0034221

Klášter svaté Růženy, Hudson River Valley, Milton, New York 23. prosince 1999, 4.45

E

vangeline se vzbudila před východem slunce, kdy bylo ve třetím poschodí ještě ticho a tma. Potichu, aby nevzbudila sestry, které se celou noc modlily, popadla do náručí boty, punčochy a sukni a bosky šla do společné umývárny. Rychle se oblékla, celá rozespalá, do zrcadla se ani nepodívala. Zamženým oknem koupelny viděla na klášterní pozemky zahalené oparem rozbřesku. Rozlehlý zasněžený dvůr se táhl až ke břehu řeky Hudson, který lemovala řídká řada holých stromů. Klášter svaté Růženy se vypínal nebezpečně blízko řeky, tak blízko, že to za denního světla vypadalo, jako by kláštery byly dva – jeden stál na zemi a druhý se lehce vznášel nad vodou.

Iluzi dvou od sebe nerozlišitelných objektů narušovaly v létě lodičky a v zimě mráz, který se do vody zakusoval ledovými zuby. Evangeline se dívala, jak řeka plyne jako široký černý pruh na čistém bílém sněhu. Brzy ráno vodu pozlatí sluneční svit.

Naklonila se nad porcelánové umyvadlo a postříkala si obličej studenou vodou, aby zahnala zbytky snu. Nevzpomínala si, co se jí zdálo, vnímala jen dojem, který v ní sen zanechal – jakousi předtuchu, která její myšlenky zahalila rouškou, pocity osamění a zmatku, které si nedovedla vysvětlit. Ještě v polospánku si stáhla tlustou flanelovou noční košili. Zachvěla se, když ucítila chlad koupelny. Stála jen v bílých bavlněných kalhotkách a bavlněné košilce (standardním prádle, které se objednávalo ve velkém a rozdávalo všem sestrám od svaté Růženy jednou za dva roky) a dívala se na sebe zkoumavým analytickým pohledem – štíhlé paže a nohy, ploché břicho, rozcuchané hnědé vlasy, na prsou zlatý přívěsek. Zrcadlo jí nabízelo pohled na rozespalou mladou ženu.

Evangeline se zase zachvěla zimou, a tak se honem odvrátila, aby se oblékla. Vlastnila pět stejných černých sukní v délce ke kolenům, sedm černých roláků určených na zimu, sedm černých košil s krátkým rukávem na léto, černý vlněný svetr, patnáct kousků bílého bavlněného spodního prádla a neurčitý počet černých nylonových punčoch: nic víc a nic méně, než bylo nutné. Oblékla si rolák a vlasy si stáhla širokou pružnou čelenkou, kterou pevně přitiskla k čelu, a pak si připnula černý závoj. Natáhla si punčochy a vlněnou sukni, jediným

12

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

rychlým pohybem ji zapjala a urovnala záhyby. V několika vteřinách tak její soukromé já zmizelo a stala se z ní sestra Evangeline z kongregace Františkánských sester ustavičného klanění. Ještě růženec do ruky, a proměna byla úplná. Noční košili odložila do koše v zadním koutě umývárny a vykročila do nového dne.

Posledních pět let, po ukončení formace a složení slibů, měla sestra Evangeline uloženou modlitbu každé ráno od pěti hodin. Žila v klášteře svaté Růženy od svých dvanácti let a znala ho tak dokonale, jako zná člověk povahu milovaného přítele. Ranní cestu z klauzury by zvládla poslepu. Když v každém poschodí zahýbala, přejížděla prsty po dřevěném sloupkovém zábradlí, podrážky jejích bot se jen zlehka dotýkaly podesty schodiště. V tuto hodinu býval klášter vždycky mrtvolně prázdný, ponořený do modrých stínů, ale po východu slunce svatá Růžena ožila, sestry se vyrojily a každá jako včelka v úlu si šla obětavě po své práci, takže všechny prostory brzy zářily posvátnou činností a modlitbou. S tichem bude brzy konec – schodiště, společenské místnosti, knihovna, společná jídelna a tucty maličkých ložnic se za chvilku začnou hemžit sestrami.

Poslední troje schody brala Evangeline poklusem. Do kaple by trefila i poslepu.

Když byla v přízemí, vstoupila do impozantní centrální chodby, která tvořila páteř kláštera svaté Růženy. Na stěnách visely zarámované portréty dávno zemřelých abatyší a ctihodných sester a různá vyobrazení klášterních budov. Z rámů shlížely stovky žen, připomínajících každé sestře, která se kolem nich ubírala k modlitbě, že je součástí starobylého a vznešeného matriarchátu, který je všechny – ty živé i ty zemřelé – spojuje poutem jediného vznešeného poslání.

Ačkoliv sestra Evangeline dobře věděla, že hrozí, že se zpozdí, nedalo jí to a zastavila se uprostřed chodby. Tady visel ve zlatém rámu obraz Růženy z Viterba, světice, po níž byl klášter pojmenován.

Drobné ruce měla sepjaté v modlitbě, kolem hlavy jí zářila jemná svatozář. Život svaté Růženy byl krátký. Nedlouho po třetích narozeninách k ní začali promlouvat andělé, pobízeli ji, aby sdělila jejich poselství všem, kteří budou ochotni naslouchat. Růžena poslechla, a vysloužila si tak pověst světice v útlém věku, když poté, co kázala o dobrotě Boha a jeho andělů obyvatelům jedné pohanské vesnice, byla odsouzena k smrti jako čarodějnice. Lidé z města ji přivázali ke kůlu a zapálili oheň. K velkému zděšení davu však oheň Růženu nepohltil, dívka stála na hořící hranici tři hodiny a rozmlouvala s anděly, zatímco jí plameny olizovaly tělo. Někteří se domnívali, že andělé se kolem dívky semkli a sevřeli ji do průzračného ochranného brnění.

ANGELOLO GIE

13

Nakonec v plamenech přece jen zemřela, ale zázračný zásah andělů zanechal její tělo bez známek popálení. Její neporušené mrtvé tělo se nosilo po ulicích Viterba i stovky let po její smrti a nebyly na něm patrné ani nejmenší stopy po utrpení, kterým prošla.

Sestra Evangeline si vzpomněla, kolik je hodin, a odvrátila se od portrétu. Došla na konec chodby, kde velký dřevěný portál s vyřezávanými scénami zvěstování odděloval klášter od kostela. Na jedné straně této pomyslné hranice stála sestra Evangeline v prostotě kláštera, na druhé straně se tyčil majestátní kostel. Vnímala, jak zvuk jejích kroků zesílil, když vykročila z koberce na podlahu z bledě růžového, zeleně žilkovaného mramoru. Přes práh se přenesla jediným krokem, ale ten rozdíl byl ohromný. Vzduch ztěžkl kadidlem, světlo bylo prostoupené modrou září z barevných skel v oknech. Bílé sádrové stěny ustupovaly velkým kamenným deskám. Strop byl vysoko.

Oči si musely zvyknout na zlatou nádheru novorokokového stylu.

Když Evangeline opouštěla klášter, nechávala za sebou své pozemské závazky života ve společenství a křesťanské lásce a vstupovala do sféry božského: tady byl Bůh, Panna Maria a andělé.

V prvních letech svého pobytu v klášteře svaté Růženy považovala Evangeline záplavu andělských výjevů v kostele Maria Angelorum za přehnanou. Jako dívce jí připadaly bombastické, přeplácané a nevkusné. Andělé zaplňovali každý zákrut a každou štěrbinu kostela, takže na nic jiného téměř nezbývalo místo. Serafíni se tísnili v hlavní kopuli, mramoroví archandělé drželi rohy oltáře. Sloupy byly ozdobeny zlatými svatozářemi, polnicemi, harfami a křidélky, ze stran kostelních lavic hleděly vyřezávané tvářičky baculatých andělíčků, které jí připomínaly vykulené čumáčky drobných netopýrů. Ačkoliv chápala, že je tato přebohatá výzdoba zamýšlena jako oběť Pánu, jako symbol jejich oddanosti, v duchu dávala přednost prosté funkčnosti kláštera. V průběhu své formace zaujala kritický postoj vůči sestrám zakladatelkám, divila se, proč takové bohatství nevyužily k lepším účelům. Ale jako u mnoha jiných, její námitky se rozplynuly a priority posunuly, když oblékla hábit; jako kdyby při obřadu trochu povolila a získala nový, uniformní tvar. Po pěti letech zasvěceného života se ta dívka, kterou bývala, téměř vytratila.

Zastavila se, namočila ukazováček do kropenky se svěcenou vodou, pokřižovala se (čelo, srdce, levé rameno, pravé rameno) a vykročila úzkou románskou bazilikou kolem čtrnácti zastavení křížové cesty, lavic z červeného dubu s rovnými opěradly a mramorových sloupů.

Protože v tu dobu bylo ještě šero, Evangeline kráčela širokou střední uličkou hlavní lodi do sakristie, kde kalichy, zvonky a ornáty zamčené

14

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

ve skříni očekávaly mši svatou. Evangeline prošla sakristií a přistoupila ke dveřím. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, jako kdyby je chtěla připravit na nápor světla. Položila ruku na studenou měděnou kliku a s tlukoucím srdcem ji stiskla.

Před ní se otevřela Adorační kaple a div ji neoslepila. Její stěny se třpytily zlatem, jako kdyby Evangeline vstoupila do obrovského vajíčka od Fabergého. Soukromá kaple Františkánských sester ustavičného klanění měla vysokou centrální kopuli a mohutná okna z barevného skla na každé stěně. Ústředním veledílem Adorační kaple byla řada vitrážových oken umístěných vysoko nad oltářem, zobrazujících tři andělské sféry: první sféra serafínů, cherubínů a trůnů, druhá sféra panstev, sil a mocností a třetí sféra knížectev, archandělů a andělů.

Dohromady tyto sféry tvořily nebeský chór, společný hlas nebes. Každé ráno se sestra Evangeline dívala na anděly vznášející se v barevnosti třpytivého skla a snažila se představit si jejich přirozenou nádheru, čisté světlo, které z nich vyzařuje jako teplo.

Sestra Evangeline zpozorovala sestru Bereniku a sestru Bonifácii – které měly podle rozvrhu adoraci každé ráno od čtyř do pěti – jak klečí před oltářem. Obě sestry přebíraly v prstech dřevěné korálky františkánského růžence, hluboce usebrané, jen aby poslední slabiku modlitby zašeptaly se stejnou soustředěností jako tu první. V každou denní i noční dobu mohl člověk spatřit dvě sestry v hábitech, jak klečí v kapli vedle sebe, rty se jim pohybují, synchronizovaně opakujíce slova modlitby, a společně plní své poslání před oltářem z bílého mramoru. Předmět adorace sester byl uzavřen ve zlaté paprskovité monstranci postavené vysoko na oltáři – bílá hostie uložená ve třpytivé nádheře.

Sestry františkánky ustavičného klanění se modlily každou minutu každé hodiny každého dne od chvíle, kdy matka Francesca, abatyše, která klášter založila, adorace na počátku devatenáctého století zavedla. Modlitba vytrvala i o téměř dvě století později, a tvořila tak nejdelší a nejvytrvalejší řetězec neustálé modlitby na světě. Život sester plynul na klečících kolenou, s tichým klapotem růžencových kuliček a v každodenních cestách z kláštera do Adorační kaple. Hodinu za hodinou přicházely do kaple, pokřižovaly se a pokorně poklekly před Pánem. Modlily se v ranním slunci, modlily se v záři svic. Modlily se za mír a milost a konec lidského utrpení. Modlily se za Afriku a Asii a Evropu a obě Ameriky. Modlily se za mrtvé i živé. Modlily se za ten padlý, nehodný svět.

Sestry Berenica a Bonifácie se naráz pokřižovaly a odešly z kaple. Černé sukně jejich hábitů – dlouhého těžkého oděvu tradičnějšího

ANGELOLO GIE

15

střihu, než bylo oblečení sestry Evangeline, které už odráželo změny druhého vatikánského koncilu – se vlekly po naleštěné mramorové podlaze a uvolňovaly místo další dvojici sester, která měla přijít po nich.

Sestra Evangeline klesla na pěnové polstrování klekátka, které bylo ještě zahřáté od toho, jak na něm klečela sestra Berenica. O deset vteřin později se k ní přidala sestra Philomena, její partnerka v každodenní adoraci. Společně pokračovaly v modlitbě, kterou začaly generace před nimi, v modlitbě, do které byla začleněna každá sestra jejich řádu jako článek řetězu neutuchající naděje. Zlaté kyvadlové hodiny, malé a jemně vyvedené, jejichž ozubená kolečka cvakala s tichou pravidelností pod ochranným skleněným zvonem, pětkrát odbily. Evangelinina mysl se ponořila do blažené úlevy: všechno na nebi i na zemi bylo v dokonalém řádu. Sklonila hlavu a začala se modlit. Bylo přesně pět hodin.

V posledních letech byla Evangeline přidělena do klášterní knihovny na místo asistentky své partnerky v modlitbě, sestry Philomeny. Nebyla to žádná významná pozice, rozhodně ne tak důležitá jako práce v misijní kanceláři nebo při náboru nových adeptek, a nedostávalo se jí takového uznání jako činnosti charitativní. Jako kdyby měl někdo v úmyslu zdůraznit nízkou prestiž této pozice, nacházela se Evangelinina kancelář v nejomšelejší části kláštera, v přízemí za knihovnou, v nehostinných prostorách, kde táhlo na nohy a byl průvan, kde trubky netěsnily a okna pamatovala ještě občanskou válku, takže tam bylo vlhko, plíseň, a člověku tak každou zimu hrozilo nachlazení. Evangeline se opravdu posledních pár měsíců potýkala s různými infekcemi dýchacích cest, které u ní vyvolávaly dušnost a které rozhodně přičítala na vrub toho průvanu.

Jedinou kladnou stránkou Evangelininy kanceláře byl krásný výhled. Její pracovní stůl stál pod oknem, které vedlo na severovýchodní stranu pozemku, s výhledem na řeku Hudson. V létě se její okno potilo, čímž budilo dojem, že vnější svět je parný a vlhký jako deštný prales, v zimě naopak zamrzalo, takže by ji možná neudivilo, kdyby se jí do zorného pole přikolébalo hejno tučňáků. Evangeline z okenního skla olupovala tenký led nožem na dopisy a dívala se ven, kde po řece pluly lodě a podél břehů jezdily nákladní vlaky. Od stolu viděla tlusté kamenné zdi, které obklopovaly pozemek kláštera a vytvářely neproniknutelnou hranici mezi sestrami a vnějším světem. Ačkoliv byla zeď pozůstatkem architektury devatenáctého století, kdy se jeptišky držely stranou sekulární společnosti, stále zůstávala nedílnou

16

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

součástí klášterní identity. Metr šedesát vysoká a přes půl metru široká tvořila dostatečnou překážku mezi světem čistoty a profánnosti.

Každé ráno po modlitbě v pět hodin, snídani a ranní mši se Evangeline usadila u vratkého stolku pod oknem své kanceláře. Říkala tomu stolku pracovní stůl, ačkoliv neměl žádné zásuvky a nic, co by připomínalo mahagonový lesk sekretáře v kanceláři sestry Philomeny.

Přesto byl prostorný a uklizený, s veškerým obvyklým vybavením.

Každý den si Evangeline narovnala diář, srovnala tužky, zastrčila si pořádně všechny vlasy pod závoj a pustila se do práce.

Protože většina pošty pro klášter svaté Růženy přicházela v souvislosti s jejich vzácnou sbírkou obrazů andělů – jejichž úplný soupis se nacházel v knihovně – měla Evangeline na starost veškerou došlou korespondenci. Každé ráno vyzvedla poštu z misijní kanceláře v přízemí, sesypala dopisy do černé bavlněné tašky a vrátila se ke svému psacímu stolu, aby je roztřídila. Stalo se její povinností řadit dopisy podle stanoveného systému (napřed podle data, pak abecedně podle příjmení) a odpovídat na dotazy na hlavičkovém papíře kláštera svaté Růženy. Tento úkol vykonávala na elektrickém psacím stroji v kanceláři sestry Philomeny, což byla mnohem příjemnější místnost přímo sousedící s knihovnou.

Jak brzy zjistila, práce to byla tichá, systematická a pravidelná, což Evangeline vyhovovalo. Ve svých třiadvaceti letech byla přesvědčená, že co se týče vzhledu i charakteru, dospěla a usadila se – měla velké zelené oči, tmavé vlasy, světlou pleť a zádumčivou povahu. Složením věčných slibů se dobrovolně zavázala k tomu, že po zbytek života se bude oblékat do uniformy, prostého tmavého řeholního šatu. Nenosila vůbec žádné ozdoby až na zlatý přívěsek ve tvaru drobné lyry, který patříval její matce. Ačkoliv to byl přívěsek krásný, starobylá lyra z jemně tepaného zlata, pro Evangeline měl hodnotu čistě v rovině citové. Zdědila ho po mamince. Její babička, Gabriella Lévi-Franche Valková, jí přinesla řetízek na pohřeb. Vzala tehdy Evangeline ke kropence, očistila řetízek svěcenou vodou a zavěsila jí ho kolem krku.

Evangeline si všimla, že úplně stejná lyra se třpytí na krku i Gabrielle. „Slib mi, že ho budeš pořád nosit, ve dne v noci, stejně jako Angela,“ žádala Gabriella. Babička vyslovovala matčino jméno se zpěvavým přízvukem, polykala první slabiku a kladla důraz na druhou: An-gel-a.

Jako holčičce se jí babiččina výslovnost nade vše líbila a naučila se ji dokonale napodobovat. Ovšem stejně jako rodiče, i Gabriella se pro Evangeline postupem času stala jen o málo víc než silnou vzpomínkou. Přívěsek na jejím krku byl však skutečný, tvořil hmotné pouto s maminkou a babičkou.

ANGELOLO GIE

17

Evangeline si vzdychla a narovnala si před sebe denní poštu. Nadešel čas dát se do práce. Vybrala první dopis, rozřízla obálku stříbrným ostřím nože na dopisy, rozložila složený papír na stůl před sebe a začetla se do obsahu. Okamžitě poznala, že to není dopis, jaké obvykle otvírala. Na rozdíl od většiny klášterní korespondence nezačínal chválou sester za jejich dvousetletou tradici ustavičných adorací, za jejich početné charitativní aktivity či za jejich oddanost myšlence světového míru. Stejně tak dopis neobsahoval příspěvek na charitu ani slib, že na klášter bude pamatováno v závěti. Dopis začínal bez obalu žádostí: Vážená zástupkyně kláštera svaté Růženy, v průběhu šetření pro soukromého klienta neuniklo mé pozornosti, že paní Abigail Aldrich Rockefellerová, významná členka Rockefellerovy rodiny a patronka umění, si zřejmě krátce dopisovala s abatyší kláštera svaté Růženy, matkou Innocentou, v letech 1943–1944, čtyři roky před svou smrtí.

Nedávno jsem narazil na několik dopisů od matky Innocenty, které naznačují, že mezi oběma ženami byl jistý vztah. Protože se mi o tomto vztahu nepodařilo najít sebemenší informace v žádné vědecké práci o Rockefellerově rodině, píši Vám, abych se zeptal, jestli u Vás byla korespondence matky Innocenty archivována. Pokud ano, rád bych Vás požádal o svolení navštívit klášter svaté Růženy, abych si ji mohl prohlédnout. ujišťuji Vás, že Vás nehodlám obírat o čas a že můj klient je připraven uhradit veškeré náklady s tím spojené.

Předem děkuji za Vaši pomoc v této věci.

S pozdravem V. A. Verlaine Evangeline si přečetla dopis dvakrát a místo aby ho zařadila obvyklým způsobem, šla přímo do kanceláře sestry Philomeny, z hromádky na stole si vzala list hlavičkového papíru, zasunula ho do psacího stroje a rázněji než obvykle odepsala: Vážený pane Verlaine, ačkoliv má klášter svaté Růženy velkou úctu k snahám o historický výzkum, v současné době je naším zavedeným pravidlem odmítat přístup do našich archivů a sbírek obrazů

18

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

andělů za účelem soukromého bádání nebo publikování.

Přijměte prosím naši nejupřímnější omluvu.

S přáním Božího požehnání Evangeline Angelina Cacciatoreová, FSPA Evangeline se podepsala pod slova pozdravu, papír orazítkovala oficiálním razítkem FSPA a složila list do obálky. Napsala na ni newyorskou adresu, nalepila známku a položila dopis na hromádku odchozí pošty, která se kupila na kraji naleštěného stolu. Hromádka čekala, až ji Evangeline odpoledne odveze na poštu v New Paltzu.

Odpověď na dopis se mohla zdát poněkud strohá, ale sestra Philomena jí důrazně nařídila, aby odmítala veškeré žádosti o přístup do archivů pro účely soukromého bádání, jejichž počet v poslední době narůstal v souvislosti s posedlostí hnutí New Age po strážných andělech a podobných věcech. Asi před půl rokem Evangeline dokonce musela odmítnout vstup plnému autobusu turistů z jedné takové skupiny. Nerada návštěvníky odmítala, ale sestry si na svých andělech velice zakládaly a nelíbilo se jim, jaké světlo na jejich důležité poslání vrhají amatéři s krystaly a tarotovými kartami.

Evangeline se s uspokojením podívala na hromádku dopisů. Pošle je hned odpoledne.

Najednou si uvědomila, že jí na žádosti pana Verlaina přišlo něco zvláštního. Vytáhla dopis z kapsy sukně a znovu si přečetla řádek, kde stálo, že si paní Rockefellerová zřejmě krátce dopisovala s abatyší kláštera svaté Růženy, matkou Innocentou, v letech 1943–1944.

Ta data Evangeline zarazila. V roce 1944 se v klášteře svaté Růženy stalo něco závažného, něco tak důležitého pro komunitu Františkánských sester ustavičného klanění, že by bylo nemožné korespondenci s tak význačnou osobností přehlédnout. Evangeline prošla knihovnou kolem naleštěných dubových stolů vybavených čtecími lampičkami k černým kovovým protipožárním dveřím na protějším konci místnosti. Vytáhla z kapsy svazek klíčů a odemkla archiv. Je možné, říkala si, když tlakem otvírala dveře, aby události z roku 1944 nějakým způsobem souvisely s žádostí pana Verlaina?

Přes ohromné množství informací, které archivy obsahovaly, jim byl v knihovně vymezen jen skromný prostor. Úzkou místnost lemovaly kovové regály, na kterých byly spořádaně vyrovnané krabice. Systém byl jednoduchý a dobře organizovaný: novinové výstřižky byly uloženy v krabicích na levé straně místnosti, klášterní korespondence a osobní věci jako dopisy, deníky a umělecké práce zesnulých sester

ANGELOLO GIE

19

odpočívaly na straně druhé. Každá krabice byla opatřena štítkem s označením letopočtu a chronologicky umístěna na polici. Celá řada začínala rokem 1809, kdy byl klášter svaté Růženy založen, a končila současným rokem 1999.

Evangeline dobře znala uložené novinové články, protože ji kdysi sestra Philomena pověřila pracným úkolem zabalit jemný novinový papír do průsvitného acetátu. Po tolika hodinách stříhání, lepení a rovnání výstřižků do vhodných krabic z kartonu bez obsahu kyseliny pocítila Evangeline silné zklamání, že je nedokáže okamžitě najít. Živě a do všech podrobností si pamatovala na událost, která se stala na začátku roku 1944: v zimních měsících došlo k požáru, který zničil velkou část horních poschodí kláštera. Evangeline archivovala zažloutlou fotografii kláštera, kde byly vidět střechy strávené plameny, zasněžený dvůr plný starodávných hasičských stříkaček značky Seagrave a stovky jeptišek v šerkových hábitech – kterýžto oděv se moc nelišil od toho, v jakém dnes stále chodí sestry Berenica a Bonifácie – stály a dívaly se, jak jejich domov hoří.

Evangeline slýchala vyprávět o požáru od Starších sester. Toho chladného únorového dne stály stovky chvějících se jeptišek na zasněženém pozemku a dívaly se, jak jim klášter mizí před očima. Skupinka nesmírně odvážných sester utíkala zpátky do kláštera, vyběhla po schodišti ve východním křídle – byla to jediná cesta, kterou ještě nezachvátil oheň – a z oken ve třetím poschodí začala vyhazovat železné rámy postelí, stoly a co možná nejvíce povlečení a přikrývek, bezpochyby ve snaze zachránit něco z cennějšího majetku. Na dvůr sletěla i plechová krabice se sadou plnicích per. Při nárazu na zmrzlou zem se krabice rozbila a nádobky s inkoustem se rozlétly do všech stran jako granáty. Při dopadu se roztříštily a jejich obsah se rozstříkl v mohutných cákancích červených, černých a modrých kaněk, které poskvrnily bílý sníh. Na dvoře se brzy vršily vysoké hromady trosek z pokroucených drátěnek z postelí, vodou nasáklých matrací, rozbitých stolů a poškozených knih.

Během několika minut po odhalení se oheň rozšířil po hlavním křídle kláštera, prohnal se krejčovnou, kde pohltil balíky černého mušelínu a bílé bavlny, pak se přesunul do vyšívárny, kde spálil vyšívané a krajkové ruční práce, které sestry schovávaly na prodej o velikonočním jarmarku, a pak konečně dorazil ke skříním s výtvarnými potřebami, plným duhového hedvábného papíru, z kterého byly vymodelované kosatce, narcisy a stovky pestrobarevných růží. Také rozlehlá prádelna, vybavená průmyslovými ždímačkami a žehličkami na uhlí,

20

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

byla zachvácena ohněm. Nádoby s bělidlem vybuchovaly, sytily požár a šířily jedovatý kouř do spodních poschodí. Ve výhni v okamžiku zmizelo padesát čerstvě vypraných šerkových hábitů. Když se požár pozdě odpoledne vysílil a ztlumil na pomalu čadící sloup dýmu, byla už z kláštera svaté Růženy hromada ohořelého dřeva a syčící střešní krytiny.

Konečně Evangeline našla tři krabice označené rokem 1944. Věděla, že zprávy o požáru se v novinách publikovaly až do poloviny roku 1944, takže sundala všechny tři krabice, naskládala je na sebe a odnášela je z archivu. Strčila bokem do dveří, aby se za ní zavřely. Pomalu se vracela do své studené nehostinné kanceláře prozkoumat obsah krabic.

Podle jednoho podrobného článku vystřiženého z novin města Poughkeepsie začal požár v nezjištěném místě třetího poschodí kláštera a rozšířil se po celé budově. Zrnitá černobílá fotografie ukazovala trosky kláštera, trámy spálené na uhel. Titulek zněl: „Klášter v Miltonu zničen ranním požárem.“ Když Evangeline článek pročítala, zjistila, že šest žen, včetně matky Innocenty, abatyše, která si možná dopisovala s paní Abigail Rockefellerovou, zemřelo zadušením.

Evangeline se zhluboka nadechla, jak ji zamrazilo při pohledu na milovaný domov pohlcený plameny. Otevřela další krabici a listovala hromádkou obalených novinových výstřižků. 15. února se sestry přestěhovaly do suterénu kláštera, spaly na polních lůžkách, myly se a vařily v kuchyni, aby mohly pomáhat při obnově obytných prostor. Neustávaly ve svém pravidelném koloběhu modliteb v Adorační kapli, který nepřerušil ani požár, a dál se každou hodinu střídaly v adoraci, jako kdyby se nic nestalo. Evangeline přelétla článek očima a najednou se zastavila u řádku na spodní straně. Ke svému úžasu četla: Navzdory téměř totální destrukci kláštera máme zprávy, že štědrá dotace od Rockefellerovy rodiny umožní Kongregaci františkánských sester ustavičného klanění klášter svaté Růženy a kostel Panny Marie Andělské opravit a uvést do původního stavu.

Evangeline uložila články do krabic, srovnala krabice na sebe a vrátila je na své místo v archivu. Pak zamířila do zadního kouta místnosti, kde našla krabici nadepsanou RŮZNÉ, 1940–1945. Pokud byla matka Innocenta v kontaktu s někým tak slavným a významným, jako byla Abigail Rockefellerová, budou její dopisy uloženy právě tady. Evan-

ANGELOLO GIE

21

geline postavila krabici na studené linoleum a dřepla si vedle ní. Našla všelijaké záznamy z kláštera – stvrzenky za plátno, mýdlo a svíčky, program vánočních oslav kláštera z roku 1941, různé dopisy matky Innocenty a představitelů diecézí týkající se příjezdů novicek. Ke svému zklamání však nenašla nic víc.

Je možné, napadlo Evangeline, když vracela dokumenty do správné krabice, že Innocentiny osobní papíry byly uloženy jinde. Byla tu spousta krabic, kde by je mohla hledat – zvláště slibné se zdály Misijní korespondence nebo Zahraniční charitativní činnost. už si chtěla podat jinou krabici, když si všimla vybledlé obálky založené pod balíčkem stvrzenek za kostelní potřeby. Vytáhla ji a spatřila, že je adresována matce Innocentě. Zpáteční adresa byla nadepsána elegantním krasopisem: „Paní A. Rockefellerová, 10. západní Čtyřiapadesátá ulice, New York, stát New York.“ Evangeline cítila, jak se jí do hlavy nahrnula krev. Tohle byl důkaz, že pan Verlaine měl pravdu: spojení mezi matkou Innocentou a Abigail Rockefellerovou opravdu existovalo.

Evangeline si pečlivě prohlédla obálku a pak vyklepala obsah. Do dlaně jí vypadl tenký list papíru.

14. prosince 1943 Nejdražší matko Innocento, posílám dobré zprávy ohledně našich zájmů v rodopském pohoří, kde jsme dosáhli výrazného úspěchu. Vaše vedení velice napomohlo průběhu expedice a troufám si říci, že i mé přispění bylo užitečné. Celestine Clochettová přijede do New Yorku začátkem února. Brzy Vám napíšu více podrobností.

Do té doby zůstávám s úctou Vaše A. A. Rockefellerová Evangeline zírala na papír ve svých rukou. Nemohla to pochopit.

Proč by někdo jako Abigail Rockefellerová psal matce Innocentě? Co znamenaly „naše zájmy v rodopském pohoří“? A proč Rockefellerova rodina zaplatila opravu kláštera svaté Růženy po požáru? Vůbec jí to nedávalo smysl. Pokud bylo Evangeline známo, Rockefellerové nebyli katolíci a neměli žádné kontakty s diecézí. Na rozdíl od dalších bohatých rodin zlaté éry – okamžitě ji napadli Vanderbiltovi – ani nevlastnili významný majetek v okolí. Přesto pro tak štědrý dar muselo existovat nějaké vysvětlení.

Evangeline složila dopis paní Rockefellerové a zasunula si ho do

22

D A N I E L L E T R u S S O N I O Vá

kapsy. Když vycházela z archivu do knihovny, okamžitě pocítila rozdíl v teplotě – v místnosti bylo přetopeno. Vyndala z hromádky pošty čekající na odeslání dopis, který napsala panu Verlainovi, a hodila ho do krbu. Když plamen olízl okraj obálky a černými zuby se zakousl do růžového bavlněného papíru, vytanul Evangeline na mysli obraz umučené Růženy z Viterba – třepotavá představa štíhlé dívky vzdorující zuřícímu ohni – a hned zase zmizela, jako kdyby ji odnesly spirálky kouře.