0039659

a producentka, která v roce 2016 debutovala na poli beletrie psychologickým thrillerem Panenka (Babydoll).

„Vzrušující thriller (…) Napětí a drama roste doslova exponenciálně.“ — PUBLISHE RS W E E KLY

Autorka za sebou rozhodně nemá všední dětství – jako malá byla se svojí sestrou­ ‑dvojčetem adoptovaná, rodiče se však rozvedli, a tak je matka vychovávala sama, zatímco otec, člen nechvalně známého Overtonova gangu, strávil několik let ve vězení za neúmyslné zabití.

Temný psychothriller Za zdmi (The Walls) z loňského roku, tematizující problematiku domácího násilí, hranic, které je člověk

Všude bylo tolik krve, husté a lepkavé krve temně vínové barvy.

Kristy ji měla na rukou i na khaki kalhotách. Nevěděla jistě, jak dlouho klečela vedle Cliftona, který jí tiskl krk a v obličeji měl zoufalý, prosebný výraz. Několik vteřin. Minut. Byla to

ZA ZDMI

Hollie Overtonová je televizní scénáristka

přikývl a zavřel oči. Možná měl pocit, že mu svým způsobem

že by se její život mohl konečně obrátit k lepšímu. Kristy totiž pracuje v texaské věznici a dennodenně je v kontaktu s lidmi, jenž spáchali ty nejhůře představitelné věci a jsou odsouzeni k trestu smrti. Jak moc se plete…

Záhy se totiž ukáže, že Lance je monstrum, který Kristy psychicky i fyzicky týrá.

dvou malých dcer. Jenomže ten toho

připravená nebyla.

je autorčiným druhým románem.

učí jejího syna bojová umění, má dojem,

vězeň čekající na popravu za zabití svých

se účastnila poprav, ale na to, že jí bude takhle blízko, „Pusťte mě, Cliftone. Prosím,“ zašeptala a on povolil sevření,

HOLLIE OVERTONOVÁ

Když se Kristy seznámí s Lancem, který

Její jedinou oporou se tak stává Clifton,

věčnost, a přesto jen chvilka. Smrt vídala zpoza skla, každý měsíc

ochoten překročit, a morálky obecně,

JAK DALEKO BYSTE BYLI OCHOTNÍ ZAJÍT, ABYSTE OCHRÁNILI SVOJI RODINU?

zpoza zdí své cely zmůže jen pramálo…

udělila svolení. Kristy v očích zaštípaly slzy. Ještě nikdy

„Overtonová vypráví svižný, s každou další stránkou více a více podmanivý příběh.“ — BOOKLIST

HOLLIE OVERTONOVÁ

se neocitla tolik blízko tak ohromnému zoufalství.

Doporučená cena 349 Kč

www.euromedia.cz www.knizniklub.cz

Za zdmi_prebal rozkres.indd 1

16/10/18 13:04

Hollie Overtonovรก Za zdmi

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 3

09.10.2018 14:54:19

THE WALLS Copyright © 2017 by Hollie Overton All rights reserved Translation © 2017 by Naďa Špetláková ISBN 978-80-249-3678-9

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 4

09.10.2018 14:54:19

Pro mámu, mou spřízněnou duši

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 5

09.10.2018 14:54:19

Láska a smrt jsou dva velké základy, na nichž spočívá veškerý lidský soucit.

B . R . H ay d on

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 7

09.10.2018 14:54:19

Milá paní Tuckerová, doufám, že se Vám i Vaší rodině daří dobře. Rád bych se zeptal, jak to vypadá s mou žádostí o interview pro pořad 48 hodin. Jsem v kontaktu s Debbie, hlavní investigativní novinářkou, ale ta od Vaší kanceláře prý žádné informace nemá. Vím, že už jsem Vám to říkal, ale znovu to řeknu komukoli, kdo bude ochoten naslouchat. Jsem nevinný. Nezabil jsem svoje děti.

Nemůžu přestat bojovat za prokázání své neviny a taky nepřestanu. Ale nezbývá mi moc času. Stát Texas mi uložil nejvyšší trest. Moji právníci zastávají názor, že kdyby si lidé skutečně vyslechli fakta týkající se mého případu, pochopili by, kde je pravda. Jediné, o co žádám, je obnova řízení, a doufám, že rozhovory v televizi mi pomohou zajistit publicitu, která by soudy donutila mi ji přiznat. Těším se, že se tento týden uvidíme a probereme další postup osobně.

Se srdečným pozdravem Clifton Harris

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 9

09.10.2018 14:54:19

K a p i to l a 1

„Mami, pohni kostrou, nebo přijdeme pozdě.“ Kristy Tuckerová slyšela podráždění z každé slabiky, kterou pronesl její syn. Vrhla pohled na hodiny a v duchu zaklela. „Už jdu, Ryi,“ zavolala a v rychlosti si stáhla hnědé vlasy do uzlu. Popadla kabelku a vyrazila ke dveřím ložnice, přičemž zakopla o okraj prošlapaného šedivého koberce.

Vyrovnala to a pádila dolů do kuchyně. Ať se Kristy snažila sebevíc – nařizovala si budík o půl hodiny dřív, myla si vlasy večer, aby se pak nezdržovala –, ráno nikdy nestíhala. A ve dnech, kdy se konaly popravy, to bylo ještě horší.

Zato Ryan už byl vzhůru několik hodin. Bylo mu čtrnáct, byl přesný, spořádaný a neuvěřitelně disciplinovaný, prostě pravý opak Kristy. Našla syna u stolu, jak dojídá z misky ovesnou kaši. Hnědé vlasy s pískovým nádechem vzorně učesané a na sobě obvyklé oblečení: vyžehlené džíny, černou košili s černočerveně pruhovanou kravatou a staré otahané vysoké boty z černé hovězí kůže. Hipster z Texasu, tak jeho styl nazývala Kristy. Byla celá pryč z toho, kolik péče věnuje svému vzhledu, jenže zapadnout mezi venko11

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 11

09.10.2018 14:54:19

vany a sportovce ve škole mu to stejně nepomohlo. Věděla, jak ho škádlí spolužáci a co si šeptají rodiče. „Ten kluk se chová jako starej mladej,“ slyšela nejednou. Kristy brala část viny na sebe. Když se Ryan narodil, bylo jí teprve sedmnáct, takže jak říkal její táta, jedno mimino vychovávalo druhý. Ona Ryana v jeho jinakosti podporovala, chtěla, aby dokázal všechno, co se jí nepodařilo. „Jo, a dědo, dlužíš mi pět dolarů,“ připomněl Ryan a zazubil se. „Připiš mi to na futro,“ odpověděl děda. „Úplně se bojím zeptat, na co jste si vsadili,“ řekla Kristy, vzala cestovní hrnek a nalila si do něj kávu. „Jak dlouho ti to bude dneska ráno trvat,“ vysvětlil Ryan. „A já na tebe tolik spoléhal,“ poznamenal děda a nevěřícně zakroutil hlavou.

Kristyin otec Frank Tucker se přidušeně zasmál a popotáhl kanylu, jež se mu vinula z nosu a šplhala mu po těle dolů do obří láhve s kyslíkem, která mu pomáhala s dýcháním. Bylo mu sice teprve osmašedesát, ale vypadal mnohem starší, vlasy měl rozcuchané a šedivé, česal se jen málokdy.

To, že celý život kouřil jednu cigaretu za druhou, si vyžádalo svou daň, plíce měl zdevastované a stal se prakticky vězněm ve vlastním domě. Ale navzdory podlomenému zdraví si uchoval smysl pro humor. „Kdyby sis ten budík nastavila o pár minut dřív –,“ spustil, Kristy ho však utnula. Věděla, jak moc tátu i Ryana její ranní loudání trápí. Na vtipkování se ale necítila. „Nechte toho, vy dva. Dneska na to nemám. Jdeme, Ryi.“ Vzala klíče a otočila se na dědu. „Žádný drogy ani šlapky, domluveno?“ „Nic neslibuju,“ odpověděl a uchechtl se.

Kristy se usmála. „Vrátím se pozdě. Dej vědět, kdybys potřeboval něco koupit.“ „Se mnou si nedělej starosti, holčičko,“ ujistil ji. „Věnuj se svým věcem.“ 12

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 12

09.10.2018 14:54:19

Kristy tátu letmo políbila na tvář a vyrazila ke dveřím.

Ryan se šoural za ní. Když otevřela, zasáhla ji vlna teplého, vlhkého vzduchu. Ještě nebyl ani březen, a teploty už se blížily ke třicítce.

Jela na východ po silnici číslo 105, směrem ke střední škole v Conroe. Když svištěli kolem obřího Conroeského jezera, jeho hladina se třpytila v ranním slunci. Cestu do města lemovaly bílé dřevěné ploty a zelené plochy trávníků. Ryan na sedadle spolujezdce se hrbil nad repasovaným iPhonem druhé generace, v uších měl pecky sluchátek, poslouchal hudbu a psal přitom zprávy. Kristy mívala ve věznici dlouhé služby a mohla si s Ryanem promluvit víceméně jenom ráno cestou do školy, proto obvykle vyžadovala, aby telefon v autě nevytahoval.

Dneska ale ticho vítala, psychicky se připravovala na to, co ji čekalo – rozhovory s vězni odsouzenými k smrti a poprava brutálního vraha a sériového násilníka. Rok za rokem Kristy přihlížela tomu, jak lidé umírají. Jistě, všechno to byli usvědčení vrazi, jenže stejně to nebylo normální. Navíc si uvědomovala, že ji netrápí jen práce. Měla pocit, jako by její život uvízl v nějaké pasti, jako by se každý měsíc odvíjel jen od Ryanových nejnovějších úspěchů nebo přibývajících tátových neduhů. Někdy se budila s pocitem, že se stane něco hrozného. Dnes to bylo ještě silnější. Ten dojem. Její schopnost vycítit blížící se zkázu, spojená s každou tragickou událostí v jejím životě. Kristy si povzdechla. Dneska prostě žádné jobovky nezvládne.

O čtvrt hodiny později Kristy zaparkovala jeden a půl bloku od Ryanovy školy. Poslední dobou nechtěl, aby ho vysazovala přímo před vchodem. Nebyla hloupá. Věděla, jak se Ryan stydí za její starý, otřískaný pickup. Nebo se chtěl možná utvrdit ve vlastní nezávislosti. Rozumově to chápala, přesto ji bolelo u srdce při pomyšlení, že se jí Ryan vzdaluje. To byla nevýhoda jejich společného dospívání. „Jsi v pohodě?“ zeptal se Ryan s ustaraným pohledem.

13

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 13

09.10.2018 14:54:19

Odjakživa byl citlivý, přespříliš zaujatý tím, o čem Kristy uvažuje a co cítí. „Jistě? Proč bych nebyla?“ zeptala se. „Mohla bys dělat něco jiného. Sehnat si novou práci.“ Kristyin úsměv ochabl. „Ryi, to už jsme probírali. Je to slušně placená práce se spoustou výhod.“ „Ale nesnášíš ji.“ „No a? To platí o většině lidí. Proto se tomu říká práce.“ „Většina lidí nikoho nezabíjí,“ podotkl Ryan jedovatě a Kristy musela vynaložit maximální úsilí, aby nevybuchla.

Kristy pracovala v oddělení pro styk s veřejností a zajišťovala komunikaci mezi odsouzenci, tiskem a vězeňským systémem. K nárokům a stresu, které její povolání přinášelo, navíc patřil požadavek, aby se coby svědek účastnila poprav.

Ryan odjakživa těžce nesl, čím se jeho matka živí. Snažila se mu vysvětlit, jak funguje právní systém v Texasu: platí tu určitá pravidla; muži i ženy odsouzení na smrt tato pravidla porušili tím nejhorším možným způsobem, a proto si zasluhují trest. Jenže Ryan měl měkké srdce a zvídavou povahu. Čím byl starší, tím víc mu vadilo sledovat, jak jeho máma stojí před televizními kamerami a hovoří o popravách, jako by jí nevadilo, že je zbytek světa považuje za barbarství. Kristy už léta poslouchala, jak její syn zaníceně argumentuje. Říkala si, že ho to třeba přejde, ale jen do loňského roku, kdy si ho všimla v davu lidí před vchodem do budovy, kde se nacházela popravčí místnost.

Když syna uviděla mezi protestujícími lidmi, zalapala po dechu a nevěřícně sledovala, jak hrdě mává transparentem s nápisem POPRAVY NEZAJISTÍ NÁPRAVU. Kristy by se k němu nejradši rozběhla a nakázala mu, aby okamžitě mazal domů, ale ­nemohla. Měla tu práci a musela ji ­udělat.

A tak jen tiše zuřila nad synovou neposlušností, zatímco byl popraven Mitchell Hastings, třicetiletý pobuda usvěd14

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 14

09.10.2018 14:54:19

čený z vraždy své sestry a její nejlepší kamarádky, a Ryan před branami věznice skandoval: „Chceme spravedlnost.

Chceme mír.“ Kristy si v hloubi duše musela přiznat, že je hrdá, jak si Ryan dokáže stát za svým přesvědčením, jak je pevný ve svých názorech. Jenže kdyby některý z reportérů zavětřil, že její vlastní syn je odpůrce trestu smrti, úřadu by to povážlivě zkomplikovalo situaci. A Kristy by mohla přijít o práci.

Když pak jeli večer společně domů, Kristy Ryanovi vysvětlila, že mu neupírá právo na vlastní názor, ale že podobné chování nemůže tolerovat. Ona se tou prací živí. Díky ní mají střechu nad hlavou a mají co jíst. Ryan řekl, že to respektuje, ale chce, aby si našla jiné zaměstnání. I teď, po několika měsících, jí čas od času posílal e-maily nadepsané Volné pracovní pozice. Bez nutnosti zabíjet. Dnes se však odmítala pouštět do dalších debat. „Jdi, nebo přijdeš pozdě,“ nakázala tedy. Ryan se kupodivu nevzpíral. „Jasně, mami. Měj se pěkně,“ popřál jí a vzal si z auta batoh. „Mám tě ráda, Ryi.“ Neodpověděl, jen vylezl z auta a zabouchl za sebou dveře. Kristy sledovala, jak spěchá po ulici, dokud nezahnul za roh. Tak moc se jí stýskalo po dnech, kdy ji při vysazování na rozloučenou mocně objímal a ujišťoval ji: Mami, miluju tě víc než měsíc, slunce a všechny planety ve vesmíru. Teď už se to nestávalo. Čtrnáctiletí kluci svoje city zrovna nestavějí na odiv.

Kristy zdolávala dlouhý úsek silnice, míle ubíhaly a z rádia se linuly country-popové melodie. Vypnula ho, na tu vyumělkovanou hudbu neměla náladu. Pevně sevřela volant a odbočila vlevo k vjezdu do věznice, kde zahájí svůj pracovní den. Věznici Allana B. Polunského v texaském Livingstonu, rozkládající se na 190 hektarech a obklopenou lesy, tvořil rozsáhlý komplex budov propojených chodníky 15

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 15

09.10.2018 14:54:19

a obehnaný dvojicí plotů s žiletkovým drátem a strážními věžemi. Budovy, ve kterých pobývali muži odsouzení státem Texas k smrti, stály poněkud stranou. Byly to tři obdélníkové stavby z betonu, s bílou střechou a kruhovým dvorkem. Ve věznici bylo celkem 2 936 vězňů, z toho 279 čekalo na smrt.

Kristy sem dojížděla jednou týdně, s železnou pravidelností dorazila každou středu ráno, ale s touhle součástí své práce se dosud nevyrovnala. Nikdy si nezvykla na stráže s nesmiřitelným pohledem a puškou namířenou ze strážních věží nad ní, na zoufalé muže, kteří prohlašovali, že jsou nevinní, a žadonili o pomoc, ani na ty, kteří svou vinu bez sebemenší lítosti přiznávali.

Nebyla to práce jejích snů. To ani náhodou. Kristy se nechala zbouchnout v šestnácti, ale umínila si, že nedopadne jako průměrná mladičká matka. Rozhodla se, že v životě něco dokáže. Složila zkoušky na střední škole a pak na tátův popud chodila na večerní kurzy na univerzitě. Studovala komunikaci a psychologii a na částečný úvazek si přivydělávala různými administrativními činnostmi ve věznici. Táta tam pracoval jako dozorce, stejně jako jeho otec. Kristy sice trvala na tom, že si zvládne najít zaměstnání sama, ovšem táta hučel do šéfa tiskového oddělení tak dlouho, že jí zajistili místo asistentky jednoho z koordinátorů ještě předtím, než odpromovala.

Kristy se představa, že bude obklopená zločinci – lidmi, kteří spáchali hrozné věci –, trochu příčila, ale uklidňovala se tím, že tu je jen dočasně. Měla v plánu se dál vzdělávat, vystudovat psychologii a stát se sociální pracovnicí. Říkala si, že praxe ve vězeňské sféře se jí bude do životopisu hodit.

Ve svém rozhodnutí se ještě utvrdila, když se při práci blíže obeznámila s trestanci; byla odhodlaná pomáhat lidem v obtížích, aby za mřížemi neskončili.

Jenže vychovávat dítě byla práce na čtyřiadvacet hodin denně. Pak začal postonávat táta, Kristy byla povýšena, do16

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 16

09.10.2018 14:54:19

stala přidáno a pak ještě jednou. O devět let později pracovala pořád ve věznici a přihlášky na vysokou dál ležely v zásuvce psacího stolu, kde na ně sedal prach.

Takhle tedy nyní vypadal její život – týden co týden se setkávala s pachateli násilných trestných činů a všemožně se snažila vycházet s otrávenými, nezúčastněnými novináři, kteří se zoufale pokoušeli napsat něco, co by mělo smysl, aby si dokázali, že novinám ještě neodzvonilo. Když se Kristy někdo zeptal, čím se živí, trochu pravdu obcházela.

Dělám public relations, říkala třeba a doufala, že se dotyčný nebude vyptávat na podrobnosti, že její práce bude působit exkluzivněji než ve skutečnosti.

Musí se toho neblahého pocitu zbavit. Má před sebou dlouhý den plný rozhovorů s odsouzenými a k nim bude zapotřebí veškerá její emocionální energie.

Vězeňská správa každý týden umožňovala, aby trestance navštěvovali lidé od tisku. Pondělky byly vyhrazené pro ženy uvězněné v komplexu Mountain View. Středy náležely mužům v Polunského věznici. Reportéři mohli po dobu dvou hodin hovořit s vězni, kteří si předem vyžádali povolení.

Kristy zaparkovala a vešla hlavní branou do věznice.

Strážní ji pozdravili a zamávali na ni. Zrovna třídili poštu a prohlíželi balíčky; tato obyčejná, nezáživná činnost ostře kontrastovala s povahou lidí, pro které byly zásilky určeny.

Kristy prošla bezpečnostním rámem a vzala si zkontrolovanou kabelku. Uvítal ji Bruce, jeden z jejích oblíbených strážných, asi třicetiletý chlapík, který měl přes svůj venkovský původ docela liberální názory a s oblibou se bavil o Natu Silverovi a probíral reality show, třeba Dívku na vdávání, ale hlavně Paničky z Beverly Hills. Třebaže se zdejší zaměstnanci chovali přátelsky, všichni si uvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí, když vstupují do střeženého prostoru.

Bylo náročné nenechat se ovlivnit temnými myšlenkami 17

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 17

09.10.2018 14:54:19

a pocitem tísně; Kristy si nebyla jistá, jestli tenhle nekonečný boj někdy vyhraje.

Bruce ji zavedl do kanceláře vedoucí dozorců. Do cel smrti Kristy zavítala málokdy, ale novináři si stěžovali na kvalitu ilustračních fotografií, kterými je zásobila, a ona už měla jejich nářků po krk. Dnes si tedy se šéfkou dozorců domluvila, že si cely předtím, než vyrazí za vězni, znovu vyfotografuje. Gina Solomonová ji vřele přivítala. „Dobrý den, paní Solomonová,“ pozdravila ji Kristy. Šéfka, jíž bylo hodně přes čtyřicet a měla nelichotivý účes jako podle kastrolu a bystré zelené oči, jí potřásla rukou. „Jak se daří doma?“ zeptala se. „Nemůžu si stěžovat,“ odpověděla Kristy. „Syna zrovna přijali do debatního kroužku. Je to za posledních deset let první prvák, kterého vzali,“ chlubila se Kristy s náležitou mateřskou pýchou.

Solomonová přikývla. „To je fajn.“ Kristy však zaslechla v jejím hlase falešný tón. Syn ředitelky dozorců byl hvězda školního fotbalového týmu, hrál quarterbacka. Kristy štvalo, že si s tím vůbec dělá hlavu.

Vždyť je jedno, na koho Ryan dělá nebo nedělá dojem. „Můžeme jít?“ zeptala se tedy Kristy, aby změnila téma a vyhnula se ředitelčinu povídání o příštím zápase a o tom, jak skvěle si její syn vede na hřišti.

S Brucem po boku ženy vyrazily do labyrintu vězeňských chodeb, přičemž probíraly přicházející studenou frontu. Počasí bylo oblíbeným tématem zaměstnanců věznice, všichni toužili být venku, daleko od těch temných, depresivních cel.

Zabočili do dlouhé chodby, v níž se se zabzučením otevřely mřížové automatické dveře. Došli k celám smrti.

Kristy si přečetla nápis vyvěšený u vchodu do tohoto bloku: UPOZORNĚNÍ. TĚMITO DVEŘMI NEPROJDOU ŽÁDNÍ RUKOJMÍ. Cedule připomínala, že trestancům není radno důvěřovat, že v tomhle prostoru je lidský život křehký.

18

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 18

09.10.2018 14:54:19

Kristy kráčela chodbou a na její smysly zaútočila vlna pachů, na které člověka nemohl připravit sebetvrdší trénink: moč, výkaly a pot se mísily s hlubokou beznadějí a zoufalstvím, které jako by pronikaly do morku kostí. „Prosím, můžete fotografovat, jak dlouho chcete,“ vyzvala ji ředitelka. Kristy přikývla, nicméně měla v úmyslu vyřídit to co možná nejrychleji. V rychlosti vyfotila chodby a nekonečné řady cel. Z malinkých nerozbitných okýnek na dveřích vykukovali vězňové. Někteří ji poznali. „Hej, paní Tuckerová, můj právník s váma chce mluvit.“ Jiní byli pod silným vlivem léků a krajně zoufalí. „Ty hajzlové mě tady mučí. Musíte mi pomoct.“ A pak tu byly ztracené případy. „Tomu říkám prdelka. Pojď sem, ať vidíš opravdovýho chlapa.“ „Já tě zabiju, ty zkurvená, zasraná svině. Zabiju vás všechny.“ Kristy teď už šokovalo máloco. Na takovéhle řeči byla zvyklá. Vězni se od běžných lidí moc nelišili. Někteří byli milí a zdvořilí. Jiní byli duševně nemocní a v prvé řadě tady vůbec neměli skončit. A dál tu byly žalostné, bídné duše, u nichž neexistovala šance na záchranu. Občas bylo těžké odhadnout, do které skupiny kdo patří. Kristy trvalo roky, než si zvykla, ale teď už ji jejich slova nevyváděla z míry.

Jako koordinátorka musela působit vyrovnaně, nic ji nesmělo rozházet.

Vešla do prázdné cely a udělala dalších několik snímků. Polunského věznice měla pověst „nejdrsnějšího vězení v Texasu“ a podle Kristy byla oprávněná. Všichni vězni byli dvaadvacet hodin denně pod zámkem, sami v těchhle malých celách. I během hodiny vyhrazené pro relaxaci a sport, na kterou měli každý den nárok, byli za mřížemi a nepřišli do styku s ostatními vězni. Telefony, televize i vzájemné návštěvy byly zakázané, takže vězni byli v těch celách víceméně pohřbeni zaživa. Nic víc se neblížilo peklu na zemi. Kristy 19

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 19

09.10.2018 14:54:19

si nedokázala představit, že by byla den za dnem uvězněná za těmihle zdmi.

Na digitálním fotoaparátu půjčeném od Ryana si v rychlosti prohlédla pořízené fotografie, aby se ujistila, zda budou postačující. Budou. Kristy se nemohla dočkat, až odtud ­vypadne. Prahla po denním světle a čerstvém vzduchu. Vrátila se z cely na chodbu, kde čekali Solomonová a Bruce, a pak se za nimi vydala směrem k východu.

Těsně předtím, než k němu došli, Kristy z nějakého důvodu nakoukla do jedné z cel, jako by ji nevysvětlitelně přitahovala. Maličkým okýnkem zahlédla vězně, který nehybně ležel na zemi vedle svého státem financovaného kavalce. Vrah nemluvňat Harris. Tak mu přezdíval tisk a někteří bachaři. Kristy ho znala jako Cliftona Harrise. Před osmi lety byl odsouzen k smrti za vraždu svých dvou malých dětí. „Proboha, on krvácí,“ vyhrkla a obrátila se na ředitelku.

Vadilo jí, jak pisklavě a přidušeně to vyznělo, jako by ten člověk neměl na zápěstích rozšklebené rány, ale jen se řízl o papír. Solomonová přistoupila k okýnku, aby se přesvědčila o pravdivosti Kristyiných slov. „Přivolejte sem další lidi. Hned!“ zakřičela na Bruce, ten zmáčkl knoflík na vysílačce a chodbami se rozlehl její chraplavý zvuk. „Pojďte zpátky,“ vykřikla ředitelka na Kristy. Ozvalo se zabzučení a dveře cely se začaly otevírat. Kristy, která nemohla spustit zrak z Cliftonova bledého obličeje, promodralých rtů a očí obrácených v sloup, se prohnala kolem ředitelky, odsunula dveře, klekla si vedle vězně a snažila se mu na krku nahmatat pulz. „Vydržte, Cliftone. Hlavně vydržte.“ Clifton s námahou otevřel víčka a rozhlédl se vyděšenýma očima, ze kterých vyprchával život. Zkrvavenou rukou popadl Kristy za zápěstí. „Paní Tuckerová, já už nemůžu dál. Nezvládnu to,“ úpěl 20

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 20

09.10.2018 14:54:19

a natáhl ruku až nad Kristyinu klíční kost. „Nechte mě jít,“ požádal a stiskl.

Kristy se zalkla. Vybavila si nápis u vchodu. TĚMITO DVEŘMI NEPROJDOU ŽÁDNÍ RUKOJMÍ. Vběhla do cely bez rozmyslu, v obavách, že by Clifton mohl zemřít, se záměrem někomu pro změnu pomoct, ne jen pasivně přihlížet dění ve vlastním životě. V tu chvíli si však uvědomila, že onen nepříjemný pocit, předtucha jakési hrozby, to bylo ve skutečnosti varování. Zatímco jí hrdlo svírala ruka usvědčeného zločince, Kristy táhlo hlavou, jestli Ryan vlastně nemá pravdu v tom, že když přijala tuhle práci, když se nebránila tomu, co se tady děje, udělala fatální chybu.

21

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 21

09.10.2018 14:54:19

K a p i to l a 2

Všude bylo tolik krve, husté a lepkavé krve temně vínové barvy. Kristy ji měla na rukou i na khaki kalhotách. Nevěděla jistě, jak dlouho klečela vedle Cliftona, který jí tiskl krk a v obličeji měl zoufalý, prosebný výraz. Několik vteřin.

Minut. Byla to věčnost, a přesto jen chvilka. Smrt vídala zpoza skla, každý měsíc se účastnila poprav, ale na to, že jí bude takhle blízko, připravená nebyla. „Pusťte mě, Cliftone. Prosím,“ zašeptala a on povolil sevření, přikývl a zavřel oči. Možná měl pocit, že mu svým způsobem udělila svolení. Kristy v očích zaštípaly slzy. Ještě nikdy se neocitla tak blízko takovému ohromnému zoufalství. Mužské ruce ji popadly kolem pasu, postavily na nohy a vystrčily na chodbu. Do Cliftonovy cely mezitím proudily stráže. „Sakra, Kristy, to se chceš nechat zabít?“ spustil na ni naštvaně Mac Gonzalez. Byl to jeden z jejích nejbližších přátel, už dlouhé roky pracoval jako stráž v bloku smrti.

Tyčil se nad Kristy, bezmála dvoumetrový a stokilový chlap.

Ze své postavy si vždycky dělal legraci. Mexičani nikdy nejsou takoví obři. Vždycky se ptám mámy, jestli si nezašpásovala 22

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 22

09.10.2018 14:54:19

někde vedle. Teď šly ale žerty stranou; tvářil se velmi nesouhlasně.

Kristy se probrala z transu. Slyšela poplašný signál, horečný ryk, kterým vězni reagovali na to, že se jeden z nich ocitl v nebezpečí, kakofonii běsnění, zloby a smutku, která se před ní zpomaleně odvíjela. „Co tě to napadlo? Zůstaň stát tady a ani se nehni,“ vyštěkl.

Kristy poslechla jako holčička, která dostala vynadáno, a přitiskla se zády ke stěně. Pohledem zalétla zpátky ke Clif­tonovi, který stále ležel na podlaze v cele. Kolem něj se shromáždili strážní a snažili se najít zbraň, kterou si podřezal zápěstí. Kristy porušila předpisy a vystavila se nebezpečí.

Clifton mohl v krajním zoufalství klidně fingovat pokus o sebevraždu a vzít ji jako rukojmí. Kristy nedodržela základní pravidla. Teď se nekontrolovatelně třásla a sklápěla oči ke kalhotám zbarveným karmínově rudou.

Obecně platilo, že sebevraždy i pokusy o ně vzbuzovaly u zaměstnanců v bloku smrti nevoli a hněv. Novináři dozorce často vykreslovali jako neschopné a kritizovali je za to, že neuhlídají někoho, kdo má být pod neustálou kontrolou.

K nim se přidávali bojovníci za lidská práva, rozhořčovali se nad morálními aspekty trestu smrti a nad utrpením vězňů, kteří čekali za mřížemi na vykonání rozsudku. I pro Kristy znamenaly pokusy o sebevraždu nepříjemnosti. Vyplývala z nich spousta práce; informovat o tom, co se stalo, tisk i veřejnost, připadlo právě jí. Vždycky pak čelila nekonečnému přílivu otázek. „Popíráte tedy, že by vězně zavraždil dozorce?“ „Nebo spoluvězeň?“ „Byly za tím rasové důvody?“ „Nebo mexická mafie?“ „Snažíte se něco ututlat?“ Dnes však necítila sebemenší podráždění. Jediné, na čem jí záleželo, byl Clifton a kaluže jeho krve na šedém 23

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 23

09.10.2018 14:54:19

betonu. Nesmírný zájem médií o Cliftonův případ a fakt, že se odmítal přiznat, z něj udělaly pseudocelebritu. Točili se kolem něj novináři a filmové hvězdy i ikony populární hudby organizovaly sbírky na jeho obhajobu. Kristy za ním docházela každou středu už přes osm let. Kategoricky a naléhavě prohlašoval, že je nevinný, ale podle některých názorů tím jen chtěl získat soucit. V trestním právu, zejména v tom texaském, ale žádný soucit neexistuje. V Texasu čeká na smrt víc lidí a provádí se tu víc poprav než v kterémkoli jiném státě USA. Pokud porota dospěje k tomu, že má být člověk popraven, pak tomu téměř zaručeně neujde.

Kristy se dívala, jak dozorci sehnali pojízdné lůžko a ve spěchu na něm Cliftona odváželi chodbou směrem k východu. Každý z vězňů na Cliftonův poslední zoufalý pokus vyhnout se popravě reagoval po svém, ryčeli, vřeštěli a tloukli do skla. Někteří s ním soucítili. „Cliffe, kámo, drž se.“ „Nenech se od těch parchantů zlomit.“ Jiným byl ukradený. „Budeš se smažit v pekle, ty jeden vrahu dětí. Hajzle zasranej.“ Kohorta ozbrojených dozorců Cliftona, který se vznášel někde mezi životem a smrtí, přepravila k přistavené sanitce a pak do nemocnice Saint Luke, kde bylo nejbližší traumacentrum; tamní personál měl vynaložit veškeré úsilí na záchranu jeho života. Kdyby se ho zachránit nepodařilo, Kristy by musela připravit tiskovou zprávu o úmrtí Cliftona Harrise. Kdyby přežil, lékaři by ho ošetřili a on by se vrátil do cely a pokračoval by ve stávající existenci, respektive v tom, co z ní zbylo.

Kristyino intuitivní přesvědčení, že dnešek nebude stát za nic, bylo naprosto správné. Otočila se a vydala se dlouhou šedivou chodbou pryč. Mac vykročil po jejím boku. „Přece znáš pravidla. Bylas na školení,“ spustil. „Mohl vykrvácet. Nedomyslela jsem to.“ 24

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 24

09.10.2018 14:54:19

„Tady musíš myslet, Kristy. Ty zvířata by tě mohly zabít.

Doprdele, tys mě tak vyděsila.“ Zarazil se na místě, přitáhl ji k sobě a objal. Kristy tak vteřinu zůstala a pak se vyprostila. Minulý rok udělala tu chybu, že se s Macem zapletla. Nebyla ve své kůži po obzvlášť brutálním průběhu popravy muže, který se po celou dobu dožadoval mámy. Kristy sledovala, jak jeho sedmdesátiletá matka, ohnutá a zlomená, vzlykala, aby přestali. „Prosím, nezabíjejte mého chlapce. Nikoho jiného nemám.“ Kristy nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak ta žena líbala svého syna na dobrou noc, četla mu pohádky, a teď se musela dívat, jak umírá. Po té popravě Kristy potřebovala společnost a Mac, kterému se líbila už celé roky, prázdnotu zaplnil. Vzal ji tančit, kupoval jí panáky tequily, pevně ji tiskl, a když ho Kristy políbila a zeptala se, jestli by u něj mohla přespat, souhlasil. Skončili v posteli, a i když to nebylo úplně ono, bylo to hezké. Byl to příjemný večer, nicméně Kristy neměla pocit, že by jí nějak změnil život.

Přes její počáteční váhání následovaly večeře v TGI Friday’s, odpoledne na baseballu, nějaké to muchlování v Kristyině autě, ale nebyla v tom vášeň, nejiskřilo to. Snažila se předstírat. Snažila se ujistit sama sebe, že takhle je to v pořádku. Že když se přes den stýká se vší tou zlobou a ošklivostí, neměla by žádat víc než něco obyčejně milého. Po několika měsících jí však došlo, že Maca nikdy nebude milovat. Ne tak, jak by si zasluhoval. Když promluvila na téma budeme kamarádi, Mac její odmítnutí vzal celkem nenuceně, jako by to bylo cosi nevyhnutelného. „V pohodě, Tuckerová. Stejně nejsi můj typ. Jsi na mě trochu moc přemoudřelá,“ ujistil ji s veselým úsměvem.

I když se choval jakoby nic, Kristy jeho zklamání vycítila. Začal pak chodit s Verou, moc hezkou zdravotní sestrou. Přesto někdy – hlavně pozdě v noci, když Kristy bolelo úplně všechno a zoufale toužila po objetí, když musela být u toho, jak někdo vkleče oplakává ztrátu člena rodiny, 25

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 25

09.10.2018 14:54:19

a­ nebo když ji přemohly starosti s účty za tátovu léčbu a vidina školného, které bude muset už brzy platit za Ryanovo studium – litovala, že se nespokojila s tím nijak výjimečným, ale hezkým. „Cos to prováděla, Kristy? Musíš si dávat pozor,“ nabádal ji Mac. „Mluvíte mi z duše,“ přidala se ředitelka Solomonová, když došli k východu. „Pojďte ke mně do kanceláře, ráda bych s vámi mluvila.“ Mac Kristy povzbudivě poplácal po zádech a ona vykročila za Solomonovou.

Pokud se Kristy domnívala, že nejhorším okamžikem celého dopoledne byla chvíle, kdy našla Cliftona na pokraji smrti, mýlila se. V kanceláři si musela vyslechnout půlhodinovou přednášku, během níž jí Solomonová nesmírně podrobně připomněla, jaká pravidla a opatření musí coby zaměstnankyně texaského Úřadu pro správu trestní justice dodržovat. Kristy v pravých chvílích přikyvovala a přitakávala, načež slíbila, že až příště uvidí vězně, kterému hrozí vykrvácení, nebude dělat zhola nic. Ředitelka její sarkastický tón naštěstí přeslechla, nebo to aspoň předstírala. Když Kristy dostala patřičně vyčiněno, dalším jejím úkolem v pořadí bylo zrušit dnešní interview. Někteří vězni se s ní budou dohadovat; jiní se budou dožadovat právníka s poukazem na Cliftonovu sebevraždu coby další příklad duševní trýzně, jaké jsou tu vystaveni. Dozorci musí také důkladně prohledat vězeňský blok, aby se ujistili, že se tu nenacházejí žádné další zbraně a všechny cely jsou bezpečné.

Což znamenalo, že se Kristy musela postavit před vlastní popravčí četu – šestici novinářů, kteří se sem sjeli či přiletěli z různých koutů země. Byli samozřejmě naštvaní, všichni hned běželi oznámit nadřízeným, že nestihnou termín, případně se vrhli na jiný námět. Jeden z reportérů, podsaditý, plešatící chlapík, se rozčiloval tak, až Kristy celou poprskal. „Vás vůbec nezajímá, že musíme odevzdávat články včas.“ 26

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 26

09.10.2018 14:54:19

Kristy se musela držet, aby nereagovala. Ne. Novináři s těmi svými termíny ji nezajímali ani v nejmenším. Dneska opravdu ne. Ne, když byla svědkem takového utrpení. Ne, když byli vězni nabuzení a připravení zaútočit. Lidé od novin jí byli úplně ukradení.

Reportér s brbláním odcházel a Kristy uvažovala, jak dlouho bude trvat, než sama pozbude lidskosti. Někdy měla obavu, že už se to děje.

Po dlouhém dni byla konečně volná, aspoň tedy do příštího týdne. Kristy se děsila, jaké peklo se rozpoutá, až se o jejím „prohřešku“ dozví její šéf Gus. Vyrazila ve svém starém chevroletu zpátky do města a pustila klimatizaci, ale z průduchů foukal jen horký a vlhký vzduch. Snažila se s tím něco udělat a mezi zuby drtila nadávky. Zrovna klimatizaci nechala za šest set dolarů opravit. To se fakt dalo čekat, pomyslela si. Nic nikdy nefunguje, jak má.

Ujížděla po silnici číslo 45 a zacákaným čelním sklem vyhlížela ven. Na východě a na jihu se rozprostíraly pobřežní planiny zarostlé vysokou trávou, která se ve vánku jemně pohupovala. Na západě se vlnily kopce typické pro střední Texas.

Projela kolem Livingstonského jezera, minula klidnou modrou vodní plochu třpytící se ve svitu slunce. Když se Kristy blížila k Huntsvillu, provoz prořídl a kolem se tyčily vysoké, nehybné borovice, jejichž porost se táhl celým hlubokým jihem, „krajem bavlny“. Projížděla známým územím a se vzpomínkami na dnešní události a s vědomím, že bude muset být přítomná popravě, se snažila soustředit na okolní krásu, aby ji mohla uchovat v paměti na později, kdy bude hrozit, že ji přemůže veškerá ošklivost, která je s její prací spjatá.

Pokaždé když jela kolem malebného náměstí, kde stála soudní budova, si Kristy pomyslela, že Huntsville působí jako město, které pod kouzelným, klidným zevnějškem 27

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 27

09.10.2018 14:54:19

skrývá tajemství. Hlavní třída vypadala lákavě díky zachovalým historickým budovám. Přesto v tomhle městě věčně někdo umíral. Představovala si duchy zemřelých, jak se potulují městem společně s místními navlečenými do kovbojských bot a štrasových džínů, z nichž mnozí rovněž pracovali pro správu trestní justice.

Kristy mířila do huntsvillského komplexu, do Walls, „domu za zdí“, jak se mu přezdívalo. Byla to majestátní, zlověstná budova obehnaná žiletkovým plotem, s opevněním z červených cihel. Lidé odsouzení k smrti pobývali v Polunského věznici, ale tady, za těmito zdmi, vydechovali naposledy. Nacházela se tu nejfrekventovanější popravčí místnost v celých Spojených státech. Kristy zaparkovala u věznice a zamířila do kanceláře v administrativní budově situované naproti popravčímu bloku. Dnes přibude na seznam popravených další jméno – měl zemřít Tyler Watkins, sériový násilník a vrah.

Kristy vešla do budovy a zjistila, že už tu čeká hlouček novinářů, „ranní ptáčata“, jak jim přezdívala. Vládla mezi nimi žoviální atmosféra, někteří reportéři psali esemesky, jiní něco hledali na internetu a další trousili drsné vtipy ohledně Watkinsových posledních slov. „Podle mě bude kňourat, že chce mámu,“ nechal se slyšet jeden novinář.

Jiný dával kolovat zavařovačku a přijímal sázky na to, za jak dlouho ten člověk zemře. Kristy byla na tohle všechno zvyklá, v její práci to nebylo nic mimořádného. Jejím úkolem bylo zachovat klid a nedávat najevo emoce, ale po tom, co musela přestát ve vězení, by na ně nejradši zařvala: Přestaňte!

Dejte mi chvíli pokoj. „Tak jdeme na to? Koukneme se, jak to ten parchant zabalí?“ zeptal se Kristyin šéf Gus Fisher. Kristy si povzdechla.

Tohle bylo to poslední, co teď potřebovala.

Otočila se a zjistila, že Gus, který tiskovému oddělení šéfoval, stojí za ní s rozjařeným úsměvem na zčervenalém obličeji. Byl to takový buldok – měřil metr šedesát a hlavu 28

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 28

09.10.2018 14:54:19

měl holou až na nepatřičný chomáč černých vlasů na temeni. Byl Kristyiným nadřízeným něco přes rok, a přesto si dosud nezvykla na dychtivost, s jakou přistupoval k téhle části jejich práce. Vždycky z něj měla pocit, že kdyby mohl, obnovil by veřejné popravy a vybíral by vstupné. Ne že by mu tedy nějak zvlášť leželi na srdci oběti a poškození. Nic o nich nevěděl a jejich příbuzné zpravidla vůbec nebral na vědomí, ledaže by měl pocit, že by si tím udělal oko u nadřízených nebo u médií. Ne. Gus byl malicherný chlap s mesiášským komplexem, který sehnal práci, při níž si mohl připadat jako bůh. Když ho přijali, Kristy se doneslo, že se třikrát neúspěšně pokoušel dostat na policejní akademii. Jeho sestřenice měla za manžela zástupce guvernéra, proto skončil tady.

Na tu pozici měla vlastně nastoupit Kristy. Když odcházel do důchodu její předchozí šéf Jack Woefel, všichni počítali s tím, že ji povýší. Pracovala v tiskové kanceláři víc než sedm let, dobře vycházela s vězni a zvládala kontakt s rozličnými, mnohdy složitými osobnostmi z řad reportérů. Když se roznesla zpráva o Jackově odchodu do penze, Kristy na chodbách zastavovali spolupracovníci a ona přijímala jejich gratulace. Oslavy netrvaly dlouho a ve finále byly dost rozpačité. Kristy si dodnes vybavovala, jakou pachuť cítila, když se od pomazaných hlav doslechla, že šéfem se stane Gus. Nijak ji to nepřekvapilo. Staří dobří Texasané chtěli mít u moci další staré dobré Texasany, a ne aby jim „rozkazovala nějaká zpropadená ženská“.

Ani by jí to tak nevadilo, kdyby Gus nebyl tak příšerně neschopný. U poprav museli být přítomni minimálně dva lidé z jejich úřadu, protože novináři byli rozděleni do dvou místností pro svědky; jedna byla určená pro oběti a pozůstalé, druhá pro rodiny vězňů. Gus, chladný, odměřený a rezervovaný, se nikdy nebavil s ředitelem dozorců, s kaplany ani s psychology či s rodinnými příslušníky. A k vězni by se rozhodně nepřiblížil dřív než v den popravy. K tomu 29

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 29

09.10.2018 14:54:19

by se nesnížil. Zato si vychutnával, když mohl po vykonání rozsudku předstoupit před kamery, jen se před ně hrnul a užíval si pocit důležitosti.

Gus si na Kristy nepotrpěl. Bylo jí jasné, že mu připadá namyšlená, vadilo mu, že je chytřejší než on i to, jak umí jednat s novináři. Měl požitek z toho, když jí mohl připomínat, kde je její místo, a upozorňoval na sebemenší chyby, jichž se dopustila, ať už skutečně, nebo domněle. Proto musela Kristy pracovat s dvojnásobným nasazením. Dnes jí bohužel chybělo její obvyklé sebeovládání. „Gusi, nešlo by to prosím o něco méně krvelačně?“ Nesouhlasně na ni přimhouřil hnědé oči, z nějakého důvodu si její rozhořčený výraz vyložil jako známku soucitu. „Neříkej mi, že máš pro Watkinse slabost. Víš přece, proč tu je, nebo ne? Ten chlap zabil tři ženský a znásilnil je předtím i potom,“ připomněl jí. „Vím, co Watkins udělal. Když ho odsoudili, už jsem tu pracovala. Jen si myslím, že nám přísluší chovat se poněkud zdrženlivěji,“ namítla Kristy.

Pokud šlo o odsouzence na smrt, Watkins patřil k těm zavrženíhodnějším, protože o svých vraždách mluvil se stejnou nenuceností, s jakou by jiný člověk probíral například to, co si dá k snídani. Gus pohrdavě zavrtěl hlavou. Jednal s Kristy jako s malou holkou. „Ten chlap se vzdal práva na jakoukoli zdrženlivost v momentě, kdy zabil ty ženský.“ Kristy bylo jasné, že se ji Gus snaží vyprovokovat k hádce, ale rozhodně mu nemínila tu radost udělat. „Ráda bych s tebou probrala, k čemu došlo odpoledne.

S Cliftonem.“ „Jojo, Gina mi volala a všechno mi řekla. Tos udělala pěknou debilitu.“ Kristy přikývla. Na to, že si Gus nevidí do pusy, už byla zvyklá. Zhluboka se nadechla. „Kristy, proč sakra nezvedáš telefon?“ 30

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 30

09.10.2018 14:54:19

Kristy poplašeně vzhlédla a uviděla, že k ní spěchá její asistentka Carmen. Do háje. Do Polunského věznice se telefony nosit nesměly a Kristy si ho při odchodu už tolikrát zapomněla vyzvednout, že ho raději nechávala v úložné přihrádce v autě. A to, co se stalo s Cliftonem, jí otřáslo natolik, že ani nepomyslela na to, aby si ho vzala s sebou.

Carmen zpravidla zachovávala takový klid a spořádanost, až jí Kristy záviděla. Vlasy jí spadaly v lesklých tmavých vlnách těsně pod ramena a zuby měla tak bílé, že by mohla dělat reklamu na Colgate. Dnes ale klidná nebyla.

Oči měla vytřeštěné a tvářila se znepokojeně. Kristy hned věděla, že něco je hodně špatně. „Týká se to toho incidentu ve věznici? To už je vyřešené,“ ujistila ji.

Gus si odfrkl. „O tom si ještě promluvíme.“ Carmen svou značnou averzi vůči Gusovi obvykle skrývala, dnes se však nenamáhala. Vrhla na něj rozlícený pohled a obrátila se zpátky na Kristy. „Jde o Ryana. Na střední k něčemu došlo. Musíš tam jet. Hned teď.“

31

Za_zdmi_07_(imprimatur).indd 31

09.10.2018 14:54:19