Hadrián 2014 - č. 9 by Klicperovo divadlo

HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .

2014

K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 29 . č e rv n a 2 01 4 - č . 9

ČASTO LŽEME, ABYCHOM DRUHÉ UŠETŘILI DORIS WEINER působí u vídeňského Volkstheater již 38 let. Svou kariéru začala jako tanečnice, zpěvačka a herečka. Nyní působí převážně jako režisérka a vede pobočku vídeňského Volkstheater, která působí na scénách v okrscích Vídně (Volkstheater der Bezirken). V pátek jsme na hlavní scéně mohli vidět její nejnovější režii hry Pravda od Floriana Zellera.

všude jsou lidé, grily, stany, kde se dá posedět a popít, k tomu ta hudba, je tu skutečně jedinečná atmosféra. Pocházím ze země, kde je v každém sebemenším městě jeden obchod vedle druhého, jeden supermarket vedle druhého, jeden oděvní řetězec vedle druhého. Je tak krásné jít městem, ve kterém to tak není, kde se tahle celá konzumní šílenost nekoná.

Měli j st e p říl e ži t ost vi d ě t n ě j aké pře dst avení? Dva kolegové byli včera večer na Dechovce a nerozuměli ani slovo, přesto jim to přišlo skvělé. Bylo to velmi hlasité a velmi živé, jenom neměli tušení, o co jde. Z nás bohužel nikdo neumí česky.

V listu najdete: Str. 2 – Glosárium

Str. 2 – Fotooko festivalové historie Str. 4 – Glosárium

Str. 5 – Lucie Málková: Slovo nadsázka v maďarštině neexistuje

Str. 6 – Zuzana Onufráková: Činoherák jako první láska

Str. 6 – Jsem FAGI Str. 7 – Open Air

M I LÝ D E N Í Č K U ,

osmý den na Regionech. Hůř se vstává, ale když se to povede, stojí to za to. Ptal se mě redaktor Vajnar z ČT, proč do Hradce pořád jezdím. Inu, člověk tady vidí, co přes rok díky návalu povinností zanedbal a potká spoustu kolegů a kamarádů, které vídá zhusta už jen na festivalu. Hrůza, jak se všichni virtuálně sdílíme a málo skutečně vidíme! Proto je festival pro mě hlavně setkání. Začíná to zpravidla už u snídaně. Dnes ranní „brífink“ s ikonou festivalu Sergejem Fedotovem: Že je to výročí, vzal s sebou na festival tentokrát i syna. Poprvé v Čechách, popr vé v Evropě. A je jako u vytržení! Sergej mu hrdě ukazuje všechna místa, kde kdy něco spáchal, skoro každý centimetr nese stopy Fedotovových dobrodružství, ať už

Jaké js ou va še doj m y z h rad ec k éh o fe s t iv a l u ? Přijeli jsme ve čtvrtek večer a první dojem byl, co je to za krásné město. Předtím jsem o něm četla a dívala jsem se na fotky. Jsme opravdu nadšeni, bydlíme tady na náměstí a je to trochu jako jiný svět. Fascinuje mě, že tu není žádný provoz, s Divadlem u Mostu či s klicperovským Mistrem a Markétkou... Jeho divadlo hrálo na festivalu ze všech zahraničních nejčastěji. Úplně první zájezd před dvaceti lety mu otevřel nejen srdce hradeckých, potažmo českých diváků, ale taky dveře do Evropy. Po Hradci následovala víc jak stovka pozvání. Spolu si notujeme, že na festivalu je důležité nejen to, jak jednotlivé představení uspěje samo o sobě, ale taky, jak funguje v rámci kontextu. A to je pro mě na letošním festivalu snad to nejcennější (bylo mu to ostatně dáno od začátku do vínku), že se tu potkává izraelské představení o hledání nové země zaslíbené s kosovským představením o hledání cesty z fanatismu k porozumění, prokletí básníci v mladoboleslavském balení s osvícencem Diderotem ve francouzštině, finské kotě s libereckým beránkem a sloven-

Jak jste objevili dramata Pravda od francouzského dramatika Fl ori ana Ze llera? Ředitel Volkstheater, Michael Schottenberg, viděl tuto hru v Berlíně. Vrátil se zpět a řekl: „To musíme bezpodmínečně hrát!“. Pak jsme si ji přečetli a řekli jsme: „Jo, to musíme hrát.“ Je to opravdu velmi mladý autor, a i když má tak typicky německé jméno, Florian Zeller, je to rodilý Pařížan. Hra je o vztazích a manželské nevěře. Pokračování na str. 3

skými prasátky, líná babička s Hamletem, rakouská nevěra s moravskou Maryšou, Strýček Váňa s Gagarinem, Big Beatles s Terne Čhave a Laco Deczi s Mastixem, Marie Antoinetta s Velkou mořskou vílou, Havel třikrát jinak, slovenské iluze s dračími triky, dechovka s tuniským tanečníkem, Dolls i Idolls, visegrádská bílá káva o vzájemném soužití a toleranci s estonskými lesními skřítky, Vladimír Just s tuniským profesorem Jamoussim a já konečně zas po roce třeba s Lucií Bulisovou… A taky je pro mě velmi milé potkávat se se všemi mladými budoucími kolegy v Hadriánovi. Všechna tahle setkání znamenají přinejmenším nadějné vyhlídky. A to přece na jeden festival není vůbec málo!

GLOSÁRIUM

STÁLO TO ZA TO?

Po představení Psáno do písku (Západočeské divadlo Cheb) jsem se šel podívat na rakouskou inscenaci Die Wahrheit (Pravda). Usadil jsem se do novinářské první řady vedle svého festivalového spolubydlícího. Dali jsme se do řeči, až přišla na přetřes otázka: „A co jsi už dneska viděl?“. Opáčil jsem, že jdu zrovna z Besedy, kde jsem viděl Psáno do písku. Načež jsem dostal velmi záludnou otázku: „Stálo to za to?“ Zaprvé, nevím o představení, jehož shlédnutí by byla ztráta času. Když už nic jiného, člověk se aspoň dozví, jak se divadlo dělat nedá. S tímto vědomím by se slušelo odpovědět pouze: „Ano, stálo to za to.“ . Poněvadž jsem ale očekával další otázky na kvalitu hereckého výkonu, celistvost příběhu nebo scénografii, začal jsem vysvětlovat jednotlivé klady a zápory inscenace. Upřímně řečeno, Psáno do písku se asi nezařadí na můj seznam „nenechte si ujít“. V podstatě nenabízí nic převratného a inovativního. Ale jedná se o poctivě zpracované a předvedené monodrama. Nabízí neotřelý náhled na život a smrt herečky a zpěvačky Laďky Kozderkové. Nepopisuje život chronologicky od začátku do konce, ale různá období prohazuje, takže inscenace začíná na smrtelné posteli v nemocnici, pokračuje posmrtnými komentáři rodiny a známých, načež se představí zpěvaččiny začátky a osobní život. Jediná

osoba na jevišti - když nepočítáme klavíristu – Klára Štěpánková bravurně zvládá jednotlivé situace, jak v rovině vážné, tak v rovině komické. Ze závěje okvětních růžových lístků postupně vyhrabává různé čepice a klobouky jako atributy svého života, dále představí mužskou figurínu, suplující její manžele. S několika drobnými, takřka nepostřehnutelnými potížemi zvládá i zpívané party. Inscenace dobře pracuje se znakem, obrazy si dotváří divák sám svou fantazií, z drobných vizuálních podnětů a z mluveného slova. Jde o řemeslně povedenou inscenaci – takovou, která sice nenadchne, ale ani neurazí. -jak-

KDYŽ JE PRAVDA LEŽ

„Kdyby všichni říkali pravdu, znamenalo by to konec civilizace!“ Říká postava Michaela ve hře Die Wahrheit (česky Pravda) a celý sál se směje. Možná je ale tato výpověď něco víc než jenom vtipná hláška. Možná je pravda skutečně něco, co je nám lidem nepřirozené a co nás může zničit. Vždyť co jiného nám sděluje Platónovo podobenství o jeskyni než poznání, že pravdy bolí a život v klamu je pro nás vlastně mnohem pohodlnější. To rozhodně platí pro Michaela (Roman Schmelzer). Už půl roku podvádí svou ženu Laurence (Martina Stilp) s Alice (Pippa Galli) manželkou svého nejlepšího přítele Paula (Paul Matić). Netrápí ho pocit viny, na rozdíl od Alice,

Neděle 29. 6. 2014

která se chce svému muži ke všemu přiznat. Což ale Michael nehodlá v žádném případě dovolit (nakonec, byl by to on, kdo by byl v největším maléru) a Alici přesvědčí, aby nic neříkala. Navíc souhlasí s jejím návrhem odjet na společný víkend. Oba si zařídí alibi a odjedou do jakéhosi malého hotelu. Málem všechno praskne, když Paul a Laurence rozhodnou své drahé polovičky pomocí mobilů zkontrolovat. Všechno ale zachrání Michaelův skvělý imitátorský výkon, při kterém napodobí Alicinu tetičku. Vrátí se poklidně domů, jako by se nic nestalo. Pak se ale Michael dozví, že Paul už dávno všechno ví a navíc, že spí s Laurence. Když se jde Michael vyzpovídat Laurence, ukáže se, že ta o jeho poměru neměla ani tušení a s Paulem nic nemá. Vypadá to, že desetileté manželství je ztraceno, ale nakonec si Michael a Laurence slíbí, že od této chvíle si na věky budou už jen lhát. Hra formou komedie předkládá divákovi téma pravdy a lži a jak ovlivňují naše životy. Tato dvojice je tolikrát překroucena, sežvýkána a vyplivnuta, že nakonec ani nevíme, kde začíná lež a končí pravda. Dokonce i postavy reagují naopak - kdo by měl být naštvaný, je naprosto v klidu, a kdo by se měl kát a prosit o odpuštění, všem kolem sebe spílá. Samozřejmě, že v první řadě tato nerovnováha vyvolá smích, ale v druhém plánu se za ní může skrývat sdělení, že pravda nás nutí chovat se nenormálně,

F O T O O K O F E S T I VA L O V É H I S T O R I E

Árpád Schilling, 2002

Jiří Lábus, 2002

HADRIÁN

Pokračování na str. 4

Zouglou, 2002

Anna Freimanová, Vlasta Chramostová a Ota Sládek, 2001

HADRIÁN

Neděle 29. 6. 2014

pokračování ze str. 1

To téma samo o sobě je už hodně opotřebované, a přesto se mu podařilo znovu ho nakopnout takovým směrem, že se člověk může smát, a přitom ví, že se jedná o vážné téma. Navíc jsou tam skvělé role, to je také vždy důležité. Jaké jsou reakce publika? Dobré. Když hrajeme v okrscích, tak jsem každý večer na kase, prodávám lístky a mám přímý kontakt s publikem.

Vy prodáváte lístky? Ano, prodáváme lístky a předplatné a před každým představením mám také krátký proslov. Volkstheater je takový rodinný podnik. Jednou ke mně přišli staří lidé, kteří říkali: „To mně tak připomíná moje mládí…“ Zasáhlo to opravdu všechny věkové kategorie. Manželská nevěra je všeobecně platné téma, ale lidé se mohou strhat smíchy.

Je toto téma platné i pro vás osobně? Každý člověk se s tímto tématem někdy zaobíral. Já už jsem v této situaci také byla, když jsem podvedla svého manžela a doufala, že na to nepřijde. Už je to dávno. Teď už nepodvádím. Otázka je, do jaké míry dokáže člověk milovat dva lidi současně a kdy je pravda pro toho druhého tak bolestná, že je lepší ji neříct. A zároveň, co to znamená pro vzájemnou důvěru, když jeden druhého obelhává. Je to téma, které jde hodně do hloubky. Často lžeme proto, abychom druhého ušetřili. Co to pomůže, když řeknu nějakému z kolegů: „Ty máš dneska opravdu ránu!“; radši řeknu „Dobře vypadáš!“. Sice si to nemyslím, ale jeho to potěší a mě to nebolí. Samozřejmě ale existují hranice, protože když to dojde až ke ztrátě důvěry, může to skutečně zničit vztahy. Toto je ale typicky francouzské pojetí. Francouzi to téma berou úplně jinak, než my.

V čem je rozdíl a čím myslíte, že to je? Myslím, že to má v Německu a v Rakousku co do činění s katolickou vírou. U Francouzů je sexualita brána s mnohem větší lehkostí. Když se jeden s manželů vyspí s někým jiným, není to zdaleka nic tak hrozného. Skoro jako by to k partnerským vztahům patřilo. Je to znát i ve hře Pravda, nebo když se díváte na francouzské filmy. Pro Rakušany znamená nevěra katastrofu.

Na čem vám při inscenování Pravdy zvlášť záleželo? Snažila jsem se spolu s kolegy docílit lehkosti Francouzů. Shlédli jsme řadu francouzských filmů, zaměřili jsme se i na gestiku a mimiku – ne snad, abychom je kopírovali, ale potřebovali jsme je mít trochu v povědomí. Aby to nebyla žádná plytká komedie, jakým říkáme plácačka do

stehen. Myslím, že se nám podařilo dosáhnout jemného humoru.

Původně jste tanečnice, herečka a zpěvačka, jak k tomu došlo, že jste začala režírovat? Volkstheater založil kurz pro učitele herectví, který jsem absolvovala a na závěr jsme měli scénický večer – tak jak to dělá každá herecká škola. Inscenovala jsem tam pár scén a tehdejší ředitel mi řekl: „Ty bys měla režírovat!“ A tak to začalo. Baví mě to. A zdá se, že mi to jde docela dobře.

Pravda

Má vaše předchozí praxe interpretky vliv na způsob vaší režie? Ano, to ano. Umím se lépe vcítit do obav a potíží, které herci mají. Mnoho jich má zejména v počáteční fázi sklon k tomu, chtít umět všechno hned. Jsou netrpěliví a příliš spěchají. Sice umějí text, ale ještě postavou sami nejsou. Pak se násilím pokoušejí dosáhnout něčeho, co jednoduše potřebuje čas. Díky tomu, že mám s herectvím osobní zkušenost, mám s ostatními herci trpělivost. Často říkám: „Nech si čas, ještě to není dobré, ale to nevadí.“ Také herce nenutím k ničemu, co by nechtěli dělat. Na druhou stranu ale taky člověk někdy musí umět říct pozor! Vidím tě zvenku, a tak mohu lépe než ty sám posoudit, co máš dělat. Ale i to znám z druhé strany a musím říct, že mě vždycky fascinuje, na co na všechno si herci troufnou. A říkám si, to bych asi nikdy nezvládla. Ale když jsem pak sama na jevišti, je to samozřejmě zase jinak. Je to úplně jiná pozice. Samozřejmě, že někde člověk také něco předehraje, aby upřesnil, co myslí, ale to není moc dobré. Jde o demonstraci a ne o to, aby to člověk sám zahrál. Vlastně se mi nikdy nestalo, abych si řekla: tohle by se vlastně mělo hrát takhle. Je to jednoduše oddělené. Něco zcela jiného. Má to také co dělat s tím, že jsem patnáct let působila jako učitelka herectví. Učiteli musí jít skutečně jen o žáka a ne o vlastní ego.

Co vám v pozici režisérky přijde zvláště důležité? Myslím, že je důležité mít herce rád. Což neznamená, že by jim člověk měl bez ustání říkat, jak jsou velkolepí. Ale prostě se na ně naladit, brát je vážně, respektovat, k ničemu je nenutit – to také často vídám, ale nemám pocit, že by z toho vznikaly ty nejlepší výsledky. Ale jedno je třeba k tomu dodat - každé představení, každý režisér je vždy jen tak dobrý, jak jsou dobří jeho herci. Je rozhodující, kdo hraje, ne kdo sedí dole a režíruje. Je to o hercích. Jste přísná? Myslím, že ne. Ale vím přesně, co chci. To ano.

Věnujete se teď výhradně režii, nebo zároveň i hrajete?

Ještě hraji. Minulý rok jsem hrála v inscenaci Doris day. Hodně se v ní zpívá a publikum ji přijalo velmi dobře. To byla největší výzva posledních let. Předtím jsem hrála matku ve Skleněném zvěřinci, takže velmi rozdílné věci.

Jak dlouho zůstanete v Hradci a co máte ještě v plánu? Dnes máme představení a zítra dopoledne v jedenáct už jedeme. Večer se trochu poohlédneme po tom, co se tady děje, ale bohužel máme velmi málo času. Mám ale velkou chuť přijet sem někdy jen tak. Tři sta kilometrů opravdu není moc daleko. Linda Straub

GLOSÁRIUM pokračování ze str. 2

oproti lži, která jako taková podporuje přirozené chování. Možná, že je to jenom moje snaha hledat ukrytý smysl v něčem, co není nic jiného než kompilace gagů a hlášek, ale inscenaci Die Wahrheit, kterou na festivalu uvedl vídeňský Volkstheater, nelze upřít jistou působivost. -jak-

KDO NEZNÁ BULLERBYN?

Je vůbec možné o Back to Bullerbyn napsat něco nového? Je to první představeni Športnikov. Abychom byli přesní, bylo vytvořeno už před jejich formálním založením a je známé značné části české veřejnosti. Určitě o něm bylo už mnoho napsáno. Již poněkolikáté patří představení do programu mezinárodního festivalu v Hradci Králové a já se pokusím představit ho trošku jinak. Jak je to možné? Bullerbyn vznikl ve Slovinsku v loutkovém divadle v Mariboru v době, kdy jsem tam byl zaměstnán jako zvukař také já. Vy Češi máte ve Slovinsku zvláštní postavení. Jak byste neměli. Už věky trávíme letní dovolenou společně, většinou u chorvatského moře. Z malých kulturních rozdílů se v průběhu času pomalu stávají stereotypy. A rušit stereotypy je vždycky zábava. Většina z vás asi neví, ale z Mariboru se občas stane malá česká kolonie. V jednom z barů

se docela pravidelně konají české večery a v Loutkovém divadle v Mariboru občas tvoří čeští divadelníci. To byl také případ před třemi lety, když vznikalo představení Back to Bullerbyn. Brzy potom se narodili Športniki. Co se tehdy v roce 2011 skutečně stalo? Nejprve nám nebylo nic jasné. Na chodbách se pohybovali neznámí lidé oblečení v šedých teplácích, ponožkách a sandálech. Češi!? Sportovci?! Co tady dělají a proč jim chutná slovinské pivo? Věděli jsme, že na velkém jevišti vytváří slovinský kolektiv pod taktovkou českého režiséra představeni „Zakaj?“. Ve stejném čase se něco jiného připravovalo na malém jevišti. Tam byli Češi ve většině a nám nebylo nic jasné. Z jeviště přicházel hluk, hlasy, hrčení, zvuky kytary a flétny… A pak byla generálka. Předtím jsem neznal příběh. Nejen já, ale ani většina ostatních diváků. Děti z Bullerbynu ve Slovinsku nejsou zdaleka tak známým titulem jako v České republice. Ale pokud jde o představení – něco tak jednoduchého, efektivního a poctivého nemohlo nechat naše hlavy chladné. Byla to skutečně česko– slovinská pocta idylickému dětství a magii, která ho obklopuje. Zoran Petrovič

VTIPNÝ I VÁŽNÝ KABARET

S kabarety se v poslední době doslova roztrhl pytel. Kabaret Shakespeare, Kabaret Hrabal, Kabaret Kainar nebo Kabaret Kafka se snaží formou kabaretu zpracovat život a dílo slavných

Neděle 29. 6. 2014

HADRIÁN

(a povětšinou již mrtvých) osobností, protože přece „Život je kabaret“ a o to víc život slavných. Kladu si ale otázku: Je kabaret se svým komickým a nevážným náhledem skutečně nejlepší forma, jak takové životy zobrazit? Například Kafkův život měl do kabaretu jen velmi daleko. Naproti tomu pro inscenaci Havlova života zdá se být žánr kabaretu jako stvořený. Alespoň takový pocit jsem si odnesl z inscenace Velvet Havel podle předlohy Miloše Orsona Štědroně. Před divákem se začne odvíjet soubor komických obrazů, prokládaný šansony, rockovými peckami, protestsongy a rapem, to celé v rámci natáčení bijáku Milošem Havlem, strýcem Václava Havla. Komičnost je postavená zejména na narážkách k osobě Václava Havla, popřípadě jeho dalších spolupracovníků. Herci nijak nepřehrávají, nesnaží se o vtipnost za každou cenu, ale s veškerou vážností předvádějí svoje role, což v kontrastu se zmiňovanými narážkami ještě přidává na komičnosti. Už při premiéře Velvet Havel Na zábradlí bylo narváno, stejně tak na blízkých reprízách a také v Hradci bylo hlediště plné. Tedy až na místo hned vedle mě, rezervované na Paní J. Stejnou prázdnotou zela i ostatní reservé, to ale jen do chvíle, než je zaplnili dychtiví novináři. Nějak mi nejde do hlavy, proč si někdo zarezervuje místo v divadle (což, jak předpokládám je výraz toho, že chce hru vidět) a nakonec nepřijde. Tak jako tak, Paní J. o hodně přišla, protože tak vtipné a zároveň vážné představení se jen tak nevidí. -jak-

Festivalová sobota v obrazech – od Studia Hrdinů přes Divadlo Na zábradlí...: Karel Dobrý, Marie Spurná a Petr Jeništa.

...přes Divadlo Na zábradlí až po Klicperovo divadlo: Anežka Kubátová, Dora Viceníková a David Drábek.

Neděle 29. 6. 2014

SLOVO NADSÁZKA V MAĎARŠTINĚ NEEXISTUJE HADRIÁN

LUCII MÁLKOVOU považuji za jednu z nejodvážnějších českých režisérek. Nebojí se nejistoty, do neznáma se vrhá po hlavě, nikoliv však bezhlavě. Vážím si její snahy objevovat nové autory, třeba za propagaci francouzské dramatiky či maďarského divadla ji jednou čeká řád. Tuto sezonu jsme mohli v Divadelních novinách číst její komentáře k současnému dění v rubrice 3SES3, na podzim připravuje v Divadle Na zábradlí přehlídku maďarského divadla v Praze. Před lety se jako studentka DAMU přihlásila s Honzou Tošovským k festivalu Tvůrčí Afrika a dodnes naše spolupráce trvá. V listopadu chystáme s Lucií během festivalu Nad Prahou půlměsíc palestinskoizraelský dvoják: hru pro Gazu od Caryl Churchillové Sedm židovských dětí a odpověď na ni od Israela Horovitze What strong fences make. Na festival do Hradce Lucie Málková přijíždí se svou „visegrádskou“ divadelní skupinou Lakmusz Csoport/ Divadlo unlimited a inscenací o xenofobii a toleranci White coffee.

Jak s e t o s t a n e , ž e s e č e s k á r e ž i s é r k a r o z h o d n e r e ž í r o v a t v Maďarsku? Souhra šťastných náhod, řekla bych. Režírovat nebo žít v Budapešti nebylo mým rozhodnutím ani cílem, prostě se to tak stalo a děje dál. Protože to vypadá, že po odstěhování „na zkoušku“ se v Budapešti usadím natrvalo.

Je nějaký rozdíl mezi „děláním“ divadla v Praze a v Budapešti? Myslím, že v principu ne. Divadlo je svébytný umělecký žánr a spíš než na lokaci záleží na lidech. V každém městě lze nalézt osobnosti nadané a inspirativní stejně jako divadelníky nepřejícné a nevstřícné. Pominu-li jazyk, je to v podstatě to samé. Vůně jeviště po odehraném představení je všude stejná. Mohla bys představit vaši divadelní skupinu? Skupinu Lakmusz Csoport vytvořilo v roce 2009 pět absolventů režie budapešťské univerzity. K nim se o rok později připojila skupina herců, absolventů maďarské divadelní univerzity z rumunského Targu Mures. Od té doby vytvořili zhruba jednu inscenaci ročně, většinou vypovídající o nějakém aktuálním problému v Maďarsku. Samozřejmě se jedná o nezávislou tvůrčí skupinu, která je zcela závislá na grantech z maďarského ministerstva kultury. To ale

přerozděluje peníze velmi zvláštním způsobem a v podstatě souvislou činnost takových skupin neumožňuje. White Coffee jsme mohli vytvořit pouze a díky koprodukci s naším českým Divadlem Unlimited, pražskou MeetFactory a díky mezinárodnímu visegrádskému fondu. Co se herců týče, je to velmi zajímavé – všichni se narodili v Sedmihradsku, což je část Rumunska, která před rokem 1918 patřila Maďarsku a Trianonskou smlouvou z roku 1920 byla Maďarsku odejmuta. Dvě z hereček pocházejí z měst, kde žije až 90% Maďarů. I přesto většina z herců pocítila na vlastní kůži, co to je být součástí menšiny, včetně všech negativních jevů. I o tom je koneckonců naše představení.

Jak vznikla inscenace White coffee? Původně jsme se měli zabývat již napsaným českým textem na téma etnických menšin, rasismu a pravicového extremismu, ale ještě než jsme se pustili do inscenování, rozhodli jsme se ona témata hlouběji prozkoumat, a to včetně našich vlastních zážitků. V průběhu týdne jsme sesbírali hodně inspirativních materiálů o současné situaci v Maďarsku a také jsme vzájemně žasli nad vlastními historkami. Na konci týdne proto zcela logicky vyvstala otázka, zda se raději nevydat cestou autorského divadla než interpretovat daný text. Nakonec jsme se rozhodli pro vlastní, osobní a autentickou výpověď. Žánrově jde o koláž situací – rekonstrukcí vlastních zážitků.

Kde všude hrajete a s jakými reakcemi? Předpremiéru jsme měli v pražské MeetFactory, která se minulé léto stala naším druhým domovem. Bylo to spíš takové zkušební uvedení, dále jsme na inscenaci pracovali v prostoru bývalé protiletadlové základny nedaleko Budapešti. Tam se odehrála i premiéra. Paradoxně od té doby jsme maďarské představení o Maďarsku v Maďarsku nehráli. Původní záměr byl, abychom představení uváděli pod hlavičkou jednoho nezávislého produkčního domu především pro publikum ze středních škol, ale to se nakonec nezdařilo. Nicméně objeli jsme země, kde žije početná maďarská menšina, tedy Srbsko, Rumunsko a Slovensko. Zajímavé je, že v těchto oblastech lidé reagovali mnohem aktivněji a otevřeněji. Asi proto, že na rozdíl od zhýčkaných budapešťských intelektuálů jsou v Srbsku nebo v Rumunsku tato témata součástí každodenního života. V srbském Novém Sadu se po skončení jedné reprízy diskuze proměnila v jakési vyostřené politické fórum, kde si diváci navzájem spílali. To mě těšilo. Letos se chystáme znovu do Rumunska a na Ukrajinu, což bude v kontextu současné politické situace určitě zajímavé.

Jak vidíš současné maďarské divadlo? Je těžké odpovědět v krátkosti, protože maďarské divadlo je hodně rozmanité. Je třeba připomenout, že významná část maďarské divadelní produkce vzniká za hranicemi, tedy v Srbsku, v Rumunsku, na Slovensku a na Ukrajině. Mně osobně jsou tyto produkce bližší. Nicméně v posledních dvou měsících jsem zažila menší krizi, protože jsem vybírala představení na festival maďarskojazyčného divadla, který chystám v Praze na podzim tohoto roku. Viděla jsem asi čtyřicet představení ve dvou měsících a poslední týdny už mi inscenace začaly splývat. Maďarské divadlo je mnohem více založené na herectví a tíhne víc k zemitosti, prožívání a jevištnímu realismu. Ale samozřejmě se najdou výjimky, které pracují s obrazem, metaforou a nadsázkou jako například soubor Bély Pintéra nebo Mundruczův Proton. Ale není to běžné. Jednou jsem se snažila najít maďarský výraz pro slovo nadsázka. Marně, takové slovo v maďarštině neexistuje.

Lucie Němečková

ZUZANA ONUFRÁKOVÁ, dlouholetá herečka Činoherního studia Ústí nad Labem, je dnes důležitou součástí souboru Švandova divadla v Praze. Na královéhradeckém festivalu se představila v roli Ofélie v inscenaci Hamlet.

Dlouho jste působila v Činoherním studiu – co vám tamní angažmá dalo a co vzalo? V Činoherním studiu jsem byla pět divadelních sezon a pořád tvrdím, že to byla nejlepší škola po škole (po DAMU). Jako první láska, ta, co se povede :), která jenom dává, nic nebere a na kterou nikdy nezapomenete. První nezbytné - důležité zkušenosti pro další existování nejen v divadelním světě, ale i v osobním životě. První nesnesitelné trémy před premiérami, první improvizace, když vám kolega na jevišti povídá něco, co autor nenapsal atd., atd. O Činoheráku bych mohla povídat týden a stejně by ta běžná slova nevystihla nepopsatelné zážitky z baráku, kde se za pár šupů dělalo velké divadlo, kde rekvizitář udělal scénu na Vojcka jako studovaný scénograf, kde technici, osvětlovači, zvukaři i paní vrátné žili divadlem se stejným zápalem jako herci a kde neexistovala pracovní doba od do. Kde jsme lítali po baráku v teplácích, vařili si společné obědy a večeře a vedli neúnavné debaty o umění. Krásný intenzivní život v úžasné komunitě skvělých lidí se ale netočil jenom kolem divadla. Nynější umělecký šéf, Filip Nuckolls, dokonce zavedl turistický oddíl Batůžek a většinou v neděli se vyráželo na výlety po úchvatném okolí jinak ošklivého města, na toulky Českým středohořím. A pozor, vyvenčit se nechodilo jen s buřty, ale pokaždé taky s nějakým jiným zdejším patriotem, který nás svým odborným výkladem seznamoval se Sudety, tzv. „lesy kanců“… Je toho tolik! Na kterou inscenaci či roli z Činoheráku ráda vzpomínáte a proč? Na všechny! Měla jsem štěstí na krásné tituly a různorodé role. Náš umělecký tým se vždy snažil o to, abychom se vyhráli všichni, aby si každý prošel hlavní rolí i tou „nejmenší“ a abychom se popasovali i s takovou, která nám není tzv. na tělo. Vzpomenu ty, co mě teď napadly jako

ČINOHERÁK JAKO PRVNÍ LÁSKA, KTERÁ JENOM DÁVÁ

první: Nataša ze Tří sester, Anča z Jánošíka, Nelly z Uražených a ponížených, Nina z Racka, Sára ze Zatmění jazyků, Malá z Jak jsem se učila řídit a určitě musím vypíchnout postavu Zury, sebevražedné atentátnice - šáhidky z Nord Ostu. A proč ráda vzpomínám? A proč na všechny? Protože krom toho, že všechny role byly skutečně vzrušující, tak jsme taky pokaždé na inscenaci, potažmo postavě, pracovali jinak, hledali a zkoušeli jiné než běžné prostředky, což samozřejmě dělají vždycky všichni :), ale já teď popisuji své panenské herecké začátky, kdy se tvůrčí proces podobal řešení detektivního případu. Mimochodem, když jsme začali zkoušet Nord Ost, dostala jsem od režiséra Filipa Nuckollse nesnadný domácí úkol, a sice, ať se naučím první kapitolu, neboli súru z

Neděle 29. 6. 2014

HADRIÁN

Koránu, samozřejmě arabsky. Ještě že mě napadlo, že ve filmu Zoufalci (Jitky Rudolfové) si se mnou v jednom obraze zahrál arabský kolega, na kterého jsem si přes produkci sehnala kontakt. Domluvili jsme si sraz na jedné stanici metra a v nejbližším parčíku jsme na můj předpotopní diktafon nahrávali specifický chrochtající zpíváno–mluvený projev Ahmeda, s pomocí kterého jsem si pak ten arabský text přepsala foneticky, abych se ho mohla učit nejdřív jako básničku. Bezvadný pocit, když uděláte pro cokoliv vše, jak nejlépe dovedete. Žádná cizí pochvala se tomuto pocitu nevyrovná.

Proč jste se rozhodla jít do Prahy a proč právě do Švandova divadla? On se rozhodl Dodo Gombár, že mě vezme do Prahy. Poznali jsme se právě v Činoheráku při práci na Lorcově Bernardě Albě a asi po roce a půl mi zavolal s nabídkou angažmá do Švanďáku, kde on sám přijal od ředitele Dana Hrbka funkci uměleckého šéfa. A kromě mě oslovil v prvním náboru taky Peťku Hřebíčkovou a Filipa Čapka. Všechno bylo lákavé, zdejší soubor, nová posila, Dodo sám a samozřejmě touha po změně a poznání, ale nikdy jsem práci neměla na prvním místě a v Ústí jsem byla zamilovaná, šťastná, pracovně víc než spokojená. Zdálo se mi, že jsem v Činoheráku dva roky, ne pět let, že se mám pořád co učit než vyběhnu na nějakou velkou scénu. A hlavně jsem tušila, že už nikdy nikde nezažiju to, co v Činoheráku :) Rozhodovala jsem se zhruba dva měsíce. Strašné! Fakt jsem nevěděla co dělat. Byla jsem vděčná Dodovi i Danovi za jejich trpělivost, protože po celou tu dobu se někteří herci a herečky na volné noze sami hlásili o práci a oni čekali na moje vyjádření. Kromě tehdejšího přítele jsem pak o radu a názor poprosila taky svoji maminku, důvěrné přátele a nakonec Evu Salzmannovou, která spolu s Borisem Rösnerem byla nejlepším učitelem herectví na DAMU, jakého jsem mohla vyfasovat. Eva vyslechla můj dramatický monolog a pak se zeptala, jak dlouho jsi v Ústí? Pět let, odpověděla jsem. Co chceš slyšet víc? Jdi do Švanďáku, nazdar! Pokračování na str. 7

HADRIÁN

Neděle 29. 6. 2014

pokračování ze str. 6

Čekají nás zajímavé kousky, klasika, hry dosud neuvedené nebo psané přímo pro náš soubor a já se vždy těším na všechno, i na to překvapení, v čem budu nebo nebudu :) Zatím vím, že Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa budou otvírat v nové sezóně studiovou scénu.

V roli Ofélie ležíte na konci Hamleta delší dobu na podiu v hrobě. Na co v tenhle moment myslíte? Nejdřív, jestli je vidět, že dýchám. Pak se snažím odpočívat, protože tohle zatím neumím a nakonec se těším, až si ke mně přilehne brácha Laertes. Nebo spíš kolega Čapka :)

Mám pocit, že jste schopná zahrát na jevišti úplně vše. Je nějaká hranice, za kterou byste nešla, něco, co byste nezahrála ze strachu, ze studu…? Hranice si nevytyčuji ani v životě a ani u divadla se mi ještě nestalo, že bych dělala cokoliv proti své vůli. Už si pomalu zvykám, že i na jevišti je asi někdy nahota nezbytná. Jak Hamlet říká, parafrázuji, smyslem divadla (herectví) od počátku bylo a je, nastavovat světu zrcadlo. Ovšem k umění neodmyslitelně patří jistá estetičnost. Nemám ráda nahotu pro nahotu. Strach není parťák nikdy a v ničem a ten mi naštěstí nevelí. Stud je jiná kapitola, je to něco, co se ozve, když se cítíme nejistí, ale není na škodu. Když však máme být opravdu sebejistí, nebo aspoň tak působit, v hereckém smyslu předstírat, ale náš stud je přitom očividný, je to vždy nepříjemné, někdy až trapné. A to by se herci, potažmo pozorovateli – divákovi, nemělo stát. Takže kdybych se měla za něco, co dělám, stydět, nešla bych do toho.

Co vás čeká a na co se těšíte v příští sezoně?

NEDĚLE 29. 6.

11:00 Žižkovy sady / Capoeira – workshop brazilského bojového umění / VEM CAMARÁ CAPOEIRA Hradec Králové 90‘

13:00 Žižkovy sady / RC POHODA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové / D

14:00 Open Stan / VELKÝ UŠI / Kolonie, o.s. Praha 3 / 60' D 14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria /

15:00 Malé náměstí / DADA STŘELNICE / Daniela Klimešová Praha 6 / D

15:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / O VELIKÉM DRAKU / Divadlo Q10 Hradec Králové / 30' D

15:00 Žižkovy sady / DIVOKÉ RYTMY V DIVOKÉM TANCI / Hudebně taneční skupina Sueneé Praha / 60'

15:00 Žižkovy sady / KAVÁRNA RESPEKT / Respekt

17:00 Klub č.p. 4 / ĎÁBEL SPÍ V KŘÍŽI NA KOZÁCH / Spolek přátel Eliadovy knihovny (S.P.E.K., o.s.) Praha / 70'

Ofélie v Hamletovi

Co byste popřála Činoheráku do budoucna? Aby pořád byl, aby neutichla jeho smysluplná činnost a aby se stejnou vervou, vytrvalostí, radostí a beze strachu ze zahnívajícího a špatně nastaveného systému fungoval dál a stejně kvalitně jako doposud, než ho rozcupovali ti, kteří strach mají a lpí jen na penězích, ti, co o budoucnosti trvalých hodnot nebo dalších generací nepřemýšlí. Takže, ať má Činoherák nadhled. Co slyším, vidím, čtu a sama jsem před nedávnem zažila na lodi Tajemství bratří Formanů, zlikvidovaný soubor ukázkově předvádí, jak z nouze vytvořit ctnost. Není to sranda, ale jsou všichni perfektní! A děkuji za tu snahu, která je víc než motivační, nejenom jim, ale i všem lidem, kteří zadarmo pomáhají, jak se dá, protože tato snad jediná chlouba města Ústí nad Labem, jak výstižně prohlásila Ivana Chýlková, opravdu smysl má. A co byste popřála do budoucna Švanďáku? Aby se nebál, že dopadne jak Činoherák :)

Lucie Vojtíšková

17:00 Open Stan / JEDINEČNÁ PA.LE.ŤÁC.KÁ IMPROSHOW / Pa.Le.Ťác.I. Pardubice / 60'

18:00 Ulice / NA JEDNO PLIVNUTÍ / Filigrán Brno / 20'

19:00 Gočárovo schodiště / HRÁZ VĚČNOSTI / Bílé divadlo Ostrava - Poruba / 45' 19:00 Klub č.p.4 / KONTRABÁSNĚNÍ II / Tomáš Jireček Osík / 30'

19:00 Pivovarské náměstí / FLAMENCO AL ESTE V / Helena Plecháčková Pardubice / 75' 19:00 Velké náměstí / 2+1 JAM BAND / Koncert / 120'

20:00 Open Stan / VIKTORKA NA ŘÍPU / Volné sdružení umělců pro a za podpory Plzně 2015 / 60' V

20:00 Palác Komenium / S KŮŽÍ NA TRH / S kůží na trh Hradec Králové / 60'

22:00 Open Stan / TICHO DE BEIGE / Koncert / 60'

22:15 Atrium Radnice / DIVADLO VZPOMÍNEK: LÉTO, MOŘE, PLAVKY / APU/AD o.s.: Divadlo vzpomínek Praha 5 / 90'

22:15 Městská hudební síň / POLIBKY / Geisslers Hofcomoedianten Praha 1 / 70'

22:15 Pivovarské náměstí / KRVAVÝ TÝDEN NA DAGOBERSKÉM PANSTVÍ / Arte della Tlampač Ledenice / 75' 22:15 Žižkovy sady / ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU / Divadlo Tramtarie Olomouc / 90'

22:15 Žižkovy sady / OHŇOVÁ SHOW S BUBENÍKY / Hudebně taneční skupina Sueneé Praha / 45'

20:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / RECITÁL PÍSNIČKÁŘE ELIÁŠE JEŘÁBKA / Eliáš Jeřábek Hradec Králové / 60‘

23:00 Open Stan / CITY SURFER DJS / DJ set / 160'

22:00 Náplavka (Eliščino nábřeží u Café Náplavky) / HEDONÉ - SITE-SPECIFIC PROJECT / Divadlo na cucky Olomouc / 120'

23:30 Městská hudební síň - kaple / ANTEZ (FR) / Koncert / 40'

21:30 Autobuf / HRAJEME ZA 3,50,- / Divadlo Bufet, o.s. Praha / V

23:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / V MELOUNOVÉM CUKRU / Divadlo Q10 Hradec Králové 90‘

HRAJEME

Neděle 29. 6. 2014

NEDĚLE 29. ČERVNA

PONDĚLÍ 30. ČERVNA

Divadlo DRAK (studio) – 10:00 ANEŽKA CHCE TANČIT Divadlo Minor Praha – CZ

Divadlo DRAK – 10:00 VOLNÁ PROHLÍDKA LABYRINTU DIVADLA DRAK Divadlo DRAK Hradec Králové – CZ

Studio Beseda – 16:00 WHITE COFFEE Lakmusz Csoport / Divadlo Unlimited – H, RO, CZ

Divadlo DRAK (studio) – 18:00 PLANET EGG PUPPET CINEMA – IL

Hlavní scéna – 19:00 MARIE ANTOINETTA Městské divadlo Kladno – CZ

Divadlo DRAK – 19:30 KONEC VŠEHO, CO BYLO Divadlo NIE – CZ, N

Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 LA PUTYKA Cirk La Putyka Praha – CZ

KONCERTY NEDĚLE 29. ČERVNA Romská skupina TERNE ČHAVE

HADRIÁN

Studio Beseda – 16:00 KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? Městská divadla pražská Praha – CZ

DRAČÍ LABYRINT A JEHO DIVADELNÍ SIMULÁTOR

Iluze

Zajímá vás loutkové divadlo a chcete se ponořit ještě hlouběji do jeho tajů? V pondělí 30. června od 10:00 hod. budete mít skutečně jedinečnou možnost dozvědět se to, co možná ještě nevíte! Studio Labyrint při Divadle DRAK vám v dopoledních hodinách nabídne volné (v případě vašeho zájmu i komentované) prohlídky jeho expozičních prostor. Unikátní výstavy vás nejenom seznámí s tvorbou a poetikou několika etap této světově proslulé scény, ale nabídnou vám také interaktivní náhled do práce jednotlivých divadelních odvět- Hlavní scéna – 19:00 ví: režie, scénografie či jevištní techniky. Budete si je na několika ILUZE divadelních simulátorech moci vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud Slovenské národní divadlo Bratislava – SK budete dostatečně zvídaví, dozvíte se i něco o základních divadelních principech nebo o jevištní metafoře. Neváhejte tedy a zítra PŘ E DNO STN Í ZAJIŠTĚ NÍ v 10:00 hod. si udělejte volno! A vezměte s sebou klidně i babičku! VSTUPENEK -ksyKdo se bojí Virginie Woolfové?

NA FESTIVAL 2015!!!

S předplatným už příští rok festivalové hity nepropásnete!

Předplatitelé Klicperova divadla totiž mají od příští sezony nárok na přednostní výměnu festivalových abonentních kuponů. S prodejem předplatného začíná divadlo 25. srpna.

PONDĚLÍ 30. ČERVNA

LACO DECZI & CELULA NEW YORK LACO DECZI

KONTROVERZNÍ HRA S FENOMENÁLNÍM ÚSPĚCHEM

Zítra se ve Studiu Beseda odehraje jedno z posledních představení letošního festivalu. V 16:00 hod. zde vystoupí soubor Městských divadel pražských s inscenací jednoho z nejpozoruhodnějších textů, které americká dramatika druhé poloviny dvacátého století dala světu, inscenací hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové v režii uměleckého šéfa souboru Petra Svojtky. Hra byla ve své době velmi kontroverzní a i přes značné problémy s cenzurou měla fenomenální divácký úspěch. V inscenaci uvidíte Veroniku Gajerovou, Aleše Procházku, Veroniku Kubařovou a Viktora Dvořáka.

Podrobnosti najdete již brzy na www.klicperovodivadlo.cz

KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:

HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.