HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .
VLADIMÍR MORÁVEK a Klicperovo divadlo a Hradec Králové... Co k tomu dodávat? Byl v Klicperově divadle deset roků uměleckým chefem, příští rok to bude deset let, co už je zas na Provázku. Pořád se do Hradce z Brna vrací. A rád! (A mimochodem, Hadrián s ním přinesl úplně první titulní rozhovor v roce 2000. Dělal ho tenkrát Z.A.Tichý - byli spolu s Morávkem na vojně…)
2014
K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 22 . č e rv n a 2 01 4 - č . 2
Jaký byl tvůj úplně první festival? Cos na něm všechno zažil? To už bude drahně let. Pavla Tomicová pořád trvala na tom, abychom se jeli koupat – divadlo že počká. Tak jsem tenkrát
V listu najdete:
Str. 2 – Miroslav Petříček: Existenciální laboratoře
Str. 4 – Coming out aneb tvůrci P.Š.T.! odkrývají své dětské idoly
Str. 5 – Ondřej Cihlář: Člověk by se neměl bát riskovat Str. 6 – Glosárium
Str. 7 – Open Air
Str. 7 – Jsem FAGI
KRÁLOVÉHRADECKÝ DIVADELNÍ SLUNOVRAT
Letní slunovrat a zahájení XX. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů – dvě magické události ze soboty 21. června, kterým se ve sledu včerejšího dění jen stěží hledá rovnocenná konkurence. Jistou šanci měli ještě fotbalisté Íránu, ale Messi byl v první minutě nastavení jiného názoru a svou pumelicí spasil argentinský team. Pokud jste včera narazili někde v parcích či lesích na vyznavače slunovratné tradice, tak jste je docela klidně mohli považovat za perf ormer y skotačící v rámci divadelního festivalu. Od jednoho rituálu k druhému není až tak
CO NEMOŽNÉ MOHLO BY BÝTI JEŠTĚ MOŽNÉ
moc představení nezažil, ale koupání ano a ležení v trávě a dívání se do nebes – joj! Zdálo se mi tenkrát, že jest to políbený kilometr zeminy – toto hradecké území. A na který z těch uplynulých ročníků nejraději vzpomínáš? A proč? Nejsem dobrý vzpomínač. Neuměl bych daleko, záměna je snadná. Při slunovratu se na počest slunečním božstvům (a jako pocta vrcholícímu Slunci) zapalují o půlnoci obrovské ohně. Lidé skáčou přes plameny, do vzduchu vyhazují hořící pometla pro zastrašení zlých sil a tančí kolem ohně ozdobeni bylinkami. Žehnají přitom Matce Zemi, domácímu dobytku a polím – na ně druhý den rozhazují zbylý popel z ohňů. A pokud jste v noci ze soboty na neděli potkali v Hradci Králové někoho z Lotyšska, tak už vaše zmatení muselo být dokonalé. V Lotyšsku totiž při oslavách slunovratu nesmí jít nikdo spát, aby nezmeškal východ slunce. A ráno mají muži naskákat do nejbližšího jezera či řeky. Nebo-li: Lotyš slavící letní slunovrat vykazuje téměř totožné příznaky jako běžný návštěvník divadelního festivalu.
označit hezčí a blbější ročník. Tenkrát, jak hráli jsme Višňový sad na jevišti o půlku menším, než předpisovalo jeviště Vinohrad, Dáša Havlová s Viktorem Preissem naráželi o stěny, i tak to dělali něžně – jako by to snad byl nejdůležitější dům na světě – to Klicperovo divadlo - tak to bylo Pokračování na str. 3
Letní slunovrat a divadelní festival… První z nich je svátkem oslavujícím sílu Slunce, bez kterého by život na Zemi nebyl možný. Festival je oslavou Divadla – bez něho by sice život na Zemi pravděpodobně možný byl, ale zato by byl mnohem, mnohem nudnější. Pokud jste včera nestihli zahájení festivalu pořádně oslavit, nezoufejte – na rozdíl od letního slunovratu, na který si musíte počkat další rok (pokud se tedy nevydáte na jižní polokouli, kde ho dostihnete dříve), můžete divadelně–slavící deficit dohnat. Máte na to ještě 9 dní a nocí, které jsou v tuto dobu a na tomto místě pořádně dlouhé.
2
Někdy po polovině osmdesátých let Petr Placák v jedné své básni napsal: „Ve stojaté vodě / našich dnů / probíráš se tím / hloupým neřádem / a snažíš se něco vykřesat / oživit...“ Onu dobu, která trvala dvě desetiletí a sama se nazvala normalizací, shrnul o pár let předtím Vít Kremlička stručným čtyřverším: „Je štěstím / v naší zemi žít / a neštěstím / to štěstí mít.“ Oba vyjadřují stejný pocit a oba stejným způsobem: popisují situaci a současně vystihují atmosféru. A je dobré si uvědomit, že to není jedno a totéž a proč to není jedno a totéž: do situace jsme, řečeno slovníkem existencialistů, vrženi, zatímco to, co se označuje jako atmosféra či nálada, je reakce na faktický stav věcí, která má mnohem hlubší kořeny, a proto je téměř nezvažitelná. Je to spíše cosi jako naladění, zabarvení žitého času, někdy i neurčité očekávání něčeho, co je teprve na příchodu a nějak „visí ve vzduchu“. Jenže ať už tenkrát uprostřed stojaté vody viselo ve vzduchu cokoli, duch doby
vydává svědectví tím, že je schopen dát holé fakticitě výraz, projevit ji. Nikoli proto, aby ji popsal, nýbrž proto, aby z ní a v odpovědi na ni vykřesal nějaký smysl. A takto dosvědčil svou svobodu vůči takzvaným poměrům. Cílem tu nebylo vytvořit nějaké dílo, nýbrž neustále dotvrzovat elementární lidskou schopnost tvořit. A ukázalo se dvojí: tvorba je jenom tam, kde je spon-
EXISTENCIÁLNÍ LABORATOŘE Miroslav Petříček:
taneita jako její podstatná (ač nikoli dostačující) podmínka, a je také a právě tam, kde v sobě člověk objeví spontaneitu, protože je v ní omezován – a situací je ke spontaneitě téměř dovlečen. Je možné, že právě tato zkušenost, třebaže jen ve formě pocitu, byla zárodkem oné zvláštní atmosféry, jež byla pro onu
Inscenace režiséra Josefa Krofty Pastýřka putující k dubnu – Studio Beseda. Foto: Josef Ptáček
se této zemi stále nějak ostražitě vyhýbal, snad proto, že mu v cestě stálo rezignované přijetí okupace jako holého faktu a stálost dočasnosti jako pevná hráz. Projevoval-li se zde přesto nějaký duch, pak jen ve své bezduchosti, a bylo lépe se mu vyhnout. Odtud běžný způsob, jak jej ve zkratce pojmenovat, z něhož se však opakováním stalo právě tak bezduché klišé: atmosféra byla, říká se, přízračná či stísněná a nebyla-li doba hned zabarvena do černa, bylo to proto, že byla odpudivě šedivá. To je však banalita, která není ani pravdivá, ani nepravdivá. Protože, jak již řečeno, stav věcí a naladění jsou (anebo mohou být) dvě různé věci: záleží na tom, jak se kdo s daným stavem věcí pokouší vyrovnat, například snaží-li se z něho cosi vykřesat či vnímat neštěstí jako podivnou příležitost k nešťastnému štěstí. Vlastně nešlo o nic jiného – než svědčit. Nikoli nezúčastněně a z odstupu, nýbrž v sobě samém objevit svědka, který
Neděle 22. 6. 2014
HADRIÁN
Nešlo o dílo, proto improvizace, performance, dočasné výstavy na dvorcích, divadla v klubech, koncerty v hospodách. Živé umění. Spontaneita z nezbytí, zvláštní stav svobody, kdy nezbývá než být svoboden. Byla to životní zkušenost vlastně zprvu vynucená a poté vyvzdorovaná, ale právě proto se sklepy staly zvláštní existenciální laboratoří, v níž osoba experimentující byla totožná s osobou pokusnou. Právě to je však sama dřeň svědectví, protože, jak kdysi napsal Paul Celan „Niemand zeugt für den Zeugen“, jedinou zárukou pravosti svědectví je svědek. A je jím až ve chvíli, kdy se mírou jeho jednání stává jeho pocit, který v odpovědi na situaci vyjadřuje.
Možná v tom bylo i cosi z kultu autenticity let šedesátých, ale důraz teď spočíval jinde, protože především tu v pozadí byla jiná zkušenost času. Nešlo o trvalost díla, šlo o tento okamžik, tuto souhru náhod, o čas, který umožňuje setkávání zdánlivě neslučitelného, o čas, který není rozložen do horizontální linie mezi pamětí a nadějí. Doba byla trvale dočasná, což znamenalo, že oficiálně byla bez minulosti (vlastně se vyžadovalo, aby se jí všichni, kdo ji prožili, písemně zřekli), a vylučovala jinou budoucnost než takovou, jež se nebude lišit od přítomnosti. Odpovědí na tuto historickou ahistoričnost mohl být stejně tak pocit deprimující bezvýchodnosti, jako paradoxní vědomí, že pouze přítomnost má budoucnost. Život je improvizace, improvizace je spontánní tvorba. Lhostejno, zda je vynucená či záměrná, je svobodou. A svoboda spočívá v pocitu, že jsem svoboden – jiné kritérium ani jinou definici nemá.
dobu příznačná, jakkoli jí chybělo to podstatné – nebyla ničím obecným. Byla vlastně věcí volby a cítili ji pouze ti, kdo ji svým životem tvořili. Tak jako na západ od našich hranic a za oceánem vznikaly v garážích nadšenců první počítače, tady se zrodilo cosi, co by v hrubé analogii mohlo být nazváno garážovou (viz kapela Garáž) či dokonce sklepní (divadelní skupina Sklep, anebo antologie poezie druhého undergroundu nazvaná U nás ve sklepě).
Ano, bylo neštěstím to štěstí mít, avšak ti, které to potkalo a kdo se rozhodli pro toto neštěstí, vykřesali odtud něco, co slovu „autenticita“ teprve dává jeho skutečnou váhu, totiž poznání, že život je nešťastně šťastná hra. Musíme vsadit buď na lichou anebo sudou, červenou anebo černou, ale nikdy se nedozvíme, zda jsme vyhráli či prohráli.
(Ukázka z knihy Divadelní osmdesátky a Studio Beseda)
Festival Divadlo evropských regionů je mj. příležitostí k připomenutí 1. a 2. pracovního setkání studiových divadel, která se uskutečnila v letech 1981 a 1983 ve Studiu Beseda. Jejich účastníci se po letech vrátí do Hradce Králové i do Besedy, kde bude v pondělí 23. června od 9:30 hod. poprvé představena kniha Divadelní osmdesátky a Studio Beseda. Kromě Miloslava Klímy se na ní autorsky podíleli Marie Boková, Jan Císař, Jan Dvořák, Miroslav Krobot, Josef Krofta, Jaroslav Malina, Petr Matásek, Bohumil Nekolný, Miroslav Petříček a Věra Ptáčková; jejím editorem je Jan Dvořák. Atmosféru legendárního Studia Beseda připomenou fotografie Josefa Ptáčka. „Všechny fotografie v publikaci pocházejí z jeho dílny,“ říká Miloslav Klíma. „Nebyl jen někým, kdo dokumentuje, ale účastnil se debat realizačních týmů, směřoval svůj aparát zevnitř u vědomí mnoha souvislostí.“ Knihu vydalo nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze.
HADRIÁN
Neděle 22. 6. 2014
3
pokračování ze str. 1
hezké. Tenkrát, jak jsem viděl všechna ta Fedotovova představení. Jak přijel Václav Havel a na dvorečku díval se, jak mu Lipus parádně vystřihnul jeho chlapeckou poezii. Jak jsme s Provázkem hráli po tři roky po sobě v Orlovně Perverzi v Čechách – kvůli tomu z ní udělali kolbiště divadelní avantgardy – to bylo možná ještě hezčí...
Čím je podle tebe festival evropských regionů výjimečný? Že lidé jsou tam šťastní – nedívají se pořád úkosem.
Příští rok to bude dvacet let, cos v Hradci hostoval poprvé. Jak probíhalo tvoje namlouvání s Klicperovým divadlem? Hezky. Přijel jsem do Hradce a trolejbus voněl a pan vrátný dal mi klíče od bytu – bylo to v tom domě, co jsou dílny, odemkl jsem svůj pokoj a tam byly nějaké boty – chlapské boty uprostřed místnosti – vyděsily mě k smrti – smrděly jak čert – hned jsem zas zabouch, šel spát na hotel – z okýnka toho hotelu koukal na Hradec a připadal mi bílý a vlahý. Hned druhý den mi volal pan ředitel Zeman, že to byl omyl – ty boty, že tam nechal Ouředník a hotel, že mi divadlo zaplatí. Tak mně to zaimponovalo – jak někdo uměl řešit problémy, i když je nezavinil – zůstal jsem tam pak drahně let. Ale vlastně napořád. Až někdy na nějakém soudu Věčnosti bude se vyslovovat jméno Hradec Králové, vstanu a řeknu – smekněte všici, pánové! Ale nechal už bych vzpomínky být.
Čím ti Klicperovo divadlo a Hradec nejvíc zaimponovaly? A proč se sem neustále a rád vracíš? Že tam tak nějak vzduch voní Evropou. Že to ten Gočár dokázal – vnutit drobenkové krajině průzračnost a vznešenost. Je to tam všecko milé a čistotné, laskavé a vzpíná se – evropské město. A uvnitř toho divadla pamatuju to úplně stejně. Že tam všichni vedeni touhou udělat něco, co nešlo, měli křídla. A k tomu dobrou náladu a smysl pro hygienu.
Spolu s panem ředitelem Zemanem jste vytvořili takřka manažersko–umělecký tým snů, který stál u zrodu tzv. Hradeckého zázraku. Jakým způsobem tahle vaše dvojka pracovala, respektovala se, vzájemně se obohacovala, hádala se... Bylo smutno začasto, častěji ale hezky. Neboť se jeden o druhého mohl opřít, tak se i opíral. A kdyby Petr Jeništa nechtěl, abych si vybral, koho budu mít víc rád – nenašel bych myslím důvod měnit cokoliv. Trochu byl táta a trochu brácha. Já pak byl trochu bratr jeho, trochu syn. Tu a tam mejdan, tu a tam chlapecké výtržnosti, tu a tam špinavé skleničky pod stolem, neumyté nádobí – měl mi co vyčítat – ten
Václav Havel na Havlově dvorečku při představení Zpěvy šílence nejlepší divadelní ředitel zširoka daleka – nevyčítal nikdy. Pozval mě místo toho na oběd.
Za deset let tvého šéfování vzniklo několik skvělých projektů: Noci antilop, Bůh ochraňuj W.S., Velká tavba, Čechov Čechům, Jiný kafe, Jitřní Yamaho, Mefisto se dívá... Který z nich je pro tebe dodnes osobně nejdůležitější? Noci Antilop - že to bylo tenkrát úplně první vzedmutí. Když jsme to vyslovili - že to bude - takové samozřejmě hned byly nálady, že jest to blbost a protivnost a neuváženost a krkolomnost - a tenkrát pan ředitel Zeman byl zas skvěle na svém místě, řekl, já tomu věřím - a šlo se do toho. No a pak jsme v tom projektování už nezastavili se. Pořád zkoumali hranice, co nemožné mohlo by býti ještě možné… Když jsi byl v Hradci, mluvil jsi často o Provázku a dával jsi nám ho za příklad. Teď jsi zas na Provázku a mluvíváš pro změnu o Hradci. Tak kde je tvůj divadelní ideál? Tam, kde to jde - věřit a nebát se a nekrást a být silný pro ty, které má jeden rád.
Příští rok to bude už deset let, cos odešel z Hradce a zároveň deset, co ses vrátil do Brna. Jakou cestu jsi za tu dobu ušel? Jak moc se změnil Vladimír Morávek a jeho divadelní sny? To jsou otázky – panečku. Huberta Krejčího na vás, aby vás porazítkoval! Šel Morávek, věřil, bál se, uviděl, ucítil, nasmál se, dohledal. Ohromen zíral, šťastný byl, dotknul se, miloval, nenašel. Zahradil, zatoužil, zaplakal, poztrácel. Bál se snad – ocenil, kecal moc, pískal si – zaplatil. Paráda to byla – tak. Co se ti ze všech tvých snů podařilo na Provázku realizovat a co tě ještě čeká? Nejnovější projekt Provázku se bude jmenovat Smějící se bestie – a bude zas o náro-
du, co má úzkost v srdci – v rámci toho Pitínský uvede Švejka a Anička Petrželková Fidlovačku a já Kunderu snad, Huberta Krejčího zcela jistě, možná Trošku. Podařilo se, co šlo – pyšný jsem jak tatínek v porodnici, když kouká na mameluka úplně červeného, řvoucího, s úděsem – srdce mu přitom bije láskou. Teď, když jsme pro nějakou knihu skládali za sebe fotky z poslední sezóny - jmenovala se Duha v Brně – a já to zas viděl – jak nehorázně protančili jsme se šíráním – byl jsem hrd a vyznamenán. Vždy znovu a znovu nějakým zázrakem sejdou se poblíž mě lidé, kteří umí pro slovo básníkovo vyzvat svět na souboj. A chcípnout u toho a ukázat a odpustit sudu a nebát se a projevit. Příští rok v Národním divadle Praha pak chystám divočinu – podle legendárního představení Ariany Mnouchkiny to bude, názvem je to 1789 aneb Dokonalé štěstí – a bude to freska o revoluci, co se zřítila do noci a pro ty účely jest nám dovoleno ve Zlaté kapličce zažít věci, které se tam nejspíš dotud neudály – hrát různě po lóžích a na stropě a zavěšeni v hledišti – vichřiční být a revoluční. Celý kus Provázku v tom vystoupí a Petr Oslzlý – David Smečka k tomu napíše muziku. A Vláďa Polívka tam bude – na toho se těším jak na MDŽ. A pak hned do Stavovského divadla mě to povede – tam pro změnu zatoužilo vedení po Kouzelné flétně – tak si teď po nocích hraju na flétničku – dala mi ji máma, když jsem byl malý – abych se nebál, kdyby zas stíny klepaly. Čili si v posledku dost často pískám... A ještě Malého prince chystám. To pro změnu pro Laternu magiku. Malý chlapec ptá se furt po smyslu všeho – hvězdy lítají a letadla padají a lišky mluví a nebe má Tajemství, že z toho jednomu běží po zádech mráz. Lucie Němečková
4
C O M I N G O U T A N E B T V Ů R C I P. Š . T. ! O D K R Ý VA J Í S V É D Ě T S K É I D O LY
Hrají o dětských bavičích; o Jedličkovi, Štěpánce a Dádě, o showbyznysu pro děti, o dětství jako noční můře... Ale jaké byly jejich skutečné idoly a nejoblíbenější pořady, když byli ještě sami dětmi? Odpovídají tvůrci inscenace post šokové terapie P.Š.T.! aneb Pohádkáři:
VLADIMÍR HAUSER (hraje Kameramana): My neměli televizi, poslouchal jsem v neděli pohádku a po večerech Hajaju a jako malej nebyl zatíženej idolama. A tak šel čas, četly se knížky a z nich vyskočil Vinnetou - že by idol? To byli s Oldou Shaterhandem super baviči. A bacha, blíží se puberta a s ní Beatles!... to byl krásnej čas bez TV! ROBERT MIKLUŠ (hraje Strýčka Jedličku): Můj dětský idol byla má babička Cecilie, která mě vždycky chystala snídani k pohádkám. Líbil se mi pořad Studio Kamarád (kabaret). Neopovrhl jsem ale ani Disneyovkama...pak samozřejmě Štěpánka, Hložek, Rosák – (Magion a Vega). Proč? Protože jsem se s nimi cítil v bezpečí... Nejvíc jsem se bál u české studiové pohádky z prostředí Japonska se jménem Jamamba!
ZUZANA MĚŘÍNSKÁ (inspice): Moje bylo Studio rosa s Janem Rosákem, ale můj idol byl Muf – supermuf.
Neděle 22. 6. 2014
IVANA HLOUŽKOVÁ (hraje Štěpánku): Nezbývá, než se přiznat! Jsem generace vychovaná na pohádkách Štěpánky, a proto jsem ji bezmezně milovala. Ano, mým idolem byla PAMPELIŠKA ŠTĚPÁNKY HANIČINCOVÉ :-)
MARIO BUZZI (hudba): Idol: Curro Jimènez Oblíbený pořad: Velká vlastenecká válka Bavič: Muf ze Studia Kamarád Bo to bylo tenkrát všecko v telce, Curro byl sekáč, Rusi borci a Muf? Kdo by neměl Mufa rád?! A jináč to vlastně mělo ten underground, neboli spodek, neboli: eh la bas, což zpíval na desce mých rodičů Paul Barbarin a my jsme na to trsali s mým idolem, bavičem i seriálem: Zdišenkou Kvapilovou. Do toho si pro mne v noci často přiletěl drak s červenou blikačkou, což bylo od něj rytířské a já se vždy stihnul ukrýt do hromady hraček, kterou jsem tedy v reálu neměl, ale ve snu... a on pak zas odletěl, a proto jsem dodnes tady. Přilétal ten drak vždy od Čelechovic a později ho v horečkách zastoupila Morana, s rudýma očima a ta létala ze stejné strany, tedy z východu a od těch dob si myslím, že sever není tak nebezpečný, jak se všeobecně soudí. A ty horečky tenkrát... GABRIELA ŠTEFANOVÁ (hraje Dádu): Vzhledem k tomu, že jako dítě jsem nejraději trávila čas venku s kamarády, fenomén dětských bavičů mě naštěstí minul. Mými hrdiny, pokud se to dá tak říci, byli indiáni, protože jezdili na koni, Rychlonožka, protože byl srandovní a Majka z Gurunu, protože byla mimozemšťanka, svítily jí oči a uměla létat. :-)
ANNA DUCHAŇOVÁ (hraje Žížalu): Mojí láskou byl plavčík Dick ze seriálu Dva roky prázdnin. Milovala jsem tu scénu u kormidla, jak se málem utopil, když zachraňoval loď v bouři. Představovala jsem si, že ho osušuju a léčím, a až se zotaví, tak mu daruju karabinku na klíče s průhlednou zelenou spirálkou. A já budu mít růžovou a budeme nejhezčí dvojka.
JAN KOLAŘÍK (hraje Režiséra): Na televizi jsem se jako děcko moc nedíval (kromě naší hokejové repre) a spíš jsem četl. Takže mým hrdinou byl knižní Viking Vike, starej Klapzuba, princ Bajaja, Horymír s Šemíkem, Abú Kír a Abú Sír a postavy z verneovek. ANNA PETRŽELKOVÁ (režisérka): Malý televizní kabaret, protože byli jako ze Čtyřlístku a nikdo na nás nežvatlal.
HADRIÁN
DITA KAPLANOVÁ (hraje televizní Dramaturgyni): Idolem i bavičem byl jednoznačně můj táta. Vypadal jak „komboj“ z amerických filmů a velmi nás, zvlášť mámu, bavil, když celému domu opravoval anténu, aby se děti mohly dívat na svůj oblíbený seriál, pouze nám doma televize stále zrnila...
KATEŘINA JEBAVÁ (hraje televizní Dramaturgyni): Na nejoblíbenějšího baviče si nějak nemůžu vzpomenout, ale nejintenzivnější vzpomínku mám na medvídky od Kolína, který jsem ke konci vždycky oplakala ze soucitu s Malým, kterýmu Velkej vždycky něco vyvedl. A ještě si vybavuju nedělní dopolední Svět komiků – tam se pouštěly starý grotesky, takže moji nejoblíbenější baviči byli vlastně Charlie Chaplin, Buster Keaton a Laurel s Hardym. TOMÁŠ SÝKORA (hraje čertíka Bertíka): Stařičký kotoučový magnetofon, na který jsem si rychlopřehráváním přeskakoval Wericha, Suchého, abych se dostal k Šimkovi a Grossmanovi a jejich Návštěvním dnům. To je celé moje dětství!
MILAN HOLENDA (hraje Prasátko): Dětský idol jednoznačně Batman. Pořad Kuřátka, Večerníček (hlavně krkonošský) a časopis Čtyřlístek. Oblíbeného baviče jsem asi neměl. Možná Rosáka, když ještě dělal Studio rosa. Ale to už je dávno :-) SIMONA PETRŮ (autorka): V dětství jsem byla hrdým majitelem všech komiksů s Rychlými šípy. A přestože se v Tam-Tamu píše, že jsem se chytla špatné party Stínadel, stále se mi někdy zdává o mých dětských hrdinech. Chlapcích, co neřekli nikdy sprostého slova a běhat umí jako sloní mládě. Haha Bimbi.
LUCIE NĚMEČKOVÁ (dramaturgyně) Jedlička i Dáda mě minuli. Ze Štěpánky jsem měla nejradši Bertíka. Milovala jsem pohádky v neděli po obědě. Když vysílalo Studio Brno, přišlo zklamání. Bylo mi tenkrát jedno, jestli tam hraje Donutil, Maděrič nebo Pecha, jen když tam byl TEN mladík. Že se jmenoval Vladimír Hauser a že se mu říká Láry, jsem se dozvěděla, až když jsem přišla na Provázek. Poznala jsem ho bezpečně. Od té doby se vůbec nezměnil. Zůstal mým idolem dodnes. Připravila Lucie Němečková
HADRIÁN
Neděle 22. 6. 2014
Má rád Čechy se vším všudy, i s tím, co je tady špatně. Režíruje, je autorem, spoluautorem a dramaturgem mnoha představení, moderuje svoji talkshow Snídejte šampaňské a v minulém století ještě coby student gymnázia Nad Alejí položil se svými spolužáky základ dnes populárního, oceňovaného a milovaného divadelního uskupení VOSTO5. S ONDŘEJEM CIHLÁŘEM o vývoji, ochotě a odvaze zkoušet něco nového.
Už několik let s úspěchem hrajete akční historickou fikci Pérák – Na jméně nezáleží. Rozhodují činy!, která se vrací k zákulisí příprav atentátu na Heydricha. Inscenace Dechovka zase ukazuje nelichotivé kapitoly z naší novodobé historie a neschopnost vyrovnat se s otázkou kolektivní viny a odplaty. Slzy ošlehaných mužů, které uvedete dnes v Hradci, zpracovávají hrdinnou ságu českého lyžování a vlastenectví. Proč VOSTO5ka čerpá náměty z minulosti? Podstata je v přítomnosti. Slzy ošlehaných mužů jsou spíš než vzpomínkou na to, co byli lidé v rámci vlastenectví ochotni riskovat, otázkou, jestli by toho ještě dneska byl někdo schopen. A kvůli čemu? A jestli se to dnes už nezdá spíš směšné a zbytečné. Přitom řada těch hrdinských činů opravdu hodně znamenala a já jich mnoho obdivuji. Ale v současnosti se mi zdá, že národnostní otázky dnes situaci už spíš komplikují. Třeba jedním z nejdojemnějších zážitků letošní olympiády v Rusku byla pro mě situace, kdy se jednomu ruskému běžci zlomila lyže a on pokračoval v závodě dál. Při sjezdech neustále padal, ale nevzdal to a trpěl. Na záběrech byl vidět i servisman, který se ho snažil dohnat s náhradní lyží, což se mu podařilo skoro až před cílem. Později se ukázalo, že je to člen kanadské reprezentace – tedy soupeř. To by nacionalista neudělal.
Jak vznikly Slzy ošlehaných mužů? A stalo se v průběhu zkoušení něco, co tě překvapilo? O velikonocích 2013 mě oslovili majitelé Hančovy boudy, jestli by VOSTO5 nevystoupila s nějakou produkcí u příležitosti výročí 100 let od tragické smrti Hanče a Vrbaty. Z VOSTO5ky ale každý něco měl a nebylo možné cokoliv připravit. Rozhodl jsem se plánovanou akci nezrušit a připravil jsem si interaktivní divadelní přednášku o celé události. Zrealizoval jsem ji s obrazem z dávného představení Sněžka a za doprovodu hudebníků z kapely Johannes Benz, kteří skvěle reagovali na dramatické okamžiky. Tím to začalo. A překvapilo mě, jak to narostlo. Původně se to mělo vejít do osobního auta a teď se to skoro nevejde do dodávky (smích).
Vrátili jste se po dvou velkých autorských inscenacích k menší divadelní formě a k loutkám... Pravda je taková, že s loutkami se v Slzách nakonec hraje mnohem méně, než jsme plánovali. Ale rádi bychom to představení hráli taky v nedivadelních prostorách – jako zapomenutí ochotníci hráli v hospodách, my ho chceme hrát v jídelnách po večeři pro studenty na lyžácích a rekreacích. Je ale otázka, podaří-li se nám vůbec s nějakými chataři domluvit. Rádi bychom v zimě naložili kulisy na rolbu a vydali se s nimi do svahu.
ČLOVĚK BY SE NEMĚL BÁT RISKOVAT
Říkal jsi, že vám někteří diváci vyčítají, že je to „ochotnický a naivní“. Já jsem četla, že tímto představením vzdáváte právě ochotnictví hold. Někdo tomu rozumí a baví se a někdo říká, že je to krok zpět. Někteří diváci jsou na nás zvyklí z Kabaretů, kde je to „co věta to fór“. Pro nás je ale zajímavé pokračovat i v jiných liniích a pozo-
rujeme přijetí diváků. Já si myslím, že člověk by měl vsadit na nejistotu. Neměl by sice dělat něco, na co se nehodí, ale neměl by ani přestat experimentovat.
S čím jsi jako režisér pracoval, když jste „lyžařskou“ inscenaci připravovali? Věčná otázka je, jestli má být obraz nudy nudný a obraz ochotnictví tedy ochotnický. Ochotníci často nevykazují prvotřídní kvality, ale ta není v ochotnickém divadle to nejdůležitější. Důležitý je zájem tvůrců a jejich potřeba to dělat, a pokud vzbuzují i zájem publika, pak je to ještě lepší, protože bez diváků nemá divadlo žádný smysl. Ochotnictví je občanská aktivita a přináší spoustu zajímavých věcí. Diváci se jdou podívat na kamarády, užijí si, že se v jejich obci něco děje. Navíc ani my povětšinou nejsme herci. Já jsem ochotnická představení jako dítě každé léto hltal. A letos se nám podařilo domluvit, že na letní scéně ochotníků v Týně nad Vltavou, kde mají otáčivé hlediště, zahrajeme náš Karavan Evropa – všechny vás tam zvu: bude to 29. a 30. srpna s možností přespání ve stanech, výlety na kolech… atp. Z toho mám radost. Splní se mi můj dětský sen. Co máš rád na životě a není to v divadle? A co máš rád na divadle a není to v životě? Někomu se může zdát, že život a divadlo jsou daleko od sebe. Záměr našeho dřívějšího Divadelního Stand´artu – divadle ve starém vojenském stanu – byl mimo jiné i v tom, přiblížit divadlo lidem, kteří do divadla nechodí, protože ho považují za příliš intelektuální, nezajímavé nebo trapné. Chtěli jsme ukázat, že divadlo může být běžnou součástí dne, žádný „svátek“.
5
Nechtěli jsme dělat ukřičené pouliční divadlo, ale divadlo, jehož součást je i hospoda a tančírna.
Ve vašich inscenacích hrají ženy spíš vedlejší roli. Příběh bývá postaven na mužských postavách a jejich činech. Je to záměr nebo mi to jen tak připadá? Určitě to není záměr. Je to spíš zvláštní evoluční důsledek vývoje skupiny VOSTO5, která bez žen v hlavních rolích nutně musí směřovat k vyhynutí (smích). Tvořili soubor vždycky jenom muži? Právě že ne. V úplně rané fázi VOSTO5ky, ještě na gymplu, s námi tvořilo několik skvělých holek.
Ty pak ale odešly studovat do Ameriky. Já, David Kašpar a Petr Prokop jsme šli na DAMU a pokračovali dál ve společné tvorbě. Když jsme v roce 1999 uvedli naši první autorskou hru Hrusice 1907, což byla taková loutečková miniatura s obrázky Josefa Lady, přitáhlo to pár podobně smýšlejících lidí. VOSTO5ku brzy rozšířili Jiří Havelka a Tomina Jeřábek. Tak vzniklo dodnes tvůrčí jádro divadla VOSTO5. Později se přidal Ondřej Bauer. To je nejčerstvější člen uskupení, ze kterého sosáme energii... Na co se na festivalu nejvíc těšíš? Festival je pro mě hlavně setkávacím místem. Uvidím se s lidmi, se kterými se nemám čas vidět během roku. Na to se těším a taky na Dolls od Putyky. A taky doufám, že se zastaví ten trend, kdy se ze Žižkových sadů poslední roky stával více „bierfest“ než divadelní festival. Pro mě to přestává být symbióza. Je mnohem víc těch lidí, které nalákají párky a pivo, než těch, které naláká divadlo. Buřtopivní provoz brání příjemnosti divadelního hraní. A to by se na divadelním festivalu dít nemělo. Kateřina Molčíková
Divadlo VOSTO5 na DER 2014 22. 6. 17:00 Slzy ošlehaných mužů (Divadlo DRAK)
23. 6. 20:00 Souboj Titánků (Open stan)
24. 6. 20:00 Stand´artní kabaret (Open stan)
25. a 26. 6. 21:30 Dechovka (Adalbertinum)
6
GLOSÁRIUM
Dramatik Hubert Krejčí v reakci na text Kulturní zpovědnice z minulého čísla Hadriána vzkazuje: Zasraný pražský divadla, velká opereta… (HK skřípal svými čtyřmi zuby) Chomouti z DAMU! Oligofrenii z JAMU! Ale už se to obrací… To, co přilétlo z chtivosti dělat tzv. moderní divadlo (ufoni), nechť si všimnou středověkého japonského výrazu: „Posvátný svět lidového srdce,“ který se vztahuje na obecenstvo. Herci by tomuto svatému stavu srdce měli sloužit. Ne po něm metat kameny. Dobrou noc. (ln)
si totiž nemohl dovolit spouštět oči, chtělli jsem se orientovat ve struktuře inscenace. Je to však bezpochyby text nosný a zajímavý; někdy herce předbíhám a načtu si pár replik dopředu – to mi později začíná korespondovat s jedním z témat inscenace – a totiž „unikáním času“. Leni a Raffi oscilují mezi reálnou rovinou jejich pohnutých životů v Izraeli a snovým společným útěkem na Aljašku. Nikdy přesně nevíme, kde se oni dva nacházejí – realita a fantazie postupně vytváří slitinu.
ALJAŠKA V IZRAELI
Včera ve čtyři hodiny odpoledne zahájilo představení Iglú festival Divadlo evropských regionů ve Studiu Beseda. Ještě před samým vypuknutím první herecké akce působí na divákovy vjemy obraz zakouřeného jeviště prosvíceného modrým světlem a po stranách v pozadí stojící dva bílé polystyrenové bloky, stylizované do tvaru domu, které však (vzhledem k titulu) mohou být čteny i jako ledové kry. V tomto prostoru nám hodinu vyprávějí Leni (Sharon Tal) a Raffi (Gal Friedman) svůj příběh, do kterého nás uvádějí sdílenými vzpomínkami z dětství, vyvolávanými čtením deníkových zápisků. Retrospektivy se pomalu skládají dohromady a divák tak má možnost pronikat hlouběji a hlouběji do struktury díla. Je to „hodina až na kost“, zaujímají herci stanovisko k celku během krátké tlumočené diskuse, která proběhla vzápětí po představení. Na dřeň svých postav se herci dostávají (krom několika pohybově stylizovaných scén) cestou psychologického herectví. Inscenace Lazarovova textu (v jeho režii) klade silný důraz na mluvené slovo. Můj osobní zážitek z představení je proto především literární – z titulků jsem
Neděle 22. 6. 2014
HADRIÁN
tyto souvisí se snem Leni – stát se herečkou – a s Raffiho dětským snem – být akční hrdina a Leni zachránit před jejím otcem. Leni, která se už chtěla udat na policii, se s Raffin obléká do kožichu a skrývá se v opožděném a pro ni tak bezpečném časovém pásmu. Návštěva divadla z Tel Avivu zahájila festival ve Studiu Beseda poutavými hereckými výkony a dramatickým textem zajímavého autora. Lazarov divákům na diskusi po představení sdělil, že na divadle rád experimentuje a že mu to zatím velmi vychází. Škoda, že jsme na festivalu Divadlo evropských regionů neměli možnost zhlédnout krom jeho relativně konvenční režie i některé jeho odvážnější novátorské projekty. Podle všeho mohou být velmi inspirativní. –ksy–
ZE ŽIVOTA VČEL
Časovost tematizují také dva krátké, ve smyčce se opakující úryvky dialogu. V prvním Raffi nabízí Leni cestu na Aljašku – do jiného časového pásma, 11 hodin zpožděného, kde se vražda jejího vlastního otce (kterou spáchala) ještě nestala. Ve druhém Leni popisuje, jak jí otec pod peřinou ukazoval svítící hodinky – ač se to nikdy nedovídáme jistě, pravděpodobně ji sexuálně zneužíval. Opakovaná replika nezazní nikdy dvakrát stejně. Slova se různým časováním a různou intonací dostávají do vztahů, interagují spolu a plodí nové významy. Vzájemné pouto páru se posiluje a Leni stále více přistupuje na podivný Raffiho plán utéci na Aljašku. K závěru představení slov ubývá a přibývá „tanečků“ (terminus technicus, který herci použili během diskuse po představení) –
Útěk na Aljašku se nekoná. Izraelští herci Sharon Tal a Gal Friedman našli své iglú v Hradci Králové.
Divadlo poezie je specifický žánr, který se v současné době koncentruje převážně v Divadle Viola v Praze. Že si ale divadlo poezie vystačí i beze slov a může poezii vytvářet pouze divadelní obrazností, dokazuje představení skupiny Sunshine Cabaret, jejíž autobus stojí v Žižkových sadech. Krátké představení s názvem Podivuhodný svět včel prostřednictvím stínohry vytvoří obrazy z každodenního života včel se všemi jeho radostmi i nebezpečími. Živý hudební doprovod a intimní prostor autobusu vytvoří podmanivou atmosféru, která diváka doslova vtáhne. Po představení můžete nahlédnout do zákulisí, vyzkoušet si hru na exotické hudební nástroje, koupit si svíčku z pravého včelího vosku nebo posedět na koberci před autobusem s kelímkem kávy nebo čaje (samozřejmě ochuceného včelím medem z Machova krušlovského včelína). Podivuhodný svět včel není představení pouze pro děti, působivou atmosféru včelího světa si užijí i ti, kteří už nějakou dobu dětmi nejsou. –jak–
Martin a Miroslav Donutilovi mají radost. Konečně si spolu zahráli v Klicperově divadle.
HADRIÁN
Neděle 22. 6. 2014
7
VILLA MYSTERIA
Centrum 15. ročníku festivalové sekce Open Air se uhnízdilo v budově bývalého Záložního úvěrního ústavu v Tomkově ulici č. p. 177 (naproti Klicperovu divadlu), která donedávna sloužila coby knihovna. Novobarokní dům ponese po 10 dnů název Villa Mysteria a diváci zde najdou světelné instalace, výstavy, chill-out zónu, divadelní představení, autorská čtení, workshopy a samozřejmě také informační centrum. Budova bude zpřístupněna po dobu festivalu každý den od 14 do 22 hodin. Atmosféru Villy Mysterie bude po celou dobu festivalu dotvářet světelná instalace Shadow Machinery vytvořená Institutem světelného designu. Druhý festivalový víkend se prostory Villy promění na prodejní designový market, na kterém se představí nezávislí tvůrci a malá studia se svými originálními produkty. Akce Open Air Programu, jehož pořadatelem je letos kulturní neziskovka kontrapunkt, z. s., najdou diváci kromě Villy Mysteria ještě na dalších 12 místech v centru Hradce Králové. Největší koncentrace open-air scén je tradičně v Žižkových sadech. Aktuální přehled o dění ve Ville Mysterii i v celém Open Air programu najdete na webových stránkách www.openairprogram.cz -had18:00 Klub č. p. 4 / HUGO HAAS SE VRACÍ / Divadlo Plyšového Medvídka Prostějov /50'
18:00 Malé náměstí / COŽ TAKHLE DÁT SI FORRÓ... / Workshop brazilského tance /90' 19:00 Stan nočního kozodoje / CELA / Divadlo F. X. Kalby Liberec /45'
20:00 Open Stan / DENTÁLNÍ RAPSODIE / Ztracená existence /60'
NEDĚLE 22. 6.
11:30 Stan nočního kozodoje / O VĚTRNÉM KRÁLI / Divadlo T601 Praha /40'
13:00 Žižkovy sady / RC POHODA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové 14:00 Atrium Radnice / KRÁSKA V DŘEVĚ SPÍCÍ / Mikrle Jaroměř /25'
14:00 RC Víla Amátka / DIVINE RIDICULOUS WORKSHOP / Daniel Hernandez London UK /180'
14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria 14:00 Žižkovy sady / OPEN ŠMELITEX / Ateliér Ženy 15:00 Stan nočního kozodoje / CELA / Divadlo F. X. Kalby Liberec /45'
15:00 Žižkovy sady / KAVÁRNA RESPEKT / Respekt
15:00 Suncab autobus / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice /35'
15:00 Žižkovy sady / TANEČNÍ DÍLNA PRO DĚTI / Taneční divadlo Honzy Pokusila Holice v Čechách /45'
16:00 Městská hudební síň / PÁTÉ ROČNÍ OBDOBÍ / Páté Praha /40'
16:00 Open Stan / JÓ, NÁŠ JONÁŠ / Studio DAMÚZA Praha /45'
16:00 Villa Mysteria / KULTURNÍ ZPOVĚDNICE / Nová síť Praha /180' 16:15 Suncab autobus / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice /35'
17:00 Open Stan / OŠKLIVÉ PÍSNĚ O HEZKÉM SVĚTĚ) /Inženýr Vladimír Praha /60'
17:00 Stan nočního kozodoje / BRKELEMEKE / Hombres Liberec /50'
17:30 Suncab autobus / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL /Sunshine Cabaret Strakonice / 35'
21:00 Jižní terasy / ŠKOLNÍ VÝLET / Školní výlet Hradec Králové /20'
21:00 Klub č. p. 4 / ETTY – DENÍK / Umělecká skupina OLDstars Praha 6 /60' 21:30 Open Stan / KATARZIA (SK) / Koncert /60'
22:00 Šapitó Q10 / Šapitó karaoke – Zpívat umí každý! / Divadlo Q10
22:15 Atrium Radnice / KRÁSKA V DŘEVĚ SPÍCÍ / Mikrle Jaroměř /25'
22:15 Městská hudební síň / METAMORFÓZY / 3. roč. činoherního herectví JAMU Brno /60'
22:15 Pivovarské náměstí / SING IMPRO II. / Taneční divadlo Honzy Pokusila Holice v Čechách /45'
22:30 Stan nočního kozodoje / BUKAKE BROTHERS / Koncert 23:00 Open stan / Space Love / koncert / 60'
HRAJEME
HRAJEME 8
Neděle 22. 6. 2014
PONDĚLÍ 23. ČERVNA
NEDĚLE 22. ČERVNA
Divadlo DRAK (studio) – 10:00 KEHRÄÄ, KEHRÄÄ... MŇAU, MŇAU... Theatre Mukamas Tampere – FIN
Divadlo DRAK (studio) – 10:00 O BERÁNKOVI, KTERÝ SPADL Z NEBE Naivní divadlo Liberec – CZ
Hlavní scéna – 10:00 ROMEO A JULIE Klicperovo divadlo Hradec Králové – CZ
Divadlo DRAK – 17:00 SLZY OŠLEHANÝCH MUŽŮ Divadlo VOSTO5 Praha – CZ
Studio Beseda – 18:00 P.Š.T! aneb POHÁDKÁŘI Divadlo Husa na provázku Brno – CZ
Divadlo DRAK (studio) – 19:30 GAUDEAMUS THEATRUM ŠKOLA LIBERTINSTVÍ KALD DAMU Praha, PWST Wroclaw a KBT VŠMU Bratislava – CZ / PL / SK Hlavní scéna – 20:00 ÚPLNÉ ZATMĚNÍ Městské divadlo Mladá Boleslav – CZ Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ
KONCERTY
HADRIÁN
FESTIVALOVÉ STANDING OVATION
První bouřlivé standing ovation letošního jubilejního festivalu patřilo jeho řediteli a zakladateli Ladislavu Zemanovi. Při děkovných slovech ředitelky Divadla Drak a dlouholeté Zemanovy spolupracovnice z Klicperova divadla Elišky Finkové povstalo nabité hlediště a mohutný potlesk byl odměnou za všech uplynulých dvacet ročníků, kdy ze skromných začátků vyklubal se festivalový velikán, který obstojí i před oním příslovečným Avignonem. Vzduchem zavířily výkřiky BRAVO!, květinové dary byly překrásné. Poděkovat přišel také primátor Hradce Králové Zdeněk Fink. Zkrátka, komu čest, tomu čest! Ředitel Zeman nakonec prohlásil, že se těší na čtyřicáté výročí, ke kterému festival dovede už jeho nástupce. Letošní Divadlo evropských regionů můžeme tímto považovat za zahájené! (LN)
NEDĚLE 22. ČERVNA
Scéna V podkroví – 13:00 TUNISKÝ DEN Prezentace tuniské divadelní kultury – TN
Havlův dvoreček – 15:30 KABINET HAVEL Divadlo Husa na provázku Brno – CZ
Studio Beseda – 17:00 CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI Klicperovo divadlo Hradec Králové – CZ Divadlo DRAK (studio) – 17:00 TŘI PRASÁTKA Staré divadlo Karola Spišáka Nitra – SK Divadlo DRAK (dóm) – 19:00 GAUDEAMUS THEATRUM ANTIKÓDY KALD DAMU Praha – CZ
Hlavní scéna – 20:00 HAMLET Švandovo divadlo Praha – CZ
Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ
BIG BEATLES – KONCERT KAPELY DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU
Divadlo DRAK – 22:00 GAUDEAMUS THEATRUM BITVA O JERUZALÉM KALD DAMU Praha – CZ
PONDĚLÍ 23. ČERVNA
SAFARI AKORDEON ORCHESTRA ZUŠ STŘEZINA HRADEC KRÁLOVÉ
NOVINKA Z DÍLNY CIRKU LA PUTYKA!
Zbrusu nový kus nazvaný Dolls přivezl na festival Cirk La Putyka. Soubor zahájil činnost před pěti lety novocirkusovým projektem La Putyka, který se stal diváckým hitem, a od té doby úspěšně pokračuje v překračování hranic mezi akrobacií, moderním tancem, loutkovým divadlem, koncertem a sportem. Diváci v Hradci Králové uvidí novinku Cirku La Putyka dokonce ještě před tím, než se představí na festivalu Letní Letná v Praze. Dolls se hraje v šapitó u Divadla Drak – první představení je na programu dnes a poslední šanci máte v sobotu 28. června. (zat)
Divadlo DRAK (studio) – 24:00 GAUDEAMUS THEATRUM SOU–OSTROVÍ VŠE + KALD DAMU + HAMU Praha – CZ Tři prasátka
KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:
HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.