Čtyři vikinské hrady jako korálky navlečené na šňůrce. Prodloužená linie vede až do věštírny v Delfách.
Nález
„Co to je? Ukaž mi to!“ Cornélie pokrčila rameny a položila před matku na stůl tři zažloutlé a na několika místech zašpiněné a potrhané listy. Matka si je chvilku prohlížela. „Vůbec tomu nerozumím,“ řekla rozmrzele. „Co to má být? Umej si pořádně ruce, abys z těch starých papírů ještě něco nechytla. Nemůžeš přece sbírat na ulici každý cár papíru.“ „Nesebrala jsem to nikde na zemi,“ ohradila se Cornélie uraženě. „Vyhrabal to bagr. Bylo to v takovém starém pytli.“ „A jak se ten pytel dostal do země? Co tomu říkal ten bagrista?“ „Ale prosím tě,“ utrousila Cornélie opovržlivě, „ten si určitě vůbec ničeho nevšiml. Vylezl z toho svého trůnu tam nahoře, oklepal boty a namířil si to rovnou do hospody. Určitě tam pořád ještě sedí se svými kumpány. Je přece pátek.“ „V každém případě jsou ty listy skutečně staré,“ přemýšlela maminka nahlas. „Budou to asi nějaké vědecké výpočty nebo nákresy, jaké dělají projektanti silnic. Ukaž to tátovi, než to vyhodíš.“ Cornélie našla skutečně podivné papíry. Byly to mapy, na které někdo namaloval modrým inkoustem spoustu rovných čar. Některé čáry se rozbíhaly paprskovitě, jiné se křižovaly a vytvářely hvězdu. Na některých místech napsal neznámý malíř jakési poznámky nebo jednotlivá slova, která se nedala rozluštit, protože se inkoust rozpil, a navíc to bylo napsané nějakým starodávným písmem, které mohlo pocházet ještě z dob prarodičů. Cornélie šla zrovna náhodou okolo, když lžíce bagru nabrala z výkopu spolu s hlínou a kameny něco podobného potrhanému lodnímu vaku. Dřív než na to bagrista vyklopil další hromadu hlíny, podařilo se Cornélii vylovit z pytle tři listy papíru, které teO ležely na kuchyňském stole. 9
Minulý týden, 12. září, jí bylo šestnáct let a jmenovala se Cornélie Huggenbergerová. Byla jedinou dcerou Hanse Huggenbergera, obchodníka s vínem, kterému všichni říkali Hausi. Tříčlenná rodina žila ve starém domku v městečku Spiez u Thunského jezera, které leží mezi městy Thun a Interlaken pod Bernskými Alpami. Nebyli bohatí, a kdyby Hausi nezdědil usedlost po dědečkovi, asi by museli bydlet v činžáku. Maminka byla trošku při těle a Cornélie se v tomhle podobala víc matce než otci, který byl hubený jak tyčka na dlouhých nohách. Cornélie moc nesportovala, když nebudeme počítat plavání a tancování. Nejraději ze všeho by každý den chodila s kamarádkami na diskotéku, ale otci se to moc nelíbilo a matka byla schopná ztropit málem hysterický výstup, když se někdy Cornélie vrátila domů trochu později. A přitom mezi Thunem a Interlakenem byla spousta hospod a vináren, kde se tancovalo, protože jejich kraj patří k nejhezčím ve Švýcarsku a v létě sem přijíždí spousta turistů. U Thunského jezera, které je necelých čtyři sta metrů od jejich domu, se Cornélie seznámila s Ralfem, novým přítelem z Německa, se kterým si pilně dopisuje. Až na nějaké ty výjimky si Cornélie nemohla na své rodiče stěžovat. Maminka stála vždycky na její straně, někteří dokonce říkali, že dceru rozmazluje, táta byl sice přísnější, ale jinak docela fajn. Hausi miloval hory, které tam u nich byly všude kolem dokola, ale také své povolání, věnoval se mu skoro s pedantickou láskou. Jeho kamarádi o něm říkali, že pozná, jestli je víno dobré dřív, než láhev otevře. To samozřejmě trochu přeháněli. „Tati, už jsi něco takového viděl?“ zeptala se ho večer Cornélie. Rozložila před ním staré listiny a zatížila je z obou stran kuchyňskými noži. „To jsou přece mapy, to pozná každý,“ rozvážně řekl otec, „ale pěkně staré. Podívej, tady v Německu u Karlsruhe ještě není zakreslená dálnice. Ty mapy jsou aspoň šedesát let staré.“ „A co znamenají všechny ty čáry, co se křižují jedna přes druhou, nevíš?“ „Mohly by to být letové dráhy,“ odpověděl Hausi zvolna širokou bernskou výslovností, „a tam, kde se křižují, by mohlo být letiště.“ Pozorně jezdil prstem po čarách. „Ba ne, Conny, to bude jinak. 10
Třeba tady, na téhle křižovatce u Avenches nedaleko Murtenského jezera nikdy žádné letiště nebylo, ani pro sportovní nebo soukromá letadla.“ „Jak to víš?“ „Dřív jsem tam často jezdil, v okolí je spousta římských památek. Jako skauti jsme tam našli dva tisíce let staré mince. V Avenches je také římský amfiteátr, za Římanů se mu říkalo Aventicum. Ale letiště tam nemají.“ „Co je to amfiteátr?“ Cornélie si představovala něco jako přírodní divadlo. „Za starých Řeků a Římanů měli v každém větším městě amfiteátr. Nejspíš si ho můžeš představit jako fotbalový stadion. Neměl střechu a sedadla byla buO vytesaná ve skále, nebo vybudovaná z kamenů. Amfiteátry měly obvykle tvar elipsy. Dole uprostřed bylo jeviště a diváci seděli kolem dokola jako na schodišti. Možná jsi někdy viděla na obrázku známé Koloseum v Římě. To je jeden z nejkrásnějších amfiteátrů.“ Hausi posunul papíry blíž k lampě, vzal lupu a snažil se rozluštit nečitelné poznámky, naškrábané na okraji mapy. „Třeba jsou ty čáry podzemní toky nebo nerostné žíly a ty křižovatky nejvhodnější místa pro dolování zinku, mědi, olova nebo nějakých jiných nerostů.“ „Co takhle zlato?“ nadhodila Cornélie. „Tati, ty křižovatky by mohly být úkryty, zlaté žíly, prostě nějaké tajemství!“ „Odkud máš ty papíry?“ zeptal se Hausi. „Tady z křižovatky, o čtyři domy dál od nás. Dělníci tam hloubí příkop, asi budou klást nějaké potrubí. Ty papíry čouhaly ze starého pytle, vypadal jako lodní vak. Dělníci ani bagrista si toho vůbec nevšimli.“ „A není tam těch papírů víc?“ zeptal se Hausi. „PojO, půjdeme se tam podívat!“ Cornélie byla vzrušením úplně bez sebe. Třeba rozluštění celé té záhady s tajemnými čarami na starých mapách leží ještě někde v hlíně příkopu. Jen aby to někdo neodnesl! Conny už vlekla otce ke dveřím, ten si ale ještě chtěl vzít svítilnu a rukavice. Byl příjemný podzimní večer plný tlumených teplých barev, tak 11
typických pro krajinu kolem Thunského jezera. Nad horou, pod níž se Spiez rozkládá a která vypadá jako mohutná, doširoka rozkročená pyramida, 2 362 metry vysokým Niesenem, zářily poslední paprsky zapadajícího slunce. Jejich odraz rozehrával škálu barev na protilehlé straně jezera. Jako laserové linie světelného představení zasahovaly paprsky k Niederhornu a lomily se na skalnatém úbočí Justiského údolí. Hausi se zastavil. „Cornélie, podívej se. To je přece nádhera! Není to velkolepé představení?“ „Na to se můžeš koukat každý večer! Tati, prosím tě, pojO už! No tak, nezdržuj!“ naléhala Cornélie. Na pravé straně cesty stál jasně žlutý bagr. Skla reflektorů odrážela pozdní paprsky slunce a zářila jako oči pravěkého veleještěra. Bagr vypadal jako nestvůra s mohutnýma ocelovýma rukama, která se ani trochu nehodila do poklidné krajiny kolem. Výkop byl asi půldruhého metru hluboký a stejně tak široký. Na kraji byla vybagrovaná zemina, malý násep asi deset metrů dlouhý, podél něhož byla natažená bíločervená páska upozorňující chodce a motoristy na zúženou vozovku. Cornélie se rozhlédla. Kam se ten vak poděl? Aha, tamhle na konci náspu je mezi kameny něco šedivého. Kolem pomalu projíždělo auto. Nějaký muž stáhl pravé okénko a začal se bavit s otcem. Cornélie stála těsně vedle hromady kamení, pod níž měl být podle jejích předpokladů vak, neodvažovala se ale začít hrabat v hlíně. Navíc se tam objevili manželé ze sousedství s dětským kočárkem a dali se s ní také do řeči. „Ahoj, Cornélie! Co hledáš? Ztratila jsi tu něco?“ „Kdepak, jen si tak prohlížím ten příkop,“ vymýšlela si Cornélie a vykročila k otci, který se pořád ještě bavil s tím cizím řidičem. „Nepůjdeš s námi domů?“ zeptali se sousedé a Cornélie musela znovu lhát. Prý si chce ještě prohlédnout ten bagr. Trochu se začervenala, vždyT během třiceti vteřin dvakrát lhala. Snad už tudy nikdo nepůjde. Co by asi tak lidi říkali, kdyby viděli otce s dcerou, jak se hrabou v kamení u výkopu? Konečně se otec s tím řidičem rozloučil. Cornélie mu ukázala místo, odkud vyčuhovaly cáry nějaké látky. „To musí být ono! Pod tímhle kamením je ten vak!“ Hausi místo obešel a usoudil, že bez páčidla s tak velkými bal12
vany nehnou. Navrhl, aby se vrátili domů a jeli sem znovu s jeho dodávkou. Má tam bednu s nářadím a velký klíč, který by jim mohl posloužit jako páčidlo. Bylo to k zbláznění! Sto padesát metrů od domu a oni sem musí jet autem! Cornélie čekala u bagru a kradmo se dívala na místo, kde se ve větru pohybovaly šedivé cáry. Dvakrát za tu dobu se u ní někdo zastavil a ptal se jí, jestli něco hledá, a ona musela pokaždé lhát. Byly to lži z nouze a nikomu neškodily, ale stejně z toho měla špatné svědomí. Pak už konečně přijel Hausi s dodávkou a nacouval ke konci náspu. „Stůj vepředu a dej mi vědět, kdyby někdo šel!“ nařídil otec. „Udělám to sám.“ Hausi nadzdvihl rezervní kolo, vytáhl dlouhou železnou tyč, a zrovna když chtěl vylézt na hromadu kamení, zastavilo u nich skoro neslyšně policejní auto. „Nazdar, Hausi,“ pozdravil policista tatínka Cornélie. „Tady nesmíš stát, bráníš výhledu na křižovatku.“ Mladý policista s hrudníkem jako medvěd, hranatou hlavou a ježatými vlasy vystoupil z auta a podával Hausimu ruku. Cornélie se na něho pamatovala. Chodíval s tátou na horské túry a taky od něho kupoval víno. Oba se radostně pozdravili a pak se policista zeptal, co to tu Hausi vlastně dělá. Cornélie zatajila dech. Její táta ale všechno pěkně zatepla policistovi vyklopil – jak tady našla nějaké záhadné mapy a že se chtějí podívat, jestli tu ještě něco nezůstalo. „Myslíš, že by to mohlo být tady?“ zeptal se Cornélie. Conny ukázala na ty šedivé cáry. „Tak se na to podíváme!“ Policista si přidřepl, popadl obrovský podlouhlý kámen jako vzpěrač činku, dvakrát zafuněl a pak už zapraskala hlína v příkopu. Ještě jedno vzepření a balvan se kutálel dolů. Už se stmívalo, sluníčko právě zapadlo. Ve slabém světle lampy bylo vidět šedý ranec nějakých hadrů, vypadalo to jako roztrhaná celta. Hausi si navlékl rukavice a vlezl také do příkopu. Zatáhl za cíp hadru a začaly se sypat další kameny a hlína. Ještě jednou pořádně zabral a konečně balík vytáhl. Podal ho policistovi a ten ho položil na kapotu. „Tak copak to tu máme?“ mumlal si pro sebe policista. Cornélie stála vedle něho a nemohla se dočkat, až už ten ranec konečně rozbalí. Hned si všimla, že ve vaku jsou mezi spoustou všelijakých 13
krámů ještě nějaké další zašedlé papíry. Policista vytahoval jednu věc za druhou a podával je Hausimu. Prořídlý zubní kartáček, prázdná peněženka okousaná od myší, dvě zlomené barevné tužky, malá lupa, rezatý nůž, proděravělé tričko – a sedm dalších map s čarami, které vypadaly jako nějaký bláznivý vzor na pletení. „Není tu žádný průkaz, žádné jméno, peníze, nic, co by nám něco řeklo o majiteli. Ani nějaké stopy po zločinu. Žádné skvrny od krve, úlomky kostí. Řekl bych,“ policista si zamyšleně mnul bradu, „že to není nic pro nás. V nejlepším případě by mohlo jít o krádež. Zloděj měl strach, že ho najdou, a tak část věcí, které nemohl prodat, zabalil do téhle celty a strčil to do příkopu nebo nějaké díry.“ „A co tyhle staré mapy s podivnými čarami?“ nedala pokoj Cornélie. „Copak nevidíte, že se vždycky sbíhají paprskovitě v nějakém bodu?“ „Možná to jsou geologické mapy,“ řekl zamyšleně Hausi, „nebo mapy prospektorů, to jsou ti, co hledají nerosty.“ Zatímco oba muži diskutovali a denní světlo bylo stále slabší, Cornélie si pečlivě a beze slova prohlížela jeden list po druhém. Najednou sebou trhla. Pět čar se křižovalo v jednom místě kousek na jih od německého města Detmold ve Vestfálsku. Tam přece bydlí její přítel Ralf! Bude mu muset hned zavolat a zeptat se ho, jestli tam někde není letiště nebo něco zvláštního. Třeba by na tom místě mohl objevit nějaký poklad! To by byl nález! Kdyby měl Ralf víc peněz, mohl by jezdit do Spiezu častěji. Byli by více spolu a taky by si dlouho telefonovali. Zatímco policista naházel staré krámy zpátky do výkopu, Cornélie se zeptala: „Tati, mohla bych hned zavolat Ralfovi do Německa?“ „Pro mě za mě, a co tak honem? VždyT si přece pořád píšete.“ Cornélie mu řekla, co ji napadlo, a ukázala oběma mužům mapu, na které bylo pět čar sbíhajících se jižně od Detmoldu. „Ralf by se mohl jít podívat, co tam je…“ „Poklad to určitě nebude,“ přerušil ji policista. „Kdyby na všech těch křižovatkách měly být ukryté poklady, musely by jich být celé stovky, protože ty mapy jsou plné takových míst. Navíc ten, který ty čáry nakreslil, by musel o všech těch pokladech vědět. To je nemožné!“ 14
Hausi si zblízka posvítil na mapy. „To je skutečně nemožné. Podívej, tady na té části je kus Anglie, tady zase běží celý svazek čar přes Bretaň ve Francii a tady zase – to je záhada – je Kodaň v Dánsku. Ten, kdo nakreslil tyhle čáry, musel mít na mysli něco jiného, jistě ne zlato nebo poklad. Odkud by ten neznámý kreslíř věděl o schovaných pokladech v Německu, Anglii, Dánsku a dokonce ve Francii?“ To bylo Cornélii také jasné. Ale stejně tu šlo o nějaké tajemství, které musí rozluštit. A Ralf jí při tom pomůže. Ještě ten večer mu zavolala. Byl z toho celý pryč. Cornélie v skrytu doufala, že je do ní Ralf zamilovaný. Jistá si sice nebyla, ale trochu to tak vypadalo. Tak třeba v létě jí daroval tričko, které se jí moc líbilo. A ten večer, kdy je otec spolu s dalšími kamarády odvezl na diskotéku do sousedního Interlakenu, tancoval jenom s ní. Ralf měl světlé vlasy a česal si je na pěšinku uprostřed a měřil metr sedmdesát šest, byl tedy o šest centimetrů větší než Cornélie. Navíc měl modrozelené oči, nosil americké tenisky a měl rád rock. Minulé léto kempoval se svým otcem a dvěma mladšími bratry u Thunského jezera. Byl přesně o dva roky starší než Cornélie. Škoda že je Detmold tak daleko od Spiezu. Cornélie mu vzrušeně vyprávěla o tom, jak našla ty záhadné mapy. Ralf ji bez dechu poslouchal. „Jižně od Detmoldu, říkáš? Jak daleko? Deset, nebo padesát kilometrů?“ „To nevím,“ přiznala Cornélie. „Conny, na každé mapě je přece měřítko a podle toho se dá vypočítat, kolik milimetrů na mapě odpovídá jednomu kilometru ve skutečnosti.“ Cornélie si prohlédla všech deset listů ze všech stran, ale měřítko nikde nenašla. Mapa nebyla kompletní, některé části úplně chyběly. „Jak se jmenuje další město na mapě nejblíž místu, kde se čáry křižují?“ Cornélie vzrušeně zkoumala mapu, písmenka byla strašně maličká a často nečitelná. „Tady něco je!“ zvolala náhle do sluchátka. „Znáš místo, které se jmenuje Horn?“ „No jasně! To je hezká malá vesnička asi dva kilometry odtud v Teutoburském lese a jsou tam Externsteine.“ 15
„Cože tam je?“ „E-x-t-e-r-n-s-t-e-i-n-e!“ Ralf jí vyprávěl, jak se tam byli podívat se školou. Jsou to takové holé vysoké pískovcové skály, ve kterých si křesTané před víc než tisícem let vyhloubili jeskyně a příbytky. Někdo dokonce tvrdí, že ty skály jsou pravěkou germánskou svatyní, starou několik tisíciletí. V okolí jsou prý hroby obrů. Cornélie se dověděla, že ty divné skály jsou západně od Hornu a jižně od Detmoldu. To je určitě ono! Přesně tam se křižuje pět čar! Hurá! Jeden bod už máme jasný. Ale hlavní otázka zůstává – co je na těch Externsteine tak zvláštního? A co je na ostatních místech na mapě? Co znamenají ty čáry, když to nejsou ani letové dráhy ani nerostné žíly? Proč jsou všechny čáry rovné a ani jedna se neohýbá? A dál – znamenají všechny ty křižovatky, že je na tom místě něco, co je pro všechny společné? Je snad všude, kde se čáry stýkají, něco takového jako Externsteine? „Conny, je na mapě ještě nějaká křižovatka v Německu?“ „Ano, je jich tu spousta! Tady třeba – Karlsruhe, a nad tím je modrým inkoustem udělaná hvězdička. A mezi Regensburgem a Pasovem se sbíhá spousta čar. Pod tou křižovatkou je obec, která se jmenuje nějak jako Osterhofen.“ „Kde je přesně ten Osterhofen?“ ozval se Ralf ze sluchátka. Cornélie zkoumala mapu lupou. „Přímo na jih od Deggendorfu. Znáš to tam?“ „Ne,“ odpověděl Ralf. „Ale píšu si to a poptám se. Víš přece, můj otec pracuje v knihovně a hodně toho zná.“ Cornélie se s Ralfem domluvila, že mu pošle fotokopie deseti listů mapy. Ralf má příbuzné v Anglii a taky si dopisuje s jedním klukem z Dánska. Napíše jim a zeptá se jich, jestli na křižovatkách tajemných čar zakreslených na mapě jejich země je něco zvláštního. Cornélie zase byla se svým otcem ve Francii. A ačkoli ji dopisování moc nebavilo, s výjimkou korespondence s Ralfem, to bylo samozřejmě něco jiného, psala aspoň dvakrát ročně Evelyně, která byla dcera obchodníka s vínem z Bordeaux. Ti všichni dostanou fotokopie mapy jejich země a taky úkol vyzkoumat, co je na křižovatkách namalovaných čar zvláštního. A pak by se mohli všichni sejít, třeba o prázdninách u Thunského jezera nebo někde v horách na chatě, a tam tu záhadu společně rozluštit. 16
Ještě při večeři jí Ralf volal znovu. Jeho hlas se chvěl vzrušením. „Conny, představ si, můj mladší bratr, ten čtrnáctiletý s blonOatými vlasy, co pořád strašně rychle mluví a bez přestání se na něco ptá, přišel na fantastickou věc. Už dlouho se zajímá o všelijaké zříceniny a vykopávky. Dostal od svého kmotra k Vánocům děsně drahou knížku se spoustou leteckých snímků. A jsou v ní taky obrázky z Osterhofenu.“ „Fakt? A co na nich je?“ „K Osterhofenu patří taky malá osada, která se jmenuje Schmiedorf, leží v nížině Dolního Bavorska. Pilot objevil pod polem ve Schmiedorfu tři velké, navzájem propojené kruhy. Už známe druhou křižovatku!“ Cornélie mu vůbec nerozuměla. „Jak to , pod polem‘, a ne , na poli‘? A co je to za kruhy?“ Ralf jí vysvětlil, že ten pilot, jmenuje se Otto Braasch, má takového koníčka, kterému se říká letecká archeologie. „Z výšky, z letadla, můžeš vidět zbytky zdí nebo bývalé cesty, i když už třeba tisíc let neexistují. Shora jsou jasně vidět podle jinak zabarvené půdy na poli nebo na louce a je přesně k poznání, kde dřív stál třeba dům. A u Schmiedorfu objevil Otto Braasch pod jedním polem tři kruhy. Pak se tam vydali archeologové a našli zbytky svatyně, staré sedm tisíc let. Chápeš? Je to starší než pyramidy v Egyptě, které postavili 2500 let před Kristem! Můj bratr má tu knihu, ve které se o tom všem píše. (1) Čáry na tvé mapě se křižují přesně na těch prastarých kruzích! Už ti to došlo?“ Cornélii to obvykle zapalovalo docela rychle, jenže teO vůbec nevěděla, o čem to vlastně Ralf mluví. „Na první křižovatce jsou Externsteine dvanáct kilometrů od Detmoldu, na druhé kruhy na poli ve Schmiedorfu u Osterhofenu. V obou případech jsou to památky tisíciletí staré. Takže je docela klidně možné, že na každé z těch křižovatek bylo kdysi něco takového jako kultovní místo, třeba pravěká svatyně. Chápeš?“ „No jasně,“ odpověděla Cornélie, „ale proč jsou ty svatyně pospojované těmi čarami a co znamená ta hvězdička u Karlsruhe?“ „To nevím, to budeme muset vyzkoumat. Ze všeho nejdřív nám pošli fotokopie těch map. Tak ahoj a mám tě rád!“ Cornélie zrudla až za ušima, tak ji to nečekané vyznání překva17
pilo. Ještě dobře, že byl telefon v tátově pracovně! Naštěstí si jejího rozzářeného výrazu nikdo nevšiml. Cornélie ani Ralf netušili, že právě udělali první krok na velké dobrodružné cestě. Krok do světa, starého několik tisíciletí a přece zasahujícího až dodneška.
18
Vládci hvězd a vládci kruhů
Ralf byl bezvadný kluk, na kterého bylo vždycky spolehnutí. Když něco slíbil, tak to rozhodně dodržel, a když se do něčeho pustil, tak to dotáhl do konce, i kdyby se mu sebevíc nechtělo. Dlouho si prohlížel fotokopie map, které mu Cornélie poslala. Škoda že některé části chyběly. Na jednom útržku byl velký pravoúhelník, který zasahoval na jihu od Basileje přes Meersburg u Bodamského jezera, pak čára vedla na sever a nahoře u Karlsruhe byla náhle přerušená. Nad Karlsruhe a Rastattem byla modrým inkoustem namalovaná pěticípá hvězdička. Ralf si taky musel vzít lupu, písmenka na mapě byla hrozně malá. Co ta hvězdička znamená a proč je zrovna pěticípá, a ne třeba šesti nebo sedmicípá? Ralf si vzpomněl na hodinu geometrie, ve které se učili, že z pěticípé hvězdy lze udělat pětiúhelník, kterému se říká pentagram. Mohlo by to snad něco znamenat? V otcově knihovně našel Ralf tlustou knihu, která se jmenovala Obrazový lexikon symbolů (2). Pod heslem pentagram si přečetl, že se mu také říkalo muří noha a že to bylo magické mýtické znamení. Mýtické, to znamená, že je to něco, o čem nevíme, odkud přesně pochází. Proto se příběhům, jejichž původ a přesný význam často neznáme, říká mýty. TeO tedy bylo jasné, že ty pěticípé hvězdy nad Rastattem a Karlsruhe byly mýtické – tajemné. Ale jaké tajemství vlastně skrývají? V Obrazovém lexikonu bylo také napsáno, že původ tohoto znamení sahá daleko do dávnověku, ve starých spisech se mu říkalo plamenná hvězda a používala se jako symbol všemohoucnosti. To všechno bylo strašně zvláštní. Co má společného Karlsruhe s plamennou hvězdou? Ralf se s někým potřeboval poradit. Probral tu záhadu se svými dvěma mladšími bratry. Čtrnáctiletý Sven dostal senzační nápad. 19