0038036

Předmluva „Paní Hofmannová, můžu se vás ještě na něco zeptat?“ „Prosím, ptejte se,“ souhlasím. „Byla jste vždycky taková?“ „Jak to myslíte, taková?“ nechápu. „No, říkám si, jestli jste už jako malá holka byla také tak sebejistá a přesně věděla, co chcete, a jestli jste vždycky, alespoň mám takový dojem, tak nebojácně a optimisticky procházela životem. Anebo to má co dočinění s Afrikou? Všechna ta vaše dobrodružství a zážitky na hranici fyzických možností – můj bože, co všechno jste pro svou lásku byla ochotná a schopná podstoupit! Že jste to vůbec přežila! Já bych tohle nikdy nedokázala! A proto je má otázka úplně prostá: Byla jste už jako dítě taková?“ Cítím na sobě zvědavý pohled novinářky, která se na mne dívá bezelstnýma očima a se zájmem čeká na mou odpověď.

Ale k mému vlastnímu překvapení mě to samotnou zaskočilo a nevím, co mám v té chvíli odpovědět. Protože tenkrát – to je už hodně dávno. Ano, občas mi přijde, jako bych právě prožívala svůj třetí život. Jeden byl před Afrikou. Jeden v Africe. A jeden v přítomnosti, v Luganu, jako daleko za švýcarskými hranicemi známá autorka. To ale zní! Tak nějak velikášsky.

Pokaždé když vidím reakci lidí, kteří mě poznají nebo zjistí, že jsem Bílá Masajka, a když slyším: „Cožeee, ta slavná spisovatelka jste vy?“ upadnu do rozpaků a snažím se situa7

Divka_se_zirafim_krkem.indd 7

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

ci trochu odlehčit tím, že rychle odpovím: „No, víte, já jsem jen autorka, ne spisovatelka, ale zato jsem každičké slovo na vlastní kůži prožila a taky sama zaznamenala.“ I po těch sedmnácti letech a čtyřech knihách se stále ještě cítím nesvá, když se na mě lidé dívají jako na slavnou osobnost, a to i přesto, že stávám před stovkami, někdy dokonce i tisíci lidmi, a vyprávím o tom, co jsem zažila, a mé knihy jsou známé milionům čtenářů po celém světě. Jsem to stále já, a hluboko v nitru jsem pořád ta obyčejná holka z našeho kopce. Dokonce i tehdy, když se elegantně a někdy i výstředně obléknu. A i když jsem vystupovala v mnoha talkshow, jako Boulevard Bio, Tři po deváté, Riverboat nebo jak se všechny jmenovaly, nikdy jsem se neřadila do kategorie „celebrit“.

Pro mě není důležité, kdo v dané chvíli právě stojí přede mnou nebo kdo se vedle mě posadí. Všichni máme něco zajímavého k vyprávění nebo jsme ve správném okamžiku udělali správnou věc, a proto nás pozvali.

A teď mám během krátkého okamžiku odpovědět novinářce na otázku, zda jsem byla vždycky taková. „Musím popravdě přiznat, že na to nedokážu jen tak rychle odpovědět,“ začínám. „Určitě jsem byla dítě, které milovalo svobodu a dost neobvykle vyrůstalo, i když někomu by se mohlo třeba zdát, že úplně normálně. V každém případě jsem byla v mnoha ohledech jiná než ostatní, a to mi tenkrát strašně vadilo. Ale abych tenhle pocit odlišnosti mohla přesně popsat, musela bych sáhnout hluboko do svých vzpomínek a prozradit na sebe hodně osobních věcí. Na to nám dnes nestačí čas, ale budu o odpovědi na vaši otázku přemýšlet,“ odpovím překvapené novinářce.

Ta se však nedá jen tak odbýt a zkouší to znovu jinak: „Ale měla jste jako dítě nějaký vzor? Čím jste se řídila? Hrála nějakou roli vaše víra? A byli vaši rodiče také takoví bojovníci? Prosím vás, jen krátkou odpověď!“ „Ale to víte, že ano, bůhví, že moji rodiče byli bojovníci, 8

Divka_se_zirafim_krkem.indd 8

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

stejně tak jako mnoho jiných jejich generace. Ale na tehdejší dobu byli navíc velcí dobrodruzi. Mám dojem, že tuhle vlastnost jsem po nich v hojné míře podědila. Ale přesto jsem už odmala dala na svůj šestý smysl a při realizaci toho, co jsem si předsevzala, jsem se nechala vést vlastním nadšením. Když jsem byla o něčem přesvědčená, tak jsem si za tím šla, a bylo mi jedno, co si o tom myslí ostatní. Ať to byl táta, máma, sousedi nebo svět kolem mne. Takhle to bylo vždycky a zákonitě mě to přivádělo do mnoha konfliktů s okolím,“ odpovídám novinářce a mizím krátce nato na jeviště a začínám svou přednášku.

Dnes, o tři roky později, pátrám v minulosti a snažím se všem těmto otázkám přijít na kloub. Nejen proto, že mě tehdy novinářka donutila k zamyšlení, ale také proto, že se mě má početná čtenářská obec často ptá podobně. Především jsou to školáci, kteří o mně a mých knížkách chtějí ve svých školních pracích psát. Ale dostávám také velké množství dopisů a e-mailů, v nichž se mi lidé svěřují se svými osobními problémy a nesnázemi. Lidé, které svými knihami dokážu povzbudit a vnést tak do jejich života trochu světla, odvahy a naděje.

Právě kvůli nim, ale také kvůli sobě samotné, se vracím daleko zpátky do svého dětství a hledám recept k svému dnešnímu Já. Přitom se rozpomínám na mnoho hezkého, ale i na méně hezké až bolestné zážitky, jež ve mně znovu vyvolávají stejné pocity jako tehdy. Ale přesto jsem přesvědčená, že tahle knížka může některým lidem, kteří propadají beznaději a už sami v sebe nevěří, pomoci.

Ani během mého dospívání nebylo všechno easy going a mnohé jsem si musela těžce vydobýt. Budu vám vyprávět i o tom, o čem moji rodiče neměli ani tušení.

Milá maminko, milý tatínku, pokud bych tu napsala něco, co by vás mrzelo, tak promiňte, protože píšu o všem tak, jak 9

Divka_se_zirafim_krkem.indd 9

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

si to pamatuju, a mnohé líčím z pohledu malé a dospívající Corinne. To se týká hlavně tebe, tati. Dnes jsme k sobě po mnoha letech zase našli cestu – a to po dost těžkých letech.

Ráda s tebou trávím čas, když se sejdeme, protože až teď vidím a uznávám tvé silné stránky, stejně jako tvá životní moudra, i když nejsme vždy stejného mínění. Do vínku jsi mi dal lásku k přírodě, která pro mne představuje klíč ke štěstí a spokojenosti. Milí rodiče, je mi jasné, že jste jednali podle svých nejlepších předsevzetí, že jste pro to udělali, co jste mohli, a na víc vám nezbyl čas ani energie!

Scénáři života, i tobě náleží dík, protože až dosud byl můj život víc než zajímavý a musela jsem se s ním pořádně poprat!

Vše, co jsem prožila, ať dobré nebo špatné, ze mě nakonec udělalo člověka, jakým jsem dnes: svobodnou, samostatnou, naplněnou a čas od času i silnou ženu.

V neposlední řadě ale doufám, že tato kniha u mnohých vyvolá nejen pár zapadlých osobních vzpomínek, ale občas i chápavý, vědoucí úsměv na tváři.

Lugano, květen 2015

10

Divka_se_zirafim_krkem.indd 10

8.2.2017 21:55:10

Nečekané souhry osudu Když jsem přemýšlela o tom, jak nejlépe najít odpověď na otázku, jak jsem se stala takovou, jaká jsem, dostala jsem se velice rychle k jiné otázce: Čí krev vlastně v mých žilách koluje? A jaký vliv na mě měla minulost mých rodičů? Hodně jsem si s nimi v uplynulých měsících povídala, a čím víc vyprávěli, tím zvědavější jsem byla, a brzy mi bylo jasné, že jsem po nich zdědila pořádnou porci dobrodružného ducha. Proto mi prosím, milí čtenáři, dovolte, abych vás s sebou nejdříve vzala na tuhle objevnou cestu.

Můj otec pochází z východního Německa a maminka z Alsaska. S nadějí, že najdou práci, se oba nezávisle na sobě vydali v letech 1955–56 do Švýcarska. Mamka, tehdy devatenáctiletá, našla na ředitelství Neuenburgerské pojišťovny místo v kanceláři. Taťka jako pekař a cukrář v jedné kavárně v Neuenburgu, v západní části Švýcarska.

Táta už od svých mladých let hodně pracoval. Poté, co se vyučil pekařem a cukrářem, a po několika krátkých pracovních poměrech, ho to táhlo krátce před měnovou reformou z východního Německa do Porúří. Kvůli relativně vysokému platu přijal tvrdou práci horníka v uhelném dole. Lepší plat mu umožnil pěstovat oblíbené sporty. Byl členem klubu šermířů, členem Německého Alpského spolku a ze všeho nejvíc nadaný lyžař. A taky měl starou motorku. Ať ve sportovním oblečení, nebo jak se to v padesátých letech nosilo, v klobouku a kabátu, vždycky mu to slušelo. Určitě pro něj nebylo těžké, aby na 11

Divka_se_zirafim_krkem.indd 11

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

lidi kolem sebe udělal dojem, protože byl otevřený každému dobrodružství a velmi komunikativní. Čtyři roky rubal tisíc metrů pod zemí uhlí, až do okamžiku, kdy jeho život změnilo důlní neštěstí. Jednoho dne se utrhl mohutný kus skalní stěny ze stropu štoly a jen o vlásek ho minul. Narazil těsně vedle něj na železnou vzpěru, která štolu podpírala. Přesto ale utrpěl nějaká zranění, což pro něho byl pádný důvod, aby se poohlédl po něčem novém.

Jeden jeho kamarád z práce mu v roce 1955 pomohl získat již zmíněné místo v Neuenburgu, kde mohl pracovat ve své původní profesi jako pekař a cukrář.

Neuenburg leží na břehu malebného jezera, kde se v neděli na promenádě scházeli mladí i staří. Mé rodiče to tam táhlo také. Maminka se právě vrátila z Colmaru, kde se týden starala o svou nemocnou babičku. V dívčí ubytovně, kde měla pronajatý pokoj, se dozvěděla, že se kamarádky domluvily na procházce k jezeru. Zvědavě se za nimi vydala na promenádu a našla je, jak koketují s neznámými mladíky. Přidala se ke skupince, ale nikdo si jí moc nevšímal, protože se všichni mezi sebou hihňali a chichotali. Na něco takového nebyla zvyklá.

Právě jí, kterou často nazývali „nejhezčí dívkou Colmaru“, se většinou dostávalo mnohem víc pozornosti. Když navrhla kamarádkám, aby si šly dát kafe, jeden z mladíků, můj pozdější otec, ji odbyl: „Tak si běž sama, když chceš...“ Tak tohle rozhodně nebyla láska na první pohled. Pomyslela si, že tenhle pekař je asi pěkně nafoukaný a arogantní.

Parta kamarádů se ale scházela čím dál častěji a trávili spolu hodně volného času. Chodili plavat, na vandr po horách, a i kulečník byl tenkrát dost v kurzu.

Jednou navrhl pekař kamarádům, aby strávili dobrodružný víkend v přírodě. Plán se setkal s velkým nadšením a krátce poté ho uskutečnili.

Smíšená skupinka si to hodiny mašírovala krásným pohořím Jura a mamka díky svým dlouhým nohám už dávno všech12

Divka_se_zirafim_krkem.indd 12

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

ny předhonila, zatímco zbytek kamarádek se vlekl a skomíral únavou. Tím se pekaři konečně zalíbila a po zbytek dne už měl oči jen pro ni. Když pak postavili stany a u táboráku si k ní přisedl, maminčina antipatie vůči němu se změnila v sympatii.

Podnikli spolu ale ještě pár túr ve dvou, než se z nich nakonec stal oficiálně pár.

Mamce se líbilo, že tenhle o sedm let starší, hezký a sportovní muž právě ji, devatenáctiletou a nezkušenou dívku, bere na výpravné túry do přírody.

O pár měsíců později si spolu našli byt, protože tenkrát nesměla ani ona, ani on přijímat na pokoji návštěvy. Maminčin tatínek, tedy můj dědeček, jemuž jsem později říkala „Papapa“ a kterého jsem nadevše milovala, s volbou své dcery zásadně nesouhlasil. To si musela vybrat zrovna Němce, dobrých deset let po válce? To pro něj bylo zpočátku prostě nepředstavitelné. Navíc byl taťka „jen“ pekař a cukrář. Dědeček si pro svou jedinou dceru představoval něco lepšího a hrozil jí, tehdy ještě nezletilé, že jí zruší povolení k pobytu na ubytovně a bude se muset vrátit do Colmaru.

A tak oba „utekli“ do Ženevy a zabydleli se v jednom zchátralém bývalém hotýlku. Našli si novou práci, mamka u Ženevské pojišťovny a taťka opět v pekárně.

Taťka měl velký sen, o němž čas od času básnil. Chtěl se vydat na motorce až na pobřeží Černého moře. Vlastně už to měl všechno domluvené s kamarádem a bývalým kolegou Gerdem. Ale teď s nimi měla jet i moje maminka. Poté co v Ženevě pracovali pouhé dva měsíce, se rozhodli, že se na cestu vydají ve třech. Rodiče se v té době znali teprve půl roku.

Maminčin tatínek se o téhle cestě nesměl dozvědět, jinak by jí v tom všemi možnými prostředky zabránil.

Za maminčiny úspory si koupili ojetý skútr Lambretta. Byl malý, a tak se muselo šetřit na zavazadlech. Maličký stan pro dva, vodotěsný námořnický pytel s pár kousky oblečení na 13

Divka_se_zirafim_krkem.indd 13

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

převlečení a dva spacáky bylo všechno, co se na něj vešlo.

Když mamka zaplatila Lambrettu, zůstalo jí ještě 400 franků a taťka měl s sebou poslední výplatu čítající 800 franků. To bylo všechno, s čím se v květnu 1957 vydali na dlouhou cestu k Černému moři. Mamčin otec, který vůbec nevěděl, že se jeho dcera mezitím přestěhovala do Ženevy, o téhle výpravě neměl ani zdání.

Ze Ženevy, kde předem kompletně rozpustili domácnost, se rodiče vydali nejdříve do Rakouska, kde na ně v Innsbrucku čekal taťkův bývalý kolega Gerd. Pak už pokračovali směrem na Triest, přes celou komunistickou Jugoslávii, a protože hranice do Albánie byly zavřené, zamířili do Turecka přes řecké pohoří. V létě konečně dorazili k Bosporskému průlivu, do Istanbulu. Už během cesty toho hodně zažili – jen při žádání o víza na každých hranicích – a byli plní nových, nevšedních dojmů.

Ale v tureckém velkoměstě to byl pro mou matku šok, když zjistila, že je široko daleko jediná žena na ulici, ať už zahalená nebo ne. Každý se po našich třech cestovatelích ohlížel, protože Evropanka na cestách, v doprovodu dvou mužů a ještě navíc na skútru, to nebylo k vidění každý den. Od této chvíle je pronásledovaly chtivé pohledy a všech se zmocnil nepříjemný pocit. Naše trio potřebovalo najít místo na postavení stanů na noc. Zatímco se na jedné křižovatce radili, snesla se nad nimi náhlá tma Orientu. Poté se před nimi jakoby z ničeho nic objevila postava v dlouhém bílém kaftanu – nějaká žena!

Oslovila je francouzsky. Tenkrát byla francouzština v mnoha zemích jazykem vyšších vrstev.

Když se domluvili, co naši tři cestovatelé hledají, „žena v bílém“ jim naznačila, aby ji následovali, protože, jak tvrdila, spát venku ve stanu jen tak bez ostrahy, nebylo příliš bezpečné. Krátce nato zjistili, že tahle tajemná žena je zaměstnaná u guvernéra jako vychovatelka jeho dětí. Zavedla udivené a trochu nejisté trio do skalní pevnosti Rumeli Hisarý, kde si v už nastalé tmě pod ochranou guvernérových stráží moh14

Divka_se_zirafim_krkem.indd 14

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

li postavit své stany. Stráže jim byly k dispozici po celé tři týdny jejich pobytu! „Žena v bílém“ jim připadala jako jejich strážný anděl.

Skupinka cestovatelů společně objevovala krásy Istanbulu.

Oba muži vzali mou maminku mezi sebe, aby ji aspoň trochu chránili před pohledy okolí. Měla sice na hlavě šátek a oblékla si svou jedinou sukni a tričko, ale její výška a odlišnost od okolí se nedaly jen tak zamaskovat. A tak se často stávalo, že ji v davu stejně někdo poplácal po zadku nebo ji osahával prsa. V roce 1957 bylo Turecko od masového turismu ještě na míle daleko. Ulice ovládaly káry tažené osly, mopedy, pár aut, a jak jsem se už zmínila, na ulicích nebylo vidět ženy, jen muže a občas nějaké děti.

Nějaký prodavač koberců pozval naše trio do svého obchůdku, nabídl jim čaj a nechal je obdivovat skvostné gobelíny, jež v obchodu visely přehozené přes dlouhá bidla. Mladá žena procházela obchodem a prohlížela si krásně tkané barevné koberce a muži zatím po doušcích upíjeli horký čaj. Najednou se situace zničehonic změnila. Mamce náhle kdosi zacpal ústa a táhl ji do zadní místnosti za obchodem. Naštěstí na poslední chvíli stačila útočníka kousnout do ruky a vykřikla. Muži vyskočili a spěchali jí na pomoc. Krátce nato se všichni tři ocitli zase na ulici a dali se společně na útěk. Jak moje maminka ještě po letech vzpomíná, bylo tohle přepadení tou nejhorší zkušeností z celé cesty.

Ale jinak měli také hodně hezkých zážitků, především z guvernérovy zahrady. „Žena v bílém“ je hostila a předkládala jim neznámé orientální speciality s okurkami a rajčaty, a také si s nimi ochotně povídala. Dokonce jim vyřídila guvernérův zájem o mladou francouzskou cizinku, kterou by prý rád zaměstnal jako učitelku pro své děti. Ale maminka s díky odmítla.

15

Divka_se_zirafim_krkem.indd 15

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

„Žena v bílém“ jim často donesla jídlo až ke stanu, protože zajít se někam občerstvit nebylo ve společnosti mladé ženy vůbec jednoduché. V té době přepadly mamku každé ráno silné ranní nevolnosti, které někdy vedly až ke zvracení. Krátce nato bylo jasné, že je těhotná.

Po třech týdnech pobytu v Istanbulu se tedy můj otec s maminkou rozhodli, že se vrátí, a rozloučili se s Gerdem, který chtěl v cestě pokračovat. Dlouhá jízda zpátky na Lambrettě, a navíc ještě v jiném stavu, byla pro mou mámu mimořádně namáhavá. Ke všemu začal skútr jednoho dne stávkovat. Přestalo fungovat řazení a potřebovali někoho, kdo by ho opravil.

Horko těžko našli v nějaké prkenné boudě mechanika, který budil dojem, že se v motorech vyzná. Polovinu motoru rozebral a znovu ho složil. Nakonec mu zbylo v ruce pár šroubků a převodovka zase fungovala, ale nešla zařadit jednička, což rozjíždění ve dvou dost ztěžovalo.

Finance docházely, a tak mladý pár žil hlavně z cibule, okurek a soli. Po skoro čtyřech měsících na cestách se vrátili v podstatě bez peněz do východního Německa – do Bad Reichenhallu. Nezbylo jim než si na jednoduchém tábořišti postavit stan. Byl podzim a začala být zima.

Po svém příjezdu si v nejbližším stánku za poslední peníze koupili noviny, kde byly inzeráty na volná pracovní místa ve Švýcarsku. Během té krátké chvilky, co byli pryč, jim někdo rozřízl stan a prohrabal těch pár věcí, co měli s sebou.

K ukradnutí toho měli sice málo, ale stan teď nebyl skoro k použití, a navíc byl celý promočený. Během pár dnů jim začalo oblečení plesnivět a zapáchat. Byli na konci svých sil a nikdo z místních táborníků jim nepomohl.

Během svého putování napříč mnohem chudšími zeměmi, když například přejížděli nehostinná a suchá pohoří, zažili mnohem víc pohostinnosti a dostalo se jim i pomoci. Když jim jednou na cestě došla voda, nabídla jim jedna mnohočlenná rodina s dětmi svou, i když ji museli nejdřív načerpat 16

Divka_se_zirafim_krkem.indd 16

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

z hluboké šachty v jejich skrovném kamenném domku. Jindy zase vysoko v horách narazili na, jak si mysleli, opuštěnou malou chaloupku. Když vstoupili dovnitř, objevili vedle ohniště malou oválnou kolébku ze slámy, v níž leželo miminko. Široko daleko nebylo vidět lidi ani nějaká zvířata. Překvapená maminka vzala dítě do náručí a v tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupila mladá žena. Klidně na nezvané hosty pohlédla a snažila se s nimi domluvit, což se jim ale moc nedařilo. A tak jim raději s úsměvem každému nabídla misku podmáslí.

Této nečekané, vlídné pohostinnosti byli tady, na tábořišti v tatínkově vlasti, na míle daleko. Prožívali čiré zoufalství.

Když pročetli všechny inzeráty, vydali se z posledních sil na cestu do Švýcarska, kde taťka krátce nato našel práci u jednoho pekaře ve Frauenfeldu v kantonu Thurgau a mamku zaměstnali jako hospodyni v téže rodině. Musela se starat o pět dětí a ještě pomáhat v domácnosti. A to všechno jen za jídlo a střechu nad hlavou. Pokoj byl pro dva dospělé maličký a velice skromně zařízený. Ale bez peněz byli odkázaní na to vzít cokoliv, jen aby vůbec někde mohli zůstat spolu. Maminka, ještě ne plnoletá, už nosila pod srdcem dítě, i když s otcem nebyli ještě sezdáni. V takové situaci potřeboval v roce 1957 každý pořádnou dávku štěstí.

S pokračujícím těhotenstvím hledali zoufale větší byt. Nakonec se jich zželelo jedné staré paní, která jim bez toho, že by museli zaplatit zálohu, pronajala dvoupokojový byt. Nastěhovali se tam jen s tou troškou věcí, které v té době vlastnili. Aby si alespoň trochu zařídili pokoj, položili na zem prázdný otevřený kufr dnem navrch a přehodili přes něj deku, aby v místnosti aspoň něco stálo. Kromě toho můj, už tehdy pro železnici nadšený tatínek, vlastnoručně slepil ze starých novin železniční trať a k tomu model nádraží. I to si v pokoji vystavili, aby vypadal trochu zabydleně. Těch pár kousků oblečení, které měli, rozložili na parapety oken, protože neměli ani skříň. Ke 17

Divka_se_zirafim_krkem.indd 17

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

spánku se ukládali na podlahu ve spacáku. V té době už byla mamka v osmém měsíci. Za své první vydělané peníze koupili v bazaru dětskou postýlku a pro sebe dvě matrace.

Mezitím si zažádali o termín svatby na místním městském úřadě, protože nechtěli, aby jejich dítě přišlo na svět jako nemanželské. Báli se, aby neměli problémy s úřady. Oba byli ve Švýcarsku cizinci s vízem na jeden rok. Ale papíry z Francie ne a ne přijít. Budoucí matka chodila stále častěji na úřad a ptala se tajemnice, jestli už něco dorazilo. Když byl termín porodu už za dveřmi a chybělo jen jedno poslední potvrzení, zamhouřila nakonec soucitná úřednice oko a svatba se mohla konat. Mamka zavolala tátovi do práce a ten okamžitě přiběhl se svým kolegou, který mu šel za svědka. Druhého svědka, vlastně svědkyni, přivedla úřednice sama, když o to předtím někoho na ulici před radnicí poprosila. Svatba proběhla bez velkého rozruchu a po krátkém obřadu spěchal táta zase zpátky do práce.

Za čtyři dny spatřil můj bratr Mark jako nejstarší z nás dětí světlo světa a jen o dva roky později, 4. června 1960, jsem přišla na svět já.

Teprve při zapisování těchto vzpomínek mi čím dál víc dochází, jak hodně se můj vlastní život podobá životu mých rodičů. Když mi později maminka tohle všechno vyprávěla, připomněla mi pochopitelně i mé vlastní zážitky, a především moje těhotenství.

Jak tvrdě jsem tehdy musela pracovat v mém obchodu v Barsaloi v Keni, když už jsem pod srdcem nosila dcerku Napirai! Kolikrát jsem zvracela, ne kvůli těhotenství, ale kvůli opakovanému onemocnění malárií. Hladu a žízně jsem si zažila víc než dost. Nakonec jsem i já spala těhotná, se svým velkým břichem, na zemi. Akorát ne ve spacáku, ale na kravské kůži. Dokonce i svědka na svatbu jsem si musela najít na 18

Divka_se_zirafim_krkem.indd 18

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

ulici, což v Maralal, kde jsme se brali, bylo o dost těžší než ve Švýcarsku. Mnoho Afričanů tenkrát nevlastnilo osobní doklady, a pokud ano, nenosili je s sebou nebo neuměli číst a psát.

A ani na mé svatbě bohužel nebyl přítomný nikdo z mé rodiny. Tolik podobných skutečností, jež si plně uvědomuji teprve teď, když o tom o třicet let později píšu!

19

Divka_se_zirafim_krkem.indd 19

8.2.2017 21:55:10

Můj táta, „ten Šváb“ V roce 1963 mi byly tři roky a je jasné, že se na tuhle dobu nemůžu pamatovat. Ale maminka mi teď, po padesáti letech, vypráví: „Ach, tys byla docela hodné dítě. Když jsi byla malá, tak jsi nikdy nezlobila, na rozdíl od toho, co přišlo později.

Jednou, to jsi byla ještě miminko, jsem musela rychle s tvým starším bráškou k zubaři a nechala tě ležet v postýlce u otevřeného okna. Když jsem se vracela, slyšela jsem tvůj hlasitý pláč.

Hned mě napadlo, že se muselo stát něco neobvyklého! Když jsem vběhla do pokoje a rozhlížela se, co se stalo, vyskočila z tvé postýlky myš. Nejspíš ti jen přeběhla přes obličej, protože pokousaná jsi nebyla. Ale jinak... kdepak, tys nikdy jen tak pro za nic neplakala. Ani tehdy, když jsem ti zapomněla dát najíst, protože jsem právě kojila tvého mladšího brášku.“ Jo, tak to chodí, když člověk vyrůstá mezi dvěma brášky.

Byla jsem tím pověstným „prostředním dítětem“.

Mamka vzpomíná dál: „Nemůžu říct, že bys byla vyloženě šťastné dítě, ale byla jsi spokojená i s málem, a skromná. Dokázala ses už odmalička sama zabavit. Když jsi například o sobotách zaslechla z nedaleké kaple vyzvánět zvony, věděla jsi, že se tam právě koná svatba. Vklouzla jsi do sandálků a cupitala sis to v sukýnce úzkou prudkou cestičkou z kopce dolů až ke kostelu a čekala, až z něj vyjdou svatebčané. Věděla jsi, že budou na přihlížející házet barevné ,diamanty‘. Ty jsi pak rychle posbírala a štrádovala sis to se zářivým úsměvem a plnými kapsami zase domů. Pak sis dokázala hodiny s těmi tmavo20

Divka_se_zirafim_krkem.indd 20

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

modrými, ohnivě červenými, žlutými a jedovatě zelenými hranatými bonbonky tak dlouho hrát, dokud z tebe starší brácha nějaký nevymámil. Už jako malá holka jsi byla sběratelka.

Později k tomu přibyly kytičky, jahůdky, maliny, šípek, šnečí ulity nebo mušličky, dokonce na krátkou dobu i známky.“ Mamka se na mě podívá a vypráví dál: „Vzpomínám si, jaká jsi byla, když ti bylo asi tak osm let. Sbírala jsi v zahradě šneky a na ulity jsi jim fixem psala jména, protože jsi je chtěla další den rozeznat. Jednou jsi jich asi pět najednou dala do velké láhve a přikryla ji propíchaným papírem, aby mohli dýchat. Postavila jsi ji přes noc na knihovničku, a když jsem tě druhý den budila do školy, lezly ty potvory po zdech, kde po nich zbyly oslizlé cestičky. Jojo, tys měla občas nezvyklé nápady na hraní,“ usmívá se na mě. „Později, když už jsi uměla psát,“ pokračuje dál, „jsi mi občas vyfoukla koresponďáky a posílala je různým firmám s prosbou o obtisky s jejich logem. Tak přicházely obálky s různými obrázky, které jsi pak vyměňovala ve škole. Jednou nám dorazilo něco od nějakého prodejce pneumatik, myslím, že to byl Firestone. Ty ti tenkrát poslali dvě obrovské nálepky, které jsi hned ve škole prodala. Jo, smysl pro obchod jsi měla už odmalička!“ Můj dnes čtyřiaosmdesátiletý táta mi vypráví, že v roce 1963 došlo v jeho životě k velkému zlomu. Zúčastnil se tehdy zvláštní jízdy vlakem, který táhla lokomotiva AE6 do Bellinzony.

Můj tatínek, který byl vždycky velký fanda do železnice a ve svém volném čase už mnohokrát na svých výletech prošel celou Gotthardskou trasu, ví o téhle trase všechno, co se dá.

V neposlední řadě také díky schůzkám Klubu železničních modelářů, na které občas chodil. A teď jel jako Gotthardskou trasou zvaný host a svými precizními znalostmi okamžitě zaujal jednoho z železničních inženýrů. Ten se divil, že zrovna 21

Divka_se_zirafim_krkem.indd 21

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

Němec tuhle trasu zná jak své boty a k tomu i podrobnosti z historie Švýcarské železnice. S uznáním prohlásil: „Švýcarská železnice potřebuje lidi, jako jste vy!“ A tak se stalo, že tatínka, i když je Němec, o dva týdny později pozvali k pohovoru. Tehdy nikoho z cizinců u SBB nezaměstnali na dobu neurčitou. Táta neměl ani švýcarské trvalé vízum. Ale při osobním pohovoru v Curychu udělal na všechny dobrý dojem, a tak ho poslali na zdravotní prohlídku k jednomu vojenskému lékaři do Winterthuru. Koneckonců šlo také o pozdější penzi ze švýcarské státní pokladny! Když pak dostal potvrzení, že může na to místo přejít, aniž by jako cizinec ztratil oprávnění k pobytu, a navzdory naléhání úřadů na SBB, aby si tento krok dobře rozmysleli, protože jde přece jen o Švába (Němce), nakonec to vytoužené místo získal.

Táta se sice nestal státním zaměstnancem, ale jak mu řekli, dostal po uplynutí roční zkušební lhůty u Švýcarské spolkové železnice jako první cizinec smlouvu na dobu neurčitou – jeho životní sen se mu splnil.

Přestěhovali jsme se z Frauenfeldu do Weesenu v kantonu St. Gallen. Tátův nový šéf sehnal naší, v té době už pětičlenné rodině, byt ve starém domě u jedné vdovy. Kdo pracuje u dráhy, musí být k zastižení, a proto je žádoucí, aby bydlel v blízkosti svého pracoviště.

Začátek u nového zaměstnavatele je pro tátu těžký. Často si musí vyslechnout „ten Němec“ nebo „ten Šváb“ nebo „Co tady tenhle pohledává?!“ Ale on si houževnatě hledí své práce. Nikdy není nemocný a je vždy v pohotovosti, připravený pracovat v každé směně a za každého počasí. Kromě toho má tady o trochu lepší plat než ve své staré práci, a tak může týdně pracovat o sedm hodin méně, což mu přijde vhod. Ctižádostivě si jde za splněním svého dalšího snu o vlastních čtyřech stěnách, který si chce splnit co nejdřív. Ve svém volném čase 22

Divka_se_zirafim_krkem.indd 22

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

počítá a kreslí plány a náš dům je už brzy, aspoň na papíru, hotový. Otec nemá peníze ani pozemek, jen svou pevnou vůli a víru v to, že to dokáže.

Devět měsíců po svém prvním pracovním dnu u SBB, ale stále ještě ve zkušební lhůtě, koupí stavební pozemek. I když označení „stavební pozemek“ je lehce nadnesené – je to neúrodný skalní výstupek posetý křovím a trnitými keři, daleko od všech dostupných cest a bez přívodu vody a elektřiny. Je to ale to jediné, co si může dovolit. Skála se nachází na návrší mezi dvěma horskými statky. A tam má jednou stát náš dům.

Kolegové v práci se mu posmívají a utahují si z něj: „Něco takového koupit a myslet si, že se tam dá něco postavit, může jen Šváb!“

23

Divka_se_zirafim_krkem.indd 23

8.2.2017 21:55:10

Dobrodružná stavba domu V roce 1965 je mi pět let a konečně smím navštěvovat školku, která je v jednom klášteře.

Tenkrát ve Švýcarsku chodily děti do školky v pěti, šesti letech a do školy až od sedmi. Pro mladší děti nic nebylo.

Ach, jak já se těším, protože vyrůstat mezi dvěma bratry není jen hezké, ale také pěkně náročné. Strašně doufám v to, že si ve školce konečně najdu nějakou kamarádku. Zato jeptišky na mě ve svých dlouhých černých řeholních hábitech a přiléhavých pokrývkách hlavy působí zvláštním dojmem. Jsou členkami kláštera Maria Zuflucht.

Brzy zjistím, že tu panují přísná pravidla. Do školky smíme jen v sukni, přes kterou musíme mít uvázanou zástěrku.

Kalhoty jsou pro dívky tabu. Vlasy musíme mít svázané do ohonu nebo zapletené do copu. A do bot podkolenky. Ve školce zpíváme, modelujeme, lepíme a stříháme a modlíme se. Na víc si toho nepamatuju. I když ještě na něco, na fotografa, který jednou za rok přichází udělat památeční fotografii. To tu vždycky panuje velký rozruch a sestry se nás snaží rozmístit tak, abychom byli na fotografii hezky vidět. Každé dítě posadí jednotlivě ke stolku, který předem určily k focení. My holčičky se na tuhle krátkou chvilku konečně smíme zbavit zástěrek. Poté nás usadí na židličce tak, abychom se pravou rukou opíraly kolmo o desku stolku, a do levé nám vloží obrovskou pannu v růžových šatech s kanýry. Je skoro tak velká jako živé mimino. Po celý rok sedí na polici vysoko nad našimi hlavami 24

Divka_se_zirafim_krkem.indd 24

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

a shlíží na nás blahosklonně dolů. Ale hrát si s ní nesmíme.

Je tu jen na focení, po něm musí zase zpátky nahoru, což nás holky pochopitelně moc mrzí. Ale o to víc se těšíme na další rok a na další focení.

Už po několika prvních dnech ve školce mám kamarádku. Dovedete si představit, jak jsem šťastná, i když tak úplně neodpovídá mým představám o holčičce, kterou bych si jinak dobrovolně vybrala! Ale máme společnou cestu domů, a tak to tak dopadlo. Vypadá trochu jinak než většina děvčat, má velice světlou pleť, zrzavé vlasy a spoustu pih. Ale hlavně že mám konečně kámošku! Od téhle chvíle spolu trávíme hodně času.

Lezeme po ořešácích nebo si hrajeme na schovávanou. Často také trávíme čas na březích velké prudké řeky Linth. Dokonce mi dovolila tak dlouho zkoušet jízdu na jejím kole, dokud jsem se to nenaučila. Odnesly to mé bílé podkolenky, které jsou po chvíli celé černé od šmíru. Ale jsem na sebe pyšná, že dokážu jezdit bez jakékoliv opory. Jen ty bílé háčkované podkolenky se nedaly zachránit, což mou mámu moc nepotěšilo, protože mám všehovšudy jen dva páry.

Jakmile jsem začala chodit do školky, započala stavba našeho domu v sousední osadě, vzdálené asi šest kilometrů, a nám dětem se rázem změnil život.

Pokud je hezky a taťka má volno, a když jsou peníze na materiál, jsou oba rodiče na stavbě a snaží se dům zvládnout vlastními silami. Nejdřív z horní plošiny vymýtili všechny trnité keře a pak s pomocí sousedů odstřelili kusy skály, aby tak získali rovnou plochu. Sousední sedlák nám za úplatu svým AEBI transportérem, jediným dopravním prostředkem, který se sem do prudkého kopce dokáže vyškrábat, dovezl z vesnice stavební materiál. Tehdy sem nevedla ani pořádná cesta. Veškerý materiál nám shánějí ochotné stavební firmy, protože obchody se stavebními potřebami, jako je teď napří25

Divka_se_zirafim_krkem.indd 25

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

klad OBI, tenkrát ještě neexistovaly. Těžké stavební práce od této chvíle leží na bedrech mých rodičů.

Když je tedy hezky, dá mi máma na starost čtyřletého bratra Erika a posílá nás spolu do školky. Starší bratr Mark už chodí do školy.

Jak já to nesnáším, když musím malého, pobrekávajícího brášku táhnout s sebou do školky! Chtěl by raději zůstat s mámou a se mnou nikam nechce. Mně sestry vždycky vynadají, protože jsem ho i přes jejich zákaz zase přivedla.

Jednou se jedna ze starších sester skloní obličejem těsně k mému, provrtává mě přes kulaté brýle pohledem a přísně mi nakazuje: „Corinno, kolikrát ti to mám opakovat? Okamžitě odvedeš bratra domů, je ještě moc malý a nemá tu co dělat!“ A doma zase slyším od mámy: „Corinno, ty ho teď zase vezmeš zpátky s sebou! Musím na stavbu a tam ho nemůžu potřebovat. Ve školce se jedno dítě navíc v pohodě ztratí.“ Tyhle stálé diskuse mi můj dětský život a pobyt ve školce pěkně ztěžují. Nedokážu prostě pochopit, proč zrovna já mám být ten „fackovací panák“, na kterého se pořád křičí, když jde vlastně o mého bratra.

Občas ho kvůli tomu nemám zrovna moc v lásce a naopak závidím mému o dva roky staršímu bratru Markovi, že už chodí do školy.

Po školce si to mašírujeme většinou ve dvou, někdy ale i ve třech nahoru na kopec na stavbu. Šest kilometrů dlouhá cesta – a to sami, bez rodičů! Jdeme z Weesenu po lesní cestě, podél níž protéká malý potůček. Podle toho, jaké je zrovna roční období, sbíráme a mlsáme sladké lesní jahody nebo cucáme nektar z červených květů jetele. Někdy, když nám kručí v břiše hlady, koušeme šťovík, jíme bukvice nebo lískové oříšky.

Ještě dnes při svých častých výletech do hor s úsměvem vzpomínám na naše zážitky a jsem přesvědčená, že tenkrát 26

Divka_se_zirafim_krkem.indd 26

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

byly položeny základní kameny pro mou pozdější velkou lásku k přírodě.

Krátce před střelnicí, na kterou jsme měli zakázáno chodit, jsme museli zahnout na starou římskou stezku a vyjít lesem Římský kopec. Nad vrcholky stromů je vidět dým vycházející ze skládky odpadků. Uprostřed sytě zelených luk jich tu leží obrovské hromady. Ani tam nesmíme chodit. Teď už ještě zbývá přejít malé lesní údolíčko a pak už je vidět naše stavební parcela.

Mamka míchá v něčem, co se podobá bubnu, cement a taťka jím vylévá základy. My děti si nedokážeme představit, že tady jednou bude stát náš dům. Uprostřed lesa, bez silnice, a k dosažení jen po turistické stezce. Poté, co jsme spořádali naše ocukrované chleby, začneme pomáhat tím, na co stačíme. Já nosím z blízkého potoka vodu a Mark podává tátovi cihly, aby mohl stavět zdi. Učíme se tak brzy pracovat nebo se sami zaměstnat.

Kdykoli během těch tří let, co budování domu trvá, přijdeme na stavbu, vypadá pokaždé trochu jinak. Dům pomalu roste.

Opravdové lešení nemáme. Mamka stojí na prknech dva metry vysoko nad zemí a spojuje maltou cihly. Táta dělá o kousek dál to samé. Občas jim pomáhají dva tři známí.

Jednou přijela i babička s dědou z východního Německa a pomáhají také. My děti je moc neznáme, protože vzhledem k tomu, že Německo bylo rozdělené, nás mohou navštívit až poté, kdy děda odešel do důchodu. V roce 1963 jsme ale celá rodina jeli do Drážďan, kde jsme konečně mohli babičku a dědu poznat, a pamatuju se, že jsme s nimi tenkrát šli do Zoo. Vzpomínám si jen na tu zoologickou zahradu – aspoň mám ten dojem, protože mě už od dětských let zvířata fascinovala. Byly mi tehdy tři roky, Markovi pět a Erikovi jeden.

Když večer stavbu opouštíme, sejdeme s brášky a s mamkou kopec dolů a jedeme vlakem zpátky do Weesenu, zatímco taťka jde na dráhu na noční směnu.

27

Divka_se_zirafim_krkem.indd 27

8.2.2017 21:55:10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

Kdykoli jdeme my děti za hezkého počasí na stavbu, procházíme stezkou z Weesenu přes Římský kopec. Dnes už si nikdo nedokáže představit, že by takhle malé děti ušly takovou cestu samotné. V současné době většina rodičů vozí své potomky každého věku všude autem. Když během školního roku projíždím Luganem nebo kdekoliv jinde, stojí před školami celé kolony aut, z nichž vystupují nebo do nich nastupují děti. Nechápu to, protože si myslím, že právě cesta do školy je pro děti důležitou zkušeností, během níž mají možnost si popovídat s kamarády. Člověk se učí se mezi ostatními prosadit, i když to není vždycky snadné. My jsme na cestě do školy pořádali koulovačky a občas se i poprali. Také jsme ale uzavírali přátelství a před vyučováním si stačili vyměnit menší či větší tajemství. Děti se učí přebírat osobní zodpovědnost a odhadnout různé situace. Budují si sebevědomí, i když ne vždycky všechno běží jako na drátkách. A maminky? Nebylo by i pro ně lepší, kdyby polovinu života nemusely strávit rozvážením potomstva? Kam se poděl jejich vlastní život? Čas ubíhá a dům je už skoro hotový, když se do něj uprostřed roku 1967 stěhujeme. Stěhování opět probíhá pomocí AEBI transportéru. Když nastane náš poslední den pobytu ve Weesenu, musím se také rozloučit se svou první kamarádkou. Sejdeme se naposled za domem kousek od řeky Linth a ona mi předá malý dárek. Samozřejmě že si slibujeme, že se budeme vzájemně navštěvovat. Stojíme zrovna u vodní stanice, když najednou vytáhne za zády kuchyňský nůž a začne mě s ním ohrožovat. Rozčileně křičí: „Nesmíš mě opustit, ty zrádkyně!“ Vystrašeně zírám do jejího pihami posetého obličeje a při pohledu na její smutek s ní pocítím soucit, ale také mám strach. Nakonec zvítězí strach a já se rozběhnu bez rozloučení zpátky k domu. S nikým o tom nemluvím, protože jsou všichni zaměstnaní stěhováním a já nechci nikoho zne28

Divka_se_zirafim_krkem.indd 28

8.2.2017 21:55:10

DÍVKA

SE ŽIRAFÍM KRKEM

pokojovat. Konečně se transportér rozjíždí. Rozloučení je tak pro mě lehčí, než jsem si původně myslela.

V životě jsem přišla o několik kamarádek. Z různých, někdy i mně nepochopitelných důvodů. Právě tehdy, když důvod není zřejmý, je taková ztráta víc než bolestná. Protože být někomu přítelem znamená také dovolit mu nahlédnout do hlubin vlastní duše a svěřit mu svá osobní tajemství a přání. Tahle důvěrná osoba se najednou z tvého života vytratí a ty nevíš proč. Odnese s sebou všechno, s čím ses jí svěřila, a ty nevíš, co se stane. Je to náhlý nezájem? Nebo ti někdo závidí úspěch, nezávislost či něco jiného? Či jsi v určité situaci špatně zareagovala? Přátelství by správně měla nechtěná nedorozumění překonat – nebo jsem se v někom tak hodně spletla? Pokaždé jsem nad tím dlouho hloubala, ale pravdivé odpovědi se mi většinou nedostalo.

Jak asi tehdy musela má malá přítelkyně trpět, když mé stěhování cítila jako zradu a ve svých sedmi letech na mě vytáhla nůž!

29

Divka_se_zirafim_krkem.indd 29

8.2.2017 21:55:11