Miriam Drev: Básně by KUD Police Dubove

MIRIAM DREV POD TRANČOU* Potkávám ho pod kaštany a na mostě, má fenku jako já, vybral si svůj osud, možná už při buněčném dělení, jeho zvíře se zdá být v lepší kůži než on. Olizuje si tlapky, leží v koši, sytá. Jedna její konzerva místo mého piva a sendviče, říká klošár. Vzal ji k sobě, jinak by ji utopili - teď jsou dva. Relativně vzato je moje čára ponoru umístěna o několik prstů výš. Říká mi, paní, kdybych měl zahradu, rostly by v ní hortenzie. Ale delirium tremens to není. V našich dobách už králové nezvou žebráky ke svému stolu, ani občas ne. (Čára ponoru) * Tranča – ulice v Lublani; jinak zastarale vězení © Miriam Drev © for translation Lenka Kuhar Daňhelová

2. V našem sklepě bydlí ta osoba. Přišla v zimě, přes černé hromady odhrnutého sněhu, nikdy nikam nejde; v noci kutálí ledové kameny, její samomluvou jsou počmárané zdi, my ale nemůžeme přijmout hluk ze dna, zpustošení, vypadané vlasy. Nějaký čas jsme předstírali, že není. Nastěhovala se mezi stěny, které jsou naším vlastnictvím. Nikdo ji nechce – v tom je její síla, v ukazování našich omylů, přestože s nikým nemluví. Na sklepní dveře bouchá, kdy se jí zachce, něco těžkého valí po zemi, nerušeně drancuje, zatímco spíme. Vrostla do toho, čím jsme, Nikam už nejde. U ní, tam kde je, svět končí. (Čára ponoru)

VŮDCI NEJSOU NAVŽDY Dědovi Kolem tebe zamyšlené ticho, neboť máš dvojitou svatozář, jednu z šedobílých vlasů, jednu z kroužků šedého dýmu. Mezi kroužky tepla se množí příběhy: jinde, kde rostou vrchy planety, skáčou chřestýši, na mělčinách Gangy jsou bosonohá batolata, z říčního písku stavějí palác; mezi skalami, hluboko pod nulou v rozetách odrazů výská pradávný neroztálý sníh. Trochu blíž, v zarostlých hlubinách Nabrežiny*, v závětří, skřítci pro podzemní dvořanky vytesávají medový led. Nikoli pod těžkopádným nebem, uprostřed kuchyně, v letu léta, mír se napájí. (Čára ponoru) * Nabrežina – vesnice u Terstu (italsky Aurisina)

ANDANTE V rovnováze, když téměř přestoupíš do nějaké podoby svobody, jedno z těch setkání, co jsou podsunuta – můžeš je obracet, jak chceš – tedy volnost, protivení se pocitové síti, zase odložené na neurčité jindy. Všechno vypadá jako obvykle: stánky na tržnici zaplavené tulipány, přátelství, která čas nezničí, vděčnost, že jsou; stejný tulák na mostě. Hladina vylouskaných ořechů ve sklenici se snižuje, zase ji naplníš. Hodně je námahy s opečováváním zvyků: lehkost ruku v ruce se soucitem, ohleduplnost k tvým i mým rozdílným potřebám, sladěná při výběru vína, sehrané doteky, dobře pochopený denní řád, důvěřivost, žádná nevěra, ani náznakem. A potom, v nějakém nikým nevyvolaném pohybu, naprostá změna. (Čára ponoru)

POSESTRINY

1. Když se šeří a dlouho hledíš na sněhové vločky, řekla stará žena (mně, dívence), zatočí se ti hlava. Přicházejí z rokle zející nad tvou hlavou, po nehmatatelných spirálách vzduchu černou, zdánlivě neproniknutelnou zorničkou, po nehmatatelných, dočista hladkých žlábcích (jaké nenechají ani ty nejlehčí saně) se snáší, zpátky do rokle, do tíhy zřetelné hlubiny jako je vzdálenost, z níž přišly. Stopy je tam nezašlápnou. V jejím hlase byla mimo jiné nějaká touha po závrati – cítila jsem to, i když jsem k tomu neměla žádný důvod – z časů předtím, než ovdověla. Její tvář, jak jsem ji znala: pohaslá barva pleti, pod víčky meteority z uhlíků. * Co teď, řekla, když jsem ne a nemohla usnout, přestože vítr už neskřípal, půjdeme tančit?

2. Ženy na obrazech Memlinga, van Eycka, Vermeera, před sebe hledí laskavě a pevně. Potměšile, jako by byly okamžik před příchodem, jako by se měly brzy stěhovat do nějaké rozlehlosti, kterou vyznačuje věčné, pročištěné teď; jako by znaly tu pravou míru a vládly cestě mezi světy. Jako by pro ně nebyly žádné přechodné zóny a prahy. (Čára ponoru)

PŘÍCHOD Do kraje poprvé vstoupíš v určitou hodinu, tam, kde odpočívá známá vůně, co se v něm usídlila. Kraj, do tvého příchodu vtlačený do kukly, v sobě utkaný systém, se pootevře jako dveře vedoucí do svatyně. V určitou hodinu přijdeš, jsou v ní pramen i důvod. Okamžik je páka, na níž se otočí dny. Nevíš, kdo ti jde naproti. Rozsévač je to, posel. Možná však spatříš v okně zahalenou věštkyni zániku – černou madonu. (Časový čtverec)

ODHALENÍ Dědíš stavbu domu rodičů, světla a stíny, pokrývkou svého příběhu zastýlají tvoji, do něj vrostlou. Řez z jejich látky se otiskne do tebe, takže na sobě nacházíš zřetelné jizvy. Ve tvém těle jsou stopy, zkamenělé matrjošky jiných těl, co, jak zběžně postavené květiny na schodech, pupen po pupeni vyklíčí. (Časový čtverec)

PŘÍKLADY Z JEDNÉ OBYTNÉ ČTVRTI Stařenka, která léta jedla každý den zelí na opražené strouhance; nějaká žena na dvoře – nejspíš neúnavně přičinlivá – krajkuje. Té z vedlejšího vchodu se dcera, Evička, utopila v Sávě. Jiná si po nocích povídá s tím, který už není, přes den plete palečnice na zimu. Slabozraký, téměř slepý, syn přináší židli na sluníčko; dvě jiné jsou právě v prádelně a ve škopku perou prádlo. Jedné říkají Smíšek: od usmívání se jí občas se zapraskáním patologicky vykloubí kosti v čelistech. (Regata)

DEN JAKO TEN DNEŠNÍ Osvobodit se od očekávání, stát na svých nohou; i v nepředvítatelnu naslouchat bez výkladu. Pohled jak z koruny topolu, jednoho z těch ve stromořadí. Osvobozená od přání. Síle ve mně nic nechybí. Kosice nepozorovaně přeskočí z větve na větev; nic není zapomenuto, ale stejně jsou tu náznaky přepychu: volnost. Nabírám. Podnebí, které dřív nebylo možné. (Regata)

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová České překlady uveřejněné v antologii Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi gororim, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2012.