0038824

T. A. CoTTerell

Co AliCe nerˇeklA

WHAT ALICE KNEW Copyright © T. A. Cotterell 2016 All rights reserved Translation © Eva Klimentová 2018 ISBN 978-80-249-3545-4

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 4

29.01.2018 17:06:31

Pro moji rodinu

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 5

29.01.2018 17:06:31

1

Portrét je hledání pravdy. Nikoho neušetří.

Malovala jsem portrét Julie Applegarthové. Julie seděla v přijímacím pokoji sídla Applegarth Park na židli s vysokým opěradlem, potažené mačkaným rudým sametem. Měla na­ zlátlý melír, zelené oči jako toulavá kočka a byla krásná jako žena, která ještě plně nevyzrála, ale už to není dívka. Měla příliš těsné šaty, příliš bujnou, rozevlátou hřívu a její karamelově opálená pleť vypovídala o pobytu v Monaku a na Mustique.

Julie ale byla spíš z Harlow než z Hollywoodu.

Malovat ji nebylo snadné. Doufala jsem, že skončíme před pátou, ale čas pádil jako splašený. Julie se snažila, ale schopnost soustředění nepatřila k jejím silným stránkám a nebyla zvyklá, aby jí někdo říkal, co má dělat, alespoň ne někdo jiný než její manžel. Rozhodně ne jiná žena, zvlášť proto, že jsem byla jen najatá síla – a portrétista přece není nic jiného než najatá ruka. Bez toho, že by Julie zavolala kamarádce nebo si domluvila termín u kadeřníka, nedokázala posedět bez hnutí déle, než trvalo depilovat voskem nohy. Ošívala se. Vrtěla sebou. Pózovala jako tragédka. Působila dojmem, že musí přemýšlet o nějakém důležitém obchodu, ale byla to iluze. Julie si hrála na podnikání stejně, jako si hrála na zámeckou paní, 7

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 7

29.01.2018 17:06:32

a neustále kolísala mezi sebejistým pocitem oprávnění a strachem, že bude přistižena při nějaké nepravosti.

V tom křesle s vysokým opěradlem s přestávkami seděla už skoro pět dnů. Já jsem už skoro pět dnů stála u malířského stojanu, hleděla přímo na ni, přemýšlela o ní, přemýšlela o jejím okolí a malovala její představu. Můj úkol byl nesporně mnohem zajímavější. Vyžadoval plné soustředění. Při práci nerada mluvím. Všechno, co potřebuju vědět, zjistím při přestávkách a na schůzkách před začátkem portrétování. Ty jsou vždycky užitečnější, když mi modelem sedí žena. Muži – úspěšní muži, protože jen ti mi sedí modelem – ze sebe vždycky dělají něco, co nejsou, možná se stavějí laskavější, štědřejší nebo vzdělanější, s lepšími konexemi, a musejí flirtovat, je to otázka moci. To všechno si najde cestu do obrazu.

Blížily jsme se ke konci pátého dne (neplánovaného, leč nezbytného prodloužení do soboty) a Julie vypadala znuděně.

Prodělala obvyklé fáze: na začátku ji portrétování vzrušovalo, těšila ji pozornost, předstírala, že nechat se malovat je jen další nepříjemnost v jejím zaneprázdněném životě. Potom se novost a sebestřednost vytratila a začala ubíjející rutina sezení, kdy se nedá dělat nic jiného než přemýšlet. Přesto se však občas znovu soustředila, zaměřila se na věnovanou pozornost a vyhřívala se pod palčivým zrakem malířky, která obdržela nezanedbatelnou částku jen proto, aby zachytila její krásu pro příští generace a jejího manžela.

Na protějším konci místnosti se současně otevřela obě křídla dvoukřídlých dveří. Byly natřené skličující hořčičnou barvou, kterou mohl vybrat jedině velmi drahý bytový architekt.

Snažila jsem se na ně nedívat, ale úplně se mi to nedařilo. Do místnosti vstoupil sir Raymond Applegarth – „Říkej mi Ray, zlato“ – a v jeho výrazu se zračilo očekávání muže, který má po ruce dvě dámy a bar s nápoji. „Aha, tak tady obě jste. Jak to jde, Julie?“ Vyslovil její jméno po francouzsku, „Ži-lí“. Nějak se mu podařilo působit překvapeným dojmem, že nás našel přesně 8

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 8

29.01.2018 17:06:32

tam, kde jsme strávily skoro celý týden. Možná čekal, že si Julii jen vyfotím a pak hned zmizím nebo že obraz dokončím en plein air jako Monet svá pozdní díla. Ray měl lesklou lebku s věnečkem šedivých vlasů, který připomínal sesmeknutou svatozář, a oči, které pohlcovaly světlo. I když mu už bylo přes šedesát, měl svalnaté tělo, napěchované do maskáčů a safari košile. Lidé, kterým je víc než osm a nosí maskáče, většinou bývají moderátoři dětských televizních pořadů nebo osamělí pistolníci – a sir Raymond rozhodně nebyl moderátor dětského pořadu. Měl široký přeražený nos, což byl, jak mi sdělil, pozůstatek amatérského hraní ragby na jihu Ipswiche, kde se ještě po čtyřicítce každou neděli dopoledne v parku přetlačoval s muži, kteří nehodlali dodržovat žádná pravidla.

Julie si zkroutila silný pramen vlasů. Její lýtka, za těžké peníze zdokonalená v posilovně a bazénu, se působivě zužovala. „Myslím, že už je to skoro hotové…?“ Když mluvila s manželem, nasazovala hlas o oktávu výš než s kamarádkami, s nimiž o přestávkách drbala na mobilu.

S hlavou nakloněnou na stranu a koketním úsměvem mu řekla, co chtěl slyšet. Rázně přikývl a podíval se na mě. Pohlédla jsem na paletu. Potřebovala jsem doplnit okr. Byl to Juliin portrét, ale moje renomé. Pro Julie tohoto světa bylo umění sotva víc než pouhá dekorace, projev bohatství a postavení, osvojená kultura. Zatímco jsem na pojízdném stolku hledala tu správnou tubu, řekla jsem: „Úplně hotové to budeme mít až večer.“ Julie na Raye zakoulela očima. Zašklebil se – jako chlapeček, kterému sebrali hračky –, obešel stojan a postavil se vedle mě. Julie sebou trhla v křesle, jako by se jí na okamžik zmocnilo pokušení jít za námi. Ray od prvního rána pravidelně kontroloval, jak jsem pokročila, jako by mi zaplatil nejen za portrét, ale i za právo sledovat, jak Julii maluju. Vždycky se postavil příliš blízko ke mně, byl cítit vodou po holení a mátovou žvýkačkou, kterou žvýkal, aby přestal kouřit. Zíral na portrét kyklopským okem. Ještě mi zbývalo trochu práce, ale už 9

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 9

29.01.2018 17:06:32

jsem dohlédla na konec. Nakonec přikývl, obchodník, který se vypracoval od píky, byl spokojený, že dostal víc, než zaplatil, a prohlásil: „Skvěle. Vypadá přesně jako ona.“ „Děkuju.“ Doufala jsem, že portrét vystihuje mnohem víc. „Jednoznačně je to ona, ale…“ Odmlčel se a hledal správné vyjádření v neznámém jazyce: „… zároveň je to něco víc, je v tom něco mimořádného.“ Kývl hlavou a přimhouřenýma očima pohlédl na Julii, jako by byl portrétista. „Jako byste ji namalovala takovou, jaká doopravdy je.“ Julie se zamračila, protože si nebyla jistá, jestli je to kompliment. „Aby nedošlo k mýlce, vypadáš skvěle, puso. Tady Alice tě moc dobře vymalovala. Nechceš se podívat?“ Zavrtěla hlavou. Julie hned na začátku prohlásila, že obraz nechce vidět, dokud nebude hotový. Myslela si, že by to mohlo přinést smůlu. Taky mi to tak vyhovovalo. Mám ráda ten dramatický okamžik, kdy model konečně spatří svůj portrét, adrenalinový nával veškeré naděje, očekávání, obav a marnivosti zhuštěný do jediné vteřiny, prvního dojmu.

Ray na ni naléhal: „Ale no tak, puso, jen se mrkneš,“ ale Julie znovu zavrtěla hlavou.

Pohlédl na mě, jako bych ji třeba mohla přemluvit, ale já jsem jen bezmocně pokrčila rameny. Ray se dál díval na portrét. Nechtěl vypadat zklamaně, i když bylo zjevné, že se nemůže dočkat, až se na ten obraz podívají společně a budou se těšit z jejího mládí a krásy a z jeho peněz, z oné prastaré kombinace, která umožnila, aby tohle dílo vzniklo. Ray na Julii něžně mrkl. Za to, jak to ten starý ranař udělal, bych mu odpustila cokoli. Julie na něj láskyplně nakrčila nosík, ale nepohnula se.

Ustoupila jsem o krok dozadu a zkoumavě jsem si prohlížela portrét na stojanu. Nebyl špatný. Možná zabral o den víc, než jsem čekala, ale ten čas navíc se vyplatil. Možná jsem byla shovívavější, než jsem měla být, co se týče známek stárnutí na Juliiných rukou a ženské síly jejích ramen. Ale co. Tahle 10

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 10

29.01.2018 17:06:32

drobná velkorysost nic nestojí a přináší ohromné potěšení.

Na konečný portrét nemá vliv. Zachytila jsem odhodlanou přizpůsobivost Juliiny povahy. Koneckonců právě díky ní seděla v sametovém křesle a truchlivě hleděla z okna na pozemky Applegarth Parku, zatímco ženy, které nebyly o nic méně hezké a rozhodně o nic méně inteligentní, škudlily na hovězí plátky v modrobíle pruhovaných sáčcích z Teska. Slavný Joseph Mallord William Turner maloval světlo; já jsem namalovala afektovaný holčičí hlásek a víru v přerozdělovací moc nakupování.

To však bylo jen na povrchu. Též jsem zachytila její lstivost. Byl to portrét osoby, která je silnější, než se zdá, a také vychytralejší, osoby, kterou zjevně zformoval mocný muž, ale dosáhla všeho, co chtěla. Namalovala jsem přetahování mezi bohatým starším manželem s rozpláclým obličejem a jeho mladší, krásnější ženou. Namalovala jsem křehkou interakci mezi mocí a důvěrou, penězi a strachem, láskou a sociální mobilitou. Namalovala jsem portrét druhého manželství.

Když jsme konečně byly hotové, Julie odběhla, aby přivedla Raye. Vzdálil se do své pracovny, místnosti o velikosti letištní ranveje, kde do dvou telefonů pokřikoval povely a volající nechával čekat v zástupu jako letadla nad Heathrow. Došla jsem k francouzským oknům a zahleděla se do parku. Trávník se táhl pod bezmračným nebem až k jezeru. Nalevo se v dálce před stromy objevil kropenatý kolouch, zastavil se, zavětřil a znovu zmizel pod ochranu tmy. Tak trochu jsem očekávala, že na loučce u vody se bude pást Cuypova kráva nebo že z potůčku bude na břiše pít Constableův venkovský chlapec.

Vytáhla jsem z pracovního pláště mobil. Byla na něm zpráva od Nell. Psala, že Ed se ještě nevrátil, ale všechno je v pořádku. V překladu: zhltla cereálie rovnou ze sáčku a Arthur byl přilepený k televizi, a tudíž ji neotravoval. Nezeptala se, kdy se vrátím, ani nenapsala, co dělá. Nemusela. Jako každá čtrnáctiletá holka na světě psala esemesky. Nemohla jsem te11

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 11

29.01.2018 17:06:32

lefonovat ve chvíli, kdy se znovu objeví sir Ray, aby obhlédl svou investici, a tak jsem jí jen odepsala, že kvůli práci se vrátím pozdě, ale už se na ni moc těším. Objetí a pusinky. Děti už věděly, jak to chodí. Umění vždycky není šichta od devíti do pěti. Ed mi napsal, že se uvidíme „u Petea Spurlinga“, ale že je „naprosto vyřízený“ a dlouho se tam nezdrží. Proboha! Úplně jsem na tu oslavu zapomněla. Peter Spurling byl Edův chráněnec. Právě složil závěrečné porodnické zkoušky MRCOG II. a na oslavu uspořádal večírek. Odepsala jsem Edovi, že portrét trval déle, než jsem čekala, a že večírek nestihnu.

Ed se se mnou rozloučil třemi pusinkami. Na okamžik jsem přemítala, jak ukončuje svoje textovky pro Julii sir Ray a jestli se to změnilo teď, když už je jeho manželka, a ne milenka. Všimla by si toho jako první. Připadá mi, že druhá manželka, zvláště pak bohatého muže, je na tyhle věci vnitřně naladěná a neustále má nastražená tykadla. Lehce usíná ten, jehož netíží koruna. Naproti tomu Edovy tři pusinky byly stejně předvídatelné jako východ slunce a každou z nich jsem milovala. Dvojkřídlé dveře se rozlétly a do místnosti se přiřítil sir Raymond s Julií v patách. Pocítila jsem naprostou jistotu, že moje dílo bude přijato kladně, a hřálo mě vědomí, že za chvíli vyrazím domů, abych se přitulila ke svému báječnému manželovi a políbila hlavičky svých roztomilých spících dětí.

Jízda ze Suffolku do Bristolu trvá dlouho, zvlášť proto, že se snažím nejezdit po dálnicích. Jsou zajímavé asi tak jako taveňák. Když jedu autem sama, snažím se jezdit jen po hlavních, nebo ještě lépe po vedlejších silnicích, pokud je to možné.

Pro ten rozdíl ráda oželím trochu času. Onoho večera mi cesta připadala ještě delší, protože v rádiu nedávali nic, co by stálo za poslech – jen samé hašteření politiků, afektovaní herci a vzdálený ohlas potíží s cenami nemovitostí v Texasu.

Bylo mi to ukradené. Měla jsem dobrou náladu, cítila jsem se plná energie a optimismu, což byla jasná známka toho, že se mi portrét povedl. U odlehlé benzinky, která vypadala jako 12

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 12

29.01.2018 17:06:32

vystřižená z obrazu Edwarda Hoppera (pokladní v zářivě barevné polorozpadlé budce něco ťukala do mobilu, a dokonce i pomeranče byly zabalené v celofánu), jsem si koupila oříškový jogurt a smoothie s přepjatě veselými postavičkami na obalu. Když jsem míjela odbočku na Cambridge, vzpomněla jsem si na svého tutora se zrzavou bradkou, na jeho elegantní pracovnu s knihovnami od podlahy až ke stropu a vysokými okny s výhledem na King’s Parade, a na to, jak Jerry Streeter skočil z Clare Bridge do vody úplně nahý, jen ve smokinku a s úsměvem širokým jako řeka Cam, a říkala jsem si, tak jako si říká každý, jak jsem se odtud dostala až sem. Zanedlouho jsem prudce odbočila doprava a vyrazila směrem na Oxford a západní hrabství, přede mnou se odvíjely bílé čáry a zatoulané ukazatele vyvolávaly zasuté vzpomínky. Řízení v noci mi připadá úžasně léčivé, sama v autě, v teplé hedvábné tmě, světla ozařují silnici, jediný zvuk v tom tichu je hukot motoru, nemusím obskakovat manžela a děti, vařit jídlo, prát prádlo, sklízet ze stolu. Nemusím se zavděčit žádným modelům. Je to jako se plavit na moři.

Ještě lepší je, když jedu domů po dobře odvedené práci a můžu si vychutnávat příjemný pocit, že jsem pochopila a vyobrazila dalšího portrétovaného člověka a dočasně utišila své tvůrčí puzení. Je to ten nejlepší pocit na světě. Nechápu, jak lidé mohou prožít celý život jen jako konzumenti, nemají tvůrčí puzení, nepotřebují po sobě zanechat nějaký otisk. Nadechují se, ale nevydechují.

Ed sice není umělec, ale zanechá po sobě otisk. Ne na malířském plátně, ale na tisících životů, jichž se dotkl při zrození, a na nezanedbatelném počtu dětí, které přivedl na svět a zachránil. Nepotřebuje útěchu umění; má útěchu života.

Právě jsem míjela odbočku na Bicester, když se na sedadle spolujezdce náhle rozezpíval můj mobil a na obdélníkovém displeji se rozsvítil nápis „Doma“. Pohlédla jsem na digitální hodiny na palubní desce, 23:48, zpomalila jsem a podívala se do zpětného zrcátka, než jsem zvedla telefon.

13

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 13

29.01.2018 17:06:32

„Haló?“ „Mami?“ Nell. Čekala jsem Eda, který se náhle probudil z vyčerpání a stále prázdné postele s rozsvícenou lampou a říkal si, kde jsem, ujišťoval se, že se mi nic nestalo, a chtěl vědět, kdy se vrátím. „Nell, miláčku, copak se děje? Pročpak nejsi v posteli?“ „Mami, táta ještě není doma.“ Znovu měla dětský hlas, který postrádal teenagerskou ­otrávenost její textovky. „Zkoušela jsi mu volat na mobil?“ „Jo. Nebere to. Nechala jsem mu vzkaz.“ „A do porodnice?“ „Řekli mi, že odešel kolem osmé a už se nevrátil.“ „A nevolali ho k žádnému naléhavému případu?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Jasně. Já vím, že šel na večírek Petera Spurlinga. Možná tam zůstal déle, než čekal?“ „Možná. Jenomže…“ „Jenomže co?“ „Jenomže před odchodem z nemocnice zavolal a řekl, že je fakt unavený a přijde nejpozději do půl desáté, a už je…“ „Pozdě. Já vím.“ „A včera pracoval celou noc. I když navečer se stavil, doslova na pět minut, aby zkontroloval, jestli jsme v pohodě.“ Ed měl noční? Domluvili jsme se, že nikdy nebude brát noční směny, když jsem pryč, kromě těch nejnaléhavějších případů, kdy jde o život. Trval na tom stejně vehementně jako já, možná ještě vehementněji. Nebylo to spravedlivé vůči dětem. Byly ještě moc malé a nemohly zůstat celou noc samy, i když to už bylo skoro zákonné. Chtěla jsem na to upozornit, ale teď nebyla ta správná chvíle. Navíc už jsem tam měla být já.

Nebylo to poprvé, co moje práce dostala přednost. „Hm… jasně. Možná na tom večírku potkal někoho, koho léta neviděl?“ 14

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 14

29.01.2018 17:06:32

Mlčení. Rozpoznala pochybnost v mém hlase. Nemohla jsem se jí divit. Pro Eda bylo naprosto netypické, že by zůstal dlouho na večírku nebo nesplnil slib, který dal dětem. „Arthur je vzhůru?“ „Ne. Je u Mikeyho Suttona.“ Výmluvně se odmlčela. „Nevzpomínáš si?“ „Promiň, ano, samozřejmě. Tak co kdyby sis šla zase lehnout? Můžeš do naší postele, jestli chceš. Vyjedu na em čtyřku, abych dorazila dřív. Když pojedu po dálnici, měla bych být doma tak za půldruhé hodiny.“ „Tak dobře…“ „Copak? Mluvíš nejistě.“ „Myslíš, že se nic nestalo?“ „Samozřejmě, že se nic nestalo.“ „Protože táta nikdy takhle…“ „Já vím. Miláčku, neboj se. Bude to mít nějaké naprosto obyčejné vysvětlení.“ Opravdu jsem tomu věřila. Ed byl ten nejspolehlivější člověk, jakého jsem kdy poznala. Nemyslím spolehlivý ve smyslu pedantského dodržování hygienických a bezpečnostních předpisů – na to byl moc inteligentní –, ale v tom smyslu, že rodina je pro něj nadevše, a proto jsme se všichni cítili bezpečně. „Neměj obavy, miláčku.“ Nasadila jsem věcný tón, který jsem používala, když Nell prohrála hokejový zápas. „Všechno bude v pohodě. Táta se nejspíš vrátí dřív, než dorazím.“

15

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 15

29.01.2018 17:06:32

2

Jakmile Nell zavěsila, začala jsem pátrat, kde bych mohla zastavit. Nikde v dohledu nebylo žádné odpočívadlo, a tak jsem zastavila na štěrku v temném ústí soukromé příjezdové cesty a zajela jsem s autem co nejblíž k bráně a co nejdál od silnice.

Nebylo to ideální místo, ale musela jsem zavolat Edovi. Na jeho mobilu naskočila hlasová schránka. Zavolala jsem do nemocnice St. Anthony’s. Automatická recepční se omluvila, že na recepci nikdo není, a pro naléhavé případy uvedla číslo do všeobecné nemocnice. Tohle bylo naléhavé, ale v jiném smyslu. Nikomu jinému jsem zavolat nemohla. Všichni Edovi kolegové jsou na Peteově večírku. Napsala jsem mu textovku: „milacku, doufam, ze vse OK, kdy se vracis, budu tam cca 1.30, strasne te miluju, pusu A.“ Pár minut jsem počkala, jestli hned nepřijde odpověď, a potom jsem znovu vyrazila na silnici a zamířila jsem na dálnici M4.

Výhodou jízdy po téměř prázdné dálnici po půlnoci je, že člověk může zapnout autopilota a myslet na cokoli jiného, než je řízení. Nevýhodou jízdy po téměř prázdné dálnici po půlnoci je, že člověk může zapnout autopilota a myslet na cokoli jiného, než je řízení. Takže…

Nezavolali Eda k nějakému naléhavému případu?

16

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 16

29.01.2018 17:06:32

Po šestatřicetihodinové šichtě je to nepravděpodobné.

Co když se na večírku zdržel?

To je nepravděpodobné, ba téměř nemyslitelné, vzhledem k tomu, že byl k smrti unavený a Nell byla sama doma. Ed nikdy nesetrvával na večírcích, zvláště pokud na nich byla spousta mladších lékařů. Věděl, že se rádi trochu odreagují, což je o dost těžší, když váš šéf na druhé straně místnosti upíjí perlivou vodu.

Co když se naboural?

Peteův byt byl někde u řeky. Dojet domů by trvalo jen pět minut, nanejvýš hodinu, kdybyste šli pěšky, a na té ulici se nejde nabourat, je to prakticky rovná čára. A navíc, kdyby měl havárii, už by mi volali z policie nebo z nemocnice.

Infarkt?

V šestačtyřiceti? U šestačtyřicátníka, který je v dobré kondici, nepije, nekouří a hraje tenis? To by tedy byl krutý osud, kdyby Ed dostal infarkt. Ale i v tomhle případě by mi už přece někdo zavolal?

Co když se zamiloval do jiné ženy?

Bylo pravděpodobnější, že se s jinou ženou vyspím já.

Co když to přehnal s pitím a zrovna teď se potácí domů?

Nemluvíme o jiném Edwardu Sheahanovi?

S trhnutím jsem se probudila, okamžitě jsem si vzpomněla a vztáhla jsem ruku přes postel, abych nahmatala Eda. Byla prázdná. Čtyři čtyřicet sedm. Nemohla jsem znovu usnout.

Proč nepřišel domů? Zašátrala jsem po mobilu vedle postele a zapnula jsem ho. Byla na něm jedna zpráva. Ťukla jsem prstem na ikonku a zpráva se otevřela. Byla od Vodafonu a sdělovala mi – ach, komu záleží na tom, co mi sdělovala? Vodafone mi rozhodně nemohl sdělit nic, co bych chtěla či potřebovala slyšet. Znovu jsem se sesula na polštáře, srdce mi bušilo, jako bych uběhla maraton, a ne se jen probudila v noci. Hlavou se mi honila jediná otázka.

Určitě ho náhle zavolali k domácímu porodu – ale po 17

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 17

29.01.2018 17:06:32

šestatřicetihodinové šichtě? Možná byl v tu chvíli na Peteově večírku jediný, kdo zůstal střízlivý? Ale proč mi nenapsal?

Nikde v západním světě přece není možné, abyste se během čtyřiadvaceti hodin nedostali k telefonu – a už vůbec ne ve městě na jihu Anglie.

Rozhodla jsem se, že pokud se Ed do devíti nevrátí, zavolám Peteovi. Ráno po jeho mejdanu to byla první přijatelná hodina, kdy jsem mu mohla zavolat. Pokud by z toho nic nevzešlo, zavolala bych do nemocnice. Nebylo to ideální. Peteova diskrétnost byla zaručená, ale v St. Anthony’s? Když přijde na pomluvy, v provinčním městě se šíří jako požár v australské buši, a nikde není tak vyprahlo jako v nemocnici, kde lékaři a sestry dělají přesčasy, většinou kvůli pacientům, ale někdy i kvůli sobě navzájem. Kdo by se jim divil, vzhledem k blízkým vztahům, tlaku, napětí, společným zkušenostem…

Copak někdo jiný ví, jaké je pečovat o pacienta s amputovanými končetinami po autohavárii, když se probudí po operaci, nebo mít na očích šestiletého andílka, který umírá na mozkový nádor a nechápe, co se s ním děje? Možná je spíš s podivem, že v tom všichni nejedou čtyřiadvacet hodin denně. Nebo ­možná ano? Ulehla jsem na polštář a v temnotách vířili démoni.

Nakonec jsem rozsvítila lampu. Neměla jsem sílu číst román, poezii nebo něco, co vyžaduje zapojení mozku, a tak jsem si z nočního stolku vzala knihu o obrazech Pierra Bonnarda, kterou jsem dostala od Eda k narozeninám. Znovu jsem se snažila rozluštit jeho věnování na titulní straně, ale Ed měl nečitelnější písmo než Guy Fawkes poté, co ho mučili.

Bonnard třistapětaosmdesátkrát namaloval svou manželku Marthe, což byla podle všeho příšerná semetrika, a maloval ji i po její smrti. Bonnardovo oddané malování Marthe mi vždycky připadalo jako neochvějný skutek lásky, který sice není tak okázalý, ale může se rovnat těm nejslavnějším: Romeovi a Julii, Tristanovi a Isoldě, Bonnie a Clydeovi. A tak 18

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 18

29.01.2018 17:06:32

jsem ležela v posteli, netečně obracela stránky, prohlížela si obrazy Marthe-ne-Marthe a přitom jsem přemítala: kdyby se Ed nevrátil, dokázala bych se zase vzpamatovat?

Edward Sheahan byl můj protiklad a okamžitě jsme se navzájem přitahovali. Pocházel ze skrovných poměrů. Nemyslím to snobsky, protože snobství nesnáším. Staré peníze byly kdysi nové peníze a tak dále. Myslím skrovných, pokud jde o intelektuální stránku, o vzdělání. I když byste to na něm nepoznali. Pouze díky tvrdé práci a mimořádnému nadání se z Eda stal uznávaný a vyhledávaný porodník, světoobčan, cestoval první třídou na špičkové konference, bydlel v luxusních hotelích a tak dále, ale jeho táta byl listonoš a máma pracovala ve školní jídelně. Byl to roztomilý starý pár, který měl Eda na stará kolena – když jsem ho poznala, už jim táhlo na sedmdesátku.

Bydleli v maličkém domečku bez knih, v oné zemi nikoho, kde jižní Londýn přechází v Surrey.

Jen pro porovnání, moje výchova – dobře zaopatřená, intelektuálně zvídavá, studium v Cambridgi – byla třpytivá cetka. Ne že by na tom záleželo. Moc štěstí nám nepřinesla.

Nechci znít jako Holden Caulfield, ale z duše nesnáším všechnu tu přetvářku spojenou s vyšší společenskou třídou, zvlášť když jde o snobství, které si nalhává, že jde o talent. Komu záleží na tom, že váš dědeček z otcovy strany byl přímým potomkem Karla Velikého? V konečném důsledku jde o to, co je na plátně.

Eda rozdíly v naší výchově nijak neznepokojovaly. Vůbec ho neznepokojovalo nic kromě jeho práce, což bylo nesmírně osvěživé. Jelikož jsem vystudovala angličtinu, nepatřila jsem mezi vyhledávané absolventy Goldsmith’s College ani mezi členy skupiny Young British Artists, kteří koncem devadesátých let ovládli britskou uměleckou scénu (nebo ji ochromili, jak chcete). Chtít malovat skutečné lidi, snaha o pochopení lidskosti a její zachycení na plátně – to bylo považováno za předpotopní. Bylo to stejné, jako kdybych pracovala na berňá19

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 19

29.01.2018 17:06:32

ku. Ale věděla jsem, co chci, a stejně jako Ed jsem byla připravená tvrdě dřít, abych toho dosáhla. Edova naprostá víra v to, co chce dělat, a odmítání kompromisů na mě působilo jako nesmírně mocné afrodiziakum.

Poznat Eda bylo jako vstoupit do úplně nového světa, těhotného možnostmi. Připadal mi tak skutečný v porovnání s lidmi, s kterými jsem se stýkala na internátní škole a na univerzitě, kde byl každý posedlý vtipným shazováním druhých a tím, kdo koho zná. Jeho zemitý zdravý rozum byl přesně to, co jsem potřebovala. Ed byl klidný a racionální a jeho suchý humor u mě vyvolával hlasité výbuchy smíchu. Měl v sobě pevnost, která ve mně vzbuzovala pocit, že všechno, co jsem až do té chvíle udělala, je jako výtvor konceptuálního umění, který sice vypadá chytře a působí zajímavě, ale postrádá něco hmatatelného, čeho by se dalo přidržet. Než být konceptuální umělkyně, to už bych radši vybírala mýtné v budce na rušném mostě.

Ed Sheahan byl posedlý porodnictvím. Navíc hrál mizerně na kytaru a ze všech sil třískal do tenisového míčku, ale jinak se věnoval jen porodnictví. Pokud měl někdy volno, vyrazili jsme spolu do Chiswicku na procházku k Temži. Povídali jsme si o všem – o ambicích, rodinách, politice, minulosti a přítomnosti – a neshodli jsme se na tom, co je důležitější, jestli medicína, nebo umění, dávat život, nebo činit život hodný žití. Řekl, že umění je okrasa, nikoli nutnost. Namítla jsem, že děti se tisíce let rodily bez porodníků. Opáčil, že proto jich tolik umíralo. Řekla jsem, že je odpovědný za přelidnění a nedostatečné zdroje. On řekl, já jsem řekla. Dohadovali jsme se, smáli jsme se, dávali jsme si za pravdu, neshodli jsme se. Byli jsme spolu.

Nespal se mnou, protože jsem měla vysedlé lícní kosti a podkrovní byt v Camdenu. Nespal se mnou, protože jsem věděla, jaký je rozdíl mezi Duchampem a De Stijl, nebo protože jsem malovala mísy s jablky, která vypadala tak opravdově, že jste si dokázali představit, jak se do nich zakousnete, a při20

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 20

29.01.2018 17:06:32

tom ucítíte na jazyku, jak jsou šťavnatá. Na začátku se mnou skoro vůbec nespal, do háje. Byl naprosto vyřízený ze svých stohodinových týdnů a příšerných zkoušek na medicíně.

Usnula jsem, teprve když se mezi závěsy proplížil plechový úsvit, a probudila jsem se až v devět, stále ještě vyčerpaná po čtyřhodinové jízdě, z roztříštěné noci, ze stínu strachu, který se plížil přes prázdnou postel. Vzala jsem do ruky mobil. Žádné zmeškané hovory, žádné zprávy. Stiskla jsem rychlou volbu s Edovým číslem, ale opět jsem zaslechla iritující klapnutí a jeho hluboký a konejšivý hlas, který říkal: „Dovolali jste se na mobil Edwarda Sheahana…“ Vyslechla jsem ho a zanechala jsem mu další vzkaz. Snažila jsem se neznít příliš znepokojeně. Potom jsem mu napsala další textovku: „milacku, kde jsi. zavolej mi. pusu.“ Než jsem vstala, zavolala jsem Peteovi. Domnívala jsem se, že se nedovolám, ale Pete vzal telefon na druhé zazvonění.

Omluvila jsem se mu, že volám tak brzy ráno po jeho večírku, ale řekl, že už hodinu uklízí, a znělo to natolik vesele, že nejspíš mluvil pravdu. Pete byl sebejistý a zdvořilý. Věděl, kam má namířeno a že Ed mu může pomoct, aby se tam dostal.

Položila jsem mu svou otázku. „Ed?“ S jeho tónem zemřela moje naděje. Byl příliš udivený. „Co je s ním?“ „No, nepřišel domů a nebere telefon. Jenom mě napadlo, jestli nevíš, kde by mohl být.“ „Ne. To bohužel nevím.“ Mluvil věcně, ovšem s dokonalým náznakem zájmu, aby to znělo dost empaticky, ale přitom mě nevyděsil. Lékaři řeší věci průběžně. Jejich práce spočívá v nápravě nedokonalostí tohoto světa. „Upřímně řečeno, v poslední době jsem tu moc nebyl. Minulý týden jsem byl v Londýně na kurzu v Guy’s Hospital a včera jsem měl volno, abych se připravil na tu oslavu. Tam jsme si trochu povídali, ale ne o práci nebo podobných věcech. Už jsi zkoušela volat do St. Anthony’s?“ 21

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 21

29.01.2018 17:06:32

„Ještě ne. Chystám se tam zavolat. Napadlo mě, že ho třeba, víš co, z toho večírku odvolali nebo…“ „Pokud vím, tak ne.“ „Zdržel se dlouho?“ „Ehm, ano, vlastně ano, překvapivě dlouho. Vypadal, že se moc dobře baví. Myslím, že nikdy předtím jsem ho neviděl, že by si dal skleničku, a už vůbec ne několik skleniček.“ „On pil?“ „Ano. Vůbec se mu to nepodobá, já vím. Vlastně byl dost rozjařený.“ „Super.“ Snažila jsem se působit pozitivně, ale moje snaha nejspíš nevyzněla zcela přesvědčivě. Žádná žena nepotřebuje vědět, že jakmile tam není, její manžel se rázem promění z abstinujícího lékaře v oslnivého lva salonů. Pete si lehce odkašlal. „Samozřejmě tím nemyslím, že když kocour není doma…“ Ed vždycky říkal, že Pete má kromě všech klinických dovedností ještě navíc uhlazené způsoby. „Samozřejmě.“ Mluvila jsem stejně nezávazným tónem jako on. Nic jsem nepředstírala. Ed se naposledy podíval na jinou ženu den předtím, než se seznámil se mnou. „Nevím, v kolik odešel. Neviděl jsem ho odcházet, ale úplně na konci už tam nebyl. Když jsem ho viděl naposledy, bavil se s jednou holkou, která tady studuje sochařství, Aramintou Lyallovou, a s nějakým obchodníkem s uměním z Londýna.

Chceš, abych něco zjišťoval?“ „Ehm, ne, zatím ne, to je v pohodě. Určitě bude existovat nějaké naprosto jednoduché vysvětlení.“ „Jasně, jak myslíš. Určitě ano. Dej mi vědět, kdybys chtěla.“ „Děkuju. Jo, a gratuluju ke zkouškám. Určitě máš ohromnou radost.“ Měl, ale jako obvykle byl příliš taktní na to, aby jásal, když já jsem měla starost. Stručně to odbyl a za chvilku zavěsil. Vytočila jsem číslo do nemocnice. Telefon zvedla recepční s přívětivou zpěvavou dublinskou intonací. Ne, pokud je jí známo, 22

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 22

29.01.2018 17:06:32

o Edovi nejsou žádné zprávy od té doby, co včera večer někdy po sedmé odešel.

Když jsme domluvily, všimla jsem si Arthurovy fotografie z dovolené ve Španělsku, když mu bylo šest. Škodolibě se usmíval a rozvaloval se v plastové kánoi, samá ruka samá noha, špičaté hrany, jako nějaký hmyz. Na lehce opálené kůži se mu třpytily kapičky vody. Naskočil do té lodi právě ve chvíli, když Nell dřepěla na kraji bazénu a chystala se, že se v ní bude opalovat. Ovšem netušil – a na fotce to není vidět –, že za ním je pod vodou schovaný Ed, který se chystá vynořit a převrhnout ho, takže Nellin nevyfocený vztek se proměnil ve vítězoslavný chechot, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. Kde je Ed nyní? Chystá se vynořit? Devět třicet pět. Za dvě a půl hodiny zavolám na policii. Ležela jsem na jeho straně postele a dívala se, jak se po stropě posouvá šikmý kužel světla.

Pokud někdo nečekaně zmizí, neubráníte se přemítání nad těmi nejprapodivnějšími možnostmi. Když jsem vyskočila z postele, napadlo mě, že Ed možná z nějakého důvodu vyrazil rovnou z večírku na služební cestu, buď na lékařskou konferenci, nebo na dobročinný projekt do zemí třetího světa. Ale proč mi to neřekl? Co když jsem na to zapomněla? Už se mi to v minulosti stalo. Jednou jsem při práci úplně zapomněla na banket, a přitom jsem s Edem v sedm mluvila a řekla jsem mu, že jenom dokončím roh obrazu a sejdeme se na místě.

Když jsem zvedla zrak od stojanu, byla půlnoc a Ed stál ve dveřích mého ateliéru. Co když se mi to stalo znovu? Poslední tři týdny jsem v ateliéru zběsile pracovala až šestnáct hodin denně, když jsem pro prestižní soutěž BP Portrait Award dokončovala portrét Jeana-Dominiqua Labordea (monsieur Laborde nenápomocně zkrátil své sezení v Paříži a odletěl do Singapuru), dodělávala jsem zátiší Broskev, nůž a uschlá růže pro výstavu RWA a připravovala jsem se na portrét Applegarthových, což bylo víc práce, než by si jeden myslel, protože abych namalovala Julii, musela jsem pochopit i Raye. Takže – 23

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 23

29.01.2018 17:06:32

v podstatě – bylo možné, že Ed mi řekl, že někam jede, a já jsem to prostě nevzala na vědomí.

Kdyby odjel na služební cestu, samozřejmě by si vzal kufr a oblečení. Takže jsem se šla podívat do skříně, kde jsme měli uložené tašky a kufry. Jako obvykle tam ležela hromada cestovních kabel, batohů a sportovních tašek. Postupně jsem je vytahovala ven, až jsem zahlédla Edovu cestovní tašku, ještě dřív, než jsem ji vzala do ruky. Dlouze a pomalu jsem si povzdechla, protože nikdy necestoval bez ní. Na žádné služební cestě není.

Podívala jsem se do jeho šatní skříně, ale nedalo se poznat, jestli v ní chybí nějaké oblečení. Ed měl tolik košil, že to připomínalo scénu z Amerického psycha. Co jiného se ještě mohlo stát? Něco v práci? Něco, co mi uniklo? Naše manželství není vždycky dokonalé – čí je? –, ale (nechci to zakřiknout) jsme na tom dost dobře. Všichni jsou zdraví. S Edem komunikujeme. Oba víme, že člověk musí druhého milovat kvůli jeho chybám. Kvůli přednostem vás může mít rád kdokoli. A Ed zrovna není ten typ, který by se vším seknul, aby se z něj stal antikvář v Baton Rouge nebo avantgardní básník na Popocatépetlu. Oblékla jsem se a zamířila do kuchyně.

Zatímco jsem čekala, až se mi opeče topinka a přefiltruje káva, přesvědčovala jsem se, že se zbytečně zneklidňuju. Určitě musí existovat naprosto očividné řešení. Nejednou už se stalo, že Eda zavolali k nějakému naléhavému případu. Některé trvaly dvacet hodin a byla to otázka života a smrti za podmínek, které mu vždycky nedovolovaly odejít ven, aby si jen tak zavolal. Tyhle porody nerespektovaly pracovní dobu.

Taky bylo možné, že ta irská dívka v recepci je nová nebo o tom neví nebo právě přišla do práce nebo jí to prostě v neděli ráno zrovna nejlíp nemyslí. Klikla jsem na mobil: 9.57.

Ještě dvě hodiny a zavolám na policii. Potom probudím Nell.

Abych zabila čas a odvedla myšlenky od nejhorších scénářů, došla jsem do Clifton Village vyřídit všední záležitosti, které 24

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 24

29.01.2018 17:06:32

jsem neustále odkládala. Byl šedivý den, nízké mraky nahrbené jako teenageři v kapucích, vlahý vzduch. Když jsem procházela mezi nakupujícími, kteří neměli jiné starosti než najít ten nejlepší kousek svíčkové, to nejzralejší avokádo, dokázala jsem si představit jen samá nepravděpodobná vysvětlení a prosila jsem vyšší bytosti, v které jsem ani nevěřila, o jedinou další šanci stěžovat si, že Ed trochu moc hlasitě a trochu přespříliš často brnká na kytaru stále tutéž písničku nebo že v koupelně zanechává na hromadě sportovní výstroj. Viděla jsem ho všude: zabíhal do obchodů, mizel za rohy, s vlasy odhrnutými z čela, růžovými tvářemi, něžnýma, pobavenýma šedýma očima, jeho soběstačnost hraničila s osamělostí. V krámku Reg the Veg jsem koupila houby a chřest, abych k obědu uvařila Edovo oblíbené rizoto, ale celou dobu jsem kontrolovala mobil a stále víc se mi svíral žaludek, protože ve mně hlodala myšlenka, že mi někdo měl dát vědět.

V 10.32 jsem zrovna přemítala, jestli mám zajít k místnímu ševci vyzvednout Arthurovy školní boty, nebo do květinářství na Waterloo Street, abych se ponořila do nádherných barev a kytic, když nějaký hlas pronesl: „Alice?“ Otočila jsem se. Pod vybledlou markýzou klenotnictví stála drobná žena přibližně v mém věku. Měla na sobě tmavomodré lacláče a vysoké martensky, krátké vlasy odbarvené peroxidem. Přes rameno jí visela taška od dobročinné organizace Oxfam. „Alice…?“ „Ano.“ „Ahoj. Lucy Rennellová. Ze školy. Pamatuješ si mě?“ Jakmile řekla „Lucy“, věděla jsem, o koho jde. I když měla baculatější obličej a oblejší tváře, jako komiksová krysa, z které se stala myš, zachovala si dětskou postavu a ostražitý pohled, který jsem si pamatovala. Lucy byla se mnou na pokoji.

Nikdy jsme se nesblížily, ale vždycky jsme se k sobě chovaly přátelsky.

25

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 25

29.01.2018 17:06:32

„Lucy Rennellová! Copak tady děláš?“ Už když jsem to říkala, modlila jsem se, aby neodpověděla, že bydlí v Bristolu. Se spolužačkami ze školy jsem neudržovala kontakt, ne snad protože bych je neměla v lásce, ale protože můj život nabral jiný směr. Rozhodně jsem nechtěla, aby Lucy Rennellová bydlela o sto metrů dál a odvedla mě zpět do mé minulosti. Umělec, který nepostupuje vpřed, ustupuje dozadu. „Jsem tu za neteří. Právě dokončila první rok studia na zdejší univerzitě.“ Přikývla jsem a snažila jsem se nedat najevo úlevu, což mi jen připomnělo Eda, a přitom jsem si uvědomila, že dokud se znovu neobjeví, žádná možnost úlevy neexistuje. „Co tady děláš ty?“ „Já… ale…“ Nemohla jsem se soustředit. To se stává, když vám někdo, koho jste dvacet let neviděli, položí otázku, zatímco přemítáte, proč váš manžel zmizel. „Ty tady bydlíš?“ Přepnula jsem zpátky do současnosti. „Ano… ano, bydlím.

Hned pod kopcem.“ „To je skvělé. Jsi vdaná?“ Přikývla jsem. Když jsem zjistila, že je tu jen na návštěvě, mohla jsem si dovolit být přátelská. Rychle jsme probraly své životy, dvacet let naděje, lásky a práce zhuštěných do drobných obrázků. Lucy pracovala pro charitu v místech největších krizí po celém světě. Vždycky chtěla dělat správnou věc.

Stále se vídala s našimi spolužačkami. Chrlila na mě jména, většinu z nich jsem si pamatovala, ale léta jsem na ně nepomyslela. Pokud trávíte většinu času v zahraničí, váš anglický život zamrzne v okamžiku, kdy odjedete, v Lucyině případě v den, kdy odešla ze školy a začala pracovat pro Lékaře bez hranic v Nigeru. Vydávala jsem zvídavé zvuky. Z mých starých kamarádek ze školy se staly učitelky, zdravotní sestry, manželky bankéřů, maminy, drobné podnikatelky, řemeslné pekařky, sváteční malířky ve zplihlých kloboučcích, majitelky butiků, amatérské žokejky. Ještě když odříkávala všechna ta jména, 26

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 26

29.01.2018 17:06:32

připravovala jsem se na její nevyhnutelnou otázku: „A ty se ještě vídáš s někým ze školy?“ „Ani ne.“ Zamračila jsem se, jako bych se snažila pochopit, proč tomu tak je. „Až na Marnie Lathamovou.“ „Marnie Lathamovou? S tou se tedy rozhodně nevídám.“ Zakabonila se. „Vůbec ne?“ „Vůbec ne.“ „To je zvláštní.“ „Proč?“ „Protože jsem ji před pár lety náhodou potkala v Londýně. Mávly jsme si na stejné taxi. Jelikož jsme jely stejným směrem, nasedly jsme do něj obě. Byla moc milá, jako by se nic nestalo, ale stejně byla… já nevím… tak trochu divná. Zjevně je úspěšná v módě někde na severu…“ Vrhla roztomile sebekritický pohled na své laclové džíny. „Nicméně říkala, že se nevídá s nikým kromě tebe.“ „Víš to jistě?“ „Naprosto. Protože si vzpomínám, že mě to překvapilo, vzhledem k tomu, co se stalo. To ona mi řekla, že jsi malířka.“ „Tak to je zvláštní, protože ti můžu přísahat, že jsem ji neviděla od toho dne, co odešla. Nerozešly jsme se zrovna v dobrém.“ Marnie Lathamová. Měla jsem mít jakési drobné potěšení z faktu, že na mě stále myslí, nebo mít divný pocit z jejího nepravdivého tvrzení? Nemluvila jsem s ní dvacet let.

Lucy si prohrábla rukou vlasy. Měla je rozježené jako punkerka. „To je fakt podivné, ale nějak…“ „Nějak co?“ „Prostě mi připadá, že to tak nějak sedí. Víš co, takhle si ji pamatuju ze školy. Vždycky to byla malá lhářka.“ * * * 27

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 27

29.01.2018 17:06:32

V 11.17 už jsem se vyvlékla z Lucyina nadšeného pozvání na kávu – „Bohužel musím vyzvednout Arthura, ale kdybys někdy zase byla v Bristolu…“ – a seděla jsem v Coffee #1, vymačkávala lžičkou sáček citronovo-zázvorového čaje o okraj šálku a počítala minuty. U vedlejšího stolu muž s rozcuchanými vlasy a hipísáckými korálky obvolával z mobilu známé, jestli si s ním nechtějí dát chai latte, a vyprávěl jim o svém novém životním rozštěpení mezi Bristolem a Glastonbury. „Mám svou glastonburskou realitu a svou bristolskou realitu,“ opakoval každému z nich. Nikdo jeho pozvání nepřijal. Už mě začínala unavovat jeho bristolská realita, když mi zazvonil mobil. Pohlédla jsem na displej a musela jsem se ovládnout, abych hlasitě nevykřikla.

Přiložila jsem telefon k uchu. Bylo ticho. Ať Ed volá odkudkoli na světě, z neslyšného, sametového nezvuku, který vždycky předchází jeho prvnímu slovu, poznám, že je to on.

Je to ticho, které toho spoustu obsahuje – očekávání, poznání, příchod –, jako pauzy mezi skladbami na starých elpíčkách, každý poškrábaný okamžik okamžitě rozpoznatelný, téměř jako by byl součástí příštího akordu. „Miláčku! Kde jsi? Je všechno v pořádku?“ „Ano.“ Měl vyčerpaný hlas. „Ale kde jsi?“ „Na cestě domů.“ „Odkud? Z práce?“ Chtěla jsem mu položit milion otázek, ale žádná už nebyla důležitá. Nic se mu nestalo. „Ano i ne. Ze Stokes Croftu.“ „Stokes Croft? Jak ses tam dostal?“ Ulice Stokes Croft je brána do St. Pauls, čtvrti, kde po celý rok odpalují rachejtle, hlavně namířené proti policii.

Je tam spousta uměleckých ateliérů, veganských kaváren, squatterských komunit, které bují v opuštěných budovách, nočních klubů, přízračných dealerů, protestních skupin. Tahle ulice je zeměpisně i kulturně na hony vzdálená Edovu 28

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 28

29.01.2018 17:06:32

p­ řirozenému výskytu či prostorným řadovým domům v Clif­ tonu. „U Petea jsem to asi trochu zpackal. Vůbec nevím, co se stalo. Nejspíš jsem byl jen naprosto vyčerpaný a všechno to bylo… tak nečekané. Vždyť jsem tam vůbec nikoho neznal.“ „Nikoho?“ „Ani jedinou osobu. Byli to samí umělci z Londýna. Miranda, Peteova přítelkyně, je scénografka. Pete se s nimi nejspíš seznámil přes ni.“ „Tak proč jsi tam zůstal tak dlouho?“ „Nejspíš mě celá ta věc jaksi rozhodila. Vždycky jsem předpokládal, že Pete bydlí v nějaké špeluňce…“ „Kterou naposledy uklízel Hippokratés!“ Znovu jsem byla šťastná. Připravená na humor. „Přesně tak. Jenomže to nebyl ani společně pronajatý dům. Byl to obrovský byt v jednom z těch skladišť s výhledem na řeku. Muselo tam být snad sto padesát lidí.“ Představila jsem si Eda obklopeného uměleckou smetánkou, muži a ženami, kteří mizeli na toalety a zase se objevovali, konverzace se zrychlovala a byla stále banálnější. Představila jsem si flétny se šampaňským, abstraktní umění, černočerné koktejlky. Soho přenesené do Bristolu. Ed musel být jako dítě, které v pohádce vstupuje do lesa. „Každopádně jsem se zrovna chystal vytratit, když mě odchytil Pete a začal mě každému představovat jako svého ,mentora‘ a ,nejlepšího porodníka na světě‘ a…“ „Stouplo ti to do hlavy?“ Pan Bristol-Glastonbury vedle mě si z jakéhosi důvodu měřil tep. Jeho rty odpočítávaly, oči měl zavřené. „Ne, nebo teda jo, trochu.“ Rozpoznal můj škádlivý tón. „Všichni byli fakt milí, samí třicátníci, a všichni chtěli vědět, jaký je Pete v práci, a někteří z nich tě znali z doslechu, a když jsem řekl, že odcházím, říkali, abych nebyl takový suchar, a já nevím… nejspíš jsem najednou chytil druhý dech, a protože to všechno bylo tak jiné a napil jsem se, abych neusnul, prostě… prostě jsem ztratil pojem o čase.“ 29

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 29

29.01.2018 17:06:32

V jeho hlase se mísilo překvapení s rozpaky. Z osobní zkušenosti jsem věděla, jak může Edovo plaché, seriózní chování svou odlišností působit svůdně, exoticky. Ed měl vlídné šedé oči, laskavá široká ústa s měkkými rty, prsty jako hodinář a nepoddajné světlé vlasy, které si neustále odhrnoval z čela. Měřil něco málo pod metr osmdesát, byl urostlé postavy a vyzařoval klidnou, leč neotřesitelnou jistotu. Ed byl muž, kterému ženy svěřovaly do péče to nejcennější ve svém životě. Mně to nijak nevadilo. „Nedělej si z toho hlavu, miláčku, tomu se říká, že jsi zapařil. Většina lidí to dělá skoro pořád.“ Chovala jsem se nenuceně. Mohla jsem si to dovolit. „Takže: Stokes Croft.“ Ed zabručel, jako by si poprvé uvědomil katastrofální závažnost kocoviny. „Bůh ví. Pět nebo šest nás nakonec šlo do bytu té holky.

Nepamatuju si, jak se jmenovala. Nějaká Annabel. Jakmile jsem tam dorazil, bylo mi jasné, že to nebyl dobrý nápad.“ „Tak proč sis prostě nevzal taxíka domů?“ „Pokoušel jsem se, ale žádné tam neparkovaly. Zapomněl jsem mobil v práci, což znamenalo, že jsem musel nahoru do jejího bytu, abych si zavolal taxi, a samozřejmě mě přesvědčili, abych si tam ještě dal něco k pití, což bych neudělal, kdybych už nebyl naprosto zřízený. Probral jsem se v křesle a hlava mě bolela jako střep. To bylo asi před půlhodinou. Dojel jsem taxíkem do práce, vzal jsem si mobil a teď jdu pěšky domů.

Budu tam za dvacet minut – a myslím, že si budu muset jít lehnout!“ Rozloučil se s náznakem polibku a zasténáním. Představila jsem si, jak jde kolem hospody Highbury Vaults, třeští mu hlava a snaží se přijít na to, co se stalo.

Měla jsem dobrý pocit. Nic se nestalo. Ed bude brzy doma.

Za výlohou kavárny pouliční prodejce bezdomoveckého časopisu přešel přes ulici ze svého stanoviště vedle bankomatu Lloyds na druhé stanoviště před Coopem. Dělal přesčasy a každý den měl stejné oblečení, v létě v zimě. Zatímco jsem 30

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 30

29.01.2018 17:06:32

se dívala, jak si povídá s nějakým kolemjdoucím, jehož husté obočí a lesklé tmavé vlasy mi připomněly Petera Spurlinga, najednou mi došlo, že jsem se Eda vůbec nezeptala, proč do toho bytu v ulici Stokes Croft vlastně šel.

31

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 31

29.01.2018 17:06:32

Poznámka překladatelky

V překladu jsou použity citace z těchto děl: William Shakespeare: Král Jindřich IV., II. část. Praha: Romeo 2015. Přel. Jiří Josek.

Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby. Praha: Odeon 1979. Přel. Lubomír Dorůžka.

William Shakespeare: Macbeth. Brno: Atlantis 2015. Přel.

Martin Hilský.

Wallace Stevens: Učenec jediné svíce. Česká Skalice: Opus 2008. Přel. Daniel Soukup.

Susanna Partsch: Paul Klee 1879–1940, Praha: Taschen, Slovart, 1995. Přel. Ivan Dokulil.

303

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 303

29.01.2018 17:06:38

T. A. Cotterell CO ALICE NEŘEKLA Z anglického originálu What Alice Knew, vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers v Londýně roku 2016, přeložila Eva Klimentová Obálku navrhl David Dvořák Redigovala Viola Somogyi Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9604. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Co_Alice_nerekla_07_(imprimatur).indd 304

29.01.2018 17:06:38