8
9
SLUNCE
Sluneční rodina
Sluneční soustava je rozlehlý disk hmoty o průměru asi 30 miliard kilometrů, v jehož středu se nachází hvězda zvaná Slunce. Většinu sluneční soustavy tvoří prázdný prostor, v němž jsou rozptýlena nesčetná pevná tělesa, kroužící v důsledku gravitačního přitahování kolem Slunce, většinou v témže směru. Největší z těchto těles jsou téměř dokonale kulatá a označují se jako planety. Je jich osm, od malého kamenného Merkuru po obří plynný Jupiter. Sluneční soustava obsahuje také stovky měsíců a trpasličích planet, miliony planetek a možná miliony nebo miliardy komet.
OBĚŽNÁ ROVINA
Dráhy planet a většiny planetek kolem Slunce leží přibližně v jedné rovině, což znamená, že se tato tělesa mohou potkat jen výjimečně. Naproti tomu komety Slunce obíhají ve všemožných úhlech. Slunce Jupiter
komety
Rychle vystřelená koule uniká zemské přitažlivosti.
Pomalá koule padá na zem. Při správné rychlosti koule také padá, ale nikdy nedopadne.
MALÁ TĚLESA
Vedle planet existuje ve sluneční soustavě tolik dalších těles, že je astronomové dosud nedokázali všechna identifikovat. Tělesa větší než 200 km, k nimž patří i trpasličí planety a velké měsíce, jsou kulatá. Menší tělesa mají nepravidelný, náhodný tvar. Planetky Existují miliony těchto kamenných a kovových úlomků, z nichž většina obíhá kolem Slunce mezi drahami Marsu a Jupiteru v tzv. pásu planetek. Existují i planetky, které se na svých drahách nebezpečně přibližují k Zemi.
Komety Komety jsou ledová tělesa přilétající z vnější části sluneční soustavy a vytvářející efektní ohony, když se dostanou dost blízko ke Slunci a led na jejich povrchu se začne odpařovat. Mnohé zřejmě pocházejí z tzv. Oortova oblaku, rozprostírajícího se daleko za planetami.
MERKUR
VENUŠE
ZEMĚ
MARS
JUPITER
SATURN
URAN
SLUNCE A PLANETY
Slunce je obrovské ve srovnání dokonce i s největší z planet, jíž je Jupiter, a obsahuje 99,8 % veškeré hmoty sluneční soustavy. S průměrem skoro 1,4 milionu km je Slunce desetkrát širší než Jupiter a více než tisíckrát hmotnější než on. Ale i Jupiter je obrem ve srovnání se Zemí. Osm planet sluneční soustavy lze podle složení rozdělit do dvou skupin. Vnitřní planety – Merkur, Venuše, Země a Mars – jsou pevné koule složené z hornin a kovů. Naproti tomu vnější planety jsou plynní obři – veliké vířící koule tvořené hlavně vodíkem a heliem.
1,3
milionu – tolikrát by se objem planety Země vešel dovnitř Slunce.
NEPTUN
Trpasličí planety Gravitační síla během času zformuje velká tělesa do tvaru koule. Trpasličí planety jsou dostatečně velké, aby nabyly kulový tvar, ale ne dost velké, aby vyčistily oblast své dráhy od jiných těles. Celkový počet trpasličích planet není dosud znám.
Měsíc Většina planet a mnohá další tělesa ve sluneční soustavě mají měsíce – přirozené družice, které je obíhají stejným způsobem, jako planety krouží kolem Slunce. Devatenáct z těchto měsíců je dost velkých, aby měly kulovitý tvar, a dva z nich jsou větší než planeta Merkur.
Neptun
Jak obíhání funguje
Aby vysvětlil mechanismus obíhání, představil si anglický vědec Isaac Newton dělové koule vystřelované do vesmíru. Letí-li koule právě tak rychle, že zakřivení dráhy jejího pádu odpovídá zakřivení zemského povrchu, bude navěky obíhat kolem planety.
STAVBA
Sluneční soustava má neostrou vnější hranici a je tak velká, že se vzdálenosti v ní měří ne v kilometrech, ale v astro nomických jednotkách (AU). Jedna AU odpovídá průměrné vzdálenosti Země od Slunce. Vnitřní část sluneční soustavy Nedaleko Slunce obíhají čtyři vnitřní planety: Merkur, Venuše, Země a Mars. Za Marsem leží pás planetek a za ním obíhá Jupiter (oranžově vyznačená dráha) ve vzdálenosti 5 AU od Slunce.
Vnější část sluneční soustavy Za oběžnými drahami Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, nějakých 30–50 AU od Slunce, se nachází prstenec ledových těles zvaný Kuiperův pás. Dvě největší tělesa Kuiperova pásu jsou Pluto (fialová dráha) a Eris (červená dráha).
Za Plutem Jedním z nejvzdálenějších známých členů sluneční soustavy je Sedna, malé těleso, jehož protáhlá dráha zasahuje až do vzdálenosti 937 AU od Slunce. Jedna cesta kolem Slunce trvá Sedně 11 400 let. Slunce by na obloze Sedny vypadalo maličké jako špendlíková hlavička.
Oortův oblak Daleko za dráhou Sedny se nachází Oortův oblak – obří mračno ledových těles sahající až do vzdálenosti 100 000 AU od Slunce. Z Oortova oblaku zřejmě pocházejí některé komety. Přitažlivost Slunce je tam už tak slabá, že na tělesa působí gravitace okolních hvězd.
8
9
SLUNCE
Sluneční rodina
Sluneční soustava je rozlehlý disk hmoty o průměru asi 30 miliard kilometrů, v jehož středu se nachází hvězda zvaná Slunce. Většinu sluneční soustavy tvoří prázdný prostor, v němž jsou rozptýlena nesčetná pevná tělesa, kroužící v důsledku gravitačního přitahování kolem Slunce, většinou v témže směru. Největší z těchto těles jsou téměř dokonale kulatá a označují se jako planety. Je jich osm, od malého kamenného Merkuru po obří plynný Jupiter. Sluneční soustava obsahuje také stovky měsíců a trpasličích planet, miliony planetek a možná miliony nebo miliardy komet.
OBĚŽNÁ ROVINA
Dráhy planet a většiny planetek kolem Slunce leží přibližně v jedné rovině, což znamená, že se tato tělesa mohou potkat jen výjimečně. Naproti tomu komety Slunce obíhají ve všemožných úhlech. Slunce Jupiter
komety
Rychle vystřelená koule uniká zemské přitažlivosti.
Pomalá koule padá na zem. Při správné rychlosti koule také padá, ale nikdy nedopadne.
MALÁ TĚLESA
Vedle planet existuje ve sluneční soustavě tolik dalších těles, že je astronomové dosud nedokázali všechna identifikovat. Tělesa větší než 200 km, k nimž patří i trpasličí planety a velké měsíce, jsou kulatá. Menší tělesa mají nepravidelný, náhodný tvar. Planetky Existují miliony těchto kamenných a kovových úlomků, z nichž většina obíhá kolem Slunce mezi drahami Marsu a Jupiteru v tzv. pásu planetek. Existují i planetky, které se na svých drahách nebezpečně přibližují k Zemi.
Komety Komety jsou ledová tělesa přilétající z vnější části sluneční soustavy a vytvářející efektní ohony, když se dostanou dost blízko ke Slunci a led na jejich povrchu se začne odpařovat. Mnohé zřejmě pocházejí z tzv. Oortova oblaku, rozprostírajícího se daleko za planetami.
MERKUR
VENUŠE
ZEMĚ
MARS
JUPITER
SATURN
URAN
SLUNCE A PLANETY
Slunce je obrovské ve srovnání dokonce i s největší z planet, jíž je Jupiter, a obsahuje 99,8 % veškeré hmoty sluneční soustavy. S průměrem skoro 1,4 milionu km je Slunce desetkrát širší než Jupiter a více než tisíckrát hmotnější než on. Ale i Jupiter je obrem ve srovnání se Zemí. Osm planet sluneční soustavy lze podle složení rozdělit do dvou skupin. Vnitřní planety – Merkur, Venuše, Země a Mars – jsou pevné koule složené z hornin a kovů. Naproti tomu vnější planety jsou plynní obři – veliké vířící koule tvořené hlavně vodíkem a heliem.
1,3
milionu – tolikrát by se objem planety Země vešel dovnitř Slunce.
NEPTUN
Trpasličí planety Gravitační síla během času zformuje velká tělesa do tvaru koule. Trpasličí planety jsou dostatečně velké, aby nabyly kulový tvar, ale ne dost velké, aby vyčistily oblast své dráhy od jiných těles. Celkový počet trpasličích planet není dosud znám.
Měsíc Většina planet a mnohá další tělesa ve sluneční soustavě mají měsíce – přirozené družice, které je obíhají stejným způsobem, jako planety krouží kolem Slunce. Devatenáct z těchto měsíců je dost velkých, aby měly kulovitý tvar, a dva z nich jsou větší než planeta Merkur.
Neptun
Jak obíhání funguje
Aby vysvětlil mechanismus obíhání, představil si anglický vědec Isaac Newton dělové koule vystřelované do vesmíru. Letí-li koule právě tak rychle, že zakřivení dráhy jejího pádu odpovídá zakřivení zemského povrchu, bude navěky obíhat kolem planety.
STAVBA
Sluneční soustava má neostrou vnější hranici a je tak velká, že se vzdálenosti v ní měří ne v kilometrech, ale v astro nomických jednotkách (AU). Jedna AU odpovídá průměrné vzdálenosti Země od Slunce. Vnitřní část sluneční soustavy Nedaleko Slunce obíhají čtyři vnitřní planety: Merkur, Venuše, Země a Mars. Za Marsem leží pás planetek a za ním obíhá Jupiter (oranžově vyznačená dráha) ve vzdálenosti 5 AU od Slunce.
Vnější část sluneční soustavy Za oběžnými drahami Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, nějakých 30–50 AU od Slunce, se nachází prstenec ledových těles zvaný Kuiperův pás. Dvě největší tělesa Kuiperova pásu jsou Pluto (fialová dráha) a Eris (červená dráha).
Za Plutem Jedním z nejvzdálenějších známých členů sluneční soustavy je Sedna, malé těleso, jehož protáhlá dráha zasahuje až do vzdálenosti 937 AU od Slunce. Jedna cesta kolem Slunce trvá Sedně 11 400 let. Slunce by na obloze Sedny vypadalo maličké jako špendlíková hlavička.
Oortův oblak Daleko za dráhou Sedny se nachází Oortův oblak – obří mračno ledových těles sahající až do vzdálenosti 100 000 AU od Slunce. Z Oortova oblaku zřejmě pocházejí některé komety. Přitažlivost Slunce je tam už tak slabá, že na tělesa působí gravitace okolních hvězd.
176
Sluneční soustava MERKUR
16
Merkur
Útesy Merkuru Mezi nejtypičtější rysy Merkurova povrchu patří dlouhé zakřivené útesy a srázy (na obrázku v představě malíře). Vznikly pravděpodobně před 3 miliardami let, kdy mladá planeta chladla a smršťovala se, takže se její povrch zkrabatil a popraskal.
Planeta Merkur je velká železná koule pokrytá nepříliš silnou vrstvou hornin. Je nejmenší z planet a obíhá nejblíže ke Slunci. Merkur je nejrychlejší z planet sluneční soustavy: jednu svoji cestu kolem Slunce vykoná za 88 pozemských dní čilým tempem 173 000 km/h. Pod prudkými paprsky blízkého Slunce je prašný povrch Merkuru, podobný krajinám na Měsíci, ve dne rozpálený, v noci na něm ale vládne mráz. Nepříliš hluboko pod povrchem se nachází velké železné jádro, jež vyplňuje téměř celé nitro planety. Tak velké jádro naznačuje, že Merkur kdysi zažil tak prudký náraz, že většina jeho vnějších kamenných vrstev byla odmrštěna do vesmíru.
pozemských dnů – trvání dne na Merkuru od svítání do svítání.
50
km za sekundu – rychlost Merkurova oběhu kolem Slunce.
430 °C
– nejvyšší denní teplota na Merkuru.
–180 °C
– teplota během nejchladnější části noci.
17
Rychlá fakta
Přitažlivost na povrchu (Země = 1): 0,38 Jádro Merkurovo veliké jádro tvoří železo. Ze způsobu, jakým se Merkur při svém otáčení pohupuje, vědci soudí, že vnější část jádra může být roztavená.
Plášť S pouhými 600 km mocnosti je Merkurův plášť podezřele tenký. Stejně jako zemský plášť jej tvoří křemičitanové horniny.
Kolem osy se otočí za: 59 pozem. dnů Rok trvá: 88 pozemských dnů Měsíců: 0
Kůra Na rozdíl od zemské kůry, která je rozlámaná na desky, je ta Merkurova jedinou pevnou horninovou slupkou.
Krátery na Merkuru nesou jména spisovatelů, malířů a hudebníků; toto je kráter Mendelssohn.
Atmosféra Protože je gravitace na Merkuru slabá a jeho povrch spaluje intenzivní sluneční záření, jeho atmosféra je tenká a velmi řídká.
Kolem Slunce
Merkuru trvá jeden oblet Slunce 88 pozemských dnů. Podoba planety se na této cestě v dalekohledu proměňuje, protože vidíme osvětlené různé její části.
Slunce
Merkur
Tvrdý náraz
Pánev Caloris, na snímku v nepravých barvách, je jedním z největších dopadových kráterů v naší sluneční soustavě. Má průměr 1 550 km a náraz, který jej vytvořil, byl tak prudký, že vyvržený materiál doletěl více než 1 000 km za jeho okrajový val.
Bezútěšná tvář Před miliardami let zjizvily Marsovu tvář dopady četných různě velkých těles. Protože planeta je malá, nestačila její gravitace na to, aby udržela silnější atmosféru, takže povrch není chráněn před dopady meteoritů.
pánev Caloris
dopad
hory
Popraskaná planeta Na opačné straně Mer kuru vzhledem k pánvi Caloris je podivná oblast neuspořádaných kopců. Vědci se domnívají, že rázové vlny vzniklé při velkém dopadu oběhly planetu a setkaly se právě zde – výsledkem je chaoticky popraskaná krajina.
Velké krátery jsou obklopeny paprsky světlejšího mate riálu vyvrženého při dopadu.
kráter Lange Kráter Eminescu má průměr 125 km.
Naspodu pláště je vrstva sulfidu železa. Na Zemi tomuto minerálu říkáme pyrit, lidově „bláznovo zlato“.
176
Sluneční soustava MERKUR
16
Merkur
Útesy Merkuru Mezi nejtypičtější rysy Merkurova povrchu patří dlouhé zakřivené útesy a srázy (na obrázku v představě malíře). Vznikly pravděpodobně před 3 miliardami let, kdy mladá planeta chladla a smršťovala se, takže se její povrch zkrabatil a popraskal.
Planeta Merkur je velká železná koule pokrytá nepříliš silnou vrstvou hornin. Je nejmenší z planet a obíhá nejblíže ke Slunci. Merkur je nejrychlejší z planet sluneční soustavy: jednu svoji cestu kolem Slunce vykoná za 88 pozemských dní čilým tempem 173 000 km/h. Pod prudkými paprsky blízkého Slunce je prašný povrch Merkuru, podobný krajinám na Měsíci, ve dne rozpálený, v noci na něm ale vládne mráz. Nepříliš hluboko pod povrchem se nachází velké železné jádro, jež vyplňuje téměř celé nitro planety. Tak velké jádro naznačuje, že Merkur kdysi zažil tak prudký náraz, že většina jeho vnějších kamenných vrstev byla odmrštěna do vesmíru.
pozemských dnů – trvání dne na Merkuru od svítání do svítání.
50
km za sekundu – rychlost Merkurova oběhu kolem Slunce.
430 °C
– nejvyšší denní teplota na Merkuru.
–180 °C
– teplota během nejchladnější části noci.
17
Rychlá fakta
Přitažlivost na povrchu (Země = 1): 0,38 Jádro Merkurovo veliké jádro tvoří železo. Ze způsobu, jakým se Merkur při svém otáčení pohupuje, vědci soudí, že vnější část jádra může být roztavená.
Plášť S pouhými 600 km mocnosti je Merkurův plášť podezřele tenký. Stejně jako zemský plášť jej tvoří křemičitanové horniny.
Kolem osy se otočí za: 59 pozem. dnů Rok trvá: 88 pozemských dnů Měsíců: 0
Kůra Na rozdíl od zemské kůry, která je rozlámaná na desky, je ta Merkurova jedinou pevnou horninovou slupkou.
Krátery na Merkuru nesou jména spisovatelů, malířů a hudebníků; toto je kráter Mendelssohn.
Atmosféra Protože je gravitace na Merkuru slabá a jeho povrch spaluje intenzivní sluneční záření, jeho atmosféra je tenká a velmi řídká.
Kolem Slunce
Merkuru trvá jeden oblet Slunce 88 pozemských dnů. Podoba planety se na této cestě v dalekohledu proměňuje, protože vidíme osvětlené různé její části.
Slunce
Merkur
Tvrdý náraz
Pánev Caloris, na snímku v nepravých barvách, je jedním z největších dopadových kráterů v naší sluneční soustavě. Má průměr 1 550 km a náraz, který jej vytvořil, byl tak prudký, že vyvržený materiál doletěl více než 1 000 km za jeho okrajový val.
Bezútěšná tvář Před miliardami let zjizvily Marsovu tvář dopady četných různě velkých těles. Protože planeta je malá, nestačila její gravitace na to, aby udržela silnější atmosféru, takže povrch není chráněn před dopady meteoritů.
pánev Caloris
dopad
hory
Popraskaná planeta Na opačné straně Mer kuru vzhledem k pánvi Caloris je podivná oblast neuspořádaných kopců. Vědci se domnívají, že rázové vlny vzniklé při velkém dopadu oběhly planetu a setkaly se právě zde – výsledkem je chaoticky popraskaná krajina.
Velké krátery jsou obklopeny paprsky světlejšího mate riálu vyvrženého při dopadu.
kráter Lange Kráter Eminescu má průměr 125 km.
Naspodu pláště je vrstva sulfidu železa. Na Zemi tomuto minerálu říkáme pyrit, lidově „bláznovo zlato“.
150–300
Sluneční soustava PRŮZKUM MARSU
4
Viking 1
1976
5
Viking 2
1976
6
Sojourner
1997
2003
9
Spirit
2004
10
Opportunity
2004
11
Phoenix
2007
12
Curiosity
2012
B
O
R
E
U
M
neúspěch
Průzkum Marsu
11
AC I DA L I A A l ba
TEMPE
P a t e ra
TERRA
LY C U S S U L C
I 8 Beagle 2
M
U ra n i u s P a t e ra
U ra n i u s T h o l u s Ce ra u n i u s T h o l u s
E
IS
S
R
A
H
s
e
T
li
ll
s
l
s
CLA
5
Mie
U T O P I A
Y
8
SS
TERRA
ICARIA PLANUM
ARGYRE PLANITIA
L ow e l l
AO N I A
S
E ly s i u m M o n s
I
U
M
A l bo r T h o l u s
P
L
O rc u s P a t e ra
A 12
N Ae o
I T lis
Me
I A ns
9
ae
TYRRHENA
nejnižší bod na Marsu
N OAC H I S
E
P L A N I T I A H e ca t e s T h o l u s
Herschel
TERRA
PLANUM A
Co pe r n i c u s
Mars má pověst hřbitova vesmírných sond, protože mnohé, jež k němu byly vyslány, potkal smutný osud. Některé svůj malý cíl minuly a zmizely v temnotě vesmíru. Další se rozbily o jeho povrch, protože před přistáním správně nezabrzdily, ještě jiné to sice všechno zvládly, ale na povrchu prostě nefungovaly. Po sérii zklamání nicméně sondy Viking 1 a 2 úkol v roce 1976 splnily a odeslaly na Zemi první senzační snímky povrchu Marsu. Trvalo dalších 20 let, než NASA uspěla s vysláním marsovského vozítka. Brzy následovala větší a dokonalejší vozítka a ve stadiu plánů je také let k Marsu s lidskou posádkou.
3
FO
2
10
Zemi podobný povrch Marsu a malá vzdálenost činí z této pouštní planety častější cíl misí než kterákoliv jiná planeta. Zatím se k Marsu vypravilo přes 40 automatických průzkumníků a 12 jich přistálo na povrchu. Místa přistání znázorňuje tato mapa.
SOLIS
AS RIT
PLANUM
TERRA SIRENUM
a
Va
a
es Cha sm
ma has ri C asm a Cap h C Eos
es
l le
LL a ES MA ma RINE RIS Co p r SINAI at
PLANUM
DAE DA L I A
TERRA
Chasm
Ar
V
Ca n d o r
Va
VA
ud
Ophir Chasma
Ius C has
SY R I A PLANUM
LU N AE u
Arsia Mons
6
XANTHE
Pavonis Mons
N oc t i s L a by r i n t h u s
s
PLANUM
M
T
S
4
Ti
N
Tharsis Tholus A s c ra e u s Mons
ia on ae d s Cy en M
Sim
O
O ly m p u s M o n s
PLANITIA
úspěch
L
1999
U
E
7 Mars Polar Lander
H E L L A S
1
D
l Va ao
HESPERIA PLANUM
lis
P L A N I T I A
T E R R A C I M M E R I A
P R O M E T H E I
G a l le
T E R R A
TERRA
MALEA PLANUM 7
Schmidt
P
L
A
N
U
M
A
U
S
T
R
A
L
E
P
L
A
N
U
Ztracen v akci
Nájezd Vikingů
37
Vallis
1974
m – vzdálenost, kterou vozítko Sojourner urazilo na povrchu Marsu.
Ma’adim
3 Mars 6
N
lis
1971
A
Va l
2 Mars 3
L
na
1971
P
ata
Mars 2
100
roků, 3 měsíce, 22 dní – doba, po kterou Viking 1 pracoval na Marsu.
Klíč
Země
alb
1
6
dnů – čas potřebný, aby vesmírná loď doletěla k Marsu.
Sh
Rok
e
Název
Va ll
Ka s e i
36
V červenci 1976 se Viking 1 stal první sondou, která přistála na Marsu, následována v září téhož roku Vikingem 2. Sondy testovaly Marsovu půdu na biologickou aktivitu, avšak přítomnost života nezjistily.
Hopsání po Marsu
Sonda Pathfinder použila v roce 1997 k bezpečnému přistání airbagy. Odrazila se celkem pětkrát, než se zastavila. Airbagy se poté vypustily a sluneční panely sondy se otevřely jako okvětní lístky, aby malé vozítko mohlo sjet na povrch.
M
V roce 2003 se přistávací modul Beagle 2 odpoutal od sondy Mars Express a začal klesat k povrchu Marsu. Pak se rozhostilo ticho. Všichni si mysleli, že se zřítil, avšak v roce 2014 byl jinou sondou objeven nepoškozený na povrchu. Zdá se, že se prostě neotevřely solární panely modulu.
A
U
S
T
R
A
L
E
Vozítko Curiosity
Vozítko Curiosity je zdaleka nejúspěšnějším návštěvníkem Marsu a na Zemi odeslalo obrovské množství dat. Dne 6. srpna 2013 Curiosity oslavilo výročí svého přistání tím, že svým vibračním zařízením zabroukalo „Happy Birthday“ – byla to první hudba, která zazněla na jiné planetě.
150–300
Sluneční soustava PRŮZKUM MARSU
4
Viking 1
1976
5
Viking 2
1976
6
Sojourner
1997
2003
9
Spirit
2004
10
Opportunity
2004
11
Phoenix
2007
12
Curiosity
2012
B
O
R
E
U
M
neúspěch
Průzkum Marsu
11
AC I DA L I A A l ba
TEMPE
P a t e ra
TERRA
LY C U S S U L C
I 8 Beagle 2
M
U ra n i u s P a t e ra
U ra n i u s T h o l u s Ce ra u n i u s T h o l u s
E
IS
S
R
A
H
s
e
T
li
ll
s
l
s
CLA
5
Mie
U T O P I A
Y
8
SS
TERRA
ICARIA PLANUM
ARGYRE PLANITIA
L ow e l l
AO N I A
S
E ly s i u m M o n s
I
U
M
A l bo r T h o l u s
P
L
O rc u s P a t e ra
A 12
N Ae o
I T lis
Me
I A ns
9
ae
TYRRHENA
nejnižší bod na Marsu
N OAC H I S
E
P L A N I T I A H e ca t e s T h o l u s
Herschel
TERRA
PLANUM A
Co pe r n i c u s
Mars má pověst hřbitova vesmírných sond, protože mnohé, jež k němu byly vyslány, potkal smutný osud. Některé svůj malý cíl minuly a zmizely v temnotě vesmíru. Další se rozbily o jeho povrch, protože před přistáním správně nezabrzdily, ještě jiné to sice všechno zvládly, ale na povrchu prostě nefungovaly. Po sérii zklamání nicméně sondy Viking 1 a 2 úkol v roce 1976 splnily a odeslaly na Zemi první senzační snímky povrchu Marsu. Trvalo dalších 20 let, než NASA uspěla s vysláním marsovského vozítka. Brzy následovala větší a dokonalejší vozítka a ve stadiu plánů je také let k Marsu s lidskou posádkou.
3
FO
2
10
Zemi podobný povrch Marsu a malá vzdálenost činí z této pouštní planety častější cíl misí než kterákoliv jiná planeta. Zatím se k Marsu vypravilo přes 40 automatických průzkumníků a 12 jich přistálo na povrchu. Místa přistání znázorňuje tato mapa.
SOLIS
AS RIT
PLANUM
TERRA SIRENUM
a
Va
a
es Cha sm
ma has ri C asm a Cap h C Eos
es
l le
LL a ES MA ma RINE RIS Co p r SINAI at
PLANUM
DAE DA L I A
TERRA
Chasm
Ar
V
Ca n d o r
Va
VA
ud
Ophir Chasma
Ius C has
SY R I A PLANUM
LU N AE u
Arsia Mons
6
XANTHE
Pavonis Mons
N oc t i s L a by r i n t h u s
s
PLANUM
M
T
S
4
Ti
N
Tharsis Tholus A s c ra e u s Mons
ia on ae d s Cy en M
Sim
O
O ly m p u s M o n s
PLANITIA
úspěch
L
1999
U
E
7 Mars Polar Lander
H E L L A S
1
D
l Va ao
HESPERIA PLANUM
lis
P L A N I T I A
T E R R A C I M M E R I A
P R O M E T H E I
G a l le
T E R R A
TERRA
MALEA PLANUM 7
Schmidt
P
L
A
N
U
M
A
U
S
T
R
A
L
E
P
L
A
N
U
Ztracen v akci
Nájezd Vikingů
37
Vallis
1974
m – vzdálenost, kterou vozítko Sojourner urazilo na povrchu Marsu.
Ma’adim
3 Mars 6
N
lis
1971
A
Va l
2 Mars 3
L
na
1971
P
ata
Mars 2
100
roků, 3 měsíce, 22 dní – doba, po kterou Viking 1 pracoval na Marsu.
Klíč
Země
alb
1
6
dnů – čas potřebný, aby vesmírná loď doletěla k Marsu.
Sh
Rok
e
Název
Va ll
Ka s e i
36
V červenci 1976 se Viking 1 stal první sondou, která přistála na Marsu, následována v září téhož roku Vikingem 2. Sondy testovaly Marsovu půdu na biologickou aktivitu, avšak přítomnost života nezjistily.
Hopsání po Marsu
Sonda Pathfinder použila v roce 1997 k bezpečnému přistání airbagy. Odrazila se celkem pětkrát, než se zastavila. Airbagy se poté vypustily a sluneční panely sondy se otevřely jako okvětní lístky, aby malé vozítko mohlo sjet na povrch.
M
V roce 2003 se přistávací modul Beagle 2 odpoutal od sondy Mars Express a začal klesat k povrchu Marsu. Pak se rozhostilo ticho. Všichni si mysleli, že se zřítil, avšak v roce 2014 byl jinou sondou objeven nepoškozený na povrchu. Zdá se, že se prostě neotevřely solární panely modulu.
A
U
S
T
R
A
L
E
Vozítko Curiosity
Vozítko Curiosity je zdaleka nejúspěšnějším návštěvníkem Marsu a na Zemi odeslalo obrovské množství dat. Dne 6. srpna 2013 Curiosity oslavilo výročí svého přistání tím, že svým vibračním zařízením zabroukalo „Happy Birthday“ – byla to první hudba, která zazněla na jiné planetě.
66
4,6
Sluneční soustava KOMETY
Stavba komety
Oblak plynu a prachu, který obklopuje jádro, se nazývá koma. Její největší část, viditelná až v ultrafialovém světle, je tvořena vodíkem. Oba ohony sledují kometu při jejím pohybu kolem Slunce. prachový ohon koma plynový ohon
jádro
Slunce
dráha komety
Kolem Slunce
Dráhy komet jsou obvykle silně eliptické – oválné. Ohony se u nich vyvíjejí jen v blízkosti Slunce. Doba, za kterou kometa uskuteční jeden oblet, široce kolísá – např. krátkoperiodická Enckeova kometa potřebuje na jeden oblet Slunce pouhé tři roky, dlouhoperiodickým může trvat i miliony let.
miliardy roků – průměrné stáří komety.
Komety
Komety jsou neobvyklé krásné úkazy podobající se hvězdám se zářícími ohony. Čas od času vpadnou do vnitřní části sluneční soustavy a ozdobí noční oblohu, než zase zmizí ve vesmírných dálavách.
570
millionů km– nejdelší změřený plynový ohon komety.
Nitro Kometární jádro tvoří směs kamenného prachu a ledových částic, které k sobě volně pojí gravitace.
Projde-li Země na své dráze prachovým ohonem komety, objeví se meteorický roj.
První kometa, jejíž oběžná dráha byla spočítána, se dnes nazývá Halleyova.
67
Jádro komety Srdcem komety je pevná část zvaná jádro. Obvykle měří napříč jen několik kilometrů a je zahaleno oblakem plynu a prachu, které se z jádra uvolňují, stejně jako ohony, jež se mohou táhnout miliony kilometrů od jádra.
Komety po celá tisíciletí lidi mátly nebo dokonce děsily a obecně byly pro svůj neobvyklý vzhled, připomínající meč, považovány za špatná znamení. Dnes víme, že tito návštěvníci z vnějších oblastí sluneční soustavy jsou prostě prastaré shluky ledu a prachu – pozůstatky oblaku materiálu, z nějž se před miliardami let zrodily planety. Když se kometa na své dráze přiblíží ke Slunci, led se zahřívá a uvolňující se plyn a prach vytvoří obrovský oblak zvaný koma a ohony. Komety se od svého vzniku změnily jen málo, což z nich činí pravý sen vědců, kteří chtějí vědět víc o rané sluneční soustavě. Výtrysky prachu a plynu Sluneční teplo způsobuje vypařování kometárního ledu, proudy vzniklého plynu tryskají z osluněné strany jádra a unášejí s sebou i prachová zrnka.
dráha komety Kůra Kůra smolně černého prachu dává povrchu jádra vzhled kamenného uhlí. Kometární jádra patří k vůbec nejtemnějším tělesům ve sluneční soustavě.
Slunce
TYPICKÁ DRÁHA KOMETY
ohon
VELIKOST KOMETY 67P VE SROVNÁNÍ S MĚSTEM
Kometa 67P
Nejlépe prostudovaná je 5 km velká kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko, kterou v roce 2014 navštívila evropská sonda Rosetta. Ta na její oběžné dráze vypustila přistávací modul Philae, který uskutečnil první měkké přistání na kometárním jádru. Při přistání pravděpodobně selhaly harpuny, které měly modul zakotvit na povrchu, takže se odrazil stovky metrů do vesmíru a pak poskočil ještě dvakrát, než se zastavil.
Dlouhé ohony Komety na obloze vyhlížejí, jako by při letu oblohou táhly své ohony za sebou, ve skutečnosti ale kometární ohony vždy směřují od Slunce – bez ohledu na směr, kterým kometa letí. Existují dva hlavní ohony: plynový (na snímku Hale-Boppovy komety je modrý) a prachový (na snímku bílý). Plynový ohon vždy míří přímo od Slunce, zatímco prachový se zakřivuje dozadu k oběžné dráze komety.
Koma Obrovský oblak prachu, plynu a ledových částeček zvaný koma vzniká kolem jádra, když se kometa přiblíží ke Slunci. Koma může svou velikostí překonat i Slunce.
66
4,6
Sluneční soustava KOMETY
Stavba komety
Oblak plynu a prachu, který obklopuje jádro, se nazývá koma. Její největší část, viditelná až v ultrafialovém světle, je tvořena vodíkem. Oba ohony sledují kometu při jejím pohybu kolem Slunce. prachový ohon koma plynový ohon
jádro
Slunce
dráha komety
Kolem Slunce
Dráhy komet jsou obvykle silně eliptické – oválné. Ohony se u nich vyvíjejí jen v blízkosti Slunce. Doba, za kterou kometa uskuteční jeden oblet, široce kolísá – např. krátkoperiodická Enckeova kometa potřebuje na jeden oblet Slunce pouhé tři roky, dlouhoperiodickým může trvat i miliony let.
miliardy roků – průměrné stáří komety.
Komety
Komety jsou neobvyklé krásné úkazy podobající se hvězdám se zářícími ohony. Čas od času vpadnou do vnitřní části sluneční soustavy a ozdobí noční oblohu, než zase zmizí ve vesmírných dálavách.
570
millionů km– nejdelší změřený plynový ohon komety.
Nitro Kometární jádro tvoří směs kamenného prachu a ledových částic, které k sobě volně pojí gravitace.
Projde-li Země na své dráze prachovým ohonem komety, objeví se meteorický roj.
První kometa, jejíž oběžná dráha byla spočítána, se dnes nazývá Halleyova.
67
Jádro komety Srdcem komety je pevná část zvaná jádro. Obvykle měří napříč jen několik kilometrů a je zahaleno oblakem plynu a prachu, které se z jádra uvolňují, stejně jako ohony, jež se mohou táhnout miliony kilometrů od jádra.
Komety po celá tisíciletí lidi mátly nebo dokonce děsily a obecně byly pro svůj neobvyklý vzhled, připomínající meč, považovány za špatná znamení. Dnes víme, že tito návštěvníci z vnějších oblastí sluneční soustavy jsou prostě prastaré shluky ledu a prachu – pozůstatky oblaku materiálu, z nějž se před miliardami let zrodily planety. Když se kometa na své dráze přiblíží ke Slunci, led se zahřívá a uvolňující se plyn a prach vytvoří obrovský oblak zvaný koma a ohony. Komety se od svého vzniku změnily jen málo, což z nich činí pravý sen vědců, kteří chtějí vědět víc o rané sluneční soustavě. Výtrysky prachu a plynu Sluneční teplo způsobuje vypařování kometárního ledu, proudy vzniklého plynu tryskají z osluněné strany jádra a unášejí s sebou i prachová zrnka.
dráha komety Kůra Kůra smolně černého prachu dává povrchu jádra vzhled kamenného uhlí. Kometární jádra patří k vůbec nejtemnějším tělesům ve sluneční soustavě.
Slunce
TYPICKÁ DRÁHA KOMETY
ohon
VELIKOST KOMETY 67P VE SROVNÁNÍ S MĚSTEM
Kometa 67P
Nejlépe prostudovaná je 5 km velká kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko, kterou v roce 2014 navštívila evropská sonda Rosetta. Ta na její oběžné dráze vypustila přistávací modul Philae, který uskutečnil první měkké přistání na kometárním jádru. Při přistání pravděpodobně selhaly harpuny, které měly modul zakotvit na povrchu, takže se odrazil stovky metrů do vesmíru a pak poskočil ještě dvakrát, než se zastavil.
Dlouhé ohony Komety na obloze vyhlížejí, jako by při letu oblohou táhly své ohony za sebou, ve skutečnosti ale kometární ohony vždy směřují od Slunce – bez ohledu na směr, kterým kometa letí. Existují dva hlavní ohony: plynový (na snímku Hale-Boppovy komety je modrý) a prachový (na snímku bílý). Plynový ohon vždy míří přímo od Slunce, zatímco prachový se zakřivuje dozadu k oběžné dráze komety.
Koma Obrovský oblak prachu, plynu a ledových částeček zvaný koma vzniká kolem jádra, když se kometa přiblíží ke Slunci. Koma může svou velikostí překonat i Slunce.
74
Hvězdy ZROZENÍ HVĚZDY
Molekulární oblak, v němž hvězdy vznikají, může napříč měřit i 600 světelných let.
50
millionů roků – tak dlouho může trvat vznik planetární soustavy uvnitř oblaku plynu.
Mlhovina v Orionu
Silné ultrafialové záření mladých hvězd nutí atomy okolního plynu světélkovat. Každý prvek přitom světélkuje charakteristickou barvou, například vodík červeně. Barvy na tomto snímku jsou záměrně přisycené.
Barevný oblak plynu ve vzdálenosti 1 500 světelných let od Země je nám nejbližší oblast vzniku hvězd. Mlhovina v Orionu obsahuje hmotné mladé hvězdy vyzařující neobyčejné množství energie, která způsobuje záření okolního plynu. Mlhovinu lze snadno spatřit už binokulárním dalekohledem v souhvězdí Orionu, barvy budou ale mnohem méně výrazné než na obrázku.
Hvězdy Trapézu V centru mlhoviny v Orionu se nachází shluk velmi jasných mladých hvězd zvaný Trapéz. Tyto hvězdy jsou asi 30krát hmotnější než Slunce a jejich intenzivní záře osvětluje velkou část okolního oblaku.
2 000
Přibližný počet hvězd ve Velké mlhovině v Orionu.
75
Jak hvězda vzniká
Hvězda se začne utvářet poté, co je plyn a prach ve vesmíru vystaven nějakému rozruchu, jako je nedaleká supernova nebo průchod blízké hvězdy. Jakmile se oblak začne hroutit, gravitace udělá zbytek práce a zrodí se hvězda. Formování shluků Utvářejí se kapsy hustého plynu v molekulárním oblaku – velkém mračnu chladného a temného plynu a prachu. Shluky se smršťují Gravitační síla shluky zahušťuje a přitahuje další plyn z okolí.
Tento oblak plynu je od hlavní části mlhoviny oddělen pruhy temného prachu a osvětlují ho mladé hvězdy uprostřed.
Otáčející se disk Dalším smršťováním vzniká horké husté jádro obklopené otáčejícím se diskem hmoty. Z pólů tryskají proudy plynu. Zapálení hvězdy Když teplota jádra dostatečně vzroste, zapálí se jaderné slučování a hvězda se rozzáří. Kolem je stále prstenec hmoty. bublinovitá oblast obsahující horký plyn
Prudký hvězdný vítr z hmotných právě zrozených hvězd vytváří oblouky plynu a prachu.
Hvězdné děti Nejmladší hvězdy v mlhovině v Orionu ještě obklopují husté disky plynu a prachu. Hubbleův vesmírný dalekohled vyfotografoval celkem 30 těchto protoplanetárních disků (čili proplydů). Z tohoto plynu a prachu se nakonec mohou zformovat planety.
chomáče vodíkového plynu a prachu
Disk se rozplývá Zbývající materiál se buď rozptýlí do vesmíru, nebo se shlukne v planety, měsíce a další tělesa.
Hvězdné porodnice
Naše galaxie obsahuje mnoho oblastí zrodu hvězd. Mlhovina Koňská hlava vypadá ve viditelném světle jako silueta hlavy koně, v infračerveném světle už tolik ne. Mlhovina Carina, čtyřikrát větší než Velká mlhovina v Orionu, je známa obřími sloupy plynu nazývanými Mystická hora.
Zrození hvězdy
Nové hvězdy a planety se rodí v hustých oblacích mezihvězdného plynu a prachu procesem, který může trvat miliony roků. Plynová mračna, v nichž se rodí hvězdy, se označují jako molekulární oblaky a tvoří je vodíkový plyn. Zatímco většina vodíku je v mezihvězdném prostoru rozptýlena velmi řídce, mohou tam, kde oblak něco naruší, vznikat hustší shluky. Jakmile k tomu dojde, shluky se mohou začít vlivem vlastní gravitace smršťovat a přitahovat další plyn ke svému středu. Středová oblast se nakonec zahustí a zahřeje natolik, že hvězda vzplane. Tyto zářivé mladé hvězdy mohou osvítit oblak, v němž se zrodily, a objeví se oslnivá nádhera světla a barev.
MLHOVINA KOŇSKÁ HLAVA
Na’ir al Saif je nejjasnější hvězda Orionova meče. Tmavé oblasti jsou oblaka prachu, jež stíní výhled.
MYSTICKÁ HORA V MLHOVINĚ CARINA
74
Hvězdy ZROZENÍ HVĚZDY
Molekulární oblak, v němž hvězdy vznikají, může napříč měřit i 600 světelných let.
50
millionů roků – tak dlouho může trvat vznik planetární soustavy uvnitř oblaku plynu.
Mlhovina v Orionu
Silné ultrafialové záření mladých hvězd nutí atomy okolního plynu světélkovat. Každý prvek přitom světélkuje charakteristickou barvou, například vodík červeně. Barvy na tomto snímku jsou záměrně přisycené.
Barevný oblak plynu ve vzdálenosti 1 500 světelných let od Země je nám nejbližší oblast vzniku hvězd. Mlhovina v Orionu obsahuje hmotné mladé hvězdy vyzařující neobyčejné množství energie, která způsobuje záření okolního plynu. Mlhovinu lze snadno spatřit už binokulárním dalekohledem v souhvězdí Orionu, barvy budou ale mnohem méně výrazné než na obrázku.
Hvězdy Trapézu V centru mlhoviny v Orionu se nachází shluk velmi jasných mladých hvězd zvaný Trapéz. Tyto hvězdy jsou asi 30krát hmotnější než Slunce a jejich intenzivní záře osvětluje velkou část okolního oblaku.
2 000
Přibližný počet hvězd ve Velké mlhovině v Orionu.
75
Jak hvězda vzniká
Hvězda se začne utvářet poté, co je plyn a prach ve vesmíru vystaven nějakému rozruchu, jako je nedaleká supernova nebo průchod blízké hvězdy. Jakmile se oblak začne hroutit, gravitace udělá zbytek práce a zrodí se hvězda. Formování shluků Utvářejí se kapsy hustého plynu v molekulárním oblaku – velkém mračnu chladného a temného plynu a prachu. Shluky se smršťují Gravitační síla shluky zahušťuje a přitahuje další plyn z okolí.
Tento oblak plynu je od hlavní části mlhoviny oddělen pruhy temného prachu a osvětlují ho mladé hvězdy uprostřed.
Otáčející se disk Dalším smršťováním vzniká horké husté jádro obklopené otáčejícím se diskem hmoty. Z pólů tryskají proudy plynu. Zapálení hvězdy Když teplota jádra dostatečně vzroste, zapálí se jaderné slučování a hvězda se rozzáří. Kolem je stále prstenec hmoty. bublinovitá oblast obsahující horký plyn
Prudký hvězdný vítr z hmotných právě zrozených hvězd vytváří oblouky plynu a prachu.
Hvězdné děti Nejmladší hvězdy v mlhovině v Orionu ještě obklopují husté disky plynu a prachu. Hubbleův vesmírný dalekohled vyfotografoval celkem 30 těchto protoplanetárních disků (čili proplydů). Z tohoto plynu a prachu se nakonec mohou zformovat planety.
chomáče vodíkového plynu a prachu
Disk se rozplývá Zbývající materiál se buď rozptýlí do vesmíru, nebo se shlukne v planety, měsíce a další tělesa.
Hvězdné porodnice
Naše galaxie obsahuje mnoho oblastí zrodu hvězd. Mlhovina Koňská hlava vypadá ve viditelném světle jako silueta hlavy koně, v infračerveném světle už tolik ne. Mlhovina Carina, čtyřikrát větší než Velká mlhovina v Orionu, je známa obřími sloupy plynu nazývanými Mystická hora.
Zrození hvězdy
Nové hvězdy a planety se rodí v hustých oblacích mezihvězdného plynu a prachu procesem, který může trvat miliony roků. Plynová mračna, v nichž se rodí hvězdy, se označují jako molekulární oblaky a tvoří je vodíkový plyn. Zatímco většina vodíku je v mezihvězdném prostoru rozptýlena velmi řídce, mohou tam, kde oblak něco naruší, vznikat hustší shluky. Jakmile k tomu dojde, shluky se mohou začít vlivem vlastní gravitace smršťovat a přitahovat další plyn ke svému středu. Středová oblast se nakonec zahustí a zahřeje natolik, že hvězda vzplane. Tyto zářivé mladé hvězdy mohou osvítit oblak, v němž se zrodily, a objeví se oslnivá nádhera světla a barev.
MLHOVINA KOŇSKÁ HLAVA
Na’ir al Saif je nejjasnější hvězda Orionova meče. Tmavé oblasti jsou oblaka prachu, jež stíní výhled.
MYSTICKÁ HORA V MLHOVINĚ CARINA
Motýlí mlhovina
Když zemře hvězda podobná našemu Slunci, odhodí vnější vrstvy v podobě zářících oblaků trosek. Tyto přízračné pozůstatky se nazývají planetární mlhoviny. Planetární mlhoviny získaly své označení proto, že ty první objevené měly kulatý tvar a připomínaly planety. V jiných se nicméně plyn rozpíná do dvou směrů, takže vznikají tvary podobné křídlům nebo osmičkám. Motýlí mlhovina, zde na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu, je asi 500krát širší než naše sluneční soustava a plyn se v jejích křídlech rozpíná do prostoru rychlostí 950 000 km/h. V jejím středu se skrývá zbytek jádra původní hvězdy – drobná slabá hvězda zvaná bílý trpaslík.
Motýlí mlhovina
Když zemře hvězda podobná našemu Slunci, odhodí vnější vrstvy v podobě zářících oblaků trosek. Tyto přízračné pozůstatky se nazývají planetární mlhoviny. Planetární mlhoviny získaly své označení proto, že ty první objevené měly kulatý tvar a připomínaly planety. V jiných se nicméně plyn rozpíná do dvou směrů, takže vznikají tvary podobné křídlům nebo osmičkám. Motýlí mlhovina, zde na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu, je asi 500krát širší než naše sluneční soustava a plyn se v jejích křídlech rozpíná do prostoru rychlostí 950 000 km/h. V jejím středu se skrývá zbytek jádra původní hvězdy – drobná slabá hvězda zvaná bílý trpaslík.
110
1
Galaxie VELKÝ TŘESK
miliardtina biliontiny biliontiny sekundy – doba, za kterou se vesmír rozepjal z ničeho na velikost fotbalového hřiště.
10
miliard °C – teplota vesmíru jednu sekundu po velkém třesku.
Otisk velkého třesku
Ve vesmíru dodnes existuje jemný otisk velkého třesku. Je jím záření, které se uvolnilo, když byl vesmír asi 380 000 roků starý a stále ještě extrémně žhavý. Mapa různými barvami znázorňuje, s jakou intenzitou toto záření dnes dopadá na Zemi. Odchylky, které na mapě vidíme, jsou způsobeny rozdíly v hustotě raného vesmíru. Odchylky v gravitaci, kterou tyto drobné variace způsobily, vytvořily nerovnoměrné rozmístění hmoty, které dnes ve vesmíru nacházíme, s vlákny galaxií oddělenými prázdnými prostorami.
12 miliard roků po velkém třesku
7 miliard roků po velkém třesku
3 miliardy roků po velkém třesku
jedna miliontina biliardtiny biliardtiny sekundy po velkém třesku
1
2
jedna miliontina sekundy po velkém třesku
3
350 000 roků po velkém třesku
4
400 000 roků po velkém třesku
5
500 milionů roků po velkém třesku
6
7
9
8
Energie se přeměňuje na částice.
Velký třesk
Před zhruba 14 miliardami roků vesmír najednou povstal z nicoty jako droboučká nahromaděnina nesmírného množství čisté energie. Poté se během okamžiku bilion biliardkrát rozepjal – této události říkáme velký třesk. V první milisekundě jeho existence nesmírná energie právě zrozeného vesmíru vyprodukovala obrovské množství subato mových částic (tj. částic menších než atom). Některé se spojovaly v jádra atomů – základních stavebních jednotek veškeré hmoty, kterou dnes ve vesmíru vidíme. Trvalo ale dalších 380 000 roků, než vznikly první skutečné atomy, a až za další stovky milionů roků se na scéně objevily galaxie a hvězdy. Stejně jako dal velký třesk vzniknout prostoročasu, záření a hmotě, zrodily se jím také čtyři síly, které ovládají všechno, co se ve vesmíru děje, tj. gravitace, elektromagnetická síla, slabá jaderná síla a silná jaderná síla. Od velkého třesku se vesmír neustále rozpíná a chladne – a tak tomu s největší pravděpodobností bude navždy.
Vznikají atomy.
Vesmír se stává průhledným, jak se světlo začíná bez omezení šířit prostorem.
Vesmír se zrodil jako nepředstavitelně žhavý bod energie ze stavu s nekonečnou hustotou a teplotou.
1
Během nepatrného zlomku sekundy se rozepjal do velikosti města a rychlost rozpínání se poté zpomalila. Nejde o rozlétání hmoty do prostoru, ale o rozpínání prostoru jako takového.
2
V tomto období byl na počátku vesmír čistou energií, brzy se ale objevuje záplava drobných částic a antičástic (částic se stejnými vlastnostmi, ale s opačným elektrickým nábojem), které z této energie vznikají. Většina z nich zase zaniká přeměnou na energii, některé ale přežijí.
3
Přeživší hmota začíná vytvářet protony a neutrony. V této éře je vesmír asi miliontinu sekundy starý. Během několika následujících minut se neutrony a protony spojují do atomových jader.
4
O asi 380 000 roků později už vesmír zchladl natolik, že se atomová jádra spojují s elektrony a vznikají atomy vodíku a helia.
5
Vesmír je nyní obrovským oblakem vodíkových a heliových atomů. Světlo může snadněji procházet prostorem a vesmír se stává průhledným. Gravitace působí na drobné nepravidelnosti v plynovém oblaku a soustřeďuje plyn do nahloučenin, z nichž postupně vzniknou galaxie.
6
Asi 550 milionů let po velkém třesku se v nejhustších částech plynových oblaků zažehnou první hvězdy a za dalších 50 milionů let se objevují galaxie. Tyto první galaxie jsou malé, nepravidelné a poseté mnoha jasnými oblastmi tvorby hvězd. Dalším vývojem a splýváním se budou zvětšovat a vyvine se u nich spirálový tvar.
7
Asi 5 miliard let po velkém třesku už vesmír sestává z obrovských kup galaxií uspořádaných do vláken kolem gigantických prázdných prostor.
8
Asi 8 miliard let po velkém třesku rozpínání vesmíru zrychluje. Naše sluneční soustava se formuje zhruba za další miliardu roků.
9
10
Vesmír se bude zřejmě rozpínat věčně a bude stále chladnější a temnější.
Vzniká sluneční soustava.
Vesmír se bude rozpínat navždy.
10
110
1
Galaxie VELKÝ TŘESK
miliardtina biliontiny biliontiny sekundy – doba, za kterou se vesmír rozepjal z ničeho na velikost fotbalového hřiště.
10
miliard °C – teplota vesmíru jednu sekundu po velkém třesku.
Otisk velkého třesku
Ve vesmíru dodnes existuje jemný otisk velkého třesku. Je jím záření, které se uvolnilo, když byl vesmír asi 380 000 roků starý a stále ještě extrémně žhavý. Mapa různými barvami znázorňuje, s jakou intenzitou toto záření dnes dopadá na Zemi. Odchylky, které na mapě vidíme, jsou způsobeny rozdíly v hustotě raného vesmíru. Odchylky v gravitaci, kterou tyto drobné variace způsobily, vytvořily nerovnoměrné rozmístění hmoty, které dnes ve vesmíru nacházíme, s vlákny galaxií oddělenými prázdnými prostorami.
12 miliard roků po velkém třesku
7 miliard roků po velkém třesku
3 miliardy roků po velkém třesku
jedna miliontina biliardtiny biliardtiny sekundy po velkém třesku
1
2
jedna miliontina sekundy po velkém třesku
3
350 000 roků po velkém třesku
4
400 000 roků po velkém třesku
5
500 milionů roků po velkém třesku
6
7
9
8
Energie se přeměňuje na částice.
Velký třesk
Před zhruba 14 miliardami roků vesmír najednou povstal z nicoty jako droboučká nahromaděnina nesmírného množství čisté energie. Poté se během okamžiku bilion biliardkrát rozepjal – této události říkáme velký třesk. V první milisekundě jeho existence nesmírná energie právě zrozeného vesmíru vyprodukovala obrovské množství subato mových částic (tj. částic menších než atom). Některé se spojovaly v jádra atomů – základních stavebních jednotek veškeré hmoty, kterou dnes ve vesmíru vidíme. Trvalo ale dalších 380 000 roků, než vznikly první skutečné atomy, a až za další stovky milionů roků se na scéně objevily galaxie a hvězdy. Stejně jako dal velký třesk vzniknout prostoročasu, záření a hmotě, zrodily se jím také čtyři síly, které ovládají všechno, co se ve vesmíru děje, tj. gravitace, elektromagnetická síla, slabá jaderná síla a silná jaderná síla. Od velkého třesku se vesmír neustále rozpíná a chladne – a tak tomu s největší pravděpodobností bude navždy.
Vznikají atomy.
Vesmír se stává průhledným, jak se světlo začíná bez omezení šířit prostorem.
Vesmír se zrodil jako nepředstavitelně žhavý bod energie ze stavu s nekonečnou hustotou a teplotou.
1
Během nepatrného zlomku sekundy se rozepjal do velikosti města a rychlost rozpínání se poté zpomalila. Nejde o rozlétání hmoty do prostoru, ale o rozpínání prostoru jako takového.
2
V tomto období byl na počátku vesmír čistou energií, brzy se ale objevuje záplava drobných částic a antičástic (částic se stejnými vlastnostmi, ale s opačným elektrickým nábojem), které z této energie vznikají. Většina z nich zase zaniká přeměnou na energii, některé ale přežijí.
3
Přeživší hmota začíná vytvářet protony a neutrony. V této éře je vesmír asi miliontinu sekundy starý. Během několika následujících minut se neutrony a protony spojují do atomových jader.
4
O asi 380 000 roků později už vesmír zchladl natolik, že se atomová jádra spojují s elektrony a vznikají atomy vodíku a helia.
5
Vesmír je nyní obrovským oblakem vodíkových a heliových atomů. Světlo může snadněji procházet prostorem a vesmír se stává průhledným. Gravitace působí na drobné nepravidelnosti v plynovém oblaku a soustřeďuje plyn do nahloučenin, z nichž postupně vzniknou galaxie.
6
Asi 550 milionů let po velkém třesku se v nejhustších částech plynových oblaků zažehnou první hvězdy a za dalších 50 milionů let se objevují galaxie. Tyto první galaxie jsou malé, nepravidelné a poseté mnoha jasnými oblastmi tvorby hvězd. Dalším vývojem a splýváním se budou zvětšovat a vyvine se u nich spirálový tvar.
7
Asi 5 miliard let po velkém třesku už vesmír sestává z obrovských kup galaxií uspořádaných do vláken kolem gigantických prázdných prostor.
8
Asi 8 miliard let po velkém třesku rozpínání vesmíru zrychluje. Naše sluneční soustava se formuje zhruba za další miliardu roků.
9
10
Vesmír se bude zřejmě rozpínat věčně a bude stále chladnější a temnější.
Vzniká sluneční soustava.
Vesmír se bude rozpínat navždy.
10
160
161
Hvězdné mapy
Severní obloha
Většina souhvězdí severní oblohy dostala své názvy od starověkých Řeků a často jsou spojena s jejich mytologií, například s příběhem o Perseovi a Andromedě. Některé slabší hvězdy byly v souhvězdí pospojovány až později.
Ze Země lze pouhým okem spatřit kolem 6 000 hvězd – a asi polovinu tohoto počtu, díváme-li se v daném okamžiku z jednoho místa na zemském povrchu. Během roku lze spatřit všechny hvězdy na severní nebo na jižní obloze podle toho, zda se nacházíte na sever nebo na jih od rovníku, a také některé z hvězd protější hvězdné polokoule.
Mapy znázorňují hvězdy se zdánlivou jasností menší než 5. Pouhýma očima spatříme i slabší hvězdy.
žlutá hvězda červená hvězda oranžová hvězda bílá hvězda modrá hvězda
Hvězdy jižní polokoule ležící blízko nebeského rovníku (kolem okraje mapy) byly viditelné pro starověké řecké astronomy, kteří je sdružili v mytologická souhvězdí. Jména souhvědí rozložených kolem jižního nebeského pólu pocházejí od astronomů působících v pozdním 16. století, době objevitelských zámořských plaveb.
zdánlivá jasnost mezi 2,0 a 3,0 zdánlivá jasnost mezi 3,0 a 4,0 zdánlivá jasnost mezi 4,0 a 5,0 0°
PEGASUS (Pegas)
AQUARIUS (Vodnář)
CETUS (Velryba) 30°
ARIES (Beran)
TRIANGULUM (Trojúhelník)
LACERTA (Ještěrka) CYGNUS (Labuť)
SCULPTOR (Sochař)
CASSIOPEIA (Kasiopeja)
AQUILA (Orel)
FORNAX (Pec)
ERIDANUS
TAURUS (Býk)
60°
HOROLOGIUM (Hodiny)
PERSEUS
CEPHEUS (Cefeus)
ORION
Rigel
Capella Vega
CAMELOPARDALIS (Žirafa)
URSA DRACO MINOR (Drak) (Malý medvě d)
HERCULES (Herkules)
CORONA BOREALIS (Severní koruna)
LEPUS (Zajíc) COLUMBA (Holubice) CANIS MAJOR (Velký pes)
GEMINI (Blíženci)
LYNX (Rys)
CANIS MINOR (Malý pes)
60°
CANES VENATICI (Honicí pes)
30°
LMC
PUPPIS (Lodní záď)
CANC ER (Rak)
OCTANS (Oktant)
MENSA (Oltář)
0°
TELESCOPIUM CORONA (Dalekohled) AUSTRALIS PAVO (Jižní koruna) (Páv)
PYXIS (Kompas)
LUPUS (Vlk) CENTAURUS (Kentaur)
SEXTANS (Sextant)
LIBRA (Váhy)
–30°
CRATER (Pohár)
Spica
VIRGO (Panna)
CORVUS (Havran) souhvězdí
0°
OPHIUCHUS (Hadonoš)
Antares
CRUX (Jižní kříž)
LEO (Lev) Mléčná dráha Světlý pás táhnoucí se oblohou tvoří miliony hvězd obíhajících v rovině disku střed naší galaxie.
SERPENS CAUDA (Ocas draka)
ARA (Papoušek)
APUS (Rajka)
VELA (Plachty)
ANTLIA (Vývěva)
hranice souhvězdí
SCUTUM (Štít)
TRIANGULUM (Chameleon) AUSTRALE (Jižní trojúhelník) CHAMAELEON MUSCA CIRCINUS (Kružítko) VOLANS (Moucha) NORMA Rigel (Létající ryba) SCORPIUS Kentaurus (Pravítko) (Štír) Acrux
HYDRA
VIRGO (Panna)
SAGITTARIUS (Střelec)
SMC
–60°
LEO MINOR (Malý lev)
AQUILA (Orel)
MICROSCOPIUM (Mikroskop)
PICTOR CARINA (Malíř) (Lodní kýl)
MONOCEROS (Jednorožec)
Arcturus
COMA BERENICES (Vlasy Bereniky)
INDUS (Indián)
CAPRICORNUS (Kozoroh)
TUCANA (Tukan)
Canopus
Procyon
URSA MAJOR (Velká medvědice)
BOÖTE S (Pastý ř)
DORADO (Mečoun)
Betelgeuse
Sirius
OPHIUCHUS (Hadonoš)
AURIGA (Vozka)
–60°
RETICULUM (Síť) HYDRUS
CAELUM (Rydlo)
LYRA
PISCIS AUSTRINUS GRUS (Jižní ryba) (Jeřáb)
PHOENIX (Fénix) Achernar
Aldebaran
Polaris (Polárka)
Fomalhaut
–30°
ANDROMEDA
SAGITTA (Šíp)
SERPENS CAPUT (Hlava draka)
zdánlivá jasnost nižší než 0,0 zdánlivá jasnost mezi 0,0 a 1,0 zdánlivá jasnost mezi 1,0 a 2,0
0°
DELPHINUS (Delfín) VULPECULA (Lištička)
SERPENS CAUDA (Ocas hada)
PISCES (Ryby)
EQUULEUS (Koníček)
Altair
Jižní obloha
Klíč
160
161
Hvězdné mapy
Severní obloha
Většina souhvězdí severní oblohy dostala své názvy od starověkých Řeků a často jsou spojena s jejich mytologií, například s příběhem o Perseovi a Andromedě. Některé slabší hvězdy byly v souhvězdí pospojovány až později.
Ze Země lze pouhým okem spatřit kolem 6 000 hvězd – a asi polovinu tohoto počtu, díváme-li se v daném okamžiku z jednoho místa na zemském povrchu. Během roku lze spatřit všechny hvězdy na severní nebo na jižní obloze podle toho, zda se nacházíte na sever nebo na jih od rovníku, a také některé z hvězd protější hvězdné polokoule.
Mapy znázorňují hvězdy se zdánlivou jasností menší než 5. Pouhýma očima spatříme i slabší hvězdy.
žlutá hvězda červená hvězda oranžová hvězda bílá hvězda modrá hvězda
Hvězdy jižní polokoule ležící blízko nebeského rovníku (kolem okraje mapy) byly viditelné pro starověké řecké astronomy, kteří je sdružili v mytologická souhvězdí. Jména souhvědí rozložených kolem jižního nebeského pólu pocházejí od astronomů působících v pozdním 16. století, době objevitelských zámořských plaveb.
zdánlivá jasnost mezi 2,0 a 3,0 zdánlivá jasnost mezi 3,0 a 4,0 zdánlivá jasnost mezi 4,0 a 5,0 0°
PEGASUS (Pegas)
AQUARIUS (Vodnář)
CETUS (Velryba) 30°
ARIES (Beran)
TRIANGULUM (Trojúhelník)
LACERTA (Ještěrka) CYGNUS (Labuť)
SCULPTOR (Sochař)
CASSIOPEIA (Kasiopeja)
AQUILA (Orel)
FORNAX (Pec)
ERIDANUS
TAURUS (Býk)
60°
HOROLOGIUM (Hodiny)
PERSEUS
CEPHEUS (Cefeus)
ORION
Rigel
Capella Vega
CAMELOPARDALIS (Žirafa)
URSA DRACO MINOR (Drak) (Malý medvě d)
HERCULES (Herkules)
CORONA BOREALIS (Severní koruna)
LEPUS (Zajíc) COLUMBA (Holubice) CANIS MAJOR (Velký pes)
GEMINI (Blíženci)
LYNX (Rys)
CANIS MINOR (Malý pes)
60°
CANES VENATICI (Honicí pes)
30°
LMC
PUPPIS (Lodní záď)
CANC ER (Rak)
OCTANS (Oktant)
MENSA (Oltář)
0°
TELESCOPIUM CORONA (Dalekohled) AUSTRALIS PAVO (Jižní koruna) (Páv)
PYXIS (Kompas)
LUPUS (Vlk) CENTAURUS (Kentaur)
SEXTANS (Sextant)
LIBRA (Váhy)
–30°
CRATER (Pohár)
Spica
VIRGO (Panna)
CORVUS (Havran) souhvězdí
0°
OPHIUCHUS (Hadonoš)
Antares
CRUX (Jižní kříž)
LEO (Lev) Mléčná dráha Světlý pás táhnoucí se oblohou tvoří miliony hvězd obíhajících v rovině disku střed naší galaxie.
SERPENS CAUDA (Ocas draka)
ARA (Papoušek)
APUS (Rajka)
VELA (Plachty)
ANTLIA (Vývěva)
hranice souhvězdí
SCUTUM (Štít)
TRIANGULUM (Chameleon) AUSTRALE (Jižní trojúhelník) CHAMAELEON MUSCA CIRCINUS (Kružítko) VOLANS (Moucha) NORMA Rigel (Létající ryba) SCORPIUS Kentaurus (Pravítko) (Štír) Acrux
HYDRA
VIRGO (Panna)
SAGITTARIUS (Střelec)
SMC
–60°
LEO MINOR (Malý lev)
AQUILA (Orel)
MICROSCOPIUM (Mikroskop)
PICTOR CARINA (Malíř) (Lodní kýl)
MONOCEROS (Jednorožec)
Arcturus
COMA BERENICES (Vlasy Bereniky)
INDUS (Indián)
CAPRICORNUS (Kozoroh)
TUCANA (Tukan)
Canopus
Procyon
URSA MAJOR (Velká medvědice)
BOÖTE S (Pastý ř)
DORADO (Mečoun)
Betelgeuse
Sirius
OPHIUCHUS (Hadonoš)
AURIGA (Vozka)
–60°
RETICULUM (Síť) HYDRUS
CAELUM (Rydlo)
LYRA
PISCIS AUSTRINUS GRUS (Jižní ryba) (Jeřáb)
PHOENIX (Fénix) Achernar
Aldebaran
Polaris (Polárka)
Fomalhaut
–30°
ANDROMEDA
SAGITTA (Šíp)
SERPENS CAPUT (Hlava draka)
zdánlivá jasnost nižší než 0,0 zdánlivá jasnost mezi 0,0 a 1,0 zdánlivá jasnost mezi 1,0 a 2,0
0°
DELPHINUS (Delfín) VULPECULA (Lištička)
SERPENS CAUDA (Ocas hada)
PISCES (Ryby)
EQUULEUS (Koníček)
Altair
Jižní obloha
Klíč
162
163
Souhvězdí
MALÝ MEDVĚD
Již v nejstarších dobách lidé hledali vzory v rozložení hvězd na obloze. Staří Řekové znali 48 souhvězdí, jež pojmenovali po mytologických postavách, ačkoliv nalezení nějaké podob nosti dnes vyžaduje značnou dávku fantazie. V současnosti vědci rozeznávají dokonce 88 souhvězdí. Tato moderní souhvězdí nejsou jen obrazce z hvězd – jde o celé výseče oblohy, které do sebe zapadají jako dílky skládačky a dohro mady vytvářejí kouli.
Vzdálené objekty
kulová hvězdokupa
otevřená hvězdokupa
planetární mlhovina/zbytek supernovy
černá díra/ rentgenová dvojhvězda
DRAK
Drak (Draco) je souhvězdí představující toto bájné zvíře. V řecké mytologii byl strašlivý drak přemožen válečníkem Herkulem, jehož představuje sousední souhvězdí. Hlavu příšery tvoří čtyři hvězdy poblíž hranice s Herkulem a staří Řekové znázorňovali Herkula s jednou nohou na drakově hlavě. Od hlavy se táhne hadovité tělo, jež protíná oblohu mezi souhvězdími Malého medvěda a Velké medvědice. Nejjasnější hvězda Draka, zvaná Etamin, se nachází v drakově hlavě.
SEVERNÍ POLOKOULE
NGC 6543 Thuban MALÝ MEDVĚD (URSA MINOR)
Etamin
ostatní vzdálené objekty
Měřítko: llM M
Zdánlivá jasnost hvězdy
–1,5–0
0–0,9
1,0–1,9
2,0–2,9
3,0–3,9
4,0–4,9
5,0–5,9
6,0–6,9
Polárka
Velikost souhvězdí na obloze
lM
SEVERNÍ POLOKOULE
Pomocnice námořníků Polárka Hvězdy se na odloze zdánlivě pohybují, avšak Polárka zůstává téměř na místě, stále přímo na severu. Námořníci ji po staletí používali jako orientační bod.
KLÍČ
galaxie
Toto souhvězdí představuje medvěda s dlouhým ocasem. Na jeho konci se nachází Polárka čili Severka, nejjasnější hvězda souhvězdí. Malý medvěd se také někdy nazývá Malý vůz, protože jeho hlavní hvězdy vytvářejí tvar podobný populárnímu Velkému vozu v souhvězdí Velké medvědice. Jde o jedno z původních souhvězdí ustavených starověkými Řeky.
Symboly rukou v mapkách slouží k vyjádření zdánlivé velikosti souhvězdí na obloze. Ruka s co možná roztaženými prsty na délku natažené paže vyznačuje úhel asi 22°, s prsty u sebe asi 10°. Kombinace těchto symbolů umožňuje vyjádřit rozměry souhvězdí na obloze.
DRAK (DRACO)
CEFEUS
Souhvězdí Cefea (Cepheus) nese jméno legendárního krále a manžela královny Kasiopeje. V řeckém mýtu se král Cefeus a královna Kasiopeja dozvídají od věštce, že musí obětovat svoji dceru princeznu Andromedu mořské obludě, aby ta přestala ničit pobřeží jejich země. V dramatickém příběhu Andromedu ze spárů příšery zachrání válečník Perseus. Všechny postavy tohoto mýtu jsou zvěčněny na nebesích v podobě souhvězdí. Hvězdy Cefea vytvářejí tvar podobný domu s vysokou střechou. Nejznámější z nich je Delta Cephei.
Mlhovina Kočičí oko (NGC 6543) Úžasná mlhovina zvaná Kočičí oko v Draku je zde zachycena na snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Jde o objekt typu planetární mlhoviny, tvořený plynem vyvrženým obří umírající hvězdou. Je také známa pod katalogovým číslem NGC 6543.
KASIOPEJA
Jméno souhvězdí inspirovala mytická královna starých Řeků, manželka krále Cefea a matka princezny Andromedy. Na hvězdných mapách bývá znázorňována, jak sedí v křesle a rozčesává si vlasy. Hlavní hvězdy souhvězdí Kasiopeje tvoří písmeno W, které lze na obloze snadno rozpoznat, ačkoliv spatřit v něm sedící postavu je opravdu těžké. V souhvězdí se nachází hned několik zajímavých hvězdokup, z nichž ty nejjasnější lze pozorovat už binokulárem nebo malým hvězdářským dalekohledem.
SEVERNÍ POLOKOULE
SEVERNÍ POLOKOULE
KASIOPEJA
SN 1572
NGC 637 NGC 559
IC 1805
Kochab IC 1848
M 52
NGC 663 Cas A
M 103 Pherkad NGC 457
CEFEUS
NGC 7160 Delta Cephei
Granátová hvězda IC 1396
Měřítko: lMM
Měřítko: l M
Hvězdokupa M 103 Tuto hvězdokupu lze pozorovat už s pomocí malého dalekohledu. Tři nejjasnější hvězdy vytvářejí řadu probíhající středem hvězdokupy, avšak ta vpravo nahoře ve skutečnosti leží blíže k nám než ostatní, takže k hvězdokupě nepatří.
NGC 7789 Shedir
Měřítko: ll
162
163
Souhvězdí
MALÝ MEDVĚD
Již v nejstarších dobách lidé hledali vzory v rozložení hvězd na obloze. Staří Řekové znali 48 souhvězdí, jež pojmenovali po mytologických postavách, ačkoliv nalezení nějaké podob nosti dnes vyžaduje značnou dávku fantazie. V současnosti vědci rozeznávají dokonce 88 souhvězdí. Tato moderní souhvězdí nejsou jen obrazce z hvězd – jde o celé výseče oblohy, které do sebe zapadají jako dílky skládačky a dohro mady vytvářejí kouli.
Vzdálené objekty
kulová hvězdokupa
otevřená hvězdokupa
planetární mlhovina/zbytek supernovy
černá díra/ rentgenová dvojhvězda
DRAK
Drak (Draco) je souhvězdí představující toto bájné zvíře. V řecké mytologii byl strašlivý drak přemožen válečníkem Herkulem, jehož představuje sousední souhvězdí. Hlavu příšery tvoří čtyři hvězdy poblíž hranice s Herkulem a staří Řekové znázorňovali Herkula s jednou nohou na drakově hlavě. Od hlavy se táhne hadovité tělo, jež protíná oblohu mezi souhvězdími Malého medvěda a Velké medvědice. Nejjasnější hvězda Draka, zvaná Etamin, se nachází v drakově hlavě.
SEVERNÍ POLOKOULE
NGC 6543 Thuban MALÝ MEDVĚD (URSA MINOR)
Etamin
ostatní vzdálené objekty
Měřítko: llM M
Zdánlivá jasnost hvězdy
–1,5–0
0–0,9
1,0–1,9
2,0–2,9
3,0–3,9
4,0–4,9
5,0–5,9
6,0–6,9
Polárka
Velikost souhvězdí na obloze
lM
SEVERNÍ POLOKOULE
Pomocnice námořníků Polárka Hvězdy se na odloze zdánlivě pohybují, avšak Polárka zůstává téměř na místě, stále přímo na severu. Námořníci ji po staletí používali jako orientační bod.
KLÍČ
galaxie
Toto souhvězdí představuje medvěda s dlouhým ocasem. Na jeho konci se nachází Polárka čili Severka, nejjasnější hvězda souhvězdí. Malý medvěd se také někdy nazývá Malý vůz, protože jeho hlavní hvězdy vytvářejí tvar podobný populárnímu Velkému vozu v souhvězdí Velké medvědice. Jde o jedno z původních souhvězdí ustavených starověkými Řeky.
Symboly rukou v mapkách slouží k vyjádření zdánlivé velikosti souhvězdí na obloze. Ruka s co možná roztaženými prsty na délku natažené paže vyznačuje úhel asi 22°, s prsty u sebe asi 10°. Kombinace těchto symbolů umožňuje vyjádřit rozměry souhvězdí na obloze.
DRAK (DRACO)
CEFEUS
Souhvězdí Cefea (Cepheus) nese jméno legendárního krále a manžela královny Kasiopeje. V řeckém mýtu se král Cefeus a královna Kasiopeja dozvídají od věštce, že musí obětovat svoji dceru princeznu Andromedu mořské obludě, aby ta přestala ničit pobřeží jejich země. V dramatickém příběhu Andromedu ze spárů příšery zachrání válečník Perseus. Všechny postavy tohoto mýtu jsou zvěčněny na nebesích v podobě souhvězdí. Hvězdy Cefea vytvářejí tvar podobný domu s vysokou střechou. Nejznámější z nich je Delta Cephei.
Mlhovina Kočičí oko (NGC 6543) Úžasná mlhovina zvaná Kočičí oko v Draku je zde zachycena na snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Jde o objekt typu planetární mlhoviny, tvořený plynem vyvrženým obří umírající hvězdou. Je také známa pod katalogovým číslem NGC 6543.
KASIOPEJA
Jméno souhvězdí inspirovala mytická královna starých Řeků, manželka krále Cefea a matka princezny Andromedy. Na hvězdných mapách bývá znázorňována, jak sedí v křesle a rozčesává si vlasy. Hlavní hvězdy souhvězdí Kasiopeje tvoří písmeno W, které lze na obloze snadno rozpoznat, ačkoliv spatřit v něm sedící postavu je opravdu těžké. V souhvězdí se nachází hned několik zajímavých hvězdokup, z nichž ty nejjasnější lze pozorovat už binokulárem nebo malým hvězdářským dalekohledem.
SEVERNÍ POLOKOULE
SEVERNÍ POLOKOULE
KASIOPEJA
SN 1572
NGC 637 NGC 559
IC 1805
Kochab IC 1848
M 52
NGC 663 Cas A
M 103 Pherkad NGC 457
CEFEUS
NGC 7160 Delta Cephei
Granátová hvězda IC 1396
Měřítko: lMM
Měřítko: l M
Hvězdokupa M 103 Tuto hvězdokupu lze pozorovat už s pomocí malého dalekohledu. Tři nejjasnější hvězdy vytvářejí řadu probíhající středem hvězdokupy, avšak ta vpravo nahoře ve skutečnosti leží blíže k nám než ostatní, takže k hvězdokupě nepatří.
NGC 7789 Shedir
Měřítko: ll
200
Tabulky
201
Hvězdy a galaxie
200 miliard
Existuje asi galaxií v pozorovatelném vesmíru a asi stejně tolik hvězd v Mléčné dráze.
Velká většina objektů na noční obloze se nachází daleko za hranicemi sluneční soustavy. Všechny jednotlivé hvězdy, které vidíme, patří do naší galaxie, stejně jako většina hvězdokup a mlhovin dostupných amatérskými přístroji. Existuje také bezpočet jiných galaxií, jež si nejlépe prohlédneme na snímcích z velkých dalekohledů.
Mlhoviny jsou oblaky mezihvězdného plynu a prachu různého tvaru a velikosti – od obřích hvězdných porodnic po obálky odhozené umírajícími hvězdami. Snímky představují několik z nejjasnějších mlhovin.
KLÍČ
Nejbližší hvězdy
Mnohé ze Zemi nejbližších hvězd jsou červení trpaslíci; často jde o členy dvoj- i vícenásobných soustav a většinou jsou tak slabé, že je i přes malou vzdálenost sotva vidíme. Je tu rovněž pár hvězd podobných Slunci a několik jasných bílých hvězd sdružených s vyhořelými bílými trpaslíky. Blízko Slunci je také množství hnědých trpaslíků – „nedodělaných“ hvězd, které nejsou dost hmotné, aby se v jejich nitru rozeběhlo jaderné slučování.
Typ hvězdy
Mlhoviny
červený trpaslík
bílý trpaslík
bílá hvězda hlavní posloupnosti
oranžová hvězda hlavní posloupnosti
žlutá hvězda hlavní posloupnosti
hnědý trpaslík
Označení
Vzdálenost
Souhvězdí
Zdánlivá jasnost
Viditelnost
Slunce
8 světelných minut
–
–26,7
pouhým okem
Proxima Centauri
4,2 světelného roku
Kentaur
11,1
dalekohledem
Alfa Centauri A/B
4,4 světelného roku
Kentaur
0,01/1,34
pouhým okem
Barnardova hvězda
6,0 světelného roku
Hadonoš
9,5
dalekohledem
Luhman 16 A/B
6,6 světelného roku
Plachty
10,7
dalekohledem
WISE 0655-0714
7,2 světelného roku
Hydra
13,9
dalekohledem
Wolf 359
7,8 světelného roku
Lev
13,4
dalekohledem
Lalande 21185
8,3 světelného roku
Velká medvědice
7,5
binokulárem
Sirius A/B
8,6 světelného roku
Velký pes
–1,46/8,44
pouhým okem/dalekohledem
Luyten 726-8
8,7 světelného roku
Velryba
12,5/13,0
dalekohledem
Ross 154
9,7 světelného roku
Střelec
10,4
dalekohledem
Ross 248
10,3 světelného roku
Andromeda
12,3
dalekohledem
Epsilon Eridani
10,5 světelného roku
Eridanus
3,73
pouhým okem
Lacaille 9352
10,7 světelného roku
Jižní ryba
7,3
binokulárem
Ross 128
10,9 světelného roku
Panna
11,1
dalekohledem
Malý medvěd
14,3
dalekohledem
EZ Aquarii A/B/C
11,3 světelného roku
Vodnář
13,3/13,3/14,0
dalekohledem
Prokyon A/B
11,4 světelného roku
Malý pes
0,4/10,7
pouhým okem/dalekohledem
61 Cygni A/B
11,4 světelného roku
Labuť
5,2/6,0
pouhým okem/binokulárem
Struve 2398 A/B
11,5 světelného roku
Drak
8,9/9,7
dalekohledem
Groombridge 34 A/B
11,6 světelného roku
Andromeda
8,1/11,1
dalekohledem
Typ
Zdánlivá jasnost –30
–25
Slunce
–20
–15
–10
měsíc v úplňku
–5
0
Polárka
+5
limit lidského zraku
+10
+15
Označení: NGC 3372
Označení: M 27
Souhvězdí: Lodní kýl
Souhvězdí: Lištička
Zdánlivá jasnost: 1
Zdánlivá jasnost: 7,5
Vzdálenost: 6 500 světelných let
Vzdálenost: 1 360 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: planetární mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem
Pojmenování: Mlhovina v Orionu
Pojmenování: mlhovina Šroubovice
Označení: M 42
Označení: NGC 7293
Souhvězdí: Orion
Souhvězdí: Vodnář
Zdánlivá jasnost: 4
Zdánlivá jasnost: 7,6
Vzdálenost: 1 340 světelných let
Vzdálenost: 700 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: planetární mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem
Pojmenování: mlhovina Laguna
Pojmenování: mlhovina Rozeta
Označení: M 8
Označení: NGC 2237
Souhvězdí: Střelec
Souhvězdí: Jednorožec
Zdánlivá jasnost: 6
Zdánlivá jasnost: 9
Vzdálenost: 4 100 světelných let
Vzdálenost: 5 200 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: emisní mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem KLÍČ
Nejjasnější galaxie na obloze jsou obvykle ty, které leží nejblíž k Mléčné dráze. Tabulka informuje o několika zajímavých z nich, které lze spatřit v binokuláru nebo pouhým okem.
11,1 světelného roku
Velikost hvězdy, jak se nám jeví na obloze, se nazývá zdánlivá jasnost. Nejjasnější hvězdy mají nejnižší hodnotu, hvězdy velikosti 6 ještě na temné čisté obloze zahlédneme pouhým okem. Slunce s hodnotou –26,7 je nejjasnějším objektem na obloze. Hvězdářskými dalekohledy lze pozorovat miliony hvězd, prostým zrakem jen několik tisíc.
Pojmenování: mlhovina Činka
Galaxie
WISE 1506+7027
Nejjasnější hvězdy
Pojmenování: mlhovina Carina
+20
+25
+30
limit Hubbleova vesmírného dalekohledu
Pojmenování
Označení
Souhvězdí
Velký Magellanův oblak
LMC
Mečoun/Tabulová hora
Malý Magellanův oblak
SMC
Galaxie v Andromedě
Zdánlivá jasnost
nepravidelná
spirální s příčkou
spirální
eliptická
Vzdálenost
Viditelnost
0,9
160 000 světelných let
pouhým okem
Tukan
2,7
200 000 světelných let
pouhým okem
M 32
Andromeda
3,4
2,5 milionu světelných let
pouhým okem
Galaxie v Trojúhelníku
M 33
Trojúhelník
5,7
2,9 milionu světelných let
binokulárem
Centaurus A
NGC 5128
Kentaur
6,8
13,7 milionu světelných let
binokulárem
Bodeho galaxie
M 81
Velká medvědice
6,9
11,8 milionu světelných let
binokulárem
Jižní větrník
M 83
Hydra
7,5
15,2 milionu světelných let
binokulárem
Galaxie v Sochaři
NGC 253
Sochař
8
11,4 milionu světelných let
binokulárem
200
Tabulky
201
Hvězdy a galaxie
200 miliard
Existuje asi galaxií v pozorovatelném vesmíru a asi stejně tolik hvězd v Mléčné dráze.
Velká většina objektů na noční obloze se nachází daleko za hranicemi sluneční soustavy. Všechny jednotlivé hvězdy, které vidíme, patří do naší galaxie, stejně jako většina hvězdokup a mlhovin dostupných amatérskými přístroji. Existuje také bezpočet jiných galaxií, jež si nejlépe prohlédneme na snímcích z velkých dalekohledů.
Mlhoviny jsou oblaky mezihvězdného plynu a prachu různého tvaru a velikosti – od obřích hvězdných porodnic po obálky odhozené umírajícími hvězdami. Snímky představují několik z nejjasnějších mlhovin.
KLÍČ
Nejbližší hvězdy
Mnohé ze Zemi nejbližších hvězd jsou červení trpaslíci; často jde o členy dvoj- i vícenásobných soustav a většinou jsou tak slabé, že je i přes malou vzdálenost sotva vidíme. Je tu rovněž pár hvězd podobných Slunci a několik jasných bílých hvězd sdružených s vyhořelými bílými trpaslíky. Blízko Slunci je také množství hnědých trpaslíků – „nedodělaných“ hvězd, které nejsou dost hmotné, aby se v jejich nitru rozeběhlo jaderné slučování.
Typ hvězdy
Mlhoviny
červený trpaslík
bílý trpaslík
bílá hvězda hlavní posloupnosti
oranžová hvězda hlavní posloupnosti
žlutá hvězda hlavní posloupnosti
hnědý trpaslík
Označení
Vzdálenost
Souhvězdí
Zdánlivá jasnost
Viditelnost
Slunce
8 světelných minut
–
–26,7
pouhým okem
Proxima Centauri
4,2 světelného roku
Kentaur
11,1
dalekohledem
Alfa Centauri A/B
4,4 světelného roku
Kentaur
0,01/1,34
pouhým okem
Barnardova hvězda
6,0 světelného roku
Hadonoš
9,5
dalekohledem
Luhman 16 A/B
6,6 světelného roku
Plachty
10,7
dalekohledem
WISE 0655-0714
7,2 světelného roku
Hydra
13,9
dalekohledem
Wolf 359
7,8 světelného roku
Lev
13,4
dalekohledem
Lalande 21185
8,3 světelného roku
Velká medvědice
7,5
binokulárem
Sirius A/B
8,6 světelného roku
Velký pes
–1,46/8,44
pouhým okem/dalekohledem
Luyten 726-8
8,7 světelného roku
Velryba
12,5/13,0
dalekohledem
Ross 154
9,7 světelného roku
Střelec
10,4
dalekohledem
Ross 248
10,3 světelného roku
Andromeda
12,3
dalekohledem
Epsilon Eridani
10,5 světelného roku
Eridanus
3,73
pouhým okem
Lacaille 9352
10,7 světelného roku
Jižní ryba
7,3
binokulárem
Ross 128
10,9 světelného roku
Panna
11,1
dalekohledem
Malý medvěd
14,3
dalekohledem
EZ Aquarii A/B/C
11,3 světelného roku
Vodnář
13,3/13,3/14,0
dalekohledem
Prokyon A/B
11,4 světelného roku
Malý pes
0,4/10,7
pouhým okem/dalekohledem
61 Cygni A/B
11,4 světelného roku
Labuť
5,2/6,0
pouhým okem/binokulárem
Struve 2398 A/B
11,5 světelného roku
Drak
8,9/9,7
dalekohledem
Groombridge 34 A/B
11,6 světelného roku
Andromeda
8,1/11,1
dalekohledem
Typ
Zdánlivá jasnost –30
–25
Slunce
–20
–15
–10
měsíc v úplňku
–5
0
Polárka
+5
limit lidského zraku
+10
+15
Označení: NGC 3372
Označení: M 27
Souhvězdí: Lodní kýl
Souhvězdí: Lištička
Zdánlivá jasnost: 1
Zdánlivá jasnost: 7,5
Vzdálenost: 6 500 světelných let
Vzdálenost: 1 360 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: planetární mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem
Pojmenování: Mlhovina v Orionu
Pojmenování: mlhovina Šroubovice
Označení: M 42
Označení: NGC 7293
Souhvězdí: Orion
Souhvězdí: Vodnář
Zdánlivá jasnost: 4
Zdánlivá jasnost: 7,6
Vzdálenost: 1 340 světelných let
Vzdálenost: 700 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: planetární mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem
Pojmenování: mlhovina Laguna
Pojmenování: mlhovina Rozeta
Označení: M 8
Označení: NGC 2237
Souhvězdí: Střelec
Souhvězdí: Jednorožec
Zdánlivá jasnost: 6
Zdánlivá jasnost: 9
Vzdálenost: 4 100 světelných let
Vzdálenost: 5 200 světelných let
Typ: emisní mlhovina
Typ: emisní mlhovina
Viditelnost: pouhým okem
Viditelnost: binokulárem KLÍČ
Nejjasnější galaxie na obloze jsou obvykle ty, které leží nejblíž k Mléčné dráze. Tabulka informuje o několika zajímavých z nich, které lze spatřit v binokuláru nebo pouhým okem.
11,1 světelného roku
Velikost hvězdy, jak se nám jeví na obloze, se nazývá zdánlivá jasnost. Nejjasnější hvězdy mají nejnižší hodnotu, hvězdy velikosti 6 ještě na temné čisté obloze zahlédneme pouhým okem. Slunce s hodnotou –26,7 je nejjasnějším objektem na obloze. Hvězdářskými dalekohledy lze pozorovat miliony hvězd, prostým zrakem jen několik tisíc.
Pojmenování: mlhovina Činka
Galaxie
WISE 1506+7027
Nejjasnější hvězdy
Pojmenování: mlhovina Carina
+20
+25
+30
limit Hubbleova vesmírného dalekohledu
Pojmenování
Označení
Souhvězdí
Velký Magellanův oblak
LMC
Mečoun/Tabulová hora
Malý Magellanův oblak
SMC
Galaxie v Andromedě
Zdánlivá jasnost
nepravidelná
spirální s příčkou
spirální
eliptická
Vzdálenost
Viditelnost
0,9
160 000 světelných let
pouhým okem
Tukan
2,7
200 000 světelných let
pouhým okem
M 32
Andromeda
3,4
2,5 milionu světelných let
pouhým okem
Galaxie v Trojúhelníku
M 33
Trojúhelník
5,7
2,9 milionu světelných let
binokulárem
Centaurus A
NGC 5128
Kentaur
6,8
13,7 milionu světelných let
binokulárem
Bodeho galaxie
M 81
Velká medvědice
6,9
11,8 milionu světelných let
binokulárem
Jižní větrník
M 83
Hydra
7,5
15,2 milionu světelných let
binokulárem
Galaxie v Sochaři
NGC 253
Sochař
8
11,4 milionu světelných let
binokulárem