTES_NISAAE_13_01.indd 6

STUDIE

a 1684 se totiž dochovala téměř celistvě.14 Byla zabílena až v osmdesátých letech 18. století, což je příznačné pro styl josefínské doby a odráží estetické nároky na vnější výzdobu šlechtických sídel “doby rozumu”. Tutéž skutečnost popsal o třicet let později klíčník na Frýdlantu a autor průvodce po objektu zpřístupněném veřejnosti Georg Wirkner (1849).15 Obdobné, kritičtější sdělení podal i Ferdinand Břetislav Mikovec (1860), který si rovněž všiml dalších změn objektů.16 Při úpravách z konce 18. věku byly zbořeny i renesanční štíty. Ty se na barokní mansardovou střechu vrátily zřejmě až ve třetí čtvrtině 19. století, doplněny o novorenesanční sgrafita po posledních velkých stavebních úpravách a přestavbě nového zámku do novorenesančního slohu. Přitom však byla původní sgrafita starého zámku převrstvena novou omítkou s malovanými neorenesančními “psaníčkovými” sgrafity. Tím se fasády všech zámeckých budov vizuálně sjednotily. Všeobecné shrnutí dosavadních vědomostí o stavebněhistorickém vývoji představuje v ohledu sudetoněmeckého bádání studie Gustava Pazaurka z počátku 20. století.17

EXKURZ 1: Restaurátorské metody užité na Frýdlantě K rukopisným či strojopisným restaurátorským zprávám o obnovách fasád na frýdlantském zámku a hradu nutno dodat, že jsou mimořádně stručné, často jednostránkové, s velmi povšechnou charakteristikou technických zásahů do původních omítek a zmínkou o konzervačních činidlech (tehdy obvyklý Lastanox atp.). V žádném případě nenajdeme úvahu o grafických předlohách či jen snahu o jejich dohledání. Práce tedy probíhaly metodou jakési “okulární vizitace“: Bylo obnoveno to, co bylo vidět a co se frotážemi podařilo odhalit jako smysluplný obraz.18 Zmíněné zprávy až na výjimky neobsahují žádné informace o tom, zda rekonstrukce obrazů probíhala ve spolupráci s historiky umění, ani pochybnosti o věcné správnosti provedených zásahů. Restaurátoři se zaměřovali vesměs na technologické a v 80. letech i metodické postupy.19 Vycházeli ze zkušeností s jinými obdobnými pracemi v tehdejším Československu, např. z restaurování fasád ve Slavonicích, v Praze či v jižních Čechách.20 Již jmenovaný Miroslav Kolář se podílel se svými kolegy FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:53

Katedra historie FP TUL

STUDIE

na obnově sgrafit od roku 1960 do 1989 jako vedoucí pracovního kolektivu.21 Záznamy o prováděných restaurátorských pracích spolu s původními frotážemi byly dle sdělení M. Koláře předány podniku Dílo, který po roce 1989 zanikl.22 Kvůli zmíněné stručnosti restaurátorských zpráv jsem požádal M. Koláře o vysvětlení postupů při obnově sgrafit na Frýdlantě. Kromě jiného se upamatoval, že na pravé části zámecké fasády byl proveden specifický zásah, který žádná zpráva nezmiňuje tak, aby bylo jasné, co na fasádě bylo doplněno.23 Šlo o první patro zámku vpravo, kde se mezi třetím a čtvrtým oknem nachází jedna ženská figura spíše barokního vzezření. Byla včleněna do původně prázdného pole (slepé arkády) nově. Tento “estetický” zásah sui generis byl prý proveden po poradě s památkáři a s jejich svolením v letech 1972/1973, aby plocha mezi okny nezůstala prázdná (sic!). Podobně byl doplněn nejníže položený pás s fragmentárně dochovanými loveckými motivy v levé části zámecké fasády.24 Autoři koncepce celkové obnovy a doplnění sgrafit si zřejmě vůbec nepřipustili fakt, že jde o vědomou falzifikaci a svévolný zásah do dobového ikonografického programu, který mohl mít pro objednavatele díla svůj specifický symbolický smysl. Jistě, tato praxe odpovídá vpodstatě ještě myšlení restaurátorů doby, v níž byla mnohem svéráznějším způsobem restaurována a doplněna např. sgrafita Míčovny u Pražského hradu.25 Sotva si však lze představit, že by k dobovým pramenům analogicky přistupovali vydavatelé hudebních děl a dokomponovávali chybějící části notových partů nebo že by podobně sveřepým způsobem pracovali editoři starší české literatury a ve 20. století svévolně mlčky doplňovali nedochované záznamy v kronikách, pamětech, denících či korespondenci. Pokud se někdy taková praxe vyskytla v umění výtvarném či v ediční práci 19. století, rozhodně ji nelze omluvit v moderních edičních nebo dokonce v restaurátorských realizacích. Tím se dostáváme k podstatnému problému, totiž verifikovatelnosti ikonografických pramenů historiky (umění), kteří výše uvedené dodatečné zásahy nemohou znát a ke “svému” obrazovému prameni se dostanou vesměs až po jeho obnově. Ten je pak ve své výsledné podobě bez postranního úmyslu dovede v interpretacích k mylným závěrům, pokud předpokládají, XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 7

že před sebou mají originální vyobrazení, jež restaurátor pouze “obnovil”. Vzhledem k tomu, že ani pro Frýdlant není fotodokumentace příliš dostatečná, nelze nyní říci, co vše z obnovených ploch skutečně odpovídá vzezření na konci 16. století. Tak byly na levé straně zámecké fasády doplněny téměř tři čtvrtiny souvislého sgrafitového pásu s tématem honu na jelena, a to v rámci jednoho patra. “Rekonstrukce” proběhla patrně podle obdobné, dobře dochované scény na hradním nádvoří. Bohužel nejde o jediný případ v České republice nebo v Evropě.26 Setkáváme se se sotva pochopitelnou neznalostí obecné, celozemské nebo regionální historie, dějin umění, také se svévolnými retušemi a doplňky či lhostejností restaurátorů vůči původní podobě jimi obnovovaných sgrafit.27 Uvědomuji si existenci výjimek z takto negativních pracovních postupů, náročnost prací i různě vysoké požadavky, které nyní vznášíme na provádění restaurátorských zásahů. Je však rozdíl mezi přístupy k samotné technice restaurování, omyly způsobenými stavem restaurovaných vyobrazení při

21_Na můj dotaz Správa státního hradu a zámku Frýdlant sdělila, že nemá k dispozici restaurátorské zprávy ani jiné písemné informace o pracích na sgrafitech. Obdobně negativní informaci jsem obdržel z někdejšího Památkového ústavu v Ústí nad Labem již v roce 1999. 22_Archiv této instituce, uložený v NA Praha (fond ČFVU – Dílo), obsahuje zprávy o restaurátorských pracích na Frýdlantu v letech 1960–1989, spoře doplněných černobílými fotografiemi různé kvality, ač např. podle zprávy ze 7. 11. 1972 byla při kolaudaci předložena „podrobná fotografická dokumentace“. (Tak NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 340, sign. 133.) Frotáže mezi archiváliemi nejsou. Několik černobílých fotografií z let 1960, 1962 a 1972 obsahuje obrazová dokumentace restaurátorských zásahů na Frýdlantě, uložená v kartotéce Severočeského muzea v Liberci. 23_NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 368, sign. 98, zpráva z 11. 9. 1973 o restaurování, resp. doplnění sgrafit na zámku: „Po restaurování západní stěny jest nutné provést vykomponování nové figury do niky ve spodní části.“ 24_Zatímco v 60. letech zůstaly nedochované části vyplněny šrafurou, jak ukazuje dokumentace pořízená pro potřeby Severočeského muzea v Liberci, v letech 1972/1973 byly neúplné části doplněny podle lovecké scény nalezené v roce 1972 na hradním nádvoří. Viz NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 368, sign. 98, zpráva z 11. 9. 1973: „Provedení rekonstrukce lovecké scény k zachovaným fragmentům na východní straně.“ 25_Srov. ŠPALE, Václav. Restaurátorské zásahy na sgrafitové výzdobě severního průčelí Velké Míčovny v Královské zahradě Pražského hradu. In: Restaurování a ochrana uměleckých děl – Restaurování restaurovaného: konference Sdružení pro ochranu památek Arte-Fakt v Litomyšli 2007 [online]. Litomyšl: Arte-Fakt, 2007, s. 25–28, zde s. 26 [cit. 2013-01-28]. Dostupné z http://www.arte-fakt.cz/dokumenty/II.konf/prispevky/10_Spale.pdf 26_Příklad z rakouského Hornu: KOLLER, Manfred. Historische Fassadenmalereien in Österreich: Denkmalpflegebedarf und internationale Forschungskooperation. Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege, Wien 46, 1992, s. 58–61, zde obr. 79–80 na s. 59; z dolnorakouské Weitry: MADRITSCH, Renate. Niederösterreich. Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege, Wien 48, 1994, s. 70–74, zde obr. 67–68 na s. 70. 27_Např. odborník zabývající se dějinami hudby může být zmaten výsledkem restaurování hudebního nástroje (flétny), jak se stalo na domě čp. 518 ve Slavonicích: NĚMCOVÁ, Gabriela. Gar kleine Blockflötlein. In: Zprávy památkové péče 63, 2003, č. 6, s. 426–428. ISSN 1210-5538.

16.7.2013 8:28:53

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Vlevo renesanční zámek – stav před obnovou (1960), Národní archiv Praha, fond ČFVU Dílo (fotodokumentace restaurátorských zpráv)

Vpravo věž renesančního zámku – stav po obnově (1961), Národní archiv Praha, fond ČFVU - Dílo (fotodokumentace restaurátorských zpráv)

odlišnosti pojetí současného obrazu ve srovnání s jeho původní grafickou předlohou a záměrnými svévolnými retušemi.28 V některých případech stojí historik zcela bezmocně před dvěma různými výsledky restaurátorského zásahu, ať už jsou způsobeny bezděčnou mystifikací nebo záměrnou devalvací výpovědní hodnoty sgrafita.29 Protože není známo, nakolik se praxe obnov sgrafit na zámku přenesla také na starší renesanční palác mezi budovami hradu Frýdlant, a jelikož dosud nebyly provedeny ani revize autenticity sgrafit, ani jejich restaurování, je třeba upozornit na nutnost kritického přístupu i k interpretacím předloženým v této studii.

28_Jiný význam má proto kritika obnovy a rekonstrukcí iluzívní bosáže věže bývalého hradu Lipý, jak ji zveřejnil PANÁČEK, Michal. Východní brána hradu v České Lípě. „Waterloo“ konzervátorsko-restaurátorské metody obnovy sgrafitových fasád. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 111–120, jiný smysl má kritický přístup k úvahám o jedné nebo dvou vrstvách původní sgrafitové omítky, jak jej představil TEJMAR, Lumír. K vymýcení pověr o technice renesančních sgrafit. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 99–110, a zásadně jiná zpráva o fatálním důsledku obnovy sgrafit domu v městské památkové rezervaci, která původní obraz zcela deformovala, jak sděluje ŠPALE, Václav, Vynucená totální rekonstrukce renesanční sgrafitové fasády domu č. p. 517 ve Slavonicích. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 135–138, a ŠPALE, Václav, Problémy restaurování restaurovaných sgrafit na příkladě figurálních sgrafit ve Slavonicích. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 139–148 (autor svá tvrzení bohužel nepodkládá žádnou literaturou ani odkazy na prameny). 29_K tomu NEJEDLÝ, Vratislav a Petr PAVEL, K historii a metodologickým otázkám restaurování sgrafit. Zprávy památkové péče 63, 2003, č. 6, s. 373–388 a zvl. fotodokumentace na s. 384–385. ISSN 1210-5538; srov. ŠPALE, Václav, Problémy restaurování již restaurovaných sgrafit. Zprávy památkové péče 63, 2003, č. 6, s. 389–403 a zvl. fotografie na s. 392–393 a 394–395. ISSN 1210-5538. 30_Srv. POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech 1, Praha: Academia 1977, s. 347; KOTRBA, Viktor a kol. Frýdlant. Praha: STN, 1959, s. 6; MENCLOVÁ, Dobroslava. Frýdlant. I. – Uměleckohistorický rozbor hradu. II. – Dějiny hradu, s. l., s. d. [Praha?, asi 1970], s. 7–8 strojopisu, (Stavebněhistorický průzkum, strojopis uložený v Památkovém ústavu v Ústí nad Labem, sign. 197/A).

FONTES_NISAAE_13_01.indd 8

Renesanční palác mezi hradními budovami a jeho sgrafitová výzdoba Stavební aktivity Redernů na Frýdlantě jsou v uměnovědné i regionální literatuře řazeny do časové spojitosti s budováním zámku v Liberci, tj. do osmdesátých let 16. století. Samotná konečná úprava starého hradu, dostavba renesančního paláce, vklíněného mezi původní budovy, a výstavba nového obdélného renesančního zámku spojeného s kaplí pod hradem zřejmě náleží do devadesátých let 16. věku s možnými úpravami do roku 1602.30 Fasády zmíněné části zámeckého paláce na hradě byly ozdobeny módními sgrafity se scénami loveckými, vojenskými, bitevními. Jak se ukáže dále, především jde o výjevy z historické paměti nikoli rodu či rodiny, ale jedince a jeho soukromých zážitků. Volnější prostor poskytovala plocha pod čedičovým masívem, na němž stojí hrad, a to v místě původní fortifikace. Tam byl vystavěn mohutný, patrně od počátku dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu. Na straně obrácené do nádvoří jej opticky rozděluje osmiboká schodišťová věž s renesanční helmicí, osazená v galerii zvonem z roku 1600. Zámek byl původně opatřen renesančními štíty v průčelí, zbořenými až při přestavbách datovaných rokem 1785. Střešní štíty s okny, na zámku v 19. století nově opatřené podivnými vzory sgrafitové omítky, zůstaly originální zřejmě pouze na renesančním paláci na hradě. Sgrafita, jimiž byla vnější rozměrná plocha novostavby ozdobena, se dosud dochovala pouze na podélné fasádě otevřené do nádvoří a na užší části v místech, kde starý zámek navazuje FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:53

Katedra historie FP TUL

STUDIE

na nové, tzv. kastelánské křídlo, dílo hrabat ClamGallasů z druhé poloviny 19. století. Zřejmě až tehdy, kdy novorenesanční novostavbu zakončila historizující podkrovní štítová okna, byla na mansardovou střechu sousedního objektu, starého renesančního zámku, vrácena také replikovaná štítová okna, opatřená novými sgrafitovými motivy. Samotný starý zámek byl pak esteticky sladěn unifikovanou výmalbou “psaníčkových” sgrafit, jež přetrvala téměř jedno století, až do doby restaurátorských zásahů v šedesátých letech 20. století. Ty zachránily sgrafita na nádvorní straně zámku a zčásti také na boku stavby, kde stará budova sousedí s novorenesanční přístavbou. Na starý renesanční zámek navazuje kaple, vystavěná údajně v letech 1598–1602.31 Do nádvoří se otevírá velkou plochou nezdobené fasády členěnou v patrech okny, v nejvyšší části sklenutými formálně goticky. Nevíme prozatím nic o původní výzdobě pláště. Současná vnitřní i vnější sgrafita pocházejí až ze druhé poloviny 19. století. Sgrafitová výzdoba fasád redernského křídla na hradě byla provedena patrně jen na ploše nejmladšího paláce. Uceleně se dochovala pouze na něm a na přiléhajícím šnekovém schodišti, obráceném vlevo do hradního nádvoří, a to v pěti pásech nad sebou. V nejvyšší části, pod střechou, se nachází ornamentální pás s hlavou muže a ženy v medailonech. Níže následují výjevy ve třech kartuších vedle sebe. Na věžičce jde o částečně nedochovanou figuru jezdce, na paláci o celou postavu muže na koni a poslední vyobrazení představuje bojový střet. Na obou koncích pásma stojí andělé, kteří výjev jakoby přidržují v rozvinutém obraze, v kartuši. Třetí pás sgrafit ve druhém patře paláce, jehož okna byla zazděna, ukazuje skupinu bojovníků, snad před městem v plamenech. Vpravo spatřujeme jakési střetnutí v lese. Největším vyobrazením je kartuše v mezipatře. V její levé části stojí domy se štíty, dále věže a hradby; jedná se tudíž o město v pozadí výjevu. Střední část kartuše činí dojem prostoru připomínajícího chrám s oltářem a emporou. Zdá se, že na menze vlevo leží lidské tělo. V celém objektu se pohybují muži ozbrojení meči, jimiž vraždí také ženy a děti. Vpravo již leží mrtví muži, oblečení v renesančním šlechtickém či měšťanském oděvu, podobně jako další ještě živé postavy. Zcela vpravo prchá z budovy směrem k hradbám a do města XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 9

zachránivší se muž. Pás mezi okny v prvním patře představuje různorodé obrazy. Vlevo před vojenským stanem v polním ležení čtyři muži vrhají kostky na bubnu. Prostřední obraz znázorňuje popravčí lešení. Na něm stíná kat klečícího muže. Vlevo stojí šibenice a pod ní leží bezhlavá těla popravených. Na další šibenici vpravo již visí mužské tělo. Nejnižší pás sgrafit představuje hon na jelena, pronásledovaného lovcem a psy. Téměř totožné výtvarné provedení lovecké scény vidíme i na dolním renesančním zámku.32 Přízemí hradního paláce zdobí renesanční sgrafitová bosáž. Pozornost zaslouží také šest pásů sgrafit na vížce šnekového schodiště. Kromě obvyklých rostlinných motivů, pásků z akantů, putti a ozbrojených vojáků na koni, tvoří největší výjev čtvrtý pás s velkou oválnou kartuší zaujímající celou stěnu šneku. Znázorňuje zřejmě výjev z velkého prostorného sálu. Vpředu sedí osoby s otevřenými knihami, před nimiž stojí z profilu člověk patrně přísahající gestem pravé ruky. Dolní, pravou část kartuše zaplňuje osm mužů na lavicích. Naproti nim vlevo sedí čtrnáct osob. Výše na lavici se nachází pět postav, naproti nim další tři. Místo uprostřed kartuše zaujímá muž v bohatém oděvu opásaný zbraní. Po své pravici i levici má přísedící. Počet lidí tu zřejmě žádnou symboliku nemá. Na konci síně, jakoby na obzoru, spatřujeme neznámé město. Je na ně výhled právě z místnosti ohraničené toliko závěsy po stranách celého výjevu. Zatímco předchozí lovecké a bitevní scény působí jako módní prvek, poprava, vraždění obyvatel a shromáždění zřejmě urozených mužů už příliš nezapadají do obvyklého rámce motivického pojetí sgrafitové výzdoby. Přestože jsou obnoveny už padesát let, v české uměnovědné literatuře se nevyskytl ani jediný pokus vysvětlit význam těchto výjevů.33 Lze jistě upozornit, že motivy se přejímaly a upravovaly ze vzorníků nejen v českém zemském prostoru. Je obvyklé, že se využívaly rovněž antické či biblické příběhy. Zde se však nesetkáváme s jakousi alegorií, již známe například z fresek interiéru zámku v Bučovicích. Nejde ani o hlubší filozofickou kompozici upomínající na pomíjivost lidského života jako v tzv. Soudnici na zámku v Bechyni.34 Obrazy neznamenají ani obhajobu majitele proti zlým jazykům, falešným svědkům a notorickým sudičům, jak ji nechal

31_Písemný pramen o stavbě kaple částečně otiskl HELBIG, Julius. Der Bau der Schloßkapelle in Friedland. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues, Reichenberg 5, 1911, Heft 3, s. 129. 32_Obdobu těchto loveckých kratochvílí (ovšem i cvičení těla a doklad osobní statečnosti) najdeme mezi hojně se opakující tematikou sgrafity vyzdobených fasád v ČR, geograficky nejblíže Frýdlantu např. na zámku v Benátkách nad Jizerou. 33_Ani po roce 1989 nedošla frýdlantská sgrafita pozornosti v českém či evropském bádání. Např. DMITRIEVA-EINHORN, Marina. Rhetorik der Fassaden: Fassadendekorationen in Böhmen. In: edd. LANGER, Andrea a Georg MICHELS, eds. Metropolen und Kulturtransfer im 15./16. Jahrhundert. Prag – Krakau – Danzig – Wien. Stuttgart: Steiner, 2001, s. 151–170. ISBN 3-51507860-6; téma v rozsáhlejší verzi v autorčině monografii DMITRIEVA, Marina. Italien in Sarmatien. Studien zum Kulturtransfer im östlichen Europa in der Zeit der Renaissance. Stuttgart: Fr. Steiner Verlag, 2008, s. 60–74, 118–133, s. 161–186, 310–318. ISBN 978-3-515-08924-1, věnuje zájem sgrafitům měšťanských domů a šlechtických paláců v Praze a objektům se sgrafitovou výzdobou v lokalitách Brandýs nad Labem, Březnice, Český Krumlov, Horšovský Týn, Litomyšl, Mělník, Nelahozeves, Pardubice, Prachatice, Slavonice, Sušice, Tábor a Telč. – Frýdlant pouze výčtově zaznamenává ve své studii WAISSER, Pavel. Sgrafito, úhel pohledu. Figurální výzdoba fasád 16. století v evropském kontextu determinujícím česká a moravská sgrafita. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 7–24, zde s. 17. 34_LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada. Program štukové výzdoby tzv. Soudnice zámku v Bechyni. Umění 21, 1973, č. 1, s. 1–17. ISSN 0049-5123.

16.7.2013 8:28:54

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Renesanční palác na hradě Frýdlant, květen 2013 Foto M. Čtveráček

FONTES_NISAAE_13_01.indd 10

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:54

Katedra historie FP TUL

STUDIE

vytvořit Jáchym Novohradský z Kolovrat na svém pražském paláci.35 Nelze je přirovnat ani k motivům symbolického pojetí výkonu městské (soudní) spravedlnosti na základě biblických citátů, kterou představuje výzdoba radnice v Prachaticích nebo jiná dochovaná, již restaurovaná a zčásti uměnovědně interpretovaná sgrafita v České republice.36 Sgrafita frýdlantského hradu postrádají prvotně nábožensky-moralistní, výchovný účel: neobracejí se k dějům ze Starého či Nového zákona, ba ani nereflektují starověké mýty a báje, pověsti a historické příběhy. Jaký smysl jim tedy lze přiřknout?

Předlohy sgrafit na hradě Frýdlant a jejich ikonografická interpretace Pokud výjevy sgrafit znamenají více než jen výzdobu, ptejme se, proč si je Redernové, resp. Melchior z Redernu nechal vytvořit právě takto. Proč nedal přednost jednoduché, ale dodnes působivé ornamentice dochované na pražském Schwarzenberském (Lobkovickém) paláci? Proč se nehlásil ke sgrafitům napodobujícím bosáž a zaplněným drobnými hříčkami, které vidíme na zámku v Litomyšli? Proč jako válečník neodkázal k antické historii obsažené na vnitřním nádvoří téhož sídla? Proč nedal najevo svou loajalitu vůči panovnické dynastii podobným vyobrazením členů habsburského rodu, jež se zachovalo na jednom z měšťanských domů ve Slavonicích? Pokud ještě lze odbýt popravní scénu poukazem na to, že se může jednat například o znázornění práva a spravedlivě ztrestaných „mordéřů“ či lupičů (na příkladu rybníkářů Petra Voka z Rožmberka;37 poddaní na Frýdlantsku a Liberecku však proti Redernům nikdy nepovstali a neusilovali jim o život), pak nelze takový výklad použít u dvou největších scén s obrazy vraždění osob shromážděných v jedné prostoře a ritualizovaného zasedání ctihodných mužů v další kartuši. Nemáme k dispozici žádné srovnání celkového ikonografického programu výzdoby hradního paláce, protože se až na (neodhalená) torza nedochovala sgrafitová výzdoba z druhé, jižní strany téhož sídla, obráceného do zámeckého nádvoří. Nemožnost srovnání však neznamená neschopnost vytvořit pracovní hypotézu jasného způsobu sebeprezentace Redernů a jejich poselství současníkům i následovníkům právě skrze sgrafitovou výzdobu. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 11

EXKURZ 2: Melchior z Redernu a západoevropské konfesní konflikty: Francie Jaká byla Francie, do níž sedmnáctiletý Melchior z Redernu a jeho bratr Kryštof dospěli při své kavalírské cestě za vzděláním přes italská města v létě 1572? Především nábožensky neklidná. Katolíci a protestanti (hugenoti) se znesvářili nejen v boji o církevní, ale také s tím nerozborně spjaté světské úřady a mocenské vlivy.38 Francii tehdy ovládala vdova po katolickém králi Jindřichu II. Kateřina Medicejská. Její poměrně nenásilná politika vůči hugenotům, jichž prý existovalo ve Francii v šedesátých letech 16. století na dvacet tisíc komunit, vedla dále k rozdělení země: část šlechty se hlásila k protes35_Srv. ŘÍHOVÁ, Vladislava a Zuzana KŘENKOVÁ. Fasáda jako obhajoba – hradčanský palác Jáchyma Novohradského z Kolovrat. In: ŘÍHOVÁ, Vladislava. cit. v pozn. 6, s. 49–60. 36_Pečlivou a zdařilou interpretaci sgrafit prachatické radnice, inspirovaných dřevořezy Josta Ammana pro Bibli z roku 1571, publikovala TIPTON, Susan. Res publica bene ordinata: Regentspiegel und Bilder vom guten Regiment. Rathausdekorationen in der Frühen Neuzeit. Hildesheim – Zürich – New York: Georg Olms Verlag, 1996 (Studien zur Kulturgeschichte, Bd. 104), s. 385–401, 662–665. ISBN 3-487-10198-X. 37_PÁNEK, Jaroslav. Spiknutí rybníkářů proti Petru Vokovi z Rožmberka v roce 1569. In: BENEŠ, Z., E. MAUR a J. PÁNEK, eds. Pocta Josefu Petráňovi. Praha: Historický ústav ČSAV, 1991, s. 245–298. ISBN 80-85268-05-1. 38_DE FELICE, G. History of the Protestants of France from the Commencement of the Reformation to the present Time. Přeložil Philip Edward BARNES. 2. vyd. London: George Routledge and Co., 1853, s. 79–167. Srv. též Histoire de France, vol. 1: (des origines a 1715). REINHARD, M. a N. DUFOURCQ eds., Paris: Larousse, 1954, obr. na s. 384–387, 393; ZEEDEN, Ernst Walter. Hegemonialkriege und Glaubenskämpfe 1556–1648. Frankfurt am Main – Berlin – Wien: Propyläen Verlag, 1977, (Propyläen Geschichte Europas, Band 2), zvl. s. 151–166. ISBN 3-549-053134. V české historiografii existují pouze překlady zahraničních pojednání nebo stručné české přehledy o náboženských válkách ve Francii druhé půle 16. století: Renesance a reformace: od roku 1500 do roku 1592. Praha: nakl. Jan Vašut, 1999, s. 1254– 1257, 1274–1277. ISBN 80-7236-018-3; MACKENNEY, Richard: Evropa šestnáctého století. Praha: Vyšehrad, 2001, s. 305–317. ISBN 80-7021-469-4; DUBY, Georges. Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha: Karolinum, 2003, s. 295–296. ISBN 2-03-519002-9; FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 99–106. ISBN 80-7106-888-8. Starší české přehledy o situaci ve Francii: MATOUŠEK, Josef. Katolická reformace a zápas o západní Evropu. In: ŠUSTA, Josef red. Dějiny lidstva od pravěku k dnešku 5. V branách nového věku (1450–1650). Praha: Melantrich, 1938, s. 392–394; DORAZIL, Otakar. Vládcové v dějinách Evropy (800– 1648). Sto let před vestfálským mírem, kniha 5, Praha: Nakl. Amlyn, 1992, ISBN 80901316-4-6, o náboženských válkách ve Francii 16. století s. 35–38, 56–61 (reprint vydání z roku 1936). TEICHOVÁ, Alice a kol., Dějiny středověku II. Praha: SPN, 1968, s. 336–339. K tématu nově dizertační práce DUNDROVÁ, Milena. Anglo-francouzské vztahy v období náboženských válek ve Francii v druhé polovině 16. století. Praha, 2006. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav světových dějin, zvl. s. 15–66. Za upozornění na práci a její zapůjčení vděčím Prof. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D. 39_HANKA, Václav, ed. Jistá a pravdivá zpráva o vysvobození dvou synův Vratislava i Ferdinanda, urozeného pána Floriána Kryspeka. Časopis českého museum 18, 1844, sv. 4, s. 553–555.

16.7.2013 8:28:56

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Cesta spiklenců k hradu v Ambois v březnu 1560, vyobrazení převzaté z knihy P. Benedict, Graphic History, Genéve 2007

Cesta spiklenců k hradu v Ambois v březnu 1560, květen 2013 Foto M. Čtveráček

tantství za podpory navarrské královny Jany d´Albert a jejího chotě Antoina, prince z rodu Bourbonů, a jeho bratra prince Condého. Právě oni se postavili proti katolické šlechtě a mocným rodům lotrinských vévodů Guisů, Montmorencyů, Montluců a všech, kdo se rozhodli hájit „jedinou pravou samospasitelnou římskou 12

FONTES_NISAAE_13_01.indd 12

církev“, upevnit její moc nad státem a hájit katolickou politiku synů Jindřicha II., totiž Františka II. a Karla IX. Hugenoti se pokusili omezit královskou moc tím, že v březnu 1560 chtěli unést mladého krále ze sídla v Amboise a odstranit z vládních míst Guise. Spiknutí kalvinisty Le Renaudieho 13. až 15. března bylo prozrazeno z vlastních řad ještě před tím, než se hugenoti dostali před hrad v Amboise. Účastníci byli okamžitě zajati, odsouzeni a 15. března 1560 potrestáni na hrdlech před branami sídla, které chtěli dobýt. Jednání generálních stavů o smíru v Orléansu, konané od 13. prosince 1560 do 31. ledna 1561 a svolané Františkem II., ustanovilo, že náboženské záležitosti už neměly být věcí soudního stíhání. Po Františkově smrti se sama Kateřina Medicejská snažila znepřátelené strany přivést ke svému dvoru a politickonáboženské střety řešit za pomoci kancléře Michela de L´Hospital. Vyvolala proto v září 1561 společnou poradu v Poissy. Zde se panovnice, mladý král Karel IX. a katoličtí i protestantští duchovní sešli k jednání o problémech víry. Avšak znesváření teologové obou církví se při disputaci nemohli shodnout. Panovnice-matka je proto přiměla akceptovat mírový edikt ze Saint-Germain ze 17. ledna 1562. Ten umožňoval protestantům vykonávat jejich obřady veřejně, avšak ne ve městech, jen za jejich hradbami. Přesto se stav země nelepšil. Vyostřil ho naopak masakr ve Vassy. Při svém návratu z Burgundska projížděl vévoda François de Guise dne 1. března 1562 Champagní kolem města Vassy, náležejícího mezi panství jeho matky. Ve stodole ve městě – prý podle zpěvu – se svými vojáky našel hugenoty při nepovolené bohoslužbě a zavelel k potrestání přítomných. Těch tam mělo být asi tisíc. Údaje o počtu zavražděných se liší, dosáhly jistě několika desítek, asi stovka byla různě poraněna. Uvedený útok na pokojné shromáždění protestantů při bohoslužbě, který měl Guise odůvodnit tím, že se v rozporu se saint-germainským ediktem nekonala mimo město, bývá považován za počátek náboženských válek ve Francii, jež měl zastavit až edikt nantský z roku 1598. Po Vassy přišly na řadu masakry hugenotů v Tours, Sens, La Maine a Anjou. Katolíci vyzývali k vraždění „nepřátel řádu pozemského i božího“. U hugenotů sílilo smýšlení, že moc má náležet lidu, který ve starších dobách volil panovníka. Zpochybňovali tak jeho vládu a moc „z Boží milosti“. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:56

Katedra historie FP TUL

STUDIE

Jedním z předních autorů této myšlenky se stal teolog Theodore de Bèze. Z obou konfesijně znepřátelených táborů vyvstávaly i smírné hlasy: je třeba skončit s vražděním kvůli náboženství. Pomoci tomu měl nový edikt z Amboise z 19. března 1563. Přiznával nekatolíkům svobodu svědomí a možnost provozovat náboženské úkony. Nový pokus o smírné řešení konfesijních konfliktů však přehlušily další násilnosti: během obléhání Orleánsu, obsazeného v roce 1563 protestanty a princem Louisem I. de Condé z vedlejší větve královského rodu, zaplatil životem za svou předchozí náboženskou horlivost François de Guise dne 18. února 1563. Válečná střetnutí u Dreux (1562), Jarnacu (zde přišel o život princ Condé) a Moncontouru (1569), obléhání královských vojsk u Rouenu (1562) a La Rochelle (1570, 1573) zemi dále rozvracela stejně jako vraždění, plenění a krádeže prováděné i v opačném gardu, totiž hugenoty na katolících. To vše byla nedávná minulost království, do něhož mladý Redern se svým bratrem Kryštofem přijel v létě 1572. Není známo, zda se podrobně dozvěděl o dramatickém posledním desetiletí země, sousedící s mocným Španělskem a německými státy. Možná byl jen opravdu zvědavý jako divák připravované svatby Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois, dcerou Kateřiny a Jindřicha II. Jenže namísto veselí se připravovala tragédie. Hugenot a v té době již dvoru nepohodlný admirál Gaspard II. de Coligny byl zraněn při nezdařeném atentátu 22. srpna 1572. Dva dny nato nemocného na lůžku zavraždili a vyhodili z okna. Před svítáním 24. srpna začalo připravované ubíjení hugenotů – v Louvru a pak po celé Paříži. Poté přišli na řadu hugenoti z dalších měst země zkrvavělého galského kohouta: Meaux, Troyes, Orléans, Rouen, Toulouse, Bordeaux, Lyon a jiných. Jen v Paříži měl počet obětí dosáhnout tří tisíc. Hledáni prý byli také Němci a Vlámové. Tyto zprávy nepřehánějí, jak ukazuje nejméně jedno známé svědectví Griespeků, dalších přeživších českých šlechticů, kteří se v těch dnech v Paříži také zdržovali.39 Zůstává nejasné, jak se podařilo zachránit se oběma svobodným pánům z Redernu.40 Z Francie se vrátili živi a zdrávi, prožitek výsledků náboženské nesnášenlivosti v nich nepochybně zůstal až do konce života a vedl je přinejmenším k opatrnosti v úsudcích o věcech „božských“.41 XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 13

Násilí vzešlé z náboženských střetů neustalo ve Francii ani v následujících letech. Další z Guisů, vévoda Henri a jeho bratr Louis, lotrinský kardinál, byli zavražděni v roce 1588 na příkaz krále Jindřicha III. On sám se stal obětí násilí v srpnu následujícího roku. I další francouzský panovník Jindřich IV. přišel zákeřně o život v roce 1610. Uskutečnily se nábožensky motivované bitvy u Coutrasu (1587), Arques (1589) a Ivry (1590). Královská vojska obléhala Rouen (1592) a Paříž (1589–1590). Redern se však do této neklidné země již nikdy nevrátil. Neznamená to však, že by na ni zapomněl a nezajímal se o ni. Mladistvá zkušenost mu

Usmrcení vůdce spiklenců, barona Le Renaudieho, květen 2013 Foto M. Čtveráček

40_Dobové svědectví podává jeden z protestantských kazatelů v pohřebním kázání nad zesnulým Melchiorem z Redernu: „Von dannen ist er in Franckreich gezogen, da er neben andern auch hernach in der Parisischen Bartholomaeus Hochzeit in grosse Gefahr Leibes und Lebens gerathen, Davon ein fuernehmer Gelehrter Mann gesaget: Eoas Parisienses sub Carolo 9. Rege, ecquis est Christianorum qui nesciat? Ipsum certe Turcorum Imperatorem et natura et instituto crudelissimum, in stuporem ipsa acroasi raptum fuisse, sunt qui fingant, sunt qui credant. Jedoch hat ihn Gott darauß auch gnediglich errettet.“ Viz NUSSLER, Martin. Zwo Christliche LeichPredigten, gehalten bey dem Begraebnuß Des weyland Wolgebornen Herrn, Herrn Melchiors von Raedern…, Goerlitz: Johann Rhambau, s. d. [1601], s. pag. 41_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka Clam-Gallas, kart. č. 198. Týká se záležitostí uzavření mariánského poutního kostela v Hejnicích (Haindorf) na Frýdlantsku na konci 16. století. 42_Nutno vzít v úvahu, že sgrafitová plocha se dosud zachovala asi z 80%. Sdělení ze zprávy z roku 1972, srov. NA Praha, fond ČFVU, kart. č. 340, sign. 133.

16.7.2013 8:28:57

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Potrestání účastníků spiknutí před hradem v Ambois, vyobrazení převzaté z knihy P. Benedict, Graphic History, Genéve 2007

Potrestání účastníků spiknutí před hradem v Ambois, květen 2013 Foto M. Čtveráček

43_Černobílé či kolorované dřevořezové předlohy náboženských válek ve Francii vydal BENEDICT, Philip. Graphic History. The Wars, Massacres and Troubles of Tortorel and Perrissin. Genève: Droz, 2007. ISBN 978-2-600-00440-4. Zde obr. 1–2 nečísl., obr. 6 s. 243, obr. 7 s. 248, obr. 8 s. 251, obr. 9 s. 255, obr. 12 s. 268. – Jacques Tortorel byl kreslíř, rytec a mědirytec, činný v letech 1567–1570 v Ženevě a v letech 1572–1592 v Lyonu. Tvořil spolu s Jeanem Perrissinem. K němu Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, vol. 33. Leipzig: E. A. Seemann, 1939, s. 311. Jean Perrissin starší (narozen 1536 nebo 1538 Lyon, zemřel před rokem 1611) byl malířem, zvláště se věnoval ornamentální a dekorativní malbě. Pracoval v Lyonu a Ženevě (1569). Spolu s Tortorelem vytvořil čtyřicet grafických listů „Tableaux des Guerres, Massacres etc. en France, de 1559 a 1570“. K němu Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, vol. 26. Leipzig: E. A. Seemann, 1932, s. 440.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 14

naopak zůstala mementem. Připomínka prožitých důsledků náboženské netolerance mohla přispět zcela neobvykle – možná nejen v českých poměrech – k výběru námětů sgrafitové výzdoby fasád na Frýdlantu. Podívejme se, jak. Protože řazení obrazů na fasádě renesančního paláce mezi hradními budovami neodpovídá chronologickému pořádku událostí ve Francii z let 1562–1572, bude mu následující výklad přizpůsoben.42 Pokud bychom hledali na fasádě znázornění krvavé lázně srpnové Bartolomějské noci, není tu. Zadavatel výzdoby šel zřejmě záměrně ještě dál, k počátkům náboženských rozbrojů mezi katolíky a hugenoty. Odkryl divákovi náboženské války, spiknutí, zákeřné vraždy. Vyobrazení nejsou vždy přejata vcelku, z technických důvodů byla rozdělena. Události vidíme z větší části rozfázovány, neboť na některých dřevořezech je autoři ještě středověkým způsobem podali tak, jako by na jediném vyobrazení probíhalo několik dějů současně. Podle dobového zvyku byly grafiky převzaty jen z části a zjednodušeně přeneseny i na sgrafita frýdlantského paláce. Především sgrafitáři většinu obrazů při kopírování otočili zrcadlově, tj. o 180°. Chronologický začátek výjevů na fasádě ve druhém patře mezi třetím a druhým zazděným oknem zleva představuje cesta spiklenců k hradu Ambois v předjaří 1560. V témže patře je mezi druhým a prvním zazděným oknem znázorněna v lese smrt vůdce spiklenců barona Le Renaudieho. Toho, sedícího na koni, probodává mečem nějaký voják. V prvním patře mezi druhým a prvním oknem zleva následuje potrestání účastníků spiknutí. Právě před hradem jsou někteří věšeni a jiní na popravčím lešení stínáni. Tak je na grafických listech znázornili už Jacques Tortorel a Jean Perrissin.43 Z nedostatku místa vynechali sgrafitáři věšení spiklenců z hradeb, obsažené v horní části grafiky, a zaměřili se na scénu stínání odsouzenců a znázornění jednoho viselce na šibenici v pravém rohu. Následuje výjev zasedání stavů jednajících o náboženské situaci v Orleánsu v lednu 1561, který autoři sgrafit promítli do velké kartuše mezi prvním a druhým patrem budovy na fasádě schodišťové věžičky. Není vyloučeno, že další téměř nedochované vyobrazení v oválné kartuši nad ním, ve druhém patře, mohlo představovat sezení v Poissy v září 1561. Poté se dostáváme ke znázornění masakru ve Vassy v březnu 1562. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:57

Katedra historie FP TUL

STUDIE

Zasedání stavů jednajících o náboženské situaci v Orleánsu na přelomu let 1560–1561, vyobrazení převzaté z knihy P. Benedict, Graphic History, Genéve 2007

Výjev v kartuši ovšem nemusí být vnímán jen jako „pravdivé“ vyobrazení kruté smrti, již podstupují jedni křesťané skrze nenávist jiných. Může jít také o určité morální exemplum, varování před důsledky rozepří mezi křesťanskými denominacemi. Křesťany tu totiž nevraždí „pohani“-Turci, jak bychom mohli očekávat ze zkušeností válečnického života svobodného pána Melchiora z Redernu. Vraždící muži nejeví rysy něčeho exotického, neevropského, pohanského. Křesťané vypouštějí duši ozbrojenou rukou jiných křesťanů. V nejvyšší části sgrafitových pásů, pod římsou, vidíme výjevy z jakési bitvy. Není zřejmé, zda se může jednat např. o detaily z dřevořezů znázorňujících bitvu u Dreux v prosinci 1562 nebo jinde, protože sgrafito již zčásti odpadlo a degraduje. Přijmeme-li dataci výmaleb s erby v interiérech v prvním patře hradu, nalezených při restaurátorských pracích na přelomu 20. a 21. století, tedy rok 1593 jako datum ukončení výzdoby vnitřní i vnější, je zřejmé, že tu nepochybně nepůjde o nějaké střetnutí s Turky. Patnáctiletá válka s Vysokou portou začala právě až v tomto roce a Melchior z Redernu se jí účastnil průběžně až do své předčasné smrti v roce 1600. Nakonec se na fasádě v levé kartuši pod římsou ještě setkáme s vyobrazením atentátu, jejž s pomocí pistole spáchal Poltrot de Méré na vévodu François de Guise v únoru 1563. Tím XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 15

Zasedání stavů jednajících o náboženské situaci v Orleánsu na přelomu let 1560 a 1561, červenec 2006 Foto autor

se výčet náboženských střetů vyčerpává, aniž by došlo ke zobrazení nejstrašnějšího vyvrcholení hrůz v Paříži v létě 1572. Není jasné proč, ale další části sgrafit jsou zřejmě už jen skutečně pouhými “žánrovými obrázky“ z vojenského ležení, konvenčně inspirované módními a oblíbenými dřevořezy patrně z knih Josta Ammana z druhé poloviny 16. století.44 O “rekreační“ funkci ztvárnění lovu na divokou zvěř v nejnižší části sgrafitového pásma není pochyb. Nejasná zůstává symbolika jezdce rozpřahujícího se s mečem ve velké kartuši na schodišťové věžičce pod úrovní prvního patra zámku nad iluzivní bosáží. Sgrafita na hradě a na zámku nebyla doprovázena jakýmikoli nápisy či souvislými texty. Neinformovaný divák proto potřeboval výklad objednavatele a majitele sídla, jenž výzdobou svého domova dával jasně najevo svůj postoj k náboženskopolitické situaci konkrétního evropského regionu i k následkům věroučných konfliktů konkrétně. Případné ohlasy tehdejších návštěvníků Frýdlantu se zřejmě nedochovaly, stejně jako ucelený popis tehdy existující sgrafitové výzdoby. Přes toto zásadní zjištění zůstává i nadále otázkou, jaké možnosti interpretace sgrafit na frýdlantském hradu ještě přinese další bádání.45

44_K výběru grafik použitých na sgrafitové fasády patrně posloužila díla citovaná v pozn. 3. Ammanovo dílo obsáhle ocenil v kontextu doby a jiných tvůrců již JACKSON, John. A Treatise of Wood Engraving, Historical and Practical. London: Charles Knight and Co., 1839, s. 488, 491, 492. Nutno dodat, že např. scénu vojáků metajících kostky na bubnu znázorňují i Perrissin a Tortorell v levé dolní části vyobrazení bitvy u Languedocu v září 1562. Srov. BENEDICT, Philip. cit. v pozn. 43, s. 284. 45_Nové nálezy reliktů sgrafit na Frýdlantu nejsou vyloučeny. Mohly však být využity také grafické předlohy nejen z děl zmíněného Josta Ammana, ale i dalších dřevořezů či kreseb autorů 16. století, mezi něž se řadí např. Heinrich Aldegrever, Barthel Beham, Hans Sebald Beham, Johan Bocksberger ml., Cornelis Bos, Wendel Dietterlin, Albrecht Dürer, Hans Holbein ml., Georg Pencz, Cesare Ripa, Sebastiano Serlio, Frans Solis, Jakob Solis, Virgil Solis, Bernard Salomon, Tobias Stimmer.

16.7.2013 8:28:57

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

STUDIE

Masakr ve Vassy v březnu 1562, vyobrazení převzaté z knihy P. Benedict, Graphic History, Genéve 2007

Masakr ve Vassy v březnu 1562, květen 2013 Foto M. Čtveráček 46_Je zajímavé, že v české historiografii zřídka reprodukovaný Perrissinův dřevořez zachycující popravu před hradem Ambois byl použit jako zobecňující ilustrace konfesijních konfliktů ve Francii v 16. věku ve 12. kapitole „Obrana proti Turkům v západní Evropě“ v učebnici HROCH, M., H. MANDELOVÁ a J. PETRÁŇ. Dějepis: Středověk pro ZŠ, vol. 3. Praha: Práce, 1993 (3. vydání). ISBN 80-04-26245-7. Popisek pod obrázkem na s. 55 zní: „Náboženské války mezi katolíky a kalvinistickými hugenoty ve Francii trvaly mnoho let. Vítězové neměli slitování. Dobová rytina zachytila popravu hugenotů.“ 47_DUBY, Georges. cit. v pozn. 38, s. 295. 48_MACKENNEY, Richard. cit. v pozn. 38, s. 313.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 16

Interpretace ideového vyznění sgrafitové výzdoby v dobovém kontextu Mají-li sgrafita na frýdlantském hradu vyprávět nejen konkrétní tragické dějiny mocenských, na náboženském základu vzniklých a rozrůstajících se rozporech ve Francii druhé půle 16. století, obecně je můžeme chápat pohledem tehdejších účastníků a podílníků na mírových snahách.46 Řečeno smířlivými slovy katolíka, kancléře Michela de L´Hospital: „Napříště se musíme vyzbrojit ctnostmi a dobrými mravy a [...] zaútočit zbraněmi lásky, modliteb, přemlouvání, Božího slova, jež jsou vhodné pro vedení takového boje... Nůž málo zmůže

proti duchu... Zrušme ďábelská slova luteráni, hugenoti, papeženci; držme se jména křesťané.“47 Ve vyhraněném konfesijním duchovním i tělesném zápasu pak můžeme dramatické scény z masakru ve Vassy nahlížet očima protestantů také v podání kalvinistického teologa Théodora de Béze: „Jako mučedníky musíme ctít nejen ty, kdož bez odporu a pouhou trpělivostí zvítězili nad tyrany pronásledujícími pravdu, nýbrž i ty, kteří opírajíce se o zákon a zmocněni k tomu odpovědnými úřady dali svou moc do služeb obrany pravého náboženství.“48 Tuto obranu spatřujeme v závěru života Melchiora z Redernu v odhodlání hájit křesťanství proti turecké (muslimské) FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:57

Katedra historie FP TUL

STUDIE

Atentát Poltrota de Méré na vévodu François de Guise v únoru 1563

Atentát Poltrota de Méré na vévodu François de Guise v únoru 1563, červenec 2006 Foto autor

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 17

16.7.2013 8:28:58

Milan Svoboda | Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant. Několik poznámek k jejich interpretaci

útočné síle, směřující opakovaně nejen do centra habsburské monarchie, ale atakující potenciálně také jeho významnou součást, české země, domov a vlast nejen pro tohoto šlechtice.49 Osobní Redernovo svědectví o boji proti Turkům až na výjimku nemáme a vzhledem k době dokončení sgrafitové výzdoby na Frýdlantu je ani najít nemůžeme.50 Lze však předpokládat z jeho životních zkušeností a postojů, že křesťanské smýšlení a starost o ochranu své domoviny projevil nejen skutky, ale už dříve také zvláštním myšlenkovým odkazem právě na fasádě tehdy nového paláce mezi hradními budovami. Náboženství tu můžeme vnímat jako vzpomínku i prostředek sebepojetí v konfesijně neklidném světě konce 16. století, naplněného eschatologickými vizemi. Zobrazení násilí plynoucího z neschopnosti kompromisu ve věcech víry představuje naléhavé upozornění na nebezpečí zapomnění ve společnosti písemné kultury. Obraz jako zpřítomnění kruté minulosti se do mysli otiskne snáze a trvaleji než jakýkoli text. Předpokládá a vyžaduje však diváka, který se na sgrafitovou fasádu nebude dívat pouze jako na estetické ztvárnění volné plochy, ale převezme roli vykladače, jenž porozumí vyobrazení, jemuž schází písemný doprovod.

49_K Redernovu vnímání podílu na protiturecké obraně v dobách tzv. patnáctileté války SVOBODA, Milan. Redernové v Čechách: Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Praha: Univerzita Karlova – Togga, 2011, s. 139–154. ISBN 978-80-7308-356-4. 50_Viz SVOBODA, Milan. „Relace aneb Historické vyprávění“ o obléhání pevnosti Velký Varadín Turky. Osobní svědectví svobodného pána Melchiora z Redernu z roku 1598. In: PRCHAL, Vítězslav a kol., Mezi Martem a Memorií: prameny osobní povahy k vojenským dějinám 16.–19. století. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2011, s. 11–25. ISBN 978-80-7395-471-0. 51_NA Praha, fond ČFVU – Dílo, kart. č. 768, sign. 477 (1982 – hradební část kaple od jihu, severozápadní apsida a východní část komína), kart. č. 867, sign. 483 (1983 – novorenesanční sgrafita na kapli, její jižní stěna včetně prampouchu), kart. č. 1163, sign. 107 (1988 – sgrafitová výzdoba v zámecké kapli). Na pracích se podíleli kromě M. Koláře také Milena (Lenzová-) Káldyová, Miloslav Šonka a Karel Kovařík. 52_Tak např. KÜHN, Karl F. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg. Brünn – Prag – Leipzig – Wien: Rudolf M. Rohrer Verlag, 1934, s. 199, 204 (kostel sv. Antonína Velikého v Liberci), s. 250 (stavba liberecké radnice); KÜHN, Karl F. Verzeichnis der kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Brno 1943 (vícedílná kopie strojopisu uloženého v knihovně Ústavu dějin umění AV ČR v Praze), zmínka o stavbě zámku ve Frýdlantu. 53_Studie je rozpracováním stručného pojednání v monografii SVOBODA, Milan. cit. v pozn. 49, s. 86–90. Kapitola v knize musela být zkrácena. 54_Srov. BENEDICT, Philip. cit. v pozn. 43, s. 28. Nutno dodat, že obrazy Perrissinovy a Tortorelovy kopíroval a v roce 1570 vydal také např. vlámský rytec Frans Hogenberg (1535–1590). Je tedy možné, že jako předlohy mohli mít sgrafitáři i grafiky odvozené z tvorby výše uvedených rytců. Nelze vyloučit existenci soukromých „katalogů“ s výběrovými soubory grafik, které byly Redernovi jako zadavateli předloženy a z nichž si vybral, aniž by se sám rozhodoval přednostně pro Perrissinovu a Tortorelovu tvorbu.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 18

STUDIE

Další možnosti bádání na Frýdlantě Shodou historických okolností se ve velmi dobrém stavu dochovala sgrafitová výzdoba na jedné z hradních budov a z části také na renesančním zámku. Stavební zásahy následujících staletí však přispěly k tomu, že nemáme a zřejmě už nebudeme mít přesnou informaci o celkovém rozsahu sgrafitových výzdob a jejich ucelenosti v souvislosti s předpokládaným ikonografickým programem. Zvláště velká ztráta je patrná na vnější fasádě renesančního paláce na hradě, obráceného směrem do zámeckého nádvoří. Při restaurátorských pracích na přelomu 20. a 21. století byla už nalezena pouze torzálně dochovaná sgrafita, jejichž obnovení nebylo možné. Nevíme také, zda a jak byla vyzdobena fasáda zámecké kaple. Moderní sgrafita z druhé půle 19. století, v současnosti mohutně abradovaná a chátrající, nesou zjevně katolické pojetí objednavatelů, hrabat z Clam-Gallasu, a jejich požadavky na výzdobu (postavy sv. Anny a sv. Huberta s jejich atributy, Ukřižování).51 Obrazové prameny pro raně novověké období v regionu scházejí. Je otázkou, zda lze provedení prací připsat Marku Spazziovi ze známé italské stavitelské rodiny. Právě on působil v regionu při stavbě zámku v Liberci a ve Frýdlantu na konci 16. století.52 Prozatím nezbývá než hledat další analogie sgrafitových fasád z českého i příhraničního území Saska, Horní Lužice a Dolního Slezska.53

Post scriptum: Frýdlant – motivická anomálie v českém renesančním výtvarném umění? Studie poukázala na některé mimořádné aspekty renesanční sgrafitové výzdoby hradu Frýdlant v severních Čechách. Jde zřejmě o první dokumentovaný případ, kdy byly využity jiné než německé, nizozemské či italské grafické předlohy. Poněkud nečekaně a patrně výjimečně s ohledem na závažné téma náboženskopolitických konfliktů ve Francii bylo nutno sáhnout buď k dřevořezům francouzské provenience, dílům Jacquesa Tortorela a Jeana Perrissina, nebo k dílům těch evropských – holandských, německých či jiných – umělců, kteří uvedené Francouze zdatně napodobili.54 V případě renesanční zámecké novostavby s méně naléhavým sdělením a prozaičtějším výtvarným řešením pak už

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:58

Katedra historie FP TUL

STUDIE

byly použity pravděpodobně běžně známé a oblíbené grafiky Josta Ammana a patrně některých jeho dalších současníků. Pro historiky a další badatele jde v rámci interdisciplinárního přístupu o doklad toho, že objednavatel výzdoby zdaleka nemusel žít v zajetí módních vlivů a obecných představ o využití rozměrných ploch fasád svého sídla. Objednavatel zde nevystupuje v pasivní roli, sám uskutečňuje své představy o světě, spravedlnosti, smíru a snášenlivosti. Výše uvedené příklady výsledků bádání nejen z českého prostředí jasně upozorňují na to, že koncepci uspořádání sgrafit je vhodné studovat rovněž v rámci osobních zkušeností, vzdělání, myšlenkového světa a konfesijního stanoviska toho kterého objednavatele. Lze pochopitelně namítnout, že předložená studie nepočítá s možnou nahodilostí sgrafitové výzdoby na frýdlantském hradu a zámku, že předestřená úvaha o poselství žádoucí náboženské snášenlivosti je jen hypotetickou (re)konstrukcí myšlení renesančního kavalíra konfesijního věku. Tato nejistota bohužel celý text provází už proto, že vnější strana hradního renesančního paláce zřejmě provždy ztratila předpokládané po-

kračování onoho poselství sgrafitových pásů z nádvorní strany. Další problém představuje samotná kompozice sgrafitové výzdoby na zmíněném paláci a na zámku. Zatímco hradní nádvoří obsahuje uzavřený a svým způsobem logicky interpretovatelný celek, fasáda zámku a zvláště schodišťové věže jako by již jednotnou koncepci ztrácely. Snad jsme svědky určité bezradnosti – částečně vidíme válečníky a jakousi bitevní vřavu, loveckou scénu, avšak ostatní výzdoba činí spíše dojem obrazové výplně až vycpávky. Není vyloučeno, že právě na zámku vznikly sgrafitové omítky po skonu Melchiora z Redernu v září 1600, takže vdova Kateřina už postrádala jasnou představu o tom, co by měly velkolepé obrazy na fasádě prezentovat. Ačkoli zde představené výsledky dosavadního bádání nejsou jednoznačné či definitivní a patrně ani nemohou zcela uspokojit čtenářovu zvídavost, mají, doufám, svůj smysl pro historiky (umění), restaurátory, památkáře a úhrnem pro všechny diváky, na jejichž vnímavý pohled a zájem trpělivě čekají nejen frýdlantská sgrafita, ale i další renesanční fasády šlechtických paláců,královských sídel i měšťanských domů.

Detail sgrafitové výzdoby renesančního paláce hradu Frýdlant, květen 2013 Foto NPÚ ÚOP v Liberci

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 19

16.7.2013 8:28:58

Materiálie

Drawings of the Austrian painter of animals and genres Carl Pischinger from movable funds of Hrubý Rohozec

ABSTRACT

PETR JANÁK | This study analyses and evaluates the valuable set of drawings from

the left estate of Austrian painter of landscapes, animals and genres Carl Pischinger in the movable fund of the Hrubý Rohozec castle, which was brought there with a collection of confiscated material after the WWII (this material came mainly from Liberec region or north-eastern Bohemia), or from the main movables of Hrubý Rohozec. Based on an analysis of chosen drawings representing painter’s typical themes the author draws out basic leads and characteristic attributes of the artists work. Inspiration in barocco and influence of Friedrich Gauermann or Edwin Landseer can be seen in the painter’s fresh drawings – mainly studies for paintings. The study ties Carl Pischinger to the middle stream of Austrian art, that extends biedermeier realism into the second half of the 19th century. He calls attention to the Pischingers very specific sense of humour and satiricalness with social motives in idyllic or anecdotic scenes.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Carl Pischinger

Hrubý Rohozec movable funds

Hrubý Rohozec mobiliární fond

drawing

kresba

19 century Austrian art

rakouské malířství 19. století

genre

žánr

paintings of animals

zobrazení zvířat

biedermeier

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 20

16.7.2013 8:28:59

Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce PETR JANÁK

Obr. 1_Carl Pischinger, Usedlost s odpočívající pasačkou koz a strašákem, 1856, kresba tužkou na světlém papíře, 174 × 253 mm, vpravo nahoře vročení. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15696 (neznámý původ)

mobiliárním fondu státního zámku Hrubý Rohozec se nachází zajímavý stylově jednotný soubor kreseb z 19. století s krajinami, žánrovými náměty a výjevy se zvířaty, jejichž autorem je rakouský malíř Carl Pischinger. Několik z nich je signováno Carl nebo C. Pischinger, popřípadě iniciálami C. P. Jedná se o 298 dříve neevidovaných kreseb bez určení původu. Zámek Hrubý Rohozec, jenž má dochovanou velkou část původního mobiliáře po posledních majitelích z rodu Des Fours-Walderode, se stal po konfiskacích po druhé světové válce jedním z objektů, kam byly také sváženy mobiliáře různých jiných zestátněných objektů. Převládají zde svozy z oblastí Libereckého kraje a severovýchodních Čech. Nebylo sem sváženo jen zařízení zámků (např. Hrubá Skála nebo Jičíněves), ale také zkonfiskované majetky mnohých rodin průmyslníků, jako např. Riedelů z Raspenavy či Liebiegů z Liberecka, ale také XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 21

1_WAWRA, C. J. Katalog des künstlerischen Nachlasses des Thiermalers Carl Pischinger bestehend aus Aquarellen, Handzeichnungen und Oelstudien. [Vídeň]: C. J. Wawra, 1888. 2_PFLEGER, Martina. Landschaftszeichnungen Carl Pischingers in der Albertina: Studien zum Naturverständnis im Wien des 19. Jahrhunderts. Wien, 1991, 84 s. Diplomová práce. Universität Wien, HistorischKulturwissenschaftliche Fakultät, Institut für Kunstgeschichte. 3_BECKER, Felix a Ulrich THIEME, eds. Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Bd. 27, Piermaria - Ramsdell. Leipzig: Wilhelm Engelmann, 19071950, s. 106; Österreichisches biographisches Lexikon 18151950. Bd. 8. Lfg. 37. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1980, s. 97 [cit. 2013-01-15]. ISBN 9783-7001-3213-4. Dostupné také z http://www.biographien.ac.at/ oebl?frames=yes.

Piette-Rivage z krkonošského Maršova. Dochovaný soubor kreseb může pocházet z některých takto svezených zestátněných majetků, ale nelze vyloučit ani původ v desfourském kmenovém mobiliáři. Jedná se o část Pischingerovy pozůstalosti, která byla v roce 1888 rozprodána na aukci uspořádané obchodníkem s uměním C. J. Wawrou. Podle aukčního katalogu obsahovala cca 3000 listů skic a studií.1 Svým rozsahem je rohozecký soubor srovnatelný s konvolutem Pischingerových kreseb, který vlastní vídeňská Albertina.2 Rakouský malíř Carl Pischinger3 (* Streitdorf v Dolním Rakousku, 18. 5. 1823; † Liezen ve Štýrsku, 26. 10. 1886) strávil velkou část dětství v rodném Streitdorfu, kde jeho otec pracoval jako správce statku vídeňského bankéře Melchiora von Baldauf. Zde získal mladý Carl Pischinger první výtvarné lekce od pedagoga vídeňské Akademie Karla Gsellhofera. Od roku 1835, kdy na21

16.7.2013 8:28:59

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

4_BECK-MANNAGETTA, Christian a Günter SELLINGER, ed. Carl Pischinger, Streitdorf 1823–1886 Liezen: Tier- u. Landschaftsmaler: Katalog zur Sonderausstellung. Stockerau: Bezirksmuseum Stockerau, 1986, 78 s.; PFLEGER, Martina, cit. v pozn. 2. 5_Do Gauermannova okruhu jej řadil např. již FEUCHTMÜLLER, Rupert. Berühmte Maler aus Niederösterreich: 19. Jahrhundert. Wien: Verl. Kunst ins Volk, 1955, 32 s. 6_Johann Mathias Ranftl bydlel na stejné adrese jako Pischingerova rodina, když se v roce 1835 přestěhovala do Vídně. Viz BECK-MANNAGETTA, Christian, cit. v pozn. 4, s. 2. 7_FEUCHTMÜLLER, Rupert. Pischinger, Karl [heslo]. In: Österreichisches biographisches Lexikon 1815-1950. Bd. 8. Lfg. 37. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1980, s. 97 [cit. 2013-01-15]. ISBN 9783-7001-3213-4. Dostupné také z http://www.biographien.ac.at/ oebl?frames=yes. 8_Převážně z nich vyčteme dataci podkladový materiál a informace, komu, kdy a za kolik byl obraz prodán či věnován. Někdy je uvedeno i místo zobrazeného motivu. Kresby si takto uspořádával sám autor, zřejmě mimo jiné jako určitý druh účetní evidence k prodaným nebo i věnovaným obrazům.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 22

MATERIÁLIE

Obr. 2_Carl Pischinger, Usedlost s vížkou a strašákem, olej na plátně, 25 × 39 cm, signováno vpravo Pischi. Státní hrad a zámek Český Krumlov, inv. č. CK 6708 Foto NPÚ ÚOP v Českých Budějovicích

stoupil malířův otec na místo zahradního inspektora a hospodářského rady na císařské škole Theresianum, žila rodina ve Vídni. Ve stejném roce se dvanáctiletý Carl poprvé objevuje v protokolu žáků Akademie výtvarných umění ve Vídni, absolvoval zde přípravné kursy kresby u Karla Gsellhofera. Coby řádný student je na vídeňské Akademii veden v letech 1838 až 1844. Jako jeho pedagogové jsou vedle Karla Gsellhofera uváděni také Leopold Kupelwieser, Josef Führich, Thomas Ender a Ferdinand Georg Waldmüller. Do roku 1847 žil Carl Pischinger ve Vídni. Poté, co se stal chráněncem významného průmyslníka řecko-makedonského původu Nikolae Dumby, pobýval také v jeho rezidencích v Tattendorfu (Dolní Rakousko), později i v Liezenu (Štýrsko). Za náměty svých děl podnikal řadu cest do okolí Vídně a různých oblastí Rakouska. V letech 1848 až 1859 často pobýval rovněž na několika místech Moravy (Kunštát, Přáslavice, Dalečín, Hevlín). Podle dvou kreseb navštívil v roce 1857 též Český Šternberk a nedaleký Komorní Hrádek (místní část Chocerad). Od léta do podzimu roku 1868 podnikl se svým podporovatelem a přítelem Nikolaem Dumbou cestu přes Srbsko (Panjevac) a Bulharsko do řecké Makedonie.4 Carl Pischinger byl především malířem žánrových výjevů a zvířat v duchu idealizovaného realismu biedermeieru, který vrcholí a doznívá právě v letech Pischingerova dlouhého studia na vídeňské Akademii (1835

až 1844). Svým námětovým i výtvarným směřováním se řadí do okruhu rakouských malířů, k nimž patřili zejména Friedrich Gauermann5, Johann Mathias Ranftl6 nebo Carl Schindler7. Soubor kreseb na Hrubém Rohozci představuje poměrně ucelený cenný průřez autorovou kreslířskou tvorbou od roku 1848 do osmdesátých let 19. století. Většina kreseb má původní adjustaci. Převážně jsou to kresby ke konkrétním autorovým obrazům. Mnoho z nich je doplněno Pischingerovými rukopisnými poznámkami, které se týkají obrazů, k nimž byly jednotlivé kresby vytvořeny.8 Většinou se nejedná o první letmé skici ani plenérové studie, ale jsou to hotové kompozice, záměrně aranžované, které zachycují definitivní podobu maleb. Opravdové, zběžně a hledačsky hrubě načrtnuté skici či studie nalezneme často na rubových stranách některých listů. Jinde autor použil druhou stranu vlastního grafického listu. V souboru se nachází také jedna pečlivě drobnopisně provedená expresivní karikatura (taktéž na zadní straně jiné kresby), která je pravděpodobně návrhem pro lept. Kresby jsou vytvořeny různými technikami, mezi nimiž dominuje tužka a perokresba tuší, tintou nebo sépií, která je téměř vždy lavírovaná. Nechybí zde kresby černou křídou, případně barevnými pastelkami. Velmi často a s oblibou kombinoval Carl Pischinger několik technik, zvláště lavírovanou perokresbu s tužkou, mnohdy s nasazováním světel bělobou nebo bílou křídou. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:28:59

MATERIÁLIE

Přehlédneme-li celý soubor kreseb, rozpoznáme v nich výrazný a nezaměnitelný osobitý ráz tvorby Carla Pischingera. Ukazuje velmi dobře autorovy kreslířské kvality, základní směřování i inspirační východiska. V umně aranžovaných výjevech líčil umělec s oblibou převážně drobné příhody, životní situace nebo zachycoval idylický ráz venkova a krajiny. Charakteristický je jeho sklon k humornému vyprávění, který někdy přechází v satiru, leckdy s hořkou příchutí. Pischinger při tom vycházel ze skutečných motivů lidského života a přírody, které odpozoroval na svých cestách i v místech, kde žil. V rohozeckém souboru jsou na některých listech konkrétní místa autorem uvedena, u dalších je lze s určitou pravděpodobností identifikovat pomocí srovnání vročení s rekonstruovanými autorovými cestami v konkrétních letech.9 Své výjevy kreslil Carl Pischinger svěžím, uvolněným rukopisem, velmi rychle, ale jistě črtanými čarami s elegantní bravurou. Motivy zachycoval se zjevným sklonem k naturalismu, který ale není popisný. Spíše se ve zkratce snažil o vyjádření až zdůraznění podstatných charakteristických rysů skutečnosti s určitou výrazovou nadsázkou a se sklonem ke karikatuře. Velmi dobře pracoval se světelnou a prostorovou výstavbou a modelací zobrazovaných výjevů, které se vyznačují ostrou výraznou světelností v kombinaci s atmosférickou perspektivou a tonalitou. Všude projevoval svůj nezaměnitelný osobitý styl, využívající škálu podobných kompozičních schémat, a své výjevy sestavoval z vlastního zažitého vzorníku motivů a figur, mnohdy typizovaných. Často ze sebe chrlil několik variací stejné kompozice, které nejsou přitom variantami k jednomu malovanému obrazu, ale k několika téměř replikám. Je v tom zřejmý sklon k rutině, který byl pravděpodobně ovlivněn poptávkou tehdejšího obchodu s uměleckými předměty, pro který patrně Carl Pischinger maloval převážně své obrazy. Přesto se z jeho vyobrazení nevytrácí dojem živého nenuceného výtvarného projevu. V Pischingerově díle se objevuje několik stále se opakujících oblíbených a pro něj příznačných témat, která vycházejí z obvyklého námětového rejstříku biedermeierovské krajiny a žánru. Rýsuje se tu několik výrazných tematických okruhů, které prostupují celou malířovou tvorbou a v téměř celé šíři je reprezentuje i rohozecký XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 23

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

soubor kreseb. Je to především venkov, pastýřské náměty, cestování a poutníci, kočovníci a komedianti, město, sociální náměty. Největší zájem věnuje Carl Pischinger zvířatům, která jsou jednak podstatnou součástí všech výše zmíněných tematických oblastí, jednak je zachycuje samostatně ve vlastních výjevech. Z toho se vydělují výjevy se psy jako velmi výrazná, pro Carla Pischingera příznačná námětová oblast. Významná část žánrových výjevů a krajin zachycuje motivy z venkova, který byl Pischingerovi, jenž vyrůstal na statku na vesnici Streitdorf v Dolním Rakousku10, velmi blízký. V idealizovaných kompozicích, které nezapřou poučení v tradici komponované barokní krajinomalby11, zachycoval idylu venkovského prostředí s jeho obyvateli a zvířaty v situacích z běžného života. Jedním z příkladů je Usedlost s odpočívající pasačkou koz a strašákem (obr. 1), aranžovaný výjev se starobylou zděnou usedlostí, připomínající malou tvrz s válcovitou nárožní vížkou. Odpočívající žena s šátkem na hlavě a strašák do zelí v zahrádce patří k charakteristickým motivům, které Carl Pischinger s oblibou používal v mnohých dalších vyobrazeních. Malebná stylizace stavení a idealizovaná kompozice připomíná barokní až rokokové pojetí. Kromě inspirace nizozemskou krajinomalbou 17. století můžeme v této souvislosti připomenout i podobný přístup například u Rakušana Johana Christiana Brandta. Zobrazení dominujícího osamoceného venkovského stavení v krajině náleží k obvyklému typu v Pischingerově rejstříku charakteristických kompozic. Kresba vznikla k obrazu Usedlost s vížkou a strašákem (obr. 2), který se nachází v mobiliárním fondu Českého Krumlova a který se kompozičně ani v detailech v podstatě neodchyluje od kresby. Je v ní ještě více patrná příznačná výrazná světelnost a naturalistické zachycení motivů, ale také živé malířské ztvárnění, které je obdobné jako u idylických venkovských krajin a výjevů Friedricha Gauermanna. Carl Pischinger ztvárnil venkovské prostředí a život míst, která poznával na svých cestách. Není bez zajímavosti, že se v rohozeckém souboru nachází nemalý počet kreseb s motivy z Moravy, kam podnikal své cesty velmi často v období let 1848 až 1859.12 Patří k nim například Trh v Kunštátě na Moravě.13 Co vedlo Carla Pischingera k častému pobývání na různých místech Moravy, se nepodařilo bezpečně zjistit. Prostředí Moravy

9_BECK-MANNAGETTA, Christian, cit. v pozn. 4. Autor biografie rekonstruoval cesty a místa pobytů v konkrétních letech na základě Pischingerových poznámek u jeho dochovaných kreseb i cestovních a přihlašovacích dokumentů. 10_Tamtéž, s. 1. 11_Východiska a inspirační zdroje Pischingerovy tvorby, zejména krajiny analyzovala PFLEGER, Martina, cit. v pozn. 2. Mimo jiné uvádí vazbu jak na nizozemskou krajinomalbu 17. století, tak i na tradici rakouského malířství pozdního 18. století, jak ji reprezentují Johann Christian Brandt a Martin Molitor. 12_BECK-MANNAGETTA, Christian, cit v pozn. 4, viz pozn. 9. 13_1849, kresba tužkou, na světlém papíře, 219 x 335 mm, vlevo dole tužkou: 1849 aus Kunstadt, inv. č. HR 15702.

16.7.2013 8:29:00

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

lákalo v 19. století svým charakterem řadu rakouských malířů, zabývajících se vesnickým žánrem a krajinou a nalézajících zde bohatou studnici námětů.14 Nejinak tomu bylo u Carla Pischingera. Nicméně vazbu na moravský Kunštát měl pravděpodobně už od dětství, jak dokládá kresba Ležícího muže s popiskem Kunstadt, 7. 1830 z fototéky Prof. Heinricha Fuchse z Vídně (kresba tužkou, 13,6 × 14,8 cm),15 kterou Carl Pischinger nakreslil ve svých osmi letech. Velmi typické pro Carla Pischingera jsou dějově živé humorné scény jako u Hráčů karet na vsi (obr. 4). V zahradě jednoho z vesnických domů na nábřeží potoka nebo rybníka hraje společnost mužů u stolu karty, zatímco před vstupem na zahradu stojí dva koně u žlabu se senem. Hlavní pozornost je věnována zobrazení koní obrácených zády a detailněji propracovaných, oproti jen lehce naznačeným postavám v zahradě, které jsou navíc částečně skryty za jedním z mohutných pilířů plotu. Způsob, jakým zde autor aranžuje aktéry zobrazení, kdy se na pozadí hlavního výjevu se zvířaty v popředí odehrává paralelní druhý příběh s lidmi, je příznačný pro mnoho kompozic Carla Pischingera. Je zde patrný silný sklon k anekdotickému vyprávění. Celkové pojetí nezapře kořeny v holandském žánru 17. století, jímž se inspirovalo také umění biedermeieru.16 Biedermeierovská je i sváteční idyla venkovského prostředí. Výjev je načrtnut charakteristickým svižným rukopisem

14_FROLCOVÁ, Milada. Uměleckohistorické památky Uherskohradišťska. In: Slovácké muzeum: z regionu [webové stránky]. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, [b.r.] [cit. 2013-01-11]. Dostupné z: http://www.slovackemuzeum.cz/doc/77/. 15_BECK-MANNAGETTA, Christian, cit v pozn. 4, s. 35. V seznamu vystavených děl, v části nadepsané Bilder aus der Fotokartei von Prof. Dr. Heinrich Fuchs Wien (Obrazy z fototéky Prof. Heinricha Fuchse Vídeň). 16_Viz např.: FRODL, Gerbert. Biedermeier. In: BISANZ, Hans et al. Geschichte der bildenden Kunst in Österreich. Band 5, 19. Jahrhundert. München: Prestel, 2002, s. 274. ISBN 3-7913-2524-8; TEINHARDTOVÁ, Markéta. Žánrová malba: od biedermeieru k realismu. In: BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, Naděžda et al. Dějiny českého výtvarného umění. III, 1780/1890. 1. Vyd. 1. Praha: Academia, 2001, s. 342. ISBN 80-200-0735-0. 17_Lavírovaná perokresba sépií, na světlém nažloutlém papíře, 100 x 178 mm, inv. č. HR 4274. 18_BECK-MANNAGETTA, Christian, cit v pozn. 4, s. 5 a 13. 19_1868, kresba tužkou, na světle šedém papíře, 246 x 324 mm, vlevo dole tužkou: Panjeva 868/9, inv. č. HR 15947; BECK-MANNAGETTA, Christian, cit v pozn. 4, s. 13. Pobyt Carla Pischingera v Panjevaci je doložen již v srpnu a září 1868, čemuž odpovídá i autorem připsaná datace na kresbě z Hrubého Rohozce. 20_O Karakačanech viz FATKOVÁ, Gabriela. Karakačani v Bulharsku: pastevecká historie. Lidé města: revue pro etnologii, antropologii a etologii komunikace. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2011, roč. 3, č. 1, s. 51–72 [cit. 2013-01-14]. ISSN 1212-8112. Dostupné také z: http://lidemesta.cz/index.php?id=754.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 24

MATERIÁLIE

jistě črtaných pružných linií perem, tvary evokující realitu jsou naznačeny ve zkratkách. Ve výrazné světelné modelaci s atmosférickou tonalitou je patrné malířské cítění kresby, která nezapře svým charakterem původ v tradici barokní kresby 18. století. Na druhou stranu je blízké příznačně sluncem prozářené světelnosti Ferdinanda Georga Waldmüllera, ovšem s uvolněným projevem jako u Friedricha Gauermanna. Mezi oblíbenými tématy venkovského žánru Carla Pischingera nechybí pastýřské náměty. Vesnická krajina se stádem krav a odpočívajícími pastýři17 zachycuje pohled na vesnici mezi stromy, ve středu kompozice se nachází kostelík s výraznou sanktusníkovou věžičkou. Celkově má tato krajina malebně poetický výraz. V kompozici, prostorové skladbě i v charakteru kresby můžeme rozpoznat určitou blízkost s pastorálními výjevy Nicolaese Pietersz Berchema, ale též Friedricha Gauermanna, k němuž se pojí nemálo prvků Pischingerovy tvorby. Významné obohacení námětového rejstříku přinesla Carlu Pischingerovi cesta na Balkán, kterou podnikl se svým chráněncem Nicolaem Dumbou od srpna do listopadu 1868.18 Do té doby čerpal témata téměř výhradně v rodném Rakousku a na blízké Moravě. Na své jediné delší cestě přes Srbsko a Bulharsko do řecké Makedonie si obzvláště všímal pasteveckých motivů. Z této cesty se v rohozeckém souboru zachovala jedna kresba ze Srbska, a to Odpočívající ovce v Panjevaci.19 Jde o jedinou skutečnou plenérovou studii z rohozeckého souboru nezatíženou idealizujícími kompozičními principy. Vedle toho je několik vyobrazení na téma kočovných pastevců, patrně z horských oblastí Bulharska, již umně komponováno v následujících letech. Ztvárňují nejspíš život tzv. Karakačanů, polonomádských pastevců řeckého původu, kočujících dříve na pomezí Bulharska, Turecka a Řecka.20 Je to například Pastýř ovcí v táboře (obr. 3), poněkud patetická scéna v takřka klasické kompozici, v níž využívá autor prostředky odvozené z historické malby. Je to monumentální narativní souhrn typických znaků společnosti těchto kočovných pastevců. V postavě pastýře na koni, která dominuje celému zobrazení, se zračí vyšší postavení mužů ve společenské hierarchii, přadeno v rukou ženy je atributem ženských životních rolí, ovce se jeví jako hlavní zdroj obživy, homolovitá koliba v pozadí jako typické obydlí. Živě ztvárněný ovčácký pes, který doráží FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:00

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

21_PISCHINGER, Carl. Pastýř ovcí v táboře. [olej na plátně, 71,1 x 104,1 cm]. Saint Louis [USA, stát Missouri]: Ivey-Selkirk [aukce], neděle, 9. června 2002. Lot 726 [cit. 2010-08-13]. Dostupné z http://www.artnet. com/artists/carl-pischinger/ sheepherders-at-campsiteIEMRlzCB77Rwv83gC1dog2. 22_1854, kresba tužkou na světlém papíře, 157 x 190 mm, vpravo dole částečně oříznutá poznámka perem: Gemalt in May 854 (dál neúplný nečitelný text), pod listem na podkladovém kartonu perem: gem. 1854. für St... Kleinmächter, inv. č. HR 15863.

Obr. 3_Carl Pischinger, Pastýř ovcí v táboře, 1869, kresba tužkou na světlém papíře, 238 × 362 mm, pod listem na podkladovém archu poznámka: Sommer 1869 für Angerer 10 fl C. M. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15871 (neznámý původ)

na pastýře, sem vnáší anekdotický prvek. Jde o přípravnou kresbu k obrazu stejného námětu, který se objevil na jedné ze zahraničních aukcí v roce 200221 s identickou kompozicí i detaily. Carl Pischinger ztvárňoval s oblibou také náměty související s cestováním či putováním. U umělce, který se často ocital na cestách, je to pochopitelné. Můžeme zde rozpoznat několik námětových typů. Například osamocený poutník, jak jej reprezentuje Poutník na koni v krajině.22 Úsporně, jen v hlavních konturách načrtnutá kresba poutníka, jedoucího na koni a obracejícího se k vesnici v pozadí, působí melancholickým dojmem. Velké zastíněné plochy vykrývané měkkou šrafurou naplocho kladenou tužkou s vynechanými osvětlenými partiemi evokují noční krajinu osvětlenou měsíčním svitem. Je zde patrný moment loučení, který mírně dramatizuje terénní převis s polosuchým stromem ve středu kompozice. Sedící pes u nohou je se svou lukovitou siluetou hřbetu velmi příznačnou figurou, kterou Carl Pischinger použil v mnoha svých kompozicích. Jiným charakteristickým námětovým okruhem jsou různé výjevy s povozy s koňským spřežením, jako je Odpočívající sedlák s povozem a projíždějící vlak (obr. 5). Zde se projevil autorův smysl pro humornou nadsázku. Tato zřetelná anekdota zachycuje sedláka ležícího na svém voze s koňským dvojspřežím, kterak v poklidu kouří doutník, zatímco v pozadí projíždí vlak. Carl Pischinger nám zde XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 25

Obr. 4_Carl Pischinger, Hráči karet na vsi, 1855, lavírovaná kresba perem tuší a tužka na světlém papíře, 177 × 251 mm, vpravo nahoře tužkou vročení. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15718 (neznámý původ)

16.7.2013 8:29:00

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

23_Perokresba tuší na světlém kartonu, 310 x 435 mm, inv. č. HR 4409. 24_Kresba z rubové strany Z cikánského tábora, tužka, 435 x 310 mm, inv. č. HR 4409.

Obr. 5_Carl Pischinger, Odpočívající sedlák s povozem a projíždějící vlak, 1855, lavírovaná perokresba tuší a tužka na světlém papíře, 202 × 312 mm, vlevo dole tužkou Oktober 855. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15868 (neznámý původ)

Obr. 6_Carl Pischinger, Cirkusový postrojený kůň a psi na tržišti, 1863, tužka, černá křída a perokresba na světlém papíře, 303 × 247 mm, dole na podkladovém archu poznámka: Gemalt Frühjahr 1863 ausgestellt in April verkauft an Herr N Dumba 100 fl. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15888 (neznámý původ)

FONTES_NISAAE_13_01.indd 26

MATERIÁLIE

představuje alegorii předělu mezi poklidným tradičním způsobem života a supícím spěchajícím pokrokem, což je příznačné pro předěl kolem poloviny 19. století. V jiné významové vrstvě můžeme vyobrazení chápat jako narážku na pořekadlo o ujíždějícím vlaku. Takovýto humor se sklonem k lidové jadrnosti je jedním z typických znaků díla Carla Pischingera. V nemalém množství svých vyobrazení se rád věnoval i světu kočovníků a artistů-cirkusáků, který patří k běžnému rejstříku témat, jež přitahovala malíře reality každodennosti běžného života. Pischinger byl fascinován, stejně jako mnoho jiných umělců, osobitým světem kočujících Cikánů, jak ukazuje například dílo Z cikánského tábora.23 Ve zběžné zkratkovité skice výjevu z tábora s typickými stany se odehrávají – pro Pischingera příznačně ve dvou plánech – dva samostatné děje. V pozadí mezi stany najdeme jakoby vedlejší výjev s lidmi, jemuž dominuje jezdec na koni, asi hrající na dechový nástroj (jen nezřetelně naznačeno), za ním kontrolor v uniformě a s dvourohým kloboukem na hlavě a další obyvatelé tábora. Hlavní pozornost je věnována scéně v popředí. Dva psi se perou o kosti, jeden malý střapatý psík u nich nezúčastněně sedí a hledí upřeně na diváka, kterého tak vtahuje do děje. Humornou dramatičnost děje umocňuje FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:01

MATERIÁLIE

v pravé části výjevu sele prchající směrem k ohništi s kotlíkem. Carl Pischinger rovněž ztvárňoval v četných variacích svět cirkusových kočujících artistů. Ukazuje nám to například Cirkusový postrojený kůň a psi na tržišti (obr. 5) a Úřední kontrola artistů24, humorné narativní výjevy vystihující specifickou atmosféru poutavého světa cirkusových umělců. Carl Pischinger se věnoval také městskému žánru. Mnoho inspirace mohl posbírat zejména v ulicích Vídně a jejích předměstí, kde autor část svého života žil a v zimních měsících zde dokončoval obrazy v ateliéru svého vídeňského bytu. Všímal si především světa společensky nižší vrstvy maloměšťanů. V rohozeckém souboru to nejlépe reprezentuje Mula pojídající odpadky ve městě.25 Jedná se o výjev z křivolaké úzké městské uličky. V popředí mula pojídá odpadky z povalené mísy na zemi, na jejím hřbetě sedí pes hledící do okna domu – jejich fyziognomie je pojednána v charakteristické zkratce s nadsazenými základními rysy. Pro Pischingera příznačná karikující úsměvná anekdota. V tušené souvislosti mezi zvířecím výjevem v popředí a lidskými postavami v pozadí můžeme spatřovat lehce moralistní narážky. Je tu zřejmá vazba na tradici vídeňského moralistního žánru období biedermeieru, avšak v určitém obsahovém zjednodušení, jak je to příznačné pro střední proud rakouského anekdotického žánru po polovině 19. století.26 Ve stejném duchu se nese pozoruhodná karikatura Žebračky a měšťané před krámkem (obr. 7). Tři žebračky postávají před prosklenými dveřmi, jedna přijímá bankovku od elegantního bohatého pána vpravo. Hlavní pozornost na sebe poutá muž ve fraku a s cylindrem ve středu kompozice, zachycený en face a upřeně hledící na diváka. Postavy jsou expresivně deformovány v kubizující lámané stylizaci. Pravděpodobně jde o návrh grafického listu, zřejmě leptu. V některých dílech Carla Pischingera vystupuje do popředí sociální aspekt. V řadě vyobrazení věnoval autor pozornost mezním životním nebo společenským situacím. Jako člověk mnohdy žijící na hranici nouze velmi dobře a s kritickým pohledem vnímal problémy společensky níže postavených lidí a existenciálně vyhrocené momenty lidského života. V rohozeckém souboru můžeme nalézt řadu kreseb s výrazně sociální tematikou. Několikrát se tu například objevuje motiv s rozbořeným domem jako u Odpočívajících koní a psa v troskách domu XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 27

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

(obr. 8). V popředí před troskami zdi domu zůstala stát v prostoru zbořené světnice komoda, na níž sedí pes, a kolem odpočívají další hospodářská zvířata – hříbě, kůň a ovce. Atmosféra neštěstí a nářku je vložena do vyjícího psa na komodě. Výjev je výrazem pocitu vykořenění, které je symbolizováno odcházející rodinou v pustině, a opuštěnosti – zvířata zanechaná svému osudu v rozvalinách zničeného domu. Carl Pischinger se nevyhýbal ani tématu smrti, jak dokládá sépiová perokresba kombinovaná s tužkou Vdova po důstojníkovi.27 Jedná se o pohled do interiéru bytu patrně vdovy po důstojníkovi, na nějž upomínají předměty v popředí, bysta na kamnech, uvá-

25_1854, tužka na světle šedobéžovém papíře, 183 x 238 mm, signováno vlevo dole C Pischinger 854, vpravo nahoře vročení, inv. č. HR 15676. 26_GIESE, Alexander. Peter Fendi und das einfigurige Wiener Sittenbild. Vídeň, 2008, s. 87 [cit. 2013-01-15]. Diplomová práce. Universität Wien, HistorischKulturwissenschaftliche Fakultät, Institut für Kunstgeschichte. Vedoucí diplomové práce Walter Krause. Dostupné z http://othes.univie. c.at/475/1/03-12-2008_9700818.pdf. 27_Perokresba sépií a tužka na světlém papíře, 163 x 134 mm, inv. č. HR 15920.

Obr. 7_Carl Pischinger, karikatura Žebračky a měšťané před krámkem, tužka na světlém papíře, 223 × 162 mm. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 4276 (neznámý původ)

16.7.2013 8:29:02

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

MATERIÁLIE

Obr. 8_Carl Pischinger, Odpočívající koně a pes v troskách domu, perokresba tuší a tužka na světlém papíře, 180 × 212 mm, na podkladovém archu dole perem: gemalt 1855 April ausgestellt. Verkauft an Bruer Lengold. Státní zámek Hrubý Rohozec, HR 15872 (neznámý původ)

28_Perokresba sépií a tužka na světlém papíře, 162 x 223 mm. inv. č. HR 4276. Na rubové straně je karikatura Žebračky a měšťané před krámkem (viz výše a obr. 7). 29_1853, tužka na šedobéžovém papíře, 182 x 238 mm, signováno C. Pischinger vlevo a vpravo dole, vpravo nahoře vročení 1853, inv. č. HR 15667. 30_1865, tužka na světlém papíře, 211 x 182 mm, na podkladovém kartonu dole poznámka: Sommer 1865. An Hr Angerer in September 1865, tužkou dopsáno 50 fl O W, inv. č. HR 15845.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 28

zaná ke komínové rouře, kniha a svázaný stoh novin pod kamny, vycpanina ptáka, o kamna opřený štít s obrazem dvou zdravících se důstojníků a u kamen uvázaný pes. Jde vlastně o zátiší, jehož uplatnění v žánrovém výjevu je jedním s charakteristických prvků Pischingerovy tvorby. V pozadí se dveřmi otevírá pohled do pokoje, v němž sedí zády obrácená žena s čepcem na hlavě a čte knihu. Honosné novobarokní křeslo, které má ale ulomenou část nohy podloženou cihlami, ukazuje na dřívější zámožné postavení zchudlé dámy, žijící v omšelém bytě. Neuctivé odložení památek na zemřelého důstojníka a uvázaný pes u kamen poukazují na životní pocit a postoj zchudlé ženy, pro niž ztrácí význam památka na zesnulého manžela. Pischinger líčí tuto životní situaci s příznačným sarkasmem, který se v jeho sociálně laděných dílech často objevuje. Jeho výjevy se sociálním podtextem nejvíce vyjadřují náladu vystřízlivění a deziluze z idyly, která je příznačná pro období doznívajícího biedermeieru po revolučním roce 1848. I když vychází především z tradice vídeňského anekdotického mravoličného žánru, vnášení sociálního aspektu je analogické k pojetí žánrového malířství düsseldorfské školy. Hlavním tématem Pischingerovy tvorby jsou zvířata. Vedle toho, že jsou podstatnou součástí většiny jeho krajin a žánrových výjevů, specializoval se i na zobrazení zvířat jako samostatného žánru. Zajímal jej především svět

domácích a hospodářských zvířat. Někdy je zachycoval v idylických pohledech v běžných situacích a prostředí. Sem patří četná vyobrazení zvířecích společenstev v interiérech stájí a chlévů, jako jsou například u Koně s kozou ve chlévě a dojičkou28, Krávy s telaty ve stáji (obr. 9) s charakteristickým přítmím, z něhož vystupují ostře nasvětlené části. V pozadí se někdy jako dokreslující kulisa objevují lidé (v prvním případě dojička a sedlák, ve druhém téměř přízračná postava zahalené pastýřky s vysokou berlou, která vstupuje dveřmi do stáje a vhání dovnitř skupinu koz). Pischinger často využívá efektní průhledy otevřenými vraty z potemnělého interiéru do krajiny, venkovního dvorku či vesnice (Osel ve stáji29). Jindy ukazuje poutavé momentky ze života zvířat na zadních dvorcích vesnických domů (Kůň za domem vyjídající koš v popelnici a hrající si štěňata30). Stájové scény i výjevy ze zadních dvorů vesnických usedlostí jsou běžným typem kompozice, který uplatňovali již holandští malíři zvířat a venkovských výjevů v 17. století. Jimi se inspirovali i někteří angličtí animalisté konce 18. a první poloviny 19. století, například James Ward nebo také Belgičan Eugène Joseph Verboeckhoven. Carl Pischinger do svých kompozic vnáší svůj osobitý humor. Výrazně se to projevuje v jeho výjevech ukazujících zvířata v drobných úsměvných příhodách, které působí nechtěně a kuriózně. Typickým příkladem je kresba Koza, ovce a osel vnikli FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:02

MATERIÁLIE

do zelí (obr. 10). Nevítané návštěvníky vede koza, okusující nebojácně slámu ze strašáka, za ní osel, přelézající zídku, a stádo ovcí s beranem, přicházející provaleným plotem. Carl Pischinger vypráví ve svých zvířecích anekdotách příběhy, vycházející z přirozeného jednání zvířat odpozorovaných ze skutečnosti, je v nich však patrná určitá alegorizace mnohdy s narážkami na typy lidských vlastností a jednání. Charakteristický je lidský výraz některých zvířat, jako je tomu třeba u šibalského pohledu koně v kresbě Kůň s kozou ve chlévě a dojička. Časté jsou také kompozice se zvířaty jako analogie k určitým lidským činnostem či povoláním. Výsostné postavení ve vztahu zvířete a člověka mají koně. Carl Pischinger jim věnoval zvýšenou pozornost. Postrojení nebo osedlaní koně čekající u hostinců a jiných stavení na venkově i ve městech náleží k často se opakujícím motivům v jeho díle. V mnoha variantách je zachycuje i jako hlavní námět. Na člověka odkazují příznačná zátiší odložených předmětů souvisejících s cestováním nebo vesnickým životem.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Obr. 10_Carl Pischinger, Koza, ovce a osel vnikly do zelí, 1856, tužka na světlém papíře, 164 × 237 mm, vpravo nahoře vročení 1856. Státní zámek Hrubý Rohozec, HR 15740 (neznámý původ)

Obr. 9_Carl Pischinger, 3. čtv. 19. stol., Kráva s telaty ve stáji, perokresba sépií a tužka, 129 × 173 mm. Státní zámek Hrubý Rohozec, HR 15922 (neznámý původ)

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 29

16.7.2013 8:29:03

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

Obr. 11_Carl Pischinger, Malý pes a kočka mezi zavazadly, 1862, tužka na šedobéžovém papíře, 161 × 237 mm, vpravo nahoře vročení. Státní zámek Hrubý Rohozec, HR 15736 (neznámý původ)

Obr. 12_Carl Pischinger, Před cestou, 1862, olej na dřevě, 36,7 × 49,7 cm, signováno vlevo dole Karl Pischinger 1862. Státní zámek Velké Losiny, inv. č. VL 2420a Foto NPÚ ÚOP v Olomouci

31_Perokresba sépií, tužka, černá, bílá a modrá křída na tónovaném papíře, 353 x 200 mm, inv. č. HR 4237. 32_Tužka a bílá křída na šedém papíře, 286 x 216 mm, inv. č. HR 15901. 33_1867, tužka na světle šedém papíře, 226 x 181 mm, signováno vpravo nahoře Pischinger, na podkladovém archu dole poznámka: gemalt im Herbst. Verkauft an Hr Angerer / 1867. 35 fl O W, inv. č. HR 15876. 34_1858, tužka na světlém na papíře, 179 x 246 mm, vpravo nahoře vročení, inv. č. HR 15690.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 30

MATERIÁLIE

Podstatným rysem Pischingerových kompozic se zvířaty je patrný odkaz na vztah k člověku, jeho činnostem, jednání a vlastnostem. Buď na něj ukazují předměty a prostředí, nebo samotná jednání zvířat. Mnohdy využíval charakteristické narativní schéma se zvířecím hlavním výjevem v popředí a zkratkovitě pojednanými lidskými postavami v pozadí, které vytvářejí jakoby kulisu scéně se zvířaty. Příznačné pro Pischingerovy výjevy je jejich líčení jakoby zorným polem světa zvířat. Přitom z nich mnohdy můžeme cítit kontrast mezi nadhledem a bezstarostností zvířat a malostí, ustaraností či pošetilostí a pomíjivostí lidského jednání. Mimořádný zájem věnoval Carl Pischinger světu psů. Představují vrcholné téma v jeho tvorbě. Pischinger se ukazuje jako velmi nadaný malíř a kreslíř psů. Ztvárňoval je v nesčíslně variovaných kompozicích, plných náznaků ke svým pánům často nepřítomným, jindy zachyceným v pozadí. Někdy jsou to studie samostatně zobrazených psů jako Sedící pes na schodech31, elegantní impresivní portrét malého hrubosrstého psa. Jindy jde o narativní výjevy poutavých situací jejich běžného života (Fena se štěňaty32). Typické jsou kompozice v prostředí a s předměty odkazujícími na jejich pány. Téma cestování představují například Pischingerova charakteristická četná zátiší se zavazadly. Na výjevu Malý pes a kočka mezi zavazadly (obr. 11) zastupují odložená zavazadla, ptáček v kleci, dámský klobouk a taška nepřítomnou ženu chystající se na cestu. Výjev dějově oživuje kočka dorážející na ptáčka v kleci, nad kterou bdí malý střapatý pes. Jedná se o přípravnou kresbu k olejomalbě Před cestou (obr. 12) z mobiliáře zámku Velké Losiny, v níž je znát kolísání mezi naturalisticky pečlivě pojednaným zátiším předmětů, včetně detailů, jako jsou díry a drobná poškození na krabici, a hrubě až naivně utvářenými postavami psů a kočky. Carl Pischinger vytvořil celou řadu takovýchto kompozic s použitím téměř stejných předmětů hlídaných psem. Objevuje se v nich pes jako strážce. Na tuto roli přítele člověka je zaměřena například kresba Strážce s puškou.33 Tmavý velký pes hlídající menšího psíka spícího na truhlici se jeví jako vtipná alegorie strážce snu. Carl Pischinger někdy zobrazoval psy v zástupných rolích člověka určitého povolání nebo společenského postavení. Na svět kočujících cirkusových umělců poukazuje Vysloužilý artista34, kompozice se FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:04

MATERIÁLIE

dvěma psy ve stáji, z nichž jeden malý cirkusový sedí na ležícím flašinetu, oblečený v kabátku a s dvourohým kloboukem na hlavě. Záplatovaný kabátek a ledabyle na zemi v blátě odhozený cylindr a deštník naznačují pocit odložení, zavržení, omšelosti. V hravě úsměvné scéně je tu zřejmý hořký odkaz na pomíjivost slávy. Výrazný sociální ráz na téma chudoby umělce má série podobných kompozic, zachycujících houslistova psa sedícího na stoličce v chudé světničce s kovovými kamny (obr. 13). V další zajímavé řadě podobných kompozic zachytil Pischinger psy na prahu přede dveřmi zapečetěnými exekutorem.35 Pes, který vytrvale čeká před domem, může být chápán jako symbol věrnosti. Také jeho čekání na vpuštění do domova, který mu však zůstává zavřen, zvýrazňuje bezvýchodnost hraniční existenční situace ztráty domova. Ukazuje se tu sociálně kritická a melancholická stránka Pischingerova díla. V podobné náladě se nesou vyobrazení se psy, dívajícími se toužebně ze dvorku do zamřížovaného okna. Jejich uvázání na řetěz a mříže v okně evokují prostředí vězení. Působí jako kritická narážka na nesvobodu. Velmi působiví jsou Pischingerovi psi v krajině. Například Odpočívající poutník se psem36 je psychologicky dobře zvládnutý portrét zadumaného muže a psa po jeho boku, který citlivě vystihuje přátelské pouto mezi psem a člověkem a zároveň jejich sepětí s přírodou. Velmi svěží kresba kombinující křehké linie kontur a naznačené vnitřní struktury postav a měkce odstupňované lavírování tonality, vzdušné perspektivy a světelné výstavby dobře vyjadřuje náladu krajiny, která se promítá i do výrazu obou postav. Stejně jako u ostatních zvířat ztvárňoval Carl Pischinger také psy v četných vtipných krátkých příbězích, příhodách se satirickým, lehce moralistním významem. Takovou úsměvnou anekdotou je perokresba Kancelář (obr. 15) zachycující scénu na dvoře selské usedlosti – před vchodem s nápisem Kanzlei hltá dvojice tlustých psů z mísy žrádlo u nohy křesla, zatímco skupina ostatních psů stojí uprostřed dvora a napjatě čeká, co zbude. Na područce křesla odpočívá kočka, která je nade vše povznesena. Je v tom zřejmá společenská satira na nešvary byrokracie, kdy dobře situovaní úředníci využívají ve svůj prospěch výhod svého postavení, zatímco ostatní lidé jsou odkázáni čekat, zda budou milostivě vyslyšeny jejich žádosti u úřadů. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 31

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Obr. 13_Carl Pischinger, Pes u kamen a housle s brkem a kloboukem, 1876, lavírovaná perokresba tuší a tužka na světlém papíře, 181 × 158 mm, na podkladovém archu dole poznámka: Juny 1876 / Her Steyherr. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15789 (neznámý původ)

35_Např. Pes přede dveřmi, 1860, černá křída a tužka na světlém papíře, 226 x 177 mm, vpravo nahoře vročení, dole tužkou poznámka: Leipzig verkauft 100 fl., inv. č. HR 15682. 36_Lavírovaná perokresba tintou a tužka na světlém papíře, 308 x 213 mm, inv. č. HR 15919.

16.7.2013 8:29:04

Petr Janák | Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce

MATERIÁLIE

Obr. 14_Edwin Landseer, Low Life (nízký život), olej na dřevě, 45,7 × 34,3 cm, protějšek k High Life (život na vysoké noze), oba v jednom rámu. Tate Gallery Londýn Reprofoto z publikace: ORMOND, Richard, Rishel, Joseph J. a Hamlyn, Robin. Sir Edwin Landseer. Philadelphia: Philadelphia Museum of Art, 1981. xv, s. 100. ISBN 0-87633-044-8

37_ORMOND, R., RISHEL, J. J. a R. HAMLYN. Sir Edwin Landseer. Philadelphia: Philadelphia Museum of Art, 1981. xv, 223 s. ISBN 0-87633-044-8.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 32

Způsob, jakým Carl Pischinger utvářel narativní výjevy ze světa psů, připomínající společenské postavení a vlastnosti lidí či vztah psa k člověku, se velmi podobá obdobně zaměřeným dílům anglického malíře Edwina Lanseera (obr. 14), portrétisty, krajináře a především velmi známého malíře zvířat, jedné z výrazných osobností umění viktoriánské éry na Britských ostrovech.37 Díky četným grafickým reprodukcím jeho děl, které mimo jiné vytvářel a vydával umělcův bratr grafik Theodor Landseer, se jeho věhlas rozšířil nejpozději od čtyřicátých let 19. století i do kontinentální Evropy. Jeho vliv je patrný u řady malířů, zvláště animalistů, a to jak ve Francii, tak v německých zemích. Carla Pischingera spojuje s Edwinem Landseerem podobná imaginace v líčení narativních úsměvných příběhů, které poukazují na srovnání vlastností, jednání a sociálního postavení zvířat analogicky se světem lidí, s větší či menší mírou tajemství v jejich interpretaci. Carl Pischinger usiloval výtvarnými prostředky, v nichž jsou patrné prvky vyvěrající z akademických pravidel klasické kompozice a z tradice rakouské malby pozdního

18. století i nizozemské krajinomalby a žánru 17. století, především o pravdivé vystižení určitých momentů soudobého běžného života a charakteristických rysů skutečných míst a krajiny. Zejména do padesátých let 19. století jsou v Pischingerově díle výrazněji patrné dozvuky barokní malebnosti a patosu, a to jak v kompozičních schématech, tak v utváření jednotlivých, obzvláště krajinných a architektonických motivů. Pro počátky realistických tendencí období biedermeieru hrála důležitou roli zejména recepce děl barokního holandského žánru a krajinomalby 17. století. Umělci je poznávali především z grafických reprodukcí a z děl ve veřejných sbírkách. Studiu uměleckých děl sloužila mimo jiné sbírka Akademie výtvarných umění ve Vídni. Důležitou roli pro utváření krajinomalby i žánru hrál i vliv rakouských malířů pozdního 18. století, k nimž patřili Johann Christian Brandt a Martin Molitor. Vedle toho se na podobě vlastního Pischingerova výtvarného projevu podílely i vlivy osobností období biedermeieru, jako byli rakouští malíři Friedrich Gauermann, Johann Mathias Ranftl a Angličan FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:04

MATERIÁLIE

Edwin Landseer. Carl Pischinger zůstal do značné míry věrný přístupu, který je příznačný pro biedermeierovský realismus vyznačující se sklonem k anekdotičnosti. Někdy se v jistém odlehčení projevuje tendence k idyle, jindy k moralistní či sociální satiře. Je v tom patrná návaznost na tradici vídeňského mravoličného žánru biedermeieru38, k jehož nevýraznějším postavám patřil například Peter Fendi39. Z Fendiho okruhu má Carl Pischinger blízko ke svému generačnímu současníkovi Carlu Schindlerovi, s nímž jej pojí obdobný smysl pro humor a svěží rukopis i zachycení reality ve zkratce, vyzdvihující a zdůrazňující podstatné rysy skutečnosti. Oproti významové hloubce raného biedermeierovského rakouského mravoličného obrazu je u Carla Pischingera zřejmé určité zlehčení

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

a zjednodušení obsahů, což je charakteristické pro řadu rakouských umělců, kteří se věnovali anekdotickému žánru po polovině 19. století, jenž se i nadále těšil velké oblibě, a to zejména v běžné umělecké produkci podporované obchodníky s uměním.40 Přestože je podstatným rysem Pischingerovy tvorby úsilí o pravdivé zachycení skutečnosti, jeví se ve srovnání s aktuálními novými realistickými tendencemi druhé poloviny 19. století jako poměrně konzervativní. V Pischingerově díle se zvláštním způsobem mísí staromistrovský biedermeierovsko-barokní sujet s tendencí k naturalismu a impresivnímu světelnému a vzdušnému pojetí prostoru, vše okořeněné osobitým humorným až karikujícím přístupem a lidovou vyprávěcí invencí.

38_K vídeňskému mravoličnému žánru viz: ZIMMERMANN, Heinrich E. Das Alt-Wiener Sittenbild. Wien: Kustverlag Anton Schroll, 1923. 120 s.; GIESE, Alexander Koloman, cit. v pozn. 26, 117 s. 39_SCHRÖDER, Klaus Albrecht, ed. Peter Fendi und sein Kreis. Wien: Albertina, 2007. 177 s. 40_Viz pozn. 26. Příspěvek vznikl v rámci výzkumného cíle Výzkum, dokumentace a prezentace movitého kulturního dědictví, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury (DKRVO).

Obr. 15_Carl Pischinger, Kancelář, lavírovaná perokresba tintou na světlém papíře, 216 × 297 mm. Státní zámek Hrubý Rohozec, inv. č. HR 15937 (neznámý původ)

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 33

16.7.2013 8:29:05

Materiálie

Defying the ages. Report on historical ﬁles on bells of Hrubý Rohozec and Sychrov castles

ABSTRACT

PAVEL JAKUBEC | Bells of Hrubý Rohozec and Sychrov castles are exceptionally

interesting collection of campanological relics. Till this day no significant research focussed on them. And that in spite of the fact, that bells of Hrubý Rohozec were never requisitioned for the war effort. All bells from 1599, 1670, 1674, and even the tower cimbalom from 1561 were made for the utilization in the castle and survived there to the present day. The Sychrov castle possesses two tower cimbaloms. First of them is from 1629 and could be a creation of Schröttr or Pricquey Bell welding shop, it is still possible, that it was imported after the war from another location. The second one as well as the requisitioned bell was manufactured by Karel Bellmann from Prague in 1858. Bell (now in the castles depository under the inventorial number 3699) was acquired during the objects of art gathering after the war. It was casted by Valentin Lissiack in Prague in 1733. All eight items are a proof of well-stocked campanological inventories of secular institutions, as castles, town halls and factory clock towers.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Mikuláš Löw from Löwenberk

Mikuláš Löw z Löwenberka

Petr from Mladá Boleslav

Petr z Mladé Boleslavi

bells

zvony

campanology

kampanologie

Hrubý Rohozec

Sychrov

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 34

16.7.2013 8:29:05

Navzdory věkům. Zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov PAVEL JAKUBEC

Hodinový cimbál z roku 1561 od mistra Petra z Mladé Boleslavi, zavěšený na hlavní věži hruborohozeckého zámku Foto autor

roce 2006 byl zahájen celoplošný výzkum zvonařských výrobků na území historického Turnovska (soudní okres Turnov v předválečném rozsahu). Na prvotní dokumentaci, prováděnou v terénu, při níž dochází v rámci možností (nebezpečný až nemožný přístup, špatná dosažitelnost zvonu v místě zavěšení) k zachycení výšky zvonu, dolního průměru, velikosti a přepisu nápisů i k pořízení fotodokumentace, navazuje archivní výzkum. Ten se zaměřuje především na zaniklý zvonový fond, příčiny vzniku i zániku konkrétních zvonů, jakož i na získání historických snímků, obtahů, případně odlitků dekorací a zvonových nápisů. Turnovsko není co do zachování zvonařských výrobků ve srovnání s okolními regiony (kromě pohraničních oblastí) žádnou výjimkou. Nejstarší zvony, které ovšem nelze přesně datovat, pocházejí bezpochyby z 15. stoXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 35

letí. Škála dochovaných zvonů tak začíná v gotickém tvarosloví, přenáší se přes nepřekonatelné výrobky renesančního zvonařství Brikcího z Cinperka nebo Petra z Mladé Boleslavi k baroku, zastoupenému především otcem a synem Löwovými z Löwenberka, aby pak zvonařství pozvolna upadalo v dekádách následujících století. Přestože v letech 1916–1918 a 1942–1944 došlo následkem válečných rekvizic k nenávratnému zdecimování zvonového inventáře nejenom českých zemí, ještě nikdy předtím nebyly zvony a zvonařství tolik na okraji zájmu jako v letech 1948–1989. Po znárodnění většina soukromých zvonáren svou činnost ukončila (v regionu například mimořádně plodná slévárna Šidlikovských v Lomnici nad Popelkou) a na trhu, můžeme-li omezující možnosti socialistického hospodářství takto nazývat, zůstaly dvě zvonárny – Rudolf Manoušek v Brně, podnik 35

16.7.2013 8:29:06

Pavel Jakubec | Navzdory věkům. Zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov

1_ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Zpráva o zvonech, rekvirovaných r. 1917 ve vikariátě turnovském. In: Památky archaeologické a místopisné XXXII. Praha 1921, s. 254. 2_Srv. BAREŠ, František. Zvonaři a konváři mladoboleslavští. In: Památky archaeologické a místopisné. Díl XVI, seš. IV/V, 1893, s. 186–195. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl 10. Praha 1895, s. 201–202. 3_Nedochovaný radniční cimbál v Semilech z roku 1589, jenž vznikl z popudu Karla z Vartemberka a Kateřiny z Mansfeldu, ovšem nesl strohý německý nápis (toliko jména), který není mistru Petrovi, zesnulému dokonce o rok dříve, vlastní. Zde musíme hledat jiného autora. Nabízí se Donát Schrötter II. z Hostinného. JAKUBEC, Pavel. Zvony v Semilech. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší 25, Jičín– Semily–Turnov 2012, s. 216. ISBN 978-80-86254-26-5. 4_ŠIMÁK, Josef Vítězslav: Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu turnovském. Praha 1909.

začleněný od roku 1952 do národního podniku ZUKOV, Česká u Brna, a posléze zcela zrušený a znovu oživený roku 1967 provozem na Zbraslavi, a zvonárna Dytrychových v Brodku u Přerova, odlévající zvony od roku 1950. Zatímco Dytrychovi pracují bez přerušení dodnes, Petr Rudolf Manoušek přesunul výrobu po zničující povodni roku 2002 do nizozemské Royal Eijsbouts v Astenu. V současné době si stále větší oblibu získává zvonařství Josefa Tkadlece v Halenkově, které zhotovilo kupříkladu nové zvony do kostelů sv. Jiří v Karlovicích-Přáslavicích nebo sv. Josefa na Hrubé Skále. Proces dokumentace odhaluje, že zvonařské výrobky (zvony a hodinové cimbály), ať zhotovené z bronzu nebo z jiné náhražkové slitiny, je nutné hledat nejenom

MATERIÁLIE

v kostelích, na zvoničkách a zvonicích, ale i na historických budovách továren, radnic nebo zámků. Právě posledně jmenovaná stanoviště mohou skrývat pro dokumentátora neočekávaná překvapení. Zvony se totiž do zámeckých objektů nedostávaly pouze přičiněním jejich předválečných majitelů, ale i později v rámci svozů uměleckých předmětů. Jejich provenience je poté často ve srovnání se zvonovým inventářem okolního regionu nezvyklá a původ bohužel nezjistitelný. Jak si ukážeme na příkladu dvou nejvýznamnějších zámků Turnovska, Hrubého Rohozce a Sychrova, zvonařské výrobky, které zde dnes nalezneme, neprošly obvyklou cestou odlití, zavěšení, rekvizice a návratu na původní nebo jiné stanoviště.

HRUBÝ ROHOZEC

Soubor tří zvonů a jednoho cimbálu, dochovaných na zámku Hrubém Rohozci, by měl mezi kampanology budit zaslouženou pozornost. Žádný ze zvonů nikdy nepostihla rekviziční povinnost. Všechny byly zhotoveny pro potřeby zámku a dodnes zde zůstaly. Můžeme si jenom klást otázku, zda byly i během druhé světové války uchovány ještě zásahem Mikuláše Desfours-Walderode (zemř. 1941).

CIMBÁL 1561 Nejstarší artefakt, hodinový cimbál z roku 1561, je zavěšen společně se zvonem z roku 1670 na hlavní zámecké věži. Jak uvádí J. V. Šimák, který jako první projevil o rohozecké zvony odborný zájem, první světovou válku přežil cimbál bez úhony.1 Jeho plášť je velmi střídmě dekorován. Věnec zdůrazňují dvě souběžné linky, na těle je v minimalistické podobě vyveden vartemberský znak a pod čepcem obíhá ve dvou pásech kapitální nápis. Právě jeho ztvárnění prozrazuje mimojiné, že zvonař mohl pracovat podle předlohy, které nemusel zcela rozumět. Podoba jednotlivých liter napovídá, že autorem cimbálu bude s velkou jistotou zdatný renesanční zvonař Petr z Mladé Boleslavi, u nějž si jeho výrobu objednal rohozecký pán Adam z Vartemberka, který panství zakoupil o šest let dříve.2 S trochou nadsázky lze mistra Petra označit za dvorního zvonaře Vartemberků. Své největší dochované dílo, zvon Barbora v kostele sv. Jakuba Většího v Přepeřích, zhotovil roku 1566, tedy rok poté, 36

FONTES_NISAAE_13_01.indd 36

co mladé svijanské panství, kam ves Přepeře náležela, přešlo do rukou nezletilého Jaroslava z Vartemberka.3 Cimbál je napevno přišroubován k jednoduchému dřevěnému závěsu, dosahuje výšky 23 cm a průměru spodního okraje 50 cm. Nápis

LETHA PANIE MDLXI VROZENEMV PANV PANV aADAMOWI Z WA(R)TV(M)B(E) RKA-a a-A NA RO-a / HOZCZI a. Scriptura continua.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:07

SOkA Semily

MATERIÁLIE

ZVON 1599 V době, kdy na Hrubém Rohozci seděl Karel z Vartemberka, ještě před přestavbou paláce na kapli (1675), byl pro zámek zhotoven první známý zvon. Přestože je i dnes zavěšen na svém tradičním místě, v krovu vížky nad zámeckou kaplí Nejsvětější Trojice, J. V. Šimák jej nezahrnul do svého soupisu památek právě z důvodu nepřístupnosti.4 První zdokumentování nápisu provedl až jenišovický farář a rohozecký kaplan P. Jan Křtitel Hájek.5 Rekvizice za první světové války byl zvon ušetřen, neboť hraběcí rodina jej uchovávala jako historický artefakt a pietu na předchozí pokolení z doby reformace. Tímto argumentem jej v roce 1917 za přispění konzervátora jabloneckého muzea Karla R. Fischera obhájila před nevyhnutelnou rekvizicí.6 Zvon je šestiuchou nezdobenou korunou zavěšen do dřevěné hlavy se šesti kovanými pásky a železným třmenem. Pod čepcem obíhá v jediné pásce německý kapitální nápis s patkami a pod ním široký pás akantových listů. Právě jejich tvarosloví a použití němčiny vede k úvahám, že anonymní zvon mohl vyjít ze schröttrovské dílny. Nabízí se zejména Donát Schrötter II. z Hostinného, jehož identifikace vykazuje problematické rysy.7 Zvon je i s korunou vysoký 36 cm, dosahuje dolního průměru 37 cm, dřevěná hlava má výšku 17 cm. Nápis

EINEM a-HERN IST-a DIEb GRESTE EHR WEN ER GOT LIEBT . VND . REINE LER 1599c a. Scriptura continua. b. E hybridního tvaru. c. Letopočet skloněn doprava.

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 37

Na věžičce nad zámeckou kaplí Nejsvětější Trojice na Hrubém Rohozci visí anonymní nepoužívaný zvon z roku 1599 Foto autor

5_SOkA Semily, Jan Křtitel Hájek, osobní fond, neinv. 6_NA Praha, ZPÚ Praha, sign. 22, kt. 55. SOA Litoměřice, RA Desfours-Walderode, inv. č. 408, sign. V-14/12, kt. 15. 7_BELCREDI, Jiřina. Zvonařské hutě Schröttrů. In: Krkonoše. Podkrkonoší 7. Trutnov 1983, s. 120–130.

16.7.2013 8:29:07

Pavel Jakubec | Navzdory věkům. Zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov

MATERIÁLIE

Zvon Jana Michala Mikuláše Löwa z Löwenberka z roku 1670 byl od počátku předurčen k odbíjení hodin Foto autor

ZVON 1670 8_Löwův zvon z roku 1709 ve Zdislavě dokumentoval při terénním průzkumu Jaroslav Uhlíř a zahrnul jej do své bakalářské práce Zvony na Liberecku do roku 2007. Liberec, 2010. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně humanitní a pedagogická, katedra historie.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 38

Další dva zvony přibyly na Hrubý Rohozec až zásluhou Marie Polyxeny ze Schönfeldu, druhé choti hraběte Albrechta Maximiliana Desfoursa. Na obou z nich je její nadání výslovně uvedeno. První ze zvonů nalezl své místo na hlavní zámecké věži vedle cimbálu Petra z Mladé Boleslavi a byl ulit v roce 1670 pražským zvonařem Janem Michalem Mikulášem Löwem z Löwenberka. Löw získal roku 1656 městské právo na Malé Straně, kam přišel jako zvonař a dělolijec z Norimberka. Dva rohozecké zvony na Hrubém Rohozci představují v rámci zkoumaného regionu výjimku, neboť na Turnovsku se posléze prosadil především Löwův syn Mikuláš, který byl mimo jiné autorem nových zvonů po zničujícím požáru města v roce 1707 a jenž si tam při té příležitosti zřídil provizorní zvonárnu, kde přelíval i poškozené zvony ze širokého okolí, aby je pak dokonce signoval jako Löw von Löwenberg in Turnau (dodnes např. na zvonu v kostele sv. Jana Křtitele ve Zdislavě).8 Zvon byl na Hrubý Rohozec bezpochyby dodán již s tím, že bude sloužit jako zvon hodinový. Přesvědčuje nás o tom koruna tvaru kónického sloupku, která

je zatažena do dřevěného trámu, a železné kladivo dopadající na vnější plochu věnce. Srdce přirozeně chybí. Zvonař své dílo opatřil dvěma masivními pásy rozvilin, mezi kterými obíhá páska s nápisem v kapitále, uvozeným rukou s dolů nasměrovaným ukazovákem. Další nápis vyryl přímo do pláště zvonu odlišnou, ornamentální kapitálou. Zvon je vysoký 23 cm bez koruny a průměr spodního okraje má 29 cm. Nápis:

I) GOS MICH NICOLVS(!) LÖW IN PRAG .a II) MARIA POL(YXENA) / G(RÄFIN) b-D(ES) F(OURS)-b G(EBORENE) b-V(O)Nc S(CHÖN) F(ELD)-b 1670 a. Oddělovací znaménko v podobě ruky se vztyčeným, dolů namířeným ukazovákem. b. Scriptura continua. c. N hybridního tvaru. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:08

SOkA Semily

MATERIÁLIE

ZVON 1674 Zhotovení dalšího zvonu v dílně Löwa staršího souvisí dozajista s rozsáhlou přestavbou jižního křídla zámku v roce 1675 na kapli Nejsvětější Trojice pod patronátem Marie Polyxeny. Své místo nalezl na věžičce nad kaplí společně se zvonem z roku 1599 a sloužil zde až do druhé poloviny 19. století, kdy byl z důvodu poškození přemístěn včetně dřevěné hlavy do zámecké zbrojnice (po roce 1857), kde jako exponát přežil všechny vlny válečných rekvizic a mohl být jako jediný z rohozeckých zvonů dokumentován J. V. Šimákem.9 Ještě donedávna byl zvon součástí expozice v jižním křídle, nyní se nalézá v depozitáři. Mikuláš Löw jej opatřil šestiuchou nezdobenou korunou a dvěma širokými pásy rozvilin, mezi nimiž obíhá páska s kapitálním nápisem (I). Nápis II, provedený rovněž kapitálou, obíhá kolem tří čtvrtin pláště a odděluje jej znak hraběnky Marie Polyxeny, lemovaný listovou ratolestí.10 Na věnci sledujeme vybroušený zářez jako stopu po pokusu vyspravit puklinu zvonu. Dolní průměr zvonu činí 40 cm, výška včetně koruny 38 cm a výška hlavy 23 cm. Nápisy

I) GOSS MICH NICOLAVS LÖW IN PRAG .a

Poté, co Löwův zvon z roku 1674 puknul, byl přemístěn do zámecké zbrojnice a později se stal součástí expozice Foto autor 9_ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu turnovském. Praha 1909, s. 116; PÁRYS, Jan: Hrubý Rohozec nad Jizerou. In: Památky archaeologické a místopisné II, 1857, s. 225. 10_Znak byl u příležitosti dokumentace zvonů před prvoválečnou rekvizicí odlit do sádry. Sádrový odlitek je uložen v Muzeu Českého ráje v Turnově (inv. č. 5256 a 5257).

II) GbOTT DEM AbLLMACHTIGEN VbNSER LbIEBEN FbRAVEN VND / ALLEN HbEYLIGEN ZcV EbHREN HAT DIE HbOCHGEBOHRNE FbRAV / FbRAV b-MARIA POLEXINA-b RbEICHS GbRAFFIN DbES FbOVRIN . / GbRAFFIN VON SbCHONFELDT /d-TITVL(US)-d DIESES GLOCKEL IN JAHR 1674 . MACHEN LASSEN a. Oddělovací znaménko liliovitého tvaru. b. Vyšší. c. Z se středovým břevnem. d. V závorkách

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 39

Detail znaku Marie Polyxeny ze Schönfeldu na zvonu z roku 1674 Foto autor

16.7.2013 8:29:10

Pavel Jakubec | Navzdory věkům. Zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov

MATERIÁLIE

SYCHROV CIMBÁL 1629 Nejstarším doložitelným zvonařským dílem na zámku Sychrově je cimbál z roku 1629, zavěšený v okenním otvoru severní zámecké věže. Archivní dokumenty cimbál neznají, nemůžeme proto určit, zda se jedná o součást původního, tedy předválečného inventáře Sychrova, anebo o artefakt z poválečných svozů. Kdybychom připustili první variantu, pocházel by cimbál ještě z dob dvora Svojkova, který předcházel výstavbě raně barokního zámku rodem Lamottů z Frintroppu (1690–1693). Zdá se tedy, že původní umístění díla musíme hledat spíše jinde. Rovněž autorství cimbálu zůstává zahaleno závojem otazníků. Má čtyřuchou nezdobenou korunu, kterou je připevněn k primitivnímu železnému závěsu. Středem pláště obíhá nápisová páska, lemovaná nahoře i dole párem jednoduchých linek, a pod ním doplňují plášť cimbálu reliéfy šesti andělských hlav na oblacích.

Těsně nad spodním okrajem probíhá další pár jednoduchých linek. Kapitální písmo, jeho velikost i způsob umístění poukazují na to, že by mohl být autorem díla opět někdo ze Schrötterů. Činný byl v této době především Martin Schrötter II. z Hostinného, který zhotovil roku 1630 první dva zvony do zvonice u kostela sv. Václava v nedalekém Rovensku pod Troskami. Vyloučit nelze však ani Jana Pricqueye z Mladé Boleslavi. Cimbál má průměr 38 cm a spodní okraj je na straně otočené do zámeckého nádvoří částečně odlomen. Jeho dokumentace, zejména pak přesné zachycení nápisu, nemohla být pro náročnost přístupu dokončena. Nápis

[---]SIT NOMEN DOMINI BEN[EDICTVM] 1629

Není vyloučeno, že nejstarší cimbál na Sychrově vyšel roku 1629 z hutě Martina Schröttra II Foto autor

FONTES_NISAAE_13_01.indd 40

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:12

SOkA Semily

MATERIÁLIE

ZVON 1733 V depozitáři zámku se přinejmenším od dob hromadných svozů uměleckých předmětů po roce 1945 nalézá bronzový zvon neznámého původu, ulitý pražským zvonařem Valentinem Lissiackem roku 1733. Z inventáře se pouze dovídáme, že jde o osobní konfiskát p. Doskočila z Hradce Králové.11 Zvon, zbavený srdce, je opatřen šestiuchou nezdobenou korunou a v čepci má dodatečně vyvrtané dva kruhové otvory, mezi nimiž je do pláště vyryta číslice 33, představující hmotnost zvonu v librách. Pod čepcem probíhá široký festonový pás, přerušený uprostřed nápisovým polem a vespod reliéfem sv. Jana Nepomuckého, umístěným mezi nápisovou páskou a věncem zvonu. Zvon je 29 cm vysoký včetně koruny, 22 cm bez ní a dosahuje dolního průměru 30 cm. Nápis

VALLENTIN LISSIACK GOS a-MICH IN-a PRAG 1733 .b a. Scriptura continua. b. Nápis uvozuje znaménko v podobě ruky s napřímeným ukazovákem.

Detail Lissiackova ztvárnění reliéfu sv. Jana Nepomuckého Foto autor

11_Štítek s inventárním číslem 3699, připevněný ke koruně zvonu, je bohužel značně otrhaný a nečitelný a ani text na rubové straně Pan Rudolf Perner, zvonařství. Suché Vrbno u Čes. Budějovic. nepodává o původu zvonu žádné uspokojující vysvětlení.

Zvon Valentina Lissiacka z roku 1733, uložený v sychrovském depozitáři, dodnes tají svůj skutečný původ Foto autor

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 41

16.7.2013 8:29:14

Pavel Jakubec | Navzdory věkům. Zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov

12_Diecézní archiv Litoměřice, Fary I, Farnost Vlastibořice, Inventar der von Seiner Durchlaucht Camill Fürsten von Rohan Herzoge zu Montbazon und Bouillon in den Jahre 1856–1862 neu erbauten und am 7ten September 1862 feyerlichst benedicirten Schlosskapelle zu Sichrov.

MATERIÁLIE

ZVON 1858

CIMBÁL 1858

Roku 1858 byla na Sychrov nákladem Kamila z Rohanu pořízena dvě nová kovolitecká díla z dílny pražského zvonaře Karla Bellmanna – cimbál do hodinové věže a zvon pro věžičku nad kaplí Narození Panny Marie. Zatímco cimbál existuje dodnes, podobu zvonu známe pouze zprostředkovaně z inventáře vybavení kaple a ze stručného popisu v ohlašovacím listu z roku 1942, který jej zařadil do kategorie A, a tím odsoudil k okamžitému sejmutí a transportu do Německa. Zvon v pořizovací hodnotě 100 zlatých, s rodovým znakem knížat Rohanů měl průměr 37 cm, výšku 31 cm a hmotnost 29 kg. Zámecký kaplan Josef Němeček čte nápis v roce 1864 následovně:12

Druhý z Bellmannových výrobků je dnes zavěšen v hodinové věži nad cimbálem z roku 1629. Jedná se o bronzový cimbál bez koruny, napevno přišroubovaný k železnému závěsu, o průměru 54 cm. Pro nesnadný přístup nemohl být kapitálou provedený nápis, umístěný na polovině plochy pláště, dokumentován v plné šíři.

Ter quotidie clama: Ave Maria! Inter CeDe pro nobIs MarIa, absque Labe ConCepta! Fusa sum jussu serenissimi Camilli Principis de Rohan a Carolo Bellman Pragaea

Nápis

INTER QUOTIDIE CLAMO: AVE MARIA / FUSA SUM JUSSU SERENISSINI(!) CAMILII PRINCIPIS / DE ROHAN, PRINCIPIS DE GUEMENÉE, ROCHEFORT [---] / MONTAUBAN, DUCIS DE MONTBAZON ET BOUILLON / A(NNO) D(OMINI) 1858.

a. Ohlašovací list interpetuje tuto pasáž jako

Fusa Carolo Bellmann C. R. Aulico Campanarum Fusore Pragae.

Cimbál Karla Bellmanna, ulitý v roce 1858, slouží dodnes k odbíjení hodin Foto autor

FONTES_NISAAE_13_01.indd 42

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:16

SOkA Semily

MATERIÁLIE

ANONYMNÍ ZVON Ve sbírkách sychrovského zámku existuje ještě jeden kampanologický artefakt neznámého původu. Malý nebronzový zvon s korunou v podobě kónicky se zužujícího hranolu s kulatým otvorem. Má hladký vyleštěný povrch bez reliéfů a nápisů a ocelové srdce s kulovou pěstí a kvadratickou kotvou. Po odebrání zvonu z roku 1858 byl údajně umístěn v závěsu na věži nad zámeckou kaplí. Kdy byl snesen a odložen do depozitáře, není známo. Ve věži je ovšem dodnes uchována dřevěná hlava se čtyřmi pásky, nepochybně pocházející ještě z rekvírovaného Bellmannova zvonu. Anonymní zvon má 13 cm výšky bez koruny, 17 cm s korunou a průměr spodního okraje 16 cm.

Zvony na obou objektech představují výjimečný doklad o historii kampanologických památek na světských budovách. Zámek Hrubý Rohozec je ve zkoumaném regionu Turnovska jediným místem, které nepostihla žádná vlna válečných rekvizic zvonů a kde je zvonový inventář dochován v neporušené úplnosti. Zámek na Sychrově zase poukazuje na komplikovaný původ zvonů, které byly na místo sváženy jako umělecké artefakty po druhé světové válce bez řádné evidence jejich původu. Všechny zvony na Hrubém Rohozci a přinejmenším oba cimbály a Lissiackův zvon na Sychrově zasluhují samostatnou ochranu jako movité kulturní památky.

Smutný pohled na uprázdněný závěs nad zámeckou kaplí Narození Panny Marie na Sychrově Foto autor

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 43

16.7.2013 8:29:18

Studie

C zechoslovak Hussite Church and its congregations in Liberec region ABSTRACT

PETRA ŠTERNOVÁ | The study discusses history of the Czechoslovak

Hussite Church established in January 20th 1920 and architectural history of congregations created in the Liberec region (currently part of Hradec Králové episcopate). The first hypothesis about utilization of catholic churches for sacral needs had proofed infeasible and construction of new churches – Congregations of John Hus – was launched. This study presents seven of them built between 1925 and 1939 in Vysoké nad Jizerou, Držkov, Jenišovice, Přepeře, Lomnice nad Popelkou, Turnov and Semily with the help of a field survey and archive documents.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Czechoslovak Hussite Church

Církev československá husitská

Congregations of John Hus

Husovy sbory

modern architecture

moderní architektura

Vysoké nad Jizerou

Držkov

Jenišovice

Přepeře

Lomnice nad Popelkou

Turnov

Semily

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 44

16.7.2013 8:29:18

Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji PETRA ŠTERNOVÁ

1_SOkA Jablonec nad Nisou, Kronika městyse Držkov. Díl II, digitální kopie, originál uložen na Obecním úřadu Držkov, Dějiny náboženské obce církve československé v Držkově. Dle záznamů Jos. Štěpána, prvního předsedy náboženské obce sestavil učitel Jos. Mejsnar, s. 261. 2_Jedná se o dílčí zmínky o jednotlivých sborech. Srovnej KUDYN, Milan. Husovy sbory v Čechách a na Moravě. Architektura 1920–1940. Olomouc, 2008. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, katedra dějin umění; WENZLOVÁ, Amáta, M. Sakrální architektura Církve československé husitské – vývoj a utváření v počátečním období (1920–1950). In: BUGEL, Walerian et al. Liturgická a eklesiální pluralita na území Československa v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická Slavnost umístění třímetrového kalicha na věž sboru ve Vysokém nad Jizerou. Vlevo stojící tesař Franc z Roprachtic, fakulta, 2011, s. 159–192. ISBN vpravo klempíř Ježek, autoři kalicha, vpravo dále stavbyvedoucí Březák, Ježkova sestra a Antonín Vodseďálek, 978-80-244-2907-6. budoucí architekt a autor změny ukončení věže, nedatováno, patrně 1925 (farní archiv CČSH a Vlastivědné 3_Viz KAŇÁK, Bohdan. Stručná muzeum Vysoké nad Jizerou, sign. OV 17) historie [online], Církev československá husitská, 2013 „Byl konec světové války 1918. Národ náš súčtoval s Vídní i s Habsburky, těšil se ze svobody znovu nabyté a rychle [cit. 2013-02-18]. Dostupné z: http://www.ccsh.cz/view. vybavoval se z hlubokého úpadku válečného. Leč ještě jeden odvěký nepřítel národa našeho zde byl, a nebylo ho php?id=18; ČERVENÝ, Vladimír zapomínáno: byl to Řím, který nedovedl smířiti se se světlou památkou Mistra Jana, mučedníka kostnického, kterého a Olga ŠTĚPÁNOVÁ. Církev Československá husitská. lid náš vždy ctil a přes zákaz bývalých úřadů rakouských vzpomínal. A v duchu tohoto velikého Mistra Jana založe- In: VAVERKA, Jiří et al. na byla v novém státě našem demokratická národní církev československá.“1 Moderní sakrální stavby církví Problematice Církve československé husitské v Libereckém kraji byla doposud věnována jen velmi malá pozor- a náboženských společností na území Čech, Moravy nost odborné veřejnosti.2 Vzhledem k této skutečnosti a celkově velmi malému povědomí o dějinách této církve a Slezska. Brno: Jota, 2004, s. dovoluji si v úvodu věnovat poměrně široký prostor popisu jejího vzniku, vývoje a jejích snah o vytvoření vlastního 141–148. ISBN 80-7217-297-2; SALAJKA, Milan. Portrét Církve stavebního programu. Následující pasáže pojednávají o sedmi konkrétních stavbách, které se nacházejí na území československé husitské. Praha: Libereckého kraje. I přes torzovitost dochované pramenné základny je snahou studie zprostředkovat čtenáři přede- Blahoslav pro náboženskou obec Církve československé husitské vším prostřednictvím kronikářských záznamů dobové naladění a popis situace v jednotlivých lokalitách regionu. v Praze 1 - Staré Město, 2007. ISBN 978-80-7000-876-8; Historickému zhodnocení Církve Vznik nové církve3 československé husitské se lak na změny uvnitř katolické církve začínal sílit v celostátní rovině věnuje ve svých pracích skupina historiků kolem Pavla Marka. Regionálními dějinami této církve na území Rakovnicka, Slánska a Křivoklátska se zabývá Jan Krško. Citace ve druhé polovině 19. století. V českých zemích se zásadní literatury k tématu viz KRŠKO, Jan. Stavba kostela Jana Husa v Lužné v kontextu prosadil především tzv. praktický modernismus, který vývoje zdejší náboženské obce církve československé. In: Rakovnický historický sborník, roč. IV, na přelomu 19. a 20. století usiloval o reflektování poRakovník: Státní oblastní archiv v Praze – Státní okresní archiv Rakovník, 2003, s. 103–173. ISSN 1213-5879, ISBN 80-86772-05-5; KRŠKO, Jan. Využití regionálních pramenů pro žadavků doby v církvi. Modernisté v roce 1902 založili zodpovězení některých otázek kolem reformního hnutí katolického duchovenstva a vzniku Církve Jednotu katolického duchovenstva, která v rámci svého československé. In: MAČALA, P., MAREK, P. a J. HANUŠ eds. Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 221–241. ISBN programu prosazovala mj. následující požadavky – za978-80-7325-218-2.

vedení českého jazyka do bohoslužeb a zdobrovolnění XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 45

16.7.2013 8:29:19

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

Plakát CČS zvoucí na přednášku doktora Karla Farského, která se konala 1. července 1920 v Turnově (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. M 11, no 52)

celibátu. Tyto snahy však byly v roce 1907 zavrženy papežem Piem X. a Jednota rozpuštěna. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie byla doba nakloněna spíše antiklerikálnímu smýšlení ve společnosti a odklonu od římskokatolické církve. Rozpory uvnitř církve však vedly po roce 1918 k oživení katolické moderny a obnovení tzv. Jednoty katolického duchovenstva s přízviskem československého, ke které se hlásilo 90% českého kléru. Dne 27. listopadu 1918 vydala Jednota provolání: „Lide československý“, ve kterém se obhajovala proti nařčení ze spolupráce s Rakouskem a přihlásila se k nově vzniklé republice a její cyrilometodějské a svatováclavské tradici. V roce 1919 vypracovala Jednota požadavky formou devíti zásad, ve kterých reformní kněží rozvinuli možnost obrody církve. Jednalo se o zřízení československého patriarchátu, církevní autonomii – svobodnou církev ve svobodném státě, zrušení patronátního práva a obsazování církevních beneficií, reformu liturgie v národním jazyce, úpravu studia a výchovy mládeže, zdobrovolnění celibátu, revizi klášterních řádů, úpravu církevní praxe pro pohřeb žehem a úpravu breviáře do národního jazyka. Tyto požadavky v létě 1919 papež Benedikt XV. zcela zamítl. Negativní postoj Vatikánu měl za následek rozkol v Jednotě katolického duchovenstva. Rozdělila se na tři proudy, které lze interpretovat jako pravici, střed a radikální levici, tzv. Ohnisko vedené Karlem Farským (1880–1927).4 Tento po-

4_Byl českým římskokatolickým reformistickým knězem, později spoluzakladatelem, vůdčí ideovou osobností, teologem, duchovním, biskupem a prvním patriarchou Církve československé. Životopis Karla Farského [online], Wikipedie [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Farsk%C3%BD; FRÝDL, David. Dr. Karel Farský, Český zápas 77, č. 12, 8. 6. 1997, Praha: Evangelické nakladatelství 1997, s. 3. ISSN 0323-1321. 5_Byl českým římskokatolickým reformistickým knězem působícím mj. v Jenišovicích, později spoluzakladatelem, duchovním správcem, biskupem tehdejší Východočeské diecéze a druhým patriarchou Církve československé. Životopis Gustava Adolfa Procházky [online], Wikipedie [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Adolf_Proch%C3%A1zka; Obecní úřad Jenišovice, SEDLÁČEK, Karel. Dějiny náboženské obce církve československé v Jenišovicích u Turnova, září 1949. 6_SEDLÁČEK, Karel, cit. v pozn. 5, s. 8–9. 7_František Kordač se přímo vymezil proti Ohnisku. cit. v pozn. 6, s. 3. 8_Klub reformních kněží toto rozhodnutí učinil na svém valném sjezdu konaném 8. ledna 1920 v Praze na Smíchově. O dva dny později byl vznik nové církve vyhlášen provoláním „Národu československému“, které bylo čteno při bohoslužbách 11. ledna v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Dne 15. září 1920 byla oficiálně schválena státem. 9_Během období protektorátu musela změnit název na Církev českomoravská. Své dnešní přízvisko husitská získala v roce 1971. Vzhledem k tomu, že popisované události ve studii se týkají hlavně období před rokem 1939, bude užíván název odpovídající tomuto historickému období, tj. Církev československá. 10_Církevní ústava byla státem definitivně potvrzena až v roce 1934.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 46

STUDIE

krokový kněz byl také autorem českého překladu misálu do češtiny, který rozeslal všem svým příznivcům. O Vánocích 1919 tak v mnohých katolických kostelích zněly české bohoslužby. Nejinak tomu bylo v Jenišovicích, kde mši sloužil v kostele sv. Jiří zdejší kněz Adolf Gustav Procházka (1872–1942)5. Jeho bohoslužby vyvolaly obrovský zájem věřících, o čemž svědčí následující úryvek z církevní pamětnice: „Mše byla sloužena zase česky. To byla veliká událost v naší horské vísce. Dokonce i noviny psaly pochvalně o této události a tisícové účasti při bohoslužbách.“6 Oficiální rozpuštění Jednoty a jmenování profesora Františka Kordače7 arcibiskupem vedlo k semknutí radikálního jádra v Klub reformních kněží. Tento stav vyústil v roce 1920 ve vznik nové církve nazvané Církev československá.8 V prvních letech svého trvání se Církev československá (dále CČS)9 soustředila především na vytvoření vlastní liturgie a organizace, které formovala až do roku 1931. Z počátku se potýkala s řadou problémů, které souvisely s uplatňováním demokratických zásad v řízení CČS, a které ovlivňovaly především vlivy reformační, českobratrské a pravoslavné. K názorovým střetům docházelo především mezi zastánci svobodného křesťanského směru na jedné straně a ortodoxního pravoslavného zaměření na straně druhé. Toto období nazývané „pravoslavná krize“ se vyřešilo v roce 1924 rozlukou, kdy vznikla samostatná Pravoslavná církev v Československu. Tento rok je důležitý v historii CČS také tím, že se na konci srpna konalo první zasedání I. sněmu v Praze, na kterém byla přijata organizační struktura a liturgie navržená doktorem Karlem Farským. Sněmovní výbory se následně zabývaly propracováním věroučných dokumentů i církevně právních předpisů a zejména dopracováním Ústavy církve. V březnu roku 1931 byly tyto dokumenty přijaty na druhém zasedání I. sněmu v Praze.10 Církev byla založena bezprostředně na základě evangelia Kristova a navazuje na staré náboženské tradice národní, hlavně husitskou. Před koncem první republiky měla CČS dvě stě šedesát státem schválených náboženských obcí, které byly rozděleny do čtyř diecézí – Západočeské, Východočeské, Olomoucké a Ostravské. Hlavou církve byl patriarcha, který zároveň vykonával funkci biskupa Západočeské diecéze. Náboženské obce spravovaly rady starších, kterým byla nadřazena Ústřední rada FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:22

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

v Praze. Toto uspořádání vycházelo z demokratických dlouhý jeho černý plášť.“14 Pořádek sjednal až četniczásad a zapojení laiků do řízení církve. Podle sčítání lidu ký strážmistr. U příležitosti svátku Nanebevstoupení v roce 1930 se k CČS hlásilo téměř 800 000 věřících. Páně je CČS na 8. května 1921 naplánována pouť a její třetí bohoslužba. Farář Burjánek z obavy před zabráStavba sborů CČS11 ním kostela nechal všechny jeho vstupy zajistit závoPři založení CČS se počítalo s tím, že pro bohoslužby rami a vzepřenými trámy. Starostou vedená deputace budou využívány katolické kostely. Tento předpoklad s žádostí o propůjčení klíčů zůstala opět nevyslyšena. vycházel z faktu, že k CČS přestupovala většina katolí- K bohoslužbě, kterou vykonával zase J. Černý, bylo vše ků. Postupem času se však ukázalo, že rozkol s katolic- připraveno u centrálního kříže na hřbitově. V průvodu, kou církví, přecházející místy až v nevraživost, je natolik který přicházel na hřbitov, vzal někdo za kliku hlavních zásadní, že spoluužívání kostelů nepřichází v úvahu. dveří a ty se nečekaně otevřely. Kdo odstranil zátarasy, Přispěl k tomu především dekret Posvátné kongrega- se nikdy nepodařilo vyšetřit. Dav se nahrnul do kostece svatého Officia, který vydal 15. ledna 1920 papež la a byla zde odsloužena československá bohoslužba. Benedikt XV. jako reakci na vznik nové církve. V něm Četnictvo zavolané Burjánkem udělilo J. Černému v podstatě uvrhl novou církev a všechny kněze, kteří se pokutu 100 Kč za porušení vlastnických práv. Ve snaze k ní přihlásili, do klatby. Katolická církev získala také o vyřešení situace poslala rada starších 12. května 1921 v roce 1924 od státu potvrzení svých dispozičních práv oficiální žádost o zapůjčení kostela pro konání svých ke všem posvěceným kostelům, i když nebyly přímo bohoslužeb, kterou podepsalo obecní zastupitelstvo v jejím majetku. Bez komplikací mohly být využívány a doporučila okresní politická správa v Semilech, konpouze opuštěné a odsvěcené chrámy, např. chrám sv. zistoři v Litoměřicích. Žádost zůstala bez odezvy, avšak Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.12 Hojně farnímu úřadu konzistoř nakázala, že kostel nesmí být navštěvované bohoslužby CČS se konaly spontánně pod k československé bohoslužbě za žádnou cenu poskytširým nebem, v pronajatých prostorách škol, hostinců nut. Bezvýchodná situace vedla ke vzniku rezoluce, a sokoloven. Na námi sledovaném území se dochovala která vzešla na manifestačním táboru lidu 26. června dvě svědectví o „bojích“ mezi novými stoupenci CČS konaném na náměstí před kostelem. Rezoluce žádající (katolíky nazývanými odpadlíci, sektáři) a zastánci zrovnoprávnění církví a spoluužívání kostelů byla rozekatolické církve (stoupenci CČS nazývanými římáci, slána všem poslaneckým klubům, předsednictvu vlády, studení) o spoluužívání kostela, a to v Držkově a Jeni- ministerstvu vnitra, školství, zemské i okresní správě. Byla vypravena i deputace, která 14. července odjela šovicích.13 První bohoslužba CČS, kterou vykonal v Držkově na ministerstvo školství a vnitra ve snaze vyřídit žádost duchovní správce a později katecheta Jan Černý z Tur- o spoluužívání kostelů. Všechny snahy byly však bezvýnova, se konala 13. března 1921 před kostelem sv. sledné, neboť tehdejší legislativa jednoznačně mluvila Bartoloměje. Tamní katolický farář Vojtěch Burjánek ve prospěch katolické církve a politická vůle ke změně odmítl totiž shromážděným klíče od kostela zapůjčit. nebyla. Rada starších proto při přípravě pouti konané Údajně také sezval náboženské fanatiky, kteří měli 28. srpna upozorňovala světské i církevní úřady na rozstrkáním a podobnými nepřístojnostmi vyprovokovat trpčení občanů, že spoluužívání kostela dosud není shromážděné k útoku, k čemuž však nedošlo. Situace vyřešeno. Katolické mše se měly ten den konat od půl se vyhrotila až o něco později, kdy se na farním dvoře osmé do půl deváté a následně od deseti do dvanácti hokonala Burjánkem iniciovaná přednáška, na kterou byli din. Příslušníci CČS se domluvili na konání bohoslužby pozváni i příznivci CČS. Při proslovu Josefa Pelce, na- v době volna mezi půl devátou a desátou. Farář Burjámířeném proti nové církvi, se udál následující incident: nek sezval ve snaze zmařit československou bohoslužbu „…řečník byl s povýšeného místa (stál na uložených katolické kněze, aby mezi mšemi probíhala nepřetržitě tam saních) stržen, do blízké louže na farním dvoře kázání. Na ranní mši tak navázalo kázání představenédovlečen, a kdosi uštědřil mu též několik ran holí přes ho františkánského kláštera Kůstky z Turnova, který se XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 47

11_Za poskytnutí materiálů týkajících se výstavby sborů CČS děkuji Vladimíru Červenému z Ústředního archivu a muzea CČSH. 12_Mimo ně byly využívány i opuštěné synagogy a objekty sloužící původně k jiným účelům. ČERVENÝ, Vladimír a Olga ŠTĚPÁNOVÁ, cit. v pozn. 3, s. 141. 13_SOkA Jablonec nad Nisou, Kronika městyse Držkov. Díl II, digitální kopie, originál uložen na Obecním úřadu Držkov, Dějiny náboženské obce církve československé v Držkově. Dle záznamů Jos. Štěpána, prvního předsedy náboženské obce sestavil učitel Jos. Mejsnar, s. 261–294; SEDLÁČEK, Karel, cit. v pozn. 5. 14_Kronika městyse Držkov, cit. v pozn. 13, s. 264.

16.7.2013 8:29:24

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

15_SOkA Jablonec nad Nisou, fond FÚ Držkov, Farní kronika 1830–1937, s. 77–80.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 48

v kázání nelichotivě vyjadřoval o stoupencích nové církve. To roztrpčilo „čechoslováky“ čekající u dveří a spolu se svým duchovním správcem Bohumilem Uhrem vtrhli do kostela. Kvardián ve snaze nepřipustit bohoslužbu stále kázal a katolíci bránili duchovnímu správci v přístupu k hlavnímu oltáři. Bohumil Uher se proto uchýlil k bočnímu oltáři sv. Václava, kde vykonal křest několika dětí. Po skončení Kůstkova kázání nastoupil farář Burjánek sloužit mši. Tato neústupnost vyvolala vřavu, katolický kněz musel odejít od hlavního oltáře, k němuž byl přizván Uher, aby vykonal bohoslužbu CČS. Po jejím skončení byla na faru vyslána deputace, aby domluvila spoluužívání kostela, klíče byly k tomuto účelu uloženy na obecním úřadu a dle potřeby té či oné straně vydány. Farář s odvoláním na konzistoř odmítl, což rozlítilo dav čekající venku, a ten vtrhl na faru. Farář prchl po žebříku oknem a ukryl se v domě pod kostelem. Pořádek se podařilo sjednat až četníkům, kteří doprovodili faráře na faru, kterou museli okamžitě opustit katoličtí hosté. Klíče od kostela byly až do rozhodnutí okresní politické správy uloženy na četnické stanici. Ta rozhodla, že do vyřešení sporu mají být uloženy u okresního soudu. Konzistoř na požadavek spoluužívání kostela i nadále nereagovala. Vzhledem k tomu, že zabrání kostela bylo nezákonné, došlo z katolické strany na udání a státní návladnictví vydalo žalobu na třicet občanů. Vyšetřování probíhalo v Držkově v hostinci U Kotrbů, kde se vytvořila veliká vřava, kterou nebylo možné uklidnit. Soudní rada, usilující o vyřešení nezvladatelné situace, vyzval dav, aby formuloval své požadavky. Občanem Pavlem Kopalem tak bylo učiněno prohlášení: „dnešním dnem přechází kostel ve spoluužívání“, které bylo potvrzeno soudním radou. Četnický strážmistr spolu se dvěma radními šli vyzvednout klíče na faru, kde po farářově zdráhání byly nakonec vydány a uloženy u předsedy rady starších Josefa Štěpánka, který měl na starosti vydávání klíčů. Ke spoluužívání kostela však nedocházelo dlouho, neboť ho zakázala konzistoř. K liturgickým katolickým obřadům, vyjma pohřbů, byla upravena místnost na faře. Kostel byl proto z větší části využíván pro bohoslužby CČS. Hlavní přelíčení s obžalovanými bylo vedeno 17. února 1922 v Mladé Boleslavi. Bylo vydáno dvacet devět podmínečných rozsudků v rozsahu týdnů až několika měsíců. Starosta Držkova Jaroslav

STUDIE

Vondráček zemřel během přelíčení. Dne 27. dubna 1922 vznesla okresní politická správa v Semilech dotaz, jak je upraveno užívání kostela v Držkově. Rada starších dle pravdy odpověděla, že od zabrání kostela 28. srpna 1921 je využíván CČS k bohoslužbám a katolíky k pohřebním obřadům. Toto sdělení bylo oznámeno litoměřické konzistoři, která politickou správu požádala o navrácení kostela katolické církvi a zároveň jí oznámila, že duchovní správce B. Uher vnikl do kaple sv. Prokopa v Zásadě a používá ji pro své bohoslužby. Okresní správa na jednání 4. července rezolutně žádá radu starších, aby byly kostel i kaple navráceny katolické církvi. Na stranu CČS se postavilo držkovské obecní zastupitelstvo, které 19. srpna poslalo zemské politické správě v Praze přípis, kde upozorňuje na skutečnost, že kostel je v pozemkové knize veden jako „kostel v Držkově“, proto je jeho přivlastnění římskokatolickou církví sporné. Dne 16. prosince okresní politická správa v Semilech rozhodla, že dle platné legislativy radě starších nepřísluší veřejnoprávní důvod k užívání římskokatolického kostela v Držkově ani kaple v Zásadě, a proto se užívání mají vzdát. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno několik neúspěšných odvolání – k zemské politické správě, ministerstvu školství, ministerstvu vnitra, která předání svatostánků alespoň oddálila. Definitivní zákaz spoluužívání katolických kostelů uzákonila vyhláška ministerstva vnitra z 20. května 1924. V Držkově byl kostel předán do výhradního užívání katolíkům 3. června téhož roku. Výše popsané události vylíčené „druhou stranou“, tedy z pohledu katolické církve, nalezneme i v tamní farní kronice.15 Ani ta se nevyhnula expresivnímu líčení událostí a je v ní jasně zřetelný postoj a vymezení proti nové CČS. V Jenišovicích byla situace o něco klidnější, neboť tamní duchovní Gustav Procházka patřil k reformním kněžím a po vzniku nové církve v roce 1920 se přirozeně stal duchovním správcem CČS. Katolická fara zůstala dlouho neobsazena a katolickou administraci obstarával turnovský děkan Jindřich Macoun. V létě 1920 podal Procházka žádost na ministerskou radu o přiznání objektů a všeho příslušenství bývalé katolické církve pro novou CČS, což zůstalo bez odezvy. Naopak 24. září 1921 byl upozorněn okresní politickou správou v Turnově, že neprávem užívá objektů katolické církve. Byl FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:24

STUDIE

zpraven o tom, že výstupem z katolické církve zanikají nejen jeho povinnosti k církvi, ale také práva. Vše měl vyklidit a navrátit. Jeho četná odvolání zůstala bez odezvy. Ke zdánlivé dohodě mezi oběma církvemi došlo v případě získání nových zvonů. CČS provedla sbírku a finančně přispěl i patronátní úřad na Hrubém Rohozci. Pořízení tří zvonů u královehradecké firmy s hudebními nástroji V. F. Červený a synové bylo smluvně ošetřeno. Slavnostní svěcení zvonů proběhlo 22. ledna 1922. Zvony byly však nevalné kvality, a největší z nich musel být dokonce přelit. V lednu 1924 byl do Jenišovic dosazen katolický kněz František Tomka. Byla vyvinuta snaha o dohodu mezi zástupci obou církví a okresní politickou správou. Katolíci však odmítali jednat o spoluužívání fary, hřbitova, bohoslužby CČS byly v kostele jen trpěny. K úřednímu zákazu konání československých bohoslužeb v katolickém kostele v Jenišovicích došlo s platností od 19. ledna 1924. O společně konaných bohoslužbách se dochovalo následující svědectví: „Ráno měli bohoslužby katolíci, později pak českoslovenští příslušníci. Nad hlavním oltářem, tam kde je obraz Narození Páně, visel obraz Mistra Jana Husa. Je kupodivu, že to katolíkům nevadilo.“16 Vyřešit se také muselo spoluvlastnictví zvonů, které po 19. lednu 1924 nebyly využívány ani jednou ze stran. Spor byl vyhrocen až k soudnímu jednání. V březnu 1925 vyplatila CČS katolické církvi částku, kterou na zvony přispěla. V červnu 1926 na příkaz politické správy v Turnově byly na účet římskokatolický zvony sneseny a provizorně umístěny ve stodole Františka Zajíčka u čp. 42, a to do postavení sboru mezi lety 1927–1929. Katolíci si pořídili zvony nové – kvalitnější od chomutovské firmy Richard Herold. Vysvěceny byly 27. června 1926. Postupem času se vztahy dále vyhrocovaly, docházelo k různým naschválům jako zacementování zámku do kostela, vytloukání oken apod. Náboženské nevraživosti se přenášely i do dětských her. Spor se také rozhořel o užívání hřbitova a hrobníka. V Jenišovicích dlouhá léta tuto funkci vykonával Václav Mitlener. Po jeho smrti hrobnictví převzala jeho manželka Marie a další členové rodiny. Syn Josef se dohodl s radou starších, že od začátku roku 1924 bude hrobníkem on a jeho matka půjde na zasloužený odpočinek. Toto vyvolalo reakci u patronátního úřadu na Hrubém Rohozci, který vzal na vědomí rezignaci Marie MitleneXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 49

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

rové, avšak jmenování nového hrobníka neuznal, neboť příslušelo pouze jemu a farnímu úřadu v Jenišovicích. Jmenován byl nový hrobník neznalý věci a situace v Jenišovicích. Z toho důvodu hroby kopala i nadále rodina Mitlenerova, nebo docházelo k živelným situacím, kdy si hroby kopali sami pozůstalí či najatí dělníci. Při jednom incidentu byl dokonce na hřbitově zlynčován dvěma ženami tajemník lidové strany. Neutěšená situace, vyplývající z výše popsaných událostí, nutila vedení československé církve zabývat se mj. i otázkou potřeby vlastních sborů (název pro chrám CČS). Ústřední radou CČS byl proto 1. září 1923 zřízen ústřední stavební fond CČS. Jeho účelem bylo podporovat stavební podniky sloužící k církevním účelům a regulovat jejich účelnost, hospodárnost i uměleckou stránku. Prostředky ústředního stavebního fondu (dále ÚSF) tvořily stavební dávky, které poskytovala ústřední rada po návrhu správy ÚSF jednotlivým diecézním radám, dále dary a v neposlední řadě různé subvence a dotace. Správou ÚSF byl pověřen ústřední stavební výbor, jehož členy byli předsedové nebo pověření členové diecézních rad s hlasem rozhodujícím, odborní znalci s hlasem poradním a předseda ústřední rady, který byl zároveň jeho předsedou. Ústřední stavební výbor se měl mj. starat o dohled nad koupí, případně prodejem realit náboženskými obcemi, dále měl schvalovat projekty a rozpočty jednotlivých stavebních podniků a dohlížet na jejich financování.17 Požadavky na podobu sborů formuloval v roce 1924 František Kalous.18 Tyto zásady vycházely z nově sjednocené liturgie CČS od patriarchy Karla Farského, který po čtyřech letech trvání nové církve vytvořil liturgii „nejlépe odpovídající dosavadním zvykům i novodobým požadavkům československého člověka“.19 Zásadní pro řešení bohoslužebného prostoru mělo být to, že kněz, v případě CČS duchovní správce, je bratrem všech přítomných a jako všichni ve shromáždění synem před tváří Boží. Nesmí být proto oddělen a povýšen nad ostatní. Z tohoto důvodu nemělo být kněžiště úplně odděleno od lodi a jen proto, aby byl duchovní správce dobře viděn, měl stát na vyvýšeném místě. Důraz měl být kladen na dobrou akustiku, neboť duchovní rozmlouvá čelem k věřícím a často je užíváno zpěvu. Při bohoslužbě nemělo se dít nic „kouzelného“, duchovní měl být osvětlen tak, aby jeho postava dobře

16_SEDLÁČEK, Karel, cit. v pozn. 5, s. 15. 17_Statut ústředního stavebního fondu CČS, Ústřední archiv a muzeum CČSH. 18_KALOUS, František. Sbory církve československé, Český zápas, č. 45, Praha: Evangelické nakladatelství, 1924, s. 4. ISSN 0323-1321. 19_Tamtéž.

16.7.2013 8:29:24

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

20_KALOUS, František. cit. v pozn. 18. 21_Soutěže. Časopis československých architektů III, Praha: Spolek inženýrů a architektů, 1924, s. 58. ISSN 1803-3377. 22_Vyhodnocení soutěže. Časopis československých architektů III, Praha: Spolek inženýrů a architektů, 1924, s. 112. ISSN 1803-3377. 23_Sbory církve československé. Stavitel, Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská sekce, 1924, s. 101–109. ISSN 18026117. 24_Více k problematice kolumbárií v CČS KUDYN, Milan, cit. v pozn. 1, s. 26–28. 25_RŮŽIČKA, V. Mešní stůl, Český zápas, č. 51, Praha: Evangelické nakladatelství, 1924, s. 4. ISSN 0323-1321. 26_ŠTĚPÁNEK, Josef. O sborech církve československé, Drobné umění VI, č. 12, Valašské Meziříčí: Karel Fišer, 1925, s. 10–11. 27_Tamtéž. 28_ČAPEK, Ladislav. Směrnice pro stavbu sborů a far církve československé, Český zápas, č. 37, Praha: Evangelické nakladatelství, 1928. ISSN 03231321. 29_Stavba našich sborů. Český zápas XV, č. 5, s. 35, č. 6, s. 42–43, č. 7, s. 50–51, Praha: Evangelické nakladatelství, 1932. ISSN 0323-1321.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 50

vynikala, a s ohledem na jeho černé odění s červeným kalichem na prsou měl být řešen i prostor za ním. Vzadu nad duchovním mohly být umístěny obrazy – většinou Kristus uprostřed a Mistr Jan Hus a Jan Amos Komenský po stranách. Hru světel pro povznesení okamžiku mohly zprostředkovat svíčky na obětním stole a květiny. Harmonium (varhany) mohlo být umístěno buď na straně nedaleko oltáře, nebo na protější straně. Posvěcení soch, amuletů, obrazů v CČS není, proto by při výběru uměleckých předmětů měl být kladen důraz především na jejich kvalitu. „Sbor je vlastně rozšířená místnost pro rodinu – má vynikati útulností a ladností, ke které přispívá krásný obraz aj.“20 Vzory pro své sbory by ČCS měla hledat spíše v antickém chrámu než v chrámu románském či gotickém. V roce 1924 také ústřední rada CČS v Praze vypsala prostřednictvím Časopisu československých architektů soutěž na ideové řešení čtyř typů sborů.21 Jednalo se o velký sbor pro dva tisíce lidí (tisíc sedících), střední sbor pro tisíc lidí (pět set sedících), malý sbor pro pět set lidí (dvě stě padesát sedících) a malý dřevěný sbor. Uzávěrka soutěže byla 20. června 1924 a porota zasedala ve složení: Antonín Ausobský, Vlastimil Brožek, Oldřich Starý, Josef Štěpánek, Ladislav Machoň, J. Krušina a Karel Farský. První tři místa v každé kategorii byla finančně ohodnocena. Celkem došlo dvacet tři návrhů, které komise vyhodnocovala mezi 23. a 28. červnem. V kategorii na velký sbor nebyla první cena udělena. Druhou získal Otokar Štěpánek. V případě středního sboru zvítězili se svým návrhem Karel Honzík a Liboslav Janík, kteří zastavovali konkrétní rohovou parcelu v Libni. U malého sboru porotu nejvíce zaujal návrh pro blíže nespecifikovaný prostor autorů Adolfa Benše, Ludvíka Hilgerta a O. Jelínka. V kategorii malý dřevěný sbor zvítězil návrh Jaroslava Kabeše, který byl určený pro Vysoké nad Jizerou.22 V časopisu Stavitel byly otištěny vítězné návrhy s komentářem Františka Kalouse a specifikovány další zásady, které by sbory měly respektovat.23 Vzorem pro stavbu sborů by se díky „své jasné dispozici, velkorysé účelnosti a neromantické ukázněnosti“ měl stát Unity Tempel od Franka Lloyda Wrighta, nacházející se v Oak Parku v Illinois, a dále ruské zvonice pro svůj prostý půvab a variantní možnost umístění zvonů. Je zde také mj. upozorněno na potřebu kanceláře a dalších provozních místností, které měly navazovat ze

STUDIE

stran na sborový sál. Kolumbárium mělo být umístěno v suterénu, pokud k tomu nebyl vhodný terén, tak z venkovní strany sboru nebo přímo přičleněno ke sborovému prostoru.24 Podobu obětního stolu a úpravu jeho nejbližšího okolí v souladu s Kalousovými zásadami rozšířil architekt Josef Štěpánek, který jako vhodný prvek výzdoby prostoru za duchovním považoval kříž.25 V roce 1925 se v dobovém tisku objevila také jeho reakce na ideovou soutěž.26 Hodnotil ji jako jednu z nejzajímavějších po převratu v roce 1918. Upozorňuje však na fakt, že jednoznačný typ nebyl vytvořen, což dle jeho názoru je pochopitelné a přirozené. Kriticky se však ohradil proti hledání vzorů v antice. „Sbor má býti především prostorem pro rodinu – církevní obec, široký a milý, bez tísně posvátnosti, nepřezdobený, zkrátka rodinný dům vyššího významu, jaký jest a měl by býti vrcholem stavebních tužeb naší novodobé demokracie. Takové stavbě jediné by naše doba dovedla dáti ráz posvátnosti a vážnosti. Obce CČS postaví své sbory v duchu antickém. Nebude ničeho studenějšího nad tyto stavby v našich městech. Takovou naše česká antika dovede býti dokonale. CČS, ústředí, nenalézá odvahy a ráznosti včas přijmouti vlivy moderní demokracie do svých církevních staveb. Toto není hledání pravdy.“27 Dne 25. června 1928 byla Ústřední radou vydána směrnice pro stavbu sborů a far církve československé, kterou vytvořil architekt Ladislav Čapek, člen diecézní rady.28 V roce 1932 Stavební rada CČS upozornila na problematiku neproveditelných plánů, které jí často byly předkládány ke schválení. Apelovala na rady starších, aby obezřetněji vybíraly architekty. Sbor měl v prvé řadě vyhovovat potřebám bohoslužebným, měl být nejen vkusný a účelný, ale jeho funkce měla být na první pohled dobře patrná. Upozorňoval na chyby financování, kdy obce příliš spoléhaly na pomoc zvenčí. Vzhledem k hospodářským poměrům byly státní subvence minimální a ani celocírkevní prostředky na tom nebyly nejlépe: Obce si proto měly samy pomoci sbírkami a aktivním zapojením členů CČS. Nabídl také zdarma návrhy tří typů sborů (pro 150–180, 300–400, 400–500 osob) včetně opisů rozpočtů. Jak je z návrhů otištěných v Českém zápasu zřejmé, ve stavebním programu CČS došlo k upřednostnění tradičního schématu katolického jednolodního chrámu s věží umístěnou v ose či z boku hlavního průčelí, proti němuž se v počátcích formování FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:24

STUDIE

svých stavebních zásad zřetelně vymezovala.29 Na konci třicátých let 20. století dochází k bilancování stavební činnosti a umění v CČS. Situaci kriticky shrnul architekt Miroslav Kouřil: „Více jsme se ohlíželi po vzorech jinde, než poctivě nalézali svůj vlastní výraz. Avšak to je znamením životnosti a důkaz pro možnosti vývoje, poněvadž i tak vyrostla díla, naznačující nové a odlišné.“30 Ve snaze situaci zlepšit a napravit především stav vnitřní výzdoby sborů vznikla v roce 1938 Sekce výtvarných umělců a architektů při CČS, která byla o rok později přejmenována na Pracovní skupinu výtvarných umělců.31 Nejvýraznější uměleckou postavou, která se podílela na výzdobě sborů, byl ve dvacátých letech 20. století František Bílek. Poslední směrnice zabývající se stavbami CČS a jejich vnitřní výzdobou dotýkající se časového úseku tématu studie byla vydána 1. července 1940.32 Podle statistického přehledu měla CČS (přejmenovaná na Církev českomoravskou) v roce 1940 v Protektorátu Čechy a Morava 150 sborů ve 242 náboženských obcích.33 Dá se předpokládat, že počet novostaveb sborů zahrnoval více než sto objektů.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Počáteční snaha o vytvoření specifické podoby sborů CČS, které se měly jednoznačně vymezit proti tradičnímu schématu katolických kostelů, nebyla zcela naplněna. Přesto však došlo k postavení celé řady zajímavých staveb, jejichž architektonická podoba je velice různorodá. Zahrnuje v sobě průřez od zpočátku prosazované inspirace antickým chrámem34 přes odmítaný historismus,35 modernu až po funkcionalismus, který ve třicátých letech 20. století převážil a stal se téměř výhradním stylem nově vzniklých sborů.36 Jejich architektonická kvalita kolísá od staveb výjimečných od významných architektů37 přes stavby průměrné až po podprůměrné bez architektonických ambicí zhotovené místními staviteli. Avšak odhlédneme-li od architektonických kvalit, jsou sbory CČS specifickými stavbami, které dokládají fenomén nové církve vzniklé na demokratických zásadách mladé Československé republiky. Mají veliký význam také z hlediska historie daného regionu, neboť jsou příkladem obrovské solidarity, nezištné práce a soudržnosti obyvatel, kteří si budovali „svůj sbor“.

30_KOUŘIL, Miroslav. Stavebnictví a umění v čs. církvi, Český zápas, č. 38, Praha: Evangelické nakladatelství, 1928, s. 300. ISSN 0323-1321. 31_Pracovní skupina výtvarných umělců v Církvi ČS, Český zápas XXII, č. 25, Praha: Evangelické nakladatelství, 1939. ISSN 03231321. Více k dané problematice KUDYN, Milan, cit. v pozn. 2, s. 29–31. 32_Ústřední archiv a muzeum CČSH. 33_Tamtéž. 34_I přes protěžování tohoto stylu v počátcích formování stavebního programu CČS byla nakonec realizována pouze jedna stavba nesoucí se čistě v tomto duchu olomoucký sbor od Huberta Austa realizovaný mezi lety 1925–1926. 35_V eklektickém stylu inspirovaném vladislavskou gotikou byla Jiřím Stibralem postavena mezi lety 1925–1926 bohoslovecká fakulta v PrazeDejvicích. 36_Více o konkrétních stavbách CČS a jejich zhodnocení v rámci celorepublikového kontextu a také o stavebním programu CČS (především soutěži v roce 1924) VEČEŘAKOVÁ, Markéta. Změny liturgického prostoru v pražské meziválečné sakrální architektuře. Umění XXXXVI, č. 6, Praha: Akademie věd ČR, 1998, s. 548– 558. ISSN 0049 5123; KUDYN, Milan, cit. v pozn. 2; SVOBODOVÁ, Markéta. Architektonický vývoj sakrálních staveb Církve československé husitské ve 20.– 40. letech 20. století. In: FILIP, Aleš a Norbert SCHMIDT, eds. Dům Boží a brána nebe ve 20. století. Studie o sakrální architektuře. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury et Mikulov: Mikulovské centrum pro evropskou kulturu, 2009, s. 84–97. ISBN 978-807325-197-0; WENZLOVÁ, Amáta M., cit. v pozn. 2; Sbory Církve československé. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1953. 37_Na stavbě sborů se mj. podíleli Josef Gočár a Pavel Janák. Viz pozn. č. 36.

Slavnostní vyorání první brázdy na staveništi sboru ve Vysokém nad Jizerou, kterou provedl Josef Rón, nedatováno, patrně 1925 (farní archiv CČSH a Vlastivědné muzeum Vysoké nad Jizerou, sign. OV 17)

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 51

16.7.2013 8:29:24

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

HUSOVY SBORY LIBERECKÉHO KRAJE Na území Libereckého kraje, který byl součástí Východočeské (dnes Královehradecké) diecéze, vyrostlo celkem sedm novostaveb sborů CCČ. První z nich ve Vysokém nad Jizerou, rodném kraji Karla Farského, v roce 1925, následovaly specifický tzv. Husův dům spojující v sobě obecní dům s modlitebnou v Držkově, postavený mezi lety 1925–1926, sbor v Přepeřích 1925–1935, v Jenišovicích 1927–1929, v Lomnici nad Popelkou 1936–1937, v Semilech 1938 a Turnově 1937–1939.

VYSOKÉ NAD JIZEROU

Nedatovaný příčný řez z dokumentace sboru ve Vysokém nad Jizerou od architekta Tomáše Šaška (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 108) 38_Vlastivědné muzeum Vysoké nad Jizerou, Sbírka Vlastivědného muzea Vysoké nad Jizerou, VĚTROVSKÝ, V., 40 let sboru CČS Dr. Karla Farského ve Vysokém nad Jizerou, sign. OV 17; Archiv náboženské obce Vysoké nad Jizerou, Ústřední archiv a muzeum CČSH - kopie PD, K 30, no 108; Ústřední archiv a muzeum CČSH - Sign. 108. Ve studii Amáty M. Wenzlové jsou vysocký kostel a další sbory postavené dle Kašparova návrhu v Lužné a Tmáni nesprávně zařazeny do skupiny objektů vzniklých po roce 1932 na základě inspirace vzorových typů otištěných v Českém zápasu. 39_Kronika městyse Držkova, cit. v pozn. č. 1, s. 269–271. 40_KRŠKO, Jan, cit. v pozn. 1. 41_Kromě vysockého sboru navrhl dále sbory ve Voticích, Lišanech, Tmáni, které jsou volnou variací téhož. Dále jsou to sbory v Českých Budějovicích a Chožově. Nerealizovaný zůstal jeho návrh pro Vlašim. Tamtéž. 42_Tamtéž. 43_CČS z toho vinila stavební firmu a záležitost měla soudní dohru. Tamtéž.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 52

První bohoslužba ve Vysokém nad Jizerou se konala 10. dubna 1921 na náměstí u mariánského sloupu a sloužil ji sám patriarcha Karel Farský. Státem byla zdejší náboženská obec schválena 17. března 1924. Předtím, od 15. listopadu 1923, fungovala jako obec filiální, přidělená k náboženské obci v Držkově. Do 28. února 1923, kdy byl jmenován jejím duchovním správcem František Dokoupil, pocházející z Chudobína u Litovle, dojížděli sem Jan Černý z Turnova, Bohuslav Uher z Držkova, Karel Farský i další pražští duchovní. K dispozici jim byla také kaple na zámku Návarov, kde se odehrávaly především svatební obřady. Mezi lety 1925–1939 vykonával duchovní správu Jan Kůrka.38 Potřeba vlastního bohoslužebného prostoru sílila se stoupajícím počtem členů nové církve. K roku 1923 uvádí kronika městyse Držkova 1260 stoupenců CČS.39 Stavbu, která mohla být realizována i díky velkorysému daru vysockého rodáka, ministerského předsedy a katolíka Karla Kramáře, inicioval Karel Farský. Vítězný návrh architekta Jaroslava Kabeše, který vzešel z ideové soutěže v roce 1924, určený právě pro Vysoké nad Jizerou, však nebyl realizován. Důvodem měla být roztržka architekta s vedením CČS.40 Vzhledem k těmto událostem byl zhotovením nového projektu pověřen architekt Tomáš Šašek,41 který ho vypracoval v průběhu července 1924.42 Stavba sboru, kterou realizovala pražská stavební firma Josef Lipš, byla údajně zahájena 18. května, 6. července došlo k položení základního kamene a slavnostní otevření za přítomnosti Adolfa Gustava Procházky proběhlo již 22. listopadu 1925. Stavba tedy trvala pouhých několik měsíců od jara do podzimu 1925. Překotné stavění však mělo patrně za následek propadnutí části stropu v roce 1931.43 Původní Šaškův projekt byl z Farského popudu upraven; jednalo se především o navýšení a změnu zastřešení věže a o rozšíření sálu o kněžiště. Změnu zastřešení provedl Antonín FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:26

STUDIE

Vodseďálek, absolvent gymnázia a budoucí architekt, který v září 1925 na stavbě vypomáhal. Na tuto událost se zachovala jeho vlastní vzpomínka: „Poznal jsem jak drsná a těžká je ta ruční práce na stavbě a uvítal jsem tudíž s radostí, když stavitel Březák mě pozval do své boudy na stavbě a dotazoval se mne, zdali bych svedl provést návrh řešení nástavby kostelní věže…Souhlasil jsem s nabídkou i když moje projekční zkušenosti do té doby nebyly pražádné, vždyť jsem ještě k vysokému učení technickému ještě ani nepřivoněl. Utěšoval jsem se nadějí, že při nezdaru díla úkolu se ujme profesionál…A tak nesměle, s žádnými zkušenostmi, jedině kreslířským talentem a citem než čím jiným – snad trochou drzostí – jsem provedl nákresy, podle kterých se pak provedla nástavba věže nad původní betonovou římsou. Zvlášť jsem ještě po realizaci kreslil návrh 3 m vysokého kalicha v dohodě s tesařem starším Francem, který pak vlastní konstrukci ve dřevě provedl se svým synem.“44 Vysocký sbor čp. 303, který po smrti Karla Farského v roce 1927 nese jeho jméno, se nachází při hlavní komunikaci v jižní části města. Stavbě vycházející z tradičních forem, dominuje přední převýšená administrativní a obytná část s věží na západním průčelí, na kterou v ose navazuje sborový sál zakončený pravoúhlým presbytářem. Objekt je zastřešen sedlovými střechami. Vstupní průčelí zakončuje trojúhelný štít vrcholící iluzivním klenákem. Fasády jsou provedeny z režných červených cihel posazených na podezdívce z haklíkového zdiva, jejíž součástí je základní kámen s vročením: „1925“. Olemování štítu, římsy, překlady nad okny, vstupem a ukončení věže je provedeno z pohledového betonu. Zapuštěný vstup přístupný po předloženém schodišti v ose průčelí je spolu s lodžií patra umístěn v segmentově ukončeném cihelném „ústupkovém portálu“. Dveře po stranách doplňují dvě úzká vertikální okna s motivem kalicha. Další dvě okna přízemí přiléhají po stranách k portálu. Sál prosvětlují boční pásy oken a dvě úzká okna kněžiště osazená vitrajemi s biblickými motivy.45 Schodiště věže prosvětluje vertikální pás oken. Interiér ctí tradiční chrámové jednolodí s kruchtou a vítězným obloukem oddělujícím kněžiště. Strop neckového tvaru je obložen dřevem a podepřen sloupy. Sbor na rozdíl od Kabešova návrhu nemá kolumbárium, v roce 1944 zde však byly vlevo od vítězného oblouku umístěny urny popravených XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 53

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Fotografie sboru ve Vysokém nad Jizerou po jeho dostavbě, nedatováno, okolo roku 1925 (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 108)

Nedatovaný pohled západního bočního průčelí vysockého sboru od architekta Tomáše Šaška vydaný jako pohlednice (Vlastivědné muzeum Vysoké nad Jizerou, sign. OV 17)

44_Vlastivědné muzeum Vysoké nad Jizerou, Sbírka Vlastivědného muzea Vysoké nad Jizerou, VODSEĎÁLEK, Antonín. Přístavba věže sboru CČS ve Vysokém nad Jizerou, strojopis, sign. OV 17. Citace je ponechána v původním znění. 45_Původní tři okna kněžiště byla v padesátých letech 20. století zazděna, k obnově dvou z nich došlo v roce 2000. Ideový návrh tamního faráře Davida Frýdla realizovala firma Drábek – Čáp ze Svoru u Nového Boru.

16.7.2013 8:29:28

STUDIE

Sbor ve Vysokém nad Jizerou od jihozápadu, květen 2012 Foto autorka

spoluobčanů. Vzhledem ke špatnému stavu podlahy došlo v roce 1966 k jejich odstranění a uložení na hřbitov. V roce 1941 sbor doplnila bronzová busta Karla Farského od Miloslava Beutlera (1897–1964)46. V šedesátých letech byl také odstraněn obraz s námětem Ježíše v zahradě Getsemanské, kněžiště vymalováno dle návrhu malíře Jaroslava Pika a opatřeno prostým dřevěným křížem od J. Noska ze Sklenařic. Pod kůrem byla zřízena provizorní zimní modlitebna s obrazem Mistra Jana Husa od Cyrila Kutlíka (1869–1960) a došlo ke zřízení památníku K. Farského. Poslední úprava interiéru proběhla v roce 2000. V chodbě fary byla instalována výstava mapující život zakladatele CČS a vývoj zdejší náboženské obce. K vidění je i Farského nábytek, který měl ve svém pražském bytě. Z vnitřního zařízení stojí za povšimnutí původní soubor svítidel, lavice od brněnské firmy Svoboda & spol. a tři harmonia.

46_V současné době se po stranách vítězného oblouku nacházejí sádrové busty zakladatelů CČS K. Farského a A. G. Procházky.

Pohled ke kněžišti vysockého sboru, říjen 2012 Foto autorka

FONTES_NISAAE_13_01.indd 54

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:31

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Nesignovaný a nedatovaný návrh Husova domu v Držkově vydaný jako pohlednice, soukromá sbírka (SOkA Jablonec nad Nisou, digitální kopie)

DRŽKOV K specifickému spojení modlitebny s dalšími obecními provozovnami došlo v Držkově. Žádost o uznání náboženské obce byla ministerstvu školství a národní osvěty poslána 15. října 1921 a k jejímu schválení došlo o dva roky později 15. listopadu 1923. Duchovním správcem zde byl od 15. září 1921 ustanoven Bohumil Uher, kterého na začátku července 1925 nahradil Alois Doležal. CČS měla pro své účely přechodně propůjčenou školní čítárnu. Po roce 1924 byly bohoslužby konány v sokolovně. Potřeba vlastního bohoslužebného místa vyústila v březnu 1925 v dohodu s obcí na vybudování tzv. Husova domu. Pozemek byl zakoupen od Bohdana Bulvy za 20 000 Kč. Kromě modlitebny – sborového sálu CČS zde byly plánovány pošta, obecní úřadovna, Kampelička, četnická stanice a byty. Dochované zápisy ze schůzí obecní rady a stavební komise a rozpočty nám přinášejí řadu důležitých informací o průběhu stavby.47 Městysem Držkov byly 10. května 1925 vydány tzv. Všeobecné podmínky pro stavbu obecního domu pro obec Držkov, které rozšířily zvláštní podmínky stavební a dodatky. Elaborát sloužil jako podklad pro nabídkové řízení na výstavbu Husova domu a vycházel z návrhu, který pro obec vypracoval Josef Najman z Českého Dubu. Tento zatím blíže neznámý projekt však byl vyhodnocen jako „nezpůsobiXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 55

Nedatovaná fotografie Husova domu v Držkově po jeho dokončení, okolo roku 1926, soukromá sbírka (SOkA Jablonec nad Nisou, digitální kopie)

lým k řádnému provedení,“48 a proto se muselo počítat i s jeho přepracováním. Lhůta na podávání návrhů byla z původního 18. května posunuta na konec měsíce a ze sedmi doručených vyhrála nejvýhodnější nabídka stavitelů Jáchyma Vondry z Velkých Hamrů a Karla Randáka (nar. 1887) z Šumburka u Desné za 626 441 Kč. Josef Najman se umístil jako druhý. Jáchym Vondra byl vy-

47_SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv obce Držkov, inv. č. 12, kart. 1, Zápisy ze zasedání stavební komise 1925–1930 (Husův dům); inv. č. 55, kart. 5, Rozpočet výloh na stavbu obecního domu pro městys Držkov 1925–1930 (Husův dům). 48_Tamtéž.

16.7.2013 8:29:35

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

zván, aby z Najmanových náčrtků rozpracoval prováděcí plány s dílčími úpravami v interiéru, dále měl navrhnout úpravu fasád a dodat nový rozpočet. Vondra v červenci dodal požadované, rozpočet stoupl na 727 000 Kč49. Smlouva mezi staviteli a obcí Držkov a radou starších byla podepsána 12. července na 720 000 Kč. Jedná se o dva objekty patřící dvěma stavebníkům městysu Držkov a zdejší radě starších CČS. Rozpočet měl být dle toho také rozdělen. Stavitelé se zavázali předat stavbu modlitebny do konce června 1926, zbývající část do 15. srpna. Výkopové práce na stavbě byly zahájeny v červnu, na začátku srpna však byla stavba pozastavena, neboť firma Jindřicha Pavlaty dodala nekvalitní kámen a muselo být v této věci zakročeno. Slavnostní položení základního kamene se konalo 16. srpna dopoledne. Za obec měl proslov učitel Josef Mejsnar, který byl i autorem pamětního listu, z CČS Gustav Adolf Procházka. Hostinský Pavel Polman, který byl prvním,50 kdo v obci přestoupil do nové církve, daroval na slavnost občerstvení. Ostatní, ač k tomu byli obcí vyzváni, jeho příkladu nenásledovali. V září se podařilo vyřešit spor, který vznikl mezi obcí a architektem Najmanem, jenž se domáhal honoráře za proVitraj poprsí Mistra Jana Husa nad hlavním vstupem Husova domu v Držkově, říjen 2012 Foto autorka

49_Z této plánové dokumentace je zachován řez signovaný Jáchymem Vondrou z 25. července 1925, Rozpočet výloh na stavbu obecního domu pro městys Držkov 1925-1930 (Husův dům) viz pozn. č. 46. 50_Kronika městyse Držkov, cit. v pozn. 1.

Pohled ke kruchtě držkovského sboru, pod níž je umístěno kolumbárium a busta doktora Karla Farského, říjen 2012 Foto autorka

FONTES_NISAAE_13_01.indd 56

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:36

STUDIE

vedení návrhu. Od obce požadovanou sumu 12 580 Kč se podařilo nakonec snížit na 7000 Kč a věc urovnat prostřednictvím jeho turnovské pobočky.51 V únoru 1926 se Komitét pro postavení památníku padlým ve světové válce rozhodl umístit desku do dvorany obecního domu. Z tohoto důvodu byl vestibul opatřen umělým mramorem. Kromě tohoto stavebník nárokoval i další změny, které znamenaly více práce. Stavba byla obci předána 11. listopadu 1926 a stavitelé předložili rozpočet navýšený o 205 091 Kč. Z toho jim obec nakonec uznala jen 112 500 Kč. Celková suma na stavbu objektu tedy činila 832 500 Kč, z čehož modlitebna přišla na 132 000 Kč (od státu byla získána subvence 64 000 Kč). Ohledně financování docházelo až do roku 1930 mezi obcí, staviteli, Živnostensko-občanskou záložnou, která sjednala úvěr, a dalšími zainteresovanými stranami k řadě sporů, z nichž některé řešil soud. Sbor byl slavnostně otevřen 28. října 1926. Husův dům čp. 180 a 181, postavený při hlavní komunikaci v blízkosti kostela, je rozsáhlým patrovým objektem se zobytněným podkrovím v mansardové střeše, kterou prostupuje sanktusník. Svým architektonickým pojetím se hlásí k individualistické moderně prvního desetiletí 20. století s barokizujícími tendencemi, které umocňují nárožní rizality s kopulovitými zakončeními. Mnohoúčelnost objektu předurčila komunikační schéma se symetricky umístěným hlavním vstupem vedoucím do dvorany a dvěma postranními vstupy do provozoven. Hlavní vstup s vitrají poprsí Mistra Jana Husa doplňuje nápis: „Husův dům“. V podezdívce z haklíkového zdiva je vložen základní kámen s datací: „1925“. Na vstupním průčelí se dále nachází autorská signa: „PROJEKTOVAL: / ARCH. J. VONDRA / PROVEDLI: / ARCH. VONDRA A RANDÁK“. Modlitebna je řešena jako jednolodní prostor s kruchtou a kněžištěm, které je spíše jen naznačeno částečným prohnutím stěny. Strop s žebrovím je vzepřen betonovými sloupy. Sál prosvětlují boční okna s barevným zasklením. Pod kruchtou se nachází kolumbárium, obložené travertinem a s leptaným motivem Krista, je zde také busta Karla Farského zhotovená patrně z terakoty. Za obětním stolem na stěně visí obraz Mistra Jana Husa v plamenech. Z boku k sálu přiléhá původně snad převlékárna, dnes sloužící jako kolumbárium. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 57

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

PŘEPEŘE Náboženská obec v Přepeřích byla založena již v roce 1920 a státem schválena o tři roky později. Prvním duchovním správcem zde byl do roku 1924 František Hoffer, který také daroval pozemek na stavbu nového sboru. Tento pozemek byl následně směněn s obcí za vhodnější a větší, čímž bylo nutné Přepeřím doplatit 2 000 Kč. Slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo 26. července 1925. Ke stavebním záležitostem přepeřského sboru se bohužel zatím nepodařilo dohledat mnoho informací. Víme, že autorem návrhu sborového sálu je českodubský architekt a stavitel Josef Najman, a to díky pohlednici vydané pro účely sbírky a přepeřské pamětní knize.52 V létě roku 1926 se pak započalo se stavbou administrativní a obytné budovy CČS. Autorem návrhu byl architekt František Hataš z Brandýsa nad Labem, který v červnu 1926 vypracoval několik variant umístění této budovy.53 Nakonec byl vybrán ten návrh, který předpokládal propojení obou budov. Dispozice počítala se dvěma byty, kanceláří a místností pro radu starších, později zde byla upravena zimní modlitebna. V průběhu stavby se náboženská obec dostala do finančních potíží. Nastaly zde i neshody mezi radou star-

51_Tato jednání patrně byla vedena s architektem Vladimírem Krýšem, který v této době turnovskou pobočku vedl. ŠTERNOVÁ, Petra. Moderní bydlení v Turnově. In: Z Českého ráje a podkrkonoší 23, Semily: Státní oblastní archiv v Litoměřicích - Státní okresní archiv Semily; Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2010, s. 91–104. ISSN 1211-975X. 52_Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign.050; SOkA Semily,fond Archiv obce Přepeře, KR 435, Kronika obce, s. 152. 53_Ústřední archiv a muzeum CČSH, Fond Archiv ústřední rady církve československé, sign. I - 28, čís. inv. 17/VI C - 2./17.

Nedatovaný návrh sboru v Přepeřích od architekta a stavitele Josefa Najmana (Ústřední archiv a muzeum CČSH , sign. 050)

16.7.2013 8:29:40

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

Obraz s námětem Mistra Jana Husa na hranici od Františka Pojkara z roku 1936 doplňující kněžiště sboru v Přepeřích, listopad 2011 Foto autorka

Nedatovaná fotografie přepeřského sboru po dokončení fary, po roce 1928 (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 050)

FONTES_NISAAE_13_01.indd 58

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:41

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 54_Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. M 11 no 50. 55_Kronika obce, cit. v pozn. 52. 56_NPÚ, ÚOP v Liberci, sbírka V+V, ŠTERNOVÁ Petra, Odborné poznávání, průzkum, vědecké hodnocení, soupis a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století, 2011, č. kat. 10.

Obraz s námětem Jana Amose Komenského loučícího se s vlastí od Františka Pojkara z roku 1939 doplňující z boku kněžiště sboru v Přepeřích

ších a duchovním správcem bratrem Dlouhým, který sem byl dosazen po Františku Hofferovi. Spory a obviňování z neprůhledného financování směřující až do nejvyššího vedení CČS zasahovaly do třicátých let 20. století.54 V roce 1928 stavba nebyla ještě hotova. Josef Najman se nabídl, že stavbu dokončí do vyřešení financování na své náklady. Omítnutí sboru pak dokončil stavitel Ladislav Picek z Mladé Boleslavi (1902–1993). Díky obětavosti místních občanů a jejich darům se nakonec podařilo financování sboru vyřešit a náboženskou obec oddlužit. Slavnostní otevření sboru proběhlo 27. října 1935, kůr však byl dokončen až v roce 1936.55 Přepeřský Husův sbor čp. 148 se nachází v severozápadní části obce. K obdélnému sborovému sálu byla kolmo přistavěna patrová administrativní a obytná budova s valbovým zastřešením. Sedlovou střechu sboru prostupuje sanktusník. Štíty mají zvlněné okraje a hlavní vstup kryje valbová stříška spočívající na výrazných sloupech, které evokují tvar kalicha. Fasádu člení lizény a pásky kopírující rozvlněný tvar štítu, okenních a dveřních otvorů. Na štítu vstupního průčelí se nachází štukový reliéf kalicha. Sborový sál má opět tradiční dispozici s kůrem a kněžištěm, které obklopuje převlékárna a spojovací krček s obytným objektem. Je prosvětlen bočními okny a zastropen neckovou klenbou zdobenou štukovými pásky. Stěny lodi slouží také jako kolumbárium. Za obětním stolem se na stěně nachází obraz od jenišovického malíře Františka Pojkara z roku 1926 s námětem Krista v polích. Po stranách kněžiště jsou další dva obrazy s námětem Mistra Jana Husa na hranici z roku 1936 a Komenského loučícího se s vlastí z roku 1939 od stejného autora. Dřevěné lavice sboru daroval Rudolf Hrdlička, truhlář z Turnova.56 XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 59

Sbor v Přepeřích od jihozápadu, květen 2013 Foto M. Čtveráček

Pohled ke kněžišti přepeřského sboru, listopad 2011 Foto autorka

16.7.2013 8:29:43

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

JENIŠOVICE

57_Archiv obecního úřadu Jenišovice, SEDLÁČEK, Karel. Dějiny náboženské obce církve československé v Jenišovicích u Turnova, září 1949; Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 071.

Náboženská obec v Jenišovicích byla ustanovena jako první v republice 8. února 1920, avšak k jejímu státnímu schválení došlo až 28. května 1923. Po Gustavu Adolfu Procházkovi byl duchovním správcem od 7. října 1923 Alois Konupčík. Po něm nastoupil 22. března 1925 František Hrnéček. Po zákazu spoluužívání kostela na začátku roku 1924 byla pro obřady CČS využívána místní školní tělocvična. Stavební výbor byl sestaven 5. prosince 1926 a jeho předsedou se stal Václav Louda. Pro stavbu byl vybrán pozemek pod obecní školou a katolickou farou, odkoupený od obce. Své služby ve věci návrhu sboru nabídl dopisem i architekt Vladimír Krýš (1897–1951). Jeho nabídka byla vzata na vědomí, ale nebylo na ni reflektováno. Návrhem stavby byl pověřen stavitel Karel Randák ze Šumburku a k její realizaci byl ještě přizván stavitel Randák z Radimovic. Slavnost položení základního kamene se konala 5. května 1927, kameny jsou vyskládány kolem hlavního vstupu, je jich celkem osmnáct a každý na sobě nese vyryté jméno obce, která přináležela k jenišovické náboženské obci a na jeho realizaci přispěla. Slavnostní

otevření se konalo 7. července 1929 a v jeho předvečer (výročí upálení Mistra Jana Husa) na sokolském jevišti v místním hostinci U Starých byla provedena divadelní hra nazvaná Kostnické plameny. Celkové náklady na stavbu byly vyčísleny na 225 610 Kč.57 V Jenišovicích došlo k postavení pouze sborového sálu bez administrativního zázemí a bytu. Vystavěn byl na obdélném půdorysu a jeho jižnímu průčelí dominuje hranolová věž s mansardovou jehlancovou střechou. Střecha objektu je sedlová, na jižní straně s valbou. Fasády opatřené tvrdou omítkou, probarvenou ve hmotě , člení pilastry, lizény a bosování nároží, které kopíruje orámování vstupů základními kameny. Ve střední části věže je reliéfně ztvárněn výrazný kalich. Okna jsou kovová s trojúhelným dělením, opatřená barevnými skly. Bohoslužebný prostor je utvářen tradičně s kruchtou posazenou na betonových sloupech a kněžištěm odděleným od lodi vítězným obloukem. V kněžišti byl umístěn obraz Mistra Jana Husa na hranici od místního malíře Františka Pojkara. Obraz byl v roce 1946 nahrazen pro-

Nedatovaný návrh jenišovického sboru od architekta a stavitele Karla Randáka vydaný jako pohlednice (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 071)

FONTES_NISAAE_13_01.indd 60

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:46

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

skleným křížem se žárovkami (dílo místního truhláře Josefa Bíma) a přesunut na boční stranu sálu. Sbor je přístupný ze severního (hlavní vstup) i jižního průčelí. Lavice byly vyrobeny z modřínu místními truhláři. Původní podlaha z betonových dlaždic byla nahrazena v roce 1946 teplejší prkennou podlahou. Pro sbor byl v roce 1941 vytvořen betlém řezbářem Josefem Sachunským z Husy u Sychrova. Celkem 30 figurek, které zaplatili farníci (jejich jména byla napsána zespodu figur). Dnes je betlém používán v Husově sboru v Přepeřích. V roce 1946 byl také dle návrhu Vladimíra Krýše pořízen nový obětní stůl zhotovený z umělého kamene. V témže roce také Vilém Dlask, předseda náboženské obce, namaloval kolem kněžiště dva výjevy ze života Kristova. Dále byl pořízen reliéf z kopanické žuly znázorňující volbu krále Jiřího z Poděbrad, který za pomoci svých žáků (především Václava Dlaska juniora) zhotovil Josef Bílek, profesor hořické kamenosochařské školy. Na vítězném oblouku se nachází patrně terakotová busta G. A. Procházky.58

Sbor v Jenišovicích od severu, květen 2013 Foto M. Čtveráček

58_ŠTERNOVÁ Petra, cit. v pozn. 56, č. kat. 5.

Pohled ke kněžišti jenišovského sboru, listopad 2011 Foto autorka

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 61

16.7.2013 8:29:47

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

Nedatovaný perspektivní pohled na sbor v Lomnici nad Popelkou od architekta a stavitele Františka Pivce (MěÚ Lomnice nad Popelkou, archiv stavebního úřadu, složka čp. 718)

LOMNICE NAD POPELKOU 59_Určitou naději skýtá archiv náboženské obce Lomnice nad Popelkou.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 62

O dějinách náboženské obce v Lomnici nad Popelkou zatím nebyly dohledány žádné archivní materiály, které by osvětlily její vznik a historii.59 Víme pouze, že se farní rada CČS neúspěšně snažila v roce 1928 od města odkoupit pozemek na stavbu sboru za biografem „Na Račanech“, o dva roky později budovu staré měšťanské dívčí školy. Na jaře roku 1935 usilovala o pozemek nacházející se vedle sirotčince, nakonec však o koupi sama přestala mít zájem. Z korespondence vedené mezi radou starších a městským úřadem o možnostech zapůjčení, platbách apod. se dozvídáme, že bohoslužby se konaly v radniční zasedací síni, ve staré chlapecké škole

a v tělocvičně Masarykových škol. V srpnu roku 1935 oznamuje rada starších městskému úřadu, že rozbořila dům čp. 718 za účelem stavby Husova sboru. Město tuto informaci bere na vědomí. Nedatované stavební plány od místního stavitele Františka Pivce byly městskému úřadu předloženy ke schválení 23. listopadu téhož roku, o dva dny později se konalo komisionální posouzení na místě. Stavební povolení bylo vydáno 11. prosince. V září 1936 rada starších požádala o schválení dílčích úprav dispozice, které se projevily také na hmotovém uspořádání novostavby. Úpravy byly v říjnu městským úřadem schváleny. Na konci září ministerstvo sociální FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:54

STUDIE

péče vyhovělo radě starších v žádosti o státní příspěvek na stavbu sboru. Jednalo se o „8 Kč denně za 8 pracovních hodin na mzdu pro 50 osob nezaměstnaných k nouzové práci přivzatých nebo přikázaných do 31. 12. 1936 do nejvyšší částky 40 000 Kč“. Kolaudace stavby proběhla 3. září 1937, o devět dní později městský úřad vydal vysvědčení o dokončení stavby, které mj. sloužilo i jako podklad pro žádost o osvobození od domovní daně. V roce 1941 došlo k přístavbě administrativní místnosti, kterou provedl semilský architekt a stavitel Karel Andrejsek.60 Sbor čp. 718 byl vystavěn severně od středu města, v blízkosti pivovarského rybníka, a zahrnuje v sobě všechny požadavky CČS. Nalezneme v něm jak prostory pro bohoslužby, administrativní místnosti, tak i byt duchovního správce. Hlavní západní průčelí má v ose umístěnou věž, která vrcholí dvojramenným křížem s kalichem. Přední část objektu je vůči sborovému sálu zalomena, čímž objekt získal atypický půdorys. Ač vstupní průčelí vykazuje prvky funkcionalistického tvarosloví, střechy jsou sedlové. Interiér sborového sálu je opět řešen tradičně s pravoúhlým kněžištěm a kruchtou, pod kterou je umístěno kolumbárium. Sál prosvětlují boční okna, schodiště věže vertikální pás oken. V zadní části přízemí byla později zřízena zimní modlitebna.61

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Fotografie lomnického sboru z dubna 1939 (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 092) 60_MěÚ, Lomnice nad Popelkou, stavební archiv, složka čp. 718; SOkA Semily, Fond berní správa Semily, domovní daň čp. 718; Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 092. 61_NPÚ, ÚOP v Liberci, sbírka V+V, KŘÍŽEK, Jiří. Odborné poznávání, průzkum, vědecké hodnocení, soupis a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století, 2011, č. kat. 16. 62_Zatím nedohledaný.

Pohled ke kněžišti v průběhu konání bohoslužby, Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 092, říjen 1987 Foto Dalibor Binar

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 63

16.7.2013 8:29:54

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

STUDIE

SEMILY První bohoslužbu CČS v Semilech sloužil Emil Dlouhý-Pokorný z Prahy v městských sadech. V roce 1937 se zdejší náboženská obec, o které se zatím nepodařilo zjistit více informací, rozhodla postavit si vlastní sbor. Pozemek v blízkosti nádraží byl směněn za jiný, ještě méně vhodný ke stavbě sboru, s manžely Bobkovými. Plány novostavby vypracovali čtyři architekti: Vladimír Krýš z Turnova62, Karel Andrejsek z Podmoklic, Josef Schejbal ze Semil, Ludvík Kousal ze Železného Brodu. Z nich byl nakonec náboženskou obcí vybrán Krýšův návrh, který „nejlépe vyhovoval po všech stránkách“.63 Slavnostní položení základního kamene se konalo 8. května 1938. Kromě stavitele Krýše se na stavbě podílela řada místních řemeslníků a také sklářská škola v Železném Brodě pod vedením A. Žáka. Z tohoto vybavení se však téměř nic nedochovalo. Slavnostní otevření sboru se konalo 18. září 1938 a náklady na stavbu byly vyčísleny na 298 452 Kč.64

Nedatovaný návrh sboru v Semilech od architekta a stavitele Vladimíra Krýše vydaný jako pohlednice (farní archiv CČSH v Semilech)

63_Náboženská obec Církve československé husitské v Semilech, Pamětní kniha náboženské obce Církve československé Podmoklice – Semily. 64_Tamtéž.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 64

Nedatovaná fotografie sboru v Semilech brzy po jeho dokončení v roce 1938 (farní archiv CČSH v Semilech)

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:29:56

Semilský sbor od jihozápadu, květen 2013 Foto M. Čtveráček

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 65

16.7.2013 8:29:59

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

65_ŠTERNOVÁ, Petra, cit. v pozn. 56, kat. č. 12; KUDYN, Milan, cit. v pozn. 2, s. 79–85.

Detail Žehnajícího Krista nad kněžištěm od Jana Mastníka v semilském sboru, prosinec 2011 Foto autorka

STUDIE

Sbor Karla Farského je expresivní stavbou s dominantou věže tvořenou ustupujícími vertikálami v ose hlavního průčelí. Obytné a administrativní prostory jsou přičleněny v kubické přístavbě za sborový sál. Ústředním motivem stavby je lomený oblouk, se kterým se setkáváme jak v exteriéru, tak v interiéru. Sborový sál s organicky členitým kůrem a kněžištěm je zastřešen kýlovou střechou lamelové konstrukce, která se pohledově uplatňuje a tvoří zároveň strop. V interiéru, prosvětleném bočními okny, se nacházejí dva dřevěné reliéfy od Vladimíra Komárka (1928–2002) nazvané Mistr Jan Hus na kazatelně a Karel Farský v zamyšlení nad Písmem svatým z roku 1958, od stejného autora pochází také křížová cesta. V osmdesátých letech 20. století byla v suterénu upravena zimní modlitebna a nad kněžištěm umístěna plastika Žehnajícího Krista od Jana Mastníka. Díky daru Nadace B. J. Horáček Českému ráji byla v letech 2002–2003 provedena generální oprava sboru dle projektu turnovské projektové kanceláře Design 4.65 Při ní došlo k přemístění kolumbária z prostoru pod kruchtou do předsíně.

Pohled ke kněžišti sboru v Semilech, prosinec 2011 Foto autorka

FONTES_NISAAE_13_01.indd 66

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:02

STUDIE

TURNOV První bohoslužba se v Turnově konala 6. července 1920 u sokolovny. Dne 15. srpna se konal na náměstí tábor lidu, po němž byl pro bohoslužby CČS zabrán kostel Panny Marie. Náboženská obec byla ustanovena v září 1921 a k jejímu povolení státem došlo až 22. února 1922. V držení náboženské obce byl mariánský kostel do 8. ledna 1924, kdy jej musela z moci úřední vrátit k výhradnímu užívání katolické církvi.66 Pro potřeby CČS byla 1. června 1923 zakoupena od Františky Skoupové vila čp. 665.67 Do roku 1925 zde sídlil také biskup G. A. Procházka a diecézní rada Východočeské diecéze. Následně bylo rozhodnuto o přístavbě sborového sálu s věží k stávajícímu objektu čp. 665. K tomuto účelu byl v roce 1934 zřízen stavební výbor s předsedou Václavem Vaníčkem, který posoudil tři jemu zaslané návrhy od architektů firmy Dubský a Nedvídek z Vranového, Jaroslava Tomsy a Vladimíra Krýše. Posledně jmenovaný byl nakonec stavbou sboru pověřen. Roky 1935–1936 byly dobou příprav, kdy probíhaly přednášky s cílem o probuzení zájmu o sbírku. Dne 26. září 193768 byl položen základní kámen. Práce zednické, dělnické, betonářské, tesařské za paušál s nepřekročitelnou částkou 115 426 Kč byly zadány Krýšově stavební firmě. Slavnostní otevření sboru se konalo 2. července 1939. Přístavba sboru obdélného půdorysu byla řešena na osu domu čp. 665, který byl snížen o nárožní věž. Sborový sál stejně jako v případě semilského sboru má kýlovou střechu s lamelovou konstrukcí, která se pohledově uplatňuje a tvoří zároveň strop. Vstupní přísně geometrické průčelí s představenou předsíní s podloubím vrcholí v ose kubickou věží. Na průčelí se nachází nápis: „Husův sbor“ a rovnoramenný kříž. Fasády jsou opatřeny tvrdou režnou omítkou. Vedle vchodu je vložen základní kámen s datací: „L.P. / 1937 / 26. IX.“ Sborový sál má kruchtu a kněžiště, které po stranách doplňují dřevěné kazatelny. Mramorový obětní stůl sboru darovala firma Mlejnek kamenoprůmysl v Malém Rohozci. Kříž v kněžišti, zhotovený podle návrhu Zdeňka Juny, má přední stěnu tvořenou z rubínového skla s lepty hlav mj. Ježíše Krista, Mistra Jana Husa, knížete Václava a věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Boční okna lodi z pískovaného skla zhotovila dle návrhu Cimbury převážně firma Františka Halamy ze Železného Brodu v roce 1946. Na severní straně je znázorněno pět postav světového XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 67

Nedatovaná kresba sboru v Turnově od neznámého autora vydaná jako pohlednice (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 052)

66_Náboženská obec Církve československé husitské v Turnově, Sborník vydaný k otevření Husova sboru církve československé v Turnově, 1938; Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 052; M 11 no 52. 67_Vila byla postavena pro manžele Bendovy dle projektu turnovského stavitele Karla Salače v roce 1919. MěÚ Turnov, stavební archiv, složka čp. 665. 68_V opise pamětního listu, který vytvořil katecheta Jan Černý, je chybně uvedeno datum 28. září 1937, Sborník vydaný k otevření sboru, cit. v pozn. č. 66.

Nedatovaná fotografie domu čp. 665, ke kterému byl přistavěn sborový sál, pořízená mezi lety 1923–1939 (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 052)

16.7.2013 8:30:04

Petra Šternová | Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji

Nedatovaná fotografie kříže v kněžišti turnovského sboru od Zdeňka Juny (Ústřední archiv a muzeum CČSH, sign. 052)

69_ŠTERNOVÁ, Petra, cit. v pozn. 54, kat. č. 14. 70_KUDYN, Milan, cit. v pozn. 2, s. 79–85. 71_Život a tvorba Vladimíra Krýše byly náplní průzkumu v roce 2008. Srovnej ŠTERNOVÁ, Petra, cit v pozn. 51, 2008; ŠTERNOVÁ, Petra, cit. v pozn. 56. 72_Návrh dochován v pozůstalosti Vladimíra Krýše, která je v soukromém držení potomků, cit. v pozn. 71. 73_SEDLÁČEK, Karel, cit. v pozn. 5, s. 6.

křesťanství – apoštol Pavel, František z Assisi, Jan Wiklef, Martin Luther, Jan Kalvín. Na opačné straně se nacházejí čtyři postavy české reformace – Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, Karel Farský. Zapuštěný vyzděný kůr má balkón nesený rovnými konzolami. Prostor pod kůrem i stěny lodi slouží jako kolumbárium.69 Husovy sbory Libereckého kraje většinou náležejí v rámci celorepublikového měřítka ke stavbám průměrným, které svým provedením respektují tradiční uspořádání chrámového prostoru a věže. Na jejich tvorbě se, až na vysocký sbor, podíleli místní architekti, stavitelé a umělci. Výjimku, která je řazena mezi nejhodnotnější stavby CČS,70 představuje semilský sbor od Vladimíra Krýše. Tvorba tohoto turnovského architekta a stavitele je velice rozmanitá a zahrnuje v sobě jak stavby nevybočující z běžné dobové produkce, tak i vrcholná díla v duchu expresivní moderny až po zklidněné formy realizací ovlivněných funkcionalismem.71 Kromě semilského a turnovského sboru, který také není bez zajímavosti, byl Krýš autorem nerealizovaného návrhu sboru ve Zborovicích na Kroměřížsku.72 Moderní stavby

STUDIE

sborů lze na základě architektonického výrazu rozdělit na skupinu vycházející z tradičních stavebních forem, ke které se řadí sbor ve Vysokém nad Jizerou, Držkově, Jenišovicích a Přepeřích. Druhá skupina byla ovlivněna expresionismem, a to v případě sboru v Semilech, konstruktivismem u sboru v Turnově a funkcionalismem v případě Lomnice nad Popelkou. Co se týče vnitřní původní dochované výzdoby, je nutné s lítostí podotknout, že je až na turnovský sbor podprůměrná. Sbory však, jak již bylo výše zmíněno, mají vysokou hodnotu historickou. Problematiku stavby sborů poměrně trefně komentoval Karel Sedláček v dějinách jenišovické náboženské obce: „Při chvatném stavění se velmi často zapomínalo na to, že tu nejde o stavbu biografů nebo přednáškových síní, ale chrámů. Sbory ve velké většině postrádají uměleckého vkusu a nevyhovují mnohdy ani po stránce náboženské. To bylo v mnohých případech zaviněno tím, že stavby byly zadávány místním navrhovatelům a pochopitelně tu velkou úlohu hrála stránka finanční. Přece však náboženské obce mají vlastní střechu nad hlavou a nemusí konat bohoslužby ve školách nebo dokonce v hostincích.“73

Průzkum Husových sborů v Libereckém kraji byl finančně podpořen Ministerstvem kultury ČR v rámci institucionální podpory pro dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace (DKRVO).

Pohled ke kněžišti sboru v Turnově, prosinec 2011 Foto autorka

FONTES_NISAAE_13_01.indd 68

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:06

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Turnovský sbor od severozápadu, květen 2009 Foto M. Čtveráček

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 69

16.7.2013 8:30:08

Studie

ONV (National District Committee) in Liberec 1960–1990 – development of the administration of the Liberec region. Part II. (1969–1990)

ABSTRACT

ROBERT FILIP | This study analyses activity of the Liberec ONV between

1969 and 1980. It attempts to bring out every form of the statue affecting national district committees. The author focuses on area development of the Liberec region and description of powers and activities of the ONV.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

history of administration

dějiny správy

Liberec region

okres Liberec

national district committees

národní výbory

area development

územní vývoj

district public administration

správa okresní

political administration

správa politická

integration of municipal areas

integrace obcí

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 70

16.7.2013 8:30:16

ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980) ROBERT FILIP

Vývojem Okresního národního výboru Liberec od roku 1945 a tedy i územními změnami se již v minulosti zabývaly články Roberta Filipa otištěné ve Fontes Nissae.1 Čtenáři již měli možnost seznámit se s legislativou, na jejímž základě národní výbory v roce 1945 vznikly, se začleněním obcí do okresu Liberec, vznikem jednotného národního výboru v roce 1949 a jeho následným rozpuštěním v roce 1954, i všemi zákony o národních výborech. V roce 1960 došlo ke správní reformě, kdy byly do okresu Liberec začleněny celý bývalý okres Frýdlant a část okresu Turnov (Českodubsko). Touto problematikou se zabývá první část stati ONV Liberec v letech 1960–1990, která nás dovedla až do doby Pražského jara a nástupu normalizace v roce 1969.

zasedání (PZ) 13. 1. 1970 zvolen novým předsedou ONV Liberec.5 Na základě nechvalně známého dopisu ÚV KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř KSČ, v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Již 1. 8. 1969 vytvořila rada ONV dle vzoru OV KSČ zvláštní pracovní skupinu složenou z „některých“ poslanců pro posouzení činnosti rady a pléna ONV v „krizových“ letech. Od ledna 1970 se kádrové prověřování na ONV Liberec rozjelo na plné obrátky.6 Na zasedání pléna 23. 4. 1970 opustilo řady ONV devět poslanců, včetně člena rady a vedoucího odboru školství a kultury JUDr. Rudolfa Bayera a Ing. Jiřího Moulise, bývalého předsedy MěNV Liberec. Oba dva odstoupili pro „chyby kterých se dopustili v období POČÁTKY NORMALIZACE 1968–1969“. Pouze poslanci Jaromír Kusý a Jaroslav NA ONV LIBEREC Černý uvedli jako důvod rezignace nesouhlas se vstulenární zasedání (PZ) Okresního národního výbo- pem vojsk a s politikou KSČ, ostatní konstatovali zdraru Liberec (ONV) zrušilo dne 13. ledna 1970 svá 1_Období 1945–1960 vyšlo na pokračování ve FN VI/2005 (1945–1952) a FN VIII/2007 (1952– usnesení z 22. 8. a 28. 8. 1968 odsuzující vstup vojsk 1960). Léta 1960–1968 jsou zachycena v článku ONV Liberec v letech 1960–1990 – správní vývoj Varšavské smlouvy. Zároveň odvolalo z funkcí předsedu okresu Liberec, část I. (1960–1968), který vyšel ve Fontes Nissae XII/2011. 2_SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 123, inv. č. 362. Plénum ONV od dubna Miroslava Skákala a místopředsedu Ing. Richarda Men- 1969 nezasedalo, proto byly změny schváleny až 13. 1. 1970. V souladu s tehdejší praxí, své šíka, funkcionáře nejvíce spjaté s obrodným procesem funkce složili nejprve na OV KSČ, a to již 22. 9. 1969 viz SOkA Liberec, archivní soubor OV KSČ, č. 78, inv. č. 51. Na funkce řadových poslanců M. Skákal a Ing. Menšík oficiálně rezignovali roku 1968. Miroslav Skákal a Ing. Menšík svou funkci karton 26. 5. 1970. nevykonávali již od 17. 10. 1969, kdy byli opatřením 3_SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 123, inv. č. 362. Dvaapadesátiletý vyučený rady odvoláni.2 Předseda M. Skákal byl 13. 1. nahra- truhlář (později absolvent večerní průmyslovky) a náčelník Železničního učiliště Liberec Zikeš se stal 29. 1. 1970 předsedou MěNV Liberec. zen aktivním normalizátorem a budoucím předsedou 4_Tímto zákonem byly nové volby odsunuty až do roku 1971, § 2 pravil, že pokud je to nutné, volí Městského národního výboru (MěNV) Liberec Karlem poslance NV stávající poslanecký sbor. Zákon 117/69 umožnil a legalizoval normalizační čistky 5_Zdeněk Číhal se narodil v roce 1921, původním povoláním dělník a skladník u Bati, 1949 byl Zikešem.3 vyslán na právnickou školu pracujících, dále dálkově studoval právnickou fakultu, kde odpromoval Dle paragrafu 2 „normalizačního“ ústavního záko- již v roce 1952! Téhož roku se stal předsedou Krajského soudu v Liberci. V době studia v roce 1951 na 117/1969 Sb.4 o prodloužení volebního období byl byl předsedou Okresního soudu v Žatci! V lednu 1957 se stal náčelníkem Správy vojenských soudů, a současně od prosince 1957 i náměstkem ministra spravedlnosti. V roce 1968 byl z obou funkcí novým členem pléna ONV zvolen na návrh Okresního odvolán, stal se správcem vojenského újezdu Milovice – Mladá. Číhal byl nositelem Řádu práce, Řádu výboru národní fronty Liberec (OV NF – včele stál Ri- Rudé hvězdy, Řádu 25. února, medailí Za Zásluhy o výstavbu, Za službu vlasti, Za zásluhy o obranu. První vystoupení na plénu ONV absolvoval oděn do plukovnické uniformy. Blíže viz SOkA Liberec, chard Nejezchleba) plukovník JUDr. Zdeněk Číhal. archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 123, inv. č. 362 a Prací dokazovat kladný postoj k socialismu, Normalizační „čistič“ Číhal byl na zasedání plenárního Vpřed 1970, č. 4, s. 1.

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 71

16.7.2013 8:30:16

Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980)

STUDIE

SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 121, inv. č. 360, usnesení pléna z 22. 8. 1968

SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 123, inv. č. 362, usnesení pléna z 13. 1. 1970

FONTES_NISAAE_13_01.indd 72

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:16

SOkA Liberec

STUDIE

votní důvody a zaneprázdněnost. S rezignacemi podanými v roce 1969 se tak stav poslanců snížil z původních 105 na 84. Na zasedání byli rovněž odvoláni kvůli svým postojům v roce 1968 vedoucí odboru plánovacího (Ing. Zdeněk Novák), obchodu (Josef Hladík), průmyslu (Stanislav Rejmon) a dopravy (Karel Borovec). K dalším změnám ve vedení ONV došlo 26. 5. 1970, kdy byli z funkce člena rady odvoláni František Navrátil, MUDr. Jan Sláma, JUDr. Zdeněk Faltys, Věra Hrušková, Ing. Karel Stránský a Vlasta Marešová (ta povýšila, stala se tajemnicí Okresního výboru Čs. svazu žen – OV ČSŽ). Předseda komise lidové kontroly Jaroslav Junek odešel „normalizovat“ MěNV Liberec, jeho místo zaujal dosavadní místopředseda Petr Kubaš. Novými členy rady se stali Adolf Blažek (místopředseda ONV), Josef Čáp, Pavel Hlaváček, Hana Karbanová, Vladimír Kosina, Vlastimil Kvapil, Josef Truxa a JUDr. Milada Rosenbergová. Rada ONV měla po doplnění čtrnáct členů. Plénum rovněž uvolnilo z funkce vedoucího organizačního odboru Leonida Jakimiče, a sice z důvodu přechodu na jinou funkci. Místo odvolaných vedoucích odborů zvolilo plénum Stanislava Strašila zástupcem vedoucího organizačního odboru, Bohumila Jungmana vedoucím odboru dopravy, Jaroslava Bartoše vedoucím odboru průmyslu, Josefa Čecha vedoucím odboru obchodu a Stanislava Tlučhoře zástupcem vedoucího plánovacího odboru. Během roku 1970 opustili „nedobrovolně“ své posty aktivní normalizátoři Rudolf Šec a předseda ONV Číhal. Vedoucí tajemník Okresního výboru Komunistické strany Československa (OV KSČ) Šec zahynul při autonehodě dne 10. 12. 1970. Plk. Číhal byl zproštěn funkce předsedy a poslance ONV usnesením pléna z 27. 10. 1970. Již koncem července téhož roku odešel s vědomím rady na dlouhodobou dovolenou z důvodu disciplinárního přestupku. Jednalo se o „vyzrazení utajovaných skutečností a pošpinění činnosti KSČ v padesátých letech“, k čemuž došlo v rozhovoru poskytnutém rozhlasu a tisku v roce 1968. Jeho nástupcem ve funkci předsedy se stal Josef Váňa.7 Místopředseda ONV z roku 1968 Otakar Smělý, který ve funkci přežil čistky (na kterých se i podílel), byl odvolán plenárním zasedáním 27. 10. 1970 z funkce místopředsedy, člena rady, předsedy plánovací komise a poslance ONV. Z vedoucích funkcionářů z roku 1968 tak zůstal ve funkci pouze tajemník Josef Pecl. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 73

Mimo Smělého opustilo poslanecké lavice dvanáct členů, kteří byli nahrazeni na zmíněném zasedání. Jedním z nově zvolených byl i úřadující předseda Josef Váňa. Místo Otakara Smělého byl zvolen místopředsedou ONV Josef Čáp. Uvolněným členem rady a předsedou finanční komise se stal Josef Albrecht. PZ 15. 4. 1971 zvolilo za patnáctého člena rady ONV novopečeného poslance ve volebním obvodu v Mníšku MUDr. Josefa Čermáka, od roku 1969 ředitele Nemocnice s poliklinikou OÚNZ Liberec. Na ONV a v NV měst a obcí okresu Liberec muselo do konce roku 1970 z politických důvodů opustit své funkce 291 poslanců. Na ONV Liberec byl dle § 3 zákona 117/1969 Sb. zbaven svého mandátu pro narušování politiky NF pouze poslanec J. Jáč, ředitel ZDŠ Osečná, a později, v roce 1971 (15. 4.), jako „zastánce pravicově oportunistického směru“ Ing. Cipro. V obou případech byl na poslance vyvíjen nátlak, aby sami odstoupili, teprve po jejich odmítnutí byl zákon 117/69 uplatněn. U ostatních 41 politicky nepřijatelných poslanců ONV k tomu došlo na základě § 54 zákona 114/1967 Sb. o volbách do NV, který připouštěl rezignaci na funkci bez udání důvodů. K doplnění poslanců národních výborů okresu sloužil ve všech případech ústavní zákon 117/1969 Sb.

6_Hlavním strůjcem čistek v okrese byl OV KSČ Liberec. V SOkA Liberec uložený archivní soubor OV KSČ je cenným pramenem k této problematice. Podrobnější popis čistek je však nad rámec tohoto příspěvku. 7_Josef Váňa, *1908, původním povoláním řezník-uzenář, od roku 1945 v KSČ a v Nové Vsi u Chrastavy zakládající člen JZD, v letech 1951–1960 předseda JNV (do roku 1954) a ONV Liberec, od roku 1960 ředitel Agrotechny, Krajského podniku zemědělských meliorací, od roku 1963 ředitel Státního statku Liberec, 15 let člen Nejvyššího soudu v Praze, po invazi jeden z prvních kolaborantů s okupanty, nositel st. vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“, „K 20. výročí Února“, „K 50 výročí založení KSČ“, vyznamenání SČSP I. stupně.

Předseda ONV Liberec Josef Váňa, Vpřed 1971, č. 98, s. 3 (9. 12. 1971)

16.7.2013 8:30:17

Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980)

8_Celkem do ONV bylo registrováno 104 457 voličů, k volbám přišlo 103 831 lidí. 103 035 hlasů bylo pro kandidáty NF (platných odevzdaných bylo 103 439). 9_VLK vznikl na základě zákona 116/1971 Sb. o výborech a komisích lidové kontroly z 12. 10. 1971 a nahradil tak dosavadní Komisi lidové kontroly (KLK).

Odbory PZ ONV zrušilo s účinností od 1. 10. 1970 Školskou správu ONV, Kulturní správu ONV a komisi péče o děti. Místo nich byly zřízeny dva samostatné odbory školství a kultury. Mimo to vznikl jako příspěvková organizace Dům kultury a vzdělání. V čele odboru školství stanul Jiří Bíla a odboru kultury František Formáček. Došlo tak ke zrušení celokrajského experimentu řízení školství a kultury z roku 1966. Plénem 15. 4. 1971 byla místo Františka Formáčka ustanovena do funkce vedoucí odboru kultury Zdeňka Dvořáková. Na základě zákona 69/1967 Sb. byl usnesením pléna 14. 9. 1971 zřízen nový Odbor pro kádrovou a personální práci ONV.

VOLEBNÍ OBDOBÍ 1971–1976 Na základě usnesení předsednictva České národní rady (ČNR) z 23. 9. č. 94/1971 Sb. byly vyhlášeny všeobecné volby do národních výborů a ČNR na 26. a 27. 11. 1971. Vyhlášení voleb předcházel zákon 54/1971 Sb. ze 7. 7. o volbách do NV v ČSR. Volby do obou sněmoven Federálního shromáždění ČSSR, stanovené na stejný den, upravoval zákon 92/1971 Sb. Volby do SNR a NV na Slovensku byly vyhlášeny usnesením SNR 96/1971 Sb. rovněž na 26. a 27. 11. Dle zásad o složení zastupitelských sborů, vydaných ONV pro okres Liberec, mělo být v ONV a NV měst a obcí 45% dělníků z průmyslu, 8% dělníků ze státních statků a zemědělského sektoru, 6% členů JZD, 19% příslušníků „technické inteligence“ a 13% členů z ostatních skupin obyvatelstva. Politicky mělo být v plénech NV 55–58% členů KSČ, 40–42% bezpartijních, ostatní měli být příslušníky stran Národní fronty (NF). Dle těchto zásad byli vybíráni kandidáti voleb v roce 1971. Masivní propagandistická kampaň a hrozba postihů přinesly své ovoce, voleb se účastnilo 99,4% oprávněných voličů, 99,2% z nich volilo kandidáty NF.8

STUDIE

Karbanová, Josef Mareš (oba KSČ), MUDr. Zdeňka Broučková (bezpartijní-bezp.), Vladimír Ježek, Ing. Lubomír Jíra (oba KSČ), Antonín Duda (ČSL), Václav Radostný (bezp.), Věra Novotná (bezp.), Vlastimil Tauchman (ČSS) a Božena Ulmanová (KSČ). Na mimořádném zasedání pléna ONV, které proběhlo 7. února 1975, byl z funkce člena rady a předsedy ONV ze zdravotních důvodů odvolán aktivní normalizátor Josef Váňa. Na jeho místo byl jednomyslně zvolen na základě § 39 odst. 2 písm. h zákona č. 69/67 Sb. o národních výborech Bedřich Tesař, dosavadní tajemník OV KSČ a předseda OV NF. Komise Předsedou Výboru lidové kontroly (VLK)9 byl zvolen Stanislav Strašil, místopředsedou Ludvík Horalík. Plénum zřídilo následující komise: plánovací (předseda Josef Čáp), finanční (Vlastimil Kvapil), MH, obchodu a cestovního ruchu (Karel Stulík), dopravy (Břetislav Filinger), výstavby (Josef Kasal), VLHZ (Josef Truxa), školství a kultury (Karel Drbohlav), zdravotní a sociální (Alois Filip), pro ochranu veřejného pořádku (Vratislav Dušek). Mimo tyto komise vznikly i komise správní a pomocné: interrupční (Anna Vrátilová), regresní (MUDr. Ivo Augustin), okresní dávková komise (Božena Vincourová), posudková (Vendelína Hudcová), komise pro mládež a tělovýchovu (Pavel Hlaváček), pro otázky národnostní (Antonín Ročňák), pro práci s občany cikánské národnosti (Antonín Chreňk), protialkoholní sbor (Michal Korola), péče o mládež (Věra Horká) a koordinační komise pro přípravu obyvatel k obraně vlasti (Petr Kubaš).

Odbory Počet odborů NV byl unifikován pro ČSR nařízením vlády ČSR 135/1971 Sb. z 24. 11. 1971 o zřizování odborů národních výborů. Plenární zasedání ONV Liberec, konané 8. 12. 1971, zřídilo s odvoláním na usnePředseda, rada sení předsednictva vlády ČSSR č. 99/1971 Sb. násleNa základě výsledku voleb proběhlo dne 8. 12. 1971 dující odbory, jejichž struktura v podstatě přetrvala až ustavující plenární zasedání. Předsedou ONV byl zvo- do listopadu 1989: len Josef Váňa, místopředsedy Jaroslav Svoboda, Karel Zikeš a Adolf Blažek, tajemníkem Petr Kubaš (všichni členové KSČ). Radu doplnili na patnáct členů Hana

FONTES_NISAAE_13_01.indd 74

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:17

SOkA Liberec

STUDIE

ODBORY

VEDOUCÍ

obor organizační

Josef Veselka

pro kádrovou a personální práci

Josef Novák

odbor plánovací

Stanislav Tlučhoř

odbor finanční

Josef Albrecht

odbor výstavby a územního plánování

Ing. Zdeněk Jedlička

odbor místního hospodářství, obchodu a cestovního ruchu

Jaroslav Bartoš

odbor dopravy

Bohumil Jungman

odbor zemědělství, vodního a lesního hospodářství

Ing. Josef Pavel

odbor školství

Jiří Bíla

odbor kultury

Zdena Dvořáková

odbor pracovních sil

Leonid Jakimič

odbor sociálních věcí a zdravotnictví

Alexander Sýkora

odbor vnitřních věcí

Miroslav Chomout

okresní inspekce požární ochrany

kpt. Lubomír Peták

Na úroveň odborů byl při ONV Liberec postaven štáb civilní obrany, v jehož čele stál major Miloslav Brázda. Zákon umožňoval ještě rozdělení na samostatné odbory v případě odborů sociálních věcí a zdravotnictví, odboru výstavby a územního plánování. Odbor místního hospodářství, obchodu a cestovního ruchu mohl být dělen na odbor MH a obchodu a cestovního ruchu. Na ONV Liberec však k rozdělení nedošlo. V roce 1972 (PZ 15. 12. 1972) vystřídal ve vedení plánovacího odboru Stanislava Tlučhoře Ing. Adolf Minařík. K další změně došlo 29. 3. 1973, kdy Jaroslava Bartoše (stal se ředitelem okresní správy silnic) nahradil ve vedení odboru MH, obchodu a cestovního ruchu dosavadní zástupce Jaroslav Scheib (od 28. 6. 1973). Z funkce náčelníka inspekce PO byl odvolán kapitán Peták, jeho místo zaujal ve funkci zástupce náčelníka poručík Karel Boháč.10 Z důvodu odchodu na odpočinek byl 19. 9. 1974 uvolněn z funkce vedoucího odboru dopravy Bohumil Jungman, jeho místo obsadil Ing. Jaroslav Rous s platností od 1. 10. 1974. Plenární zasedání na své schůzi dne 26. června 1975 odvolalo z funkce vedoucího odboru výstavby a územního plánování Ing. Zdeňka Jedličku. Jeho nástupcem se stal Jiří Doubrava. Dne 11. července téhož XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 75

roku byl z funkce vedoucího odboru pracovních sil ONV odvolán Leonid Jakimič, kterého nahradil Oldřich Bujárek. V dubnu 1976 (29. 4.) došlo k odvolání vedoucího odboru pro kádrovou a personální práci Josefa Nováka; na jeho místo byl jmenován Miloslav Šanda, do té doby politický pracovník OV KSČ. Změny v kompetenci ONV Počátkem sedmdesátých let byla omezena pravomoc národních výborů v oblasti státních financí. Z kompetence ONV byla vyňata v roce 1970 agenda daní, dávek a poplatků a pro jejich správu byly nově zřízeny krajské a okresní finanční správy.11

10_Důvodem Petákova odvolání byly „charakterové vady a nevhodné chování s podřízenými“. Por. Boháč byl do funkce náčelníka jmenován PZ 28. 6. 1973. 11_Zákon 33/1970 z 18. 4. 1970 o finančních správách. 12_SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 123, inv. č. 362.

Organizace řízené ONV Kulturní a školské organizace okresu K 1. 1. 1971 přešlo řízení Vědecké a lidové knihovny Václava Kopeckého a Oblastní galerie ze Severočeského krajského národního výboru (SčKNV) Ústí nad Labem na ONV Liberec. Stalo se tak na základě rozhodnutí rad obou institucí.12 Organizační řády plénum schválilo až 28. 9. 1972. 75

16.7.2013 8:30:18

Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980)

13_Tyto organizace byly z ONV převedeny na SčKNV v roce 1963. 14_Podrobný přehled pro všechny výše uvedené organizace viz SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 128, inv. č. 367 (zasedání pléna 18. září 1975). 15_Podrobně viz SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 130, inv. č. 369 16_RUCH vznikl původně jako propagační kancelář , k 1. 1. 1970 byl zřízen podnik jako socialistická organizace řízená MěNV. Protože však svoji činnost vyvíjel na území celého okresu, byl podřízen ONV.

Plenární zasedání svým usnesením z 26. června 1975 vydalo na základě zákona 69/1967 o národních výborech a s účinností od 1. ledna 1976 zřizovací listiny příspěvkovým organizacím ONV. Jednalo se o Oblastní galerii (v čele akad. malíř Vladimír Volšička), Okresní kulturní středisko (ředitelka Ludmila Hanková), Vědeckou a lidovou knihovnu Václava Kopeckého (Rudolf Brzobohatý).13 Vedle těchto kulturních organizací byla ONV ještě řízena Správa státních zámků libereckého okresu. Tato organizace však byla PZ 28. prosince 1975 rozdělena s účinností od 1. ledna 1976 na Správu státního zámku se sídlem na Sychrově (ředitelem byl jmenován Ing. Jiří Polanský) a Správu státního zámku se sídlem ve Frýdlantě v Čechách (ředitel Vladimír Červinka). SčKNV v Ústí nad Labem byly řízeny kulturní organizace Divadlo F. X. Šaldy, Naivní divadlo, Kniha, Krajský podnik pro filmy, koncerty a estrády, Severočeské muzeum v Liberci, Správa chráněné krajinné oblasti Jizerských hor. Ostatní organizace v okrese byly řízeny příslušnými národními výbory (včetně ZOO a Botanické zahrady Liberec).14 Podle ust. paragrafu 39 zákona 69/1967 a v souladu se zákonem 54/1959 o muzeích a galeriích, se usnesením rady SčKNV zde dne 6. 1. 1976 stalo Severočeské

STUDIE

muzeum Liberec „odborným a kulturně výchovným zařízením“ ONV Liberec. Dle statutu vydaného PZ 15. 9. 1977 vyvíjelo muzeum činnost na území okresů Liberec a Jablonec nad Nisou. Sídlem nadále zůstal Liberec, jeho součástí bylo detašované pracoviště v Železném Brodě, přírodovědecká výzkumná stanice na Jizerce, detašovaná expozice na zámku Sychrov a dislokovaný depozitář v Raspenavě. Statut nabýval účinnosti dnem schválení plenárního zasedání ONV dne 15. 9. 1977.15 Na svém zasedání 28. 3. 1974 schválilo plénum ONV založení Okresního pedagogického střediska Liberec, a také jeho statut odborného školského zařízení ONV. Organizace MH PZ ONV Liberec schválilo dne 29. 3. 1973 na základě usnesení MěNV Liberec 136/72 převedení organizace RUCH z řízení MěNV na ONV Liberec s účinností od 1. 1. 1973. Podnik RUCH vyvíjel činnost v oblasti cestovního ruchu, zabýval se výrobou a prodejem upomínkových předmětů, zajišťoval ubytování a stravování na území okresu.16 Komunální podniky K 1. lednu 1975 bylo na území okresu Liberec šest podniků komunálních služeb. Ty zahrnovaly různé obory

Funkcionáři ONV, 1971: Jaroslav Svoboda, Karel Zikeš. Vpřed 1971, č. 98, s. 3 (9. 12. 1971)

FONTES_NISAAE_13_01.indd 76

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:18

SOkA Liberec

STUDIE

lidské činnosti jako stavebnictví, dopravu, zahradnictví, holičství, pohřební službu, koupaliště, knihařství, fotoslužbu, autoopravárenství, sklenářství, truhlářství a pod. V činnosti byly Komunální služby města Liberec (65 provozoven), Oblastní komunální podnik Český Dub (40 provozoven, převážně Č. Dub a Hodkovice), Oblastní podnik města Frýdlant (31 provozoven – Frýdlant, Raspenava, Hejnice), Služby města Hrádek nad Nisou (18 podniků pro Hrádek a spádovou oblast), Služby města Chrastava (28 podniků Chrastava, Mníšek, Krásná Studánka, Stráž nad Nisou, Machnín, Bílý Kostel, Rynoltice) a Komunální služby Vratislavice nad Nisou (23 provozoven – Vratislavice, Doubí, Dlouhý Most, Vesec). V těchto podnicích pracovalo celkem 999 lidí, podniky byly řízeny příslušnými národními výbory. S účinností od 1. ledna 1976 vytvořilo z těchto organizací plénum ONV dne 26. června 1975 jediný integrovaný Okresní podnik Komunálních služeb Liberec řízený Okresním národním výborem Liberec (zřizovací listina byla vydána na PZ 28. prosince 1975).

Novém Městě pod Smrkem, Raspenavě, Stráži nad Nisou, Vesci a Vratislavicích nad Nisou. Dne 26. června 1975 s účinností od 1. ledna 1976 byly tyto podniky integrovány pod jediný Okresní bytový podnik v Liberci řízený ONV (zřizovací listina byla vydána na PZ 28. prosince 1975).

17_Všechny územní změny včetně integrace viz SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha 129, inv. č. 368, SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 125, inv. č. 364 a SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 126, inv. č. 365.

Ústavy sociálních služeb Na 17. zasedání ONV dne 28. prosince 1975 byly podle zákona 69/1967 o národních výborech usnesením pléna ONV zrušeny rozpočtové organizace ústavy sociální péče v Českém Dubu, Jindřichovicích, Vratislavicích a Hodkovicích. O sociální péči v okrese se od 1. ledna 1976 starala organizace Okresní ústav sociálních služeb se sídlem ve Vratislavicích nad Nisou. Ten v sobě zahrnoval výše zmíněné ústavy, dále pak pečovatelskou službu, domy soustředěné pečovatelské služby (Vratislavice, Liberec, Nové Město), kluby důchodců, předmanželskou poradnu, středisko osobní hygieny, ubytovnu pro přechodný pobyt osob bez přístřeší (jednalo se o občany propuštěné z vězení). Ředitelem organizace byl jmenován Václav Šlemr.

Bytové podniky V oblasti údržby bytového fondu existovaly do 1. ledna 1976 následující bytové podniky. Bytový podnik města Územní změny17 Liberce a domovní správy v Českém Dubu, Frýdlantu, Plénum ONV na svém zasedání dne 15. 12. 1972 schváHejnicích, Hodkovicích, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, lilo v souladu se zákonem 36/1960 Sb. o územním čle-

Funkcionáři ONV, 1971: zleva Adolf Blažek, Petr Kubaš, Stanislav Strašil. Vpřed 1971, č. 98, s. 3 (9. 12. 1971)

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 77

16.7.2013 8:30:18

Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980)

18_Počty obyvatel a charakteristika obcí viz SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha 132, inv. č. 371. 19_SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, karton 2714, inv. č. 1063. 20_Celkem do ONV bylo registrováno 109 208 voličů, k volbám přišlo 108 650 lidí (103 439 platných odevzdaných hlasů). 108 484 hlasů bylo pro kandidáty NF.

nění státu vyčlenění parcelních čísel 528/2, 528/10-14 ze správního obvodu Stráž nad Nisou a jejich přičlenění ke správnímu obvodu Krásná Studánka. Z obvodu Rozstání byly vyčleněny parcely 222, 1/2, 5/4, 5/6, 6/2, 5/5 a přičleněny k Družcovu. PZ ze dne 27. 9. 1973 zrušilo oficiální (avšak ne příliš používané) označení obce „Křižany také Suchá“ a nadále obec nesla jméno Křižany. Stejně tak i místní část Světlé pod Ještědem „Křižany také Suchá“ získala nové označení Křižany. S účinností od 1. 6. 1973 byla ve městě Český Dub zrušena část Zámecký okres, město tak bylo složeno z částí Český Dub, Kněžičky, Loukovičky, Malý Dub, Smržov a Sobotice (změny byly zaznamenány v Ústředním věstníku ČSR 3/1974). Integrace obcí 1976 Na svém zasedání schválilo plénum ONV dne 29. dubna 1976 na základě § 9 zákona 69/1967 o národních výborech vytvoření společných národních výborů sloučených obcí. Společný národní výbor vznikl v následujících obcích libereckého okresu: Bílá – Hradčany, Petrašovice, Bílá (předseda Vladimír Kučera) Mníšek – Oldřichov v Hájích, Mníšek (Jiří Chmelík) Osečná – Druzcov, Osečná (Antonín Tomášek) Příšovice – Svijany, Příšovice (František Bažant) Sychrov – Radostín, Sychrov (Jaroslav Růta) Světlá pod Ještědem – Rozstání, Světlá pod Ještědem (Josef Sluka) Všelibice – bývalé MNV Cetenov, Přibyslavice, Hlavice, Všelibice (Květoslav Hozák) Žibřidice – Žibřidice, Zdislava18 Rady a pléna jednotlivých MNV tyto návrhy schválily na svých zasedáních v měsíci březnu 1976. Vznikem sloučených národních výborů nevznikla nová obec. Stávající obce, pro které byl zřízen společný národní výbor, nadále zůstaly samostatnou územně správní jednotkou s tím, že jejich záležitosti spravuje jeden společný místní národní výbor. Vzhledem k tomu, že nebylo možné vytvořit sloučené městské a místní národní výbory dle § 9 zákona 69/1967, došlo k územním změnám mezi městy a obcemi na základě § 16, zákona 36/1960 o územním členění státu. Ke sloučení v jeden politický a ekonomický celek tak ad-

FONTES_NISAAE_13_01.indd 78

STUDIE

ministrativně došlo u následujících měst a obcí: Liberec, Stráž nad Nisou, Doubí, Vesec – sloučeny pod názvem Liberec. Český Dub, Libíč, Modlibohov, Proseč pod Ještědem – sloučeny pod názvem Český Dub. Rady a pléna jednotlivých NV schválily sloučení v březnu a dubnu roku 1976. Sloučením měst a obcí byla vytvořena nová územně správní jednotka, začleněné obce se staly místními částmi. V těch vznikly na místo MNV občanské výbory. Z původních 68 obcí okresu klesl jejich počet po integraci v roce 1976 na 62. Pro 19 z nich byl vytvořen společný NV.19 Slučování obcí proběhlo ve třech vlnách, a to v roce 1976, 1980 a 1985. Tehdejší vedení komunistického státu si od integrace slibovalo zkvalitnění a zefektivnění činnosti NV. V prvé řadě šlo o preferenci výstavby a toku investic do středisek osídlení, ostatní měly smůlu. Zejména integrace prováděná v letech 1976 a 1980 se vyznačovala přísným centralizmem, který nebral na zřetel historický vývoj a obecní sounáležitost občanů s domovy. Nepřekvapí proto, že po listopadu 1989 (k 1. 9. 1990) došlo ve většině případů k návratu ke stavu před rokem 1976 .

VOLEBNÍ OBDOBÍ 1976–1980 Volby 1976 Ve volbách v roce 1976 (22.–23. 10.) bylo zvoleno celkem 113 poslanců ONV. Voleb se účastnilo 99,4% registrovaných voličů, kandidáty NF volilo 99,8% z nich.20 Předseda, rada Na ustavující schůzi 8. listopadu 1976 byl předsedou ONV opětovně zvolen Bedřich Tesař, tajemníkem Petr Kubaš, místopředsedy Ing. Adolf Minařík, Adolf Blažek a Hana Karbanová (všichni členové KSČ, uvolnění funkcionáři). Za neuvolněné členy rady byli zvoleni MUDr. Zdeňka Broučková (KSČ), Drahomíra Bukovská (bezp.), Jaroslav Dub (bezp.), Antonín Duda (ČSL), Jiřina Havlová (KSČ), Karel Janda (bezp.), Vladimír Ježek, Ing. Lubomír Jíra (oba KSČ), Květoslava Malá (bezp.) a Vlastimil Tauchman (ČSS). Na svém zasedání 29. 3. 1979 zvolilo plénum na post místopředsedkyně ONV Zdenku Lankašovou (KSČ). Ta nahradila zesnulou Hanu Karbanovou. Předsedou výboru lidové kontroly byl zvolen Stanislav Strašil, místopředsedou Ludvík Horalík. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:18

SOkA Liberec

STUDIE

Komise ONV Po volbách byly ustanoveny následující komise: plánovací (předseda Josef Čáp), finanční (Vlastimil Kvapil), místního hospodářství (Josef Lamač), obchodu a cestovního ruchu (Milan Pavlů), dopravy (Břetislav Filinger), pro výstavbu (Ing. Jan Schejbal), vodního a lesního hospodářství a zemědělství (Jiří Ševčík), školství (Zdena Svobodová), kultury (Věra Vojtíšková), zdravotnictví a sociální (Anna Kykalová), pro ochranu veřejného pořádku (Vratislav Dušek), pro mládež a tělovýchovu (Karel Zikeš). Komise správní: interrupční, regresní, dávková, péče o rodinu a děti, dvě komise posudkové Komise ostatní: pro otázky národnostní, pro práci s občany cikánského původu, protialkoholní sbor Odbory ONV Plenární zasedání 6. dubna 1978 odvolalo s účinností od 1. března z funkcí předsedu VLK Stanislava Strašila, vedoucího odboru kádrové a sociální práce Miloslava Šandu, vedoucího odboru finančního Josefa Albrechta a vedoucího odboru výstavby a územního

plánování Jiřího Doubravu. Posledně jmenovaný povýšil na vedoucího odboru kádrové a personální práce. Zbývající místa obsadili Miloslav Dejl (VLK), Vintíř Tietze (finance) a Jiří Halbich (výstavba). Dne 29. 3. 1979 byl odvolán z funkce vedoucího odboru místního hospodářství Jaroslav Scheib, na jeho místo byl ustanoven Ing. František Polák. Legislativně byly výše zmíněné orgány ONV zřízeny na základě § 39 zákona 69/1967 o národních výborech, ve znění jeho novely č. 28/1972 a v souladu s ustanoveními téhož zákona, zákona č. 116/1971 o výborech lidové kontroly a usnesení vlády č. 257/1971 a 240/1976. Organizace řízené ONV – MH PZ na svém zasedání dne 15. 9. 1977 zrušilo dle § 39 zákona 69/1967 a v souladu s usnesením SčKNV č. 99/77 a 98/77 podnik ONV Kovozávody Frýdlant a souhlasilo s jeho začleněním do koncernového podniku Elitex Chrastava s účinností od 1. 1. 1978.21 Na stejném zasedání došlo k převedení Libereckých výstavních trhů (LVT) pod pravomoc SčKNV Ústí nad Labem.22

ODBORY ONV

VEDOUCÍ

odbor plánovací

Ing. Václav Uhr

odbor pro kádrovou a personální práci

Miloslav Šanda

obor organizační

Josef Veselka

odbor finanční

Josef Albrecht

odbor školství

Jiří Bíla

odbor pro výstavbu a územní plánování

Jiří Doubrava

odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství

Ing. Jan Holoubek

odbor místního hospodářství

Jaroslav Scheib

odbor sociálních věcí a zdravotnictví

Alexander Sýkora

odbor dopravy

Milan Bobek

odbor obchodu a cestovního ruchu

František Navrátil

odbor kultury

Zdeněk Antoš

odbor pro vnitřní věci

Josef Vondra

odbor pracovních sil

Oldřich Bujárek

náčelník inspekce PO

npor. Karel Boháč

štáb civilní obrany

pplk. Miloslav Brázda

vedoucí redakce okresních novin Vpřed

Josef Smola

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 79

21_Kovozávody byly převedeny na ONV ze zrušeného KNV Liberec usnesením plenárního zasedání dne 21. 6. 1960 ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 73/1953 Sb. o místním hospodářství s účinností od 1. 7. 1960.

16.7.2013 8:30:18

Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980)

22_K 1. dubnu 1963 vznikla usnesením pléna ze dne 27. března 1963 zvláštní rozpočtová organizace ONV Liberecké výstavní trhy. Dnem vzniku přešla na novou organizaci všechna práva a závazky příspěvkové organizace LVT, řízené dosud Městským národním výborem Liberec. 23_SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, karton 2715, inv. č. 1063 a SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 131 inv. č. 370.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 80

Integrace obcí 1980 Dne 26. června 1980 schválilo plénum ONV další integraci obcí libereckého okresu s účinností od 1. července 1980. Dělo se tak na základě § 39 odst. 2 zákona 69/1967 o NV a v souladu s § 16 zákona 36/1960 o územním členění státu. Došlo tak ke sloučení obcí a jejich částí Krásná Studánka, Machnín a Vratislavice nad Nisou s městem Liberec. Krásná Studánka se stala Libercem XXXI, její část Radčice (připojena ke Krásné Studánce v roce 1960) byla Liberec XXXII. Vratislavice nadále Libercem XXX, místní část Kunratice (připojena k Vratislavicím v roce 1950) Libercem XXIX. Machnín získal číslo XXXII, části (obě připojené k Machnínu v roce 1850) Bedřichovka XXXIV a Karlov XXXV. Zároveň byly vytvořeny nové katastrální hranice mezi obcemi Liberec a Šimonovice v následujícím rozsahu: část obce Vesec (Liberec XXV) se stala součástí obce Šimonovice a část obce Minkovice byla zahrnuta do Pilínkova (Liberec XXIV). Dále došlo ke sloučení následujících měst a obcí: Frýdlant a Kunratice – sloučeny pod názvem Frýdlant Hejnice, Bílý Potok, Lázně Libverda – Hejnice Hrádek nad Nisou, Oldřichov na Hranicích, Chotyně a Václavice – Hrádek nad Nisou Chrastava, Kryštofovo Údolí, Nová Ves, Vítkov a Bílý Kostel nad Nisou – Chrastava. Zároveň došlo k vytvoření nové části s názvem Dolní Chrastava, která měla samostatnou číselnou řadu domů. Byla zrušena část Nová Víska a vytvořen nový název Víska. Nové Město pod Smrkem a Jindřichovice pod Smrkem – Nové Město pod Smrkem Višňová, Andělka a Černousy – Višňová Habartice a Pertoltice – Habartice Horní Řasnice, Dolní Řasnice, Krásný Les – obec sloučena pod názvem Řasnice Dlouhý Most, Jeřmanice a Šimonovice – Dlouhý Most Pěnčín, Kobyly, Soběslavice, Svijanský Újezd a Vlastibořice – Pěnčín. V roce 1980 došlo rovněž ke sloučení obcí tvořících od roku 1976 společný MNV Bílá, Hradčany a Petrašovice – sloučeny pod názvem Bílá Mníšek, Oldřichov v Hájích – Mníšek

STUDIE

Křižany, Zdislava a Žibřidice – Křižany Příšovice a Svijany – Příšovice Osečná a Druzcov – Osečná Světlá pod Ještědem a Rozstání – Světlá pod Ještědem Sychrov a Radostín – Sychrov Všelibice, Hlavice, Přibyslavice a Cetenov (v nově vzniklé obci dochází k zániku části Nový Mlýn z důvodu zániku osídlení) – Všelibice. Ve městě Hodkovice nad Mohelkou došlo ke změnám místních částí. V prvé řadě byla k Hodovicím připojena část Jílového (součást obce Bezděčín – okres Jablonec nad Nisou). Zrušeny byly z důvodu zániku osídlení části Buršín a Štěrbovina, zrušeny byly části Žďárek 1. díl a Žďárek 2. díl v důsledku jedné číselné řady domů. Po těchto změnách zahrnovaly Hodkovice nad Mohelkou tyto části: Hodkovice, Jílové, Radoňovice, Záskalí a Žďárek. V Českém Dubu došlo ke zrušení částí obce Český Dub v důsledku čtyř číselných řad domů a byly vytvořeny části nové (Český Dub I–IV). Tyto části obce měly samostatné číselné řady domů. Město Český Dub tvořily nadále tyto části: Bohumileč, Český Dub I, Český Dub II, Český Dub III, Český Dub IV, Domaslavice, Horka, Hoření Starý Dub, Javorník, Kněžičky, Libíč, Loukovičky, Malý Dub, Modlibohov, Padouchov, Proseč pod Ještědem, Smržov, Sobákov, Sobotice a Starý Dub. Ve všech uvedených příkladech došlo ke sloučení v jednu obec (nikoli společný MNV z roku 1976) a připojené obce se stávají místními částmi. Integrace vytvořila k 1. červenci 1980 z dosavadních 62 obcí s 51 národními výbory (po integraci 1976) 25 obcí se stejným počtem národních výborů (z toho bylo devět výborů městských). Hlasování poslanců ONV nebylo v této otázce výjimečně jednomyslné, osm poslanců bylo proti, čtyři se zdrželi hlasování. Největší vlna nevole proti integraci se zvedla v samotných obcích, nejvíce protestujících bylo v Andělce, Bílém Kostele, Svijanském Újezdě a Lázních Libverda. Ustavující plenární zasedání integrovaných obvodů proběhla již ve druhé polovině května, po formální stránce bylo tedy slučování obcí ukončeno ještě před jeho schválením plénem ONV. Poslanci zrušených MNV zůstali ve funkcích do voleb v roce 1981 v nových integrovaných obvodech.23 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:18

SOkA Liberec

STUDIE

Obce okresu Liberec po integraci v roce 1976, SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, karton 2714, inv. č. 1063

Přečíslování domů Plénum ONV schválilo dne 28. 12. 1979 změny názvu místních částí a nové přečíslování domů ve městech Liberec a Raspenava s účinností od 1. 1. 198024. Poslední část článku ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990 nás dovede až do roku 1990. Zaměříme se na další vlnu integrace obcí z roku 1986 a zejména pak na následnou dezintegraci po listopadové revoluci a osamostatnění měst a vesnic. Příspěvek rovněž zachytí rozsáhlé změny ve složení a v kompetencích ONV po listopadu 1989, jeho zánik v roce 1990 a nahrazení okresními úřady a samosprávnými úřady městskými a obecními. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 81

Seznam zkratek bezp. CO ČSL ČSS ČSŽ MěNV MH MNV ONV OV KSČ PO PZ

24_Podrobně viz SOkA Liberec, archivní soubor ONV Liberec, kniha č. 132, inv. č. 371.

bezpartijní Civilní obrana Československá strana lidová Československá strana socialistická Československý svaz žen Městský národní výbor Místní hospodářství Místní národní výbor Okresní národní výbor Okresní výbor Komunistické strany Československa Požární ochrana Plenární zasedání

16.7.2013 8:30:19

Materiálie

T wo years behind bars for writing letters. The case of Jiří Veselý, who was sentenced in the time of „normalisation“ for distribution of subversive writings

ABSTRACT

JAROSLAV PAŽOUT | The study focuses on the persecution of the Liberec high school teacher (company lawyer in the time of arrest) Jiří Veselý who was in 1978 sentenced by the Liberec district court for alleged delict of sedition to two years of imprisonment. Between years 1973–1978 he was supposed to send subversive writings and correspondence cards to various state agencies and media.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

political persecution in the Czechoslovakia 1969–1989

politická perzekuce v Československu 1969–1989

opposition in Czechoslovakia 1969–1989

opozice v Československu 1969–1989

the Liberec district 1969–1989

okres Liberec 1969–1989

Jiří Veselý (1925–2009)

Jiří Veselý (1925–2009),

justice in the Czechoslovakia 1969–1989

justice v Československu 1969–1989

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_13_01.indd 82

16.7.2013 8:30:19

Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností1 JAROSLAV PAŽOUT

onec šedesátých a počátek sedmdesátých let byl ve znamení upevňování moci tzv. normalizačního režimu. Vedle čistek v KSČ i v dalších politických stranách, společenských organizacích a ve státním aparátu i vedle pracovněprávních postihů občanů, kteří se aktivně zapojili do tzv. obrodného procesu a nehodlali se za to kát, docházelo k trestnímu stíhání a odsouzení těch, kteří se s porážkou reformního hnutí nesmířili a proti husákovskému režimu aktivně vystoupili. Přes poměrně malý ohlas opozičních skupin ve společnosti nepodceňovalo vedení komunistické strany jejich aktivity, které směřovaly k odstranění normalizačního režimu. Nonkonformní občani svým vystupováním navenek zpochybňovali tvrzení nového politického vedení země, že má situaci pevně v rukou. Klíčovou roli při izolaci opozice od společnosti a její postupné likvidaci sehrála Státní bezpečnost a justice, byť i na ně se nemohlo husákovské vedení KSČ alespoň zpočátku zcela spolehnout, neboť byly zasaženy „virem“ reformního hnutí v roce 1968.2 V letech 1970–1972 tak v Československu proběhla celá řada politických procesů, při kterých byly odsouzeny desítky občanů.3 Nastupující normalizační režim se jejich prostřednictvím vypořádal s opozicí zpochybňující jeho legitimitu, zároveň se mu podařilo vyvolat strach ve společnosti a do značné míry na dlouhou dobu podlomit vůli většiny občanů dát veřejně najevo nesouhlas. K poklesu protirežimních aktivit přispěla vedle strachu a pocitu beznaděje v následujících letech bezesporu též politika vedení KSČ zaměřená na uspokojování hmotných potřeb obyvatelstva. K růstu opozičních aktivit vrcholících vznikem Charty 77 pak dochází opět až po polovině 70. let v souvislosti s přijetím Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975, v němž se jeho signatáři mimo jiné přihlásili k zásadě ochrany lidských práv, a s dokončením ratifikace Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních práXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 83

vech, které se staly vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/76 Sb. z 10. května 1976 součástí československého právního řádu.4 Přes značný útlum protestních aktivit ve společnosti před polovinou 70. let nelze říci, že by projevy odporu úplně vymizely. Svědčí o tom též řada dopisů a jiných tiskovin s tzv. protistátním obsahem, jejichž výskyt byl bezpečnostními orgány – byť ve zmenšené míře – evidován.5 K pisatelům těchto „protistátních“ materiálů patřil již od druhé poloviny roku 1973 i liberecký právník Jiří Veselý, krátce předtím přinucený kvůli svému angažování v období Pražského jara opustit post středoškolského pedagoga. Jiří Veselý se narodil 8. února 1925 v Kounicích v okrese Nymburk. Jeho otec pracoval nejprve jako porybný, později sloužil u četnictva a v letech 1945–1950 u Sboru národní bezpečnosti. Matka pracovala jako švadlena. Obecnou školu absolvoval Jiří Veselý v Kounicích. Když byl pak jeho otec jako četník přeložen do Chebu, vychodil zde Jiří několik tříd reálného gymnázia. Středoškolské studium dokončil na měšťanské škole v Náchodě, kam se rodina přesunula po obsazení pohraničí nacistickým Německem na podzim 1938. V Náchodě prožil dobu okupace. Vystudoval zde nejprve dvouletou obchodní školu, a aby nebyl nuceně nasazen na práci do Říše, nastoupil k zaučení do firmy Metalbauerk Náchod, kde se vyráběly drobné součástky k letadlům. V roce 1944 byl umístěn do pracovního tábora v Odolově na Trutnovsku, kde pracoval v dolech. Důvodem měla být skutečnost, že rodina, u níž žili v Plzni, byla zatčena pro skrývání sestřeleného britského letce a uvězněna v koncentračním táboře. Z Odolova na podzim 1944 uprchl spolu s několika dalšími vězni, především sovětskými a polskými zajatci, a zapojil se do odbojové činnosti. Po skončení války pracoval rok jako úředník Okresního národního výboru v Náchodě. V srpnu 1945 se stal členem Komunistické strany Československa, do níž v tomto roce vstoupili též jeho rodiče a sestra. V roce

1_Rád bych na tomto místě velice poděkoval manželce Jiřího Veselého, paní Jarmile Veselé, která mi ochotně poskytla informace o celé kauze i fotografie svého manžela. 2_K postoji komunistické moci vůči opozici v první fázi existence „normalizačního“ režimu viz mj. OTÁHAL, Milan. Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989, Praha 2011, s. 62–69. ISBN 97880-7285-137-9. 3_K tomu viz více CUHRA, Jaroslav. Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972. Sešity ÚSD AV ČR, sv. 29, Praha 1997. ISBN 80-85270-64-1. 4_Československo tyto pakty podepsalo již v roce 1968.

16.7.2013 8:30:19

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

1946 začal externě studovat na Obchodní akademii v Náchodě. V průběhu studia v roce 1947 odešel na vojnu, kde dva roky sloužil u dělostřelectva. Po absolvování vojenské služby v roce 1949 se vrátil na ONV v Náchodě. Studium obchodní akademie nedokončil, místo toho zahájil denní studium na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd. Studium finančně zvládl díky stipendiu a podpoře rodičů. V jeho průběhu aktivně působil ve vysokoškolské organizaci KSČ jako propagandista, organizoval brigády a jedny letní prázdniny strávil jako vedoucí stavby mládeže podílející se na budování letiště 5_Viz OTÁHAL, Milan. cit v pozn. 2, s. 79n. 6_Životopisné informace o J. Veselém jsou obsaženy ve vyšetřovacím spisu. Viz především protokol z výslechu J. Veselého na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem uskutečněného 14. 4. 1978. Okresní soud (dále OS) v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též Archiv bezpečnostních složek (dále ABS), vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. K jejich upřesnění přispěla manželka Jiřího Veselého, Jarmila Veselá, v rozhovoru s autorem konaném 13. 2. 2013. 7_V protokolu z výslechu J. Veselého konaného 19. 4. 1978 na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem k tomu uvedl: „Skutečně jsem byl velmi aktivní, iniciativní a měl jsem radost z toho, že dřívější deformace budou odstraněny a že v Československu bude vybudován socialismus, který musí každého nadchnout. Nikdy jsem nezapochyboval o tom, že strana má stále dost síly, aby se vypořádala s některými krajními, pravicovými i levicovými odchylkami. Uvedené „běsnění“ některých sdělovacích prostředků jsem pokládal za dočasné a věřil jsem, že se s nimi postupně rozumně vypořádáme. Snad se zde projevila i moje osobní důvěřivost, že se všechno nechá vyřídit v dobrém. Já sám jsem v prostředí, ve kterém jsem pracoval a žil, nepozoroval, že by situace v zemi dospěla do nějakého kritického stádia. Proto mě překvapil vstup spojeneckých vojsk na naše území v srpnu 1968. Můj vztah k Sovětské armádě před srpnem 1968 může nejlépe objasnit tato epizoda: Po skončení spojeneckého cvičení v létě 1968 jsem byl u rodičů v Náchodě. Odjíždějící sovětské jednotky projížděly Náchodem. Já jsem je i se svými dětmi jako jeden z mála vyprovázel k hraničnímu přechodu. Vstup spojeneckých vojsk na naše území mne pak šokoval. Hovořil jsem o tom s otcem a tomu jsem říkal, že se domnívám, že se stala chyba z hlediska mezinárodního dělnického hnutí. Otec, který je realista, mne upozorňoval na to, že jsem přehlédl některé zprávy o shromažďování zbraní pravicovými živly, které nám minulost neodpustí, a že sám těžko mohu oprávněnost tohoto opatření posoudit. Pokud by se tímto opatřením zabránilo občanské válce, nebo událostem obdobným jako v Maďarsku v roce 1956, pak bych s ním souhlasil bezvýhradně. Sám jsem o naléhavosti tohoto opatření nebyl přesvědčen. Měl jsem stále představu, že strana byla natolik pevná a silná, že s případnými extrémy se mohla vyrovnat jiným způsobem. S touto skutečností jsem se nikdy nedokázal zcela vyrovnat. Určitý vliv na mne měly i zprávy o postoji ke vstupu spojeneckých vojsk, který zaujali představitelé západních komunistických stran. Osobně jsem se domníval, že vstupem vojsk se sice zabránilo nějakým extrémům, ale že jim byl i potlačen pozitivní proces v naší společnosti. V uvedeném smyslu jsem poté jednal v roce 1969.“ OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. K tomuto záznamu z protokolu z výslechu J. Veselého příslušníky StB musíme samozřejmě – jako k dalším materiálům státněbezpečnostní provenience – přistupovat obezřetně. Určité podezření ze zmanipulování vzbuzuje tím, že se jedná o atypicky ucelenou výpověď nepřerušovanou otázkami vyšetřovatelů. Citovaný záznam názorů Jiřího Veselého na Pražské jaro se pak jeví jako nedůvěryhodný jeho manželce, přičemž především tvrzení o tom, že její manžel šel s dětmi vyprovázet sovětské vojáky odjíždějící z republiky po skončení spojeneckého cvičení Šumava, označuje přímo za nesmysl. Viz rozhovor Jaroslava Pažouta s Jarmilou Veselou uskutečněný 13. 2. 2013.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 84

MATERIÁLIE

v Plzni. Po skončení studia v roce 1953 nastoupil Veselý na umístěnku do pobočky Státní banky československé v Liberci. V roce 1955 se seznámil s úřednicí Jarmilou Nykrýnovou z Liberce a o rok později se s ní oženil. Jeho manželka začala krátce po svatbě působit jako učitelka hudby v hudebním oddělení Parku kultury a oddechu v Liberci. V roce 1959 se jim narodil syn Jiří a v roce 1964 syn Jan. V době Veselého zadržení v březnu 1978 dokončoval starší syn studium gymnázia a mladší syn navštěvoval sedmou třídu základní devítileté školy. V roce 1955 přešel Veselý do plánovací komise Krajského národního výboru v Liberci, po zrušení tohoto KNV při správní reformě v roce 1960 začal působit na Pedagogickém institutu v Liberci jako odborný asistent zaměřený na výuku ekonomie. V roce 1964 bylo rozhodnuto o zřízení Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem a přičleněn k ní měl být i dosavadní Pedagogický institut v Liberci. V akademickém roce 1965/66 sem opravdu přešly téměř dvě desítky pedagogických pracovníků libereckého institutu. Jiří Veselý, který se nechtěl do Ústí nad Labem přestěhovat, přijal zaměstnání na Střední ekonomické škole v Liberci, kde zajišťoval především výuku předmětu plánování. Působil zde do roku 1971, kdy byl nucen odejít na Střední ekonomickou školu v Jablonci nad Nisou. V únoru 1973 pak nastoupil zaměstnání podnikového právníka v závodě 05 Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci, kde pracoval až do svého uvěznění.6 V roce 1968 zastával na svém pracovišti na Střední ekonomické škole v Liberci funkci předsedy závodního výboru Revolučního odborového hnutí a byl členem výboru základní organizace KSČ na škole i v místě bydliště. Působil též jako lektor Večerní univerzity marxismu-leninismu a Socialistické akademie. Dále byl mj. členem Svazu československo-sovětského přátelství. Podporoval reformní proces, byť k němu měl údajně jisté výhrady.7 V roce 1970 byl Veselý vyloučen z KSČ jako údajný nositel protisocialistických názorů a následkem toho musel v roce 1973 přestat vykonávat učitelské povolání. Na novém pracovišti v závodě 05 Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci se podle posudku vyžádaného vyšetřovateli politicky neprojevoval ani neanFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:19

Katedra historie FP TUL

MATERIÁLIE

gažoval. „Činil dojem uzavřeného pracovníka, který veškerou svoji pozornost zaměřil vůči svoji rodině.“ Po pracovní a lidské stránce byl zaměstnavatelem hodnocen velmi pozitivně. „V kolektivu spolupracovníků nemá nepřátel, projevoval se jako skromný člověk, s ochotou pomoci všude tam, kde o to byl požá8 dán.“ Veselého apolitičnost však byla pouze zdánlivá. Od druhé poloviny roku 1973 do února 1978 psal a rozesílal různým institucím v Československu, mj. prezidentu republiky, nejvyšším státním orgánům, Československé televizi, Československému rozhlasu a redakci Rudého práva dopisy a korespondenční lístky s kritickým obsahem. Odesílal je nepodepsané, případně pod nimi byl uveden pouze nějaký abecední znak nebo iniciála. Jako příklad je možno uvést dopis redaktorům Československého rozhlasu ze 4. února 1976 s protestem proti odvysílání sdělení zástupce sovětské prokuratury popírající pronásledování sovětských občanů pro jejich politické přesvědčení a s upozorněním na špatnou situaci v oblasti dodržování lidských a občanských práv v Československu. V dopisu bylo mj. uvedeno: „Cožpak u nás nejsou lidé pronásledováni pro své politické nebo náboženské přesvědčení? Dokonce i děti! I děti jsou postihovány, např. při výběrovém řízení na školy. Děti v devátých třídách nemají často ani starosti s prospěchem jako s názory svých rodičů a dědečků na současné problémy státu. Ať někdo z politických představitelů prohlásí, že se něco podobného neděje. Vždyť to ví každý! A často se jedná o děti s dobrým nebo i výborným prospěchem, ale je to marné! Tatínek je Dubčekovec, tak se běž učit zedníkem, kominíkem, horníkem.“9 V dopise redakci Rudého práva z 1. 3. 1977 protestoval proti útoku na Zdeňka Mlynáře. „Přečtením článku v RP nadepsaném „Práskač“ vyvrcholilo mé rozhořčení, se kterým čtu RP posledních dnů. Tento deník klesl poslední dobou na úroveň fašistického plátku. Především pokládáte lidi za stádo idiotů, kterým lze nakukat cokoliv. Tak Zd. Mlynář je odpovědný za procesy se Slánským a spol.! Je-li Mlynář práskač – potom byl Gottwald a celé ÚV „naší“ strany – vrchním prásXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 85

8_Viz pracovně politické hodnocení J. Veselého vypracované kádrovým oddělením (podpis nečitelný) podniku Severočeské vodovody a kanalizace 28. 3. 1978. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. 9_Viz příloha, dokument č. 1.

Jiří Veselý, kolem roku 1970 (Osobní archiv Jarmily Veselé)

kačem – protože koneckonců Mlynář, ať je jakýkoliv, Slánského a ostatní pověsit nenechal. A zřejmě si z toho všeho vzal ponaučení a to je velký rozdíl ve srovnání s Vámi. Vždyť nejsme dnes daleko od oněch „padesátých let“, kdy se dav vyjadřoval k něčemu, o čem nebyl vůbec informován, seznámen [sic]. Dnes odsuzujeme Chartu, kterou lidé neznají.“ Některé dopisy – například reakci na vysílání Československého rozhlasu – psal v ženském rodě. V jednom z nich datovaném 5. prosincem 1975 (jako místo napsání dopisu byl fiktivně uváděn Frýdlant v Čechách) poukazoval na některé těžkosti života žen, především na neustálé vypínání elektrického proudu. Srovnával v něm také životní úroveň v Československu a SRN, samozřejmě v neprospěch Československa. V dopisu uvedl: „Vážení také soudruzi!“ Už mám opravdu dost těch žvástů z rozhlasu, že všude dokola kolem nás je krize. Snášela jsem odevzdaně vypínání elektrického proudu ve večerních hodinách – ale když už to začalo nyní i ráno, když vstávám v 5 hodin ráno, abych se včas vypravila 85

16.7.2013 8:30:19

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

10_Tyto výše citované dokumenty jsou uloženy in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. 11_Viz přílohu, dokument č. 1. 12_Viz přílohu, dokument č. 3. 13_Příkaz vyšetřovatele StB mjr. Vl. Nedvěda k provedení domovní prohlídky u J. Veselého z 23. 3. 1978 a protokol o jejím provedení v bytě a na pracovišti z téhož dne viz in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. 14_Viz protokol odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem z 23. 3. 1978 o zadržení J. Veselého a příkaz krajského prokurátora v Ústí nad Labem z 24. 3. 1978 o vzetí J. Veselého do vazby počínaje dobou zadržení 23. 3. 1978 v 9:00 hod., které bylo součástí protokolu sepsaného 24. 3. 1978 na Odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. 15_Do liberecké vazební věznice byl převezen 15. 6. 1978. Viz hlášení věznice v Liberci o změně u obviněného J. Veselého ze 16. 6. 1978. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 86

MATERIÁLIE

Jiří Veselý na výletě na Jizeru se studenty Střední ekonomické školy v Liberci, 2. polovina 60. let 20. století (Osobní archiv Jarmily Veselé)

a připravila vše dětem – a do tohoto spěchu vypnete proud – už nemohu takhle žít. Když to dneska ráno vypnuly, tak jsem se rozplakala. A klidně jsem přišla o 20 min. pozdě do práce. Ať někdo zkusí mi to vytknout!! [Z] Těch povídaček o životních jistotách a životní úrovni z rozhlasu mě bolí hlava. Už 20 let žiji stále stejným způsobem. Ve svém životě nepozoruji, že by se něco zlepšovalo. […] Vážila jsem si rozhlasu – práce redaktorů a spisovatelů – dnes je to zaměstnání pro křiváky – lháře, žvanili, kteří se domnívají, že se socialismus nechá „vykecat“ z ničeho – a práce je jim vzdálená!!!! Jste odporní!“ Vedle dopisů rozesílal J. Veselý různým úřadům též korespondenční lístky se stručnými vzkazy. V jednom z nich – napsaném po smrti Jana Patočky a odeslaném 15. 3. 1977 Federálnímu ministerstvu vnitra – bylo uvedeno: „Vážení pánové ze Státní bezpečnosti, tak konečně máte svého prvního mrtvého ze štvanice na signatáře na signatáře Charty 77! Soud národa a lidu Vás nemine!“ V souvislosti se smrtí profesora Patočky adresoval Československé televizi korespondenční lístek s textem: „Pánové z televize, činím Vás spoluzodpovědné za smrt Jana Patočky. Nesouhlasit

nemůže v ČSR přece znamenat štvanici až k smrti. Š.“ České národní radě poslal vzkaz „PROHLÁŠENÍ „CHARTY 77“ JE PRAVDIVÉ!“10 V souvislosti se zasíláním anonymních kritických dopisů Československému rozhlasu navrhl referent Oddělení StB v Liberci poručík Josef Ježdík 20. dubna 1976 zavedení agenturně pátracího svazku pod heslem Redakce pro odhalení jejich pisatele, který byl o dva dny později schválen.11 Konkrétní „pachatel“ však byl zadržen až téměř o dva roky později. Dne 23. 3. 1978 zahájil vyšetřovatel Správy vyšetřování StB Krajské správy SNB mjr. Vl. Nedvěd trestní stíhání J. Veselého pro trestné činy hanobení republiky a jejího představitele podle §§ 102 a 103 tr. zák.a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198, písm. b tr. zák.12 Téhož dne byla vykonána prohlídka v místě bydliště a na pracovišti J. Veselého.13 Obviněný byl zadržen a následující den na něj uvalil krajský prokurátor v Ústí nad Labem vazbu.14 Tu vykonával ve věznici v Litoměřicích a v Liberci15 a přes jeho protesty mu byla několikrát prodloužena. V průběhu vyšetřování došlo k překvalifikování Veselého údajné trestné činnosti na trestný čin pobuřování podle § 100 odst 1, písm. a, c tr. zák., což mu bylo sděleno FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:20

Katedra historie FP TUL

MATERIÁLIE

při výslechu 25. 4. 1978.16 Pro tento trestný čin na něj také podal 1. 6. 1978 okresní prokurátor v Liberci Josef Čech obžalobu.17 Jiří Veselý, který musel poprvé v životě čelit mašinérii Státní bezpečnosti a byl pod mimořádným psychickým tlakem, svoji činnost nepopíral. Doznal ji již při výpovědi v den zadržení 23. března 1978 a projevil nad ní lítost. Své působení odůvodňoval frustrací způsobenou vyloučením z veřejného života. Při výslechu k tomu údajně podle protokolu uvedl: „Po vyloučení z KSČ jsem pocítil životní prázdnotu. Byl jsem předtím velice aktivní, společensky angažovaný a vnitřně přesvědčený o správnosti vývoje lidské společnosti k socialismu a komunismu. Chtěl jsem se sám na něm svou prací podílet. Vyloučením z KSČ jsem byl o tuto možnost v podstatě připraven. Byl jsem zdrcen vývojem po prověrkách, některá opatření k očistě KSČ jsem považoval za extrémní. Funkce jsem snad žádné mít ani nesměl, přátelé se ode mne odvraceli. Uzavřel jsem se do sebe a to zvláště poté, co moje jméno bylo zveřejněno v poučení z li-

bereckého okresu [tedy v Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec z března 1971 – pozn. aut.]. To jsem již vůbec nechápal. Jak jsem již řekl, žil jsem potom samotářským životem a v sobě jsem nosil pocit trpkosti a křivdy.“ Jeho psychické problémy se vystupňovaly poté, co musel v roce 1973 opustit práci středoškolského profesora, neboť práci s dětmi miloval. Nové zaměstnání ho proto nemohlo uspokojit.18 Vzhledem k doznání J. Veselého probíhalo trestní řízení v jeho věci relativně rychle. Hlavní líčení v trestní věci před Okresním soudem v Liberci se konalo 6. července 1978. Senát složený z předsedkyně JUDr. Milady Rosenbergové a soudců z lidu Vladislava Palduse a Vilmy Tatarové uznal obžalovaného vinným trestným činem pobuřování podle § 100 odst 1, písm. a, c tr. zák. a uložil mu dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody s výkonem v I. nápravně výchovné skupině. Podle rozsudku J. Veselý „od druhé poloviny roku 1973 do února 1978 soustavně psal a rozesílal převážně z poštovního úřadu č. 2 v Liberci různým orgánům

16_Viz sdělení vyšetřovatele StB poručíka Nováka obhájci Jiřího Veselého JUDr. Ivanu Muchovi z Advokátní poradny v Liberci o změně právní kvalifikace trestní věci jeho klienta z 25. 4. 1978. Příloha, dokument č. 4. 17_OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. 18_Viz protokol z výslechu J. Veselého konaného 19. 4. 1978 na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV.

Jiří Veselý na výletě se synem Honzíkem, 2. polovina 60. let 20. století (Osobní archiv Jarmily Veselé)

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 87

16.7.2013 8:30:20

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

19_Viz přílohu, dokument č. 6. 20_K dějinám Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných viz především studii Jaroslava PAŽOUTA Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, In: BLAŽEK, Petr ed. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989. Praha 2005, s. 96–110. ISBN 807363-007-9. 21_Viz přílohu, dokument č. 7. V roce 2010 byla ve Fontes Nissae publikována má studie věnovaná případům perzekuce nonkonformních československých občanů v okresu Liberec, které VONS sledoval. V ní jsem bohužel zapomněl kauzu Jiřího Veselého uvést. Viz PAŽOUT, Jaroslav. Perzekuce odpůrců režimu v okresu Liberec v období tzv. normalizace z pohledu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, In: Fontes Nissae XI, 2010, s. 153–213. ISSN 1213-5097. 22_Viz zprávu o případu ze 7. 7. 1978 dochovanou ve dvou textově mírně odlišných verzích in: LP, sb. VONS, inv. č. 320, sign. IV/1, kart. 54. 23_Rozhovor Jaroslava Pažouta s Jarmilou Veselou uskutečněný 7. 2. 2013.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 88

Jiří Veselý po propuštění z vězení kolem roku 1980 (Osobní archiv Jarmily Veselé)

a institucím v ČSSR, zejména prezidentu republiky, nejvyšším státním orgánům, Československé televizi, Československému rozhlasu, redakci Rudého práva v Praze, anonymní dopisy a korespondenční lístky, ve kterých otevřeně a hrubým způsobem hanobil čelní představitele našeho státu, státní orgány, stoupence socialistického společenského a státního zřízení, záměrně nepravdivě popisoval, zkresleně v neprospěch našeho společenského zřízení hodnotil a kritizoval některé jevy ve společnosti, útočil na spojenecké a přátelské vztahy mezi ČSSR a SSSR i dalšími socialistickými zeměmi, to vše v úmyslu vyvolat nepřátelskou náladu k představitelům republiky a socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky“. Při stanovení výše trestu ve dvou třetinách zákonné trestní sazby bylo přihlédnuto k údajné vysoké společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. „Posuzované jednání je značně společensky nebezpečné pro široký okruh pobuřovaných osob, dlouhou dobu, po kterou obžalovaný takto jednal, i pro způsob, jímž bylo prováděno, neboť obžalovaný využíval při argumentaci svého vzdělání a svých dříve na-

MATERIÁLIE

bitých poznatků a znalostí z politického života.“ V jeho prospěch mluvila dobrá pověst v místě bydliště a v podstatě kladné pracovní hodnocení, dosavadní trestněprávní bezúhonnost, plné doznání skutkové podstaty trestného činu a projevená lítost. Rozsudek nabyl právní moci 25. 7. 1978, neboť se vůči němu nikdo neodvolal.19 Případ J. Veselého se ocitl též v zorném poli pozornosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), nezávislé iniciativy založené v dubnu 1978, jejímž cílem bylo sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo se staly oběťmi policejní a justiční svévole. Výbor si kladl za cíl postiženým osobám pomáhat a o jejich případech informovat domácí i zahraniční veřejnost.20 Členové výboru se přes neustálou hrozbu represí snažili o co nejdůkladnější podchycení jednotlivých kauz, v některých případech se však především vinou obtížného přístupu k informacím ve svých zprávách (tzv. sděleních) dopustili nepřesných tvrzení. To se stalo i ve sdělení VONS č. 45 z 11. října 1978 obsahujícím neaktuální informaci o trvající vazbě J. Veselého a nepřesné tvrzení o jeho zaměstnání.21 Konkrétním důvodem pro nepřesné znění sdělení měla být především skutečnost, že jeho manželka, která byla zastrašována vyšetřujícími orgány a nacházela se ve špatném psychickém stavu, odmítala s výborem spolupracovat.22 Tuto skutečnost potvrzuje i manželka Jiřího Veselého Jarmila Veselá. Již samo trestní stíhání jejího manžela spojené s domovní prohlídkou a jejími výslechy na StB bylo samozřejmě dosti stresující. Vyšetřovatelé se ji navíc snažili do celé kauzy zatáhnout prokázáním její spoluúčasti na činnosti manžela. Z těchto důvodů se snažila zachovávat maximální obezřetnost. Soudkyně Milada Rosenbergová se ji pak neúspěšně snažila přesvědčit, aby se rozvedla a uchránila tak sebe i děti před problémy. Její synové skutečně měli v budoucnu problémy se studiem a s pracovním uplatněním. Nemohli řádně vystudovat vysokou, resp. střední školu, toto vzdělání si doplnili až dálkově. Starší syn Jiří pak i po absolvování dálkového studia nemohl najít relevantní zaměstnání.23 Z výše uvedeného nepřesného sdělení VONS vycházela s největší pravděpodobností i renomovaná mezinárodní organizace na obranu lidských práv Amnesty FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:20

Katedra historie FP TUL

MATERIÁLIE

Zpráva o případu Jiřího Veselého, která se stala podkladem pro vypracování sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných o tomto případu (Libri prohibiti, sb. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 320, sign. IV/1, kart. 54)

International. Na údajnou nepřiměřeně dlouhou dobu vazby J. Veselého poukázal ve svém dopisu ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi z 19. 2. 1979 člen americké skupiny Amnesty International č. 66 Michael F. Dunn. S ohledem na zdravotní stav J. Veselého požadoval jeho propuštění z vazby a ukončení trestního řízení, které je v rozporu s článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zaručujícího právo na svobodu projevu.24 J. Veselý vykonával trest v Nápravně výchovném ústavu Plzeň-Bory, kam byl přepraven 10. srpna 1978.25 Okresní soud Plzeň-město zamítl 20. 11. 1979 jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, přestože posudek z plzeňské věznice hodnotil velice kladně jak jeho chování, tak pracovní výkony. Podle soudu byla Veselého trestná činnost tak závažná, že jeho náprava vyžaduje pokračování ve výkonu trestu. Veselého stížnost na usnesení zamítl 10. 12. 1979 Krajský soud v Plzni. Podle hlášení Nápravně výchovného ústavu Plzeň-Bory z 23. 3. 1980 byl Veselý propuštěn téhož dne z vězení po vykonání celého uloženéXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 89

Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných o případu Jiřího Veselého (Libri prohibiti, sb. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inv. č. 320, sign. III/1, kart. 54)

ho trestu, do něhož se započítala doba strávená ve vazbě.26 Po návratu na svobodu se mohl díky vstřícnému postoji zaměstnavatele, který s ním nerozvázal pracovní poměr, vrátit do podniku Severočeské vodovody a kanalizace, byť samozřejmě ne na pozici podnikového právníka, ale jako manuální pracovník při čističce odpadních vod. Několik let pak manuálně pracoval též v liberecké botanické zahradě.27 O deset let později dosáhl Jiří Veselý plné rehabilitace. Na základě § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci rozhodl Okresní soud v Liberci svým usnesením z 31. srpna 1990 o zrušení rozsudku téhož soudu ze 6. července 1978 i všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala.28 Veselý se zároveň díky radikální změně politické situace mohl vrátit k milované profesi pedagoga na Střední ekonomické škole v Liberci, paralelně též externě působil na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Poslední léta života, která měl bohužel ztížena v důsledku těžkého úrazu při dopravní nehodě a vážnou chorobou, byl upoután na lůžku. Jiří Veselý pak umírá v roce 2009.29

24_Viz přílohu, dokument č. 8. 25_Viz hlášení Nápravně výchovného ústavu v Plzni o změně u obviněného J. Veselého ze 14. 8. 1978. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. 26_Výše uvedené dokumenty viz in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. 27_Rozhovor Jaroslava Pažouta s Jarmilou Veselou uskutečněný 7. 2. 2013. 28_OS v Liberci, rehabilitační spis k případu J. Veselého, spis. zn. 6 Rt 55/90. 29_Rozhovor Jaroslava Pažouta s Jarmilou Veselou uskutečněný 7. 2. 2013.

16.7.2013 8:30:20

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

MATERIÁLIE

PŘÍLOHA Následující edice obsahuje výběr několika dokumentů vztahujících se k trestnímu stíhání Jiřího Veselého a jeho ohlasu v Československu i v zahraničí. Při přípravě této edice byly respektovány Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti (Praha, Archivní správa Ministerstva vnitra ČR 2002). Dokumenty jsou řazeny chronologicky. Jsou opatřeny pořadovými čísly, záhlavními regesty s údaji o době a místu jejich vzniku a stručným shrnutím obsahu a dále textovými a věcnými poznámkami. Všechny dokumenty jsou publikovány in extenso. Vynechána byla pouze záhlaví dopisů, resp. hlášení s datem vzniku a adresou; tyto údaje byly zapracovány do regestů. Součástí editovaného dokumentu je též informace o jeho uložení, formě dochování a způsobu vyhotovení, která je psána kurzívou pod textem dokumentu. Přepis dokumentů byl proveden podle současné pravopisné normy. Bez označení byly opraveny pravopisné chyby a též nesprávná interpunkce, upozorněno bylo na stylistické chyby autorů formou [sic]. Rozepsána byla všechna zkrácená slova kromě běžně užívaných zkratek a též iniciál křestních jmen. Pasáže zvýrazněné v textu byly v edici podtrženy, zachováno nebylo zvýraznění v nadpisech. V původní podobě bylo ponecháno pouze zdůraznění nadpisů a částí textu provedené psaním majuskul.

1976, 4. února, [Liberec].(1) – Dopis Jiřího Veselého(2) redaktorům Československého rozhlasu obsahující protest proti odvysílání sdělení zástupce sovětské prokuratury popírající pronásledování sovětských občanů pro jejich politické přesvědčení a upozorňující na špatnou situaci v oblasti dodržování lidských a občanských práv v Československu.

Vážení soudruzi! Dne 4. II. tr. v ranní zpravodajské relaci jste vysílali sdělení zástupce sovětské prokuratury, že sovětští občané nejsou pronásledováni pro své politické přesvědčení. Samozřejmě, že takovému prohlášení ani já sám nevěřím, a rozhodně nejsem sám. Stačí dívat se kolem sebe u nás v ČSR – ani nemusíte jezdit do SSSR, rozhodně to tam lepší nebude! Ať s. Husák zkusí v nejbližším svém projevu „k národu“ [tvrdit], že se nic takového neděje ani u nás. Ten se vůbec k aktuálním problémům nevyjadřuje. Hovoří vždy velmi obecně a zásadně o vyšších ideálech a růžové budoucnosti, kam spějeme pod jeho „novým“ vedením. Cožpak u nás nejsou lidé pronásledováni pro své politické nebo náboženské přesvědčení? Dokonce i děti! I děti jsou postihovány, např. při výběrovém řízení na školy. Děti v devátých třídách nemají často ani starosti s prospěchem jako s názory svých rodičů a dědečků na současné problémy státu. Ať někdo z politických představitelů prohlásí, že se něco podobného neděje. Vždyť to ví každý! A často se jedná o děti s dobrým nebo i výborným prospěchem, ale je to marné! Tatínek je Dubčekovec, tak se běž učit zedníkem, kominíkem, horníkem. Podívejte se, jaká je to šaškárna, ta naše politika. Štrougal i Husák upevňují styky s Jugoslávií, ujišťují se o vzájemných přátelských kontaktech – a doma, prostí stoupenci, obyčejní lidé – stoupenci „Jugoslávské cesty“ k socialismu – jsou vyhazováni z míst, kontrolováni a jinak „sledováni“. Cožpak tohle není persekuce, pronásledování, štvaní lidí…. Buďte k nám alespoň natolik milosrdní a nedělejte z nás úplné hlupáky!!! Vždyť kdybych měl jistotu, že se nic podobného neděje, pak bych se mohl bez obav podepsat. Ale Vy sami víte, že to nejde! Tak mě neodsuzujte za nepodepsaný dopis! K. Okresní soud v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. – Originál, strojopis, 1 strana. (1) V dokumentu je jako místo vzniku dopisu uváděn Bakov. J. Veselý při jednom z výslechů uvedl, že si již nepamatuje, kde dopis přesně napsal. Obecně však všechny své písemnosti vyhotovil v Liberci, ať již doma, nebo v několika kancelářích v zaměstnání na různých psacích strojích. Viz protokol z výslechu J. Veselého konaném na Odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem 1. 4. 1978. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. (2) Autorství dopisu potvrdil J. Veselý při výslechu konaném na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem 1. 4. 1978. Protokol z výslechu viz in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:21

MATERIÁLIE

Katedra historie FP TUL

1976, 20. dubna, Liberec. – Návrh referenta Oddělení StB v Liberci poručíka Josefa Ježdíka na zavedení agenturně pátracího svazku pod heslem Redakce pro odhalení pisatele kritických dopisů adresovaných Československému rozhlasu.(a) Návrh por. JEŽDÍK Josef, referent O-StB Liberec, zpracovávající problematiku protistátních písemností, předkládá návrh na zavedení agenturně pátracího svazku, vedeného pod heslem „REDAKCE“. Odůvodnění: (1) Z PÚ Liberec bylo na adresu Československý rozhlas Praha, Vinohradská 12 zasláno do současné doby 5 anonymních dopisů, psaných na psacích strojích čs. výroby, ve svém obsahu protisocialisticky zaměřených. V anonymních dopisech pisatel reaguje na relace Československého rozhlasu v Praze k mezinárodní politické situaci. V dopise ze dne 20. 11. 1975, adresovaném [sic] Československý rozhlas, redakce pořadu „A LÉTA BĚŽÍ…“, Praha, Vinohradská 12 reaguje na rozhlasovou relaci o Helsinské konferenci a uvádí, že HELSINKY nepřinesly nic nového, jenom byla připomenuta DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV, která byla podepsána po skončení II. světové války. Uvádí dále, že zprávy z druhého tábora jsou pouze jednostranné, nelze si přivézt zahraniční literaturu, protože tato je na hranicích zabavována. V dopise ze dne 4. 12. 1975, odeslaném na adresu Československý rozhlas, Praha pod nadpisem „VÁŽENÍ TAKÉ SOUDRUZI“ píše o údajném vypínání elektrického proudu. Uvádí, že v rozhlase je plno žvástů o krizi na Západě a tato krize je vlastně i u nás v Československu. Napadá s. HUSÁKA, redaktory, pracovníky sdělovacích prostředků a spisovatele tím, že je nazývá křiváky, lháři a žvanily, kteří se snaží socialismus vykecat z ničeho. Anonym, odeslaný z PÚ Liberec 2 opět na adresu Československý rozhlas Praha je zaměřen k pořadu „ZRCADLO KULTURY“ a uvádí, že všechny relace jsou pozitivně zaměřeny k socialismu, ale ve skutečnosti se lidé proti socialismu bouří a nadávají na s. HUSÁKA a ostatní činitele. V posledním dopise ze dne 19. 1. 1976 reaguje na relaci Československého rozhlasu o práci čs. rozvědčíka MARÁKA(2) po jeho návratu do Československa. Uvádí, že telefonické relace natočené MARÁKEM lze pořídit u nás doma a nemusí se proto jezdit na Západ. Vychvaluje „bratra L. PACHMANA“ za jeho protisocialistickou činnost na Západě.(3) V posledním dopise ze dne 4. 2. 1976 reaguje na vysílání Československého rozhlasu, kde byl odvysílán pořad o Sovětském svazu. Převrací skutečnosti o politice Sovětského svazu a uvádí, že sovětští občané jsou pronásledováni za politické přesvědčení a stejně tak tomu je i u nás v Československu. U nás jsou údajně za politické a náboženské přesvědčení rodičů postihovány i děti při přijímání na studia. Dopis zakončuje [tvrzením], že politika u nás je pouze „šaškárna“, která je plně podporována s. HUSÁKEM a s. ŠTROUGALEM. K odhalení pisatele navrhuji následující opatření: - provést lustraci TEP(4) VI. odboru S-StB Ústí nad Labem - vyžádat cytologickou a serologickou expertizu na VI. správě FMV Praha - zaměřit rozpracování a typování na osoby starší padesáti let - provést vyhodnocení písemností, z obsahu skladby písma vyhodnotit úroveň a vzdělání pisatele se zaměřením na typy. Náčelník O-StB Liberec: plk. JUDr. Vít HYKA(b)

Archiv bezpečnostních složek, KR Ústí nad Labem, arch. č. 918097, krycí jméno Redakce. – Originál, strojopis, 4 strany. (a) Nad návrhem je strojopisně uvedeno jméno náčelníka II. odboru Správy StB pplk. Miloše Hingara, který měl návrh schválit, nečitelný rukopisný podpis osoby, která návrh schválila, a rukou psané datum schválení 22. 4. 1976. (b) Připojen vlastnoruční podpis. Pod dokumentem se nachází prezentační razítko statisticko-evidenčního oddělení Správy StB Ústí nad Labem s informací o založení svazku a datem 22. 4. 1976.

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 91

16.7.2013 8:30:21

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

MATERIÁLIE

(1) Poštovní úřad. (2) K osobě spolupracovníka československé rozvědky Ervína Maráka viz studii Petra CAJTHAMLA HRAČKA aneb Osud oběti a pomocníka komunistických zpravodajských služeb, in: Securitas imperii. Sborník k problematice bezpečnostních služeb, sv. 14, Praha 2008, s. 11–89. (3) Jedná se o omyl. Údajnou protisocialistickou činnost na Západě měl vyvíjet právě Luděk Pachman, šachový velmistr a publicista, který po svém věznění na počátku 70. let emigroval do SRN. V roce 1976 mu bylo v souvislosti s pokračujícím bojem proti normalizačnímu režimu odebráno československé státní občanství. Viz mj. Luděk PACHMAN, Jak to bylo. Zpráva o činnosti šachového velmistra za období 1924–1972 s dodatkem Jak to bylo později, Bělá pod Bezdězem 2001. Jeho bratr, významný šachový skladatel a publicista Vladimír Pachman, se v rámci protirežimní opozice neangažoval. Veselý ho naopak kritizoval v uváděném dopisu těmito slovy: „Domníváte se, že v mém prostředí a okolí lidé, se kterými se stýkám, kladně hodnotili vystoupení bratra L. Pachmana v televizi? Všichni toto vystoupení odsuzovali, tak, jako se před lety odsuzovalo, když se rodinní příslušníci zříkali svých otců, matek atd… Co je to prosím Vás za společnost, která využívá takové „úrovně“ osobních vztahů k podpoře „vyšších cílů“?“ OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV. (4) Jedná se o technickou evidenci písemností, která byla vedena na Technické správě Federálního ministerstva vnitra. Do evidence se zaznamenával každý zjištěný strojopisný exemplář písemnosti, letáku nebo dopisu tzv. protistátního charakteru, všechny orgány provádějící šetření ve věci tzv. protizákonného písemnictví byly povinny dát takovou písemnost zaevidovat. Evidence písemností představovala zároveň registr psacích strojů podle individuálních znaků písma, neboť žádný psací stroj nemá dokonale shodné tvary liter. Petr PLACÁK, StB a protizákonné písemnosti v osmdesátých letech, in: Securitas imperii. Sborník k problematice bezpečnostních služeb, sv. 1. Praha 1994, s. 33.

1978, 23. března, Liberec. – Usnesení vyšetřovatele odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem majora Vl. Nedvěda o zahájení trestního stíhání Jiřího Veselého pro trestné činy hanobení republiky a jejího představitele a hanobení národa, rasy a přesvědčení.(a)

Usnesení Podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahajuji trestní stíhání a současně podle § 163 odst. 1 tr. řádu stíhám jako obviněného Jiřího VESELÉHO, nar. 8. 2. 1925 v Kounicích, okres Nymburk, české národnosti, čs. státní příslušnosti, ženatého, referenta právně ekonomického oddělení n. p. Severočeské vodovody a kanalizace – odštěpný závod 05 Liberec, bytem Liberec V, Králův Háj, čp. 378 pro trestný čin hanobení republiky a jejího představitele a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§ 102; 103 a 198 písm. b) tr. zákona, neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že od konce roku 1974 až do svého zadržení soustavně rozesílal psacím strojem psané anonymní dopisy na československé instituce, orgány i soukromým osobám v Liberci, Praze i jinde, ve kterých otevřeným způsobem hanobil republiku a její čelné představitele, snižoval vážnost presidenta republiky a veřejným a pohoršlivým způsobem hanobil skupinu obyvatel republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení. Odůvodnění: Vyšetřovateli StB byly předány písemné materiály, soustředěné orgány KS SNB v Ústí nad Labem od roku 1974, které anonymní pisatel do současné doby rozesílal z Liberce i z jiných míst na [sic] československé instituce, orgány i soukromým osobám, ve kterých otevřeným způsobem hanobí republiku, její čelné představitele, snižuje vážnost presidenta republiky a veřejným a pohoršlivým způsobem hanobí skupinu obyvatel republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení. V pisateli těchto anonymních písemností byl zjištěn Jiří VESELÝ, který se také k psaní a rozesílání anonymních písemností při výslechu dne 23. 3. 1978(1) vyhledávacímu orgánu doznal. Stíhání Jiřího VESELÉHO je proto zcela důvodné. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou je možno podat do 3 dnů u vyšetřovatele StB od vyhlášení či doručení usnesení; stížnost nemá odkladný účinek. Vyšetřovatel StB mjr. Nedvěd Vl.(b)

FONTES_NISAAE_13_01.indd 92

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:21

MATERIÁLIE

Katedra historie FP TUL

Okresní soud v Liberci, soudní spis k případu Jiřího Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90.– Originál, strojopis, 2 strany. (a) V levém horním rohu dokumentu je pod razítkem jeho původce odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem uvedena spisová značka „VS-ČVS-30/78“. (b) Připojen vlastnoruční podpis, vlevo se nachází razítko odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem. (1) Viz protokol z výslechu J. Veselého na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem konaného 23. 3. 1978, který je uložen in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV.

1978, 25. dubna, Litoměřice. – Sdělení vyšetřovatele StB poručíka Nováka obhájci Jiřího Veselého JUDr. Ivanu Muchovi z Advokátní poradny v Liberci o změně právní kvalifikace trestní věci jeho klienta na trestný čin pobuřování.

Sdělení o změně právní kvalifikace Sděluji Vám, že v trestní věci proti obviněnému Jiřímu VESELÉMU, nar. 8. 2. 1925, jemuž jste byl jako obhájce ustanoven vedoucím AP(1) Liberec dne 1. 4. 1978, byla změněna právní kvalifikace skutku a obviněný byl na toto upozorněn. Jeho jednání je nadále posuzováno jako trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a), c) tr. zákona a nikoliv jako trestné činy podle §§ 102, 103 a 198 písm. b), jak tomu bylo dosud.(2) Vyšetřovatel StB: por. Novák(a) Okresní soud v Liberci, soudní spis k případu Jiřího Veselého uložený (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90. – Originál, strojopis, 1 strana. (a) Připojen vlastnoruční podpis. (1) Advokátní poradna. (2) Advokátní poradna v Liberci vrátila přípis por. Novákovi s tím, že J. Veselý dopisem došlým 17. 4. 1978 sdělil, že si nepřeje být obhajován JUDr. Muchou, neboť dal svůj souhlas k tomu, aby jeho sestra Olga Šulcová a rodiče zvolili obhájce z advokátní poradny v Hradci Králové. Tento průvodní dopis k vrácenému sdělení viz in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90.

1978, 15. června, Ústí nad Labem. – Návrh staršího referenta II. odboru 3. oddělení Správy Státní bezpečnosti v Ústí nad Labem poručíka Jaroslava Bobka na uložení agenturně pátracího svazku vedeného pod označením Redakce pro odhalení pisatele kritických dopisů z Liberce Jiřího Veselého a jeho trestní stíhání.(a)

NÁVRH Por. BOBEK Jaroslav, starší referent II. odboru, 3. oddělení správy Státní bezpečnosti v Ústí nad Labem předkládá návrh na uložení agenturně pátracího svazku č. 16669, vedeného pod heslem „REDAKCE“, do archivu MV, založeného na osobu: VESELÝ Jiří – nar. 8. 2. 1925 Kounice, okres Nymburk, české národnosti, čsl. státní příslušnosti, bezpartijní, v r. 1970 vyloučen z KSČ, ženatý, podnikový právník v n. p. SEVEROČESKÉ VODOVODY A KANALIZACE Teplice, závod 05 Liberec 5, trvale bytem Liberec 5, Králův Háj 378/10, t. č. od 23. 3. 1978 ve vazbě v NVÚ MS(1) Litoměřice.

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 93

16.7.2013 8:30:21

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

MATERIÁLIE

Odůvodnění: Jiří VESELÝ v době od konce r. 1973 až do svého zadržení dne 23. 3. 1978 soustavně psal a rozesílal z PÚ(2) Liberec 2 na různé orgány a organizace v ČSSR, zejména do Čsl. televize a rozhlasu, redakci RUDÉHO PRÁVA a nejvyšším státním orgánům, anonymní dopisy a dopisnice, ve kterých otevřeným způsobem hanobil republiku a její čelné představitele, snižoval vážnost prezidenta republiky a hanobil stoupence socialistického a státního zřízení v ČSSR pro jejich společenskou angažovanost. Adresáti předali orgánům SNB celkem 23 takto odeslaných anonymních písemností hanlivého obsahu. Při domovní prohlídce prováděné na pracovišti VESELÉHO bylo v jeho aktovce nalezeno dalších 29 obdobných písemností, ve většině případů kopií strojopisu. Uvedená trestná činnost VESELÉHO byla prokázána provedenou domovní prohlídkou, písmoznaleckými expertizami i vlastním doznáním. Skutečnost, že VESELÝ psal a odesílal uvedené písemnosti, prokazuje rovněž výsledek biologické a daktyloskopické expertizy. K osobě Veselého bylo zjištěno, že pochází z dělnické rodiny, otec pracoval jako porybný, matka byla zaměstnána jako švadlena. Po ukončení Vysoké školy sociálních a hospodářských věd pracoval VESELÝ jako úředník a v letech 1960–73 jako pedagog, naposledy byl zaměstnán jako podnikový právník. Od roku 1945 do r. 1970 byl členem KSČ, z níž byl vyloučen pro své protisocialistické postoje v letech 1968–1969. VESELÝ byl rovněž jako osoba protisocialisticky zaměřená jmenován v POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI, vydaného OV KSČ v Liberci.(3) Při prováděném výslechu VESELÝ svojí trestnou činnost plně doznal. Vzhledem k tomu, že vyšetřovatelem VO(4) S-StB Litoměřice byl Krajské prokuratuře v Ústí nad Labem předložen návrh konečného opatření pro spáchání trestného činu pobuřování dle § 100, odst. 1, pís. a), c) tr. zákona,(5) NAVRHUJI svazek založit do archivu MV na dobu 10 let. Rozpracováním ve svazku nevznikly žádné finanční výdaje. Náčelník 3. oddělení: mjr. Otakar ŠIMEK(b), Náčelník II. odboru S-StB: npor. Zdeněk HANÁK(b) Archiv bezpečnostních složek, KR Ústí nad Labem, arch. č. 918097, krycí jméno Redakce. – Originál, strojopis, 3 strany. (a) V levém horním rohu dokumentu je pod razítkem jeho původce II. odboru 3. oddělení Správy Státní bezpečnosti v Ústí nad Labem uvedena spisová značka „08-00425/2.78“. Pod spisovou značkou je strojopisně uvedeno jméno náčelníka Správy StB Ústí nad Labem plk. Josefa Protivy, který měl návrh schválit, nečitelný rukopisný podpis osoby, která návrh schválila, a rukou psané datum schválení 21. 6. 1978. V pravém horním rohu se pod datací nachází informace o stupni utajení „PŘÍSNĚ TAJNÉ“ a prezentační razítko statisticko-evidenčního oddělení Správy StB Ústí nad Labem s informací o předání do archivu 27. 7. 1978. (b) Připojen vlastnoruční podpis. (1) Nápravně výchovný ústav Ministerstva spravedlnosti. (2) Poštovní úřad. (3) Viz Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec, březen 1971, s. 12 (ve faksimilové podobě publikované in: Jiří MAŇÁK: Od ústupu k porážce, od omezování k likvidaci. Postup „normalizace“ a jeho vyvrcholení v „očistě“ liberecké okresní organizace Komunistické strany Československa, Praha 2011, přístupno z webových stran ÚSD AV ČR v.v.i.: http://www.dejinyksc.usd. cas.cz/publikace-projektu.html, [23. 12. 2012]). (4) Jedná se s největší pravděpodobností o nepřesné označení vyšetřovací odbor, tedy správně odbor vyšetřování. (5) Závěrečnou zprávu k případu J. Veselého s návrhem konečného řešení vypracovanou vyšetřovatelem odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem por. Novákem viz in: ABS, KR Ústí nad Labem, arch. č. 918097, krycí jméno Redakce; též OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90.

FONTES_NISAAE_13_01.indd 94

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:21

MATERIÁLIE

Katedra historie FP TUL

1978, 6. července, Liberec. – Rozsudek Okresního soudu v Liberci odsuzující Jiřího Veselého pro trestný čin pobuřování k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.(a)

ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Okresní soud v Liberci rozhodl v hlavním líčení konaném dne 6. července 1978 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Rosenbergové a soudců z lidu Vladislava Palduse a Vilmy Tatarové, takto: Obžalovaný Jiří Veselý, narozený dne 8. února 1925 v Kounicích, okres Nymburk, právník odštěpného závodu Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci, bytem Liberec V, Králův Háj 378/10, nyní ve vazbě ve věznici MS(1) v Liberci, je vinen, že od druhé poloviny roku 1973 do února 1978 soustavně psal a rozesílal převážně z poštovního úřadu č. 2 v Liberci různým orgánům a institucím v ČSSR, zejména prezidentu republiky, nejvyšším státním orgánům, Československé televizi, Československému rozhlasu, redakci Rudého práva v Praze, anonymní dopisy a korespondenční lístky, ve kterých otevřeně a hrubým způsobem hanobil čelné představitele našeho státu, státní orgány, stoupence socialistického společenského a státního zřízení, záměrně nepravdivě popisoval, zkresleně v neprospěch našeho společenského zřízení hodnotil a kritizoval některé jevy ve společnosti, útočil na spojenecké a přátelské vztahy mezi ČSSR a SSSR i dalšími socialistickými zeměmi, to vše v úmyslu vyvolat nepřátelskou náladu k představitelům republiky a socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, tedy z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, nejméně dvě osoby pobuřoval proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům. Tím spáchal trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 písm a) a c) tr. zák. Za toto se mu ukládá podle § 100 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podmíněný odklad výkonu tohoto trestu se nepovoluje a podle § 39 a) odst. 2 písm. a) tr. zák. se obžalovaný zařazuje pro výkon trestu do prvé nápravně výchovné skupiny. Odůvodnění. Výpovědi obžalovaného, zprávami o pověsti z místa bydliště a pracoviště, dále svědectvím Marie Nesvadbové a Jarmily Veselé je o obžalovaném zjištěno toto: Obžalovaný pochází z rodiny státního zaměstnance. Má vysokoškolské vzdělání ekonomicko-právního směru. Po ukončení studií v roce 1953 pracoval jako ekonom ve státní bance, potom působil na bývalém KNV v Liberci, odkud přešel na Pedagogický institut v Liberci, kde pracoval jako odborný asistent na katedře ekonomiky. Po zrušení Pedagogického institutu v Liberci začal učit na Střední ekonomické škole v Liberci předmět plánování. Zde působil do roku 1971, dále od roku 1971 do roku 1973 učil na Střední ekonomické škole v Jablonci n. N. V roce 1973 nastoupil zaměstnání podnikového právníka v závodě 05 Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci. Od svého mládí byl obžalovaný politicky činný v různých funkcích a až do roku 1968 vystupoval vždy jako socialismu oddaný občan. V roce 1968 zastával na svém pracovišti ve Střední ekonomické škole v Liberci funkci předsedy ZV ROH(2) a byl též členem výboru základní organizace KSČ. V období let 1968–69 se obžalovaný ve svých politických postojích ztotožnil s protisocialistickými silami, které vyvolaly celospolečenskou krizi tohoto období. V roce 1970 byl proto vyloučen z KSČ jako nositel protisocialistických názorů a v důsledku toho přestal v roce 1973 vykonávat učitelské povolání. Na novém pracovišti jako právník podniku se projevoval jako uzavřený pracovník, který veškerou pozornost zaměřil ke své rodině, neprojevoval žádná negativní stanoviska ve vztahu ke společenskému zřízení a po pracovní stránce byl kladně hodnocen. XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 95

16.7.2013 8:30:22

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

MATERIÁLIE

Dále je zjištěno doznáním obžalovaného, z obsahu 22 dopisů a korespondenčních lístků, které byly předány orgánům trestního řízení různými adresáty, dále z obsahu protokolu o domovní prohlídce vykonané dne 23. 3. 1978 na pracovišti a v bytě obžalovaného, ze 30 dopisů, originálů nebo kopií, které byly u obžalovaného při domovní prohlídce nalezeny a konečně ze znaleckých posudků z oboru daktyloskopie a biologické expertizy a z oboru písmoznalecké expertizy, je zjištěno, že obžalovaný od druhé poloviny roku 1973 do února 1978 v mnoha případech napsal a nejméně ve 22 případech rozeslal, převážně z poštovního úřadu č. 2 v Liberci, anonymní dopisy a korespondenční lístky, adresované prezidentu republiky, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, Ministerstvu vnitra ČSSR, Československému rozhlasu, Československé televizi, redakci Rudého práva v Praze a v několika případech i jednotlivcům. Adresáti této korespondence postupně předali orgánům trestního řízení celkem 22 takových dopisů a korespondenčních lístků, u nichž bylo znaleckou expertisou zjištěno a prokázáno, že je psal obžalovaný. Dalších 29 anonymních a jeden podepsaný jménem obžalovaného, ovšem neodeslaný dopis, bylo nalezeno při domovní prohlídce. Obžalovaný je nosil ve své aktovce a nebylo možno zjistit, které z těchto anonymních dopisů též odeslal, když sám si to nepamatuje a dopisy nebyly adresáty odevzdány. Obžalovaný psal dopisy většinou na svém pracovišti na psacích strojích značky Zeta a Consul, některé též ve svém bytě na vlastním stroji značky Consul. Některé z dopisů napsal i rukopisem. Svou činnost před okolím i rodinou skrýval. V těchto dopisech a korespondenčních lístcích obžalovaný otevřeně a hrubým způsobem hanobil socialistické zřízení ČSSR, osobnost prezidenta republiky i dalších čelných představitelů našeho státu, nejvyšší státní orgány a stoupence socialistického společenského [a] státního zřízení, přátelské a spojenecké vztahy k Sovětskému svazu i dalším socialistickým zemím. Jako pisatel dopisů a korespondenčních lístků vyslovoval obžalovaný protisocialistická stanoviska a dovolával se změn ve vedení státu. ČSSR přirovnával k fašistické diktatuře, uváděl různé smyšlené příběhy o špatných životních podmínkách občanů u nás, v nichž líčil zkresleně politické i hospodářské poměry v naší republice. V některých dopisech reagoval na pořady Čs. rozhlasu a Čs. televize nebo urážel pracovníky těchto institucí nebo i v nich působící umělce jako stoupence socialistického společenského a státního zřízení. V dopisech se obžalovaný často vydával za dělníky, ženy-matky a podepisoval dopisy smyšlenými jmény nebo iniciálami. Obžalovaný sám připustil, že napsal ještě více dopisů stejného charakteru, kde si ponechal kopii. K pohnutce tohoto jednání uvedl, že se cítil poškozen vyloučením z KSČ a zejména tím, že nemohl již vykonávat povolání učitele. Pociťoval tíživě určitou izolaci od aktivního politického života, s některými jevy ve společnosti nesouhlasil a měl výhrady k práci sdělovacích prostředků. To jej vedlo k psaní anonymních dopisů, ve kterých vyjadřoval své názory a útočil na vedoucí představitele, kterým dával vinu za své vlastní problémy. Na svou obhajobu obžalovaný tvrdil, že i když psal tyto dopisy, nečinil tak z nepřátelství k našemu společenskému zřízení. Poukazoval též na svůj duševní stav, kdy trpěl depresemi a napsání anonymního dopisu jej vždy uklidnilo. Vzhledem k této obhajobě obžalovaného byl v trestním řízení vyžádán znalecký posudek o jeho duševním stavu. Posudkem soudních znalců z oboru psychiatrie MUDr. Jaroslava TRŽICKÉHO a MUDr. Ericha SÝKORY je však zjištěno, že obžalovaný netrpí a ani v období let 1973–1978 netrpěl duševní chorobou a jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání a je ovládnout byla zachována. Byly u něho zjištěny pouze psychopatické rysy emocionální nevyváženosti, jimiž slovně reaguje v tíživějších životních situacích. Z tohoto zjištění učinil soud závěr, že obžalovaný je za své jednání plně odpovědný.(3) Soud hodnotil jednání obžalovaného ve všech zákonem stanovených směrech a dospěl k závěru, že se obžalovaný tím, že po několik let psal a rozesílal různým orgánům, institucím i jednotlivcům dopisy a korespondenční lístky, ve kterých hanobil socialistické, společenské a státní zřízení, představitele státu, útočil na stoupence našeho společenského zřízení i na internacionální vztahy s ostatními socialistickými státy a naopak, vychvaloval poměry ve státech kapitalistických a tendenčně je srovnával s poměry u nás, dopustil trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) a c) tr. zák. Při tomto jednání byl obžalovaný veden nepřátelstvím k našemu společenskému a státnímu zřízení. Svědčí o tom jednoznačně obsah písemností a stanoviska v nich vyslovovaná. Z hlediska právní kvalifikace nemá podstatnější význam, zda kořeny nepřátelství byly třídního charakteru, nebo zda byly v nekritickém sebehodnocení, v neobjektiv96

FONTES_NISAAE_13_01.indd 96

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:22

MATERIÁLIE

Katedra historie FP TUL

ním hodnocení společenské situace v našem státě a v jakýchsi pocitech ukřivděnosti. Obžalovaný při svých osobních poměrech, vzdělání a životních zkušenostech si musil být vědom dosahu své činnosti, že totiž u poměrně širokého okruhu příjemců anonymní korespondence působí k vyvolávání pochybnosti o správnosti našeho společenského vývoje, o kladech socialistického zřízení, o správnosti práce, jíž je společenské zřízení upevňováno, a o upřímnosti vzájemných spojeneckých a přátelských vztahů mezi socialistickými zeměmi. Záměrné předstírání, že mnoho pracujících je nespokojeno s poměry v naší republice, bylo i objektivně způsobilé vyvolávat neklid a nejistotu u osob, které dostávaly dopisy do rukou v orgánech a institucích, kam je obžalovaný zasílal. Tyto cíle zneklidnění adresátů také obžalovaný zřejmě sledoval. Posuzované jednání je značně společensky nebezpečné pro široký okruh pobuřovaných osob, dlouhou dobu, po kterou obžalovaný takto jednal, i pro způsob, jímž bylo prováděno, neboť obžalovaný využíval při argumentaci v dopisech svého vzdělání a svých dříve nabytých poznatků a znalostí z politického života. Při úvaze o druhu a výši trestu bylo k této vysoké společenské nebezpečnosti přihlédnuto. Vedle toho hodnotil soud okolnosti týkající se osoby pachatele a možnosti jeho nápravy. Kromě toho, co již bylo o obžalovaném uvedeno, je zjištěno ze zpráv o pověsti z místa bydliště a pracovního hodnocení a obsahem rejstříku trestů, že obžalovaný byl hodnocen na pracovišti v podstatě kladně, v místě bydliště nebylo o něm rovněž známo nic negativního, má dobrou občanskou pověst, žije spořádaným rodinným životem. Dosud nebyl soudně trestán. Tyto skutečnosti vzal soud v úvahu a přihlédl též k lítosti, kterou obžalovaný nad vlastní činnosti projevoval i k jeho úplnému doznání skutkového děje. Po zhodnocení všech těchto okolností uložil soud obžalovanému trest odnětí svobody ve výši dvou roků, tedy na dvou třetinách zákonné trestní sazby podle § 100 odst. 1 tr. zák. S ohledem na vysokou společenskou nebezpečnost, charakter skutku a dlouhodobé setrvávání obžalovaného při trestné činnosti, jakož i s ohledem na hlediska generální prevence, nemohl soud povolit obžalovanému podmíněný odklad výkonu uloženého trestu, trest je tedy nepodmíněný. Obžalovaný nebyl dosud soudně trestán, nevykonával tedy také dosud trest odnětí svobody. Proto byl ve smyslu § 39 a) odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen při výkonu trestu do prvé nápravně výchovné skupiny. Proti tomuto rozsudku je možné odvolání do osmi dnů od doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Liberci, rozhoduje o něm Krajský soud v Ústí n. L. V Liberci dne 6. července 1978 JUDr. Milada Rosenbergová v. r.(b) Městský soud v Praze, soudní spis k případu Petra Uhla a spol. (spis. zn. 1 T 23/79) uložený jako příloha rehabilitačního spisu, spis. zn. Rt 419/90. – Opis,(c) strojopis, 5 stran. (a) V pravém horním rohu je opis razítka s textem: „Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 7. 1978 – podpis nečitelný, v. r.“, nad názvem státu upozornění o tom, že v originálu je otištěn státní znak. Pod názvem státu je uvedena spisová značka „1 T 497/78 – 174“. (b) Následuje poznámka o osobě zodpovědné za správnost vyhotovení a o tom, že v originálu rozsudku je umístěno razítko. V levém dolním rohu je dále poznámka o tom, že za správnost opisu je zodpovědná pprap. Ivana Urbanová, její vlastnoruční podpis, razítko Krajské správy SNB – odboru vyšetřování StB Ústí nad Labem a datum vyhotovení opisu 22. 3. 1979. (c) Opis rozsudku nacházející se v soudním spisu k případu Petra Uhla a spol. byl zvolen pro editování proto, že v soudním spisu k případu J. Veselého se nachází pouze koncept rozsudku a opis rozsudku uložený v Archivu bezpečnostních sil ve vyšetřovacím spisu k tomuto případu je hůře čitelný. (1) Ministerstva spravedlnosti. (2) Závodní výbor Revolučního odborového hnutí. (3) Nedatovaný posudek znalců z oboru psychiatrie primáře psychiatrického oddělení Krajské nemocnice v Ústí nad Labem MUDr. Jaroslava Tržického a lékaře tohoto oddělení MUDr. Ericha Sýkory viz in: OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV.

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 97

16.7.2013 8:30:22

Jaroslav Pažout | Za psaní dopisů na dva roky do vězení Případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností

MATERIÁLIE

1978, 11. října. – Sdělení VONS č. 45 obsahující nepřesnou informaci o držení Jiřího Veselého obviněného z trestného činu pobuřování ve vazbě.

Od 23. března 1978 je ve vazbě Jiří Veselý, bytem Liberec – Králův Háj, Kubánská 378. Je obviněn z trestného činu pobuřování (§ 100, odst. 1, písm. a tr. z.), jehož se měl dopustit dlouhodobým zasíláním dopisů státním orgánům; tyto dopisy měly charakter sociologických a politologických studií kritického zaměření. Hlavní líčení se mělo konat již v červnu t. r., ale jeho termín byl několikrát přesunut.(1) Jiří Veselý byl do roku 1969 středoškolským profesorem na Střední ekonomické škole v Liberci; pro své postoje z let 1968–69 byl propuštěn a po období nezaměstnanosti pracoval až do svého zadržení v advokátní poradně.(2) Jeho manželka (bytem tamtéž) je učitelka, mají dvě děti (12 a 16 let). Zdravotní stav J. Veselého se v průběhu vazby zhoršil. Informace o Chartě 77, r. 1, č. 11/1978, s. 21. – Strojopis, ormig. (1) J. Veselý byl ve skutečnosti již 6. července 1978 odsouzen Okresním soudem v Liberci. Proti rozsudku se neodvolal, ten tak nabyl právní moci 25. července 1978. Viz dokument č. 6. (2) J. Veselý působil od roku 1971 do roku 1973 na Střední ekonomické škole v Jablonci nad Nisou a poté jako podnikový právník v závodu 05 Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci. Viz protokol z výslechu J. Veselého na odboru vyšetřování StB Krajské správy SNB Ústí nad Labem uskutečněného 14. 4. 1978. OS v Liberci, soudní spis k případu J. Veselého (spis. zn. 1 T 497/78) uložený jako příloha k rehabilitačnímu spisu, spis. zn. 6 Rt 55/90; též ABS, vyšetřovací spis k případu J. Veselého, spis. zn. V 9659 MV.

1979, 19. února, Riverside (Kalifornie, USA).(a) – Dopis člena americké skupiny Amnesty International č. 66 Michaela F. Dunna ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi obsahující žádost o propuštění Jiřího Veselého nacházejícího se ve špatném zdravotním stavu z vazby a ukončení jeho trestního stíhání.

Your Excellency: As a member of Group USA 166 of Amnesty International, I am writing to bring to your attention the circumstances under which Mr. Jiri Vesely has been arrested and detained under Article 100, Part 1 of the Czechoslovak Penal Code. I understand that Mr. Vesely was taken into kustody on 23 March, 1978, and charged with incitement. Specifically, he is alleged to have sent letters to Czechoslovak authorities in which he criticized political and social conditions in the Czechoslovak Socialist Republic. However,we understand that Mr. Vesely did not act out of hostility to the government, but instead exercised his right to freedom of expression guaranteed to him by Article 19 of the International Covenant of Civil and Political Rights. As you know, Article 19 wasratified by the Czechoslovak Socialist Republic and therefore is part of Czechoslovak law. Article 19 established that everyone has the right to freedom of opinion and expression. This right includes freedom to hold opinions without interference and to seek, receive and impart information and ideas through any media and regardless of frontiers. Although Mr. Vesely was arrested on the 23rd of March, 1978 in Liberec (nearly one year ago), as yet no trial has taken place.(1) I understand that while in prison Mr. Vesely´s health has deteriorated and now is considered poor. Therefore, based on the above information, I appeal to you and the Czechoslovak Socialist Republic that the criminal proceedings against Mr. Jiri Vesely be suspended and he be released from pre-trial detention on the grounds that Article 19 of the International Covenant on Civil and Political Rights guarantees his right to freedom of expression. If the conditons of Mr. Vesely´s arrest and detention are different from those stated above, please provide us with a letter clarifying the legal grounds for the continuing detention of Mr. Vesely. Also, we would appreciate very much receiving information from you concerning the present location of Mr. Vesely and the present status of his health. Yours Sincerely and Respectfully Dr. Michael F. Dunn(b) 98

FONTES_NISAAE_13_01.indd 98

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:22

MATERIÁLIE

Katedra historie FP TUL

Městský soud v Praze, soudní spis k případu Petra Uhla a spol. (spis. zn. 1 T 23/79) uložený jako příloha rehabilitačního spisu, spis. zn. Rt 419/90. – Kopie, strojopis, 1 strana.(2) (a) Přesná adresa odesilatele byla uvedená v pravém horním rohu: 250 East Blaine, Riverside, California 92507, U.S.A. (b) Připojen vlastnoruční podpis. (1) Jedná se o mylnou informaci. J. Veselý byl již 6. července 1978 odsouzen Okresním soudem v Liberci. Viz dokument č. 6. (2) Ve spisu byl k dopisu přiložen jeho úřední překlad do češtiny:

„Vaše excelence, jako člen Mezinárodní amnestie skupiny 166 v USA Vám píši, abych Vás upozornil na okolnosti, za kterých pan Jiří Veselý byl zatčen a je vězněn pro trestný čin podle § 100 odst. 1 tr. z. Vyrozumívám, že pan Veselý byl vzat do vazby 23. března 1978 a obviněn z podněcování. Zejména prý posílal dopisy československým úřadům, v nichž kritizoval politické a sociální podmínky v ČSSR. My jsme však toho názoru, že pan Veselý nejednal z nepřátelství k vládě, nýbrž vykonával své právo na svobodu projevu zaručené mu čl. 19 Mezinárodní dohody o občanských a politických právech. Jak víte, čl. 19 byl ratifikován ČSSR a je součástí československého právního řádu. Článek 19 stanoví, že každý má právo na svobodu mínění a projevu. Toto právo zahrnuje svobodu mínění bez jakýchkoliv zásahů a svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat zprávy a ideje, jakýmikoliv prostředky a nehledě na státní hranice. Ačkoliv p. Veselý byl zatčen 23. března 1978 v Liberci, (asi před rokem), dosud se nekonalo hlavní líčení. Dovídám se, že za pobytu ve vězení se zdravotní stav pana Veselého zhoršil a je možno jej nyní označit za špatný. Proto, opíraje se o shora uvedenou informaci, apeluji na Vás a na ČSSR, aby trestní řízení proti panu Jiřímu Veselému bylo zastaveno a aby byl propuštěn z vyšetřovací vazby z toho důvodu, že čl. 19 Mezinárodní dohody o občanských a politických právech zaručuje jeho právo na svobodu projevu. Jsou-li životní podmínky pana Veselého ve vazbě jiné, než jsem uvedl shora, prosím, napište nám dopis objasňující zákonné důvody pro trvání vazby pana Veselého. Také bychom velmi rádi dostali od Vás zprávu o nynějším pobytu pana Veselého a jeho nynějším zdravotním stavu.

S úctou dr. Michael F. Dunn, v. r.“

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 99

16.7.2013 8:30:22

STUDIE

Zprávy

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

100

FONTES_NISAAE_13_01.indd 100

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:22

Städtische Museen Zittau XY

ZPRÁVY

Johanna von Herzogenberg und ihre Bedeutung als Bohemica-Autorin

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

MARIUS WINZELER

Wer dastext Hlavní Glück hatte, mit Johanna von Herzogenberg (1921–2012) durch Böhmen zu reisen und ihren Geburtsort Schloss Sychrov aufzusuchen, wird ihr profundes Wissen, ihre Gabe komplizierteste historische Situationen klar und eingängig zu schildern, die Liebe zu den Orten ihrer Herkunft und Kindheit und ihre mitreißende Begeisterung für die europäische Kultur ihrer Heimat nie vergessen. Sychrov, Kindheitsparadies und bis zuletzt auch imaginäres Zuhause, war Ausgangspunkt auch hinsichtlich ihres historischen Verständnisses – mütterlicherseits von den Rohan abstammend, stammten auch die väterlichen Herzogenbergs als Piccot de Peccaduc aus der Normandie. Französisches mischte sich ganz selbstverständlich mit Österreichischem und Böhmischem. Ihr letztes Buchprojekt war dieser Geschichte gewidmet – „Kinder im Schloss“ lautete der Arbeitstitel; es sollte ein Kinderbuch werden, doch vermochte die Autorin dieses Vorhaben nicht mehr zu vollenden.1 Bis ins höchste Alter mühelos vom Deutschen ins Tschechische wechselnd und jener zweiten Sprache seit ihrer Kindheit mit besonderer Empathie verbunden, hat sie durch ihre Vermittlung von historischen und kunsthistorischen Zusammenhängen wesentlich zur Annäherung und Versöhnung zwischen Tschechen und Deutschen nach 1945 beigetragen. Das war auch ein zentrales Anliegen ihrer Tätigkeit als Autorin zahlreicher Aufsätze, Ausstellungskataloge und vor allem von wegweisenden Reiseführern: Mit ihren Büchern erreichte sie über Jahrzehnte eine große Leserschaft, der sie ein einzigartig weites und breites Panorama böhmischer Kunst- und Kulturgeschichte schenkte. Die Voraussetzungen dafür erlangte sie an der deutschen Prager Karl-Ferdinands-Universität – im Hauptfach studierte sie Germanistik bei Erich Trunz, im Nebenfach Kunstgeschichte bei Karl Maria Svoboda, Erich Bachmann und mit Götz Fehr. Mit der gesamten deutschsprachigen kunstgeschichtlichen Forschung über Böhmen und Mähren war sie familiär vertraut; auch mit vielen tschechischen Kolleginnen und Kollegen war sie Zeit Lebens befreundet. Schon während der Protektoratszeit hatte sie besonderes Interesse an der tschechischen Tradition und Gegenwart – als Götz Fehr sie erstmals zum Slavín auf dem Vyšehrad geführt hatXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 101

te, wurde ihr bewusst, wie falsch und chauvinistisch der damals verbreitete Slogan „In Prag sprechen die Steine deutsch“ war.2 Nach ihrer Vertreibung nach Bayern 1946 absolvierte sie eine Ausbildung als Verlagsbuchhändlerin und erwarb sich erste Meriten als Autorin eines Kunstreiseführers durch Bayern und dessen böhmisches Grenzgebiet. Eindrücklich schilderte Ferdinand Seibt, wie er 1949 Johanna von Herzogenberg bei einer Studentenzusammenkunft in München erstmals erlebt hatte, als sie über Böhmen sprach: „Nur Phantasten bauten politische Brücken in das verlorene Böhmen. Damals versuchte Johanna von Herzogenberg in uns zu wecken, was man im Rückblick als böhmischen Patriotismus bezeichnen könnte. Ohne politischen Zungenschlag. Und doch eine grundlegende Korrektur des Geschichtsbildes aus Hitlers Zeiten.“3 Nachdem sie 1952 Geschäftsführerin des Adalbert Stifter Vereines geworden, dessen Aufgabe es nach ihren Worten war, „ein Sammelpunkt von Künstlern und Wissenschaftlern aus den böhmischen Ländern zu werden, ihnen Nothelfer, Wegweiser, Förderer zu sein, als Kulturwerk eine Brücke zwischen Einheimischen und Vertriebenen, Deutschen und Tschechen zu bilden“4, konnte sie ihre publizistische Tätigkeit intensivieren. Sie schlug dabei von Karl IV., den böhmischen Gnadenstätten, historischen Ansichten, dem hl. Johannes Nepomuk über Krippenkunst, zeitgenössische sudetendeutsche Künstler bis zu der ihr besonders wichtigen Jakobskirche in Letařovice bei Sychrov einen Bogen, der in ihrer Autobiografie „Bilderbogen. Aus meinem Leben“ 1999 eine zeitgeschichtliche Spiegelung gefunden hat. Immer ist historisches und kunsthistorisches Wissen, sind genaue Recherchen mit einem subjektiv essayistischen Stil verbunden, was diese Texte so farbig und lebhaft erscheinen lässt. Und diese schriftstellerische Dimension prädestinierte sie zur Reiseschriftstellerin, worauf hier etwas ausführlicher eingegangen werden soll, gerade weil Reiseführer in der Regel nicht als wissenschaftliche Texte anerkannt werden, im besten Sinn jedoch populärwissenschaftlich von höchster Bedeutung sein können. 1966 erschien die erste Auflage ihres Buches über Prag– es sollte zu den erfolgreichsten Titeln der Reihe

Johanna von Herzogenberg

1_Brief von Johanna von Herzogenberg an den Autor vom 2. 7. 2007. Sie verstarb am 20. Januar 2012; vgl. die Nachrufe von Miloš Kadlec ( KADLEC, Miloš. Johanna von Herzogenberg. Nekrolog, Fontes Nissae XIII, 2012, 1 s. 75. ISSN 1213-5097) sowie von Martin Krsek (Mladá fronta DNES – severní Čechy, 23. 2. 2012, s. 3). 2_Johanna von Herzogenberg. Bilderbogen. Aus meinem Leben, München 1999, s. 75. 3_Ebd., s. 9. 4_Ebd., s. 143.

101

16.7.2013 8:30:22

Ivan PeřinaMuseen | Studniční zařízení na hradě Hrubá Skála Städtische Zittau

ZPRÁVY

Hlavní text

5_Dies.,zmínky Drobné Prag. Ein o Bredovské Führer, zahradě nacházíme München, 8. Aufl v Uměleckých age 1990, s. XXIII. 6_Dies., Zwischen Donau und Moldau. Bayerischer Wald und Böhmerwald. Das Mühlviertel und Südböhmen, München 1968, s. 10.

102

FONTES_NISAAE_13_01.indd 102

der „Landschaftsbücher“ im Verlag Prestel in München werden. Aus familiärer Vertrautheit gepaart mit solider Fachkenntnis schrieb Johanna von Herzogenberg ein unübertroffenes, freilich nur der deutschsprachigen Leserschaft zugängliches Porträt der Goldenen Stadt – vielgeliebt und erfolgreich wurde das Buch in neun weiteren Auflagen sowie Lizenzausgaben vorgelegt. Die Autorin widmete das Buch „den Prager Freunden“; in der erweiterten 8. Auflage von 1990 stellte sie dem Haupttext ein Kapitel „Wiedersehen mit Prag“ voran, das mit den Worten schließt: „Prag ist so lebendig! Durch diese junge und alte Stadt will ich mit meinen Freunden gehen, mit denen, die sie schon kennen und lieben, und mit denen, die sie neu entdecken und lieben lernen.“5 Zweifellos ist ihr dies geglückt: Vom Hradschin über die Kleinseite auf den Vyšehrad, über die Karlsbrücke und in die Altstadt und die Neustadt sowie zu wichtigen Plätzen vor der alten Stadt geleitete sie schon Abertausende von Pragbesuchern. Ihre subjektiven Beschreibungen sind stets überaus bunt und verraten den geschulten Blick der Kunsthistorikerin, die es versteht, Geschautes und darin Verstecktes in ebenso anschauliche wie präzise Worte umzusetzen. Wie kaum einer anderen Kunst- und Reiseschriftstellerin gelang es Johanna von Herzogenberg mit dem ihr eigenen literarischen Klang, der aus ihrer Rede, dem weichen böhmischen Deutsch ihrer Jugend genährt ist, ein Bild zu malen, in dem historische und künstlerische Ereignisse und Momente sich in faszinierender Selbstverständlichkeit, bei großer Dichte und Faktenlage, aber doch voller Stimmung und Atmosphäre ergänzen. Dabei sind ihre Schilderungen nie sentimental und weisen auch keinerlei chauvinistische Tendenz auf, doch beschönen sie auch nichts im Verhältnis der Tschechen und der Deutschen. Vielmehr erläutert sie die historischen Spannungen mit Gefühl und Sachverstand, Verständnis, Bedauern und manchmal auch mit einem unbestechlichen Humor, der elegant durch ein paar unverfängliche literarische Zitate unterstützt wird. Dies war 1966 alles andere als selbstverständlich und auch noch 1990 eher eine Ausnahme, wenn es um deutschsprachige Literatur zu Prag ging. Ein vergleichbar großer Erfolg war ihrem zweiten Landschaftsbuch zum Land „zwischen Donau und

Moldau“ leider nicht beschieden – zu Unrecht, aber aus dem zeitlichen Kontext heraus verständlich: 1968 erschienen, konnte durch die Niederschlagung des Prager Frühlings der von der Autorin erhoffte Anreiz zu Wanderungen über die Grenzen nicht umgesetzt werden. Die Grenzen wurden nach ein paar Jahren erleichterter Durchlässigkeit wieder geschlossen. Für Johanna von Herzogenberg war dieser Vorgang besonders schmerzhaft – von 1972 bis 1988 erhielt sie kein Visum mehr für die Tschechoslowakei und durfte das Land nicht mehr betreten. Ihr Landschaftsbuch von 1968 erhielt dadurch den Charakter einer gedanklichen Reisebeschreibung, dem Andenken des Vaters gewidmet, der mit ihr als Kind zahlreiche Wanderungen in dieser Gegend unternommen hatte. Erstmals wurde in diesem Buch die böhmisch-bayerisch-oberösterreichische Kulturlandschaft als Einheit, als historisch gewachsenes Gebiet erfasst und mit den besonderen Verbindungen und Verknüpfungen beschrieben. „Dieses Buch hat sich zur Aufgabe gemacht“, so schrieb sie, „in sieben Abschnitten den alten Hauptstraßen, die dieses Waldgebiet durchqueren, nachzuziehen.“ Und: „Wir werden ‚erfahren’, wie verwandt und doch verschieden die drei Nachbarn Böhmen, Bayern und Österreich sind, wie sie aus dieser Nachbarschaft und Verwandtschaft weder in guten noch bösen Tagen entlassen werden können“.6 Erstaunlicherweise hat dieses wegweisend grenzübergreifende Buch bis heute keinen Nachfolger gefunden. Zumindest in der deutschen Sprache gibt keine schöneren Liebeserklärungen an das Land im Herzen Europas, dessen Kultur, Geschichte, Kunst. Dies wiegt als schriftliches Vermächtnis nicht gering und mag Ansporn sein, gerade auch in der grenznahen Kindheitslandschaft der Autorin an deren wegweisendes Werk weiter anzuknüpfen. Auswahlbibliographie – Werke Johanna von Herzogenbergs zur böhmischen Kunst- und Kulturgeschichte 1. Adalbert Stifter. Ausstellung zum 150. Geburtstag, München 1955. 2. Prags Heiligtümer, in: Prag. Merian, Hamburg 1961, S. 37–38. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:22

Städtische Museen Zittau

ZPRÁVY

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

3. Am Goldenen Steig, Passau 1964. Hlavní text 4. Am Rande des Böhmerwaldes, Passau 1965. 5. Gnadenstätten in Böhmen und Mähren, München 1966. 6. Prag. Ein Führer, München, 1. Auflage 1966 (9 Auflagen bis 1997; Lizenzausgabe und Taschenbuch 1999). 7. Zwischen Donau und Moldau. Bayerischer Wald und Böhmerwald. Das Mühlviertel und Südböhmen, München 1968. 8. Die Moldau, Passau 1968. 9. Zum Kult des hl. Johannes von Nepomuk, in: Johannes von Nepomuk, hrsg. von Franz Matsche (Ausstellungskatalog Oberhausmuseum Passau), Passau 1971, S. 25–35. 10. Marianische Geographie an böhmischen Wallfahrtsorte: der Weiße Berg, Rimau in Südböhmen, der Heilige Berg, in: Alte und moderne Kunst 16 (1971), Heft 114, S. 9–21. 11. Zum Kult des hl. Johannes von Nepomuk, in: Johannes von Nepomuk. Variationen zum Thema, hrsg. von Karl B. Heppe, Johanna von Herzogenberg, Franz Matsche, München 1973, S. 25–36. 12. Mähren – malerische Ansichten aus Romantik und Biedermeier, in: Weltkunst 45 (1975), S. 1684–1685. 13. Schloss Sichrow in Nordböhmen, in: Historismus und Schlossbau, hrsg. von Renate Wagner-Rieger (Studien zur Kunst des 19. Jahrhunderts), München 1975, S. 151–153. 14. Und sie eilten nach Bethlehem. Die Krippe aus Trebitsch, München 1976 (schwedisch, Stockholm 1992). 15. Otto Herbert Hajek: Aus meinem Atelier – Farbwege, Plastik, Bilder, Graphik, Ausstellungskatalog Ostdeutsche Galerie Regensburg 1976 (zusammen mit Götz Fehr und Ulrich Wiesner). 16. Katalog der Sudetendeutschen Galerie, Kunsthalle Passau 1977. 17. Die Bildnisse Kaiser Karl IV., in: Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen, hrsg. von Ferdinand Seibt, München 1977, S. 324–334. 18. Kaiser Karl IV. 1316–1378. Führer durch die Ausstellung des Bayerischen Nationalmuseums München auf der Kaiserburg Nürnberg, München 1978. 19. Karl IV. Kaiser und Mäzen, in: Die Kunst und das schöne Heim 90 (1978), S. 469–472. 20. Johannes von Nepomuk in der Druckgraphik des XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 103

18. Jahrhunderts, in: Alte und moderne Kunst 25 (1980), Heft 170, S. 15–21. 21. Prag und Böhmen. Malerische Ansichten 1790– 1910, Ausstellungskatalog, Esslingen 1982. 22. Zu Johann Venutos böhmischen Veduten, in: Alte und moderne Kunst 28 (1983), Heft 190/191, S. 62–64. 23. Das Krönungsfest für König Leopold II. in Prag 1791. Bemerkungen zu fünf graphischen Blättern, in: Alte und moderne Kunst 28 (1983), Heft 189, S. 8–11. 24. Regensburg und Prag – Unvergleichliches vergleichen, in: Regensburger Almanach 1989, Regensburg 1988, S. 9–19. 25. Traumstraßen durch Böhmen, Mähren, die Slowakei, München 1989, 19912. 26. Johannes von Nepomuk 1393–1993, Ausstellungskatalog Bayerisches Nationalmuseum München 1993 (Herausgeberschaft zusammen mit Reinhold Baumstark und Peter Volk). 27. Traumreisen Böhmen, Mähren, Slowakei, München 1995. 28. Bilderbogen. Aus meinem Leben, München 1999. 29. Bronze, Silber, Gold. Böhmisches in Regensburg / Bronz, stříbro, zlato, in: Gold, Zinn, Fluorit. Beiträge zur bayerisch-böhmischen Montangeschichte / Zlato, cín, fluorit, hrsg. Helmut Wolf, Theuern 2000, S. 13–19. 30. Der heilige Apostel Jakob. Leben und Legende / Apoštol svatý Jakub Větší. Život a legenda. – Sechzig Tafeln der Holzdecke in der Friedhofskirche von Letařovice / Šedesát dřevěných nástropních desek ve hřbitovním kostele v Letařovicích, Praha 2000 (mit Beiträgen von Annemarie Hainz, Vítězlav Kolomazník). 31. Sión, Jeruzalém, Praha, katalog výstavy, Strahovská knihovna, Královská Kanonie premonstrátů na Strahově, Praha 2001. 32. Die Sammlung Hugo Bratmann, Mährische Ansichten aus vier Jahrhunderten, in: Das Wesen Österreichs ist nicht Zentrum, sondern Peripherie. Gedenkschrift für Hugo Rokyta (1912–1999), Furth im Wald 2002, S. 125–130. 33. Z mého života, Ústí nad Labem 2002. 34. Die Ostdeutsche Galerie in Regensburg 1957– 2007, in: Stifter-Jahrbuch N. F. 20 (2006), S. 205–211. 103

103

16.7.2013 8:30:22

STUDIE

Recenze

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

104

FONTES_NISAAE_13_01.indd 104

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:22

RECENZE

Dieter Klein. 100 Gablonzer Schönheiten = Jabloneckých krás: Architektur in Nordböhmen: Stuckdetails von Gablonzer Fassaden = Architektura v severních Čechách = Detaily fasád jabloneckých domů. München: Verlag Isar-Media, 2012. 159 s. V minulém roce vydalo mnichovské nakladatelství Isar-Media ve spolupráci se Státním okresním archivem v Jablonci nad Nisou, Statutárním městem Jablonec nad Nisou a dalšími institucemi bilingvní publikaci 100 jabloneckých krás, zaměřenou na stále ne zcela doceněnou architekturu někdejšího světového centra bižuterní výroby. Odrazovým můstkem se v tomto případě stala zřejmě další autorova kniha, napsaná ve spolupráci s Gabriele Stumpe Jugendstil im alten Gablonz z roku 2008. Dlužno však dodat, že ačkoliv se jedná bezesporu o záslužnou práci, celkový dojem z výsledné publikace je poněkud rozpačitý, kniha působí spíše jako šitá horkou jehlou. Jak napovídá i podtitul, práce se věnuje především pozoruhodnému souboru fasád výstavných jabloneckých domů, pocházejících z konce 19. a první dekády 20. století, přičemž navazuje na dlouholetou výzkumnou činnost autora, německého historika umění a kokonínského rodáka Dr. Dietera Kleina. Třebaže recenzovaný titul bezesporu nemá větší vědecké ambice, nelze přejít řadu slabin, které bohužel nepostrádá. To je patrné již u nízké kvality obrazového doprovodu, která je zarážející o to více, že se jedná v první řadě o obrazovou publikaci. Textová část je tím pádem poněkud upozaděna a je jí logicky věnován mnohem menší prostor. Proto je třeba kladně hodnotit fakt, že autor se alespoň pokusil zasadit jabloneckou architekturu do širšího středoevropského kontextu a zmapovat vlivy tehdejších kulturních center, Vídně a Mnichova. Vyhrazený prostor mu ovšem nedovolil plně využít tohoto potenciálu, a tak se zmíněné kapitoly omezují pouze na zkratkovitá a velmi zjednodušená tvrzení. Je škoda, že se autor nevěnuje blíže Drážďanům, které pro architekturu severních Čech sehrály v této době zcela zásadní úlohu. Je také s podivem, že kniha nereflektuje dostupné aktuální informace, například relativně nedávno uspořádanou výstavu, věnovanou osobnostem Josefa Zascheho a Roberta Hemmricha. Kvůli tomu někdy pokulhává autorské zařazení staveb – například exportní dům v Podhorské 37 není od Emiliana Herbiga, ale právě od architekta Hemmricha (s. 85). Stejně tak XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 105

Theodor Fischer nebyl spoluautorem pražského Cukrovarnického paláce (s. 28 a 30), což se podařilo již před několika lety prokazatelně doložit například Jindřichu Vybíralovi nebo Janu Mohrovi. Autorem budovy pošty nebyl Friedrich Satz, nýbrž Setz – paradoxem je, že se správným tvarem jména se lze v knize setkat u úvodního slova Miloše Kadlece z Národního památkového ústavu. Opatrný bych byl pak při tvrzení, že nikdo neví, jak se architekt Eduard Trossin jmenoval vlastním jménem, neboť celou řadu cenných informací lze čerpat z dobového denního tisku a navíc příjmení architekta, činného i ve Slezsku (Bytom, Katowice), bylo Trossin, nikoliv Trossina. Poněkud zvláštní je i stylové zařazení některých staveb. Co si má třeba čtenář představit pod zavádějícími pojmy „pražská secese“ u domu postaveného v duchu geometrické secese s neoklasicistními prvky, „styl neobarokního vídeňského předměstského paláce“ u běžného neorenesančního domu či „vídeňský styl takzvané Ringstrasse“, autorem viděný u spíše drobnějších jabloneckých neoslohových domů? Zamrzí i poněkud chaotický a nesystematický výběr dokumentovaných fasád, kdy se vedle sebe objevují skutečně cenné, hodnotné objekty spolu s přinejlepším průměrnými stavbami (např. s. 37, 91, 93, 107). Přitom u publikace tohoto typu lze očekávat větší důraz kladený na výběr sledovaných domů. Zvláštní také je, že u titulu, zaměřeného zejména na neoslohovou a secesní architekturu, otevírá obrazovou část osamocená art decová vila z roku 1925. Mnohdy zavádějící jsou pak popisky k jednotlivým stavbám. Výmluvným příkladem je popisek domu čp. 2055 v Poštovní ulici „okna jsou zachována v původní podobě“ na s. 97, ačkoliv před několika lety došlo k jejich kompletní výměně za plastová, což je patrné i na snímku. Za největší slabinu však považuji nepříliš kvalitní, otrocký překlad do češtiny, kdy se někdy objevují skutečně bizarní spojení. Například z obloučkové architektury a obloučkového stylu (Rundbogenarchitektur, Rundbogenstil) se zde stala mnichovská kruhová architektura (s. 25) a o pár stránek dále „užitný styl“. Takzvaná Ringstrasse zní obdobně absurdně, jako kdybychom mluvili o takzvaném Jablonci nad Nisou. Rovněž nahrazení maskaronů termínem maska není příliš šťastné, putti nejsou andílci ani andělé a mohli bychom pokračovat dále. Je nabíledni, že v tomto ohledu selhala (pokud vůbec byla) zejména redakce, neboť výjimkou není ani odlišný překlad téhož – např. výstava Splátka dluhu se objevuje jak v tomto správném tvaru, tak i jako „Vyrovnání dluhu“. Co tedy říci na závěr? I přes výše zmíněné nedostatky si publikace nejspíš své čtenáře najde. Lze ovšem litovat, že její výsledná podoba nesplnila očekávání, která u odborné i laické veřejnosti vzbuzovala. S nekvalitně odvedenou redakcí kontrastuje i nemalá prodejní cena. V tomto

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

105

16.7.2013 8:30:23

RECENZE ohledu se rozhodně nepodařilo navázat na obsahově i graficky mnohem kvalitnější starší publikace, věnované jablonecké architektuře, ať už se jedná o výpravné Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou nebo zdařilou monografii věnovanou jablonecké radnici. Proto nezbývá

než konstatovat, že se bohužel jedná o další promarněnou šanci seznámit návštěvníky i obyvatele města blíže s cenným a dlouhá léta opomíjeným architektonickým bohatstvím severních Čech.

Jakub Šrek. Žulové lomy Liberecka a Jablonecka

lasti nás informuje o počátcích zpracování žuly, pozdějším vzniku lomů, jejich zániku či integraci a poválečném vývoji národních podniků zabývajících se těžební činností. Pozornost je tak věnována u liberecké žuly těžbě v rochlických lomech, v Ruprechticích, v Hraničné, Horní Hraničné a v Oldřichově v Hájích. Železnobrodská žula byla ve větší míře lámána na Černé Studnici, v okolí Milířů, Vratislavic nad Nisou a Rádla. Fojtecká žula, která v současné době již dolována není, má staré lomy v okolí Fojtky. Poslední, otevřený až do roku 1972, se nacházel v Rudolfově. V třetí samostatné části jsme seznamováni po jednotlivých pracujících lomech s technologií těžby a zpracování. Na snímcích jsou zobrazeny staré kamenické nástroje a nářadí s uvedenými popiskami, vyfotografovány některé stroje a pracovní postupy. Samostatnou kapitolku tvoří některé významné realizace, na které byla použita zdejší žula, např. Nová scéna Národního divadla, Slivický památník, již zničené sousoší se Stalinem v Praze na Letné, stanice metra a další. Publikace je vybavena bohatým fotografickým materiálem, a to jak snímky přibližujícími současnost, tak historickými fotografiemi.

Liberec, Nakladatelství Petr Polda, 2012. 64 s. K dvacátému výročí firmy LIGRANIT vychází populárněnaučná práce jejího pracovníka Jakuba Šreka: Žulové lomy Liberecka a Jablonecka. Autor nezapře odbornou erudici absolventa Vysoké školy báňské v Ostravě, kde vystudoval obor lomařství na hornicko-geologické fakultě. Spojení odbornosti s praxí, pracuje na postu závodního lomů a vedoucího trhacích prací, a zájem o historii těžby se odráží v jednotlivých kapitolách knížky. Úvodem jsme nejprve seznámeni, přístupně laické veřejnosti, s geologickými poměry ložisek žuly v Jizerských horách. Mapka názorně zobrazuje výskyt hlavních druhů žuly, kterým jsou věnovány samostatné podkapitolky. Detailní fotografie leštěných vzorků liberecké, železnobrodské, jizerské a vzácné fojtecké žuly nám ukazují jejich odlišnosti a dávají možnost podle nich určovat původ kamenů použitých na stavbách či u výtvarných děl. Další kapitola Historie lomařství v ob-

Miloš Hořejší – Jiří Křížek a kol. Automobilismus a šlechta v českých zemích 1894–1945. Práce z dějin techniky a přírodních věd, svazek 31, Praha, Národní technické muzeum, 2012. 311 s. Tematicky široce rozkročený sborník jednadvaceti statí od dvaadvaceti autorů se čtenáři představuje v decentní, kultivované grafické úpravě, charakteristické pro ediční řadu Práce z dějin techniky a přírodních věd, vydávanou Národním technickým muzeem v Praze. 106

FONTES_NISAAE_13_01.indd 106

Jaroslav Zeman

Hana Chocholoušková

Jako hlavní autoři jsou uvedeni Miloš Hořejš, který kromě dvou rozsáhlých příspěvků o automobilech v domech Colloredo-Mannsfeldů a Czernin-Morzinů spolupracoval na dalších dvou kapitolách a zajišťoval redakci, a Jiří Křížek, který nás ve svém stručném příspěvku zavede na rohanský Sychrov. Jednotlivé stati, pojednávající z různých úhlů pohledu o vztahu aristokracie a automobilismu na našem území, vymezují léta 1894 a 1945. V chronologickém sledu tak defilují Arnošt Wratislaw z Mitrowic na kostitřasu – velocipedisty nelze od vývoje motorismu oddělit – a pomyslnou kavalkádu dvou-, tří- a čtyřstopých vozidel (ale i letadel) uzavírá poněkud pochmurně přepychový Horch 951A Pulllman, sloužící říšskému protektoru Konstantinu von Neurathovi. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:24

RECENZE Jak k nám promlouvají prameny ústy autorů jednotlivých statí? Dobu, kdy výbušnou energii motorů zastávala práce lidských svalů, přibližuje ve svém příspěvku o Českém klubu velocipedistů Jan Králík. Téměř detektivní kapitola Jana Hozáka se zabývá tajemnou jízdou automobilu Benz v pražských ulicích roku 1898. Týž autor nás prostřednictvím unikátního souboru fotografií přenáší do prostředí automobilových soutěží. Při prohlížení sugestivních snímků z roku 1909 zachycujících prestižní Jízdu prince Jindřicha nelze nevzpomenout Branaldova Dědečka automobilu. Pro nás není bez zajímavosti, že závodu se účastnil na voze Austro Daimler nejen Ferdinand Porsche, ale také textilní magnáti Alfred Ginzkey a Hugo a Oskar Klingerovi. Nanejvýš pozoruhodný vhled do zákulisí pozemkové reformy přináší příspěvek Pavla Dufka o Mořici de Forest. Do rodiny českého místodržitele Františka Thuna nás zvou Otto Chmelík a Jan Galandauer, jejichž líčení některých příhod Františka a jeho bratra Jaroslava vyvolává bezděčný úsměv. I do našeho regionu nás zavede Jan Němec, pojednávající o vojenských dobrovolnických motoristických sborech. Členy těchto „fešáckých“ jednotek byli zhusta právě šlechtici a mezi nimi i rohozecký Mikuláš Desfours-Walderode s vozem Laurin & Klement 28/32 HP. Vyčerpávající studie Markéty Slabové přenese čtenáře do garáží na jihočeském dominiu Schwarzenbergů. Za vrata garáží zámku Sychrov i pod kapoty jejich „obyvatel“ kratičce popatříme s Jiřím Křížkem a spěcháme do Dobříše, na Zbiroh a do Opočna. Právě tam se rozkládaly rozsáhlé majetky Colloredo-Mannsfeldů, kteří nové techniky – například v podobě parních vozů – bohatě využívali i při hospodaření. Průvodcem nám bude za pomoci mnoha fotografií Miloš Hořejš, který nám dá nahlédnout také mezi Czernin-Morziny. Ve stylisticky vytříbeném příspěvku Jiřího Senohrábka zakroužíme kolem vznikajícího střediska automobilového průmyslu, Mladé Boleslavi. Podíváme se nejen tam, ale zejména na zámek Loučeň, kde prince Ericha Thurna Taxise vozil známý motocyklový závodník Narcis Podsedníček. K fotografickým sbírkám se obracejí příspěvky Roberta Oppelta a Miloše Hořejše, kteří identifikovali majitele tatrovek, sloužících v rodině zchudlého šlechtice Maxmiliana von Sanleque, a Lucie Bláhové, jež se zabývá odrazem motorismu v rodových albech jihomoravských zámků. Průzkum zámeckých knihoven s ohledem na četnost motoristické literatury provedl Petr Mašek. Nejen na cesty, ale také do oblak nás zve Michal Plavec, který kromě Saschy Kolowrata připomíná opět Mikuláše Desfours-Walderode. Ten se stal roku 1902, kdy uskutečnil pět plaveb balónem v trvání 14 hodin a 48 minut, členem vídeňského aerokluXIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 107

bu. Podrobný vhled do prostředí autoklubů nabízejí statě Zdeňka Váchy a Milana Rudika. Dozvídáme se mimo jiné, že motoristické spolky v Liberci a Jablonci nad Nisou založené v letech 1905 a 1912 náležely k těm nejstarším u nás. Tvrzení o více než kladném vztahu aristokracie k automobilismu (a také o jejím ekonomickém postavení) potvrzuje text Lukáše Nachtmana o automobilce Laurin & Klement. Uvádí, že šlechtici „tvořili největší procento zákazníků/uživatelů motocyklů a automobilů L & K, následováni početnými skupinami farářů a lékařů“. V témže příspěvku se dozvídáme, že ve správní radě firmy L & K zasedal také baron Theodor Liebieg, zakladatel liberecké automobilky RAF a jeden z typických reprezentantů „bankovní a komínové šlechty“, stíhané skrývaným výsměchem jak ze strany měšťáků, nad které se povyšovala, tak ze strany staré rodové aristokracie, kde otevřený výsměch nahrazovalo v nejlepším případě trpné pohrdání. Navýsost zajímavý je text Jana Štemberka pojednávající nejen o rychlostních limitech. Čtenář se mj. dozvídá, že až do roku 1932 činila maximální povolená rychlost v obci pouhých 15 km/h, čímž se ovšem Československo dosti vymykalo ze společnosti průmyslově vyspělých zemí. Automobilista byl u nás ještě dlouho po 1. světové válce vnímán téměř jako veřejný nepřítel. Po statisticky laděné regionální sondě Petra Horáčka o automobilech L & K (později Škoda) v Chrudimi, Hradci Králové a Pardubicích následuje elstnerovský text Adély Jůnové-Mackové o československých automobilech v Orientu. Sborník uzavírají studie Pavla Zemana o autoparku prezidentské kanceláře předmnichovské republiky a již zmíněný text Michala Šimůnka a Miloše Hořejše o služebním voze protektora Konstatina von Neuratha. Tolik k obsahu. Přes určité počáteční obavy mohu konstatovat, že texty se až na zanedbatelné výjimky vyhnuly otevřené nebo skryté adoraci šlechty či leckdy špatně skrývanému vzdychání po domnělých „starých zlatých časech“. Tyto v posledních letech zaplevelují nejen publicistické práce, ale také společenský, a co hůře, historický diskurs. Na s. 8 zmiňované „…zkreslení a negativní zaujatost vůči nejmajetnější společenské vrstvě“ za minulého režimu se dnes mnohdy mění v nekritický obdiv, halený pláštíkem ahistorického idealismu. Devótní podtón, v solidní vědecké práci tak disharmonický, zaznívá v předloženém sborníku naštěstí jen v nezřetelném pianissimu. Předloženou knihu je tak třeba hodnotit jednoznačně kladně. Kolektiv autorů se chopil tématu, které doslova leželo na ulici (či spíše v kartonech archivních fondů). Jak je výstižně zmíněno v úvodu, „málokterý občanský držitel si mohl dovolit vedení potřebné evidence o používaných automobilech, tak jako tomu bylo

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

107

16.7.2013 8:30:24

RECENZE u šlechtických majitelů, kde měla tradice vedení spisoven a archivů bohatou tradici“. Nanejvýš záslužným počinem autorského kruhu je pak narušení přežívajícího stereotypu, který vnímá aristokracii v antagonistickém vztahu k průmyslové revoluci, technickým novinkám a kapitalistickým výrobním vztahům. Jak uvádí přední český historik 19. století Otto Urban ve své základní práci Česká společnost 1848–1918 na s. 289–290, šlechta “ztratila sice formálně svá privilegia a na nich založenou společenskou výlučnost, ale nadále si uchovala silný společenský vliv a nebyla zkrácena majetkově. Buržoazní konstituční monarchie tak poskytovala aristokracii mnohem větší prostor než republikánské zřízení. Šlechta měla především nadále v rukou obrovské pozemkové vlastnictví (…) Pozemková aristokracie se přizpůsobila kapitalistickým formám podnikání nejen na svých velkostatcích. V širokém měřítku se postupně šlechta podílela rovněž na kapitalistickém podnikání ve zcela netradičních a nových oborech. Při současném udržování pozemkového vlastnictví získala aristokracie pronikáním do sféry průmyslového a obchodního podnikání velice silné pozice, které do značné míry vysvětlují její celkový vliv na vnitřní i zahraniční politiku habsburské monarchie.“ Nic tak není vzdálenější pravdě než představa

pohoršeného starosvětského šlechtice na koni, poplašeného automobilem, za jehož volantem sedí zbohatnuvší továrník vzešlý z buržoazního prostředí. Co lze knize vytknout? Do jinak kvalitní redakce se vloudilo několik drobných chyb. Patří sem nejednotné citace denního tisku (s. 57 vs. s. 69) nebo internetových zdrojů (s. 68 vs. s. 71), či dublování jinak půvabného snímku dcery Františka Thuna za volantem silničního válce, který by však přeci jen stačil pouze jednou (s. 62 a s. 233). Hůře již vypadá nejednotné uvádění jména téže osoby (Mikuláš Desfours-Walderode na s. 67 a Nicolaus des Fours Walderode na s. 204). Vyloženě násilně pak působí hyperkorektní Albrecht „z Waldsteina“ na s. 113, když obecný úzus stanovuje český přepis. S ohledem na to, že hned v následující větě se týž „Waldstein“ proměňuje ve Valdštejna, jde spíše o pochybení korektury. Vyložených šotků je pomálu. Náleží k nim posunutí fotografií na s. 139 a snad pouze překlep v textu Jiřího Senohrábka na s. 141, který klade zrušení patrimoniální správy až do roku 1859. Thunovy „lodní statky“ na s. 51 pak měly být jistě spíše alodní. Výše uvedená hrstka chyb však nijak nesnižuje hodnotu po stránce obsahu i zpracování kvalitní publikace, představující významný příspěvek k bádání o dějinách automobilismu nejen v českých zemích.

Milan Hrabal. Hanka Krawcec, výtvarné dílo.

žen absolvovala grafickou speciálku Uměleckoprůmyslové školy v Drážďanech. Pracovala jako reklamní návrhářka a intenzivně se věnovala svým lužickosrbským kořenům. Druhou polovinu života prožila ve Varnsdorfu, kam odešla za svými stárnoucími rodiči poté, co byl jejich drážďanský byt zničen při bombardování města. V roce 1949 vstoupila do liberecké pobočky Svazu československých výtvarných umělců. Civilním zaměstnáním se snažila pokrýt nezbytné životní náklady, na které nedosáhla prodejem své volné tvorby. Po celé československé období byla v úzkém kontaktu s Lužickými Srby. Tyto a řada dalších skutečností jsou patrné nejen z podrobného životopisu, postaveného na rešerších archivních materiálů (dochované korespondenci a jiných dokumentech), ale také z reprodukcí tvorby v knize obsažených. Samotná stať se opírá o již publikované údaje, které Hrabal dále rozšířil o informace dochované ve fondu muzea ve Varnsdorfu, které spravuje část pozůstalosti

Recenze

Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf, 2011. 81 s.

108

FONTES_NISAAE_13_01.indd 108

Básník a překladatel Milan Hrabal shrnul v roce 2011 svůj dlouhodobý zájem o život a tvorbu malířky Hanky Krawcec do stejnojmenné monografie. Navázal na své předchozí studie publikované průběžně od roku 1996, ve kterých se snažil o shrnutí dosavadního poznání života a díla Hanky Krawcec. Nejnovější monografická práce je dvojjazyčná – český text kopíruje překlad do hornolužické srbštiny. Tato volba vychází z původu Hanky Krawcec, která se narodila v Drážďanech (13. 1. 1901 Drážďany – 19. 10. 1990 Filipov u Rumburka) do rodiny lužickosrbského skladatele a organizátora hudebního života v Lužici Bjarnata Krawce (Schneidera). Jako jedna z prvních

Petr Freiwillig

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:24

RECENZE Hanky Krawcec. Kniha nepostrádá poznámkový aparát, nenalezneme v ní však klasický rozbor pramenů a literatury, který by si kniha tohoto typu určitě zasloužila, nehledě k tomu, že zajisté bylo z čeho čerpat. Text je doprovázen archivními rodinnými fotografiemi jak z drážďanského, tak i poválečného života, zatímco obrazový materiál reprodukcí díla zachycuje především dobu poválečnou. Je rozdělen do logických tematických celků – ex libris, užité umění (plakáty, pozvánky, knižní grafika a další práce na zakázku), podobizny a další. Jak uvádí Milan Hrabal, výraznou, avšak zcela nedoceněnou kapitolou díla je zobrazení národních krojů. Národopis a zachycení lužickosrbské kultury je viditelně důležitým a naprosto svébytným prvkem tvor-

by Hanky Krawcec. Je to také jedna z nejdůležitějších součástí uvedené monografie, a to i přes to, že se z hlediska výtvarného umění jedná především o ilustrační materiál. Milanu Hrabalovi se podařilo shromáždit a rekapitulovat autorčino dílo dříve, než bude nenávratně rozprášeno, ukázat v něm celou škálu poloh a zároveň zdůraznit slovanské kořeny, které anticipovaly výtvarné směřování ženy-umělkyně v průběhu 20. století. Kniha o životě a díle Hanky Krawcec je důležitá také proto, že se zabývá zcela okrajovým a v dnešní době opomíjeným tématem národopisu. Připomíná historii Lužických Srbů a jejich měnící se postavení ve společnosti.

Kunstschätze des Mäzens Heinrich von Liebieg / Umělecké poklady mecenáše Heinricha von Liebiega.

Miloslava Melanová, Jan Mohr, Zuzana Štěpanovičová, Markéta Theinardtová), eine umfassende Synthese und Popularisierung fand jedoch nicht statt. Auch wenn es zweifellos Liberec gut angestanden hätte, die Initiative zu einem solchen Projekt zu ergreifen, blieb es einer Urgroßnichte des Sammlers und ihrer charmanten Hartnäckigkeit überlassen – Milicent Prinzessin zu Solms-Lich –, eine Institution in Frankfurt am Main für ein solches Unterfangen zu gewinnen, wofür man dankbar sein kann. Die von Heinrich von Liebieg am Main im heutigen Frankfurter Stadtteil Sachsenhausen errichtete Villa (heute Liebieghaus – Skulpturensammlung) kam leider als Ausstellungsort nicht in Betracht, doch fand sich im benachbarten privaten Museum Giersch, untergebracht in der 1910 errichteten Villa der Unternehmerfamilie Holzmann, ein idealer Partner. Zusammen mit erstmals gezeigten Leihgaben aus Familienbesitz, Originalmobiliar aus dem Frankfurter Liebieghaus und Fotos der Originalräume vermittelten die rund 150 Leihgaben aus Liberec eine gültige Vorstellung der Sammlungen Heinrich von Liebiegs, ausgezeichnet arrangiert und dokumentiert. Der Katalog dazu darf als Standardwerk gelten, sind doch darin nicht nur die Exponate in ausgezeichneter Qualität reproduziert und gruppenweise kommentiert, sondern mit fundierten Essays und grundlegenden wissenschaftlichen Beiträgen in einen vielfältigen Bezugsrahmen gestellt. Dabei werden in sinnfälliger Weise auch erstmals Frankfurt und Liberec miteinander verbunden, „zwei Städte, die Liebieg prägte“, da „dessen Spuren an beiden Orten immer noch zu finden sind“ (Jan Randáček).

hrsg. vom Museum Giersch, Frankfurt am Main, Petersberg: Verlag Michael Imhof 2012. 448 s.

Zum ersten Mal stellt die vorliegende, ebenso schwergewichtige wie attraktive Publikation den wichtigsten Sammler der Reichenberger Geschichte in umfassender Weise vor: Heinrich von Liebieg – realisiert als Katalog einer Ausstellung, die 2012/2013 gemeinsam mit der Oblastní galerie v Liberci und dem Severočeské muzeum v Liberci vom Museum Giersch in Frankfurt am Main ausgerichtet wurde. Wie die Ausstellung bietet der Katalog, wie Jan Randáček im Vorwort ausführt, „eine komplexe Sicht auf Heinrich Liebieg und stellt einen Sammler und Mäzen mit einer außergewöhnlichen Interessensspanne, eine Person mit Gefühl und Geschmack vor.“ Gleichzeitig wurde damit „eine große Schuld getilgt“, wie Jiří Křížek in seiner Einleitung hervorhob, da das Nordböhmische Museum zwar „auf seinen Schultern“ stehe, sein Name jedoch aus der öffentlichen Erinnerung und Wertschätzung verschwunden sei. Selbstverständlich haben in den letzten Jahren mehrere Ausstellungskataloge immer wieder auf die Bedeutung Heinrich von Liebiegs verwiesen und einzelne Sammlungsbereiche präsentiert (u. a. von XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 109

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

Anna Habánová

109

16.7.2013 8:30:24

Recenze

RECENZE

110

FONTES_NISAAE_13_01.indd 110

Bereits die Statistik liefert eine beeindruckende Vorstellung vom Umfang des Sammlungswesens und Mäzenatentums Heinrichs von Liebieg – seine Schenkungen von 225 Gemälden und Zeichnungen sowie von nahezu 2600 kunsthandwerklichen Artefakten ebenso wie seine finanziellen Donationen für soziale, karitative und kulturelle Zwecke oder seine Vermächtnisse an Immobilien. Doch über die reinen Zahlen hinaus ist es auch die besondere Qualität seines Sammlertums, die in der vorliegenden Publikation erstmals in diesem Umfang deutlich wird: Systematisch werden die historischen und kunsthistorischen Zusammenhänge von tschechischen und deutschen Fachleuten veranschaulicht. Ein konziser und präziser, reich illustrierter Überblick über die wirtschaftlichen Grundlagen von Miloslava Melanová (Textilunternehmer und Mäzene – die Familie Liebieg, S. 19–45) bildet den Anfang. Susanne Wartenberg stellt sodann unter Auswertung der Quellen und bisherigen Literatur den Sammler Heinrich von Liebieg vor (S. 57–83). Dabei gelingt ihr dank Berücksichtigung zahlreicher sammlungsgeschichtlicher Vergleichsstudien ein vielschichtiges Bild, das unser Wissen erheblich erweitert und die Wertigkeit der Kollektion in größeren Horizont einbettet. Ralph Gleis ist eine Darstellung des vom Sammler besonders bevorzugten Malers Eduard Charlement als „Salonmaler zwischen Wien und Paris“ zu verdanken (S. 151–167), während Anna Habánová neue Aufschlüsse über die Liebieg-Gemäldesammlung in ihrer Geschichte nach dem Tod des Sammlers referiert (Das Leben nach dem Leben, S. 179–195). Dass sie auch eine bestechende Auswahl von mit Liebiegs Vermächtnis nach 1904 erworbenen Kunstwerken vorstellt, gehört zu den besonderen Überraschungen des Gesamtprojekts. Doch auch die kunstgewerblichen Sammlungen Liebiegs und ihr Eingang in das Nordböhmische Gewerbemuseum kommen nicht zu kurz und werden von Jan Mohr mit wichtigen Ausführungen zur ursprünglichen Präsentation in eigens eingerichteten Räumen dargestellt (S. 213–229). In der Frankfurter Ausstellung waren in freier Anlehnung an die ursprüngliche Aufstellung der Sammlungen in Liebiegs Privaträumen in Reichenberg und Frankfurt Kunsthandwerk und Gemälde zusammengeführt, was dem Sammlungscharakter entsprach und die Frage aufwirft, ob man zukünftig in Liberec ein solches Konzept nicht auch verstärkt verfolgen

sollte, um dadurch der Sammlerpersönlichkeit – verdienterweise – mehr Präsenz und Gewicht zu verleihen. Ausgehend vom kulturgeschichtlich-ganzheitlichen Ansatz des Frankfurter Projekts wird folgerichtig dem architektonischen Wirken der Familie Liebieg und somit dem ursprünglichen baulichen Rahmen für die Sammlungen besonderer Tribut gezollt: Mit zahlreichen Plänen und Fotos fasst Petra Šternová die Geschichte der Liebiegschen Bauwerke in Liberec zusammen (S. 329–361). Der ausgezeichnete Aufsatz basiert auf langjährigen Forschungen der Autorin und bietet einen hervorragenden Überblick über das in dieser Form einzigartige architektonische Wirken der Unternehmerfamilie von den Fabrik- und Villengebäuden bis hin zum berühmten Liebiegstädtchen. In die Darstellung einbezogen sind auch die bedauerlicherweise zerstörten oder in schlechtem Zustand befindlichen Familiengrabstätten, hingegen verzichtete die Autorin darauf, die mäzenatische Einflussnahme und Förderung von kommunalen und kirchlichen Bauten zu behandeln, was in Hinblick auf so signifikante Bauwerke wie das Reichenberger Rathaus oder die Kirche St. Vinzenz von Paul durchaus lohnenswert erscheint. Hervorzuheben ist darüber hinaus die ausführliche Würdigung des Frankfurter Liebieghauses durch Barbara Six (S. 363– 391). Dieser Bau ist nicht nur durch ihre ikonografischen Reminiszenzen an Reichenberg bemerkenswert, sondern zeugte mit seiner reichen Ausstattung besonders eindrücklich vom persönlichen Kunstverständnis Heinrich von Liebiegs – verdeutlicht durch die Gegenüberstellung einzelner Originalmöbel mit Fotos der einstigen Interieurs. Abgerundet wird der Band durch eine tabellarische Biografie des Sammlers unter Einbeziehung von bisher kaum bekannten Details (Susanne Wartenberg, S. 411–429). Besondere Hervorhebung verdient schließlich die umsichtige und sensible Übersetzung von Hana Spijkers, wodurch die Erkenntnisse von Ausstellung und Katalog der deutschen wie der tschechischen Öffentlichkeit gleichermaßen zugänglich gemacht werden. Insgesamt stellt der vorliegende Band einen Meilenstein in der Bearbeitung und Vermittlung der Kunst- und Kulturgeschichte von Reichenberg und Liberec dar, dem man eine große Verbreitung wünscht und der hoffentlich weitere vertiefende Forschungen anregen wird. Marius Winzeler

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:24

FONTES_NISAAE_13_01.indd 111

Resume

Die Sgraffiti auf Burg und Schloss Friedland. Einige Anmerkungen zu deren Interpretation_Zeichnungen des österreichischen Malers von Genreszenen und Tieren Carl Pischinger aus dem Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Den Zeiten zum Trotz. Bericht über historische Glockenkollektionen auf den Schlössern Hrubý Rohozec und Sychrov_Die Tschechoslowakische hussitische Kirche und ihre Glaubensgemeinden im Kreise Liberec_Der Bezirks-Nationalausschuss (ONV) Liberec in den Jahren 1960–1990 Entwicklung der Verwaltung – II. Teil ( II. Teil 1969–1980)_Wegen Briefen zwei Jahre Gefängnis_Sgraffito na zamku i pałacu Frýdlant. Kilka uwag dotyczących interpretacji_Rysunki austriackiego malarza scen rodzajowych i zwierząt Carla Pischingera z zasobów ruchomych Hrubý Rohozec_Wbrew wiekom. Raport o historycznych zespołach dzwonów na zamkach Hrubý Rohozec i Sychrov_Kościół Czechosłowacki Husycki i jego zbory w Kraju Libereckim_ ONV Liberec w latach 1960-1990 – rozwój administracyjny powiatu Liberec. Część II. (1969–1980)_Za pisanie listów do więzienia na dwa lata Przypadek Jiřígo Veselego skazanego w okresie tzw. normalizacji za rozsyłanie listów krytycznych_Die Sgraffiti auf Burg und Schloss Friedland. Einige Anmerkungen zu deren Interpretation_Zeichnungen des österreichischen Malers von Genreszenen und Tieren Carl Pischinger aus dem Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Den Zeiten zum Trotz. Bericht über historische Glockenkollektionen auf den Schlössern Hrubý Rohozec und Sychrov_Die Tschechoslowakische hussitische Kirche und ihre Glaubensgemeinden im Kreise Liberec_Der Bezirks-Nationalausschuss (ONV) Liberec in den Jahren 1960–1990 Entwicklung der Verwaltung – II. Teil ( II. Teil 1969–1980)_Wegen Briefen zwei Jahre Gefängnis_Sgraffito na zamku i pałacu Frýdlant. Kilka uwag dotyczących interpretacji_Rysunki austriackiego malarza scen rodzajowych i zwierząt Carla Pischingera z zasobów ruchomych Hrubý Rohozec_Wbrew wiekom. Raport o historycznych zespołach dzwonów na zamkach Hrubý Rohozec i Sychrov_Kościół Czechosłowacki Husycki i jego zbory w Kraju Libereckim_ ONV Liberec w latach 1960-1990 – rozwój administracyjny powiatu Liberec. Część II. (1969–1980)_Za pisanie listów do więzienia na dwa lata Przypadek Jiřígo Veselego skazanego w okresie tzw. normalizacji za rozsyłanie listów krytycznych_Die Sgraffiti auf Burg und Schloss Friedland. Einige Anmerkungen zu deren Interpretation_Zeichnungen des österreichischen Malers von Genreszenen und Tieren Carl Pischinger aus dem Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Den Zeiten zum Trotz. Bericht über historische Glockenkollektionen auf den Schlössern Hrubý Rohozec und Sychrov_Die Tschechoslowakische hussitische Kirche und ihre Glaubensgemeinden im Kreise Liberec_Der Bezirks-Nationalausschuss (ONV) Liberec in den Jahren 1960–1990 Entwicklung der Verwaltung – II. Teil ( II. Teil 1969–1980)_Wegen Briefen zwei Jahre Gefängnis_Sgraffito na zamku i pałacu Frýdlant. Kilka uwag dotyczących interpretacji_Rysunki austriackiego malarza scen rodzajowych i zwierząt Carla Pischingera z zasobów ruchomych Hrubý Rohozec_Wbrew wiekom. Raport o historycznych zespołach dzwonów na zamkach Hrubý Rohozec i Sychrov_Kościół Czechosłowacki Husycki i jego zbory w Kraju Libereckim_ ONV Liberec w latach 1960-1990 – rozwój administracyjny powiatu Liberec. Część II. (1969–1980)_Za pisanie listów do więzienia na dwa lata Przypadek Jiřígo Veselego skazanego w okresie tzw. normalizacji za rozsyłanie listów krytycznych_Die Sgraffiti auf Burg und Schloss Friedland. Einige Anmerkungen zu deren Interpretation_Zeichnungen des österreichischen Malers von Genreszenen und Tieren Carl Pischinger aus dem Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Den Zeiten zum Trotz. Bericht über historische Glockenkollektionen auf den Schlössern Hrubý Rohozec und Sychrov_Die Tschechoslowakische hussitische Kir-

16.7.2013 8:30:24

RESUME

Zusammenfassung Die Sgraffiti auf Burg und Schloss Friedland. Einige Anmerkungen zu deren Interpretation Milan Svoboda | Die Studie beschäftigt sich mit der ikonographischen Interpretation der Sgraffitofassade der Burg Friedland in Nordböhmen. Die Fassade des Renaissancepalastes, der am Ende des 16. Jahrhunderts zwischen die älteren gotischen bestehenden Burganlagen und einen Wehrturm eingegliedert wurde, war höchstwahrscheinlich schon um das Jahr 1593 mit den Sgraffiti bedeckt. Diese wurden im Jahre 1960 durch Miroslav Kolář und Kollegen bei einer umfangreichen Erforschung entdeckt. Die damaligen Mitteilungen über diese Restaurierung sind sehr knapp und bündig. Sie beschränken sich auf eine technische Aufzählung der Baurenovierungen. Informationen über die Restaurierungsarbeiten auf Burg und Schloss Friedland wurden damals in den Zeitungen und Fachzeitschriften nicht erwähnt. Bisher hat also niemand seine fachmännische Aufmerksamkeit der ikonographischen Deutung der Sgraffitoausschmückung gewidmet. Noch dazu erforschte auch niemand die graphischen Vorlagen für die Fassade des Renaissancepalastes. Außer den üblichen Abbildungen der damaligen adeligen Unterhaltung (Waldjagd) sind auf der Fassade Szenen aus dem Söldnerleben zu sehen (Würfelspiel im Feldlager). Wichtig ist aber ein Komplex der verschiedenen Konflikte, die in einzelnen Feldern zu sehen sind. Unter Berücksichtigung der Karriere und Bildung des Freiherrn Melchior von Redern, vor allem seiner Studien- oder „Kavaliersreise“ durch West- und Südeuropa, und unter Berücksichtigung der Tatsache, dass Melchior die „Bartholomäusnacht“ (auch genannt: „Pariser Bluthochzeit“) vor Ort miterlebt hat, ist der Autor dieser Studie wohl zu einer glaubwürdigen Interpretation der Sgraffitoausschmückung gelangt. Diese wurde ausgeführt mit Hilfe der damals populären graphischen Vorlagen. Ihre Schöpfer, die sie in Holzschnitttechnik gestaltet haben, waren Jacques Tortorel und Jean Perrissin. Mit Hilfe dieser Holzschnittblätter wurden auf der Sgraffitofassade die politisch-konfessionellen Konflikte in Frankreich dargestellt. Es handelt sich – hier chronologisch gegliedert – um die Verschwörung in Amboise vom 13. bis 15. März 1560 und um ihre Bestrafung. Es folgt eine Aufzeichnung der Sitzung der Stände, die in Orléans von Dezember 1560 bis Januar 1561 die damalige kritische konfessionelle Situation lösen wollten. Das Drama erreicht seinen Höhepunkt mit dem Massaker in Vassy am 1. März 1562, als zu einem Gottesdienst versammelte Hugenotten durch Katholiken niedergemacht wurden. Das Ganze endet mit der Szene der Ermordung des Herzoges François de Guise im Februar 1563. Aus unbekannten Gründen setzte sich diese Schilderung der politisch-konfessionellen Konflikte in Frankreich nicht bis zum Massenmord der Hugenotten in Paris im August 1572 fort, obwohl es auf der Fassade des Renaissancepalastes noch genug Platz dafür gegeben hätte. Trotz der definitiven Absenz der erwartenden Schilderung der Kulmination des dramatischen Jahrzehntes der Glaubenskämpfe zwischen den Katholiken und Protestanten in Frankreich – und trotz der Ausfüllung der freien Teile der Fassade mit den üblichen Motiven der Adels- oder des Söldnerlebens – bleibt die Sgraffitoausschmückung auf Burg Friedland ein außergewöhnliches Zeugnis des Denkens des protestantischen Edelmannes. Es ist eigentlich auch eine aktuelle Warnung für die humanistisch denkenden Zeitgenossen und für die zukünftigen Generationen: ein für alle Zeiten gültiger Hinweis auf die Folgen von Gewalttaten aus Glaubensgründen. Dieses wichtige europäische historische (frühneuzeitliche) Geschehen ist also in einem ikonographischen Programm der Renaissancesgraffiti auf dem architektonisch nicht herausragenden, regionalen Adelssitz der Protestanten im Norden des Königreiches Böhmen, im Grenzgebiet des damals konfessionell ähnlich orientierten Milieus der Oberlausitz, Sachsens und Niederschlesiens sehr ungewöhnlich geblieben.

Zeichnungen des österreichischen Malers von Genreszenen und Tieren Carl Pischinger aus dem Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec Petr Janák | Im Mobiliarfonds des Schlosses Hrubý Rohozec in welchem sich außer dem Stamm-Mobiliarfonds auch einige Sammlungen von konfisziertem Eigentum meistens aus Nord- oder Nordostböhmen befinden, wird auch ein wertvoller Komplex von Zeichnungen des österreichischen Landschafts-, Genre- und Malers von Tieren Carl Pischinger (geb. 1823 Streitdorf, Niederösterreich, gest. 1886 Liezen, Steiermark). Es handelt sich um einen Teil seines Nachlasses, der nach seinem Tode ausverkauft wurde. Meistens sind es Vorbereitungszeichnungen mit fertigen Kompositionen zu den gemalten Bildern. In zwei konkreten Fällen bietet sich ein Vergleich mit Bildern aus den Mobiliarfonds der Schlösser Český Krumluv und Velké Losiny. Sie zeigen charakteristische Züge von Pischingers Schaffen, das in den Traditionen des österreichischen, anekdotischen, sittenschildernden, zum Realismus neigenden Biedermeier wurzelt. Gelockert mit ausdrucksvoller Lichtstärke und luftiger Perspektive schildert er wirkungsvolle Szenen aus dem üblichen österreichischen und mährischen Land- und kleinbürgerlichen Leben. Hauptsächlich orientiert er sich aber auf Szenen mit Tieren, in denen die Nähe des Kreises um Friedrich Gauermann bemerkbar ist. Ein besonderes Interesse widmet er der Welt der Hunde, in deren narrativen Szenen, die ihre Eigenschaften und Verhalten mit der gesellschaftlichen Stellung und dem Charakter der Leute vergleichen, sich das Beispiel des englischen Malers der viktorianischen Ära widerspiegelt. Pischingers Werk zeichnet sich durch einen nicht zu verwechselnden Stil, durch einen eigenartigen Humor, mit einer Neigung zur Karikatur aus. Es reiht sich so zur mittleren modischen Strömung der österreichischen Malerei der zweiten Hälfte des 19.Jahrhunderts, die sich dem anekdotischen, aus dem Biedermeier schöpfenden Genre widmet.

112

FONTES_NISAAE_13_01.indd 112

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:24

RESUME

Den Zeiten zum Trotz. Bericht über historische Glockenkollektionen auf den Schlössern Hrubý Rohozec und Sychrov Pavel Jakubec | Die Schlösser Hrubý Rohozec und Sychrov gehören zu den bedeutendsten Adelssitzen im Gebiet von Turnov. Beide sind vor allem mit Geschlechten verbunden, deren Ursprung nicht in den böhmischen Ländern liegt. Trotzdem finden wir hier eine nicht außer acht zu lassende Menge von Artefakten die beweisen, dass auf beiden Objekten früher ein anderer nicht minder bedeutsamer Adel siedelte. Zu diesen Beweisen gehören Glocken und Uhrenglocken Die Untersuchung mehrerer von Glockengießern erzeugten Werken im Gebiet von Turnov hat bewiesen, Hlavní text Drobné zmínky o Bredovské dass die Gruppe von drei Glocken und einer Glockenuhr auf Hrubý Rohozec zu den einzigartigen kampanologischen Kollektionen gehört, die in zahradě nacházíme v Uměleckých breiter Umgebung nichts Ähnliches hat. Es ist der Tatsache zu verdanken, dass während des Ersten und Zweiten Weltkrieges keine hiesige Glocke requiriert wurde, und ihrem Ort bleiben konnten. Während des Ersten Weltkrieges gelang es, sie aus Pietät, als Gegenstände, die an Ahnen erinnern, zu retten. Über ihre Rettung im Zweiten Weltkrieg kann man nur Vermutungen aussprechen. Der älteste Gegenstand ist eine Uhrglocke die Adam von Wartenberg im Jahre l56l zweifellos vom Meister Peter aus Mladá Boleslav anfertigen liess. Sie hängt im Hauptturm des Schlosses über dem Tor, zusammen mit der Glocke von Nicolaus Löw Sen. aus Prag vom Jahre 1670. Auch diese Glocke diente zum Stundenschlag und wurde von der Gräfin Maria Polyxene Des-Fours bestellt. Dieselbe Donatorin ließ vier Jahre später bei Löw noch eine Glocke gießen, die in dem Turm der umgebauten Kapelle angebracht wurde. Später wurde sie beschädigt und in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts wurde sie in die Rüstkammer des Schlosses übertragen. Die vierte, heute stumme Glocke, finden wir im Turme der Kapelle. Sie wurde 1599 von einem unbekannten Glockengießer angefertigt, und trägt auf dem Schriftband das Zitat: EINEM HERN IST DIE GRESTE EHR WEN ER GOT LIEBT. UND. REINE LER Die kampanologischen Denkmäler auf dem unweiten Schloss Sychrov hatten nicht so viel Glück. Ohne Zweifel könnten wir dem Schloss nur eine Glocke und eine Uhrglocke zuordnen, beides vom Prager Glockengießer Karl Bellmann aus dem Jahre 1858.Während man die Uhrglocke auf dem Turm des Hauptschlosshofes noch heute hören kann, wurde die Glocke der Kapelle im Jahre 1942 requiriert und heute erinnert an sie nur der hinterbliebene hölzerne Helm. In Sychrov ist noch eine weitere Uhrglocke erhalten geblieben, deren Hersteller aber nicht bekannt ist. Sie trägt die Jahreszahl 1629 und ist mit Engelsköpfchen in Wolken dekoriert. Als nach dem II. Weltkrieg Kunstgegenstände in Sychrov konzentriert wurden, kam dorthin auch eine Glocke von unbekanntem Ursprung, die Valentin Lissiack in Prag 1733 gegossen hat. Aus dem Inventar erfahren wir, dass es sich um ein persönliches Konfiskat des Paters Doskočil aus Hradec Králové (Königgrätz) handelt. Glocken und Uhrglocken auf weltlichen Gebäuden werden von Wissenschaftlern oft außer acht gelassen. Dieser kurze Beitrag über zwei solche Objekte, soll zeigen, dass dies mit Unrecht geschieht.

Die Tschechoslowakische hussitische Kirche und ihre Glaubensgemeinden im Kreise Liberec Petra Šternová | Die Reformbewegung innerhalb der katholischen Kirche führte am 8. Jänner 1920 zur Gründung der Církev československá (CČS – Tschechoslowakische Kirche), die den demokratischen Grundlagen der jungen Tschechoslowakischen Republik entsprach, unmittelbar vom Evangelium Christi ausging und an alte religiöse Volkstraditionen anknüpfte. In den ersten Jahren ihrer Existenz, bis 1931, konzentrierte sich die CČS auf die Schaffung ihrer eigenen Liturgie und Organisation. Bei der Gründung der CČS rechnete man damit, dass die Gottesdienste in katholischen Kirchen stattfinden werden, weil die meisten Mitglieder der CČS aus der katholischen Kirche kamen. Im Laufe der Zeit zeigte sich jedoch, dass die gemeinsame Mitbenützung der Kirchen nicht in Frage kommt. Die zahlreich besuchten Gottesdienste fanden spontan unter freiem Himmel, in gemieteten Schulräumen, Turnhallen, Gaststätten statt. Die unerfreuliche Situation zwang die Leitung der CČS, sich auch mit der Frage der Bedürfnisse nach eigenen Glaubensgemeindebauten und des entsprechenden Bauprogramms zu befassen. Die Grundsätze für diese Bauten entsprachen der neu vereinigten Liturgie des Patriarchen Karel Farský. Das ursprüngliche Bemühen um eine spezifische Gestalt der CČS-Kirchen, die sich eindeutig von dem traditionellen Schema der katholischen Kirchen unterscheiden sollten, wurde nicht vollkommen erfüllt. Trotzdem entstand eine Reihe interessanter Bauten, deren architektonische Gestalt sehr ungleichartig ist. Sie enthält in sich einen Durchschnitt von Bauten, die durch die anfänglich befürwortete Inspiration durch antische Tempel, über den abgelehnten Historismus, über die Moderne bis zum Funktionalismus führte, der in den dreißiger Jahren des 20. Jahrhunderts vorherrschte und fast zum ausschließlichen Stil der neu entstandenen Kirchenbauten wurde. Ihre architektonische Qualität schwankt zwischen außerordentlichen Werken von bedeutsamen Architekten, bis zu durchschnittlichen und untermittelmäßigen ohne architektonische Ambitionen von örtlichen Baumeistern gebauten Gebäuden. Wenn wir aber von den architektonischen Qualitäten absehen, sind die Bauten der CČS spezifische Gebäude, die das Phänomen einer neuen Kirche beweisen, die auf demokratischen Prinzipien der jungen Tschechoslowakischen Republik entstanden ist. Sie sind von großer Bedeutung auch vom Sichtpunkt der Geschichte der konkreten Region, weil sie ein Beispiel einer riesigen Solidarität, uneigennütziger Arbeit und Zusammenhaltskraft der Bevölkerung sind, die „ihre Kirche“ baute. Auf dem Gebiet des Kreises Liberec, der zur ostböhmischen Diözese (heute Hradec Králové) gehörte, entstanden sieben Neubauten der CČS. Als erste (1925) die Kirche in Vysoké nad Jizerou, im Heimatland von Karel Farský, dann das spezifische sog. Huss-Haus (1925–1926) in Držkov, in dem sich das Gemeindehaus und die Bethalle befinden, das Gebäude in Přepeře (1935), in Jenišovice (1927–1929), Lomnice nad Popelkou (1936–1937, in Semily (1938) und Turnov (1937–1939).

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 113

113

16.7.2013 8:30:24

RESUME

Der Nadpis_resume Bezirks-Nationalausschuss (ONV) Liberec in den Jahren 1960–1990 Entwicklung der Verwaltung – II. Teil ( II. Teil 1969–1980) Fälle beh

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých Kreisgericht in Liberec verurteilt wurden. In diesem Zeitraum standen vor Gericht insgesamt 42 Frauen. In dieser Studie werden diejenigen

Robert Filip | Seit der Mitte des Jahres 1969 begannen auch auf dem ONV Liberec Säuberungsaktionen. Von ihren Funktionen wurden während der antretenden Normalisierung der Vorsitzende des ONV Miroslav Skákal und der stellvertretende Vorsitzende Ing. Richard Menšík abberufen. In den Jahren 1969–1971 folgten weitere politisch unverlässliche Funktionäre und Abgeordnete. Im Jänner 1970 wurde Vorsitzender der aktive Normalisator Oberst JUDr. Zdeněk Číhal, im Herbst desselben Jahres kam an seine Stelle Josef Váňa. Dieser resignierte aus Gesundheitsgründen (1975) auf sein Amt und wurde durch Bedřich Tesař ersetzt. Drobné zmínky o Bredovské zahraIm Jahre 1976 fand die erste Welle der Integrationen von Gemeinden statt. Nach ihrem Abschluss blieben von den ursprünglichen 68 nur 62 dě nacházíme v Uměleckých Gemeinden. Weitere Vereinigungen verliefen im Jahre 1980, nach denen von 62 Städten und Gemeinden nur 25 blieben. Im Jahre 1971 hat der Kreis-Nationalausschuss in Ústí nad Labem (SčKNV) dem ONV Liberec die Leitung der Gebietsgalerie (Oblastní galerie) und der Wissenschaftsund Volksbibliothek (Vědecká a lidová knihovna Václava Kopeckého) übergeben. Dasselbe geschah im Jahre 1976 mit dem Nordböhmischen Museum (Severočeské muzeum) in Liberec. Außerdem leitete der ONV das Bezirks-Kulturzentrum (Okresní kulturní středisko) und die Verwaltung der Staatsschlösser im Bezirk Liberec (Správa státních zámků Libereckého okresu). Diese wurde vom 1. Jänner 1976 in die Verwaltung des Staatsschlosses Frýdlant (Friedland) mit dem Sitz in Frýdlant und Verwaltung des Schlosses Sychrov (Sitz in Sychrov) geteilt. Die übrigen Kulturinstitutionen (besonders die Theater) verwaltete der Kreis-Nationalausschuss (SčKNV), den ZOO und den Botanischen Garten der StadtNationalausschuss (Městský národní výbor) in Liberec.

Wegen Briefen zwei Jahre Gefängnis Jaroslav Pažout | Auf Grund amtlicher Quellen behandelt die Studie den Rechtsfall „Jiří Veselý“, der in der Zeit der sog. Normalisierung wegen Versendung kritischer Schriftstücke verurteilt wurde. Es handelt sich um die Persekution eines Mittelschulpädagogen, der zur Zeit der Verhaftung als Betriebsjurist tätig war, und im Jahre 1978 vom Bezirksgericht in Liberec wegen angeblicher Aufwiegelei zu zwei Jahren Gefängnis verurteilt wurde. Diese Straftat hat er angeblich in den Jahren 1973–1978 durch Versendung kritischer Briefe und Postkarten an Staatsorgane und Medien verübt, z.B. dem Präsidenten der Republik, dem Ministerium des Innern, oder der Redaktion des Tschechoslowakischen Rundfunks und der Zeitung Rudé právo. Veselý musste seine ganze Strafe im Gefängnis Plzeň-Bory verbüßen. Mit seinem Fall hat sich sowie der Ausschuss zur Verteidigung der ungerecht Verfolgten (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) als auch die international anerkannte Amnesty International befasst. Die Studie bearbeitet die Gerichtsakten des Bezirksgerichtes Liberec, die Untersuchungsakten und weitere Bände mit Informationen über J. Veselý im Archiv der Sicherheitsorgane. Eine Reihe wichtiger Informationen stellte auch Frau Jarmila Veselá, die Gattin von J. Veselý zur Verfügung. Deren wichtiger Bestandteil ist auch die Edition von ausgewählten Dokumenten, die den Fall betreffen, z. B. eines der Briefe, den Veselý im Februar 1976 den Redakteuren des Tschechoslowakischen Rundfunks sandte, das Urteil des Bezirksgerichtes in Liberec vom 6. Juli 1978 oder der Brief, den das Mitglied der Amnesty International, Michael F. Dunn, zur Unterstützung von J. Veselý an den Innenminister am 19. Februar 1979 richtete.

Streszczenie

Resume

Sgraffito na zamku i pałacu Frýdlant. Kilka uwag dotyczących interpretacji Milan Svoboda | Tematem studium jest interpretacja ikonograficzna sgraffito na zamku Frýdlant. Fasada pałacu renesansowego, dobudowanego pod koniec XVI w. do starszej gotyckiej części zamku i jego główna wieża, zostały pokryte prawdopodobnie około roku 1593 dekoracją sgraffitową. Odkryto ją fizycznie dopiero dzięki badaniom, które realizował od roku 1960 Miroslav Kolář. Współczesne raporty konserwatorskie są bardzo zwięzłe: ograniczają się tylko do technicznego wyliczenia interwencji budowlanych. W prasie z tego okresu nie znaleziono informacji o pracach wykonywanych we Frýdlancie. Nikt dotąd nie skupił się na interpretacji ikonograficznego charakteru dekoracji sgraffitowej, ani poszukiwaniu wzorów graficznych dekoracji fasad pałacu renesansowego. Oprócz zwyczajnych dekoracji prezentujących zabawę szlachecką z tego okresu (łowy zwierząt leśnych) na froncie pojawiają się sceny z życia wojskowego (zabawa wojska w taborze). Naturalnie ważny jest zespół konfliktów zbrojnych. Uwzględniając karierę i wykształcenie kawalera pana Melchiora z Redernu, przede wszystkim jego drogę studiów (rycerskich) po Europie, z uwzględnieniem wydarzeń Nocy św Bartłomieja w Paryżu, autor studium doszedł do wiarygodnej interpretacji dekoracji sgraffitowej. Tworzą ją wcześniej popularne wzory graficzne drzeworytnicze Jacquesa Tortorela i Jeana Périssina, prezentujące religijno - polityczne konflikty we Francji. Chronologicznie chodzi o spisek w Amboise w okresie od 13. do 15. marca, ewentualnie jego ukaranie 15. marca 1560r. Dalej znajduje się scena posiedzenia stanów rokujących o sytuacji religijnej w Orleanie w 1561r.. Dramat kulminuje masakrą hugenotów w Wassy 1. marca 1562r. Całość zamyka zabójstwo księcia de Guisse w lutym 1563. Z nieznanych przyczyn nie były wykorzystane dalsze duże powierzchnie fasad w celu kontynuacji wykładu obrazowego wojen religijnych, na przykład wspomnianej Nocy św.Bartłomieja w sierpniu 1572r. Pomimo pewnego braku oczekiwanego odzwierciedlenia wyniku opowieści o dramatycznym dziesięcioleciu walki pomiędzy katolikami i hugenotami w Francji i zapełnieniu wolnych dotąd przestrzeni banalnymi tematami zabawy szlacheckiej lub żołnierskiej, pozostaje dekoracja sgraffitowa na zamku Frýdlant wyjątkowym świadectwem o myśleniu orientowanej protestancko szlachty i stanowi aktualną przestrogę dla humanistycznie myślących

114

FONTES_NISAAE_13_01.indd 114

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:25

RESUME

Nadpis_resume

Drobné zmínky o państwie Bredovské zahraludzi żyjących współcześnie oraz ponadczasową przestrogę dla przyszłych generacji. Trudne wydarzenie w zachodnioeuropejskim nacházíme v Uměleckých odzwierciedliły się dość niezwykle w ikonograficznym temacie sgraffitów renesansowych niezbyt wyśmienitej co do styluděbudowlanego, regionalKreisgericht in Liberec verurteilt wurden. In diesem Zeitraum standen vor Gericht insgesamt 42 Frauen. In dieser Studie werden diejenigen nej siedziby szlacheckiej na terenie protestanckiej części północnego Królestwa Czeskiego, leżącego w pograniczu religijnie podobnie zorientoFälle beh JMÉNO wanych Łużyc Górnych, Saksonii i Dolnego Śląska.

Nadpis

Rysunki austriackiego malarza scen rodzajowych i zwierząt CarlatextPischingera z zasobów ruchomych Hrubý Rohozec Hlavní

Petr Janák | Zasoby ruchome zamku Hrubý Rohozec, w którym obok rdzennego wyposażenia jest kilka dostaw z majątku skonfiskowanego, pochodzącego przeważnie z północnych lub północnowschodnich Czech, zawierają cenną całościową kolekcję rysunków austriackiego malarza krajobrazów, scen rodzajowych i zwierząt Carla Pischingera (*1823 Streitdorf, Dolna Austria - +1886 Liezen, Styria). Chodzi o część dziedzictwa malarza, które zostało sprzedane po jego śmierci. Są to przeważnie rysunki przygotowawcze z gotowymi kompozycjami do malowanych obrazów. Konkretnie w dwóch przypadkach proponuje się porównanie z obrazami ze zbiorów ruchomych zamków Český Krumlov i Velké Losiny. Prezentują one charakterystyczne cechy twórczości Pischingera zakorzenione w tradycji austriackiego anegdotycznego moralizatorskiego stylu biedermeier z dbałością o realizm. Pokazuje w nich oddane zgrabną ręką z wyrazistą siłą światła i powiewną perspektywą przejawy z pospolitej austriackiej i morawskiej wsi oraz życia drobnomieszczańskiego. Skupia się przede wszystkim na scenach ze zwierzętami, w których jest widoczna bliskość kręgu Friedricha Gauermanna. Szczególne zainteresowanie skupia na świecie psów, w narracyjnych scenach porównujących ich właściwości i postępowanie z pozycji towarzyskiej z charakterami ludzi, przejawia się tu przykład malarza angielskiego z ery wiktoriańskiej Edwina Landseera. Dzieło Pischingera jest oryginalne ze swoistym humorem i ze skłonnością do karykatury. Swoją twórczością klasyfikuje się on do głównego modnego nurtu malarstwa austriackiego 2. połowy XIX w., zaliczającego się do anegdotyczny stylu wywodzącego się z dziedzictwa biedermeieru.

Wbrew wiekom. Raport o historycznych zespołach dzwonów na zamkach Hrubý Rohozec i Sychrov Pavel Jakubec | Zamki Hrubý Rohozec i Sychrov należą do najbardziej znaczących siedzib szlacheckich w rejonie Turnova. Obydwa są związane przede wszystkim z rodami, które nie wywodzą się z ziem czeskich. Pomimo tego znajdujemy tutaj niebagatelną liczbę dzieł sztuki wskazujących na to, że w obydwu obiektach wcześniej miała siedzibę inna, niemniej znacząca szlachta. Jednymi z takich dowodów są dzwony i cymbały zegarowe. Badanie kilkudziesięciu dzieł sztuki dzwoniarskiej w regionie Turnova pokazało, że zespół trzech dzwonów i jednego cymbału w Hrubym Rohozcu należy do wyjątkowych grup kampanologicznych i stanowi unikat na skalę szerokiego regionu. Wynika to głównie z faktu, że w ciągu pierwszej i drugiej wojny światowej żaden z tutejszych dzwonów nie stał się przedmiotem rekwizycji, wobec czego mogły one pozostać na swoim miejscu. W czasach pierwszej wojny światowej udało się je uratować jako przedmioty zabytkowe, upamiętniające minione pokolenia, natomiast powody, dla których przetrwały one drugą wojnę światową, pozostają zagadką. Najstarszym przedmiotem jest cymbał zegarowy ufundowany przez Adama z Wartembergu w 1561 roku, wykonany najwidoczniej przez mistrza Piotra z miasta Mlada Boleslav. Jest zawieszony w głównej wieży zamkowej nad bramą wraz z dzwonem wykonanym przez Mikołaja Löwe starszego z Pragi w 1670 roku. Także ten dzwon wybija godziny. Został on ufundowany przez hrabinę Marię Polyxenę Desfours. Cztery lata później ta sama donatorka zamówiła u Löwa jeden jeszcze dzwon, który został zawieszony na wieży kaplicy zamkowej po jej przebudowie. Z pewnym czasie uległ jednak uszkodzeniu i zapewne w drugiej połowie XIX wieku został przemieszczony do zbrojowni zamkowej. Czwarty dzwon, dziś już niemy, w dalszym ciągu znajduje się w wieży nad kaplicą. Został wykonany w 1599 r. przez nieznanego dzwoniarza, widnieje na nim inskrypcja: EINEM HERN IST DIE GRESTE EHR WEN ER GOT LIEBT. VND . REINE LER. Zabytki kampanologiczne w niedalekim zamku Sychrov spotkał gorszy los. Bez wątpliwości możemy przypisać do zamku tylko jeden dzwon i jeden cymbał, obydwa wykonane w 1858 roku przez praskiego dzwoniarza Karla Bellmanna. Podczas gdy cymbału znajdującego się nad wieżą nad głównym gankiem możemy posłuchać po dziś dzień, dzwon pierwotnie zawieszony nad kaplicą został skonfiskowany w 1942 roku i dzisiaj przypomina o nim tylko opuszczona drewniana głowica. W Sychrovie dochował się jeden jeszcze cymbał niejasnego autorstwa. Widnieje na nim datacja 1629, a jego obudowa udekorowana jest reliefami z motywem głów anielskich w obłokach. W ramach gromadzenia przedmiotów i dzieł sztuki po drugiej wojnie światowej na Sychrov trafił dzwon nieznanego pochodzenia, odlany przez Valentina Lissiacka w Pradze w 1733 roku. Z inwentarza dowiadujemy się, iż chodziło o osobistą konfiskatę księdza Doskočila z Hradca Králové. O dzwonach i cymbałach zegarowych na budynkach świeckich środowiska naukowe często zapominają. Krótki przyczynek poświęcony dwom takim obiektom stara się pokazać, iż jest to całkowicie nieuzasadnione.

Kościół Czechosłowacki Husycki i jego zbory w Kraju Libereckim Petra Šternová | Ruch reformistyczny wewnątrz Kościoła Katolickiego doprowadził w dniu 8 stycznia 1920 do zarejestrowania nowego Kościoła Czechosłowackiego (dalej tylko KCS) założonego na zasadach demokratycznych młodej Republiki Czechosłowackiej, wywodzącego się bezpośrednio z ewangelii Chrystusa i nawiązującego do starej tradycji narodowej. W pierwszych latach swego trwania KCS skupił się przede

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 115

115

16.7.2013 8:30:25

RESUME

Nadpis_resume

Drobné zmínky o Bredovské zahra- własnej liturgii i organizacji, które formował aż do roku 1931. Podczas założenia KCS liczono na to, że msze będą orgawszystkim na stworzeniu dě nacházíme v Uměleckých nizowane w kościołach katolickich, ponieważ do nowego kościoła przechodziła większość katolików. Wraz z upływem czasu okazało się jednak, że Kreisgericht in Liberec verurteilt wurden. In diesem Zeitraum standen vor Gericht insgesamt 42 Frauen. In dieser Studie werden diejenigen wspólne wykorzystywanie kościołów nie wchodzi w rachubę. Nabożeństwa KCS, które cieszyły się dużą popularnością, odbywały się pod gołym Fälle beh niebem, w wynajętych pomieszczeniach szkół, restauracji i sal gimnastycznych. Niewesoła sytuacja zmusiła zarząd Kościoła Czechosłowackiego

do zajęcia się między innymi również kwestią potrzeby własnych zborów i stworzenia programu budowlanego. Zasady budowania zborów wywodziły się z nowej ujednoliconej liturgii od patriarchy Karla Farskiego. Początkowy zamiar stworzenia specyficznego wyglądu zborów KCS, które miały w sposób zdecydowany różnić się od tradycyjnych schematów kościołów katolickich, nie został w pełni zrealizowany. Pomimo tego doszło jednak do zbudowania całego szeregu ciekawych budowli, których charakter architektoniczny jest bardzo różnorodny. Zawiera on w sobie Drobné zmínky o Bredovské zahraprzekrój już od początku forsowanej inspiracji świątynią antyczną, przez pretensjonalny historyzm, modernizm aż do funkcjonalizmu, który w ladě nacházíme v Uměleckých tach 30-tych XX. w. przeważał i stał się prawie wyłącznym stylem nowopowstających zborów. Ich jakość architektoniczna zmienia się, począwszy od budowli wyjątkowych, wybitnych architektów, przez budowle przeciętne, a nawet poniżej przeciętnych bez ambicji architektonicznych, wykonanych przez miejscowych budowniczych. Jednak bez względu na jakość architektoniczną, zbory KCS są specyficznymi budowlami, które dokumentują fenomen nowego kościoła powstałego na zasadach demokratycznych młodej Republiki Czechosłowackiej. Mają one wielkie znaczenie również z punktu widzenia historii danego regionu, ponieważ są przykładem olbrzymiej solidarności, bezinteresownej pracy i współdziałania obywateli, którzy budowali „swój zbór”. Na terenie Kraju Libereckiego, który był częścią składową Diecezji Wschodnioczeskiej (obecnie Ziemia Královohradecká), wyrosło ogółem siedem nowych budowli zboru KCS. Pierwsza z nich została zbudowana w roku 1925 w miejscowości Vysoké nad Jizerou, miasteczku rodzinnym Karla Farskiego, dalszymi są zbudowany w Držkovie w latach 1925–1926 specyficzny tzw. Dom Husa, który łączył w sobie dom miejski z miejscem modlitwy, zbór w Přepeřích 1925–1935, w Jenišovicach 1927–1929, w Lomnici nad Popelkou 1936–1937, w Semilach 1938 i Turnovie 1937–1939.

ONV Liberec w latach 1960–1990 – rozwój administracyjny powiatu Liberec. Część II. (1969–1980) Robert Filip | Od połowy roku 1969 rozpoczęte zostały czystki również w ONV/ Powiatowej Radzie Narodowej Liberec. Odwołani zostali podczas następnej normalizacji przewodniczący RP Miroslav Skákal i wiceprzewodniczący inż. Richard Menšík. W latach 1969-1971 zostali odwołani dalsi politycznie niepewni funkcjonariusze i posłowie. W styczniu 1970 przewodniczącym PRN został aktywny normalizator, pułkownik JUDr. Zdeněk Číhal, na jesieni tego samego roku zastąpił go Josef Váňa. W roku 1975 odszedł on z przyczyn zdrowotnych, a jego miejsce zajął Bedřich Tesař. W roku 1976 miała miejsce pierwsza fala integracji gmin. Po jej ukończeniu w roku 1976 z pierwotnych 68 gmin pozostało 62. Do dalszego połączenia doszło w roku 1980. Z 62 miast i gmin powiatu libereckiego pozostało tylko 25. W roku 1971 przeniesiono z Północnoczeskiej Wojewódzkiej Rady Narodowej Ústí nad Labem (PWRN) do PRN Liberec administrowanie Galerii Regionalnej Liberec i Naukowej i Ludowej Biblioteki im. Václava Kopeckého. W roku 1976 stało się to również z Muzeum Północnoczeskim w Libercu. Oprócz tego zarządzała jeszcze PRN Powiatowym Ośrodkiem Kultury Liberec i Administracją Zamków Państwowych powiatu libereckiego. Począwszy od 1 stycznia 1976 została ona rozdzielona na Administrację Zamku Państwowego z siedzibą w Sychrovie i Administrację Zamku Państwowego z siedzibą w miejscowości Frýdlant v Čechách. Pozostałe instytucje kultury (przede wszystkim teatry) przeszły pod administrację PWRN, a ZOO i Ogród Botaniczny pod MRN Liberec .

Resume

Za pisanie listów do więzienia na dwa lata Przypadek Jiřígo Veselego skazanego w okresie tzw. normalizacji za rozsyłanie listów krytycznych Jaroslav Pažout | Studium źródłowe jest poświęcone prześladowaniu libereckiego pedagoga ze szkoły średniej, w okresie aresztowania prawnika zakładowego Jiřígo Veselego, który został skazany w roku 1978 przez Sąd Powiatowy w Libercu za rzekome dopuszczenie się czynu niedozwolonego podżegania na bezwarunkową karę pozbawienia wolności na dwa lata. Miał się on dopuścić tego czynu w latach 1973–1978 rozsyłając krytyczne listy i kartki pocztowe do organów państwowych i mediów, np. do prezydentowi republiki, do Federalnego Ministerstwa Spraw Wewnętrznych lub do redakcji Radia Czechosłowackiego i czasopisma Rudé právo. Veselý był zmuszony odsiedzieć całą swoją karę w więzienną w Zakładzie Karnym Plzeň-Bory. Jego sprawą interesował się Komitet Obrony Niesprawiedliwie Prześladowanych jak również uznana międzynarodowa organizacja ochrony praw człowieka Amnesty International. Studium wychodzi z akt sprawy przechowywanych w Sądzie Powiatowym w Libercu i z akt śledczych oraz z dalszych dokumentów, zawierających dane o J. Veselým, znajdujących się w Archiwum Służby Bezpieczeństwa. Szereg cennych informacji podała również małżonka Jiřígo Veselégo Jarmila Veselá. Podstawowym elementem jest selektywna edycja dokumentów związanych ze sprawą, w których znajduje się też jeden z listów wysłanych przez Veselego w lutym 1976 redaktorom Radia Czechosłowackiego, wyrok Sądu Powiatowego w Libercu z dnia 6 lipca 1978 i list członka Amnesty International Michaela F. Dunna ministrowi Spraw Wewnętrznych CZSRS z dnia 19 luty 1979 napisanego dla poparcia J. Veselégo.

116

FONTES_NISAAE_13_01.indd 116

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:25

Nadpis_resume Nadpis NISSAE FONTES

PRAMENY NISY historie | památky | umění Fälle beh JMÉNO

Liberec, červenec 2013 Hlavní text Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, Liberec 1 Tiskárna RUCH, spol. s r.o., Dr. Milady Horákové 82, 460 07 Liberec 7 Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci 15. 7. 2013, čj. RE 44/13 Číslo publikace: 55-044-13 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Vychází s finanční podporou Libereckého kraje Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie Fontes Nissae Voroněžská 13 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory naleznete na: http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2013/1 byla ke dni 31. 1. 2013, FN 2013/2 ke dni 27. 6. 2013, FN 2014/1 ke dni 31. 1. 2014. Titulní strana: Nedatovaný návrh sboru v Semilech od architekta a stavitele Vladimíra Krýše vydaný jako pohlednice, farní archiv CČSH v Semilech. Do Fontes Nissae 2013/1 přispěli: Mgr. Robert Filip, SOkA Liberec, filip@soalitomerice.cz_Mgr. Petr Freiwillig, NPÚ ÚOP v Liberci, freiwillig@liberec.npu.cz_Mgr. Anna Habánová, Ph.D., Katedra historie FP TUL, anna.habanova@tul.cz_Mgr. Hana Chocholoušková, SOkA Liberec, chocholouskova@soalitomerice.cz_Mgr. Pavel Jakubec, SOkA Semily, jakubec@soalitomerice.cz_Mgr. Petr Janák, NPÚ ÚOP v Liberci, janak@liberec.npu.cz_ PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Katedra historie FP TUL, jaroslav.pazout@tul.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. Petra Šternová, NPÚ ÚOP v Liberci, sternova@liberec.npu.cz_Dr. Marius Winzeler, Städtische Museen Zittau, M.Winzeler@zittau.de_Mgr. Jaroslav Zeman, NPÚ ÚOP v Liberci, zeman@liberec.npu.cz Redakce Fontes Nissae děkuje všem lektorům: PhDr. Petr Blažek, Ph.D._PhDr. Aleš Filip, Ph.D._ Adam Hnojil_PhDr. Jan Krško_Mgr. Radek Lunga_PaedDr. Jaroslav Moravec_PhDr. Ivo Navrátil_Mgr. Pavel Panoch, Ph.D._Mgr. Vladislava Říhová, Ph.D._Mgr. Petr Tomášek_Mgr. Petr Vácha_ PhDr. Tomáš Vilímek, Ph.D. Doporučená cena: 100,- Kč

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 117

117

16.7.2013 8:30:25

118

FONTES_NISAAE_13_01.indd 118

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:25

XIV 2013 1

FONTES_NISAAE_13_01.indd 119

119

16.7.2013 8:30:26

RESUME

Nadpis_resume

Fälle beh

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

120

FONTES_NISAAE_13_01.indd 120

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

16.7.2013 8:30:26

Obsah

XIV 2013 1

Recenze

historie | památky | umění

Resume ................................................................................................................................................ 111

Obalka_01_2013_foto_Krys.indd 2

http://fontesnissae.cz

15.7.2013 19:32:25