Kladno Záporno č. 6

Kladno Záporno Kulturní revue pro Kladno číslo 6

Zvuk Ticho Zeleň

jaro 2009

Kč 50

+-

Obsah ZVUK A TICHO Kladno zvukové /František Müller/ ..................................................................................................................... 3 Zvuk, pulz, rezonance, zimnice a zpětná vazba /Miloš Vojtěchovský/ .......................................................... 4 Hluk a ticho v jazzu /Petr Kratochvíl/ ................................................................................................................. 6 Krajina zvuků /Dagmar Šubrtová/ ...................................................................................................................... 8 Zvuk dělá vonnou tyčinku prostoru /Eva Srpová/ ............................................................................................. 12 Moskytiéra by vám na koncertě překážela /Zuzana Vlčková/ ...................................................................... 16 Současná kladenská klubová scéna /Katka Švanderlíková/ .......................................................................... 18 Cabaret Maňána // Pocoloco & Betterfly /Zuzana Vlčková/ ........................................................................ 22 Miluju ticho. Slyšíte? Ticho! /Lenka Novotná/ .................................................................................................. 24 Revolution bar aneb Dundee opíchané čajovnou aneb Jamfuckteabar /Lenka Novotná/ ....................... 27 Lidé nejen z obilí /Jindřich Libovický/ ................................................................................................................ 28 Zvuky města, ticho zahrad ................................................................................................................................... 31 Živé krámy /Jan Daniel Korvín/ .......................................................................................................................... 32 Ladislav Kučera: Strašení ve věži /Lukáš Krinke/ ............................................................................................. 32

Kladno Záporno kulturní revue pro Kladno 2009, ročník 4. číslo 6 (3. 4. 2009) vychází 2x ročně vydává o. s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 adresa: Vítězná 2958, 272 04 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz evidenční číslo MK ČR E 17006 ISSN: 1802-1530 cena: 50 Kč redakční okruh: Jan Červený, Roman Hájek, Helena Jiráková, Lukáš Krinke, Petra Líbová, Jiří Mika, František Müller, Lenka Novotná, Eva Srpová, Dagmar Šubrtová, Zuzana Vlčková. editor vydání: Roman Hájek grafická úprava a sazba: zvuk a ticho: Michal Drtina zeleň: Helena Jiráková různé: Petra Líbová foto na obálce: Radek Mikuláš grafická úprava obálky: Michal Drtina tisk: Reproprint Praha, s.r.o. webmasteři: Tomáš Maleček, Tomáš Musil

www.kladno-zaporno.cz 7. číslo revue Kladno Záporno vyjde na podzim 2009.

Trail bratrů Ryvolových /Jiří Mika/ ..................................................................................................................... 33 Smrt mi vlezla do houslí /Eva Srpová/ ............................................................................................................... 36 Hudba pro šlechtické ucho /Karel Procházka/ ................................................................................................. 40 Žít hudbou a Bohem /Lukáš Krinke/ .................................................................................................................. 42 Chorus Carolinus Kladno /Karel Procházka/ ................................................................................................... 46 Nouzov Records /Eva Srpová/ ............................................................................................................................ 48 Na vlnách ultrazvuku /Roman Hájek/ ............................................................................................................... 50 O nulách a jedničkách /Eva Srpová/ ................................................................................................................. 53

Poděkování Šesté číslo revue Kladno Záporno vyšlo s finanční podporou Statutárního města Kladna.

Děkujeme.

ZELEŇ Na hranici mezi přírodou a městem /Roman Hájek/ ..................................................................................... 54 DISTRIBUČNÍ MÍSTA Výtvarné potřeby J. Huja (Zelený dvůr - vchod z pěší zóny nebo pasáží z nám. St. Pavla vedle Zanzibaru) Zde jsou v prodeji i starší čísla!

Trafika Na Amálce (Čermákova 2722)

Korea /Sára Petřínská/ ......................................................................................................................................... 58 Plži, plži, plži /Jan Červený/ ................................................................................................................................. 59 Neolit neskončil, neolit trvá... /Radek Mikuláš/ ............................................................................................... 60 Nouzovem /Jan Červený/ .................................................................................................................................... 62 Holandský land-art /Věra Greutink/ .................................................................................................................. 63 Vycházky veleslavínské /Pavel Houser/ ............................................................................................................. 64

Trafika ve 3. věžovém domě (Vítězná tř., Rozdělov)

Fotovycházka veleslavínská /Lenka Novotná/ ................................................................................................. 66

Knihkupectví Kladenka (třída T. G. M. 499)

Nová divočina /Michaela Zemková/ ................................................................................................................. 68 Manuál pro život a smrt někde /Jan Albert Šturma/ ...................................................................................... 71

Knihkupectví Frank (Gen. Klapálka 2809)

Džungle značky Poldi /Radek Mikuláš/ ............................................................................................................. 74

Antikvariát Mareš (Hajnova 174)

Zahradníkem na Koněvu /Vojtěch Bilišič/ ......................................................................................................... 76

Dundee Jam (nám. Svobody 1626)

O knize plné chat /Jan Červený/ ........................................................................................................................ 80 Nová naučná stezka Haldy Mayrau /Šubrtová, Schmelzová, Gremlica/ .................................................... 82

Týt music bar (třída T. G. M. 378)

Postmoderní krajina /Tomáš Gremlica/ ............................................................................................................ 84

Horal Sport (nám. St. Pavla 17)

RŮZNÉ

Infocentrum (u Floriánské kaple v budově VŠFS)

330 MAKOlidí aneb Zítra se bude nad poli tančit všude... /David Cajthaml/ ........................................... 87 Trafika u Floriána (Floriánská 500)

Centrum Central v centru Kladna /Jan a Jindra Mourkovi/ .......................................................................... 88

Koncerty Jazz Clubu Kladno

Ticho v Lysé /Jiří Mika/ ........................................................................................................................................ 90

Představení divadla V.A.D. Dobrá trafika (Korunní 42, Praha 2)

Rekonstrukce barokní pouti /Miloš Sládek/ ...................................................................................................... 92 Vzpomínky na Tibet /Milan Greineder/ ............................................................................................................. 94 Deset let Site Specific /Lenka Novotná/ ............................................................................................................ 95 Snaha /Klára Chalupecká/ a Postavme pomník Wittgensteinovi! /Jan Červený/ ..................................... 96

Info na www.kladno-zaporno.cz

Program Jazz clubu Kladno a Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně ................................................. 97 Program víkendu s V. A. D. em ........................................................................................................................... 98 Šachy a Komínářská databáze .......................................................................................................................... 100

strana: 1

+

-

strana: 2

Kladno zvukové

Kladenské hutě

František Müller

Věci se mění, jen lidé zůstávají stejní. A co zvuky? Zvuk není jednoduše uchopitelná věc. I když zvuky doprovázejí některé hmatatelné věci, každý zvuk jednou odezní a - pokud jej neuzavřeme v datovou stopu cédéčka - nadobro zmizí.

Rachotění ranního vlaku alespoň vzdáleně připomíná téměř zapomenutou industriální symfonii, jež zněla městem desítky let a měnila se jen zřídka, pozvolna, podle právě přítomného sboru, dirigenta či nástrojového vybavení. Ansábl instrumentů byl po léta připraven produkovat tu zvláštní muziku pro všechny zdarma, pro sluch školený i neškolený.

Základ symfonické básně tvořilo nepřetržité dunění kol železničních souprav naplněných čímkoliv, jejich skřípění a vrzání v obloucích trati s hutným syčením páry dechové sekce. Houkání mašin u cinkajících přejezdů, cvakot výhybek. Klepání a bouchání vagónů s uhlím nebo šrotem, pískot a zpěvy výhybkáře či koloťuka pod taktovkou výpravčího.

Basová linka byla doplněna temnými vibracemi kovářských bucharů jako tympánů, nad nimiž se vznášelo sólo ocelových tlukotů z válcoven, které rozechvívaly bránice a podbřišky posluchačů.

Někdy byla tokáta prořezávaná ohromujícím refrénem kotoučových pil i brusek a tvrzena činely rovnacích strojů. Skladba v pravidelných intervalech gradovala mocným praskáním při natavování vsádky v obloukových pecích a vše ladilo se vzdechy tvářecích strojů a hydraulických nůžek za vokálního podbarvení přítomných sboristů. Řinčení plechů a zvonění cáglů naložených na hrkající rozvrzané úzkokolejce, jedoucí do potemnělých hal, tvoří jemnou zvukovou výšivku unášenou povětřím. Ječením uhrančivé varhanní sekce sirén začínal další díl sonáty. Ta pokračovala dnem i nocí od jara do zimy, doprovázená barevnými kouřovými i světelnými efekty.

Pátrám v hudebních archivech, v databázích symfonických děl, oslovuji významná nahrávací studia, kontaktuji sběratele zvukových nosičů všeho druhu i specialisty na industriální muziku. Zjišťuji, že tahle rozsáhlá kladenská suita nebyla nikde zaznamenána. Žádná vinylová deska, zapomenutý pásek nebo kazeta, kompaktní disk, minidisk ani empétrojka. Někdo tvrdí, že podobná hudba je prý ke slyšení na Ostravsku, ale ani tam ji na žádné médium nezachytili, natož aby ji hráli v rozhlase.

Plynojem ve Vojtěšské huti na Koněvu, který se léta tyčil nad městem, byl údajně v poslední době využíván jako velká zvuková konzerva, kde se dochovaly již zapomenuté zvuky. Plynojem už není. Takové rozsáhlé dílo zmizí a nikdo se nad tím nepozastaví. Kladno se potichu a mlčky zvukově vytratilo mezi jinými městy.

A jaký to byl velký koncert.

strana: 3

+

Zvuk, pulz, rezonance, zimnice a zpětná vazba Miloš Vojtěchovský Vlna je podle jedné z definic jevem, „při kterém dochází k pohybu energie prostorem bez přenosu hmoty řadou na sebe vzájemně navázaných oscilátorů“. Tyto oscilátory si navzájem předávají energii. Zdrojem každé vlny je kmitající, pulzující centrum, objekt, tedy oscilátor. Vlny rozeznáváme dvojího druhu: příčné a podélné. V příčné vlně kmitají oscilátory kolmo ke směru šíření vlny, v podélné pak ve směru šíření vlny. Vlnění se tedy u podélné vlny projevuje jako zhuštění a zředění oscilátorů.

Ve staré řečtině se řekla vlna „kyma“. Odsud kymatika, tedy nauka o vlnění a rezonantních jevech. Slovo bylo původně vytvořeno (vymyšleno) jako název pro záměrné zviditelnění (vizualizaci) akustických vln ve viditelných materiálech, jako je voda, olej, písek, nebo dokonce mouka. Nejde jen o zvukové vlny, ale i o vlny magnetické nebo elektromagnetické. Nejznámějším učebnicovým příkladem zobrazení magnetických siločar jsou rozsypané železné piliny, přitahované pod stolem schovaným magnetem. Ale pokud jste se někdy dívali na vlnící se pole obilí nebo na vlny, které vytvářejí fotbaloví fanoušci na tribunách, tak i beztak víte, jak fascinující jev vlnění může být.

Průkopníkem a zároveň zakladatelem kymatiky byl švýcarský fyzik, umělec a znalec přírodních věd doktor Hans Jenny (1904–1972). Jeho práce vycházela ze snahy zviditelnit určitý akustický fenomén, tedy cosi jako fyzikálně-experimentální obdoba snahy řady jeho generačních souputníků z oblastí výtvarného umění, hudby, architektury nebo filmu. Jenny navázal na zajímavé pokusy z 18. století. Například na studie Ernesta Chladniho (1756–1827), kterého zaujala možnost zviditelnit zvukové vlny a vibrace na skleněné desce.

Ovšem už v 17. století sestavil celou studii o vzájemnosti vizuálního a akustického, nebo o magnetických a magických siločarách, německý pozdně barokní polyhistor Athanasius Kircher. Ten v patafyzickém barokním rozmachu pojímal fenomén rezonance jako jednu z bytostných principů Univerza, a tedy Božího stvoření.

Rezonance propojovala abstraktní a konkrétní, matematický, metafyzický a fyzický svět v nedílnou jednotu Zázraku a Zjevení. Jedním slovem instrumentem směřujícím k homeostázi nebo k „harmonizaci“ principů těla, ducha a vesmíru. Což je bohulibým příznakem věčného návratu harmonie například u dnešní hlubinné akustiky a u názorů environmentálně zvukových věrozvěstů New Age. Viditelné vibrace pozoruje vědec nejradši na nějakých zdánlivě inertních anorganických materiálech, jako jsou výše zmiňované elementy: voda, písek, vzduch, nebo ještě lépe na položivoucí organické látky, jako je mouka, olej nebo mléko.

Někdy zapomínáme, že jev vibrace a rezonance je také prvkem, velmi těsně spojeným s naší tělesnou schránkou, jak to dualistický jazyk našich předků (ne)vhodně pojmenovává. Tělo jako rezonanční skříňka – schrána lidské duše, psýchy, nebo jak to chcete sami nazvat. Duše bude nejspíš tím oscilátorem, který zazněl v úvodní definici, a můžeme i zde zaznamenávat také nejrůznější rytmické a jiné vzorce, svědčící o vlnění, které nás obklopuje.

-

strana: 4

Nástroj vlny může být použit proto také jako nástroj léčitele. Podobných představ a poznatků najdeme v dějinách nepřeberně, od čínských, až po současnou alternativní medicínu. Například edu-kinestetika je jednou z variant oboru aplikované kineziologie. Vychází ze základu orientální filozofie o energii proudící v těle a o jejích blokádách. Je blízká dalším variantám kinestetiky, jako jsou „one-brain“ nebo „brain gym“. Při této terapii je kladen důkaz jak na mentální, tak na pohybová a polohovací cvičení, která mají vést k harmonizaci těla, k odstranění stresu a tím k zvýšení výkonnosti. Nabízí speciální krouživé a protahovací cviky, které mají udržovat v rovnováze naše vnitřní a vnější pohyby, ale hlavně odstranit poruchy v komunikaci obou mozkových hemisfér, přičemž v těle se při cvičení má vytvářet energie, působící léčebně.

Klasická instrumentální medicína posuzuje tyto nauky jako šarlatánskou pseudoléčitelskou pavědu.

Tedy vychází z předpokladu, že v lidském těle samozřejmě žádná energie prostě neproudí.

Podobně alternativní pozici, jakou má kinestetika vůči hlavnímu proudu (medicíny), mají i nejrůznější projevy zvukového umění vůči tomu (spíše) vizuálnímu. Problém nastává už s jeho definicí: není to ani pořádná hudba, ani nějaká socha, ani to není nic užitečného, co by se dalo někomu nabídnout, prodat a koupit, a někdy to zní spíš nelibě. Nespočívá to v pořádné notaci a těžko se to převádí na nějaký reprodukovatelný civilizovaný nosič. Protože se chci nějaké definici spíš vyhnout, nepokusím se zvukové umění přiblížit čtenáři nijak přímo. Ona naznačená metafora v úvodu textu může napovědět skutečnou, i když těžko postižitelnou esenci tak neesenciálního pojmu, jako jsou umění zvuku.

Maryanne Amacher, americká skladatelka a zvuková umělkyně, napsala jako komentář k jedné své skladbě následující slova: „Když hrajete tu kompozici ve správné hlasitosti (což je poměrně hlasitě), tóny způsobí, že vaše uši budou fungovat jako jakési ‚neurofonické nástroje‘. Vyluzují zvuk přímo z vaší hlavy. Posluchači zjistí, že sami produkují nějakou tonální dimenzi hudby, rezonující melodicky, rytmicky a prostorově s tonálním nastavením místnosti, ve které se nalézají. Tóny jakoby „tančí“ v prostoru jejich těla, pohybují se kolem nich jako sonický plášť, pronikají do jejich sluchového ústrojí a unikají vně přímo před jejich zrakem… Mým cílem je nabízet hudbu, kterou posluchač spoluvytváří vlastním tělem a myslí.”

Tedy něco podobného jako ten suše popsaný jev, při kterém dochází „k pohybu energie prostorem bez přenosu hmoty“ řadou na sebe vzájemně navázaných oscilátorů“.

strana: 5

+

Ticho a hudba — tyto dva pojmy mohou být vnímány jako absolutní protiklady. Vždyť kde se hraje hudba, tam bývá obvykle pořádný hluk či dokonce rámus!

Vypadá to, že jsme dnes totálně závislí na hluku. Ten nás sice obtěžuje, kvůli venkovnímu hluku nedokážeme usnout, ale zároveň jako bychom se báli ticha. A tak ticho zaplňujeme hudbou, která zní z reproduktorů autorádií, počítačů, v barech, restauracích i v našich kance-

lářích. Prožíváme inflaci hluku, ale i inflaci hudby, a ticho se stává velice vzácným zbožím. Možná by mělo být chráněno jako ostatní ohrožené objekty naší planety.

Je nesporné, že v prvopočátcích jazzu bylo hlavním úkolem muzikantů a kapel produkovat radostný hluk.

Pochodující band v ulicích New Orleans nadělal svými dechovými nástroji, bubny a píšťalami hluk srovnatelný s menší parní lokomotivou. Swingové tančírny se otřásaly divokými synkopami a dechové sekce swingových orchestrů se hodně hlasitě hlásily o slovo. Jenže radostný jazzo-

Hluk a ticho v jazzu Petr Kratochvíl

-

strana: 6

vý věk a swingová éra byly přerušeny ještě hlasitějšími salvami a detonacemi z krvavých bojišť druhé světové války. Možná proto se zrodil na počátku druhé poloviny čtyřicátých let cool jazz. Jazzová hudba se poprvé zklidnila a uvolnila, mezi naléhavými tóny a zvuky nástrojů se poprvé objevuje prostor vyplněný stejně naléhavým tichem. Tento neočekávaný vývoj byl symbolicky završen vydáním desky Milese Davise Birth of the Cool.

Velmi významnou inspirací pro vývoj tichého jazzu se stala překvapivě latinskoamerická hudba. Vedle dynamické taneční muziky, jako je salsa a samba, se k uším euroamerických posluchačů dostává klidná a nostalgická bossanova. Nad typicky nepravidelným, pomalejším latinským rytmem a pohodovou kytarou se

obvykle klene minimalisticky sólový hlas, který nechává spoustu volného prostoru. Snad proto, abychom si ve své fantazii mohli vytvářet vlastní obrazy a představy. Podobnou zkušenost by zřejmě potvrdil každý, kdo někdy slyšel průkopnické desky Stana Getze s brazilskou zpěvačkou Astrud Gilberto.

Tichý jazz má od roku 1969 let svůj pomyslný přístav v mnichovském hudebním labelu ECM Manfreda Eichera, z kterého vyplouvají jazzoví poslové nové hudby.

Ti se dokázali vymanit z vlivu amerických jazzových ikon a jazzových standardů. Hudba Jana Garbareka nebo

Miroslava Vitouše již stojí na pomezí jazzu a současné klasiky, a v jejich éterických nahrávkách mohou soustředění posluchači nalézt spoustu ticha a volného prostoru pro svoje představy, meditace nebo motlitby.

Mladí ambiciózní hudebníci se často ke své škodě snaží ukázat, co všechno na svůj nástroj dokážou zahrát, a jejich sóla bývají přeplněna zvuky, tóny, riffy, groovy a kdovíčím ještě. Až po čase obvykle zjistí, že není potřeba vlastní energií vyplnit veškerý volný prostor kolem sebe. Vždy si při takové příležitosti vzpomenu na scénku ze slavného Amadea, kdy císař Josef II. komentoval novou skladbu vycházející hvězdy W. A. Mozarta slovy: „Příliš mnoho not !“ Sklidil za to pohrdavé úšklebky svých vzdělaných poddaných (samozřejmě za jeho zády).

Já si ale myslím, že takové upozornění by mohlo být uve-

deno ve všech jazzových učebnicích. Podobně jako se můžeme dočíst v zápisníku slavného jazzového pianisty Thelonious Monka mezi jinými radami jeho spoluhráčům: Don‘t play everything (or everytime).

Let some things go by. Some music just imagined.

When you don‘t play can be more important than when you do play! (Nehrajte všechno (a vždy), nechte některé věci jen tak plynout. Nechte je přebývat jen ve vašich představách. Chvíle, kdy nehrajete, mohou být důležitější, než když hrajete!).

Možná, že vás v tuto chvíli napadá: „Příliš mnoho slov!“ A tak raději odložte tento článek stranou a pusťte si některou ze skvělých jazzových desek, kde ticho naleznete nejen v skvělé hudbě, ale i v jejich názvech: Dider Lockwood : Round About Silence Miles Davis : In a Silent Way Chick Corea, Gary Burton : Crystal Silence

strana: 7

+

Krajina zvuků

) ic

)) T !!

ho !

-

strana: 8

S Martinem Janíčkem o zvucích kolem nás

Dagmar Šubrtová

Jak tě hudba a zvuky naplňují, jak je vnímáš?

Hudba pro mne funguje jako prostředí, v kterém se cítím dobře a v kterém se vyjadřuji přirozeně. To znamená, že nemusím příliš přemýšlet o formě ani způsobu, ale přitom mám pocit smysluplnosti a jisté inovativnosti — přínosu v kontextu kulturní historie.

Souvisí to také s tím, co vlastně současná hudba je.

Dnes se pracuje vlastně s veškerými druhy zvuků, které nás obklopují a které třeba ani nemusíme slyšet uchem.

To je myslím velmi zajímavé ve vztahu k fenoménu ticha. Je vlastně otázka, jestli ještě vůbec ticho existuje.

Je to stejně relativní, jako když v Rudolfinu hraje orchestr, a okolo hučí klimatizace, dýchají lidé a jezdí parníky, auta a letadla. V notovém partu ta pauza je jasná — je tam absolutní ticho, ale ve skutečnosti? Kdy je vlastně ticho? Podobně jako v temné místnosti se oko za určitou dobu rozkouká, i v relativně tichém prostředí slyšíme po chvíli nejrůznější dozvuky, odrazy a jemnosti. Když navíc rozšíříme spektrum o subsonické = podprahové = pod prahem slyšitelnosti zvuky, ticho vlastně vypudíme z hudby, ale tím i z našeho života. To je další rovina, kterou si musíme uvědomit. Je to fenomén, kterým se zabývají zvukoví ekologové. Ti už dnes běžně mluví o zvukovém znečištění — sound pollution —, které díky rostoucí technologizaci světa neustále narůstá, a tento stav se řeší na světových konferencích.

Tím se vlastně dostávám k tomu, jak hudbu vnímám.

Je to specifická smyslová krajina, kterou poslouchám, respektive pozoruji. Stejně jako pro malíře světlo (barva je jen lom světla v materiálu) je zvuk (odraz chvění od částic rozptýlených ve vzduchu — ve vakuu se zvuk nešíří) tím hlavním fenoménem, který se snažím zkoumat a vnímat pokud možno v celé jeho šíři.

Je to ale vlastně jediná možnost, jak dnes tuto problematiku vnímat, protože nemůžeme před informacemi

zavírat oči, natož uši! Je to vlastně úžasně dobrodružný pohyb prostorem, který nám připravuje neustálá překvapení. Jde o to, jak jsme schopni se těm inspirativním setkáním otevřít a užívat si je.

Při svých koncertech používáš mix již nahraných reálných zvuků. Kde je nejčastěji získáváš?

Musím podotknout, že na koncertech nahrávky používám až v poslední době, ale v instalaci jsem je použil poprvé na symposiu v Kunsthaus Plüshow v Německu roku 1998. Bylo to na téma cestování a já jsem měl zrovna čerstvé nahrávky z cesty po Skandinávii — lodě, kostely, ulice, pobřeží, a ty zvuky se ozývaly z různých objektů na půdě jako vzpomínky… Jo a ještě předtím jsem vlastně poprvé použil nahrávky z ulice v Glasgow při videoinstalaci roku 1995.

Je zajímavé vnímat ze zpětného pohledu, jak jedna aktivita ovlivňuje druhou. V té době jsem se snažil živit jako DJ v klubech Tam-Tam a Roxy, kde jsem si mixování „osahal“. Od té doby s tím přirozeně pracuji.

Stejně jako si někteří malíři fotografují určité inspirativní situace, barvy, světla, kompozice, zaznamenávám si již léta nejrůznější zvuky na kazety, DATku nebo minidisk.

Vzhledem k tomu, že relativně dost a rád — většinou služebně — cestuji, nejsem omezen určitým teritoriem.

Nahrávám prostě na cestách, je to sou-

část každodenního života, nahrávám ve vlaku, na lodi, v letadle, restauraci, kostele i na párty nebo v přírodě, stejně jako spousta dalších lidí točí kamerou nebo fotí, není to nic zvláštního…

Pak to poslouchám, a vždycky se přenesu do té situace, snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych nahrávku nepoznal… Taky jsem samozřejmě nahrával v Praze, nedávno vznikl projekt Pantograph na popud Petera Cusacka. Jde o „Nejoblíbenější zvuky Prahy“, tak tam mám několik příspěvků (viz odkazy).

Asi nejvíc mne vzrušovalo nahrávat odstřel v tunelu pod Památníkem legií na Vítkově.

Bylo to, jako když je člověk uvnitř obrovského těla matky nebo velryby — ale ta absurdita, že nad námi se otřásá Památník i s jezdeckou sochou Žižky!! Zvuk jsem potom zpomalený pouštěl uvnitř památníku (výstava In a Silent Way, tina b., 2006).

Takže je to hodně různé… Zajímavé jsou ty kombinace, asociace, transformace.

Hlavně je úžasná ta skutečnost, že člověk může pomocí mikrofonu a jednoduchých editačních nástrojů vytvořit strukturu ze záznamů reality a podobně, jako když pracujete s dokumentárním filmem, novým poskládáním tvoříte vlastně nové vztahy nejen zvuků-nahrávek, ale i míst samotných, protože ty nahrávky jsou autentické. Tak vlastně můžete cestovat v čase, a za to jsem prostě vděčný…

Kdo nebo co je tvým hudebním vzorem?

To je dost klišé otázka, ale já toho poslouchám spous-

tu, od současný vážný hudby, noise, trip-hop, techno, přes kytarovky, industriál, ambient, jazz, ethno až po gregoriánský chorály nebo polyfonní zpěvy Korsiky, alikvotní zpěvy a nejrůznější původní projevy. Jména? Karlheinz Stockhausen, Merzbow, Dj Krush, Orb, Sonic Youth, Zoviet France, Jon Hassell, Nils Peter Molvaer, Esther Aweke Tenores di Bitti, Huun huur- tu. Měl jsem to štěstí a většinu zažil na koncertě.

Nesnažím se dělat hudbu podle někoho, věřím ve vlastní přístup, a asi proto vytvářím i svoje vlastní nástroje… A hledám pro ně zajímavé kombinace, ať už hudební, prostorové, nebo i vizuální.

Po určité době si člověk vypěstuje určitou zvýšenou citlivost (na barvy, světlo nebo zvuk) a ta funguje jako živná půda pro rozvoj inspirativního prostředí, které pak je relativně permanentní.

Realizoval jsi několik výstav s Petrem Niklem.

Můžeš nám o nich něco říct?

S Petrem Niklem jsem začal spolupracovat díky symposiím v klášteře Plasy (což bylo mimochodem úžasný prostředí pro počátky soundartu v Čechách!), která organizoval celá 90. léta Miloš Vojtěchovský. Někdy v roce 1995 jsme společně s Irenou a Vojtěchem Havlovými a Jaroslavem Kořánem doprovázeli představení Zoom (Petr Nikl + Jiří Černický) v Arše.

Potom jsme dělali výstavu „Hnízda her“ v Rudolfinu.

Většina lidí vnímala výstavu jako konečný výstup, ale byla to vlastně nekonečná kreativní dílna, která se odehrávala před zraky diváků po celou dobu výstavy, vystřídala se tam neuvěřitelná řada nejrůznějších umělců. Každý večer se odehrálo několik různých představení. Díky možnosti aktivně se zapojit do uměleckých procesů — většinou zvukových —, byla výstava úspěšná. Poslední víkend stála fronta až na nábřeží, ale taky některé objekty svoji prezentaci nepřežily…

Na základě Rudolfina byl Petr vyzván do soutěže na Expo 2005, přizval nás a dali jsme instalaci dohromady společně s Milanem Caisem, Jaroslavem Kořánem, Petrem Lorencem, Ondřejem Smeykalem a Václavem Smolkou.

Díky průtahům se soutěží jsme měli na výrobu a realizaci v podstatě půl roku, což je sebevražedný termín… Měli jsme možnosti na důkladnou a bezpečnou realizaci, spěch ale vše prodražil. Při podobných projektech je zásadní udržet čitelnou celkovou koncepci, ať už čistě výtvarnou expozici, nebo propojení s obchodně-průmyslovou prezentací, což zřejmě bude případ následujícího Expa v Šanghaji.

Naše „Zahrada fantazie“ byla citlivě nasvícená snová prostora, kterou prošlo několik milionů návštěvníků, všichni byli nadšeni, nikomu se nic nestalo, a hlavně — všechny exponáty to přežily! Škoda jen, že exponáty tam kdesi zdobí neznámé vestibuly, nikdo nám nic o jejich dalším osudu nesdělil! Osobně s tím tak velký problém nemám, ale finance šly ze státního rozpočtu, byla by to slušnost.

Navíc prezentace pro české publikum se odbyla během několika dní před transportem a většina objektů byla nehotová, pak není divu, že se celkově o naší expozici mnoho neví…

Pak začal projekt Orbis pictus, putovní kolekce interaktivních zvukových objektů, vycházející z myšlenky Jana Ámose Komenského škola hrou. V současnosti připravujeme další etapu — „Labyrint světla“. Je to krásný, snad až příliš ambiciózní projekt, který s sebou ale nese spoustu problematických momentů, kdy se umělci samotní mohou snadno dostat na okraj ocenění, protože samotné udržení běhu organizace, pronájmy prostor, transport a zajištění bezpečnosti narůstají do gigantických rozměrů. Na druhé straně máme ještě veliké štěstí, že jsme našli člověka, který má eminentní zájem, aby takové věci vznikaly. Je to poučné pro obě strany a je potřeba o všem jednat, je to součást provozu takových projektů.

strana: 9

+

Projekty s Petrem Niklem jsou kreativní, kolektivní díla, kdy každý přispívá podle svých možností a sil, navzájem se známe a víme, o co nám jde. Nemusíme řešit základní ideu, ale můžeme se soustředit na jemnější rovinu. Zároveň má každý dostatek volnosti na vlastní tvorbu. Je to ideální prostor pro skupinovou spolupráci, jelikož jsou naše projekty rozměrné, je třeba řešit i propojení s danými prostory, většinou atypickými, negalerijními. Samozřejmě jsou problémy, třeba s financováním, ale ty jsou vždy a všude.

Jsi členem sdružení mamapapa, spolupracuješ s Tomášem Žižkou. Jaké projekty společně realizujete? Jaké chystáte?

Naše spolupráce začala už v klubu Roxy, kde Tomáš dělal uměleckého vedoucího, tzn, sestavoval programy dnů tematicky, což je dnes běžné, ale začátkem 90. let to nebylo obvyklé. S mamapapa spolupracuji od roku.

1998, to jsme v čističce odpadních vod v Bubenči dělali site specific projekt 3WW3, společně s holandskou skupinou Grif theater. Prostě jsme v čističce měsíc bydleli měsíc, a osahávali si její možnosti hostit nás jako velryba cizopasníky. Určitou symbiosu jsme snad našli. Pak následovala řada site specific projektů, o kterých podrobně pojednává nedávno publikovaná kniha Site specific.

Podstatou je najít vztah historie objektu, jeho původního užití a možností šetrného využití současnou společností, to znamená bez likvidace jeho součástí, většinou jedinečných památek industriálního dědictví. Často šlo o více či méně intuitivní vytipování „ohrožené“ stavby, koncepci projektu, přípravu zázemí, protože většinou neexistují šatny, kuchyně, dílny, a následnou realizaci a prezentaci, pokud možno nejširšímu publiku, ale hlavně místním obyvatelům (Čistička 1998, ČKD-Karlín 1999, Měšťanský

-

strana: 10

pivovar 2000, Cihelna v Šáreckém údolí 2003, a řada dalších, všechno projekty v rámci festivalu současného tance 4+4 dny v pohybu).

Postupně jsme začali ale také jezdit mimo Prahu — nádraží Jižní předměstí v Plzni, klášter Chotěšov, jatka Aš, vše ve spolupráci Johan, o. s. z Plzně, a projekt v Šonově u Broumova, v kostele sv. Markéty od Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů.

Později jsme přibrali ještě problematiku vesnic — agrikultura —, což jsou projekty „Tančící vesnice“. V těch už narážíme na absenci kultury na současném venkově — většinou spojenou s absencí tradic buď prostě zapomenutých, zprofanovaných (dožínky), nebo přímo zakázaných bývalým režimem jako poutní procesí atd.

Celkem logicky jsme se díky divadelním postupům propracovali k lidem a jejich kultuře, takže se jedná o nejrůznější slavnosti, pořady, vystoupení, většinou ve spolupráci s místními lidmi. Nejezdíme se předvádět, poučovat je, ale snažíme se lidi inspirovat a podněcovat v jejich přirozené kreativitě. To má v našich podmínkách, ale i třeba na Balkáně, smysl.

Tak jsme se taky dostali k práci s menšinami. Vyvinuli jsme projekt „Za tržnicí“, který obsahoval dílčí témata — fotografie z každodenního života, divadelní představení vietnamských dětí, koncert vietnamské skupiny, film od Vietnamců žijících v Praze, módní přehlídku z materiálů koupených ve vietnamské tržnici. Byly z toho nakonec dva dny vietnamsko-českého dialogu, opět v rámci 4+4 dny v pohybu, v Praze na Letné. Měl jsem dobrý pocit, když jsem viděl publikum napůl vietnamské, bylo to něco, co jsem v Praze ještě nezažil. Splnilo to naše představy! V současnosti pracujeme na pokračování, kde by měli Češi a Vietnamci spolupracovat ještě blíž, výstup (módní přehlídka, hudba, fotografie) bude ke zhlédnutí v březnu ve velkotržnici SAPA v Praze-Libuši.

Před několika lety jste realizovali „Industriální safari“ v prostorách Vojtěšské huti na Kladně. Jak na to vzpomínáš?

Byl to velký projekt, který potřeboval dlouhodobou přípravu. Naštěstí jsme již měli zkušenosti s Benjaminem Fragnerem a jeho Výzkumným centrem průmyslového dědictví, které nám pomohly v jednání s magistrátem Kladna.

Zapojili jsme místní fotografy, zorganizovali jsme jejich výstavu, společně s výstavou projektů nastiňujících možná řešení využití lokality Vojtěšské huti. Paralelně s tím jsme jednali s umělci z Holandska, USA a Francie, vymýšleli kulturní program pro jednotlivé večery a řešili hromadu dalších technických a organizačních problémů.

Spojili jsme síly s galerií a hornickým skanzenem Mayrau, divadlem V.A.D. a spoustou dalších lidí. Dělali jsme na tom přes rok, ale vyplatilo se to, protože to něco znamenalo.

Důkazem toho je i existence tohoto časopisu, který by bez nadšení a inspirativní energie jeho autorů nevznikl.

Tím jsme se dostali do role kulturních aktivistů, kteří konečně za sebou vidí alespoň nějaké výsledky. Možností by bylo víc, jen jde o to sehnat lidi, na které je spolehnutí a mají společný názor a jdou do toho naplno! Tristní je, že při každé politické změně se zpřetrhají vazby a rozběhlé kulturní projekty se zastaví a začíná se nanovo. To je neuvěřitelně destruktivní a demotivující. Myslel jsem

si, že kultura v demokracii není přece závislá na změně politiky, protože je to pouze dílčí změna, a ta by se celkové orientace a kulturní strategie neměla dotýkat, ale ono se to děje právě dnes a tady!!!

Loni jsi byl pozván na výstavu Totalitní krajina do skanzenu Mayrau. Jak se ti líbí tento prostor?

Na Mayrovce jsem byl poprvé během příprav na Kladno Záporno. Pak to trvalo další tři roky, než jsem se rozhodl, ale už jsem o tom prostoru věděl, a rychle se to propojilo s mnoha dalšími aktivitami. Já industriální prostory prožívám strašně silně, protože jim spousta lidí křivdí, nedocení ty fascinující rozměry, hmoty, materiály a potažmo i zásahy do krajiny.

V podstatě jednak, protože jsem původně slévač, ale hlavně jsem celá 80. léta poslouchal nejrůznější industriální kapely (Test Department, Cabaret Voltaire ad.) a pídil se po informacích. Tehdy jsem si nedovedl představit, že se naše ocelové srdce republiky někdy „zastaví“, jako to tehdy probíhalo v Británii a pak v Porúří.

Do jisté míry mi to dalo možnost se podobnými věcmi zabývat o dvacet let později, s tím, že jsem mezitím poznal další možnosti ve využití industriálních objektů během nejrůznějších cest po světě. Proces je stejný, fascinace je stejná, ne-li větší, a možnosti jsou už taky stejné. Jen těch míst ubývá, boří se, nevážíme si jich, ale přitom jsou mnohem osobitější než hromada plechových beden, které znečišťují naši krajinu! Nehledě na skutečnost, že industriální stavby jsou svědci naší poměrně nedávné minulosti,

z kterých ještě promlouvají pamětníci, a my to můžeme zaznamenat, pracovat s fakty a citlivým tvůrčím způsobem znovu vdechnout nový život do celých komplexů!

Ale ne jako nákupní centrum u Anděla v Praze.

To je konec! Existuje řada kvalitních, nápaditých revitalizačních realizací (knihovna Smíchov, klub Solnice v Českých Budějovicích, Dox galerie).

Osobně jsem ale příznivcem mnohem organičtějšího způsobu zabydlení industriálních prostor, než jaký nabízejí poměrně definitivní řešení mnohých architektonických kanceláří!

Mayrovka jako skanzen má vlastně výhodu v možnosti ukázat stav v době zastavení těžby v roce 1997 a zároveň flexibilně reagovat na potřeby a nápady díky aktivitám galerie současného umění. Má tu jedinečnou možnost udržet si otevřený systém proměnlivého využití jako nádoba — jednou se naplní vínem, jindy chlebem a potom třeba hlínou, která umožní další růst…

Martin Janíček Narodil se v roce 1961 a je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze — obor konceptuální tvorba u prof. Miloše Šejna. Od počátku 90. let se aktivně zabývá zvukovými instalacemi, zvukovými objekty, tvorbou autorských hudebních nástrojů a hrou na rytmické nástroje, přičemž vytváří ambientní industriální repetitivní struktury.

Odkazy pro čtenáře: www.orbis-pictus.com www.industrialnistopy.cz www.panto-graph.net www.mamapapa.cz www.lemurie.cz www.rozhlas.cz/radiocustica www.skolska28.cz Tištěné: časopis his voice — Hudební informační středisko, Site Specific — Institut umění, Praha, Orbis pictus aneb… — Wald press CD: Katalog – 1996 – Soros Centre for Contemporary Art, Prague Odraz 808 — 2005 — kompozice pro ČR3 Vltava — Radiocustica Enbodiment- Mia Zabelka + One Night Band - 2006, Extraplatte 2008, Mayrau 2008, Orbis musicus — 2008 — Wald press

strana: 11

+

Zvuk dělá vonnou tyčinku prostoru Eva Srpová Sochaře a malíře Pavla Holečka vám nemusím podrobně představovat. Člen „Mastných“ pravidelně vystavuje, ať už v rámci Kladenských dvorků, nebo samostatně. Pod jeho plastikou Padlé duše v zámecké galerii se v létě tvoří jednolitý povrch z rýže. To jak se k ní zástupy novomanželů chodí fotit. Desátým dubnem začíná jeho další výstava v Galerii Radost, ale tentokrát s oživlými plastikami, které navíc „mluví“.

Je to tvoje první výstava se zvukovými plastikami?

Ne, jedna výstava proběhla loni v dubnu v Praze, v galerii u Zlatého kohouta. Měl jsem tam dvě plastiky, které budou i v Radosti. Na týhle výstavě jsem zjistil, jak to funguje perfektně dohromady — plastika, zvuk, pohyb, obraz. Pak ještě byly na CzechArtu ´08 v Děčíně, a tam tahle kombinace dokonce vyhrála. Teď na Kladně toho bude ještě o něco víc, je tu větší prostor, takže tam budou plastiky tři. A to je pak komplikovanější, protože ty zdroje zvuku tedy budou tři a ne dva.

Všechny tři tvoří nějakou hudbu společně?

Hudba je vzdálenější název toho, co to bude, prostě jako když auto a pomeranč. Je to organizovanej chaos ruchů, zvuků, hluků, praskání, pípání, křupání, ale i ambientních ploch, zvláštních rytmů, samplů z filmů.

Dobře, tak jinak. Tyhle „zvuky“ si nahráváš sám?

Ty zvuky si sampluju. Třeba skřípání dveří, dosed výtahu… Ale já nechci, aby ten zvuk připomínal nějakou konkrétní věc, například že spadla židle. Ještě ho proženu přes různý filtry, pustím pozpátku, rozřežu a tak dále.

Je tohle samplování těžký?

Ne, vůbec. To si z internetu stáhneš, teda vlastně „koupíš“ software. Dřív jsem dělal muziku a koncerty, zkušenosti už mám. A funguje to tak, že si vezmeš pár zvuků z venku, další ze synťáku, něco ze sampleru a smícháš je

-

strana: 12

do smysluplný kompozice. Ruchy musí dávat smysl. Jinak bych mohl chodit po Kladně s mikrofonem a pak to jen tak pustit. Ten zvukovej chaos musí mít nějakej řád. Dejme tomu zvuk A letí doleva nahoru, tam cinkne a zvuk B z něj spadne dolů, kde pokračuje do bodu C. A celá ta souhra má třeba nádech modrý. No a dvacetiminutová smyčka, co hrála na CzechArtu, tím, že to nebyla muzika, ale kompozice zvuků, tak to výborně podkreslovalo celou atmosféru výstavy. Když budu dělat koncert, tak to bude muzika. Primární zvuk, co útočí na člověka. Ale můj zvuk z plastik není primární. Když se člověk dívá na ten obraz, zvuk nemá rušit. Zvuk dělá vonnou tyčinku prostoru. Scénografie zvuku není klasická. Nejde tu o žádné refrény. Ze tří repráků, v každý plastice jeden, jde jinej zvuk, ale dohromady dávají celek. Hodně velký tuplovaný stereo, ale jeden song. Ale jak říkám, na kladenské výstavě budou speakery tři, každá z plastik mele tu svojí, ale budou komunikovat spolu. Takže třeba plastika A křupne, po vteřině plastika B a pak hned plastika C. Takže každý den, po celý měsíc výstavy, si budou mezi sebou takhle povídat?

Bude to asi tak dvacetiminutová smyčka. Někdo výstavu prolítne za dvě minuty, vnímavější člověk tam víc jak dvacet minut stejně nezůstane. Je zbytečný dělat dvacetihodinovou sekvenci. Tu ať si udělá Warhol v nebi pro anděly (tam ho za to akorát nakopou do prdele).

Za dvacet minut si to člověk poslechne celý a pak tam může počkat dalších deset minut, než se tam ozve ten zvuk, co se mu líbil. A řekne si: „Tady to pěkně cinklo, paráda!“

Foto: Pavel Holeček

Co teď vlastně posloucháš ty?

Hodně fúzi moderní elektroniky s jazzem nebo vážnou hudbou (Leaf rec.). Je to nový, ale pořád je to ještě muzika. Ale to mě inspirovalo k tomu oslovit houslistku Jitku Pokornou, že bychom mohli zkusit něco společně (o Jitce Pokorné se můžete dočíst na str. 36). Já dělám elektroniku, ty studený chladný věci, a ona do toho dá takovou tu lidskou, teplou barvu houslí. Když jsem ji slyšel hrát na ty norský housle, věděl jsem, že je to vono, ona do toho i řeže, kouše, ťuká. No super. Obojí by mohlo dohromady fungovat. Ani její hra není prvoplánová. Čistá improvizace?

Tak napůl. Jitka bude vědět, v jakých místech má úplně volný pole na improvizaci, kde je ta elektronika připravená na to, aby se tam vešlo cokoli. Třeba jen takový praskání, šumění. Jitka si do toho může čmárat, co chce.

Aby jí to nesvazovalo do rytmu nebo barev. A pak tam budou pasáže, který budou připravený, v tom smyslu, že by měla začít třeba na tónu C a skončit na E. Aby to sedělo s melodií. Ona je šikovná houslistka, ta si s tím poradí. Rozhodně spolu ale diskutujem hlavně o náladě.

Ten zvuk, který plastiky dělají, je jejich vlastní?

Jako „takhle vypadají, a takhle znějí“?

No, je to vlastně tak. Na stejný vyjadřovací úrovni, co je tvar, je i zvuk a taky barva. Je to jejich současná společná řeč, ale vím, že to jde posunout ještě dál. Jenže mám strach, že to by ty lidi už nepochopili. Tak to radši nedělám. Šlo by to mnohem víc uvolnit, vyabstrahovat.

Když to přeženu, mohlo by to být jedno cvaknutí o zábradlí za tisíc let. A to by mohla být celá moje výstava.

Kdy se ti ten zvuk, kterým mluví, zjeví?

Já přirozeně vím, jakej zvuk k té plastice patří. Pak už jen hledám zdroje. Doma jsem teď udělal takový mini studio, kde ty zvuky vyrábím, otočím nějaký kolečko doprava, ono to začne chrčet, chrastit, praskat, tak to rozpraskám ještě víc, ořežu, proženu efektama a řeknu si: „Ty vole, to je vono.“ Je to absolutně bezpohlavní muzika. Beztvarý hluk. Ale stejně si občas řikám, jestli to trochu „nezmuzikálnět“. Aby lidi vydrželi hodinu poslouchat takovejhle hlukovej tvar…

Dalo by se postoupit dál? Třeba jak by ta plastika chutnala?

Nejsi moc daleko. Jsou momenty, kdy to člověk ucítí.

strana: 13

+

A nejde o primární chutě jako kyselý, sladký. Někomu tohle chutná modře, někomu tamhleto zeleně, ta žlutá třeba.

Kdy tě vlastně napadlo, že by plastiky měly promlouvat?

Rozvíjím to dál. Žene mě to do dalších rovin. Tam je tolik možností… Třeba teď mě tak napadá… Průsvitnej skelet, zevnitř na něj něco promítat… Ne film, ale že by po kulaté plastice něco zevnitř animovaného jezdilo a zanechávalo stopy…

Aha, to je ten nejnovější kousek?

Jo. Foremně a obsahově jsem o krok dál než před rokem. Jenže těch nejnovějších věcí mám jenom pár a zase míchat to s těma vysochanýma před rokem nejde dohromady. Proto v Radosti vystavím tři plastiky z loňskýho roku a dvacet obrazů. Nerad používám slovo koncept, ale je pravda, že to potřebuje mít jednolitej „cink“. A kdybych tam vystavil teď tu nejnovější věc ze zimy, tak tam bude svítit jako červená lampička mezi kukuřicí. Galerie Radost je malej prostor a celý to cítím jako introvertněji laděnou výstavu.

Tak mě napadlo, pořád mluvíme o plastikách A, B, C. Dáváš těm svým plastikám i nějaká jména?

To je přesně to, co souvisí s celou mojí filozofií umění.

Chci dělat věci, který by se nedotýkaly žádných konkrétních věcí. Ani materiálních, jako židle nebo ponožka, ale ani myšlenek. Pro mě je myšlenka pořád materiální věc.

Podle mě je zbytečný dělat umění pro myšlenku. Myšlenek má člověk za den milion, pořád mu něco lítá v mozku.

-

s t r a n a : 14

Foto: Pavel Holeček

To by bylo hezký…

Bylo. Mít šestatřicet hodin denně času a prachy…

Ale toho času tolik neni, a tak máš starosti stihnout z těch tisíce nápadů aspoň tohle. Protože já trubka jsem si vybral snad nejsložitější techniku, laminát. To je sice materiál, kterej vydrží pět set let na dešti, ale jedna plastika trvá nejmíň tři měsíce.

Na mojí výstavě „Mihotání ve vákuu osobní nory 17“ v kladenském zámku v roce 2005 jsem měl asi deset plastik a šedesát obrazů. Ale kvůli tomu, jak jsem začal experimentovat s pohybem a zvuky, tak to je pak časově ještě náročnější. První dvě plastiky se pohybujou málo, na té třetí je ten pohyb fakt znát.

Umění je naučit člověka nepřemejšlet a nechat to proniknout přímo dovnitř sebe. Proto nedávám svým plastikám ani obrazům konkrétní názvy.

Takže žádná tvoje plastika nic nezobrazuje, neznázorňuje…

Ne, žádnou konkrétní věc. Jejich vnitřní tvar neumim popsat slovy. Je to můj vlastní svět. Kdyby ten svět šel napsat, tak ho napíšu. Kdyby šel vyfotit, tak ho vyfotim.

Zatím ho umim jen tvarovat, rozhejbat, malovat, ozvučit.

Nestane se, že bys třeba svůj pocit smutku nebo radosti chtěl přenést do věci, kterou tvoříš?

No, ony totiž existují primární a sekundární emoce.

Primární emoce typu láska, smutek, radost, ty známe všichni. A pak jsou ty sekundární, nebo jak to nazvat.

Ty nemáme prozkoumaný. A právě o ty mi jde. To je třeba emoce z nějakýho tvaru, oblouku, kterej zvláštně zahne doleva, a na konci jsou tři boule. Já sám se pak zastavim, nevím, co to přesně je, ale tenhleten tvar ve mně vyvolává něco modrýho, nějakou emoci, kterou neumim popsat slovy. Vyvolaná sekundární emoce, to je to, co já zažívám zpětně z mých věcí a proč tohle všechno vlastně dělám.

Nevím, jestli to mají takhle i ostatní, jestli stejně, můžu bejt rád, jestli cejtí něco úplně jiného, taky dobře. Hlavně ať něco cejtí. A jestli ne, tak dostanou klackem po hlavě.

Foto Pavel Holeček

Jsou tvoje plastiky kladný, nebo záporný?

Jednoznačně jsou z Kladna.

A kolik jich máš v hlavě?

To ti řeknu úplně přesně. Padesát tisíc. Mám je všechny na papíře. Bylo období, kdy jsem třeba za tejden měl na papíře 45 plastik, který by z mýho pohledu fungovaly úplně bombově. Jediný, co jsem věděl, že to prostě nemůžu zvládnout udělat. S tím jsem měl problém. Když vidíš tu fantazii, kterou nemůžeš zrealizovat, to je na provaz. Takže jsem přiškrtil ten proud, co jde dovnitř, a co nejvíc povolil proud, co jde ven. Když děláš jednu věc a myslíš na dalších deset, to nemůže fungovat.

To jsou pořád samé zvuky, ruchy… Máš rád i ticho?

Jasně! Ticho je nejlepší zvuk. Proto ty zvuky budou potichu. Třeba dvacet vteřin nic, tak doufám, že ty lidi na tý vernisáži nezačnou tleskat.

strana: 15

+

Moskytiéra by vám na koncertě překážela Vyšlo to tak zvláštně, že vždy, když jsem se snažila zkontaktovat s Jiřím Pidrmanem, frontmanem kladenské kapely Anopheles, byl na hokeji. Nechodím na hokej ani na Anopheles, ale řekla jsem si, že mne to snad nediskvalifikuje.

Pravdou je, že pan Pidrman byl na náš rozhovor dobře připraven. Prohlédl si webovky Kladna Záporna, zatímco já jsem spoléhala spíše na autentickou výpověď. Na druhou stranu jsem mu přinesla výtisk časopisu na ukázku, zatímco já jsem žádné jejich CD nedostala…

Začněme vzpomínkou z pera Jiřího Pidrmana (asi spíš z jeho textového editoru): Cínové vojáky jsem odložil do krabice společně s hliněnými figurkami Apačů, mašinky (některé bez koleček) a výhybky OH a TT do další. Originální lité formičky na ono nehybné vojsko, za které by zapálený sběratel dnes možná dával chalupu ve Zbečně, zmizely někde u tehdejších kamarádů. Mám hodně známých na Berounce a třeba se nějaký ještě objeví, leč Silvestr už v obci, která je známa hospodou U Šebků a U Blýnů, už slavit nikdy raději nebudu.

Ano, tělo se mění samo, to je zřetelné (zvláště v některých letech u jednoho pohlaví), leč duše změnu potřebuje podpořit. Ovlivněn touhou po výjimečnosti a výstupu z řádku životní nostalgie, jsem pocítil touhu stát se hudebníkem. Vybaven několika roky studia klavíru v lidušce,nekompromisně vstupuji mezi rockery, bíťáky, umělecké bohy a kulturní regulovčíky.

Staré bubny od strýce z Krušovic, které již tenkrát patřily do muzea hudby, byly ve čtrnácti letech mým prvním hudebním nástrojem kromě standardních nástrojů v domácnosti, jako je foukačka, flétna, kytara a klavír či piano. Místo našly v kůlně, kde se předtím ukládalo pro naše město typické černé zlato. Tam na Výhybce v Kročehlavech se rodily moje první tóny.

Plodili jsme je společně se spolužákem Jardou O. Ano, staré bubny a španělka se snímačem a dvouakordová skladba Lady in Black. To bylo do listopadu 78 vše, co naplňovalo mé srdce a vytvářelo moje první hudební orgasmy.

Klasická modrá drátěnková kárka dvojkolka (již ale s koly nafukovacími) míří naplněna „krušovickými“ bubny z Výhybky kolem zimáku, Sletiště a kasáren na podzim roku 1978 do Rozdělova. Dřevěná budova Svazarmu (pro mladší ročníky Svaz pro spolupráci s armádou) se stává na několik týdnů prvním útočištěm budoucích „bohů“ a určitě nikdo tenkrát netuší, jak dlouhá trať to po tomto startu z dřevěné boudy na kraji Kladna bude.

Skoro něco jako piano, kamna a jednu ze základních jednotek SI, s kterou nám starý a milý pan Ampér umožnil budovat umění, to bylo vše, co stěny, jež možná i chvílemi kdysi slyšely budování socialismu, obsahovaly. Dodnes nevím, komu jsme drahocenný proud ubírali, leč nikde neplatili. Ale co… Voltíky, kubíky, penicilín, roubíky… Jako vlastně cokoliv, byly tenkrát nás všech. Tak co to řešit. Ale pravda, že vypořádat se s komisí, která rozhodovala o umělém přerušení těhotenství, bylo tehdy složitější, než dostat jako nezletilec pivo v hospodě či dokonce v obávané prohibici panáka. Úryvek z připravovaných povídek o skupině Anopheles V suterénu na RTG (Jiří P. Pidrman)

-

strana: 16

Zuzana Vlčková

www.anopheles.cz

To všechno se mělo přihodit v roce 1978.

Povídali jsme si s Jiřím Pidrmanem, jak to všechno bylo s bigbítem dřív a jak je to dnes. A že kapela, která už hraje třicet let, má spoustu nových nápadů, protože, jak řekl Ozzy Osbourne, správný rocker zraje po čtyřicítce.

Osud kapely se vyvíjel podobně jako osudy řady jiných, z nichž však mnohé dávno zanikly.

Byly to „přehrávky“ před komisemi, byly to problémy s názvem, s texty písní… Ale určitě to bylo potěšení z muziky, protože jinak by to přece ti muzikanti nedělali.

V současné době kapela Anopheles hraje dvakrát až třikrát do měsíce, ale ne celý rok. Po Novém roce bývá trochu útlum, kdy se hlavně skládá a cvičí se nové skladby, případně se kapela chystá na nové CD. Pak přijde svátek čarodějnic, který patří už tradičně do kalendáře kapely. Hrají v ten den ve Vinařicích na Tuháni.

Od jara do podzimu se konají motorkářské srazy, na které jsou často zváni. A jinak hrají především na tanečních zábavách, ale také na jiných společenských akcích, často soukromých.

Přehrávky Tyhle přehrávky se v Kladně konaly v Dělnickém domě (v přízemí v baletním sále a v patře v zasedačce). Jedním ze zkoušejících byl i strejda Jiřího Pidrmana, legendární kladenský muzikant Bora Kříž. Kapela musela zahrát a kapelník se musel podrobit zkoušce z hudební teorie. Bora Kříž si nemohl dovolit jakékoliv podezření, že snad svého synovce protežuje. A tak dostával Jirka rozhodně nelehké otázky typu – jak se ladí harfa do cis či co je to hudba. Takže napoprvé to nevyšlo, ale na druhý pokus s týmiž otázkami již prošel (s komentářem Bory — ty musíš umět víc než ostatní). Podle hodnocení byla kapela zařazena do některé ze tří kategorií, podle kterého dostávala procento z výtěžku z koncertu.

Kapela musela mít svého zřizovatele – Anopheles hráli např. pod SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství) Dolu Gottwald II (Mayrau).

V té době zkoušeli v areálu dolu – v řetízkové šatně, v areálu naproti vrátnici i nad kantýnou. V určitém období byli jejich zřizovatelem i zahrádkáři.

Název kapely Anopheles – druh komára, který přenáší malárii. Nikdo si prý nepamatuje, jak název vznikl, ale všichni se shodují,

že asi v hospodě. Název je ale vlastně staronový. Někdy v osmdesátých letech byl Jirka pozván na kulturní odbor a bylo mu řečeno, že název není vhodný a že si kapela musí zvolit jiný, český. Tak si vybrali ryze český název Laser, což prošlo bez problémů. A tak až do revoluce byli Laser a pak se vrátili k původnímu názvu.

Texty Kapela hraje dnes již převážně své věci, ale samozřejmě také některé kusy prověřené časem (Deep Purple, Ozzy Osbourne, Metallica a další).

Hudbu převážně skládají Stefan Řehák a Tom Binhack. Hudbu si pak přehrává Jirka Pidrman a čeká na inspiraci pro text. Také měli dříve nějaké problémy, ale jak říká kapelník: „My jsme nebyli žádní Krylové ani Třešňákové.“ Ale i čerti v textu stačili komisi nadzvednout, nemluvě o „tlupě krabů“ (snad zpátečníci?).

Po opravě na „tlupu vrahů“ byla komise spokojena.

Zajímavá je také vzpomínka Jiřího Pidrmana na cenu vstupenky na koncertě v hospodě U Konvalinků, někdy v osmdesátých letech – bylo to sedm korun!

Sestava Z původní sestavy zůstal v kapele bubeník Pavel Volf a kapelník a basák Jiří Pidrman, ale složení se nezměnilo už posledních dvanáct až třináct let. Přišli další dva kytaristé, Stefan Řehák a Tom Binhack, a byl angažován také zpěvák Václav Melichar. Anopheles nahráli tři CD. První z roku 1996 bylo spíše jen demo pro vlastní potřebu, další dvě obsahují nejznámější skladby kapely – Bláža (2003), Malaria (2005).

Hokej Zmínka o hokeji na počátku nebyla zcela od věci.

Kapela, jejíž členové jsou vesměs příznivci kladenských hokejistů, pro ně nahrála v roce 2005 hymnu.

Zábavy Tak tohle mne opravdu zajímalo. Ještě se na vesnicích konají takové ty klasické zábavy, jaké si mladší ročníky mohou představit snad jen z filmů, jako je Indiánské léto? Odpověď nebyla vůbec jednoznačná. Jsou místa, kde tato tradice vlastně nikdy nezmizela, ale těch je velmi málo. Jsou i místa, kde se tato tradice obnovuje. Anopheles je opětovně zván do Rynholce, kde se parta nadšenců snaží tradici proslulých tancovaček v rekonstruovaném kulturáku obnovit.

Ale málokdo chce dnes nést finanční riziko. Týká se to organizátorů i kapel. Bigbítové kapely dávají přednost místům, kde mají své publikum.

A taková místa Anopheles mají, nejen ve středních Čechách.

A prý se hraje i v hospodách – to se odsune pár stolů a kapela vystupuje jen s minimálním ozvučením. Spíš to ale bývají soukromé akce.

strana: 17

+

Současná kladenská klubová scéna Katka Švanderlíková Chceme-li hovořit o současné kladenské klubové scéně, měli bychom asi nejprve stručně objasnit, co to je klub.

Je to podnik věnovaný hudbě a tanci. Od barů a hospod se obvykle odlišuje tanečním parketem a technickým zázemím pro vystoupení kapel a djs. Program je obvykle koncipován na základě několika pravidelných „klubových nocí“, věnovaných konkrétním hudebním žánrům, a je obohacen o jednorázová vystoupení. Prostor může být dle možností využíván i k divadelním vystoupením, výstavám, promítání a happeningům.

Je to ale také prostor a čas, v němž se lidé schází, komunikují, tvoří, sdílí a baví se u toho. Mohou rozvíjet a prezentovat, co je baví. Jsou jak tvůrci, tak konzumenti. To vše se odehrává na místě, kam je přinášena nezávislá klubová hudba všech stylů a žánrů, které vznikly za poslední desítky let.

Pokud budete v Kladně na základě toho, co jsme si popsali, hledat odpovídající prostor, nenajdete. Leckdo možná namítne, že tu máme diskotéky.

Ale jak je zmíněno výše, mělo by se jednat o místo, kde se hraje nezávislá hudba (tedy nikoliv ta, která je podávána komerčními rádii). Nezoufejte.

Bude o čem psát. Současná kladenská klubová scéna se odehrává v několika málo music barech (např. Moo Music bar, Týt, Dundee Jam, Revolution bar, Deep zone). Možnost koncertních vystoupení je především v Dundee Jamu, kde můžeme najít poměrně neměnnou nabídku osvědčených kapel.

S trochou nadsázky řečeno „živou“ klubovou scénu, vytvářenou především Djs, hledejme v music barech.

Současná klubová scéna Na programech našich music barů se sice občas objeví nějaká zvučná djská jména, která se však s větší či menší pravidelností opakují. Nových tváří je jak pověstného šafránu. Na programech najdeme převážně pravidelné nebo jednorázové večery místních djs. Občas se objeví nějaký zajímavý projekt, ale po pár měsících mizí v bludném kruhu propagace, nízké návštěvnosti a nevrácených investic.

Kladenská klubová scéna se odehrává na několika separovaných místech. Jednotlivé bary (a to si myslím, že je velice podstatné) jsou vždy pro vyhraněnou menší klientelu a je velice obtížné dostat stávající návštěvníky do podniku jiného. Tím se částečně oddělují i jednotlivé skupiny hudebních žánrů. Důsledkem toho je nejen snížená možnost spolupráce mezi interprety, ale především schopnost klubové scény vzdělávat. Důvod je zřejmý. Každý chodí na místo, které mu vyhovuje prostředím a hudebním zaměřením. Tam se ale jen těžko setká s tím, co nezná, tedy se zcela odlišným žánrem hudby.

Nejspíš řeknete, že pokud budu chtít slyšet něco jiného,

-

strana: 18

můžete navštívit další bar. Ano, ale zkoušeli jste někdy hledat něco, o čem nevíte, že to existuje? Pokud navíc vznikne snaha přinést do takového baru něco nového, lidé se neustále dožadují toho, nač jsou zde zvyklí. Hudba přichází za nimi, nikoliv oni za ní.

Kluby a drogy S klubovou scénou jsou neodmyslitelně spojeny drogy.

Poměrně často se mezi svými známými setkávám s názorem, že nechtějí, aby jejich děti chodily do klubů, protože jsou tam drogy. (Nikdy bych si nedovolila říct, že tam nejsou.) Ptám se jich vždy, zda jejich ratolest pouští na diskotéky. Obvykle jim opadne napětí z tváře, celí se uvolní a s jakýmsi klidem odpoví, že ano. Vyzvídám, zda a kdy naposledy byli v klubu a na diskotéce. A jsme u toho.

Na diskotéce před dvaceti lety a v klubu, hrdě odpoví, nikdy. V duchu si pomyslím, že naše lidská vlastnost bát se nepoznaného by porazila i Herkula, a s klidem pokračuji. Drogy se tam dají sehnat úplně stejně. Je totiž jedno, kde se nacházíte. Podstatnější je, zda víte, kdo vám je může prodat. V klubech jsem viděla lidi užívat drogy i lidi opilé jako v kterékoliv hospodě, na diskotéce či firemním

večírku. Tím vším chci říct, že nezáleží až tolik na místě, ale na lidech. Na každém z nás, na našem rozhodnutí. Zda rodiče znají své děti. Mně osobně se jen nelíbí, když mi někdo narušuje moji svobodu „být zodpovědný sám za sebe“. Toto právo mi nikdy v žádném klubu nebylo upřeno. Myslím si, že klub je odlišný od diskotéky hlavně tím, že se zde tvoří a netoliko vyhledávají partnerky na jednu noc.

Klubové tvoření Lidé jsou uvolnění, v dobré náladě, mezi přáteli. Povídají nad pivem a fantazírují. Někdo řekne, tak to pojďme udělat. Takhle začala většina akcí, které jsme kdy pořádali. Najednou se ocitnete na několikatýdenní cestě za svým snem.

Následuje proces zajištění vhodného prostoru, domluva

s majitelem podniku a všemi účinkujícími, propagace, obstarání techniky. Lidé přináší svoje nápady na výzdoby, projekce, výstavy a společně je realizují. Přichází večer, na jehož přípravách jste trávili svůj volný čas po škole nebo po práci a čekáme na ty, kteří vlastně rozhodnou, zda se vše povedlo. To je druhá část spolutvůrců — návštěvníci.

Většinou si neuvědomují, že jdou také tvořit. Lidé oceňující vaši práci tím, že se přijdou bavit.

Tohle je pro mě asi klubová scéna.

Směsice lidí, kteří vytváří něco kulturního pro sebe i pro druhé a všichni se u toho baví. Nikdo to nedělá pro peníze, protože většinou sotva zaplatíte náklady a pokud přijde málo lidí, můžete i prodělat.

Já v tomto celém procesu vidím spoustu prostoru, jak se naučit nové i pro život užitečné věci (projektové řízení, komunikace, obchodní dovednosti, tvorba rozpočtu, marketing), aniž si to uvědomujete, protože se právě ohromně bavíte.

Kladno — respekt — spolupráce Klubová scéna má svoji osobitou kulturu. Od módy, stylů tance, graffiti až po slang. Lidé prostě rádi někam patří a rádi to dávají nějak najevo. Vyjadřují tak i určitý životní postoj, filozofii. Pokud se do klubové kultury dostanete hlouběji, určitě narazíte na dvě slova nebo možná spíše myšlenky, které se tím vším prolínají.

Respekt & Spolupráce Ve chvíli, kdy se přestaneme bát, že někdo bude lepší než vy, že vám zabere místo na slunci, dokážete nezištně ocenit jeho počínání. Na to navazuje spolupráce a s tím i šance vytvořit společně něco nového.

Splupráce je nepostradatelná i ze strany diváků.

Může být vytvořeno cokoliv, může vzniknout i nový klubový prostor. Bez podpory diváků vyjadřujících zájem návštěvností však nebude nic mít šanci na přežití.

Odpoutání od minulost Ve vzpomínkách nás všech je stále C19, kde se odehrálo mnoho dobrého. Ať byl uzavřen z jakéhokoliv důvodu, je to minulost. Zapomeňme všichni na C19 a uchovejme si vše, co nám dal. Podstatné je, že doposud tento prostor nebyl ničím nahrazen. Stejně jako já si těžko koupím pozemek a zbuduji na něm ze svých finančních prostředků fotbalové hřiště, těžko se najde někdo, kdo by zbudoval prostor pro alternativní kulturní scénu ze „své kapsy“. Vím, že je tu nová generace, která by se na spolutvorbě takového místa za podpory města ráda podílela.

Potřeby zdravé kladenské klubové scény Vím, že jsem asi více hovořila obecně a nejspíš vám chybí faktická data, jména a čísla. Omlouvám se, ale mluvíme tu o hudbě a kultuře, a to nejsou hmatatelné pojmy. Zkusím tedy více pragmatický pohled na závěr.

Kladenské hudební scéně obecně chybí možnost volby pro alternativněji zaměřené obyvatele ve věku 15 až 40 let. Nyní město pořádá koncerty některých komerčně úspěšných skupin, je zde vážná hudba, kladenský jazz klub a oněch pár music barů, které mohou nabídnout akce pouze menšího rozsahu. Všichni chceme, aby na Kladně vyrůstali lidé, kteří budou toto město prezentovat a cítit se jeho součástí. I město samé se prezentuje akcemi, které pořádá. A vyjadřuje tím svůj postoj. Kladno je velice silné a prosperující v oblastech sportu. Je zda zrekonstruovaný atletický areál, plavecký bazén, tenisové kurty, nespočet fotbalových hřišť a je plánována výstavba víceúčelové haly. V oblasti kultury nechci být pouze kritická. Je zde divadlo, chystá se rekonstrukce divadla Lampion a již zmíněné koncerty.

Za alternativní kulturou však mladí lidé odjíždí do Prahy. Myslím, že procento občanů v tomto věku je

dost vysoké, aby si zasloužili možnost volby i ve svém městě. Jako řešení se mi jeví: •možnost bezplatných výlepů plakátů na vymezených plochách •tvorba stručného přehledu kulturních akcí •dotace projektům a podnikům, které alternativní kulturu pořádají a propagují •otevření nového společného prostoru nahrazujícího C19 •spolupráce interpretů, majitelů podniků a publika.

Při tvorbě toho článku jsem téma kladenské klubové scény diskutovala nejen s djs či majiteli klubů (rozhovory s některými z nich navazují dále na tento článek), ale i s běžnými návštěvniky, a jako hlavní téma vždy vyplynula na povrch potřeba otevření nového multifunčního prostoru, který by nabídl Kladeňákům možnost širšího kulturního vyžití, jako je jim poskytnuto ve sportu. Všichni oslovení měli pocit, že nám tu něco chybí, ale určitě to není neochota něco podnikat nebo nedostatek aktivních schopných lidí.

Za sebe bych pouze doplnila, pokud lidé volají po něčem novém, měli by chtít danou věc podpořit svým zájmem a návštěvností, a přijmout tak svůj díl odpovědnosti za spokojenost nás všech.

Otázky pro kladenské DJs a majitele podniků Položili jsme pár otázek některým z kladenských DJs. (Omlouvám se tímto všem, kteří nebyli osloveni spíše z nedostatku času nežli z neocenění jejich dovedností.) Pro zpestření přidáváme i rozhovor s Danielem Fikrlem, majitelem Týt music baru.

strana: 19

+

Jesus, projekt Natur Produkt / Tomáš Pičman

Věk: 29 let Civilní povolání: technik a kuchař Koníčky: Hudba, elektronika, vaření, zvířata, cestování.

Biografie: Začínal v kladenských klubech (Nex/spider, Klub19) někdy v roce 1996. Od roku 1999 vystupuje společně s Mormem aka Natur Produkt. Pořádali pár víceméně vydařených Open Air akcí (Stuohm open air Podholí 01-03, D.O.O.L. open Air a altenativní scéna Dny města Kladno 2006). www.myspace.com/naturprodukt

Co pro tebe znamená obecně výraz klubová scéna?

Alternativa, životní postoj, možnost seberealizace.

Co se ti vybaví, když se řekne současná kladenská klubová scéna?

Asi to, že všechno zajímavého, co tu vznikne, nemá šanci na Kladně přežít.

Máš dojem, že by se dalo něco zlepšit? A co?

Jo, obnovit Klub 19 a dát šanci lidem, který pro to chtěj něco dělat. Lidi z Kladna maj podle mýho velkej potenciál, jenom tu není žádnej prostor pro realizaci jejich umu.

Je podle tebe klubová scéna na Kladně podporována?

Je podporována hrstkou nadšenců, kterým neustále někdo hází klacky pod nohy.

Proč jsi začal hrát a organizovat akce?

Protože mě to baví a jsem rád, když se děje něco zajímavého.

Co pro tebe znamená být dj a producent? A co to obnáší?

Snažit se bavit lidi a rozšířit jim i sobě hudební rozhled. Co to obnáší? Nosit s sebou hromadu harampádí, dlouhý přípravy a krátký spánek.

Jak bys svým prarodičům vysvětlil, co hraješ za hudbu?

Gulash, ale občas se vám to může líbit.

Co pro tebe znamená hudba? Životabudič.

-

strana: 20

Mystif / Jiří Zábranský

Věk: 25 let Civilní povolání: technik Terminálu 2 (Letiště Praha) Koníčky: cestování, hudba, film, snowboard Biografie: Hraje od roku 2001. Začínal v kladenském Klubu 19. Nyní převážně vystupuje po klubech celé republiky (Praha, Ostrava, Brno, Frýdek, Olomouc atd.).

Předskakoval hvězdám, jako jsou Calyx, SKC, Muffler, Black Sun Empire a další. Pořádá pravidelné akce zaměřené na zlomené i rovné beaty v kladenských hudebních barech. Do dnešního dne vydal vlastním nákladem dvě CD se svojí tvorbou a jedna skladba vyšla na kompilaci BIMM 2 (první kompilace věnovaná drumandbassu od českých producentů). Produkce i djské vystoupení zahrnují vždy více stylů od Breakbeatu přes House až po jmenovaný drumandbass. www.myspace.com/mystif Co pro tebe znamená obecně výraz „klubová scéna“?

Obecně v tom vidím elektronickou hudbu spojující určitou komunitu lidí, která se pravidelně schází právě v klubech. Na místě, kde se každý zná a atmosféra je od prvního nadechnutí příjemná a uvolněná. Dekorace klubu ti vyráží dech a celková úroveň interiéru ti navozuje domácí atmosféru. Tak to vidím já… Tak jsem poprvé viděl C19.

Co se ti vybaví, když se řekne současná kladenská klubová scéna?

Už dlouho pod tímto názvem nic nevidím. Bohužel. Pro mě pravá klubová scéna umřela s Klubem 19. Teď je tu více barů, kde se hraje klubová hudba a schází se komunita lidí. Klubová scéna se přesunula z klubů do barů, ale pořád tomu ještě něco chybí.

Máš dojem, že by se dalo něco zlepšit? A co?

Určitě. Zařídit jeden jediný pořádný klub na Kladně, kde by si každý hledající klubovou hudbu přišel na své. Kvalitní zvuk, světla, obsluhu a výběr na baru. Prostě klub na úrovni. Kladno má osmdesát tisíc obyvatel a žádný klub, který by mohl konkurovat kladenským diskotékám. Všechno je to o lidech, o možnostech a podpoře.

Je podle tebe klubová scéna na Kladně podporována? Případně jak a kým?

Pokud se budeme bavit o finanční podpoře, která je pro klub asi nejdůležitější, nebo městem zdarma poskytovaných výlepních plochách, tak myslím, že ne. Nebo o tom nevím.

Týt music club (bývalý Tytanic) Majitel: Daniel Fikrle Věk: 25 let Vykonáváš nějaké jiné povolání mimo to, že jsi majitelem baru?

Jiné nevykonávám.

Koníčky?

Moje fenka Sára, chata na Berounce ve Žloukovicích a pobyt v přírodě, hudba, djing, občas rybolov.

Co se ti vybaví, když se řekne současná kladenská klubová scéna?

Vybaví se mi, že na Kladně je spousta muzikantů i djů, ale málo klubů s širším spektrem muziky. Momentálně pracuji na přizpůsobení svého klubu koncertům, odhlučnění atd.

S živou hudbou rozšířím repertoár.

Kdo jsou tvoji zákazníci?

Moji zákazníci jsou lidé převážně mladšího věku, pohybující se nejen na klubové scéně.

Jaký styl hudby u tebe v podniku můžeme slyšet?

V současné době například hip hop, ska, funky, ethno, reggae, dub, breakbeat, drumandbass, ten je u kladenského publika velmi oblíbený.

Co sám rád posloucháš?

U mě záleží, na co mám zrovna chuť a náladu. Poslouchám mnoho žánrů. Co úplně zbožňuji je ethno a orientální styly.

Je těžké platit Djs a dělat propagaci?

Z počátku mi to přišlo dost nákladné, tak jsem zavedl vstupné, jež pokryje náklady na djs. Propagace není nic levného, ale je nutná, bez té se to neobejde.

Máš nějaký jiný zdroj financí, než které vyděláš u sebe?

Zatím ne. S rozjetím koncertů budu žádat město a asi i evropskou unii o příspěvky na finančně náročnější kapely.

Snažil ses někdy nějaké získat, je to obtížné?

Doposud akorát jednou a setkal jsem se i s neochotou, přestože šlo o benefiční akci.

Proč jsi otevřel tenhle podnik?

Vidím v něm budoucnost, obdobné zařízení na Kladně není a lidé se sem rádi vracejí. Navíc oslovím širší veřejnost díky již zmíněným koncertům a dalšímu poschodí, kde bude menší bar a klidné posezení stranou od hlavního podia. Tento nový prostor bude mnohoúčelový, je na co se těšit.

Co bys ve svém podniku rád pořádal, ale není to možné? Proč?

Různé vernisáže a výstavy. Zatím nemám vhodné osvětlení, to ovšem výhledově není žádný problém…

DJ ELECTROM / Jirka Nejedlý

Věk: 27 Civilní povolání: zástupce v obchodním oddělení Radia 1 v Praze a externí grafik Koníčky: devítiměsíční dcera, přítelkyně, malování, grafika, psi, hudba Biografie: Vystupuje se svými přáteli v kladenských, pražských i mimopražských klubech (Klub19, Deepzone, Roxy, Punto Azul, Moo music bar, Fléda, Kotelna Chomutov), kde pořádá své akce. Ve svých setech rád zabrousí i do staré dobré klasiky, a proto můžete slyšet spousty breakbeatových remixů a předělávek z celého hip hopově funky kytarového světa.

Od roku 2002 hrál za KLADENSKOU DOOL CREW. Po jejím rozkladu aktivoval stránky www.djelectrom.net.

Od roku 2006 se začíná věnovat také prozatím soukromé produkci.

Co pro tebe znamená obecně výraz klubová scéna?

Něco, co mě již od puberty baví a stále ještě nepřestává.

Co se ti vybaví, když se řekne současná kladenská klubová scéna?

Pro mě osobně na Kladně klubová scéna skončila s uzavřením Klubu 19, který byl klubem, jak se patří. V současné době si na Kladně sice můžete poslechnout na více místech kvalitní klubovou muziku, ale ta atmosféra klubu většinou trošku chybí. Dále se mně vybavuje akorát převaha kladenských diskoklubů, která mně přijde jako veliký nepoměr k potencionálním posluchačům ryzí undergroundové hudby na Kladně.

Máš dojem že by se dalo něco zlepšit? A co?

Nemám pocit, že by se za současné žalostné situace dalo něco zlepšit. Chtělo by to nové místo, nápady, energii, lidi.

Je podle tebe klubová scéna na Kladně podporována?

Myslím, že kladenská scéna je podporována pouze neutuchajícím zájmem a trpělivostí lidí, kteří se v této oblasti pohybují již spousty let, a jsou to dle mého lidé točící se kolem MOO MUSIC BARU, TÝTU a DEEP ZONE KLUBU, a za to mají můj respekt, protože leckdy je potřeba mít velmi pevné nervy.

Chcete-li slyšet, že kladenskou alternativní klubovou scénu podporuje ještě někdo jiný, snad město, nějaký patron, to bohužel nevím.

Roman Rai / Roman Hořínek

Věk: 30 let Civilní povolání: DJ Koníčky: hudba Biografie: Roman Rai začal s djingem v roce 1996 v kladenském Klubu 19.

Zpočátku inklinoval k deephouseovým labelům, jako byli například Pagan Records či Glasgow Underground. Záhy získal residenci na nejúspěšnější noci kladenské devatenáctky jménem Boomerang, která trvala skoro dva roky. Brzy poté se však jeho pole působnosti přesouvá do Prahy, a to především do klubu Roxy, kde po čase získává residenci na dlouhou dobu nejúspěšnější klubové noci Zen (podle ankety Czech Music Dance Awards). Dnes Roman inklinuje k velmi rozmanitým setům, od deep hypno music až po pozitivní melodie a funky rytmy.

Roman je znám také jako producent.

Má za sebou počiny jako oficiální remixy pro americkou Grammy oceněné duo Deep Forest či legendárního britského dje Dannyho Howelse. Remixoval také taková jména progresivní scény jako Sultan, Moussa Clarke, Vibrasphere, Add2Basket atd. Jeho originální produkce vychází především na labelu Solstice, který vlastní společně s kamarádem djem Bo.Danem. Mimo to vyšly jeho tracky na labelech Tribal Vision /Czech Republic /, Existence /Canada/, Vibrating Balance /Australia/, Millenium /Germany/, Groovezone /Japan/ Sickwatona/ Argentina/, Dumb /Sweden/. Oblíbenost jeho tunnes u známých světových djs jenom dokazuje přítomnost Romanova tracku Thinking of Suzanne v prémiovém Essential Mixu z Music Konference v Miami v setu dje Omida 16b či častý výskyt jeho tracků v Top 10 djs světových jmen jako například Hernan Cattaneo. (zdroj: web klubu Roxy)

Co pro tebe znamená obecně výraz klubová scéna?

Mno, co se děje v našich klubech :) Co se ti vybaví, když se řekne současná kladenská klubová scéna?

Momentálně o kladenské scéně vim opravdu velmi málo… Sám hraju jen občas v klubu Moon.

Máš dojem, že by se dalo něco zlepšit? A co?

Určo… Aby bylo víc míst, kde by byla možnost hrát :)

strana: 21

+

Cabaret Maňána // Pocoloco & Betterfly

03. 06. 2005 / C19, Kladno DJBaltazar

31. 03. 2006 / Kladenské divadélko, 25. a 26. 09 Kladno . 2008 / Moo Tam Tam Ba Music Bar – Kladno / Pa 15. 10. 2005 tucada/live lace Akropo / Kladenské lis – Praha divadélDj Nealy Wea ko, Kladno ly (UK – Urb 22. 09. 2007 an Allstars) Ernesto Chue / Dundee Ja co m DJ Mikoláš + DJ Baltazar /live (Venezuela) (PHA/radio , Kladno Wave) 12. 01. 2 008 / Dun dee Jam, Andre Sa Kladno /live

23. 01.2009 / Moo Music Bar – Kladno Maceo (PHA /radio Wave)

31. 01. 20 09 / Kay Suzuki Palace Akropolis – P raha (UK/JP – B ipolar rec. ) ve spol

upráci s Ec

Půs

obe

ní C

Mn

lectice (PH

a Kl

A)

Kr i něk omě poř teré á zajím dání djs k avé kape ých akcí se ly a D j z Č CM sna ech i ž ze za í do Klad na zv hran ičí. át

adn

ě

DJ P O C O L O C O

(Luboš Průcha)

Hraje již sedm let. Mezi jeho hudební styly patří latina, funk, afrobeat, soul, jazz. Hraje především z vinylových desek a je vášnivým sběratelem sedmipalcových singlů. Za gramofony je k zastižení v kladenských klubech a barech, v pražské Wakate a Akropoli a příležitostně i jinde.

Na Kladně má v současnosti pravidelný večer věnovaný afrobeatu a deep funku pod názvem Doing My Thing, který se koná jednou do měsíce, vždy druhou středu (Revolution bar).

Je organizačním jádrem CM.

-

strana: 22

latin/funk/afro/jazz

DJ B E T T E R F L Y

Zuzana Vlčková

(Kateřina Švanderlíková)

Djingu se věnuje zhruba sedm let. Její zvuky vždy vycházejí z jazzu, latiny, brokenbeatu, acid jazzu, nu jazzu, hip hopu, soulu, funku a afrických beatů. Tyto hudební styly se objevily v čistších podobách v jejích jednotlivých projektech Space Jam ve spolupráci s Mílou Špáňou (broken beat/future jazz), Time to Fly — společný projekt s A. Bondarevem (saxofon), ve kterém propojují djing s živým hraním, a večer věnovaný klasickému i modernímu jazzu Dnes Jazz, který po mnoha letech přesídlil z Dundee Jamu do Revolution baru.

Je duchovním vůdcem CM.

Jak jste přišli na nápad Cabaretu Maňána?

CM byl název akce v září 2004, ke které dal impuls Míla Špáňa. Odehrála se na Chyňavě v sále místní hospody, kde se hrálo, promítaly se filmy a součástí byla i výstava. Spolupracovalo více lidí, např. s názvem přišel Tomáš Lancí, který vyhrábl desku stejného jména ve svém archivu. Následovala série hraní v C19 a v Dundee Jamu, a časem jsme převzali otěže my dva (Luboš a Káťa), a pokračovali jak v hraní, tak v organizování akcí. Během doby prošel Cabaret proměnou a vývojem od původního zaměření na latinskoamerickou hudbu k současnému nadžánrovému projevu zahrnujícímu latinu, soul, funk, afro, jazz, hip hop, reggae a broken beat.

Co bylo prvotním impulsem, dá-li se to ještě dohledat?

Chuť udělat něco rozdílného, nadžánrového, spojit více kulturních událostí v jeden kompaktní celek (hudbu, film, výstavy). Udělat něco společně s těmi, s kterými jsme měli stejné zájmy, od čeho by se dalo odrazit do dalších aktivit.

Jaké je vaše publikum? Proměňuje se s časem?

Odpovídá většinou návštěvníkům prostor, v nichž hráváme (tj. 20 — 30 let), ale dělali jsme i koncerty, kde se setkaly všechny generace od dětí až po pár babiček.

Jak komplikované je vystupování z hlediska organizace, hledání vhodného prostoru?

Najít vhodný prostor, kam by se hodilo to, co hraje-

me, není stále vůbec snadné, protože většina klubů je zaměřena spíše na elektronické žánry a tomu jsou specifickou atmosférou přizpůsobeny i prostory. Pokud jde o organizování vlastních akcí, je problémem najít vhodné místo, kde by bylo byť minimální technické zázemí. Jde o skloubení požadavků a možností.

Jak moc je tohle vyčerpávající a jak moc je vyčerpávající vlastní vystoupení?

Velice. Zejména příprava, domluva, případně propagace a shánění techniky. Vlastní vystoupení je zábava.

Snadné ale nejsou ani noční cesty domů a celý následující den po probdělé noci v zakouřeném uzavřeném prostoru.

Jaká je odezva specificky v Kladně a případně jinde?

Kladnější odezvy jsme zaznamenali spíše mimo Kladno. Možná hraje svou roli i to, že nás tam lidé neznají, nejdou na nás jako na kámoše a nejsme pro ně samozřejmost. Rádi jezdíme do Ústí nad Labem do klubu MUMIE, kde se spojuje příjemné prostředí s vnímavými lidmi. To je pro nás v podstatě to nejdůležitější, vzájemná reflexe.

Co všechno musíte dělat, abyste byli stále IN? Neustále kupovat novou hudbu. Snažíme se prezentovat zejména současné novinky. Být IN pro nás znamená „nezatuchnout“. Udržujeme si přehled v dění na hudební scéně všeobecně, a hlavně pak v žánrech, které nás nejvíce oslovují.

Máte čas i na jiné aktivity, nebo jste zcela pohlceni svou muzikou?

Moc času nezbývá, ale snažíme se věnovat i jiným činnostem. Každý máme své další koníčky.

Otázky pro Káťu a Luboše Co posloucháte doma nebo v autě?

Oba: V autě nic, cd přehrávač nám ukradli. Doma spíše mluvené slovo (a Kačka furt pouští nějakého Davise).

Jaká je vaše vize do budoucnosti, kam byste chtěli směřovat?

K: Převážně se věnovat organizování a pořádání akcí.

Poznávat nové lidi a kultury. A třeba i nějaké víc sociálně zaměřené projekty.

L: Ustálit rezidentní večer v některém z klubů na Kladně. Vrátit se více k organizování akcí. Jezdit hrát na nová místa. Čeho byste chtěli dosáhnout ve svých schopnostech?

K: Chtěla bych víc poznávat z historie jednotlivých hudebních směrů. Můj cíl teď je stát se dobrým článkem publika.

L: Stálosti a kompaknosti. Skloubení představ s realitou.

Strávili jste několik měsíců v Londýně a mapovali tamní hudební scénu. Co vás tam nejvíce zaujalo?

K: Lidi — jejich otevřenost, úcta k druhým, jak se vzájemně podporují a jejich cílem je něco dělat. Největší objev pro mě byl, jak si lidé z pódia váží těch dole, kteří ocení, co oni dělají. Hrozně moc si váží tanečníků. Zvuk v klubech — pokud se díváte na obraz přes záclonu, nikdy neprožijete opravdu tu hru barev. Ten prožitek z hudby byl, jako když se díváte bez záclony a objevíte nový svět.

Regály plné desek — já jsem předtím nikdy neviděla tolik desek pohromadě. Můžete hodiny listovat a hledat. Jako když vejdete do knihkupectví nebo do knihovny L: Mnohem větší otevřenost publika a jeho různorodost. Asi to souvisí. Londýn je jeden vroucí hrnec, kde se setkávají kultury z celého světa. Vedle sebe žijí Evropané, Afričané, Asiaté a vzájemně se inspirují. Lidé mi přišli vnímavější, bavili se i u hudby, kterou neznají a doma by si ji nepustili.

Jak byste si představovali spolupráci a s kým?

K: Přála bych si, aby se k CM připojili další lidé a celý projekt se vrátil k podobě, v které začal. Lidé, kteří chtějí dělat něco, co je naplňuje. Lidé, kteří chtějí dělat grafiku a dát projektu tvář, výtvarníci, kteří by v rámci akcí vystavili svá díla, aktivní hudebníci, kteří by se připojili, tanečníci…

L: Jako akci reakci, vzájemnou inspiraci, doplnění.

Je to ale spíš taková utopie, která přestává ve větším počtu zúčastněných fungovat. Proto jsem vždy vděčen za sebemenší pomoc a podporu při organizaci akcí.

V jakém klubu byste si chtěli někdy zahrát?

K: V brněnské Flédě.

L: Jazz Cafe v Londýně a Nu Spirit v Bratislavě.

Váš oblíbený zahraniční a český projekt nebo kapela nebo dj?

K: Eclectica L: Těch je víc než dost a stále přibývají další.

Co vás inspiruje?

K: Lidé L: Život. Hledání a objevování nových věcí. www.myspace.com/cabaretmanana

Koho byste pozvali jako osobnost hosta vašich snů?

K: DJe a producenta Afronaut. Je to africký návrat ke kořenům ve městě.

L: Bláznivého skotského dje a sběratele, jednoho z největších znalců funku, Keba Darge.

strana: 23

+

Posloucháte rádi ticho?

Doufám, že to není hudební skupina.

Proč ne?

To by přece byl randál zase a ne ticho.

Kam byste šel v Kladně za nejlepším místem na poslouchání ticha?

Do lesa. Do Rozdělova.

My jsme si doma ticho. Přijdeme, zapneme televizi a vypneme zvuk, koukáme jen na obraz, protože chceme slyšet ticho.

A kde byste hledal na Kladně ticho?

U sebe doma. Třeba na záchodě — tam je ticho.

Jo, taky. No, jedině ten záchod.

Myslíte, že je možné slyšet absolutní ticho?

Asi ne.

Jak to?

Vždycky je nějakej zvuk, který naruší to ticho.

Chcete něco dodat?

Asi ne.

S otázkou „Posloucháš rád ticho?“ jsem zkusila oslovit cizince mluvícího trochu česky…

Poslouchat rád ticho? To znamená?

Jestli vyhledáváš chvíle, kdy neslyšíš nic.

Jo, rozumím. Raději některý zvuk.

Když by sis měl najít na Kladně místo, kde je největší ticho, kde by to bylo?

V lese.

Kam bys šel tady v Kladně a okolí?

Myslíš na ticho? Třeba v lese nebo v údolí, okolí Unhoště nebo tak. Já mám radši zvuk, hudba a tak. OK?

Miluju ticho.

S otázkou „Posloucháte rádi ticho?“ jsem oslovila dva chlápky, kteří zrovna za příšerného zvuku jakéhosi lamače betonu hloubili díru pro značku…

Jo, já jo.

A kompenzujete to tímto zvukem?

No, to ne.

Kam byste si šel na Kladně poslechnout ticho?

Tady asi nikam. Tady moc ticha není.

Druhý muž držel celou dobu ve vzduchu značku, kterou chtěl podle všeho už dávno umístit do předem vyrobené jámy.

A vy?

Já se nechci vyjadřovat.

Nezdržuju vás teď? A neuhodíte mě tou značkou? Znáte Kladno Záporno?

Ne. Já si můžu počkat…

Lenka Novotná

Téměř celé šesté číslo časopisu Kladno Záporno se zabývá zvukem. Anketa v něm se proto zaměřuje na ticho. Je možné slyšet ticho? Posloucháte ho a rádi?

Je to ticho, co slyšíte, když neslyšíte vlastně nic, anebo je to něco jiného?

Miluju ticho. Ale je to opravdu ticho? Nebo je zkrátka jen příjemné zaposlouchat se do šumění listí stromů, deště, větru, tání rampouchu, a toho všeho přehlušeného zvukem startujícího auta, ledničky, vrtačky, hlášení místního rozhlasu… Dokážete se vůbec ještě odpoutat od těchto denních zvuků (braných jako samozřejmost), zvládáte bez nich být a vydržet? Není pro dnešní svět běžnější naopak pořád něco poslouchat?

Něco zkrátka nehraje, když něco nehraje?

Zapínáte si televizi, rádio, kazetu, cédéčko, počítač, papouška, ledničku, MP3 přehrávač, ať už jste kdekoliv… doma, v práci, autě, autobuse, ve vlaku, u doktora v čekárně, obchodě nebo v posteli? Neozývá se odevšad tolik zvuků, hlasů a decibelů, že množství slyšeného začíná být na hranici únosnosti? Posloucháte třeba někdy také ticho? Konkrétně vy? To, co si pustíte, když přijdete z práce, ze školy domů, je ticho? Nebo je ticho tím, co chcete za každou cenu přehlušit?

Nebo se ticho například u nás v Kladně už nedá zachytit?

Odpovědět si můžete na všechny otázky sami, pro inspiraci k tématu přikládám několik minirozhovorů o tichu, které vznikly na základě anketní otázky, pokládané v Kladně v pondělí 26. ledna 2009 za poměrného hluku kolemjdoucím, různě… v parku u Liďáku, u Střední průmyslové školy J. Palacha, na pěší zóně, v čajovně, v knihovně…

-

s t r a n a : 24

Jak dlouho se dá vydržet v podzemí, kde neslyšíš nic jiného než ticho?

Vydržel bych to, než by mně začalo hrabat.

Pak by ses snažil vyhrabat?

Teď se nabízí otázka jestli „to hrabání“ je dobře.

Existuje tzv. dunkelterapie, kdy jsou lidé dlouho ve tmě a v tichu, nebo různé indiánské techniky jako například wishinquest, kdy jsou lidé třeba tři dny na odloučeném místě, kde se postěj. A jak nejedí, tak jim začne hrabat a oni se proderou do hloubky svého života a hodně věcí si zpracujou. Před hrabáním každý utíká, ale když si tím člověk projde, tak se dostane dál, a je to podle mě dobře. Člověk kolikrát utíká sám před sebou. Když má být ticho, tak si zapne televizi nebo rádio, aby rozptýlil a zahnal své myšlenky.

Kde posloucháte ticho?

Doma. Neposlouchám televizi, nemám rádio, jenom kočičky mám, takže jsem v pohodě a v tichu.

Máte rád ticho?

Mám rád Ticho, občas bývám na jeho básnických performančních vystoupeních.

Máte rád ještě něco jiného než Ticho?

Ještě mám rád hluk. A ticho v knihovně zbožňuju, ale uspává.

Myslíte, že je někde na Kladně místo, kde je slyšet ticho?

Myslím, že kdekoliv, jen si musíte předem dopřát trochu toho rámusu, abyste si ticho náležitě vychutnala.

Domácí ticho.

Ticho mám ráda moc. Rozčiluje mě, že v práci poslouchám rádio, které musí hrát.

Jaké místo byste doporučila pro ticho v okolí Kladna?

Vinařickou horku. Tam je ticho, když je tam člověk sám, nejspíš v noci z úterý na středu.

Ticho, to já ráda. Nejvíc ho mám ráda na učení.

A zajímalo by mě, jak zní absolutní ticho, to je možná na zbláznění.

Možná v kladenské márnici.

A vy? Posloucháte rád ticho?

Já bych rád, ale není kde. Musel bych mimo město. Zrovna to řeším u nás na balkoně v Rozdělově, když foukne vítr, tak neslyším listí na naší krásné lípě. Máme naproti hned čtyřproudovku — vysoká prašnost, nikdo to neřeší, hluk a prašnost, a v tom žijeme neustále, dennodenně. Na Kladně ticho asi těžko… Možná na Křivoklátsku. Ticho rozhodně v Rozdělově není.

Slyšíte!?

Pššššt, tady jsme v knihovně, tady nesmíme moc hlasitě mluvit. Tady musí být ticho.

A kam se dá v Kladně jít za tichem?

Už asi nikam. Když jdete po cestičkách, tak vždycky blízko je silnice a už je hluk. Doma mám nejhezčí ticho, takové, jaké se mi líbí.

Jak dlouho se dá vydržet ticho?

Než si člověk nezačne povídat sám se sebou?

Na ticho se zeptejte Ticha. Bydlí ve Slaném, český básník, narozen 4. ledna 1973, znamení jednorožec, půlnoční myš.

Poslouchám ticho od desíti od večera do osmi do rána a spím u toho.

Ne, nemám ráda ticho. Nemusím mít nic puštěného, ale nemám to ráda.

Ticho je v centru v neděli kolem jedné, druhé hodiny.

Lidé se rozejdou domů na oběd a na náměstí je krásné ticho.

... čtěte podle šipek

Nevěděla jsem, jestli mne z čajovny nevyhodí, ale uznejte, tam se musí za tichem, je to pro něj příznačné místo.

Posloucháš rád ticho?

Docela jo.

A máš na to nějaké vyhraněné místo? Chodíš někam za tichem?

Občas jdu do přírody nebo do hor. Anebo doma v klidu, v noci, když už je ticho, tak se ponořím do ticha.

Myslíš, že je možné slyšet absolutní ticho?

V dnešní době je to docela těžký, ale možná vysoko v horách opuštěně asi jo, ale záleží, jestli se tam počítá šustění stromů, vítr, zurčení vody…, nebo úplný ticho, to už je horší.

A v Kladně bys doporučil místo na ticho?

Někde v hodně zabedněným domě nebo úkrytu.

Chodili jsme spát s kamarády na Vysoký Vrch a i v noci tam létala každou chvíli letadla. Možná tak v podzemí v dnešní době.

strana: 25

+

Zeptala jsem se maminky půlročního miminka.

Dřív jsem ticho neměla ráda, pouštěla jsem si pořád televizi jako kulisu. Ale teď jsem docela ráda často v tichu. Potřebuju ho, jinak bych se zbláznila.

Poslouchat ticho je dost problém, že? Buď ti vrčí větrák PC, nebo šumí auta za oknem, ještě tak, když do ticha vrní psík Ema… To jó. Nejlepší ticho je jednoznačně mimo město, nejraději ho mám na Slovensku večer.

Mám ráda ticho, do kterého občas vstoupí příjemné zvuky. Třeba když praská dřevo, nebo když slyším v dálce vlak nebo jez. A to jsou krásné zvuky, když jejich podkresem je plné ticho.

Ono je těch tich spoustu.

Copak si myslíte, že je ticho slyšet? Myslím si, že slyšet je jen něco. A ticho? Ticho je něco? Ticho je nic. Ticho není nic. Takže se dá říct, že jsem celkem rád, když někdy nic neslyším, ale opravdu podotýkám jen někdy. Zase jsou chvíle, kdy rád něco slyším, vidím, cítím…

Zeptala jsem se raději v redakci Poslouchám ticho nejraději na chalupě na Podzámčí v Pošumaví, ale taky v Jizerkách v osadě Stromkovice. Tam je ticho opravdu tichem. Ale taky někdy ve čtvrtém rozdělovském věžáku — tam jen mezi třetí a čtvrtou ranní hodinou, když nemohu spát…

Jo, ticho po pěšině.

Za tichem s oblibou prchám. Jednou jsem ale spal na louce nad Berounkou a tu noc padla děsivá mlha. Příroda, která bývá jindy v noci poměrně živá, se ponořila do naprostého ticha. Tehdy jsem se ho skoro lekl.

Rád poslouchám ticho. Když napadne sníh a zvuky se v něm zaboří.

Hlavní smysl ticha jen ten, že je slyšet tichý zvuky, jako třeba teď to kapání…

Mám moc ráda ticho, ale i debaty o tichu mají něco do sebe. Doporučuji povídání s cizími lidmi, ať už o tichu nebo o něčem jiném, jde o osvěžující záležitost — pokud tedy kolemjdoucí dovolí. Těm, kteří dovolili, díky. S Kladnem Zápornem si užívejte ticho i zvuk.

Cože? Co to je za pitomou otázku? To je, jako když byste se zeptala, jestli pozoruji tmu! No, tak to by mě vážně zajímalo, co vám na to lidi odpovídají.

Ticho!

Podle ticha poznám tmu

-

Co pro mě znamená ticho? Jsem nevidomá, takže stav bez jakýchkoliv zvuků, ruchů nebo lidských hlasů je mi nepříjemný, protože mě vlastně ochuzuje o značnou část toho, co můžu čtyřmi zbývajícími smysly ze světa vnímat. Ale taková situace je velmi zřídkavá — v naší přetechnizované době je člověk naopak nucen sluchem nedobrovolně vnímat mnohem více, než by si sám přál.

Mám moc ráda ticho lesa při ranní procházce se svými psy nebo docela jiné ticho hor, když se mi občas podaří v nich pár dní pobýt. A třeba takové ticho noci, pokud není právě rušené nějakými alkoholem opojenými opozdilci, má pro mne i informační hodnotu. Probudím se, venku je tma, kterou nevidím, a ticho, bez aut a spěchajících kroků ranních chodců, a to slyším. Radostně se tedy obrátím na druhý bok s pocitem, že je dosud stále noc a já můžu ještě spát.

Petra Dušková

strana: 26

Revolution bar aneb Dundee opíchané čajovnou Lenka Novotná na skleničce s Petrem Srpem aneb Jamfuckteabar Revolution bar má svůj profil na FACEBOOKU – o akcích zde pořádaných můžete mít přehled dennodenně. Na požádání zde točí pivko do dvojky, tzv. španělské pro holky. A víte co, Revolution bar patří mezi distribuční místa časopisu Kladno Záporno.

Takže, není co dodat!

www.revolutioncafe.cz www.jancerny.cz/mastni.html www.industryart.cz

Jak člověk přijde na to, že vytvoří Revolution bar? Záleží na tom, odkud na to půjde. Třeba načerpá inspiraci ze svých cest do Egypta. Jezdí do Dahabu, kde mají úžasný „pelešárničky“. Představ si kóje na pláži s koberečky a polštářky — válení, kouření šíši, koukání do moře, do dálky a na arabsky otravnýho číšníka. Nakonec si nepřeje nic jiného, než něco podobného vytvořit tady u nás — sežene bandu arabů — „Banana beach bar, písek, pelešárny…“ S výhledem na moře. S výhledem na moře aut na parkovišti, půjčovna surfů, prkna před barem a David Hasselhoff. Nakonec bar otevře na podzim, a tedy změní Banana na Revolution bar. Ale pozor, jednou venku přeci jen bude Beach — zahrada — plážové zařízení — opalující se studentky… Písek z Egypta. Asi to skončí na normálních kamíncích. A soluxové lampičky? Na soluxu to bude vše stát a padat. Solux nás osvítí. Nedělní jazzové akce, nedělní dýchánky. Jazz v neděli nebude nikoho rušit, spíš naopak. Nahoře vše hozené do arabského stylu. Nahoře? Chystá se první patro, kinosál, teda sálek, kafetérie… Další inspiraci hledá v pražských kavárničkách. Anebo ho podnítí určitá subkultura lidí (Bumerang, Mix Fix, BýBýčko, venkovní párty na Skalkách — 450, 500 lidí — Bidlo, Loutka, Roman Ray, Pepa Fajta alias DJ Lafayette…) A dál? Není to jen o baru, věci by se měly vyvíjet. Člověk se snaží propracovat k podpoře kulturního vývoje v různém odvětví, investovat do kultury peníze. Zkrátka dělat něco pro lidi, oslovit širší veřejnost, uspořádat masovější akce. Tady? Prostor je malej — živý koncertíky, akustický záležitosti, sólíčka, přítmí, jde to od srdce. Měly by se nabalovat další a další věci, objevovat nové prostory, na Dvorkách se rýsuje spojitost s čajovnou a vize nového každoročního hudebního festivalu na Kladně bez Mišíka a Garáže… Znalci říkají, že je Revolution bar Dundee opíchané čajovnou. Anebo obráceně… (trapné ticho) Co ty a ticho? Ticho mám ze všeho nejraději, ticho je hrozně přirozený, krásný a člověk se musí naučit poslouchat hudbu.

Co dodat? V Revolution baru nezasmrádneš. Nekuřácké prostředí šetří od nikotinu hlavně plíce, oblečení, ale také veškerá umělecká díla zde uhnízděná… Obrazy Pavla Holečka, fotky Šimona Vejvančického. V plánu je chystaná fasáda Jana Černého a kabát si můžete pověsit na originální věšák od Michala Auličáka. Pokud byste se o tyto autory zajímali (doporučuji zaměřit se na výtvarnou skupinu Mastní), můžete si je na svém notebooku vyhledat přímo v Revolution baru, je zde totiž i připojení na wifi.

strana: 27

+

Kladno Záporno by se mohla jmenovat naše deska Zrní, proč jsi Zrní?

Jukla: Řekni, jak jsi zachraňoval tu holku.

Sláva: Přiběhly Slovenky a házely zrní.

Fíša: Jak jako proč jsme Zrní?

Sláva: Je to proto, že je nás pět a zrní je na čtyři.

Fíša: Je to způsob života. Jak žiješ? Zrní.

Jukla: To prostě vymyslíš název a pak už se to s tebou táhne. Říká se, že Zrní smrdí, co vy na to?

Všichni: Zrní voní!

Jukla: Já ne.

Jak vás ovlivňuje Kladno a jak Záporno?

Fíša: Klidně bych chtěl, aby se tak jmenovala naše deska.

Ungr: Hodně nás ovlivňuje…

Sláva: Jo, tak se bude jmenovat.

Ungr: …hlavně ta smutná poetika, třeba paneláky…

Jukla: Je to cikán!

Lezete si někdy na nervy? Jak? Ungr: Lezeme.

Jukla: A když už nás je na těch nervech moc, tak je to tak těžký, že to spadne. Většinou při tom utváříme dvojičky, trojičky… čtveřičky… ale pětičky, to málokdy.

Je nějaká otázka, kterou byste si položili a odpověděli?

Ungr: Dal bych si pivo? Jo. Sláva: Co chcete svou hudbou způsobit?

Ungr: Multigalaktickou kulturní revoluci! Nebo aspoň vypudit plíseň ze sklepa.

-

strana: 28

o hvězdách

Složení: Jan Unger — zpěv, flétny, kytara Jan Juklík — kytara, zpěv Jan Fišer — housle Jan Caithaml — baskytara, zpěv Ondřej Slavík — bicí Libor Nemeškal — videoprojekce Styl: alternative (obtížně stylově zařaditelné) Web: http://www.zrni.cz, http://bandzone.cz/zrni Na serveru Bandzone.cz mají přes sto padesát registrovaných fanoušků a píší o sobě, že jejich hudba je dynamická, plná emocí. Ale kdo vlastně jsou, tihleti kluci z obilí, tohleto Zrní…

Skupina spatřila světlo světa v létě roku 2001 na jistém koncertu v hospodě Česká Lípa. Nejprve se představila kapela (pro puntičkáře uvádím její jméno — Blue Jay), která hrála písně od Beatles a Johna Lennona, a po nich vystoupilo trio přilepšující si tou dobou pouličním vystupováním a především souběžným sběrem drobných mincí od hodných kolemjdoucích v pražské Celetné ulici. Nu a fúzí celého tria a části Blue Jay vzniklo pětičlenné Zrní, jak ho známe dnes (po celou dobu zůstává ve stejném složení).

Velice rychle si vybudovali repertoár, který tvořila především jejich vlastní tvorba. Začátky byly silně ovlivněny psychedelickým rockem šedesátých a sedmdesátých let, nejvíce asi britskými skupinami Pink Floyd a King Crimson. Písně, které v této době hráli, byly dlouhé, často s hostujícími nástroji a pro mnoho posluchačů možná i hůře stravitelné. Nicméně Zrní se nevzdávalo a s podporou především svých gymnaziálních fanoušků spolužáků zrnit ani trochu nepřestávalo.

Postupem času se písně Zrní stávaly přístupnějšími a byl znatelnější i odklon od vzorů šedesátých a sedmdesátých let ke zcela vlastnímu, osobitému stylu. Texty původně psali anglicky, teprve v poslední době se uchýlili i ke své mateřštině. Tam, kde to technické možnosti

dovolí, doprovázejí své koncerty videoprojekcí, kterou pro ně již několikátým rokem láskyplně chystá Libor Nemeškal. Ke koncertům Zrní také neodmyslitelně patří ručně kreslené plakáty, které kromě základních informací — kde, kdy a proč hrají — jsou vždy doplněny nějakým veselým až dětsky naivním obrázkem.

Možná právem, možná neprávem, považují Kladno za spíše sportovní než kulturní město. Neuzavírají se za hradbami našeho statutárního města a pokoušejí se expandovat dál a dál, do nejrůznějších koutů republiky. Mají tedy malé „buňky“ svých fanoušků i v Českých Budějovicích či Plzni a doufají, že se budou dále rozrůstat a vznikat nové i v jiných městech. Snaží se navazovat přátelství s jinými, podobně zaměřenými kapelami, například s českobudějovickým Psychedelickým flákačem na odstřel. V tomto ohledu shledávají za jistý zápor svého domovského města absenci většího hudebního klubu, kde by případně bylo možné vystoupit společně s nějakou ze spřátelených kapel. Úspěchy jejich „expanze“ dokazují i vítězství v soutěži Naděje beatu Rádia Beat v roce 2006 a o dva roky později prvenství v soutěži FutureLine Junior Klubu na Chmelnici, jehož koncerty pobíhaly v Paláci Akropolis.

Po studiové demo nahrávce z roku 2002 a několika dalších nahrávkách, které měli posluchači možnost si poslechnout na serveru Bandzone. cz nebo stáhnout ze stránek kapely, dokončili nedávno nahrávání své první studiové desky. Natočili je ve zlínském Studiu V, kde mimo jiné vznikají například nahrávky skupiny Buty nebo Ivy Bittové. Název desky a další podrobnosti zůstávají stále utajeny (popřípadě je samotné Zrní neví). Bude k dostání určitě na koncertech Zrní a je možné, že se objeví v nějaké „běžné“ distribuční síti. Natočení alba si financovali hráči zcela sami (a že je to stálo opravdu hodně) a doufají tedy, že se jim alespoň zlomek investovaných prostředků vrátí. Fanoušci se tak mohou těšit na opravdu profesionálně nahrané písně ze současného repertoáru.

Lidé nejen z obilí …

Zrní

Jindřich Libovický

psychedelického nebe kladenského

Fousy Moudžou Rajzin Složení: Kamil „Shisma“ Danda — zpěv, kytara Marek Palas — klávesové nástroje, basový syntetizá tor, zpěv Franta Škorpil — bicí Styl: psychedelic-rock Web:http://bandzone.cz/fousymoudzourajzin Starodávná legenda dává vznik kapely Fousy Moudžou Rajzin do souvislosti přímo se svatým Václavem. Říká se, že fousatý trpaslík Moudžou Rajzin, který se prokutal do nitra hory Blaník, setkal se tam s tímto českým světcem. Dostal od něj za úkol udělat něco s tím, že ve světě je mnoho smutku.

Vyhledal tedy v jedné kladenské hospůdce skupinu mladíků a řekl jim, aby šli s písní kolem světa a rozdávali lidem radost… A tak vznikly Fousy.

Kapelu založili už někdy v letech 1995 až 1996 a téměř po celou dobu její existence byli nejdůležitějšími muži Kamil Danda, zvaný Shisma, a Michal Koberstein, zvaný Mikouš (o kterém věrní čtenáři Kladna Záporna již vědí, že nějaký čas hrál ve skupině The Teplo, dnes slavném The Beatles Revival).

Společně či jednotlivě pak složili téměř všechny písně, které Fousy kdy hrály.

Pro Fousy byly vždy typické hloubavé lyrické texty se

zajímavým obsahem, které byly nositeli zcela specifické poetiky této kapely. Zvuk formace se měnil od experimentálnějších počátků, až po pozdější poněkud kytarovější vyznění, ale jejich živá vystoupení nikdy neztrácela na působivosti a psychedelické atmosféře.

První desku natočili krátce po svém vzniku, nicméně ta záhy zmizela v propadlišti dějin. Druhé studiové album pak vzniklo až v roce 2003. Pomyslným vrcholem jejich tvorby (pozn. autora - alespoň podle autora) je album, které natočili v roce 2005, tehdy ve složení Michal Koberstein, Kamil Danda, Jan Juklík (ano, ten ze Zrní), Michal Uváček a Radek Balkovský.

Na albu je deset písniček, které shrnují jejich dosavadní tvorbu. V roce 2007 nahráli ve studiu Sono na Nouzově svou Píseň Potawatomiů, ke které zamýšleli nahrát videoklip.

K tomu ale už nedošlo, protože na podzim téhož roku prošly Fousy dramatickou a revoluční změnou.

Opustil je spoluzakladatel Michal Koberstein a tehdejší bubeník Karel Čížek. Ty po nějakém čase nahradili na klávesy Marek Palas a na bicí Franta Škorpil. Z repertoáru vymizely Kobersteinovy písničky a změnil se charakter zvuku.

Kapela teď působí hlavně v Praze a do Kladna zavítá už jen občas.

strana: 29

+

o hvězdách

Jindřich Libovický (1988) studuje Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Je věrným fanouškem skupin Zrní a Fousy Moudžou Rajzin. Býval věrným fanouškem Hrobníkovy lopaty

-

strana: 30

kladenského

Složení: Kamil „Shisma“ Danda — zpěv, kytara František Habrda — baskytara, zpěv Jan Danda — klávesy, zpěv Karel Čížek — bicí Styl: opravdu těžko říct Web: http://hrobnikovalopata.wz.cz, http://bandzone.cz/hrobnikovalopata Na závěr nemohu opominout stylově a svým založením poněkud odlišnou formaci, která ale personálním propojením a prostředím, kde se pohybovala, neodmyslitelně patří k předchozím dvěma (nebo aspoň k Fousům).

V průběhu dějin prošlo kapelou, či přesněji orgastickým homobandem, jak sami sebe nazývali, mnoho zajímavých jmen — bubeníci Fousů Moudžou Rajzin Karel Čížek a Martin Uváček nebo současný bubeník The Beatles Revival Jiří Tomišín a mnozí další. Za léta svého působení nahrála dvě desky — Polib hada na prdel a Bože, tohle jsi chtěl?

Členové Lopaty společně se členy Fousů Moudžou Rajzin se čas od času také podíleli na podivuhodné a obdivuhodné „zábavové“ skupině Chotěborka, kterou jakožto v zásadě volné seskupení těchto hudebníků můžeme zaslechnout ještě dnes.

Se světem a svými fanoušky se Hrobníkova lopata definitivně rozloučila koncertem k desátému výročí Dundee Jamu v září loňského roku. Kdo to prošvihl, už je nikdy naživo neuvidí…

Bývalí členové těchto kapel jsou i nadále hudebně aktivní. Michal Koberstein vystupuje sólově se svými písněmi, s bývalým baskytaristou Fousů Janem Černohorským pod označením Johny & Mikouš tvoří akustický revival a společně s Honzou Juklíkem ze Zrní hraje ve skupině Other Voices (The Doors Revival).

Hraje také s formací Domácí kapela, s níž vydal vloni v dubnu desku Krajina mlčí. S ostatními se můžeme setkat například na pravidelných úterních „jam session“ v Dundee Jamu.

Lidé nejen z obilí … psychedelického nebe

Hrobníkova lopata

Zvuky města, ticho zahrad

Středitorial psychedelické redakce

Nejdřív to vypadalo jasně. Po pátém čísle, výtvarném, by logicky mohlo následovat číslo zaměřené na hudbu. A k tomu se vylouplo téma pracovně nazývané Zeleň, snad jako odpočinek od celého toho městského zaměření časopisu. Celkem jasná osnova se začala rychle naplňovat, jenže… Kolem Vánoc se to stalo. Nikdo neví jak, a s následky se někteří srovnávali jen těžko. Témata si začala žít vlastním životem, kypěla, proplétala se navzájem, přirůstala a přelévala se. Je to pozitivní zjištění — Kladno Záporno je ve svých pouhých třech letech tvorem schopným svébytné existence, téměř nezávislým na svých rodičích. Přesvědčilo je, že není hranice mezi hudbou a některými zvuky a že nelze ze hry vynechat ani ticho. A že zvuky a zeleň jsou témata tak provázaná, že by bylo škoda říkat, co patří kam. Témata prorostla natolik, že rozhodně nejsou jen dvě. Můžete si je najít a označit zcela dle vlastní (z)vůle. Možná dokonce najdete některá, o nichž redakce neměla vůbec tušení. Pro snazší orientaci v obsahu časopisu proto v každém šestém výtisku najdete speciální sadu barevných samolepicích záložek. Doporučujeme proto koupi hned několika časopisů najednou, abyste o tuto ojedinělou přílohu nepřišli!

strana: 31

+

Ladislav Kučera: Strašení ve věži Lukáš Krinke

Živé krámy Jan Daniel Korvín I. Žabinec, semenec a drobné věci, nad nimi visí živé zboží v kleci.

Je z trhu hluk u nůší, krámků, krámů, že sotva slyšíš vlastní svoje řeči — — z těch klecí však to překřičí řeč samu, než v trhu celém je tam poplach větší.

Ubohé ptači vzali volnosť hvozdů, údolů, lesů teď neb v podletí a v kleci křičí po ní hejno drozdů a kosů i král slavík v zajetí.

Nic nezmohou. Dnes právo jejich svaté má ptáčník v ruce, v peněz hrsti zlaté.

On na křik nedá, jím se nevyruší a když ho omrzí, se zvedne hned, zvolna si zacpe jemnocitné uši, jen přejde rychle trhem, plným nůší, a někde litrem piva vlaží ret.

Báseň je ze sbírky Z bytů a krámů, která vyšla v roce 1890 u kladenského nakladatele Josefa Šolce. Zapomenutý básník Jan Daniel Korvín se narodil před 140 lety, 23. června 1869, v Kladně a zemřel 13. října 1905 v Praze. Dále vydal Básně (1889), soubor drobných próz Lidé a lidičky (1889) a sbírku příležitostných veršů k pražské výstavě architektury a inženýrství Výstavní písničky (1898).

-jm-

-

strana: 32

Autobiografickou knihu Ladislava Huberťáka Kučery, člena legendární kapely Hop trop, zřejmě neseženete v žádném knihkupectví. Nejjistější bude objednat si ji v kapelním e-shopu, pořídit si ji na koncertě 7. června v rámci Kladenských dvorků nebo se pro ni vypravit přímo k autorovi, který již víc než tři desítky let žije na Kladně. Knížku vydal vlastním nákladem na podzim loňského roku. Jde o soubor samostatných povídek-historek o tom, co, kde a s kým prožil. Příběhy jsou psané velmi uvolněným, hovorovým jazykem, na který je snad potřeba chvíli přivykat, ale po nějakých dvaceti stranách už vám nijak neobvyklý nepřijde, a ještě později si možná ani nebudete umět představit, že by kniha mohla být napsána jinak. Zato se vás budou v pravidelných intervalech zmocňovat záchvaty smíchu a ve zbylém čase se vám nejspíš budou alespoň zdvihat koutky úst. Ne že by byly všechny příběhy bezvýhradně veselé, prostě je to jenom moc dobře napsané, takže knížce jednoduše propadnete.

Stručně by se o jejím obsahu dalo říct, že vypravěč byl (a v některých případech stále je) dítětem, učněm, trampem, vojákem, pracujícím, vodákem, manželem, výrobcem kytar a muzikantem. Pokud tedy patříte mezi příznivce alespoň některého z uvedených stavů mysli, můžete se těšit na příjemné čtení z oboru. Řazení příběhů nepodléhá nijak striktně časové posloupnosti, přesto zpočátku autor vzpomíná především na dětství a mládí prožité v západních Čechách.

Tady se jeho vzpomínky příliš neliší od mnoha podobných autobiografií: všetečná a dychtící dětská povaha, lumpárny odrostlejšího věku a samozřejmě zkušenosti a průšvihy učňů ubytovaných v domovech mládeže či na privátě.

Následují příběhy nabírající na originalitě, neboť zdaleka ne každý pracoval ve fabrice na výrobu hudebních nástrojů, a kdo někdy zakusil splouvání řeky, jistě ví, že při něm lze

zažít také spoustu nevšedních událostí. A co teprve těžko uvěřitelné zážitky z vojny… Navíc se nemohu ubránit dojmu, že řada z popisovaných přátel, kolegů a dalších postav získala na svéráznosti také díky vypravěčskému talentu autora.

Pro kladenské čtenáře se kniha stává zajímavou a důvěrně blízkou ve své druhé polovině, v níž se nepoznaný autor Tří křížů rozepisuje o přestěhování na Kladno (Kladýnko, jak se o městě mimo jiné vyjadřuje), o seznámení s Jardou Samsonem Lenkem a o vzniku jejich kapely. Nejneuvěřitelnější příběhy zažité na šňůrách i mimo ně na sebe nenechají čekat. Neznat některé z popisovaných dějů od přátel, kteří se pohybují v hudební branži, stěží bych uvěřil, že se opravdu mohou stát.

Jako kladenskému patriotovi mi Ladislav Kučera udělal radost, když vzal (nevědomky?) v potaz výstřižek z novin s názvem „Praha v koncích“, otištěný v prvním čísle Kladna Záporna a v jeho smyslu označil pražské Dejvice za předměstí Kladna. Znalého čtenáře potěší i nejrůznější kladenské reálie, které lze rozluštit v textu. Škoda jen, že autor neprozradil více o řemesle, kterému se věnuje. V jedné z povídek letmo zmiňuje svého učitele Josefa Kublu a o kus dál se dozvídáme, že si po převratu zařídil vlastní dílnu a vrátil se k řemeslu. Že z této dílny vyšla už řada nástrojů, včetně mistrovských kousků pro přední české hudebníky, skromně zamlčuje. Zvídavým čtenářům by snad tuto mezeru mohly částečně zaplnit webové stránky mistra (www.volny.cz/ryboslav), ale možná se tu také otvírá prostor pro samostatný článek do některého z příštích čísel Kladna Záporna. Četba knihy se mi stala málem osudnou — seděl jsem ve vlaku a se zaujetím se oddával Strašení ve věži, když jsem postřehl utkvělý pohled mladé a pohledné spolucestující. Zdvihl jsem oči od knihy a dotyčná namířila prstem na drobné, solidní logo se třemi vousatými a vlasatými hlavami na obálce: „To jsou tamtyyyy… Hop trop, žejooo?“.

Kontakt byl navázán, víc jsem si toho ten den nepřečet, za což tímto Huberťákovi velmi děkuji. Tyto řádky jsem nakonec napsal těsně před uzávěrkou, stylově v rychlíku R 619 ze Západní gubernie do Chomutova.

Jiří Mika

strana: 33

Miki Ryvola

Hobousárny či ryvolovky… Tak se jim říká mezi těmi, kdo je mají zadřené pod kůží. Kdo je hrají či zpívají z vnitřní potřeby, anebo je jen pasivně nasávají do duše, protože sami nejsou mocni hudební produkce. Ale amuzikálních trampů nikdy moc nebývalo. A pro ty, kteří skutečně postrádají hudební sluch, se mezi hobousárnami vždycky našel song, v němž mohli i oni uplatnit svůj nemelodický a drsný hlas.

Kdo neví, o čem je řeč, tomu to těžko vysvětlovat.

Když v roce 2002 vydal Miki Ryvola s o něco mladšími hudebníky ze skupiny Nezmaři desku Písně Wabiho & Mikiho, nahranou „co možná nejblíž původnímu soundu skupiny Hoboes, co nejpřesněji v textech, melodiích i v harmoniích, bez zbytečných ozdob a krajčiček“, posteskl si: „A já si najednou uvědomil, že takhle nějak by Hoboes tyhle písničky asi hráli, kdyby tehdy nebyli tak děsně drsný.“ Tramping, coby volnější a divo-

Tramping je stav duše.

Trail bratrů Ryvolových

čejší varianta skautingu, vznikl v českých zemích těsně před první světovou válkou a naplno se rozvinul po ní. Trampové byli ovlivněni knihami Karla Maye, Jacka Londona a filmy s kovbojskou tematikou. Drsný styl, stejně jako romantická touha po dálkách a po svobodě, patřily vždycky k jejich životu. Kdo se chce dovědět něco víc o přestřelkách v lesích, o trailech po zasněžených horských hřebenech zakončených hospodskou pitkou či naopak tichým zpěvem u táboráku, měl by sáhnout po knihách Boba Hurikána Trampské zkazky a Dějiny trampingu nebo poetičtější próze J. J. Paulíka Arizona.

Bratry Wabiho a Mikiho Ryvolovy zasáhla nově vzedmutá vlna trampingu v polovině 50. let minulého století. Pocházeli z Hnidous, dětství a část mládí prožili v dnes již zmizelém Újezdě pod Kladnem. Prostředí dělnického města by mohlo svádět k tezi o další generaci trampujícího proletariátu, která by však byla do značné míry falešná. V roce 1956 založil Miki s kamarádem Jindřichem Pitrou — Pedrákem — osadu Zlatý klíč a sám k tomu (v rozhovoru pro Folk & Country č. 5/1999) uvádí: „Zlatý klíč vlastně nebyla taková ta echt trampská osada. Ty byly spíš záležitostí dělnickejch kluků. My jsme byli študáci, hodně jsme četli, hráli divadlo, psali básně a malovali. A od začátku provokovali, protože jsme byli hrozný recesisti.“ Jiří Ryvola — Wabi — byl o sedm let starší než bratr.

Narodil se v roce 1935. Učil se hrát na housle, ale pak ho zaujala kytara. Spíš než tradiční trampské písničky ho bavil swing a černošské spirituály. Když po válce vznikl v Kladně při SONP dvousetčlenný hudební sbor Siréna, stal se posléze jeho sbormistrem. Vyučil se frézařem a v roce 1956 odmaturoval na strojní průmyslovce. Potom narukoval na vojnu. Komunisté nezapomněli, že v osmačtyřicátém roce roznášel se svým otcem sociálnědemokratické letáky, a i když už tenkrát za to musel opustit reálné gymnázium, teď jej poslali sloužit k pétépákům. Po vojně fárá na dole Nosek. A skládá své první písně.

Mirko Ryvola — Miki — vystudoval výtvarný obor na keramické škole v Bechyni. „Byla to neskutečná škola, chytili jsme fantastický kantory a shodou okolností se nás sešla nádherná parta, jak výtvarnická, tak muzikantská.“ Spolužáci z Bechyně byli vedle kamarádů z Kladna také prvními osadníky ve Zlatém klíči. A na Fort Hazardu v Zemi tří sluncí…

+

alovyR ikiM

.ešud vats ej gnipmarT

-

Nad obzorem trojice sluncí září, volají hejna dál nad vodou, do smrti snad už se mi nepodaří dojít tam, kam cesty nevedou.

Hoboes v roce 1973 (foto František Heřman)

V téhle písni Mikiho Ryvoly z roku 1971 je obsaženo hodně z toho, čím žil už od mládí — „ptačí poetika“, touha po cestách, co nikam nevedou, a po místech, k nimž nevedou cesty. Zlatý klíč se rozrůstal a brzy odemkl dveře k trampingu také Wabimu Ryvolovi. Vysněná Země tří sluncí se v roce 1967 zhmotnila v osadním kempu Fort Hazard na jihu Čech.

Už od dob Boba Hurikána se na trampských osadách kromě sportu provozovala hlavně hudba. Zlatý klíč byl od začátku typickou zpívající osadou. V roce 1963 se patnáctičlenný osadní sbor zúčastnil soutěžního večera trampských písní v pražské Lucerně. Zpívali vlastní písničky, Mikiho Poslední míli a Wabiho Hejno vran, a vyhráli.

A tak se touláš trávou spálenou nevíš, jak rozloučit se s létem, díváš se na krajinu vzdálenou, které dáš celý život svůj.

Hoboes v roce 1973 (foto František Heřman)

Miki a Wabi Ryvolové na koncertě v Basileji, 1989

strana: 34

Hejno vran — první ze skutečně známých ryvolovek, která se hraje dodnes. Hobousárnou se stala v roce 1965, neboť tehdy vznikl z velkého osadního seskupení komornější hudební soubor nazvaný Hoboes. V tomto případě je k pochopení názvu a vůbec souvislostí doporučenou literaturou Londonova Cesta. To je to „On the Road“, které trampové četli jako bibli dávno před tím, než se dověděli něco o Jacku Kerouacovi. Pásli po ní v knihovnách (česky vyšla v letech 1922, 1923 a pak dlouho, dlouho ne) a neradi ji vraceli. Vždyť srovnejte sami: „Já obsadil plošiňák, zarovnaný dřívím, a přelezl do pohodlné skuliny mezi kládami. Natáhl jsem se na záda, pod hlavu místo polštáře noviny. Nade mnou blikaly hvězdy, poletujíce v rojích zprava doleva, jak sebou vlak smýkal do zatáček. Při tom pohledu jsem usnul. Skončil se den — jeden z mnoha dnů mého života. Zítra mě čeká jiný, a já jsem byl mladý.“ (Jack London: The Road — Cesta)

„Pod zádama uhlí mám a deku děravou, místo lampy večerní jen hvězdy nad hlavou, navečer jsem do vagónu zalez‘ jako krab, i v tom dešti sazí sem ten nejšťastnější chlap…“ (Miki Ryvola: Ze všech chlapů nejšťastnější chlap) A to už je druhá polovina 60. let. V písničkách Hoboes se propojilo dunění vlaků s košatými melodiemi a harmoniemi swingu. K tvrdému zvuku gibsonů obou bratrů se přidaly rafinované basové figury Pedrovy španělky. Ortodoxní trampové to zprvu odmítali jako zneuctění tradiční trampské hudby. Ale rozjetý vůz se nedal zastavit. „Musí to bejt, můj vlak má zelenou,“ zpíval Wabi Ryvola v písničce Hobo.

Zelenou nakonec dostala mezi trampy i moderní trampská muzika. V roce 1968 se Hoboes úspěšně účastní druhého ročníku Porty v Ústí nad Labem a rok nato tady získává Mikiho píseň Bedna vod whisky cenu publika. Drsný sound původně jenom mužské sestavy se pokusí zjemnit hlasy zpěvaček Hany Homolkové nebo Jarmily Vrbové a Marcely Koťátkové. Ale tak jako je neklidná duše trampa, tak je neklidný i život téhle kapely. Mění se její složení, stejně jako intenzita vystupování, od šňůry koncertů na sklonku 60. let, přes televizní a rozhlasové pořady, první samostatné album Zvláštní znamení touha vydané Supraphonem v roce 1981, až po téměř úplné ztišení.

Vzpomínám si, jak jsme jim záviděli jejich úžasné bílé gibsony.

Vzpomínám si na hospodu Pod Hvězdičkami na Valdeku, kam jsem chodil jako kluk na čaje. Na baskytaru tam hrál vousatý chlapík a my si jednou všimli zlatého klíčku, který mu visel na krku. Tehdy jsme zůstali sedět po půlnoci v zamčené hospodě, někdo přinesl obyčejnou španělku a Pedrák, ten vousatý baskytarista, na ni hrál hobousárny až do rána.

Vzpomínám si na Wabiho Ryvolu, jak stál o půlnoci na peróně nádraží Praha-střed a nečekaně se utrhl na opilce, který se mu motal okolo pouzdra s kytarou. Seděli jsme pak mlčky naproti sobě ve vlaku do Kladna a já se nepřiznal, že jedu z jeho koncertu v Lucerně.

Vzpomínám si na oblité ráno v ponurých osmdesátých letech na pražském Hlavním nádraží. Před trafikou se kroutila fronta lidí a Wabi Ryvola se vynořil z průcho-

Drátěný ohrady, drátěný, lidi dělí od lidí.

Když vracejí se domů ptáci, kluci tajně závidí.

Využili jsme setkání s Miki Ryvolou při přípravě článku a požádali ho o odpověď na otázku: Co pro tebe znamená ticho?

Ticho mám rád.

Ticho po toulkách s muzikou a za muzikou.

Ticho po setkání s dobrými lidmi.

Ticho u krbu, k ránu, po hektické noci.

Ticho nad skvělou knížkou a napjaté ticho v dílně, když se práce daří.

Taky se ho trochu bojím.

Z ticha se na člověka často zašklebí nepěkné vzpomínky a obrazy a myšlenky.

Stále častěji ale vyhledávám ten balzám na duši. Úměrně tomu, jak kolem nás sílí hluk a přibývá planých slov.

Teprve po roce 1989 se písničky bratrů Ryvolových objevují častěji na deskách. Vycházejí alba Můj názor na věc (1990), Hoboes (1990), Bedna vod whisky (1991), Nejlepší ryvolovky (1993), Poslední defilé (1995), 25 písní (1995) a další.

To už je Wabi vážně nemocný. Na konci února roku 1995 umírá. Miki se od roku 1992 věnuje své původní profesi, keramice. Příležitostně hraje a zpívá. Nejen na koncertech s Nezmary, ale také na Fort Hazardu (kde stále bdí jako šerif nad osadou Zlatý klíč) a ve svém domovském Švermově v hospodě U Petříků.

Miki Ryvola

Literární tvorba byla další stezkou, po níž se ubíraly kroky Wabiho a Mikiho talentu. Stezkou zdánlivě tichou a skrytou mezi listy zprvu oficiálních, pak už jen samizdatových periodik. V časopise Krásy domova vedli společně od poloviny 60. let rubriku Psáno na březové kůře. Miki Ryvola (pod pseudonymem Magi) přispíval krátkými úvahami s opakujícím se titulkem „A v sobotu…“ do rubriky Táborový oheň v Mladém světě. Wabi se v roce 1968 podílel na založení České tábornické unie (zanedlouho zrušené a obnovené po roce 1989) a stal se šéfredaktorem jejího časopisu Stezka. Miki pracoval od roku 1965 v reklamním a tiskovém oddělení a později jako výtvarný redaktor Lidového nakladatelství v Praze.

V roce 1971 chystalo ostravské nakladatelství Puls k vydání soubor povídek Wabiho Ryvoly Podivnej weekend, ale přes obnovenou cenzuru se kniha ke čtenářům už nedostala. Podobně série tuláckých příběhů Toma Kečupa a psa Vorčestra od Mikiho Ryvoly mohla být publikována jen v úzkém výběru časopisecky a knižního vydání se v úplnosti dočkala až v roce 1991 zásluhou nakladatelství Paseka.

Postoj oficiálních míst k trampingu byl v průběhu normalizační éry dost schizofrenní. Činnost předválečných trampů se komunisté snažili vysvětlovat jako útěk dělnické mládeže „ze šedivého světa kapitalistického vykořisťování“ (viz např. studie Františka Morkese Trampské hnutí ve středních Čechách, Středočeský sborník historický č. 12/1977), současné dění se pokoušeli podchytit svazáckou organizací, ale skutečný trampský život, opírající se o ideály svobody, jim k jejich zlosti unikal mezi prsty. Svědčí o tom mimo jiné řada trampských samizdatů, které se v té době objevovaly po celé republice a v nichž vyšla i podstatná část literární (a také písničkové) tvorby bratrů Ryvolových. Přiznejme však, že většina titulů (časopisy Cesty, Dým, Camp, Týřovský Herold, Letokruhy, Pajda, Šmatlavú stopú aj.) zůstala utajena nejen před úřední mocí, ale také před širší veřejností včetně trampů, kteří neměli přímý kontakt na jejich vydavatele nebo šiřitele.

Pro čtenáře mimo okruh trampských časopisů zůstaly nepísňové texty bratrů Ryvolových poměrně neznámé i po roce 1989. Kromě zmíněné prózy Tom Kečup & Pes Vorčestr vyšly až v nedávné době dva knižní soubory v edici trampského Sdružení Avalon. Povídky Wabiho Ryvoly z konce 60. a počátku 70. let shrnuje útlá publikace Prokletá vůně hor (2007). Povídka Špatně naladěná kytara, kterou jsem si tu mohl po letech znovu připomenout, spíše vybočuje svým téměř klasickým, realistickým zpracováním. Jinak jsou to příběhy neklidné, absurdní, rozvíjející se z nenápadné, až poeticky líčené situace do celé spleti podivných událostí — tušíme za nimi Wabiho, jak jej známe z jeho písní: romantického, ironického, vysmívajícího se pošetilostem měšťáckého světa. Miki je ve své tvorbě ukázněnější a jemnější. Tíhne k úvaze a k lyrice. Soubor Listí aneb co zbejvá (2008) je sestaven z jeho časopiseckých sloupků, básní, drobných povídek, parodií a textů psaných pro různé příležitosti. A obsahuje také reportáž z cesty po Austrálii, kterou bratři Ryvolové podnikli na pozvání exilových trampů v závěru roku 1991, kdy se slova z jedné hobousárny stala historií:

Tramping je stav duše.

du, kytara ho táhla k zemi, prošel kolem mužů čekajících na Rudé právo a sípavě pozdravil: „Čest práci!“ A také si vzpomínám na časopisy Tramp, v nichž jsem na přelomu 60. a 70. let četl Wabiho povídky Špatně naladěná kytara a Usárna.

Fotografie z archivu Mikiho Ryvoly

strana: 35

+

Smr mi vlezla do houslí Text Eva Srpová Fotografie Dan F. Vojtíšek

Vyprávění o cestě Jitky Pokorné k houslím, na které se hraje v několika vesničkách na jednom norském fjordu, posloucháte s němým úžasem. Tato mladá charismatická houslistka jednou večer viděla dokument České televize, v němž na pohled obyčejný vesničan vzal na mlhou opředené louce do ruky Hardangerské housle a zahrál jako bůh. Jitku to učarovalo. Sebrala se a za pár měsíců se na toto ojedinělé místo rozjela. Po stopách lidových písní, které Norové nezapisují. Předávají je totiž poslechem z generace na generaci.

-

Když se na housle, kterým se říká Hardingfele, anebo také Hardangerské housle (podle oblasti Hardanger, asi 50 km od Bergenu), podíváte okem laika, napadne vás, že jsou to jen bohatě zdobené housle. Štědré vykládání slonovinou a perletí, které ctí norské ornamentální umění, dekorace malované inkoustem, výrazné f-klíče, tenčí dřevo a hlava lva (nad tím se mnozí pozastavují, protože Norové viděli lva leda v zoo…) rozhodně zaujmou. Mnohem důležitější ale je, jak hrají.

Hardingfele mají základní čtyři struny, pod kterými jsou natažené další čtyři až pět strun nazývaných „ozvučné“. Při hraní rezonují, čímž vytvářejí nádherné alikvótní tóny, tedy vyšší harmonické tóny, které se vyvolávají odchylkami od základního tónu při chvění struny.

Jestliže si jejich zvuk neumíte představit, vzpomeňte si třeba na základní melodii Ibsenova dramatu Peer Gynt, k němuž norský skladatel Edvard Grieg zkomponoval známou melodii, inspirovanou právě Hardangerskými houslemi. Z modernější produkce můžeme zmínit například filmovou skladbu z druhého dílu Pána prste-

strana: 36

nů Dvě věže od Howarda Shora, kde mají Hardingfele vlastní sólo (skladba The Riders of Rohan, třetí v pořadí na sound-tracku k filmu).

Jiná stavba houslí znamená také, že se na tyto housle i trochu jinak hraje, často na dvě nebo tři struny najednou, a jak Jitka popisuje, je to mnohem více harmonické než melodické.

Původ Hardingfelí se datuje do sedmnáctého století. Jsou to původně barokní housle, které přivezli italští obchodníci loďmi do Bergenu. Zřejmě tenkrát někdo z Italů zahrál ohromeným Norům pár barokních skladeb, a ti se rozhodli si housle vyrobit. Po svém.

Slyšet Hardingfele ale není zážitek, který by si z Norska odvezl každý návštěvník. Hraje se na ně totiž jen v jediné specifické oblasti Hardanger, která čítá několik center. Mezi ty nejvýznamnější patří města Utne, Lofthus, Telemark a Valdres. Turisté, kteří se sem vydávají především za túrou na ledovec a lyžováním, mohou zavítat do muzea lidové kultury a vidět sbírku

místních lidových hudebních nástrojů, kam se rozjela i Jitka. „Do Utne musíte lodí. Celou noc se čeká na trajekt, najednou se před vámi vynoří z mlhy ostrov, na kterém hlavně pěstujou jablka, takže na keramice a na houslích se objevujou malované motivy listů jablek.

Je tam pořád mokro a pořád, pořád prší, takže kvůli bahnu tam místní mezi chalupami kdysi chodili na chůdách.

Tohle místo je dost z ruky, nemůžeš uvěřit, že mezi těmi od moře se valícími mračny vůbec ta jejich jablka někdy uzrají, ale jeho atmosféra tě úplně vtáhne a ani nevnímáš ten věčný déšť,“ vypráví Jitka.

V muzeu si můžete prohlédnout nejstarší dochované Hardingfele z roku 1651. Jejich autorem je Ola Jonson Jaastad. Nejstarší housle mají téměř čtvercový tvar.

Notových záznamů lidových písní tu ale příliš neseženete. Melodie si místní předávají pouhým poslechem, alespoň pár nahrávek tu ale přece jen na prodej mají.

Druhým zajímavým místem je Valdres. Podle Jitky je to místo, kde to žije, najdete tu komunitu, která hodně

hraje. Právě odtud je možné si pár nahrávek místních houslistů pořídit. Objevuje se tu ale ne zrovna pozitivní trend, kdy například matka, učitelka na housle, která se na Hardingfele naučila od svého dědy, tu žije s dvěma dcerami, také vynikajícími houslistkami, jež perfektně ovládají hru na Hardingfele. Jenže ty se seberou a jedou studovat klasiku kamsi do Evropy. Jitka šla opačnou cestou. Hraje od pěti let a vyrostla v muzikálně nadané rodině. Přes klasiku a jazz se dostala k lidové muzice. Hraje s balkánskou kapelou a také propadla irské hudbě, kterou hraje zase v druhé kapele. Podle ní se ve všech těchto žánrech objevují styčné body.

Už před cestou do Norska se rozhodla, že si housle nechá vyrobit. V norském muzeu si sehnala kontakt na místního houslaře, kterého vyzpovídala a nafotila sebemenší detaily nástroje. „Chtěla jsem vědět, na jaké

s t r a n a : 37

+

tóny se ty struny přesně ladí,“ vzpomíná Jitka, „ale pán mi řekl, to já nevím, já to ladím takhle. A zahrál.“ Nicméně ladění není žádná legrace, a co vesnice, to jiné ladění. Ne nadarmo se říká, že Norové víc ladí, než hrají. Abyste zmíněné ozvučné tóny získali, nástroj musí být naladěn velmi přesně. Norové se navíc vyžívají v mýtech. O ladění se traduje, že vyvolává víly z vody.

Mnozí také tvrdili, že hraním na Hardingfele se necháte ovládnout ďáblem a nemůžete přestat hrát, dokud vás někdo z transu nevytrhne. V nepříliš známém severském filmu Netopýří křídla se mladý muž hraním na „Hardangerky“ snaží se sebe dostat návaly šílenství způsobené duševní poruchou…

Na své cestě se Jitka dostala do jednoho muzea, kde místní muzikant předváděl performance pro turisty.

Hudba Hardingfele je totiž spojena i se specifickým tancem, kdy se muž snaží ve skoku nohou shodit klobouk, který dívka drží na kůlu. Jitka se vyprosila, jestli si může

-

ssttrraannaa:: 3388

zahrát. Hudebník jí nejdříve půjčil housle, které má pro turisty na ukázku, ale když zahrála, půjčil jí svoje vlastní a spolu s Jitčiným přítelem místním zahráli několik beskydských a irských lidových vypalovaček. Zajímavé je, že některé norské skladby zní, jako by je hráli slezští horalové. Že by Beskydy byly to samé co Skandinávské pohoří?

Výroba česko-norských houslí trvala zhruba půl roku. Spolu s houslařem, panem Václavem Semerádem z Berouna, ležela Jitka v nemnoha materiálech, které sehnala i díky překladu norských stránek. Chtěla, aby i v původně norském lidovém nástroji dýchal kus její vlastní kultury, a proto při tvorbě hlavy nechala houslaři volnou ruku, ať vetkne do houslí taky část sebe. Proto na Jitčiných houslích nespatříte hlavu lva, ale malého čertíka ženského rodu, tedy čertici… „Uvedu takový příklad,“ popisuje Jitka. „Ross Daly je irský muzikant. Odjel na Krétu, zbláznil se do místní hudby a zůstal tam. Oni ho berou jako Kréťana, ale pořád je to Ir, takže jeho hraní nikdy nebude úplně krétské, protože pořád v sobě má tu svou irskou náturu. Já si tedy můžu koupit norské housle, naučit se od Norů všechny melodie, všechno umět zahrát, ale pořád bude ve mně to, že jsem Češka. Není možné se za každou cenu snažit o tu autenticitu interpretace, protože to nemá smysl.

Smyslem je co nejlépe ovládnout jejich hudební řemeslo, naladit se na jejich vlny a obohatit to o něco svého.“ Abyste si nemysleli, s tímto specifickým nástrojem nejste odkázáni na hraní pouze severské lidové muziky.

Jitka se snaží o osvětu a potenciál Hardangerek spojuje se soudobou moderní hudbou a balkánskou muzikou, která je jí tak blízká. V rámci Ateliéru při Akademii múzických umění jí skladatelka Věra Čermáková složila patnáctiminutovou skladbu s volnou pasáží pro improvizaci, Sólo pro Hardingfele, které Jitka hrála v pražském kostele sv. Vavřince pod Petřínem, kde se pro vynikající akustiku hrají komorní koncerty Pražského jara.

Zatím to vypadá, že v Čechách je jedinou houslistkou hrající na Hardangerky. Shodou okolností jí totiž před nedávnem volali organizátoři Pražského jara a nabídli jí hraní s orchestrem Českého rozhlasu, part Hardangerských houslí při jednom z letošních koncertů. Jde o symfonii vycházející právě ze zmiňované hudby k filmu Lord of the Rings od Howarda Shorea. Zároveň si posteskli, že tady v Čechách opravdu nikdo jiný než ona asi není.

Jitka se také zaregistrovala k asociaci HFAA

(původním názvem Hardanger Violinist Forbundet of America, nyní The Hardanger Violinist Association of America), založené v roce 1914 norskými imigranty, houslisty hrajícími na Hardinfele a sídlící v Minnesotě.

Kromě domovského Norska je to další místo, kde se tato specifická kultura udržuje. Zde se každý rok pořádají semináře, na které přijíždí muzikanti z Norska a nadšení houslisté si zde vzájemně vyměňují sebrané a zapsané noty. Jak Jitka přiznává, ráda by se takových workshopů zúčastnila. „Člověk se něco naučí a pak touží si to s někým zahrát. To je jako v irské muzice, kde se v hospodách pořádají sessions. Když jsem před několika roky projela úplně celé západní irské pobřeží a zastavovala se v hospodách, hrála s místními, nebylo nic krásnějšího, než když třeba šestnáct houslistů zahrálo společně jednu melodii.“ Jak sama prozrazuje, není na klasiku dostatečně spořádaná. Doma je v lidové, severské, irské, ugrofinské a balkánské hudbě. Teprve před nedávnem se dozvěděla, že má maďarské předky. Její nadšení pro ugrofinskou muziku jí tak dává ještě větší smysl.

Jitku jste také mohli vidět v adaptaci povídky Košerák, kterou v roce 2003 nastudovalo kladenské amatérské divadlo V.A.D, kde hraním na housle ztvárnila roli Smrti. Hudba byla až na jeden motiv židovské melodie improvizace. „Je to opravdu silnej příběh, takže tě snadno pohltí, a když vidíš, co se na jevišti děje, tak tě začnou napadat zvuky, a to jak melodické, tak i ruchy, až se jich sama lekneš. Skvělý pocit je, když se podaří, že se herci nechají vtáhnout do toho, co hraješ, a reagují na dynamiku, rytmus a prožíváte to opravdu společně. Z role Smrti mám respekt, a někdy husí kůži. Během představení mě napadlo, že mi ta Košerákova Smrt opravdu vlezla do houslí a že ‚hrát‘ jí není vůbec legrace.“ Na divadelní prkna se Jitka vrátila, alternuje při hře Hrdina západu v pražském Činoherním klubu.

Přestože v jiných projektech miluje Jitka společný prožitek z hraní několika lidí, tanec, improvizaci a plnou místnost lidí, na Hardingfele hraje ráda i sama. Také občas skládá vlastní hudbu a dál spolupracuje se skladatelkou Věrou Čermákovou. Po ročním období s norskými houslemi, kdy Jitka vstřebala všechen materiál, který posháněla, by nejdřív chtěla odjet znovu do Norska si s místními muzikanty zahrát. „Myslím, že teprve pak mám právo vyjít se svou vlastní deskou.“

Pokud byste Jitku rádi viděli a slyšeli na živo, podívejte se na stránky s programem kapel, ve kterých hraje: www.denebmusic.cz www.kelskavinice.cz Dále alternuje v divadelní hře irského spisovatele Johna Singe Hrdina Západu v Činoherním klubu (www.cinoherniklub.cz).

Nejbližší možnost, kdy můžete slyšet Hardangerské housle, bude 10. dubna 2009 v galerii Radost, kde bude hrát na vernisáži sochaře a malíře Pavla Holečka.

strana: 39

+

Hudba pro šlechtické ucho Díky smečenskému hudebnímu zázraku z kostela Nejsvětější trojice víme, jakou hudbu poslouchali nejen martiničtí šlechtici.

Karel Procházka

-

Každá historická hudební sbírka má svá specifika, zajímavosti, unikáty, ale všechny mají své neopakovatelné kouzlo a nesmírnou — nejen umělecko-historickou — cenu pro místo, kde se nacházejí. Málokteré umělecké dílo má tak širokou vypovídající hodnotu. U krásného paláce, sochy, či obrazu můžeme obdivovat fantazii autora, případně zručnost řemeslníků. 250 let starý opis skladby nám do jisté míry napoví o autorově mysli, o jeho hudebním vzdělání a mistrovském umu. Dále si uděláme jakousi představu o vkusu opisovače, který si skladbu při poslechu oblíbil a její kopii pořídil do své sbírky. A v neposlední řadě nám samotné noty představí vysokou úroveň hudebníků, kteří je hráli a zpívali, aniž bychom znali jejich jména, úroveň hudebního vzdělání či životní osudy.

V kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně se téměř zázrakem taková sbírka dochovala. Má své místo ve speciální původní almaře, takže je součástí cenného inventáře kostela. Oproti jiným měla štěstí, že ji v minulosti nikdo nedal do sběru nebo nespálil pro nepotřebnost jako například sbírku v Lounech.

Smečenská (někdy také martinická) sbírka má samozřejmě značnou umělecko-historickou hodnotu, důležitá je ale i pro badatele. V několika případech totiž obsahuje opisy skladeb, které se jinde nevyskytují nebo jsou jediným druhým exemplářem. Národní, evropský ani světový význam sice nemá, protože neobsahuje rukopisy Mozarta, Bacha nebo Dvořáka. O to větší cenu má ale pro náš region.

Pokud bychom ji chtěli stručně popsat, asi nejlépe by to šlo takto: průměrná co do obsahu, větší co do počtu dochovaných opisů a typická vzhledem k užitné potřebě.

Průměrnou se dá nazvat pouze, pokud chceme hovořit o tom, které opisy skladeb obsahuje. V tomto smyslu ji můžeme přirovnávat k většině chrámových sbírek

strana: 40

v Čechách. Jsou v ní duchovní skladby určené k běžné potřebě při bohoslužbách a také několik klasicistních symfonií. Autorské zastoupení je zde rovněž podobné

jako v jiných sbírkách. I tento kůr podléhal hudební módě českých zemí, což je logické, protože kantoři si díla navzájem půjčovali k rozmnožení a výběr byl jen na nich. Rozhodovali se přitom nejen podle toho, které dílo se jim nejvíce líbí, ale museli také posoudit, co vše jejich muzikanti zvládnou zahrát a zpěváci zazpívat. Tehdy se těžko dala pro konkrétní příležitost zkoušet jedna mše dva nebo více měsíců jako dnes.

Podle posledního soupisu se ve smečenské sbírce nacházejí díla 163 zatím určených autorů od 41 opisovačů. Největší podíl má s 55 díly František Xaver Brixi (1732—1771), hned za ním následuje se 45 zatím určenými skladbami Joseph Haydn (1732—1809). Dále jsou zde početně nejvíce zastoupeni František Mensi (1753—1829), Kajetán Vogel (1750—1794) a Robert J. Nepomuk Führer (1807—1861). Nechybí zde ani díla dalších, v Čechách velmi oblíbených skladatelů jako Wolfgang Amadeus Mozart, Michael Haydn, Josef Mysliveček, Jakub Jan Šimon Ryba a Jan Křtitel Vaňhal, i když už ne v tak početném zastoupení. Podle uvedených dat vzniku opisů, které byly pořízeny ještě za života některých autorů, a v porovnání s jinými chrámovými sbírkami, můžeme říci, že smečenský kůr vždy hrával soudobou hudbu a držel krok s ostatními kostely, včetně pražských chrámů a klášterů.

Almar

a pro

parte

sy

Smečenské varhany pocházející zhruba z roku 1587 (foto ing. František Mikeš)

Co se týká počtu dochovaných opisů a originálů, lze smečenskou sbírku přirovnat k větším hudebním centrům, jako byly velké chrámy a menší kláštery. Můžeme tedy soudit, že Smečno bylo jakýmsi kulturním centrem s poměrně značnými nároky na pestrost repertoáru. Martinicové byli významnými a bohatými šlechtici a na jejich zámek nezřídka zavítala i vzácná návštěva. Po celou dobu jejich feudálního výsluní bylo Smečno rodovým sídelním městem, takže jako takové na sebe neustále upoutávalo pozornost.

A navíc je církevní rok plný slavností a svátků. Hudba tedy musela znít neustále. I v tom se odráží typická užitná potřeba sbírky samotné.

Zajímavostí má sbírka hned několik. Je v ní téměř celé Haydnovo duchovní dílo, včetně kantáty Sedm slov Vykupitelových, která se řadí k oratoriím. Ovšem ne u všech mší, kde je uvedeno jméno Joseph Haydn, je slavný rakouský skladatel skutečně autorem. Často bývá zjištěné autorství jeho bratra Michaela.

Podle soupisu je zde velmi malý počet vánočních mší a vůbec skladeb s touto tematikou oproti jiným mším.

V podobných sbírkách bývá nemyslitelné, aby mezi vánočními skladbami chyběla slavná česká Rybova mše Hej, mistře. Najdeme ji i v martinické sbírce, ale až od roku 1910. Smečno bylo

rovněž známo velkým množstvím vynikajících českých kazatelů, a je tedy zvláštní, že skladeb s českým textem je zde velice málo. Kromě několika drobných vánočních pastorel se z konce 18. století dochovaly v češtině pouze jedny Litanie v roztomile lidově složeném anonymu z roku 1796. Nachází se zde i Te Deum in D Emanuela Faulhabera, zkomponované v roce 1787, kdy skladateli bylo pouhých patnáct let. Perličkou je i náhodné pořadí dvou árií zapsaných a vedených v soupise za sebou — Mozart a hned za ním Salieri. Operní árie jsou i zde, stejně jako v jiných podobných sbírkách, podkládány duchovním textem.

Neobvyklé je zařazení 31 symfonií do sbírky, která je jinak složena jen z duchovních skladeb. Tuto zvláštnost dosud nikdo věrohodně nevysvětlil, snad byly součástí širšího smečenského kulturního dění. Vedle toho je součástí martinického souboru řada méně známých a v Čechách neobvyklých jmen. Ze soupisu můžeme usoudit, že kantoři nevybírali lacině pouze na základě známého jména, ale také podle toho, jak je skladby oslovily a zasáhly u srdce.

Skutečným a jedinečným unikátem je 25 z padesáti dosud zjištěných děl faráře a hudebního skladatele P. Františka Mensiho. V patnácti případech jde o vlastní rukopisy. Mensiho osobě a hudebnímu odkazu je věnována zvláštní práce, jež zahrnuje i tematický katalog jeho skladeb.

O nesmírné ceně smečenské hudební sbírky v rámci regionu nelze pochybovat. V nejbližším okolí se žádný kostel nemůže něčím takovým pochlubit. Ze sbírky v kostele sv. Gotharda ve Slaném (dnes uložené ve Vlastivědném muzeu Slaný) zbylo jen 97 číselných položek.

Kladenská sbírka hudebnin (uložená na kladenském děkanství) je početně nemalá, ale je více než o sto let mladší, z přelomu 19. a 20. století, a neobsahuje ani

zlomek cenných hudebnin jako jiné soubory. Ve Zlonicích díky šlechtické rodině Kinských byl podobný čilý hudební život, ale mnohem později. Zlonická sbírka uložená v místním památníku Antonína Dvořáka je se smečenskou celkem srovnatelná, ale bohužel vzácná díla už někdo stačil „probrat“.

Text je výběrem z diplomové práce.

Počet hudebnin: RUKOPISY: 119 položek různých mší, 12 vánočních mší, 12 Requiem, 53 offertorií, 31 gradualií, 24 Nešpor, 27 litanií, 51 árií, duet, terzet, 24 motett, 19 Te Deum, 25 Salve Regina, 10 Regina coeli, 31 symfonií a 110 dalších skladeb.

TISKY: 36 položek různých mší, 10 mariánských a 56 ostatních druhů duchovních skladeb.

Celkem tedy 548 číselných položek starších rukopisů a 102 tisků z 19. a 20. století. Pod jedním číslem se přitom často skrývají dvě, a zvláště u tisků, více skladeb. Časový rozsah pořízení skladeb je zhruba ohraničen od působení Jakuba Jana Syřiště z počátku dvacátých let 18. století po první léta 20. století do kantorování Aloise Förstera.

Smečenská hudební sbírka před zpracováním (foto ing. František Mikeš)

strana: 41

+

Foto: Josef Seifert

Žít hudbou a Bohem Lukáš Krinke

Pro většinu Kladeňáků nebude jméno Jána Čambála (1927) neznámé. Muž, který po celý život neúnavně vedl rozdělovský chrámový sbor Schola cantorum sanctae Caeciliae — známé „Cecilky“, byl v září 2006 vyznamenán Cenou města Kladna za uměleckou erudici, preventivní výchovné metody, víru a nenásilný odpor proti totalitě. Získal čestné občanství slovenských měst Muráně (2001) a Trnavy (2006).

Narodil jste se na Slovensku a chtěl být knězem, ale nakonec jste skončil na Kladně jako dělník v ocelárnách. Takhle jste si to asi zamlada nepředstavoval?

Zamlada jsem si to vůbec takhle nepředstavoval.

Ale já jsem ani nechtěl být knězem ve farnosti. Chtěl jsem být salesián, věnovat se výchově mládeže. A salesián jsem. Takže to se mi splnilo.

-

Jak jste se dostal k hudbě?

Začal jsem zpívat jako kluk u profesora Strečanského.

Chodil jsem na biskupské gymnázium v Trnavě. Z Trnavy jsem přešel na salesiánské gymnázium do Šaštína, to bylo soukromé řeholní gymnázium. Tam jsem začal hrát v dechovce. Odsud ze Šaštína jsem šel do noviciátu Dona Boska v Hronskom Svätom Beňadiku [Salesiáni Dona Boska (Společnost svatého Františka Saleského) jsou řeholní společností, zabývající se výchovou mládeže; jejím zakladatelem je italský kněz Jan Bosco (1815-1888), v Čechách působí od roku 1927, pozn. red.].

To je takový zkušební rok, kdy představení pozorují, jestli

strana: 42

na to budeš, nebo nebudeš mít. A ty taky pozoruješ, jestli budeš schopný takový život žít nebo ne.

Po noviciátě, když mě přijali za salesiána, tak jsem složil dočasné sliby. Pak jsem dokončil vyšší gymnázium s maturitou v pedagogickom študentáte v Trnavě.

Bylo to náročné studium a při něm jsme studovali ještě preventivní systém Dona Boska. Po maturitě jsem šel na pedagogickou praxi. Svěřili mi místo po profesoru Strečanském přímo v pedagogickom študentáte. Jako asistent jsem tam učil latinu, dějepis, uměleckou výcho-

vu a muziku — učil jsem gregoriánský chorál a vedl jsem sbor kleriků. Při tom jsme měli i orchestr, tak jsme produkovali operety a různé takové podniky, s nimiž jsme potom vystupovali i po vesnicích a působili tak preventivním systémem dál.

Před Vánocemi 1947 jsme se z Trnavy přestěhovali do Hodov pri Galante. Vedle sboru kleriků jsem tam z místních chlapců vytvořil dětský sbor vystupující pod názvem Saleziánski speváčikovia z Hodov. Byli jsme z malé vesničky a lidé nechtěli věřit, že to jsou hodskí speváčikovia. Mysleli, že to mám odněkud půjčeno.

Kdepak by se na malé vesnici takoví kluci našli! Bylo nás osmnáct kluků, tak od osmi do patnácti let. Zpívali jsme do rozhlasu a zvali nás po Slovensku. To byl parádní sbor, ale trval jenom dva roky, protože mě potom z Hodov přeložili do Šaštína. Tenkrát jsme chtěli zachránit Šaštín. Tak velký klášter a bylo v něm jen patnáct nebo dvacet studentů, proto ho chtěla politická moc zabrat. A tak ti studenti, co tam byli, přešli do Hodov.

Nás bylo šedesát, sedmdesát kleriků, my jsme přešli do Šaštína. V Šaštíně jsme ale byli jenom krátce, protože jsme tam přijeli v říjnu a v dubnu následujícího roku komunisté zlikvidovali všechna řeholní společenství [tzv. Bartolomějská noc — v noci z 13. na 14. dubna 1950 komunisté internovali představitele všech mužských řeholních řádů v Československu, konventy byly zrušeny, majetek zkonfiskován, pozn. red.].

Následovala vaše internace v Podolínci, práce na Přehradě mládeže v Púchove, politcká školení a vymývání mozků v táborech Kostolná a Pezinok. Povolání na vojnu do pracovního tábora politicky nespolehlivých (PN), z nichž později vznikly pracovně technické

Jaké to pro vás bylo, pracovat na Poldovce?

Byl jsem jako diplomat, jednal jsem s nimi na rovinu, otevřeně proti, ale taktně. Ne ze zlomyslnosti, ale v dobrém. Veřejně jsem proti komunismu samozřejmě nevystupoval, ale jinak jsem kritizoval, zvlášť před vyššími. Když si mě někdy pozvali tady ti, co byli na Poldovce, předseda KSČ a další, otevřeně jsem jim říkal, co se mi nelíbí. Od roku 1968 jsem pak pracoval v odborech — v závodním výboru ROH jsem měl na starosti mzdy.

A právě na základě toho, že jsem byl v závodním výboru, tak si mě vážili, protože jsem dokázal diplomaticky jed-

nat a dokázal jsem pro dělníky vydobýt mnohé výhody.

Prosazoval jsem vlastně sociální politiku Rerum novarum. Jenže netvrdil jsem otevřeně, že je to Rerum novarum, ale říkal jsem: „tohle není dobré, spravedlivě by to bylo takhle, aby i dělníci mohli promluvit do takových věcí“. A oni mě brali.

Ti, kteří věděli, že chodím do kostela, ti věděli, kde tu sílu beru a proč tak jednám. A ti, co nevěděli, tak ti si mohli jenom myslet, že jsem nějaký podivín, když takhle jednám, že se neobohacuji. Jeden mi taky povídá: „To jsem zvědavej, proč ty to děláš. Zatím jsem na to nepřišel.“ Tak jsem mu na to řekl: „No tak hodně přemýšlej, ale jinak v tom není žádné tajemství.“ A jak to bylo s vedením sboru Siréna?

Tu vedl Přemek Vrhel, byl dirigentem v divadle.

A myslím, že ještě Pospíšil ji vedl. Vrhel to potom položil.

My jsme měli na vojně vynikající „Pěvecký sbor Eugena Suchoňa“, tak přišli za mnou, jestli bych to nevzal.

To bylo ohromné! Tolik nás hlídali, že nesmíme pracovat s mládeží, a tady mi nabízeli normálně stočlenný svazácký sbor! Říkal jsem jim, že jsem hluboce věřící člověk, jakto, že se nebojí nabídnout mi vedení svazáckého souboru. Ten kádrovák se jen usmál a řekl: „Jeníku, my si na tebe dáváme dobrý pozor, my si tě dobře hlídáme.“ Tak jsem se taky usmál: „Tak si mě hlídejte.“ Poradili jsme se, co s tím. Salesiáni, co tady byli, říkali, abych to vzal, zkusil to. Ustoupit že můžu vždycky. Tady to velice brali jako ideologický boj. Zpívali tam takové ty písně pro Vietnam, pro Kubu

atd. Tak z těch fanatických, komunistických písní jsem ustupoval a působil jsem s lidovou písní, protože ta byla v kurzu. A časem jsem z toho úplně ustoupil a začal jsem uvádět i svoje vlastní skladby.

Jak tuto změnu přijali členové sboru?

Někteří svazáci se mi posmívali. Ale to víš, byl jsem ostrý. Ti vedoucí, političtí představitelé, si mě vážili, protože jsem to dělal dobře, protože sbor zpíval a líbil se.

Oni byli rádi, že ten sbor vedu, protože měli čárku, že mají mládežnický sbor. Pak jsem sbor položil. To bylo v roce 1954, když jsem se oženil. Musel jsem to udělat, protože všichni byli překvapení, že jsem se oženil. Ono si na mě asi myslelo víc děvčat a já jsem si vzal tuhle.

Takže to byla taky sboristka?

To ano, byla ve sboru. A nikdo nevěděl, že se bereme.

Nejdřív jsme obřad měli v červenci na úřadě, abychom dostali dřív půjčku. V práci jsem večer řekl, že zítra mám svatbu, a tím to zvadlo. Dva kluci mi šli za svědky, jeden verbista a jeden mladý student, který byl z Českomoravské vysočiny. Po svatbě jsme šli na nanukový dort. A když jsme měli v září svatbu v kostele, tak tam už dorazili i svazáci. Nějak se to dozvěděli, tak přišli aspoň popřát.

Foto: archiv Scholy

prapory (PTP). Právě díky nim jste se ocitl na Kladně, ne?

V padesátém roce nás povolali na vojnu do PTP a tam jsme byli přes tři roky. Teprve v prosinci 1953 byly pod tlakem ze zahraničí PTP zrušeny. My jsme ale museli nastoupit na ta místa, kde jsme zrovna pracovali. A já jsem pracoval tady v Poldovce, tak jsem se musel vrátit do Poldovky. Někteří se nevrátili. Čekali jsme, jestli jim to vyjde, nebo nevyjde. Jestli je sem přitáhnou nebo ne. Nechali je tak. Byli to kluci Slováci, tak je nechali na Slovensku. Některým se povedlo studovat, jiní tam byli zaměstnaní. Já jsem se sem vrátil. Asi přes dvacet nás bylo, co jsme se vrátili. Někteří uzavřeli smlouvu na dobu určitou, já jsem si s tím problémy nedělal. Říkal jsem si, že je to jedno, jestli je to tady v Kladně na rok, na dva nebo na víc roků. Až pak bude po převratu, tak stejně půjdu tady odtud. Vůbec mě nenapadlo, že by mě neměli pustit. Ale tím, že jsem smlouvu podepsal na neurčito, tak to bylo natrvalo. Potom už mě vůbec nechtěli pustit, protože jsme dělali na takových místech, kde byl nedostatek pracovníků. Tak jsem tady zůstal.

strana: 43

+

Samozřejmě že nové povolání, které jsem manželstvím přijal, mě trochu zaskočilo, ale ještě víc zaskočilo ty, kteří vůbec nepočítali s tím, že já bych se měl ženit. A třeba to i těžko nesli. Já jsem to tak těžko nenesl.

Reakce byly tenkrát různé, někteří mě hubovali, že jsem jako salesián něco takového udělal. Kdo to tehdy velice moudře a rozumně vzal, a za to jsem byl vděčný, byl můj direktor ze salesiánského študentátu, profesor Anton Macák. Řekl mi: „Janko, keď ťa tvoje svedomie neodsúdilo, ani já ťa neodsudzujem a môj vzťah k tebe zostává!“ Takže to bylo to, co mě vnitřně upokojilo a upokojilo mě to i kvůli těm druhým, kteří mě hubovali, že jsem byl takový vůdčí typ, a když jsem se oženil, tak ti mladší tím byli trochu zmateni. Jestli to byla šalba ďábelská, nebo velký dar Boží, to nechám na Pána. Pán tohle dopustil a můj vztah k němu zůstal nadále takový vroucí, jaký byl, když jsem byl salesián, řeholník.

Nakonec od předloňského roku se dostalo označení „salesián“ všem spolupracovníkům Dona Boska. Takže i ti, co byli vychovaní u salesiánů a pracují v duchu Dona Boska, jsou salesiáni. Don Bosko je všechny nazval salesiány.

Ernest Macák, synovec Antona Macáka, ve své knize „Blázen pro Krista“ píše, že ho mrzí, že prozradil tři jména: Janka Čambála, Jana Beňa a Jana Šurinu. A říká, že je prozradil, protože věřil, že kdyby je vyšetřovali, tak že nepodlehnou. Kdo to však může s jistotou tvrdit? Tolik životních příběhů mluví o opaku. Mě ale tajný nekontaktovali a vůbec se o mě nezajímali. Zřejmě proto, že jsem se oženil, tak mě pustili ze zřetele. Takže proto říkám, já bych jejich nátlak asi nebyl vydržel jako řeholník a asi bych byl podlehnul. Proto Pán Bůh tu moji cestu zařídil trochu jinak…

-

strana: 44

Měl jsem už jenom deset sboristek a kluky Slováky.

Ti přišli kvůli mně a já jsem byl rád, že je můžu mít trochu pohromadě, že jim aspoň člověk něco dobrého mohl říct a trochu je usměrnit. Bydleli v GDM, učili se tady na valcíře pro Slovensko, pro Košice. Kluci odcházeli pryč. A holky byly všechny na vdávání, některé už byly vdané. Těch deset děvčat bylo zpívat v Muráni a v Mlýnkách v Tatrách.

Tím jsme uzavřeli původní sbor a ten se rozpustil.

Pak jsem přišel do učňovky SONP. Místo jednoho sboru jsem založil dva. Takže mě platili za děvčata a platili mě i za kluky. Ale připravoval jsem si je i na společné vystoupení a tím se překlenulo to tříleté období, nebo kolik let v učňovce byli. V roce 1966 jsem změnil pracoviště a přešel jsem na koksovny. Pracoval jsem na čtyři směny a mým odchodem na koksovny zanikl i sbor Siréna.

Foto: Dr. med. Falko Moch z Cách

Znamenal váš sňatek konec Sirény?

V roce 1956 nebo 1957 jsem se vrátil. Jaroslav Smolka, ten, co mezitím Sirénu vedl, byl vysokoškolák a pro něj to bylo neúnosné. Jezdil do Kladna a dávali mu 250 korun, a to bylo pro takového studenta málo. On byl žák Dobiáše, jestli ti to něco říká… To je „Kupředu levá“, to víš. Tak tyhle písně zpívali. A on potom učil dějiny hudby, když vystudoval Akademii múzických umění. Měl dobré místo a nemohl se zatěžovat, tak Sirénu pustil.

A zas potom přišli za mnou, když se sbor měl rozpadnout.

A já jsem říkal, že to teda vezmu, ale zadarmo to nebude. Dřív jsem to dělal sám zadarmo, po mně platili dva a stejně se to rozpadalo, takže mi budou platit taky jako tomu jednomu. Tak jsem sbor vedl do šedesátého roku, až to šlo zase do ztracena, protože jsme neměli lidi.

Tou dobou se začíná psát historie rozdělovského chrámového sboru. Místní Schola je vaším dítětem, kterému jste zasvětil značnou část svého života. Jaké byly její začátky?

Zpočátku nás bylo asi čtyřicet. To jsme zpívali kytarové písně. A dobře zpívali! Já jsem je upravil pro čtyři hlasy. Ale pak nám to z KSČ zakázali, protože omladina sem chodila do kostela. Tak Otec Baštář říkal, že nesmíme zpívat s kytarami. No co, tak to nevadí. Kytary jsme vypustili, ke všemu jsem napsal úpravy pro varhany a Liduška Švarcová začala hrát jako varhanice. To byla ještě holka, bylo jí třináct. Pak jsme postupně přecházeli na klasický repertoár. Začali jsme nejdřív s Ave Verum, pak Svatý Václave. Pak jsem upravil nějaké mariánské sbory a lidé si je chodili poslouchat. I ti, co nechodili do kostela, protože byli žízniví. I omladina přišla. Za hluboké totality se některá děvčata vdala, odešla, některým to rodiče zakázali a někteří odešli sami. A pak zůstali jen ti, co chodili normálně do kostela. Sedm nás myslím bylo, když jsem to tak počítal. Tak jsme zpívali taky jenom jednohlasně.

Jak se situace změnila po revoluci?

Vzkříšení sboru spadá až do roku 1992. V říjnu na Svátek Andělů strážných přišlo více dětí a na Vánoce už jsme zpívali. Bylo nás tak asi pětatřicet dětí a postupně jsme se rozrostli až na sedmdesát. Pak to pomalu opadalo, ti co nechodili do kostela, tak postupně odešli.

To byla těžká práce. Když není kontinuita, co se týká věřících, tak je to těžké. Teď je to dobré. Mám z toho radost, že je tady tolik omladiny, že jsou početné rodiny a to bude přece jen pokračovat, to bude lepší. U těch děcek, co chodily předtím a nevydržely, u těch bylo málo toho věrohodného, opravdového. Ono to šlo pomaloučku.

Již jste zmínil Antona Macáka, řečeného Bystrik Muráňský. Spolu s Otcem Jozefem Strečanským a profesorem Stanislavem Kmotorkou měl značnou zásluhu na repertoáru Scholy…

Bystrik Muráňský byl nejdřív mým školským rádcem v salesiánskom študentáte. Pak byl mým direktorem, pod ním jsem učil. Když přišla Bartolomějská noc, tak potom, když ho propustili z vězení, stal se farářem v Muráni. Já jsem tam za ním jezdil od roku 1953. Poprvé jsem tam za ním byl jako voják a to bylo ještě velice ožehavé, protože dostal avízo, že se ŠTB (slovenská Štátna tajná bezpečnosť) zajímá, koho že to tam má na návštěvě.

To jsem tam byl ve vojenském. Měl jsem dovolenku, tak jsem za ním zajel. Ráno jsem tam přijel a v noci už jsem jel pryč, protože se bál, aby mi nějak neublížil. Byl velmi vyděšený, takže mě poslal pryč, abych z toho neměl nějaké problémy. Jel jsem zas domů do Trnavy.

Ale potom, když už jsem byl v civilu, tak jsem na Muráň jezdil každý rok. V roce 1955 jsem tam byl týden a to jsem přivezl první jeho básně a texty, které jsem zhudebnil. Byl jsem tam týden mezi horaly a po

jeho známých. To už bylo v úplně jiném ovzduší, to už jsme se tak nebáli. Já už byl ženatý, tak mu nemohli vyčítat, že mě vede a že k němu chodím na návštěvu. Říkal jsem mu strýčku, i když jsme nebyli pokrevní příbuzní. Říkal jsem mu tak i všude na veřejnosti. Tam jsem potom jezdil až do roku 1972, než umřel. No a pak, když bylo po pohřbu, tak jsem se s Murání rozloučil a říkal jsem, že už tam nepojedu. Co bych tam dělal, když už tam strýček nebyl. Ale měl jsem tam moc známých a ti říkali, abych tam přijel. Stejně už jsem tam nejezdil, až potom, když jsme tam byli na muráňských oslavách se Scholou.

Takže jste se tam nakonec vrátil?

Ano, bylo to v roce 2001 při oslavách výročí první zmínky o Muráni v literatuře. Rok předtím v květnu jsme byli zpívat v Trnavě, na oslavě 90. výročí narození profesora Strečanského. Následovala spousta dalších zpěvavých poutí a bylo to krásné. V září 2000 jsme odjeli na zpěvavou pouť do Říma. Zastavili jsme se také v Mnichově na slovenske misii a u profesora Kmotorky ve Florencii. V roce 2001 jsme zpivali v Cáchách, v Grand-Halleux v Belgii a Elwangenu. Naposledy jsme byli zpívat se Scholou na Slovensku v roce 2003. Vyjížděli jsme vždycky podle toho, jak se nám to podařilo zajistit finančně. Něco jsme zajistili sami, většinu zajistili moji přátelé v zahraničí.

A to jde jedině tehdy, když jsou tam známí. Proto říkám, že Pán Bůh působí skrze lidi. Protože jsem měl po evropských státech tyto spolužáky, tak všechno zajistili a šlo to. Když ti nejsou, tak to jde těžko. To jsem měl takového sponzora na Slovensku, který nám zaplatil cestu do Itálie nebo zapla-

til cestu na Slovensko. Stravu a bydlení zaplatili v místech, kde jsme nocovali, ale vše šlo vždycky přes osobní kontakty, když člověk nemá kontakty, tak to nejde.

Vždycky musí být někdo, kdo tam Pána Boha viditelně zastupuje.

Po vašem odchodu se Schola rozpadla na dva sbory…

Je to dobře, že je to takhle.

Po téhle stránce tady můžu pomáhat jedině modlitbou. Já se za Scholu denně modlím. Modlím se za všechny sbory na celém světě, protože je potřeba se za ně modlit. Aby vydržely, aby zpívaly s chutí a s láskou.

Bez modlitby to nejde. Já už bych na vedení sboru dneska nestačil, jednak se zdravím, a potom je tu jiný duch.

To musím pochopit a uznat. Člověk musí umět ustoupit a dát možnost těm druhým. Většinou se Pán Bůh postará, aby to moc neskřípalo. Nějak se tě dotkne, změní se tvůj zdravotní stav a už nemůžeš. Ať chceš nebo nechceš, musíš jít pryč. Dobrovolně nebo nedobrovolně.

Pokud člověk odchází v plné síle, je ústup náročnější.

A to pochopit a přijmout, to je někdy těžké.

Foto: Josef Seifert

strana: 45

+

Dětství jednoho sboru:

et souboru 10 let souboru 10 let souboru 10

Chorus Carolinus Kladno let 10 let souboru 10 let souboru10 let souboru 10 let souboru 10

10 let souboru 10 let souboru 10 let souboru 10 let souboru 10 l

71 zpěváků 141 koncertů a vystoupení na 62 místech, při nichž průběžně účinkovalo 71 zpěváků a nespočet hráčů na různé nás

Karel Procházka

let souboru 10 let souboru 10 let souboru

Deset let sboru (foto ing. František Mikeš)

Co napsat k souboru, který si v loňském roce připomněl deset let svého trvání? Statistický přehled by čtenáře asi příliš nepotěšil. Čistě lidský pohled na hudební soubor, který se snaží fungovat v kulturním městě sportu, je možný jen ze dvou úhlů: účinkujícího a posluchače. Zřejmě se tu nevyhneme ani jednomu. Nuže, započněme.

Zhruba třicetičlenné pěvecké těleso se věnuje z velké části regionální, české a evropské hudbě 18. století.

Za doprovodu komorního orchestru koncertuje nejčastěji na Kladensku a v jeho nejbližším okolí. Úředně je vedeno jako občanské sdružení a lidsky je to báječná parta se společnou láskou k hudbě a dalším vyšším hodnotám.

Za těch deset let trvání má na kontě 141 koncertů a vystoupení na 62 místech, při nichž průběžně účinkovalo 71 zpěváků a nespočet hráčů na různé nástroje. Ti všichni nacvičili a přednesli 177 skladeb, z toho 33 novodobých premiér zapomenutých skladeb 18. století, 23 původních premiér a 43 originálních vlastních úprav písní, které jste jinde nemohli slyšet.

Jako vše v životě určují náhody a důsledky „kladno i záporno“ lidského chování, tak také ovlivňují od samého vzniku naši cestu a konání. Zařazení v amatérské sekci hudebních těles je v některých ohledech ovšem zavádějící. Od hudebně vědecké osvětové práce, přes muzikantsky řemeslný um, až po nezištné osobní nasazení je tomu jinak. Snad jediná věc, která nás zároveň odlišuje od profesionálů a také společně svazuje, jsou finance. Bez nich to bohužel nejde. Žádný z členů nedostává za své účinkování honorář. Naopak, platí členský příspěvek na nutný provoz sdružení. Celkem běžné i nadstandardní projekty pak

mohou být realizovány, stejně jako všude jinde, jen díky přízni a možností sponzorů.

Dědictví Jána Čambála Nebýt ovšem již zmíněné lásky k hudbě, nečetli byste tyto řádky. Zakládající členové by se nikdy nesešli v chrámovém sboru rozdělovského kostela Schola cantorum Sanctae Caeciliae a nepoznali by radost ze společného zpívání. Nenakazili by se z uměleckého i lidského hlediska neobyčejnou osobností Jána Čambála, který pro nás byl a je v mnoha ohledech určující.

Hudební skladatel, zpěvák, varhaník a sbormistr Ján Čambál sice nestál v roce 1998 přímo u našeho vzniku, ale jeho práce, přístup a oddanost ke všemu, co dělá, je nám nenahraditelným vzorem. Přesto jsme byli na přelomu let 2003 a 2004 nuceni být svědky zdravým rozumem nepochopitelného dění a lidsky i křesťansky nedůstojného jednání. Ján Čambál byl takzvaně odejit z místa sbormistra sobeckou snahou několika svých blízkých spolupracovníků, následkem čehož se chrámový sbor rozpadl. Nás tato skutečnost obohatila nejen poučnými zkušenostmi o „člověčí“ proměnlivosti a přetvářce, ale zejména o cenný a bohatý hudební archiv Scholy, který nám pan Čambál věnoval.

Kromě krásných autorských i jiných skladeb z pera Jána Čambála je stěžejní částí našeho repertoáru především chrámová sbírka kostela Nejsvětější Trojice ve Smečně z druhé poloviny18. stol. Jejímu studiu a uvádění zapomenutých skvostů naší hudební minulosti se věnujeme od roku 2001. Zcela unikátně pak uvádíme díla zapomenutého českého skladatele a smečenského kaplana patera

r zapomenutých skladeb 18. století, 23 původních premiér a 43 originálních vlastních úprav písní, které jste jinde nemohli slyšet.141 koncertů a vystoupení na 62 místech, při nichž průběžně účinkovalo

-

troje. Ti všichni nacvičili a přednesli 177 skladeb, z toho 33 novodobých premiér zapomenutých skladeb 18. století, 23 původních premiér a 43 originálních vlastních úprav písní, které jste jinde nemohl

strana: 46

Františka Mensiho (1753—1829). Z takzvané oficiální hudby věnujeme interpretační pozornost sborové i sólové tvorbě barokního skladatele Georga Fridricha Händela (1685—1759). Toto vše, plus hudební invence sbormistra Karla Procházky a nově také vynikajícího klavíristy Pavla Tatíčka, jsou pro repertoár souboru bohatou studnicí krásné hudby, což umožňuje připravit posluchačům vždy originální, neokoukaný a zajímavý program.

Prchavá radost?

Jak to vše vnímá náš posluchač, je však těžké posoudit.

Stálý a zasvěcený fanoušek samozřejmě jinak než náhodný kolemjdoucí. Odpovědný průzkum agentury STEM nám v tomto směru chybí. Zvláštní odrůdou nejvěrnějších fanynek jsou zejména naše maminky a babičky, které chtějí na koncertech hlavně dobře vidět. Každopádně za všechny návštěvníky, co kvůli nám váží cestu a strpí více jak hodinku, často v nepohodlných kostelních lavicích, naše práce a snažení stojí. A protože veškerá lidská činnost má směřovat především k potěšení a radosti druhým, není nám větší odměny nad úsměvy a nadšené potlesky posluchačů.

A platí to i v případech, kdy hrajeme přesilovku. Tou nazýváme obecný jev, bohužel nejen amatérských těles, kdy se v koncertním prostoru nachází více účinkujících než posluchačů. Rekordem byla naše více než třicítka proti sedmičce na koncertě v Klatovech, kam jsme byli pozváni. Přesilovky jsou naštěstí jen výjimečné, což dokládají základny příznivců, které nás opakovaně zvou a kterým bohužel z časových důvodů nemůžeme vyhovět každoročně.

Každý koncert je neopakovatelný svou atmosférou, kterou nevytváříme jen my. Posluchači, počasí, nevolnost, šprýmy elektriky a elektroniky, jedno malé přeřeknutí při sólu, výpadek paměti či chybějící stránka v notách, nedorazivší část účinkujících a jiné vytvářejí nezapomenutelné chvíle nejen pro nás. Kromě těchto poťouchlostí, zákonů schválností, jež musíme zdolávat a s elegancí během programu přecházet, zažíváme výjimečné okamžiky i díky geniu loci koncertního prostoru. Vždy jiné pocity v nás vyvolává zpívání v malých a zašlých venkovských kostelících (Pchery, Přelíc, Dolín, Lidice u Slaného, Brložec aj.), na staroslavné Budči nebo v Sázavě, v přepychových a v pronájmu předražených pražských kostelech, na zájezdních vystoupeních (Bystré, Muráň), v různých galeriích, sálech, divadlech a také na prazvláštních místech ke koncertování, jako je rybník v lese u Drnku.

Hudba, na rozdíl od jiných druhů umění, má bohužel pomíjivé kouzlo okamžiku. To se odráží i ve vůli a výši možné finanční podpory, což je věčný problém už od doby, kdy se hudba stala součástí života společnosti. Často je brána jako samozřejmost, a to se leckdy nedá srovnat s dobou přípravy. Jediné, co nám zůstalo hmatatelného ze staré hudby, jsou dochované notové záznamy.

Dnes díky technice můžeme něco z prchavých chvil dočasně uchovat: obraz a zvuk. Několik desítek videonahrávek nám je milou a, stejně jako staré fotografie, úsměvnou vzpomínkou a galerií mapující změny účesů pod taktovkou módy nebo přírody. V lepším případě se obrazový záznam, po nástupu na jeviště a po rozsvícení světel, stal černobílým siluetním divadlem a spíše jen zvukovým záznamem. Ten ovšem neodpovídá nejen kvalitě záznamového zařízení, ale také výškové úrovni hlasů a nástrojů. S kvalitní zvukovou nahrávkou je to jiné. Takové CD vás neochudí o ostatní hlasy a díky přiloženému bookletu si i něco přečtete. Našemu souboru se podařilo vytvořit zatím tři takové nahrávky. První CD, s hudbou P. Františka Mensiho, bylo vydáno v roce 2003 u příležitosti 250. výročí narození autora. Druhou deskou je Andělské nabádání s vlastní vánoční hudbou (2005) a třetí má název František Xaver Brixi ve Smečně (2007). Žádná technika ale nezachytí dojem, nadšení, atmosféru, ani nic podobného. Přesto letos pracujeme na dalším CD, opět se skladbami P. Mensiho. Letos si totiž připomeneme 180. let od jeho úmrtí. Realizace a kvalita budoucích projektů ovšem do značné míry nezáleží jen na nás, ale také na finančních zdrojích.

Nebudu si zde ale stýskat. Co se má stát, se stane.

Důležité je uchovat si zdraví a svou činností rozdávat dál radost. Za soubor mi nezbývá víc, než si do budoucna přát stálou přízeň našeho publika i všech spolupracujících institucí a konečně prolomit nepřízeň kladenských médií. Předat krásné výsledky našeho snažení a téměř neznámé skladatelské umění mistrů, kteří tvořili s láskou, všem novým posluchačům, v neposlední řadě přivítat v našich řadách nadšené a hudbou stejně praštěné zpěváky i hudebníky.

hutně rozšířilo, mělo tři velké hornické kapely, z nichž jedna, takzvaná „Císařská“ kapela Františka Kindla, dosáhla vysokého uznání v kraji a hrála i císaři ve Vídni.

V polovině 20. století zde působila dvě symfonická tělesa. Stále je ještě na co navazovat, ale musí zvítězit obecný zájem nad osobní pohodlností a liknavostí příslušných míst.

Kladno, kromě spíše nahodilých spojitostí s Antonínem Dvořákem, nemá ve své hudební historii výjimečných a zásadních událostí a památek jako jiná města v okrese. K prvnímu doloženému kladenskému varhaníkovi Matěji Bachovi bychom si určitě přáli nalézt blízkou spojitost se samotným Johanem Sebastianem Bachem, ale asi se to nepodaří. Nemožné by to přes několik rodových kolen být nemuselo. Bachovský rod, původem z Uher, byl hodně rozvětvený a kantorské řemeslo se dědilo. Několik jeho členů žilo i v Bratislavě, takže je tu prostor pro tajemné „možná“.

Možná, kdyby místní šlechtě, která byla na počátku 17. století stejně bohatá a významná jako smečenští Martinicové, osud dopřál delšího trvání, mohlo se město stát významným kulturním centrem s přirozeným vývojem ve všech oblastech. Mohl tu působit některý z českých významných kantorských rodů, jako byli například Koželuhové ve Velvarech (Jan Antonín Leopold Koželuh se stal dvorním skladatelem ve Vídni).

Antonín Dvořák mohl u některého šikovného učitele studovat zde místo ve Zlonicích. Navíc by naše šlechta určitě podpořila vznik nového a krásného barokního chrámu (jako Kinští ve Zlonicích). Tam by se dochovaly překrásné varhany (jako ve Slaném nebo ve Vraném) a velká hudební sbírka. Třeba taková, jakou se může pyšnit Smečno, které navíc vlastní nejstarší varhany ve střední Evropě. Naštěstí máme tato vzácná místa blízko, a tak není problém navštívit například Varhanní smečenský festival. Ten probíhá v květnu a náš soubor je jeho spolupořadatelem.

Kladno vážně (ne)hudební Žijeme v největším městě Středočeského kraje, máme dvě hudební školy a… a vlastní hudbu skoro žádnou.

Hudební budoucnost Kladna se bojím předpovídat. Škoda, že si neumíme lépe vážit ani vlastní hudební minulosti.

Od dob, kdy se Kladno ve druhé polovině 19. století mo-

Karel Procházka (1974) pracuje jako učitel na Sportovním gymnáziu v Kladně. Vystudoval sbormistrovství na Pedagogické fakultě UK, dále studuje hudební vědy na Filozofické fakultě UK. Vede sbor Chorus Carolinus Kladno, je varhaníkem ve Smečně. Za práci o díle P. Fr. Mensiho získal ocenění rektora UK za vědecký přínos.

miér zapomenutých skladeb 18. století, 23 původních premiér a 43 originálních vlastních úprav písní, které jste jinde nemohli sly

i slyšet.141 koncertů a vystoupení na 62 místech, při nichž průběžně účinkovalo 71 zpěváků a nespočet hráčů na různé nástroje. Ti všichni nacvičili a přednesli 177 skladeb, z toho 33 novodobých pre

šet.141 koncertů a vystoupení na 62 místech, při nichž průběžně účinkovalo 71 zpěváků a nespočet hráčů na různé nástroje. Ti všichni nacvičili a přednesli 177 skladeb, z toho 33 novodobých premi

strana: 47

+

Poslední tři body si klidně škrtněte.

Desatero výroby desky podle Milana Cimfeho: Složit, zaranžovat, udělat demo, natočit, smíchat, zmástrovat,vydat, prodat, shrábnout prachy a znova.

-

Nouzov Records Text Eva Srpová Foto Sono Records

Podle mezinárodního žebříčku nejnáročnějších povolání je na tom nejhůř řídící na letištní věži a hned za ním stojí v těsném závěsu studiový zvukař. Musí ovládat veškerou techniku, mít muzikální nadání a zároveň být i psycholog a vůdčí typ, aby „ukočíroval“ práci celé kapely.

Při povídání Karolíny Kalandrové, produkční a manažerky nejznámějšího českého nahrávacího studia Sono Records na Nouzově, se snažíte zachytit z úst každé slovo, stejně jako zvukaři, a zároveň dvě neméně důležité osoby v Sonu, Pavel Karlík a Milan Cimfe zachycují nahrávky muzikantů ve studiu.

Pokud se cestou na výlet do berounských lesů stavíváte k odpočinku v nouzovské restauraci U Spalů, mohli byste při troše štěstí natrefit klidně i na Davida Bowieho, Douga Wimbishe, anebo například na Juliana Lennona.

Tento původně zájezdní hostinec je totiž pouze částí čehosi mnohem většího. Nachází se tu jedno z významných nahrávacích studií ve střední Evropě, jehož služby využívají hudebníci z celého světa.

Už podle velkých prostor a rozměrných oken poznáte, že nestojíte v ledajaké budově. Kdysi v nedaleké Unhošti bývalo plicní sanatorium (nyní se zde nahází domov důchodců) a do Nouzova a zpět vedla jedna z vycházkových cest pro nemocné pacienty. U Spalů se tito „výletníci“ zastavovali k oddechu, na čaj nebo kávičku. A velký sál, ve kterém může nyní nahrávat i stočlenný symfonický orchestr, sloužil k pořádání takzvaných odpoledních čajů a plesů.

Počátkem devadesátých let si tuto zuboženou a zchátralou budovu po restituentkách, dcerách pana Spaly, vyhlédl Pavel Karlík, zakladatel a jeden ze spolumajitelů studia Sono Records. V té době Sono čítalo dvě nahrávací studia v pražském kulturním středisku v Řepích a na Bulovce a majitelé ho chtěli rozšířit.

Po požáru jednoho ze studií, který způsobil jeden z nedbalých zaměstnanců, se nahrávání postupně přesunulo na Nouzov.

strana: 48

Jak vypráví Karolína Kalandrová, byla to tvrdá práce. „Tenkrát tu rostly břízy na střeše. Ale prostor se nám líbil a věděli jsme, že našim potřebám vyhovuje. Všechny finance, které jsme vydělávali v Praze, putovaly na renovaci sem. Nejdřív jsme vytvořili jedno studio v přízemí, potom druhé v prvním patře. Pavel Karlík je precizní zvukař, vystudoval akustiku, tyhle studia si navrhoval a měřil sám. Jednu zeď dokonce zboural třikrát, než se mu zvuk konečně zamlouval.“ Tvrdá práce i rozhodnutí výdělek znovu investovat do lepšího vybavení se jim vyplatily. V současnosti tu muzikanti mohou nahrávat ve dvou samostatných studiích, odpočívat v přilehlých prostorách, spát na hotelu v prvním patře, stravovat se v restauraci, anebo si na zahradě za letního večera opéct buřt. Málokteré studio vám poskytne tak kompletní zázemí. A když nahráváte v kuse dvanáct až patnáct hodin denně, věřte, že vám takový servis přijde vhod.

Sympatická Karolína se k práci pro SONO dostala zhruba před patnácti lety přes otce, muzikanta Petra Kalandru. „Přišla jsem mu jednou na desku nazpívat vokály,“ vzpomíná. Nyní plánuje termíny s kapelami a dělá produkci. „Je to vážně dřina. My sice na pohled vypadáme jako velká firma, ale odpovědnost visí jen na čtyřech lidech. Když se někdy večer sejdeme s přáteli, diví se, že nám z práce volají i ve dvanáct v noci.

Denně řešíte starosti od plánování termínů, zajišťování nástrojů, vyvezení žumpy, že musí být vyžehlené prádlo na hotel, že nefunguje internet, protože jsme v letištním koridoru, takže tu máme zeslabený signál. Řešíte, jestli vám včas přivezou nástroje, sháníte noty, vystavujete faktury, jestli uklízečka uklidila, jestli nevypnou proud…

Ale když se pak nahrávání povede, jsme šťastní. Tahle práce se nedá dělat, pokud vás nebaví.“ Jak je vidno, Karolínu to baví hodně, nejen proto, že v muzice díky otci vyrůstala. Za další kladnou stránku na své práci považuje možnost seznámit se s neuvěřitelně zajímavými lidmi. I tady platí, že kdo to má v hlavě srovnané, toho ani sláva nepohltí. „Například David Bowie, milý slušný pán. Nestane se, že by se choval jako primadona, což se častěji vidí u muzikantů, kteří nejsou tak zdatní. Když někdo umí, je pokorný a slušný. Takže spolupráce s Dougem Wimbishem a celou partou Living Colour byla skvělá, stejně jako práce s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Glen je fantastický muzikant, a když se nahrávala píseň Falling Slowly, která později dostala Oscara, nikdo z nás, ani sám Glen, tak velký úspěch nečekal.“ Na Nouzově pravidelně nahrávají i české kapely, například Kabát („Je to jeden velkej mejdan, po kterém si Milan musí brát dovolenou,“ usmívá se Karolína), vznikly tu všechny desky Lucie a Wanastových vjecí, nebo třeba fantastická deska Lenky Dusilové s kapelou Eternal Seekers. V době rozhovoru ve studiu natáčel muzikant Honza Malíř, kameraman Honzy Hřebejka a Petra Jarchovského, který si ke svým šedesátinám dal dárek, natočit si desku s těmi nejlepšími českými jazzmany.

strana: 49

Poslední tři body si klidně škrtněte.

Jagger. Doug Wimbish mu na desce hrál na basu. „K tomu se váže pěkná historka. Když sem pak Doug přijel, pořád chodil okolo toho pultu. Pak to nevydržel a zeptal se, odkud je. „Z Abbey Road,“ povídám já. „Aha, tak proto já ten pult znám.“ Tohle propojování událostí i lidí je tu na pořadu dne.

Muzikanti, kteří nahrávají v jednom studiu, zahrají jako hosté těm ve druhém studiu, nebo si vzájemně na svých deskách zazpívají. A občas se nahrají některé zvuky úplnou náhodou. „Když se točilo s Kamilem Střihavkou, nějaký Ukrajinec venku sbíjel sbíječkou a rušil nás. Pavel Karlík mu šel říct, jestli by na chvíli nemohl přestat, on hulákal něco v tom smyslu „Já taky hraju na kytaru!“.

Nechali jsme to pak na začátku jedné písničky,“ vzpomíná Karolína. Milan Cimfe k tomu dodává: „Při natáčení soundtracku Horempádem jsem zkombinoval ťuknutí lžičkou do stolu se čtyřicetičleným orchestrem, dvacetičleným sborem a rachtajícím topením.“ Při loučení ve dveřích se ještě rychle ptám, jak se pracuje na Nouzově, tolik netypické vesnici, a jak si lidé zvykli na tak slavné hvězdy v jejich rodném místě. „Tady nebydlí takoví ti klasičtí chlapi, co jdou večer na pivo do hospody. Snažili jsme se místním přiblížit, aby pochopili, že je tu nahrávací studio a co to vlastně znamená. Začali jsme dělat koncerty v hospodě. Bílá nemoc, Děda Mládek Illegal band, Čechomor, Lenka Dusilová… Malý zlom trochu přišel, až když muzikant Michal Pavlíček měl v televizi pořad Na Kloboučku, ve kterém se muzikanti scházeli před kamerou a hráli a vyprávěli, že na tom jejich Nouzově točí ti slavní lidi, tak nás víc přijali.

Desatero výroby desky podle Milana Cimfeho: Složit, zaranžovat, udělat demo, natočit, smíchat, zmástrovat,vydat, prodat, shrábnout prachy a znova.

A je někdo, koho by tu nahrávat nenechali? „Odmítli bychom komunististy protežované umělce. Domníváme se, že už měli prostoru dost,“ má jasno Karolína. „Daleko radši tu uvidíme Vlastu Třešňáka. Můj otec i rodina Pavla Karlíka měli v době komunismu potíže. Co mě pořád překvapuje, jak český národ snadno zapomíná a je nevkusný. Když celý svět ujíždí na nových U2, tady je pořád Michal David a Helenka. Taková česká nešťastná specialita. Mladé podnikatelské partičky to poslouchají z nostalgie, protože jim bylo třináct, když hráli céčka, v tom jsou Čechy pokroucené.“ Když padají zvučná jména, kdekoho by mohlo napadnout, že práci studia SONO si mohou dovolit jen ti vyvolení, ale podle Karolíny tomu tak není. Ceníkové sazby jsou sice nepatrně vyšší, než vám nabídnou méně známá, ale i méně vybavená studia, ale tady vám mohou zajistit nejen kompletní práci od produkce, samotného nahrávání, míchání, editing až k postprodukci cédéček.

A navíc ceny nejsou fixní a dají se upravit podle toho, jestli kapela začíná, nebo je naopak známá s určitým počtem prodaných desek. Pevně dané ceny bývají pro orchestry a firmy, zatímco kapelám hrající „alternativnější“ žánry se v SONU snaží vyjít vstříc. „Mnoho lidí si na tom vylámalo zuby. Myslí si, že když mají doma počítač ve sklepě, můžou si nahrávat sami, což nejde srovnávat. Přijdou si sem natočit bicí, aby ušetřili, pak si nahrávku vezmou někam do sklepa. No a pak se za pár dní vrátí zpátky.“ Když se tu deska dělá celá, ceny dál klesají. Samozřejmě záleží na době, kterou muzikanti práci věnují. Ideální je měsíc. Anebo natočit, pak nechat pár dní pauzu

a potom smíchat. Písnička se dá nahrát za den až dva.

To vychází nejméně na dvanáct dní. Pro mix a mastering to platí zrovna tak, ideální je vyčlenit den na mix jedné skladby. Když ale nutně potřebujete ušetřit, dá se deska zvládnout i za čtrnáct dní. „Na zvuku to není poznat, my nepustíme nic, za čím si nestojíme,“ dodává Karolína. „Ale je to škoda, že to je někdy uspěchané. Když se míchá singl, první pecka, která pak v rádiích desku představuje, se dělá třeba pět dní. A když je to deska pro Chinaski nebo Kabát, tak to trvá i týden.“ Vytvořit z tanečního sálu nahrávací studio není jen tak. Technicky to znamená, že musíte udělat místnost v místnosti. Speciálně studio v prvním patře je postaveno na gumách, aby neduněl zbytek domu, je třeba vyměřit speciální dřevěné difuzory, roli hraje obložení stěn, výběr podlahy, zda je kamenná nebo dřevěná, nebo se na ní položí koberec. Odraz zvuku ovlivňuje mnoho detailů.

Rozměry obou režií na Nouzově jsou naprosto stejné, aby se nahraný zvuk dal přenášet z jednoho místa do druhého. Dolní studio je ovšem větší, právě aby se sem vešly i stočlenné orchestry. Na první pohled vypadá docela stísněně, ale pak mi Karolína ukazuje zdi, které se pomocí elektromotorů zvednou. „Ten izolovaný prostor má svoje opodstatnění. Když se nahrávají dechy, mohly by jít do smyčců a rušit. Proto se za tuhle zvukovou izolaci zavřou.“ Spodní a horní studio propojuje výtah, aby se nástroje daly pohodlně přemísťovat z přízemí do prvního patra. Horní studio se ideálně hodí pro menší kapely, kvarteta, klavír. Jeden nahrávací pult je kupovaný z nejslavnějšího londýnského nahrávacího studia Abbey Road, kde například natáčeli i Beatles, a poslední muzikant, který na něm nahrával svou desku, byl Mick

+

Na vlnách ultrazvuku S „netopýřím paparazzi“ Helenou Jahelkovou o světě, který neslyšíme Roman Hájek Loví v noci a na rozdíl od mnoha jiných živočichů spoléhají téměř výhradně na svůj sluch. Netopýři jsou vlastně takové malé radarové základny — mapují svět kolem sebe pomocí odraženého zvukového signálu.

Rozhovor s Helenou Jahelkovou, která se otázkou netopýří echolokace dlouhodobě zabývá, nevznikal jednoduše. Právě, když jsem se jej rozhodl napsat, odjížděla na dva měsíce do zenového kláštera v Německu. O důmyslném mechanismu echolokace a fascinujícím světě těchto „okřídlených myší“ tak psala mailem v přestávkách mezi meditacemi.

-

Kdy vás netopýři začali zajímat?

K netopýrům mne už jako malou přivedla pohádka Makový mužíček, kterou jsme měli na desce, a tam byla zmínka, že netopýry přibíjejí na vrata. Na odborné úrovni jsem se k nim dostala, když jsem nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.

Hned v prvním ročníku jsem zašla za profesorem Ivanem Horáčkem, který mi nabídl několik témat na diplomovou práci, z nichž mne nejvíce zaujal výzkum etologie a ekologie netopýrů tribu Nyctalini za použití ultrazvukových detektorů na lokalitě v jižních Čechách. Právě zde po řadu let prováděl a dosud provádí výzkum netopýrů docent Vladimír Hanák, který mne zaučoval v terénu. V třetím ročníku mi školitel zajistil možnost pobytu v Německu, kde jsem se podrobněji seznámila s akustickou analýzou, a zároveň přispěl ke konkretizaci zadaného tématu: výzkum biologie tažného druhu netopýra parkového (Pipistrellus nathusii).

Bylo to trochu sebevražedné téma: tento netopýr byl na našem území považován za vzácného, a tudíž zkoumat jeho biologii a myslet si, že z několika málo dat ‚vy-

strana: 50

vařím‘ diplomovou práci, byla více než troufalost. Štěstí mi ale přálo. Jakmile se začala stále více do praxe zavádět metoda akustické analýzy, ukázalo se, že tento druh je v příhodných lokalitách zvláště na podzim poměrně hojný. Pozdní léto až podzim jsou pro netopýry obdobím páření, a tak jsem si po řadu let hrála na jakéhosi ‚netopýřího paparazzi‘ a proseděla hodiny a hodiny v noci před

to složitější? A vydává netopýr zvuk o jedné frekvenci, nebo skládá několik frekvencí?

V zásadě je tento popis echolokace správný. Co se týče frekvence, je situ-

jejich úkryty a nahrávala jejich milostné písně. Následovaly opět hodiny a hodiny analýz, ale tentokrát ve dne, před počítačem.

ace o mnoho složitější. V určovacích příručkách netopýrů se dočtete o tzv. frekvenci s maximální energií a bývá zde uvedeno jedno číslo či rozsah několika málo kHz. To může svádět k dojmu, zvláště pokud laik neumí číst spektrogramy (grafy echolokačních signálů), že echolokace netopýrů je stabilní, složená z jednoduchých, spíše konstatních tónů. Rozlišujeme tzv. CF

Echolokace se dá v zásadě popsat zhruba takto: netopýr vysílá signály, které se odrazí od kořisti a netopýr se jimi řídí. Je to tak, nebo je

netopýry, kteří skutečně vydávají dlouhý zvuk (50 ms) o konstatní frekvenci, ale na začátku a konci je opatřen frekvenčně modulovaným signálem. Většina našich druhů ale vydává FM (frekvenčně modulované) signály.

Vezměme například některý z echolokačních signálů netopýra vodního: frekvenčně modulované signály klesají od 75 kHz k 25 kHz, s maximální hlasitostí na 43 kHz, a to vše za pouhé 4 ms. Kromě základního signálu zde ještě vstupují do hry tzv. harmonické tóny. A teď k funkci jednotlivých složek, či spíše lépe k průběhu celého signálu. Hlasité (120 dB), nízkofrekvenční (25—18 kHz) a dlouhé signály (20 ms) FM netopýrů se

jede sanitka, vydává ve srovnání se sirénou tišší a frekvenčně modulovaný signál, protože musíte přesně vědět, kde se nalézá (lokalizace), abyste jí mohli dát přednost.

Takže například vzdušný lovec netopýr rezavý vydává hlasité signály s výše uvedenými parametry, dokud nezachytí ozvěny kořisti. Pak signály postupně zeslabuje, zkracuje a používá vyšší frekvenční modulaci, aby přesně lokalizoval kořist.

jen prioritou netopýrů. Ultrazvuk vydávají z obratlovců běžně i myši, hlasy některých druhů ptáků zasahují do ultrazvuku, dokonce bylo objeveno i vydávání ultrazvuku žábou Amolops tormotus. Je třeba si uvědomit, že ultrazvuk není vůbec nic mystického a tajemného, je to zkrátka jen zvuk, který lidé neslyší, zatímco ostatní zvířata ano. U kočky se například uvádí horní hranice 60 kHz (někdy až 75 kHz), u psa okolo 40 kHz, zatímco u člověka do 20 kHz.

V jakém rozsahu se pohybují frekvence signálů, které používají netopýři k echolokaci?

Uvádí se většinou hodnoty mezi osmi až 220 kHz. Nižší hodnoty jsou typické pro druhy, které loví svou kořist ve volném prostoru, zatímco vysoké frevence užívají netopýři pohybující se ve spleti listoví.

Jak to, že netopýr neruší sám sebe? Zvuk přeci v určitém okamžiku vydává i přijímá. Jak to zvládne koordinovat?

Pro jednoduchost uvedu spíše čísla než dlouhé vysvětlování. Například můj oblíbený netopýr parkový vysílá při hledání kořisti signál dlouhý v průměru 8 ms, s pauzou mezi signály 100 až 300 ms. Jakmile zaslechne kořist, signály zkracuje a končí tzv. potravním bzukotem, kdy je signál dlouhý zhruba jednu milisekundu s pauzou asi 7 ms. Takže pořád je zde dostatek prostoru. I kdyby v poslední fázi některý ze signálů ztratil, přesto informace zůstane zachována. Pokud to přirovnám ke zraku, my také při mrkání zavíráme oči.

Jaké informace netopýr echolokací vlastně získá?

Všechny, které potřebuje. Jaký má daný objekt tvar, strukturu, druh kořisti — pokud to skutečně potřebuje. Tam, kde neloví a jen prolétává, vysílá echolokační signály o něco pomalejší a o nižší frekvenci, a tak může být odchycen do nárazových sítí používaných při výzkumu. Vy také spadnete snáze do nově vykopaného příkopu, když jdete známou ulicí a jste zamyšlený, než kdež jdete zcela neznámým terénem.

hodí dobře pro detekci, zatímco tiché, vysokofrekvenční a krátké signály pro lokalizaci.

Pro přiblížení příklad z praxe: je nálet, zazní siréna, hlasitý, konstatní tón. Může vám být úplně jedno, odkud ta siréna zní, hlavně že ji slyšíte (detekce) a rychle běžíte do úkrytu. Naproti tomu, když

Čím netopýři vlastně tak vysoké zvuky vydávají?

Stejně jako člověk - hlasivkami. Zvuk je pak upravován v hrtanu, ústní dutině (i s tvarem a strukturou rtů) či nosní dutině (i s tvarem nozder a různých výrůstků).

Některé druhy vydávají signály hlavně nosem (například vrápenci), jiné ústy. Ale vydávání vysokých zvuků není

Jak daleko netopýr díky echolokaci „dohlédne“?

Netopýři žijí v různém prostředí, živí se rozdílnou potravou a tudíž mají různé nároky na echolokaci. Například lesní druh, který se pohybuje v těsné blízkosti stromů nebo sbírá potravu z povrchů listů, by příliš hlasité signály neocenil: přijímal by mnoho různých, pro něj nedůležitých ozvěn.

Pro tvory orientující se zrakem, což jsme my, by se to dalo vysvětlit takto: představte si, že něco hledáte ve tmě, blízko před sebou. Posvítíte si na to obyčejnou baterkou. strana: 51

+

Zapnout reflektor z fotbalového stadionu by bylo na nic.

Zcela opačná situace je u druhů, které se pohybují vysoko ve vzduchu. Jakmile ale zaslechnou ozvěny odražené od kořisti či překážky, změní hlasitosti strukturu echolokačních signálů, aby ji mohli co nejlépe lokalizovat.

Jen pro představu, takzvaní „šeptající netopýři“ vydávají při vyhledávání potravy signály o hlasitosti asi 60 dB (což odpovídá hlasitosti běžného hovoru), zatímco jiné okolo 120 dB, což je u prahu bolestivosti.

Používají echolokaci všichni netopýři?

Pokud mluvíme o skupině, kterou současná systematika letounů jako netopýry označuje, pak ano.

Ale netopýři používají k orientaci také zrak a potravu jim pomáhá lokalizovat čich (např. u druhů živících se ovocem) nebo zvuky vydávané samotnou kořistí (např. u druhů lovících myši či žáby). Některý hmyz má dokonce „uši“ naladěny na určitou frekvenci vysílanou jeho predátorem, a tak netopýrovi nezbývá nic jiného než k jeho lokalizaci použít svůj sluch či zrak.

Některé můry mají obranné mechanismy proti netopýřím signálům. Jak tahle strategie funguje?

Jedna teorie říká, že by mohlo jít o jakýsi varovný signál nechutného druhu — „nežer mne, jsem jedovatý“ —, který by mohl být napodobován i některými chutnými druhy. Jiná teorie uvádí, že můra aktivně ruší echolokaci netopýra vysláním několika krátkých signálů a zároveň s tím přivře křídla, „spadne“ k zemi a zmizí netopýrovi z doslechu.

Jak se dá echolokace zkoumat? Nachází výzkum uplatnění v praxi?

K výzkumu ultrazvukových signálů se používá řada zařízení. Nejlepší, ovšem také nejdražší formou, je pří-

-

strana: 52

Máte přehled, jak je to s výskytem netopýrů na Kladensku nebo přímo v Kladně. Či jinak — vyskytují se netopýři i ve městech?

Z Kladna to jsou určitě netopýr dlouhouchý, večerní, pestrý, rezavý. Nikdo ale Kladnu nevěnoval takovou pozornost jako Praze, takže by stačilo, kdybychom si udělali vycházku po Kladně, parcích a okolí potoků a Kladno by bylo jistě bohatší o druhy jako netopýr vodní, vousatý, hvízdavý, velký a další. Z Prahy se celkem udává myslím 18 druhů netopýrů, z nichž některé jsou známy jen z minu-

mé nahrávání do speciálních rekordérů. Nejdostupnější jsou tzv. ultrazvukové detektory, které převádějí signály do slyšitelného spektra třemi různými způsoby. I pro laiky jsou cenově dostupné — nejlevnější se pohybují kolem třech tisíc korun — a mnohý amatér by je určitě dokázal snadno vyrobit, pokud sežene ultrazvukový mikrofon.

Na základě echolokace lze zjistit přítomnost netopýrů i určit jednotlivé druhy, což se dá využít k jejich přímé ochraně, v konfliktech zájmů lidé versus netopýři v panelových domech či chatách. Potom jsou samozřejmě speciální vědecké záležitosti nebo výzkum ve spojení s navigací a vojenskými zájmy, ale to je spíše u delfínů.

losti, zatímco jiné za poslední roky přibyly.

Netopýři se skutečně ve městech vyskytují a v některých dochází ke konfliktu zájmů obyvatel se zájmy ochrany přírody. Netopýři totiž vyhledávají k zimování nebo k rozmnožování spáry mezi panely, což při velikosti kolonie řekněme sto kusů už může vyvolat hysterické reakce některých lidí. Především těch, co věří, že se netopýr zamotá do vlasů. Já měla už řadu netopýrů na vlasech i pod vlasy, když jsem předváděla nesmyslnost tohoto tvrzení — a žádný se mi tam nezamotal. Dalším vážným problémem je zateplování panelových domů, které se často provádí v nevhodnou dobu pro netopýry. Stavební firmy mají povinnost ohlásit nález takovéto kolonie, a pokud tak neučiní, hrozí docela tvrdé postihy.

Helena Jahelková (1979) Kolik netopýřích druhů u nás žije? Který je nejčastější?

Pokud dobře počítám, tak se v České republice vyskytuje celkem 27 druhů, protože nově přibyly dva druhy: netopýr menší (Myotis alcathoe) a netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii). Mezi nejčastější patří patrně netopýr velký. Všechny druhy netopýrů jsou chráněny zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a vyhláškou č. 395/92 Sb. A také mezinárodními úmluvami.

dokončila v roce 2008 doktorské studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je členkou České společnosti na ochranu netopýrů (ČESON, www.ceson.org) a Základní organizace ČSOP Nyctalus, která se zabývá záchrannou a edukační činností na území Prahy (www. nyctalus.cz). Dlouhodobě se zabývá echolokací, akustickou komunikací a sociálním chováním netopýrů, zejména u druhu netopýr parkový.

O nulách a jedničkách Zvuk může být nahráván jak analogově, tak digitálně. Obojí má své odpůrce i přívržence. Vyznavači pásku tvrdí, že digitální zvuk zní pořád uměle. Obdivovatelé modernizace naopak tvrdí, že v dnešní době došla digitalizace tak daleko, že člověk rozdíl uchem nepozná a s digitální technikou se pracuje lépe.

Veškeré zvuky, které člověk slyší, jsou analogové. Převedeno do matematiky se skládají ze složité změti různých hodnot. Příkladem analogového záznamu je třeba gramofonová deska.

-.- / .-.. / .- / -.. / -. / --- // --.. / .- / .--. / --- / .-. / -. / --- // -....- // --.. / ...- / ..- / -.- // .- // - / .. / ---- / --- / V drážce jsou zaznamenané kmitočty, které se různě plynule mění a rozechvívají jehlu/membránu reprobeden. Potíž je v tom, že takový záznam je náchylný ke zkreslení a na většině médií časem stárne.

Digitální záznam používá analogové vstupy (mikrofon) a přes převodník to všechno přepočítá na jedničky a nuly. Když se zaznamenají jedničky a nuly, stárnutí jim moc nevadí, protože i když dojde k odchylkám, systém pořád jasně rozezná kde, je „zapnuto“ (jednička) a kde „vypnuto“ (nula). Tudíž kvalita zůstává pořád na stejné úrovni.

Digitální záznam je třeba CD, kde jsou vypálené dírky, které simulují ty jedničky a nuly. A CD přehrávač je přečte a přes D/A převodník je přepočítá na analogový signál pro reproduktory.

Kladno záporno - Zvuk a ticho strana: 53

+

r í ř p i

a u odo

z e m nici

a r h Na

-

strana: 54

m e t s mě Reportáž o životě zahrádkářských kolonií

Text a foto: Roman Hájek

1. Za zrcadlem

Jako Alenka jsem se náhle ocitl v podivné zahradě, i když tu samozřejmě byl patrný rozdíl. Carrollova postavička totiž vstoupila do podivného světa zrcadlem, kdežto mně stačilo projít obyčejnými plechovými vraty.

V kraji za zrcadlem také květiny uměly mluvit, což růže ani slunečnice v zahrádkářské kolonii Podprůhon jaksi nezvládaly. To ale tomuto světu nijak neubírá na kouzelnosti.

V kulturním domě, jak se tu říká větší zděné budově, která slouží jako správní centrum celé osady, už na mě čeká předseda zdejší organizace Jan Tůma. Se 6,5 hektary rozlohy je kolonie Podprůhon největším zahrádkářským územím na Kladensku a spolu s kolonií Bažantnice patří také mezi vůbec nejstarší. Pan Tůma ukazuje na zasklené tablo otců zakladatelů, prvních členů, kteří v roce 1953 stáli u zrodu zdejší kolonie.

Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk, píše Karel Čapek v Zahradníkově roce. Těch vášnivých nadšenců je i půlstoletí po vzniku prvních zahrádkářských svazů stále hodně. Jednotlivé organizace, které od roku 1957 sdružuje Český zahrádkářský svaz, postupně získávaly novou nevyužitou půdu. V pole s ředkvičkami a jabloňové sady proměnila lidská píle i tak nevhodné pozemky jako bývalé haldy nebo příkré svahy. Do kolonií přicházeli hlavně obyvatelé rozrůstajících se panelových sídlišť, zahrádky pro ně byly zelenou oázou klidu.

Vrcholným obdobím prošly zahrádkářské svazy v 80. létech, kdy na Kladensku a Slánsku fungovalo devadesát organizací s více než pěti tisíci členy. Navzdory proměně životního stylu ale ani dnes nezůstávají zahrádky ladem. V okrese stále funguje na 72 organizací s asi třemi tisícovkami členů. „Zájemci jsou,“ ujišťuje pan Tůma.

Podprůhonskou kolonií zní odněkud z rádia hity Karla Zicha a bratrů Nedvědů. Jinak je tu ale uklidňující ticho. Šum města zůstal někde v okolních sídlištích a okolní sídliště se místy úplně ztrácejí za bujným stromovým porostem. Přestože je už téměř konec zahrádkářské sezóny, z mnoha domečků, chaloupek či chatiček stoupá proužek dýmu.

2. Sbít plůtek a zasadit mrkev

Ještě než tu vznikly první zahrádky, měl původní spolek v držení pozemky na místě dnešního fotbalového hřiště v Rozdělově. Město si ale přálo rozvíjet sportovní aktivity, a tak zahrádkářům nabídlo parcely v podprůhonském údolí. To byl podnět k čilé výstavbě. Kdo získal kousek půdy, vystavěl zpravidla kůlničku na nářadí, sbil nízký plůtek a nasadil mrkev a petržel. Postupem času přestavěl kůlničku na menší obydlí, kde by si mohl odpočinout mezi prací; obydlí pak vylepšoval tak dlouho, dokud neměl menší domek. Mezi nádražím Nové Kladno (dnešní Ostrovec) a domky nad údolím (dnes nahrazenými panelovým sídlištěm) tak vznikl unikátní soubor 151 mikrosvětů, mozaika lidové tvořivosti, přehlídka specifické architektury a téma p vědecké studie sociálních antropologů. p g pro Život v osadě je poklidný, ale má svá jasná pravidla, vysvětluje pan Tůma a jako inspiraci mi

dává k nahlédnutí osadní řád. Z něj se dovídám například, že výsadba jehličnatých a listnatých lesních stromů a ořešáků, které zastiňují ovocné stromy a keře, je zakázána.

Osadní výbor dohlíží na dodržování dobrých sousedských vztahů. Podle pana Tůmy je zdejší atmosféra velmi dobrá, ale spory někdy vznikají. Třeba když stín hrušně pana N. schová před slunečními paprsky just světlomilnou vzácnou květinu v zahrádce pana L., kterou pan L. celou zimu zahříval vlastním dechem v radostném očekávání, že mu za několik měsíců vykvete. A proto praví osadní řád, že vzdálenost výsadby od hranic souseda je stanovena: 1 m: stromkový a keřový rybíz, angrešty, maliny, ostružiny a ovocné stěny 1,5 m: černý rybíz 2 m: višně, broskvoně, meruňky a jabloně na podnoží M4 a M9 3 m: švestky, hrušně a jabloně na středně rostoucích podnožích 4 m: třešně.

Sestupujeme s panem Tůmou od kulturního domu k vodní nádrži. Betonový rybníček je zásoben přírodním pramenem. Voda se odtud čerpá do tří obřích nádrží, jež se nad kolonií tyčí podobně jako Chrám svatého Víta nad Prahou. Svépomocí zbudovaný systém zajišťuje přísun vody pro každou zdejší zahrádku. Na malé budově s čerpadlem se vyjímá známá značka oceláren Poldi. Detailněji prohlížím okapový systém jednoho z domečků. Voda je svedena do hornického vozíku, jenž tady získává nový nátěr i využití. Hned vedle je srub s býčí lebkou na štítě, který jako by sem přistál z nějaké posázavské osady. p j Ohnuti k zemi p Lidé nikam nespěchají. přebírajíj úrodnou prsť, v nebeských výšinách zastřihávají větve stromů nebo jen tak sedí na plastových židličkách a klábosí u kávy. Hodiny, minuty a vůbec jakékoli titěrné časové úseky tady nehrají roli.

strana: 55

+

3. Tváří v tvář developerům Drobná vráska na čele pana Tůmy se objeví, jen když se zeptám na budoucnost tohoto zemského ráje. Jednou za čas proběhne médii zpráva, že se zdejší kolonie zruší a pozemky využijí pro stavbu rodinných domů. Problém se sice netýká jen kolonie Podprůhon, ale právě ji zasahuje nejcitelněji.

Pravda — znepokojení na místních nepoznáte a krtci ryjí v zemi nezávisle na tom, kdo ji vlastní. Oblast kolonie je však v územním plánu skutečně zanesena jako parcela pro rodinné domky. Po roce 1989 připadly v rámci restitucí zdejší pozemky několika majitelům. Zahrádkáři si je od nich zatím bez problémů pronajímají, vztah je to ale křehký. Lokalita je totiž pro rodinné bydlení jako dělaná a případný developer jistě přijde se zajímavou nabídkou. Pro současný územní plán získali zahrádkáři výjimku a do roku 2010 se tedy nemusejí obávat. Co ale přinese nové územní plánování, nikdo zatím neví. Jan Tůma se optimisticky usměje: „Zatím se ukazuje, že naše j y jjsou p zájmy pro město důležitější.“ Kolonie n není jen mozaikou zahrádek. Boha Bohatství plodin láká také rozlič rozličné živočichy, především hmyz a ptáky. Vlhké pros prostředí vyhovuje žábám a dalším obojživelníkům, místní do výčtu fauny přidá-

-

strana: 56

vají ještě různé druhy ještěrek a užovky. Sám jsem během krátké návštěvy potkal v tomto zoologickém ráji dvě straky, sojku, bažanta a spoustu dnes stále vzácnějších vrabců. Nechybí ovšem ani zahrádkáři méně oblíbení tvorové — podél vodovodního potrubí se zdržují rejsci a hryzci, na některých zahrádkách jsou zřetelné pozůstatky činnosti krtků, zalíbilo se tu i nenáviděnému španělskému slimákovi.

I když ptactvo mají zahrádkáři v zásadě rádi, snaží se je přeci jen držet poněkud dál od jahod, kapusty a rajčat. Využívají k tomu rozličné, zpravidla petlahvové konstrukce, někdy mimořádně důmyslné, často doplněné alobalem. Klasického strašáka jsem mezi plašiči nedohledal, leckdy jsem ale narazil na vskutku svérázná zákoutí. K tomu nejlepšímu patřily petkový háj a zahrádka, která originálně propojila taneční hudbu s ledním hokejem.

Převládající architektonický styl zdejších staveb by se asi dal nazvat surplus-building (stavění ze zbytků).

Vana, která v koupelně už dosloužila, najde na zahrádce uplatnění na mnoho dalších let. Na jiné zahrádce zřejmě výměna bytových oken inspirovala ke stavbě skleníku. Samozřejmě že mezi výstavními klasickými kousky najdeme i novotou zářící tvárnicové domečky a čerstvě natřené sruby. Starší generace se ale stále drží onoho osvědčeného do it yourself. Okapy (jsou-li) podrží kousek špagátu, zábradlí stlučeme z přebytečných prken, na střechu jednoduchý, ale účelný vlnitý plech. Křivé zdivo vůbec nevadí, ba naopak podtrhuje autenticitu díla. Jeden domeček

výrazně připomíná uzpůsobenou trafiku, vedle při úpravě zahradního posezení rezignovali na moderní ratan a vzali za vděk původně patrně školním mobiliářem.

Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí…

(K. Čapek: Zahradníkův rok)

4. Po výstavě růží

Obchod se zahradnickými potřebami v Kleinerově ulici naproti Bille si asi většina kladenských vybaví. Málokdo ale tuší, že o vchod vedle se nachází ústředí zdejších zahrádkářských organizací. Pravidelně v pondělí a ve středu sem může kdokoli zajít do speciální poradny, v případě zájmu je možné navštívit i odbornou knihovnu.

V prvním patře je poměrně rušno, probíhá úklid po výstavě růží. Územní organizace zahrádkářského svazu pořádá pravidelné výstavy. Nyní právě skončily květy podzimu, následovat budou plody podzimu a volba nejkrásnějšího jablka. Josef Jandík mi vysvětluje, že kromě toho svaz organizuje pro své členy také zhruba tři až čtyři přednášky ročně. Do Kladna přijíždějí renomovaní odborníci jako Václav Větvička nebo Stanislav Peleška.

V jednoduše zařízené pracovně popisuje pan Jandík, jak vypadá spolkový život v jednadvacátém století. Doba

se změnila a zahrádkáři musí čelit mnohem vážnějším výzvám než invazi dosud neznámých škůdců. Členská základna Českého zahrádkářského svazu stárne. Mladí lidé sice přicházejí, nechtějí se ale příliš zapojovat do spolkového života. Údržba kolonie přitom není jednoduchá - když nebudeme počítat péči o společné prostory, musí někdo udržovat rozvody vody a elektřiny (která je dnes rozvedena ve všech koloniích) a opravovat ploty. Na tuto údržbu vybírají kolonie členské příspěvky, část peněz z poplatků putuje na činnost svazu. V jeho organizačních strukturách je nedostatek mladších členů také znát. „Přitom bez organizace to nejde,“ krčí rameny pan Jandík.

Vysvětluje mi dál, že starší ročníky mají přece jen větší vztah nejen k vlastní zahrádce, ale i ke svazu. Parafrázuje přitom Čapka: zahradník se

nerodí, zahradník se stává věkem. Mnozí z jeho vrstevníků (včetně něj) tráví v koloniích většinu svého času, pobývají tu od jara do zimy a domů chodí jen zřídka. „Když se nudím, tak jdu dělat. Když se mi nechce dělat, tak odpočívám. Se sousedem posedíme, popovídáme,“ popisuje pan Jandík.

5. Svatá Trojice

Zahrádkářské kolonie zůstávají českým fenoménem. Český zahrádkářský svaz v současnosti sdružuje asi 170 tisíc lidí ve třech tisícovkách organizací.

Za drátěným plotem najdete zvláštní krajinu, balancující na hranici mezi přírodou a městem. Nevadí, že prostředkem záhonu vedou roury teplovodu (zahrádky naproti kolonii Podprůhon), ani že hranici pozemku z jedné strany vymezuje hřbitovní zeď (kolonie

u hřbitovů). Zahrádky (a zahradníci) tvoří se svým okolím dokonalou harmonii.

Pod Průhonem zatím bratry Nedvědy vystřídá zvuk elektrické sekačky. Je čtvrtek a sekání je povoleno (v kolonii jsou stanoveny zvláštní dny pro sekání a pálení). Vylézám nad údolí, kde se tyčí vodní nádrže. Mimořádné dílo připomíná trochu vápenné pece ve Vojtěšské huti, které Václav Cílek nazval chrámem svaté Trojice.

Zdejší nádrže, spočívající na robustních betonových soklech, by si zasloužily podobné cti. V souladu s lidovými pranostikami, navrhoval bych jejich dedikaci Pankrácovi, Servácovi a Bonifácovi a nazýval je tedy chámem Tří zmrzlých.

Tvůj poměr k věcem se změnil. Prší-li, pravíš, že prší na zahrádku; svítí-li slunce, nesvítí jen tak, nýbrž svítí na zahrádku; je-li noc, libuješ si, že si zahrádka odpočine.

(K. Čapek: Zahradníkův rok)

strana: 57

+

Korea

-

Sára Petřínská

Na nevelké náhorní plošině severně od hutí Poldi a jižně od Hnidous leží Korea. Z pohledu Kladna je to severní Korea, z pohledu Švermova je to Korea jižní. Soul ani Pchjongjang se zde však nenalézá. Tahle Korea je vilková čtvrť, která vznikala kolem roku 1953, tedy v době korejské války. Odtud její název. Vilková čtvrť je možná nadnesené označení, protože domy zde postavené nejsou větší než středně velká chata.

Lokalita je zajímavá hned z několika hledisek. Tím prvním je ucelený urbanistický koncept, uliční osnova a centrální parkový prostor. Na Kladenské poměry nebývale noblesně prostorově uspořádané. Díky vzrostlé zeleni na velkoryse navržených veřejných plochách působí celek velmi klidně a moderně.

Dalším hlediskem je architektonické řešení samotných rodinných domů, které vychází z potřeb tehdejších obyvatel. Na ploše čtvrti je několik typů domků. Ty nejmenší jsou z dnešního pohledu až pitoreskní. Na půstrana: 58

foto: Sára Petřínská ilustrace: Helena Jiráková « domky které se zachovaly v původní podobě dovádění „koreanů“ na atrakcích uprostřed centrálního parku

dorysu 4x5 m je postaven domek, který připomíná spíše chatku. To je také důvod, proč je většina domů radikálně přestavěna a zabořena do rozličných přístaveb a nástaveb. Bohužel. Dokonce při samotném vjezdu do čtvrti se tyčí novodobé sídlo z bílých cihel, jež svým měřítkem a proporcemi neblaze kontrastuje s původní zástavbou.

Zřejmě působnost městských hlídačů územně plánovací koncepce až na Koreu nedosahuje. Naštěstí dodnes jsou zde k vidění ještě původní domky bez velkých zásahů i s původním oplocením a detaily. Je to zajímavá ukázka poválečné, již socialistické individuální výstavby.

Návrh vzniká ve stejné době jako výstavba rozdělovských věžáků. Lokalizace zástavby byla v době vzniku značně obtížná vzhledem k blízkosti poldovských komínů, ale i problematické geologii. Když šel vítr z jihu, měli na Koreji co dělat, aby skrze kouř dohlédli přes ulici. Některé domky jsou, díky poddolování a tektonickým poruchám podloží, celé jaksi nahnuté. To bez olovnice není

na první pohled vidět, ale běda, když si k psacímu stolu pořídíte židli na kolečkách. Stále máte pocit, že vás to někam táhne.

Z Poldovky jsou trosky, ale Korea žije dál (řekl by KimIr Sen). Dnes, hlavně díky kvalitnímu konceptu, je Korea zajímavou alternativou pro bydlení mimo nové satelitní útvary, které ani zdaleka nedosahují takových urbanistických kvalit. A to i přesto, že architektura čtvrti je značně kontaminovaná některými nepovedenými přestavbami, novými domy a také areálem autodopravce s parkujícími autobusy. Jako ukázka poválečného urbanismu patří Korea z celokladenského hlediska k ojedinělým hodnotám, které by měly být zachovány.

Jan Červený

Plži, plži, plži V souvislosti se zahradním tématem tohoto čísla revue Kladno Záporno se snažíme postihnout zásadní činitele, které zahrady ovlivňují. Postupujeme-li od těch velkých a abstraktních, jako je podnebí, státní správa nebo urbanistický koncept, k malým, konkrétním, tak někde před mšicemi a bakteriemi narazíme na jednoho z nejničivějších škůdců našich zahrad – plže španělského (Arion lusitanicus). Jelikož tento tvor dokáže za sezónu zlikvidovat několik kilogramů naší pracně vypěstované zeleniny a ještě k tomu naklást přes 200 vajíček, přinášíme několik tipů, jak se ho zbavit.

Ke slimákům nejšetrnější, avšak jinak celkem pracné řešení, je ničitele posbírat a odnést do lesa, parku nebo na jinou zahradu. Některé prameny však uvádí, že se plži na místo činu neomylně vrací, ať už sami, nebo prostřednictvím svých potomků. A přiznejme si, kdo má čas vozit plže autem několik desítek kilometrů?

Hledali jsme tedy další osvědčené recepty a mnoho se jich objevilo už pouhým průzkumem mezi členy redakce. K nejčastějším způsobům likvidace patří zejména klasické solení. Slánku má mezi zahradnickým náčiním připravenou snad každý druhý zahradník. Nevýhoda? Příliš časté solení půdy má neblahý vliv na některé plodiny.

Oblíbené a bezpečné je také jakékoliv přepůlení – za pomoci ostřejší motyčky, rýče nebo nůžek, ať už zahradnických, či kancelářských. Objevují se ale i další návody, jako házení do díry neznámého původu, snad kdysi sloužícího jako žumpa, nebo umlácení lopatou naplocho. Pokud se slimáky neštítíte vzít do ruky, můžete postupovat stejně jako sousedka naší redaktorky, která se slimákem praští o beton za průpovídky „A máš smrt hned!“.

Likvidací slimáků se zabývá také nemalé odvětví farmaceutického průmyslu. Na trhu najdeme zajímavou nabídku jedů – Tetra Limnacid, Ferramol, VANISH

SLUG PELLETS (nesplést s pracím práškem). Kdyby ani to nestačilo, můžete se nechat inspirovat knihou Sarah Fordové „Jak zatočit se slimáky?“, která však podle všeho nepřináší na několika desítkách stran více poznatků než tento stručný článek. Oproti knize navíc máme nejnovější tip: Kdo nechce špinavou práci vykonat vlastníma rukama a navíc chce mít uspokojující pocit, že smrt slimáků není nic než nutný přírodní koloběh, uvítá na své zahradě kachnu „indického běžce“ (Anas platyrhynchus f. domestica). Tvor nápadně připomínající chodící lahev je sice v Evropě známý zřejmě už několik století, stále však zůstává nedoceněným společníkem. Arion lusitanicus je pro něho totiž opravdovou lahůdkou! Indičtí běžci snáší chutná vejce a ještě si s nimi užijete spoustu legrace. Ale pozor, běhají opravdu rychle…

P. S. O případných nevýhodách běžců budeme po testování včas informovat. ilustrace: Jan Červený

strana: 59

+

Radek Mikuláš

Neolit neskončil, neolit trvá…

-

Tak se píše o tom, že lidská společnost (aspoň ta evropská) se jako celek už nedívá na krajinu jako na místo k obdělávání a pěstování něčeho, co by se dalo sníst. Skončilo (prý) období, které začalo tak před šesti tisíci léty (liší se to zemi od země, světadíl od světadílu) a které bylo na zemědělství založeno – neolit (a jeho pozdější bezvýznamné modifikace, kdy se půda obdělávala železem, parním strojem, elektřinou, dieselovým motorem… Ale stejně to dělal skoro každý sám za sebe a dobře tomu rozuměl). Dneska vyjede na pole chlapík v traktoru, nikdy předtím na tom poli možná nebyl, neví, kde ubrat a kde přitlačit… Objezdí si to, schován za sklem okýnka, a jde koukat na televizi.

koupili rodiče či prarodiče sami) a půdu jsme také nevlastnili. Na druhé straně tehdejší společenská norma umožňovala, abychom byli ráno vypuštěni do přírody a se zvoněním poledne na návsi se vrátili na oběd. Bez peněz a bez půdy jsme byli de facto donuceni k paleolitickému vztahu ke krajině, tedy ke sběračství a lovu. Kromě různého ovoce to odnášela zprvu populace mřenky v místním potoce, později – když jsme od místní paleolitické tlupy okoukali pokročilejší metody rybolovu a získali i pár háčků a kousek vlasce – i hrouzci, okouni a tloušti. Pochopitelně jsme měli svá tabu (rakům se například ubližovat nesmělo) i božstva (na štiku si mohli troufnout jen místní, a to ještě jen vůdci tlupy).

Ten výše popsaný trend tady je, ale neolit trvá! My zahrádkáři o tom víme své. Máme půdu a umíme to s ní, líp nebo hůř. Zahrádkářem se ale člověk nerodí, musí se v něj vyvinout, stejně jako lovec musel udělat k zemědělství obrovský krok. Posloužím vlastním příkladkem, který snad taky ukáže, kolik znalostí o krajině zahrádkáři uchovávají – možná jen pro sebe, v lepším případě pro své děti, možná že pro celé příští generace… Nevím…

S postupem let jsme se dopracovali k jiným možnostem trávení volna a na dědovu zahradu jsme jezdili jen jako příležitostná námezdná síla. Ještě později došlo na generační výměnu vlastníků a posléze i na to, že zde větší část prázdnin trávily moje děti. Společenská norma už ovšem neumožňovala jejich vypouštění do přírody (navíc to jsou dcery) a k tomu místní dětská tlupa prořídla. Svoje sběračsko-lovecké a primitivně řemeslné dovednosti jsem se tedy rozhodl předávat dětem sám. Pochopitelně hlavně pro svoje vlastní potěšení, ve snaze dotáhnout ke zdaru některé akce, které se nám jako dětem nedařily (např. výroba keramiky, ve které by se skutečně dalo něco uvařit).

Můj děda koupil před padesáti lety půl hektaru půdy mezi záhumenky jedné z vesnic mezi Blaníkem a Posázavím. Z tohoto kraje pocházel, a když mu poměry 50. let znechutily práci v Praze, rozhodl se vrátit k rodinným kořenům. Zimy trávil v Praze a léta prací na svém pozemku. Nechal tam postavit dřevěný domek a časem se jeho dílo téměř nelišilo od okolních políček a zahrad: brambořiště, králíkárny, kůlny, ovocný sad. Z logiky věci vyplývá, že já s bráchou jsme tam trávili největší část prázdnin. Kapesné jsme nedostávali (balíček ovocných bonbonů za 1 Kčs, který nám musel vydržet týden, nám strana: 60

Čas ovšem neúprosně nachystal další generační výměnu. Táta, který byl zprvu záhumenkem šedesát kilometrů od Prahy zděšen, byl postupně výsekem neoliticky obhospodařované krajiny polapen a pokračoval v díle předků. To ale ukončila těžká nemoc před šesti lety. Táta se proto rozhodl alespoň sepsat svoje zkušenosti z mís-

ta. Nemůžu tady citovat celý mnohastránkový elaborát, je ovšem přesně tím, co by znalci neolitu a krajinných revolucí Jiří Sádlo a Petr Pokorný označili za zářný příklad neolitického, tj. zemědělského vztahování ke krajině. Posuďte sami: „…se nedá přidávat do kompostu zemina, protože vhodná je jen u lesa: musí být písčitá kvůli zlepšování těžké půdy…“. A jinde: „…pěstovaný česnek je naše vlastní selekce paličáku s následujícími mimořádnými vlastnostmi: snáší velmi dobře klimatické a půdní podmínky v Libži, je podstatně trvanlivější než běžné paličáky a než nepaličáky, které jsem měl v Libži na zkoušku, a není napadán hryzci.“ Malý kousek půdy tedy v tomto případě konzervuje nejen určité znalosti o obhospodařování, ale dokonce mimořádný genofond. Člověk si rozmyslí, nechat to všechno napospas ruderalizaci a apofytizaci, tedy zaplevelení a zplanění… Bez trvalejšího pobytu na místě je těžké stávající praxi udržet, ale snažím se už roky (co mi čas, který zbude po rozdělení se všemi ostatními aktivitami, a síly, kterých se mi nedostává notoricky) a degradace porostů je zatím nenápadná nebo dokonce nepodstatná – záhony se rok od roku zmenšují, ale genofond je tam pořád. Můj osobní posun od paleolitu k neolitu má za následek, že při pohybu v krajině je moje pozornost přitahována k zahrádkám a záhumenkům a k podobně obhospodařované půdě. Tahle místa vytvářejí refugium zemědělského vztahování ke krajině. Tady trvá neolit – buďme na to hrdí! Na žerdích našich rýčů symbolicky vlaje prapor šest tisíc let starý – kolik takových máme?

Text byl již částečně uveřejněn na internetových stránkách časopisu Vesmír.

+

strana: 61 ilustrace: Jakub KrejÄ?Ă­k

Jan Červený

Nouzovem

-

strana: 62

Kdybych si měl vybrat místo pro bydlení mimo Kladno a přece v jeho blízkém okolí, zvolil bych si Nouzov.

Toto město? osada? (rozhodně ne vesnice!) má totiž něco do sebe. Přes Nouzov jezdíváme cestou na chalupu. Řídím tu sice pomalu, přesto ale asi nebezpečně, protože víc než situaci dopravní sleduji situaci urbanistickou: zprava mají přednost míhající se průhledy do ulic zahradního, respektive lesního města a já se znovu a znovu divím, jak je to jednoduché – úzké ulice a v nich aleje vzrostlých stromů. Březová ulice s břízami, Lipová s lípami. Kupodivu ulice s javory se nejmenuje Javorová, ale Zahradní. A ve Smrkové není smrk ani jeden, ale to opravdu nevadí.

Divím se, že noblesa Březové ulice není výsledkem nějaké přehnané upravenosti nebo prostornosti, naopak. Ulice je úzká, silnička (která je zároveň chodníkem) se na krajích nepravidelně ztrácí v travnaté krajnici. Tak čím to je, že se mi vybavují obrázky z Paříže nebo pocit nějakých těch starých dobrých časů? Je to měřítkem a proporcemi ulice. Prostě tím, že byla ještě vytvořena pro člověka, ne pro auto. Ale pozor, auta zde jezdí také, leč pomalu. Zde není v rozporu řídit bezpečně a přitom se kochat: na zeleň ulic navazuje zeleň vlastních soukromých zahrad, většinou tak rozlehlých, že dům je v ní doslova utopený. Domem jsou v případě Nouzova myšleny zejména meziválečné vily a vilky s terasami, verandami a zimními zahradami, u kterých kupodivu vůbec nevadí, že jsou třeba obehnány plotem z kulatin jako nějaká zapadlá hájovna.

Samozřejmě, i v Nouzově jsou příklady nových staveb, u kterých došlo k tragickému nepochopení zdejšího genia loci. To už se ale specifickým místům stává, že jsou občas nepochopena. Podívejme se třeba na kladenský Podprůhon a některé nové domy, které nectí ani jeden ý urbanistických ý a architektonických ý ((nebo spíš p z lákavých stavebních) principů této specifické lokality. Pokud takových počinů není moc, daná čtvrť je „utáhne“ bez většího

šrámu. Obranná schopnost Nouzova je velká právě díky výraznému charakteru ulic s alejemi, které jsou jednotícím prvkem celé osady.

Koncept zahradního města, obsesivní to idea urbanistů o spojení výhod města a vesnice, je starý zhruba jako průmyslové město samo. V průmyslové Anglii přicházejí s prvními utopistickými návrhy řešení a organizace měst například Robert Owen či Charles Fourier.

S myšlenkou zahradních měst, která je už blízko následným realizacím, přichází Ebenezer Howard coby ne-architekt, ale spíš něco jako člen londýnské městské rady a všestranně nadaný člověk. I těmito trendy bylo zřejmě o něco později, na počátku 20. století, ovlivněno a vedeno rýsovací pero tvůrce zastavovacího plánu Nouzova.

Ten vznikl z malé pastevecké osady jako rekreační sídlo pražských a kladenských průmyslníků a příslušníků vyšších společenských vrstev.

O neúspěchu většiny současných pokusů o „zahradní město“ bylo napsáno dost. Horší je, že navrhnout dnes ulici, jako je ta nouzovská Březová, je legislativně prakticky nemožné. S břízami a proporcemi ulice by měli problém dopraváci, správci silnice, sdružení, které zastupuje zdravotně znevýhodněné osoby, hygienici, i několikero správců podzemních inženýrských sítí. Projekce se ocitá v začarovaném kruhu: univerzální pravidla, která jsou nastavena přísně a nemohou zohledňovat specifika daného místa, a úředníci, kteří na nich z pohodlnosti a strachu beze zbytku lpí. A tak je pro projektanta také nejpohodlnější kopírovat to jedno nejpřijatelnější schéma ulice z projektu do projektu. Vítězí tak pohodlnost, řešení od stolu a cesta nejmenšího odporu. Vzniklé ochuzení je prohřešek, který nemá žalobce ani soudce, plíživě se zabydluje a vlastně ani nikomu nevadí.

A tak mi zbývá jen ten Nouzov. Až bude přiložený p vzorovýý řez komunikací aplikován tam,, bude člověk opravdu v nouzi – v nouzi o lidský formát věcí. Jako za socialismu, možná ještě hůř…

Holandský land-art Příroda ve smyslu „nedotčené území“ v Nizozemsku v podstatě neexistuje. Můj tatínek se o Nizozemsku vyjádřil jako o velkoryse pojaté instalaci land-artu. Letecký pohled na nizozemskou krajinu úhledně rozdělenou do políček protkaných sítí kanálů a silnic a luk rovnoměrně posetých kravami působí sice malebně, ale člověku se časem takto domestikovaná krajina začne zajídat a zatouží po něčem méně spořádaném…

Holanďané si touhu po zeleni vybíjejí zásadně dvojím způsobem: nedělními výlety do lesa (případně dovolenou v Čechách) a obděláváním každého dosažitelného kousku půdy. Nedělní výlet vypadá asi takto: autem se dojede k lesu, zaparkuje se na vyhraněném parkovišti a po označených cestičkách se obejde menší kolečko.

Běda tomu, kdo opustí stezku! Jednou jsme se od ní odchýlili, protože děti chtěly lézt po nedalekých kládách.

Během pěti minut se objevil rozlícený hajný a začal nám vyhrožovat pokutou. Na kraji některých lesů (vedle parkoviště) jsou dokonce veřejné záchodky, aby se předešlo kálení v přírodě.

Otázku, zda je v Nizozemsku legální sbírat houby, se mi ještě nepodařilo rozřešit. Zdroje si odporují. Takže houby sice sbírám, ale snažím se, aby mě při tom nikdo neviděl. Protože Holanďané žijí vesměs v domnění, že většina hub je smrtelně jedovatá a těch pár jedlých se těžko pozná, není výjimkou objevit hned vedle cesty rodinu hříbků.

Přes vysoký počet obyvatel v poměru k rozloze země bydlí většina Nizozemců nikoli v bytech, ale v rodinných domcích. Příslušné zahrádky jsou pak obvykle miniaturní. Na rozdíl od Japonska, kde podobná situace vedla k vytříbenému minimalismu, se ale v Holandsku projevuje spíše hysterická snaha na omezený prostor vměstnat vše, co majitel považuje za krásné.

Výsledek se podobá snahám pejska a kočičky, když pekli dort a dali tam sto dobrých věcí…

A jak vypadá zahrádka naší smíšené nizozemsko-české rodiny? Ta naše je doslovně „stokrát dobrá“: víc než devadesát procent rostlin je jedlých. Inspirováni perma-

Věra Greutink kulturou jsme na ploše pouhých 100 metrů čtverečních vytvořili „jedlý les“ – polykulturu ovocných stromů (jabloně, hrušeň, mirabelka), keřů (josta, angrešt, rybízy, maliny), různých druhů trvalé zeleniny (cibule sečka, katrán přímořský, merlík všedobr), bylinek a jedlých květin.

I naše předzahrádka je „jedlá“: půl metru široký a asi dva metry dlouhý vyvýšený záhon je osazený směsí bylinek a květin jako měsíček lékařský nebo jedlé afrikány „Lemon Gem“. Podél fasády se pak pne réva „Vanessa seedless“.

Abychom přesvědčili také ostatní Holanďany, že potrava se dá pěstovat i na minimálním prostoru a že to nemusí být na úkor estetické hodnoty zahrady, pořádáme jednou ročně den otevřených dveří. Letos to bude v neděli 21. června, pokud byste náhodou byli poblíž, přijďte se také podívat!

A ještě abych Holanďanům moc nekřivdila: podle mého názoru je i poněkud chaotická předzahrádka (případně obydlená nějakým tím trpaslíkem), pořád lepší než dalších pár metrů čtverečních vydlážděných šedou kostkou. Jsou časté případy, kdy občan bez předzahrádky vytrhne dlaždici a zasadí před dům popínavou růži nebo klematis. I obyvatelé bytovek se často chopí šance a kus trávníku před domem oživí pestrou směsicí barev.

A tak přestože volné přírody je v Nizozemsku poskrovnu, nizozemská města, včetně měst velkých jako Amsterdam nebo Den Haag, působí podstatně zeleněji než ta česká.

Věra Greutink-Ichová je tlumočnice-zahradnice-překladatelka českého původu žijící v Nizozemsku, kde učí norštinu, pěstuje zeleninu a květiny, vychovává dvě děti a pořádá kurzy o permakulturním zahradničení. foto: Stokrát dobrá zahrádka Aspoň kousek krásy »

strana: 63

+

Vycházky veleslavínské

Pavel Houser

Ještě než se Karrer pomátl, procházel jsem se s Oehlerem pouze ve středu, zatímco teď, když se Karrer pomátl, vyjdu si s Oehlerem také v pondělí.

Thomas Bernhard: Chůze

-

Území, které mám na mapě označené jako „skleník“, obcházím vždycky v pondělí. Kdysi mě varovali, že kdo tam vejde, nemusí se už nikdy vrátit (nebo alespoň to, co se vrátí, není tak docela totožné s tím, co do skleníku vstoupilo), ale tohle mě příliš netrápí. Skleník v podstatě není lepší ani horší než jiné části bludiště. Procházím se stejně hlavně proto, abych se nějak zaměstnal a byl schopen přemýšlet. Chůze je mi spíše nutným předpokladem než zálibou a vlastně mi ani moc nezáleží na tom, kudy jdu.

Mozek mi okupují spíše jiné myšlenky – vůle všechny ty podivné záležitosti náležitě srovnat, roztřídit a pochopit (to poslední je však samozřejmě zcela beznadějné).

Napsal jsem do svých poznámek, že mě před skleníkem kdysi varovali. Kdo ale mohl být tím výstředním sýčkem?

Snad návštěvníci hospody nedaleko nádraží (na zrezivělé tabuli obtížně čitelný nápis Veleslavín), nebo někdo jiný, s kým jsem hovořil na vycházce?

Nejsem si jist, zda sám sebe neklamu a zda se za tím našeptávačem od počátku neskrývaly jen hlasy v mé hlavě. Co si totiž pamatuju, v hospodě nedaleko nádraží kromě mě nikdy nikdo nebyl, tedy až na výčepního a číšníka v jedné osobě. Ten mi však pivo nosí mlčky, tvář bez jakéhokoliv výrazu. Způsob, jakým na účtenku připisuje další a další čárky, je až strojově mechanický. Když platím, sečte čárky a opět beze slova mi ukáže součet.

Zkontroluje, zda mu dávám odpovídající bankovky, nikdy si je však nevezme a opět beze slova odkráčí pryč.

V hlavě mi zní útržky věty „někde v programu se stala chyba“. Zase nevím, kde se tahle věta vzala, snad byla někdy napsána jako vzkaz na pivním tácku? Podezření to vzbuzuje a na klidu příliš nepřidá, všechno se ale odehrálo tak dávno…

I proto rád chodím ostrým krokem, ať už směrem ke skleníku či jinam. Náročná vycházka totiž představuje způsob, jak se vypořádat s jakoukoliv otázkou – nedá se snad přímo říct, že by otázka byla chůzí zodpovězena,

strana: 64

nicméně odezní, přestanu vnímat její palčivost a snad ji i zapomenu. Mé cesty krajinami mapy jsou ze všeho nejvíce provázeny právě nutným zapomínáním. Zapomínám nejen, co vidím, ale ještě něco navíc.

Tak tedy skleník, jako každé pondělí. Od hospody u nádraží, kde rychle vypiju dvě piva, vyrážím podél kolejí. Opatrně našlapuju, abych pokládal nohy pouze na betonové pražce a nikoliv na uválený štěrk mezi nimi, každý sedmý pražec přeskočím. Pak odbočuju na pěšinu skrytou křovím a zborceným ostnatým pletivem. Tahle část cesty mi vždycky uběhne rychle, brodím se drobnými kvítky pomněnkovce, jehož modrá barva připomíná kožich vlkovců. Ty jsem však v této oblasti už dlouho neviděl. V posledních týdnech se vlkovci podle mých pozorování (těch, která jsem zaznamenal na pivní tácek, a proto nezapomněl) vyskytovali spíše na severním okraji mapy, tajemní a tiší jako vždycky.

Jak se blížím ke skleníku, zapomínám na chvíli na vlkovce a pátrám po prvním řeznickém balíčku. Nevábná krabice, zapáchající molitanová výplň. Hra začíná jako obvykle. Krátce zkoumám rozkládající se orgány vložené dovnitř a zdá se, že před sebou mám poloshnilá játra.

Rozměklá, stupeň alkoholismu původního vlastníka nejsem za tohoto stavu již schopen určit. Pak se ale dívám na obal krabice a tam nacházím právě nápis „játra“.

Rozhoduju se, že posloupnost játra-játra je nevhodná, proto nakonec raději na krabici připíšu slovo „slezina“ (i když se stále domnívám, že se jedná o játra), pokládám ji na původní místo a pokračuju v pochůzce.

Teď už opravdu vcházím přímo do toho podivného objektu, který zde vznikl na místě zaniklého květinářského skleníku. Pomněnkovce nechávám daleko za sebou.

Obklopují mě zbytky stěn a výztuží, většina konstrukce však už dávno zmizela, podpěry padly a vše se zhroutilo.

Sklo se vysypalo a na zemi jen tu a tam zůstává nějaký střep. Jednou jsem objevil střep zabodnutý i v orgánu v krabici (podle všeho srdce, studené, netepající, rozklad

pokročilý), ale jinak mám pocit, že skleněných střepů ubývá, týden co týden je zarůstá mech a možná mizí i proto, že nacházejí využití při řezání orgánů.

Z druhé strany účtenky jsem před několika týdny nalezl poznámku psanou písmem podezřele připomínajícím mé vlastní. Soudím, že se týkala právě skleníku: „Věčný spor – mísí se zde evoluce, náhodná metamorfóza a zákonitá degenerace?“ Teoretici nad touto otázkou jistě váhají, já protentokrát pochyby zaháním a pokračuju v cestě.

V posledních týdnech mých obchůzek zde bývá šero, ztrácím ponětí o čase, nevím, kolik je hodin, a proto ještě zrychluju, ozvěna vlastních kroků mi pulzuje ve spáncích.

Na těchto místech mě často přepadá strach, kterému se později samozřejmě budu podivovat, strach, abych rychle překonal bludnou část cesty – mapa totiž ukazuje jen hlavní oblasti, ne už ale jejich detailní plán a vnitřní strukturu skleníku. Je třeba jít, dokud to půjde, a pak padnout. Není však vhodné padnout ve skleníku, čemuž snad napomůže rychlejší tempo, byť, jak si uvědomuju, účinek může být vzhledem k vypětí organismu i přesně opačný.

Nacházím další krabici, tentokrát jsou v ní vytržené plíce. Na obalu se už ale vyskytují slova „plíce“, „močový měchýř“ a „dvanáctník“, tudíž škrtám „močový měchýř“ a namísto tohoto slova připisuju „žlučovod“. Nedělám to náhodně. V těchto manipulacích se symboly se zcela jistě skrývá nějaký systém. Nedokážu ho sice přesně popsat, vždy mě však po krátkém zamyšlení napadne správná odpověď. Alespoň si to myslím, protože, jak se domnívám, kdyby má odpověď nebyla správná, vrhli by se po mně ghúlové, plazící se vprostřed skleníku po zemi. Díky ghúlúm zde panuje podivný puch. Podivný a samozřejmě také nechutný. Vzpínají ke mně své pařáty a pokouší se mě kousnout. Zalykám se miazmatem a obávám se nákazy, rychle vkládám do úst hrst tyrkysových tablet s uklidňujícím účinkem.

Naštěstí jsou ghúlové zbabělí, a dokud na obaly krabic píšu ta správná slova, nemají nade mnou žádnou moc. „Opovažte se mi ublížit, povolám na vás vlkovce,“ hrozím jim. Máchám rukou, musím si dát pozor, abych neupadl, ale oni nic nedělají, jen se dál plazí a hrabou něčím, co vzdáleně připomíná končetiny. Samozřejmě ghúlúm lžu, nemám nad vlkovci žádnou moc, ostatně jsem je nikdy neviděl zblízka a i jejich modrý kožich může

být jen optický klam, odraz pomněnkovců v zrcadle střepů kdesi v dálce. A ghúlové mi ostatně stejně nerozumí, má slova je nezastraší ani nepovzbudí v útoku, zřejmě prostě neznají jiný druh pohybu než to hemživé, nejspíš však neškodné plazení.

I tak jsem ale rád, když mě cesta zavede z prostoru ve středu skleníku, který okupují tyto stvůry. Zde se mi okolí najednou téměř líbí. Zpomaluju a snažím se najít správný směr. Nevidím stále na oblohu, nevím, zda se stmívá a nemohu se orientovat ani podle hvězd. Původní strop skleníku se sice dávno zřítil, ale kmeny obrovských růží se proplétají kdesi nad mými hlavami do síťovité klenby, rozliším jen šero od tmy, jdu dál, opět zrychluju a poprvé toho dne pociťuju uvolnění. Osmimetrové růže nade mnou dávno přerostly a zničily konstrukci skleníku. Stromovým růžím nemohu upřít působivost, sympatickou obludnost, vymknutí se měřítkům jim dodává na půvabu. Občas mezi kmeny vidím jakousi skokanskou věž, stačí vylézt, skočit dolů a nabodnout se na trny růží, které nikdy nekvetou (květy a plody, napadá mě, jsou jakýmsi selháním rostlin, snad tedy s výjimkou pomněnkovců). Možná to někdy udělám, ale ne dnes.

Vidím další krabice s orgány, tak daleko za územím ghúlú je to trochu překvapivé, možná ty stvůry někdy docházejí i sem, zběžně zkoumám obsah krabic i stávající texty a zapisuju výsledek výpočtu. Rychleji, rychleji, počítám v jediném vzorci kroky i krabice s orgány a náhle začínám cítit také žízeň.

Pak najednou klenba stromových růží mizí a já se potácím směrem k zrezivělým kolejnicím (slyším hlas, že to, co se ze skleníku vrátí, není tak docela totožné s tím, kdo do skleníku vstoupil, ale myšlenku vzápětí zapomínám a vytrvale směřuju k železniční trati). V tmavnoucím šeru ještě vidím modř pomněnkovců, podobnost jejich barvy s kožichem vlkovců však tentokrát nepůsobí příliš přesvědčivě, modrá se mění v šeď, soumrak halí i pohled, který vrhnu přes rameno zpět na pařáty růží. Listy se letmo chvějí, jakoby se v nich někdo ukrýval a sledoval mě.

Koleje opouštím až před nádražní hospodou u štěrkového náspu. Myslím na hromady orgánů a na podivné vztahy mezi řetězci symbolů, jen tak pro zábavu si sestavuju vlastní, záměrně složitou úlohu a hledám její řešení.

Pokud bych v plesnivém sáčku našel směs jater a ledvin a na krabici napsánu sekvenci plíce-srdce-srdce-žlučník-

ilustrace: Helena Jiráková

plíce, znamená to, že bych měl v řadě škrtnout poslední slovo (plíce) a namísto něj napsat brzlík-brzlík-hrtan-hltan, čímž by se řetězec mimochodem nezanedbatelně prodloužil? Zdá se mi, že je to správné řešení, během těchto úvah míjím výhybku a železniční násep navršený do podivného mnohostěnu.

Příjemně utrmácen konečně přicházím k veleslavínské hospodě, snad dříve, než jsem zde byl očekáván.

Nemluvný číšník se zvedá, v ústech má zbytky pivního tácku, snad pozřel nějaký tajný vzkaz, který by mohl leccos osvětlit.

Jsem však po náročné vycházce unavený, příjemně unavený, nechci nic osvětlovat, zkoumat podrobnosti degenerovaných kulinárních šifer (ostatně, ne náho-

dou zní číšníkova charakteristika „někde v programu se stala chyba“), ale vypít pivo. Číšník ho točí a pak mi ho nese se strojovým úsměvem. Zbytky pivního tácku i nezřetelná písmena na něm mu visí z úst. Kdysi jsem někde četl, že chcete-li pozřít pivní tácek, je třeba ho nejprve polít pivem, poté buničina změkne a výrazně tak zvýší svoji poživatelnost. A také jsem četl, že kdybych nyní chtěl pozřená písmena přece jen rozluštit, musel bych neprodleně přikročit k číšníkově vivisekci a separované orgány pak zabalit do krabic a náležitě je popsat.

Namísto toho ale jen dál upíjím z půllitru, objednávám si další pivo, přisypu trochu tyrkysových tablet a v dobrém rozmaru si říkám, že třeba tyto kroky namísto mě provede někdo jiný…

strana: 65

+

ná

vot

k

o aN

Len

á k s

n í v

la s le

e v a

k z á

h c vy

o t o

F

-

strana: 66

strana: 67

+

Michaela Zemková

Nová divočina

ilustrace: Helena Jiráková

-

strana: 68

Motto: HADINČE, co myslíš: má ježek také pravdu?

A možno vymyslit anebo říct něco krásného, například nějaký nesmrtelný verš, a nezdáti se vzbouřencem?

Sláva azuru! Sláva azuru!

(Jakub Deml: Moji přátelé) Díváme-li se na velkoměsto odněkud z výšky a je-li trochu zamlžený obzor a kontury nevystupují příliš ostře, můžeme pozorovat, jak se zástavba vynořuje z šedozeleného pozadí převládající zeleně. Kdesi v té změti hučí všechny životní pochody města, ale z našeho pohledu se zdá, že zeleň pomalu město prostoupila. Je to zvláštní zjištění. Při pohledu na mapu města zdaleka tolik zelených ploch nenalezneme. Zato objevíme mnoho bílých ploch. Není to ani zeleň, ani zástavba. Co jsou tedy ona „bílá místa“?

Porovnáním základní fyzické mapy s ortofotomapou zjišťujeme, že jde o plochy městské zeleně, které nemají specifický management (jako parky, zahrady, chráněná území nebo městské lesy) a dá se říct, že se o ně doslova nikdo nestará. Jsou to plochy zeleně, která tiše osídlila volný prostor okolo komunikací, železnic, na nevyužitých pozemcích či v okolí industriálních objektů, všeliké porosty ruderálního charakteru, ale leckdy i kusy opravdu hodnotné přírody, jakými jsou teplomilné křoviny na svazích nebo cenné biotopy vzniklé na místech opuštěných sadů a pastvin.

Vybarvíme-li si tyto bílé plochy zeleně, máme před očima vskutku jiný obraz, než je tradiční denaturalizovaná představa velkoměsta. Stojíme zde před novým přírodním fenoménem, na který nemůžeme použít tradiční klasifikace, ale zároveň mu nemůžeme odepřít vlastní hodnoty. V srdci města prožíváme jakýsi „návrat k divočině“.

Bylo pozorováno, že Praha se „vylila přes okraj vltavské kotliny a prosakuje sídlišti a hypermarkety do venkovní krajiny. Zároveň se však projevuje postagrární obrat krajinného vývoje směrem k revivalu divočiny. A tak to lze vidět i obráceně: divoký les dnes znovu čenichá za svodi-

dly dálnic, kolonizuje úhory a dvory opuštěných továren, podmaňuje si staré sady, prosakuje do města starými cestami.“ (Sádlo & Pokorný, 2004a) Z původní studie o nové divočině v Praze (Zemková, 2008) vyplývá, že největší hodnota nové divočiny spočívá v její neuchopitelnosti, absenci managementu a spontánnosti. Výsledky práce taktéž podporují domněnku, že nová divočina tvoří významnou složku městské přírody a její absence by vedla k ohrožení celkové biodiverzity města. Pokud by se tyto plochy zastavěly, případně kultivovaly na parkovou a okrasnou zeleň, nejspíš by došlo k zásadnímu narušení biokoridorů a migračních drah pro rostliny i živočichy, což by mohlo mít důsledky i pro tu část městské přírody, která je statutárně chráněná.

Tichá a nepozvaná… Ale je tady…

Nová divočina již tedy není onou divočinou, jejíž volání pociťoval London či Seton a jiní zakladatelé woodcraftu, ani Mácha v podvečer prvního máje. Není to bouřící vodopád, hluboký hvozd ani plavmo skákající laň v patách s jelenem osmnácterákem. Naopak, nová divočina je často cosi, co by většina lidí na první pohled ani neklasifikovala jako „přírodu“ – nepozvaná, trochu ušmudlaná kráska z periferie, oblečená z vietnamského tržiště, někdy jen z toho, co zůstalo u popelnice.

Novou divočinu nikdo nepozval, přišla tiše… Ale není zlá, nekrade, není hlučná… Je to vlastně docela slušné děvče z venkova…

Fenomén nové divočiny Proč vůbec označovat opuštěné plácky, křoví, prorostlé ruiny a bývalé zahrádky jako fenomén? Nestačilo by je jednoduše zařadit podle katalogu biotopů či jiných klasifikačních nástrojů? Neupravené a zapomenuté plochy tu byly vždy a většinou byly vnímány jako negativní doklad toho, že někdo něco zanedbal. Nicméně záleží na úhlu pohledu.

Jevem se může stát všecko, co nám stojí za to – záleží jen na tom, komu na čem záleží.

Vymezení fenoménu jako celku. Znamená to zkoumat jeho funkci v krajině, variabilitu, vztah k obdobným fenoménům. (Sádlo, 2000) Pokusme se tedy uchopit „novou divočinu“ jako krajinný fenomén: Byla okolo nás vždy, ale její kontury za-

čaly vyvstávat v posledních desetiletích ostřeji než dřív v kontrastu s růstem města a suburbie. Města, ne již jako sídla, ale spíše administrativního centra. Předměstí, ne již jako idylického kompromisu mezi přírodou a městem, ale jako amorfního přelivu do okolní krajiny, který není ani městem, ani venkovem a postrádá sociální i historickou kontinuitu.

Možná proto máme potřebu nacházet krajinný řád tam, kde jsme ho dříve nehledali. Začínáme si uvědomovat, že opuštěný pozemek proměnivší se v savanovitou keřostep má svou vlastní dynamiku a estetiku. Po funkční stránce je pro obyvatele města taktéž využitelný – možná více než udržovaný park. Psi zde mohou volně pobíhat, sedět můžete kdekoliv, postavit domeček v křoví vám také nikdo nezakáže. Kvete zde růže šípková, vlčí mák, hadinec a celíky… Trávu nikdo neseče, je pravidelně sešlapávána, keře tvoří drobné shluky, ale nepokrývají celou plochu. Jsou zde vyšlapané cestičky a mezi křovím mýtinky svědčící o tom, že plochy jsou různě funkčně využívané. Polozarostlá skládka skrývá staré střepy, rozbitý kočárek a děravý hrnec…

Nejsou to však jen savanovité loučky. Můžeme rozlišit škály různých travních porostů a různých typů vegetace, v závislosti na tom, jaké měřítko ke zkoumání zvolíme. Společným jmenovatelem však je, že jsou takto osídlovány plochy pozměněné člověkem. Ne vždy zcela zničené nebo obrácené naruby (jako čerstvé výsypky a haldy), ale třeba jen v minulosti obývané a specificky využívané, zanechané ladem. Dalšími charakteristikami je přítomnost expanzních druhů, které jsou schopné rychle kolonizovat nová území, ruderalizace a eutrofizace, časté disturbance.

To, co dříve bylo typické pro periferii města, se ustavuje jako nový krajinný řád, zatímco původní periferie je zastavována sklady a hypermarkety a místo bezinek zde potkáte stříbrné smrčky a katalpu s vyměřeným místem uprostřed zámkové dlažby. Nicméně za parkovištěm u hypermarketu již začíná džungle. „Nová periferie je místy transgresí kultury nad přírodu, místy však návratem ztracené divočiny a vůbec nejčastěji propletencem podivné, leč plnokrevné přírody se stejně podivnou kulturou.“ (Sádlo & Pokorný, 2004a) Naše libé pocity z krajiny souvisí zároveň s „pamětí krajiny“ a „geniem loci“. Potřebujeme vnímat historickou kontinuitu krajiny a cítit, že se v ní „vyznáme“. Potřebu-

jeme nacházet místa a objekty, skrze které se ke krajině vztahujeme (Cílek, 2006).

V tradiční představě idylické venkovské krajiny to může být lípa, místo výhledu do krajiny, kaplička. V případě krajin „nové divočiny“ to může být třeba akátová džungle, ruina zarostlé fabriky či výhled z mostu na nádražní kolejiště. Možná svérázný genius loci, ale aspoň nějaký.

Industriální objekty a jiné technické stavby se dnes již běžně stávají předmětem památkové ochrany. Konverze bývalých industriálních objektů na obytné komplexy je zajímavým architektonickým trendem, jenž pomáhá zachovat historicitu místa, někdy i celých čtvrtí, provede-li se citlivě a začlení-li se do města a krajiny. Nová divočina jako tichý průvodce takovýchto historických reliktů má taktéž potenciál se stát cennou přírodní plochou v srdci města se specifickým geniem loci, jež v sobě, oproti upraveným plochám parků, nese prvek spontánnosti a odráží dynamiku okolního prostředí (zatímco park odráží pouze trendy zakonzervované zahradní architektury a trendy v zahradní technice).

Tušíme, že s krajinným řádem, tak jak jsme ho znali, se něco děje. Společenské změny, které započaly průmyslovou revolucí, začínáme vnímat i na krajinné úrovni. Nejmarkantněji můžeme vnímat ústup fyzické přítomnosti člověka z krajiny. „Přítomnost člověka v krajině je dnes virtuální – všude vidíme důsledky lidské činnosti, mnohde vedoucí až k jakémusi odpřírodnění (denaturaci) krajiny. Tvářnost současné krajiny je výsledkem konkrétních, jednoznačných a vzájemně neprovázaných lidských aktivit (pole – dálnice – skládka…) a zároveň je pustinou.“ (Sádlo & Pokorný, 2004b) „Novou divočinu“ můžeme takto chápat i jako spontánní složku „postagrární krajiny“. Obtížně vymezitelnou, neboť je úběžníkem mezi přírodou, kulturou a jejími historickými nahodilostmi. Naleznete zde ostružiny, plevele, odpadky, ale také vzácné druhy. I vzhledem k velikosti ploch, které jsou takto spontánně osídleny, má smysl se jí zabývat jako fenoménem, ať již vítaným, odsuzovaným, či čistě jen udivujícím. „Pohybujeme se zde v oblasti, kde nebyly (možná naštěstí) stanoveny pevné pojmy a naše subjektivní hodnocení vycházejí z tradičních kulturních paradigmat.

strana: 69

+

Naši představu o žádoucí krajině formovali v českém prostředí zejména umělci 19. a počátku 20. století. Pro ochránce přírody bude nesnadné najít estetický vztah a citové pouto k „nové divočině“. (Librová, 2005)

Slovníček: eutrofizace: proces obohacování stanoviště živinami, především dusíkem a fosforem z hnojení a atmosféry, což má neblahý vliv na druhové složení stanoviště disturbance: víceméně náhodná událost, která radikálně a nepředvídatelně změní podmínky stanoviště ruderalizace: proces pronikání ruderálních, tj. rumištních a člověkem šířených druhů rostlin na eutrofizované stanoviště

Seznam literatury CÍLEK, V. (2006): Tsunami je stále s námi. 344 str. Alpha Publishing, Praha DEML, J. (1970): Moji přátelé. 43 str. Křesťanská akademie, Řím LIBROVÁ, H. (2005): Proč chráníme přírodu. Vesmír, roč. 83, č. 3, s. 171.

SÁDLO, J. (2000): Jak fousatá musí být teta, aby to byl strýc? Jevy ve vědě a věda o jevech. Vesmír, roč. 79, č. 7, s. 394

Pohled na příkladnou „divočinu“ - nádraží Praha Bubny.

Jakousi kostru městské divočiny tvoří často právě železnice a její okolí.

Foto: Zdeněk Helfert

SÁDLO, J. , POKORNÝ, P. (2004 a): Krajina pražského east endu. Vesmír, roč. 83, č. 9, s. 525.

SÁDLO, J., POKORNÝ, P. (2004 b): Neolit skončil, zapomeňte!. Vesmír, roč. 83, č. 7, s. 398.

-

ZEMKOVÁ, M. (2008): Význam spontánní sídelní zeleně na příkladu hlavního města Prahy. 75 str. ČZU v Praze, fakulta životního prostředí. strana: 70

Ing. Michaela Zemková (1983) vystudovala fakultu životního prostředí, obor aplikovaná ekologie na České zemědělské univerzitě v Praze. V současnosti působí jako doktorandka na fakultě filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v oboru evoluční a teoretická biologie.

Manuál pro život a smrt někde

Jan Albert Šturma

cesta trním jinam.alternativní realita městské periferie.

Následující text upozorňuje na to, že mezi domy a kolejemi se dějí věci hodné pozornosti a zasvěcení. Je popisem horizontů světa některých osob trávících zde většiny svých životů, Obývajících. Jak zde přežít, stát se jedním z Nich? Následující znalosti jsou pravděpodobně nezbytné: iniciace Den chůze po okraji města. Nebo týden. Nejen chůze ale i spaní, strava má být příměstská, povoluje se všecko: drcení obilek neznámých trav, vaření lýka, sběr ovocných plodů, stlaní lůžka z rákosu, hudební nástroje z nalezeného šrotu, bubny z vydělané kůže vzteklých ratlíků, váček na amulet z potkaní kůže.

Objevte Afriku a Čínu, savany a pralesy. Kdo se naučí Pět písní (okultní obřad o pěti silách, ovládajících město) a zazpívá je silným hlasem pod vzrostlým akátem, trny se mu budou samy rozestupovat a opukové stráně zahoří zlatošedě, zelinkavě, z kmenů se vyvalí bílý kouř.

Cestu je nejlepší začít brzo k ránu, ideálně za tmy. Za Továrnou. V opuštěném parku. Na smetišti za příměst-

skou vsí. Poznávej stromy a keře po hmatu: podle tvarů, délky a ostrosti trnů. Akát většinou nepronikne tkání až na kost. Dřezovec je schopný zabít, nejdelší trny proniknou až k srdci. Angrešt drásá kůži. Skok do trnkového křoví (v městě již vzácně k nalezení) je šoková akupunktura, přivádějící satori. Šípek je negativní a kůži trhá.

Ještě za tmy očichávej rozemnuté rostliny sebrané na skládce: merlíky páchnou močí. Šanta kočičí je závan Šeherezádiny noční košile. Uraženě čpící efemérní máčky, hořčičnatá vůně huseníčků, vůně vařené šlejšky je rukevník. I tímto způsobem však lze potkat smrt: bolševníková šťáva za tmy neškodná po východu slunce rozleptává kůži. Zato rozkvetlý šeřík podemílá vědomí, strhává ho jako křehkou tenkou krustu a pod ním zbývá jen kluzká vrstva sesuvů pláče, řevu a nesmyslného běhání beze směru.

Nahmatávej tvary stonků: hladký a studený břečťan, hřbitovní dotek. Kůra akátů jako horečnatý sen, hluboká suchá prašivá údolí, cesta prstů bez východu, výbuchy bezmoci okolo černých umaštěných kmenů, surové střapce sloupané kůry a vyschlá kůže přirostlého plastu. Šlauchy obézních kustovnic bez vlády hřeznoucích ze závějí vlastních těl, nečekaně ostré kolce a spletence odpadků, vlasů a kelímků chrastících šátráním.

Na zašlapaném chodníku pod lesem, když obloha světlá: hladké, solnaté knoflíky šruchy, vaginálně páchnoucí odér rozedřených listů merlíku zápašného. A už vychází slunce proti smogu, obloha jako promítací plátno všech jevišť města: pajasanový futurismus. Arabské mozaiky efemér na štěrkovištích a skládkách: telekomunikační věže divizen, každé žluté okénko obývá jeden Divizňan a popraškem toxického pylu omamuje okolí.

Chytni také za kštici rdesno ptačí, pod ním jsou cizí hlavy myslící stísněné klaustrofobní myšlenky a vdechující slaný prach a plísně ze staletých navážek. Secesní svět jasanů, konceptuální umění cizích slanomilných rostlin, minimalismus spláclých stonků lipnic (kvůli obtékání vzduchem? snažšímu uchopení zdí?)

periferní kuchařka Hlad.

Salát z čerstvých merlíků, rostoucích téměř všude. Čerstvé amaranthové placičky; na sběr jsou nejvhodnější čerstvé hlinité navážky. Semletá semena prosa setého a miličky menší (nejstarší dlážděné chodníčky, kočičí hlavy), smíchaná s vlašskými ořechy tvoří výživné placičky, nejlepší jsou s čerstvým špendlíkovým jamem. Podobně výborný letní křezový salát: stačí prohledat několik starých dlážděných chodníků. Třešně a višně v opuštěných sadech, scvrklé víno na opuštěných středověkých vinicích. Strava smutečních míst a parků: červené tisové míšky, pěstěné okrasné moruše, staré rozštěpené dříny, jedlé kaštany mohutných okrasných kaštanovníků. Javorový sirup z parkových severoamerických druhů. Březová šťáva z tenkých bříz zarůstajících výsypek. Tamtéž podzimní kozáci a křemenáče.

Na okrasných skalkách botanických zahrad volně dostupná libavka poléhavá. Pražská zelinářská zahrádka: všude v dosahu řeky klíčící rajčata, naplavená sem povodní, plodící až do prvních podzimních mrazů. Zimní strava: ptačí krmítka, u horkých výdechů teplárenských kolektorů celoročně rostoucí slézy, pastovitý jam vytlačitelný z přemrzlých šípků. Pupeny stromů: většina městských druhů je nechutných vyjma lípy.

Klasický zdroj pochutin: staré opuštěné sady, zahrádkářské kolonie, hrušky, jablka, švestky, maliny. Městské ostružiny jsou hnusné. Podobně hnusné jako šalebné plody jahodky indické, vypadající jako jahoda.

Nevýrazná, celoroční žeň jidášova ucha v bezinkovištích, Klášterech. Jarní sklizeň pažitky v akátinách. Tamtéž vykrmení hlemýždi.

Kvašené špendlíkové víno. Bezinková šťáva, bezinkový likér. Sirup z jarních, mokvavých pupenů hybridních topolů. Opojné nápoje z kvašeného ovoce, obohacené o výluhy z hojného absinthu, výrazně zpříjemní zimu.

Okolí měst nabízí Obývajícím větší potravní nabídku, než postradatelná většina supermarketů.

strana: 71

+

spánek Únava z města přichází nejčastěji během dne – kdy je často ohyzdné a fádní. Není nic drastičtějšího než prašná, suchá bledě modrá polední obloha mezi ohradami skladů v okolí rozsáhlých industriálů.

Delirické spočinutí v zagirlandí plaménků a loubinců: stržená kůže vegetace a čaj ohřátý sluncem v rezavých okapních rourách. Lupou střepů rozbitých skleníků je svět mnohem větší a naléhavější, obludně zvětšený a rozšklebený opět schopný zabít. Jedna z možností jak vyrobit pohodlné lůžko: nalézt místo kde spát neproniknutelná vegetace je tmavá i v poledne, chladivá a měkká, vše pokrývající indikační druhy:plamének,loubinec,javory,opletka aubertova,kustovnice,akát,škumpa,šeřík.

Epikurejské místo pro domácí kury. materiál jako podklad na nerovný povrch celíky kanadské, na vystlání lůžka krásná třtina křovištní, pod hlavu voňavou šantu nebo mátu, na jaře pak česnek podivný z jižních akátových strání, který čistí hlavu, vyrábí staré meče a umí zprostit tmy i uprostřed noci umístění za hrubou zelenou stěnou překrývající lůžko lze zaslechnout zvony, kamiony, autobusy i řezání kovů, cítit benzínové výpary, snopce slov z optických kabelů hluboko pod kořeny prosychajících zoufalých lián.

Někdy i ticho způsobené přicházející bouří, metající stepní běžce do klidného zeleného úkrytu. Je dobré jim aspoň pro tu mokrou, neuběhanou chvíli poskytnout azyl. hudba Noci plné hudby šustících igelitů a trav třoucích se o rezavé plechovky – biometeotechno. Symfonie v tónině určené silou mrazu, kompozice skladeb má původ v nevědomě odhozených hudebních nástrojích na obrovských plochách profoukávaných rumišť.

Anemosymfonie. Skládková depoziční depovka.

Lze se i aktivně účastnit: být prvním hudebníkem progresivního plant beatu: bicí ze starých hrnců, s pod-

-

strana: 72

bělovou blánou, elektrická kytara připojená na drát na zem spadlý.

Pajasanové paličky mohou sloužit k produkci expresivního ruderal-coru. Naopak sentimentálním a promyšlenějším opakem drsné spontánní produkce může být teskný instrumentál na křídlatkové varhany, poháněné podzimním Kyrillem. Velmi jemného komorního díla lze dosáhnout třením lat ruderálních trav, kutálením zralého ovoce po kovových a skleněných površích skládek, citlivým ale náhlým vymačkáváním jejich dření. Chrastění zralými máčky a drásání pichlavých hlav suchých štětek vede k působivému orientálnímu etnu, s pelyňkovou vůní ponořující do těl rozbředlých zelinkavých arabských jílů, prachu a omastku z motorů, pocit osahaný jako cínová konvička a za stolem rozpraskané okno s pouští.

periart Každý Obývající se nějak podílí na výrazu rumišť, výsypek a lesů, jichž je součástí. Může vytvářet ruderální zahrádky dle svého vkusu: vítejte v oddělení afrických savan. O pár kroků vedle se nachází vzrostlý, posvátný indiánský hvozd středozápadu Severní Ameriky, nevstupujte a nepoškozujte totemy. Orientální tóny zní z malého, virtuálního předměstí Teheránu.

Jemný Obývající dokáže nenápadně, každoročně obměnit flóru na viditelných veřejných místech tak, aby poskytovala pestré kvetoucí barvy od jara až do podzimu.

Vysazováním akátů se šíří obyvatelná země. Navíc jejich koruny zbarvují oblohu do třech barev: modré, olověné a zlaté; barvy Cejlonu, deště vtrhávajícího do čajovníkových plantáží.

Je iluzí že ruiny továren jsou porůstány stromy a keři, které se tu náhodou uchytí: jde o promyšlené dílo, expresi zoufalství z opuštěného tupého betonu, navíc odvar ze sběrů tovární flóry vyvolává barevné halucinace a koupel v něm má fosforeskující efekt na lidské ochlupení. Sám jsem se sběru bylin na římsách několikrát účastnil, je možný jen za prudkého deště, při hořlavém a palčivém západu slunce jaký je vidět pouze několikrát do roka.

Změny tvaru kůry nebo proplétání větví se dají použít pro změny atmosféry při pozorování západu a východu Slunce. Mezi nejdekorativnější stromy a keře, skrz které se v zimě dá ozářená obloha sledovat, patří hlavně škumpa, akát, pajasan, šeřík a hrušeň. vyznání Někteří Obývající spatřili a pojmenovali tyto bytosti, vymykající se běžné, krátkodobé zkušenosti: Pro zdárné uchopení Trnitého Ducha chvalte božstva Pelyňku (pro jeho hořký, celoroční a zaněcující vzhled a srdce), Akátu (černé expresivní otřepané větve hladící nažloutlé mraky), Merlíku (žluté božstvo moče a chámu vykydnutého na dlažbu), Třtiny (následovnice starých severoamerických indiánských tradic) a Vlaštovičníku (totemová temná síla akátin). Někteří spatřují ozubené zrůdy Kravičníka a Solči.

Polednice i Půlnočnice se v mezipatrech periferie objevují dost často, hlavně v trhlinách a mezerách mezi spánkem a deliriem z rozlehlých a krásných opuštěných ploch.

Vysvětlení některých použitých slov Škumpa: původně severoamerická dřevina, v Evropě pěstovaná a často zplanělá, vyskytuje se ve dvou druzích – Rhus hirta (škumpa orobincová) a Rhus toxicodendron, která je jednou z nejjedovatějších rostlin na našem území Pajasan: (Ailanthus altissima): druh stromu prudce se šířící na opuštěných plochách, ruinách a ruderálech, původem v jihovýchodní Asii Periferie: zde okraj organizovaného, projektovaného městského světa, vlastně přechod mezi venkovem a jádrem metropolí, plný zdánlivě nevyužívaných ploch a vyznačující se nečekanými přechody, vtipy a prázdnými krabicáky; je také osídlena specifickou skupinou obyvatel, úspěšně křížících městský a indiánský způsob života Stepní běžci: rostliny speciálně uzpůsobené pro šíření semen ve větrném stepním prostředí, kdy se suchá lehká část obsahující zásobu semen ulomí, „běží“ (koulí a poskakuje) stepí a vysemeňuje Na žádost autora neprošel text jazykovou korekturou. ilustrační foto: autor

zakleješ čistý les turbínou z letiště, s akátem živeným mravenčí lymfou nečekané kořeny, strhané tunely krytá a plná sraženin, asfaltový čas, platinová líska skřele ryb suchých na sklo vyškrábe saze, do předprstí seká trávu do krků a střepy zarvává, syrová, prázdná, sama

smrt Ačkoliv má tento text být převážně o přežití, jeho logickým zakončením je buď návrat do domu, nebo smrt.

Smrt je výrazným jevem na všech rumištích, ruderálech i v celé periferní krajině: zemřít může člověk, posvátný strom nebo miliardy efemér každým rokem.

Smrt ruderálu je událost smutná na druhou, neboť už jeho vznik je provázen smrtí nečeho jiného. Zarostlé

haldy nemají žádnou tvář: jakýkoliv tvar okamžitě taje působením smrti. Obývající zde často umírají dobrovolně: v plamenech nebo po vypití odvaru z durmanu nebo škumpy jedovaté, ve chvílích kdy si přečtou jediné slovo, spatří jedinou latu trávy, kterou se kruh kolem města propojí. To je smrt ve voňavém, blaženém sněhu, žhavém a těžkém jako roztavená litina a vonícím jako kvetoucí akáty (jež jsou nejkrásnější vůní ve známém vesmíru).

Opijí se odvarem ze všech bylin svých nejoblíbenějších koutů (aby necítili bolest), modrý dým a pár odrhovaček na harmoniku vyrobenou z plaménkového lýka, pajasanové kůry a holubích kostí. Prach jen chvilku, jen jeden večer matně září na černých borovicích a akátech. Země možná pozře několik stromů.

Pak sbohem. Adios.

Jan Albert Šturma (1981) se narodil a žije v Praze, k níž ho dodnes pojí dvojaké, otrocko-milenecké pouto. Věnuje se křoví, Noční archeologii, sběratelství pocitů, písničkám Honzy Nedvěda a pití alkoholu. Celý život se těší, až bude moct oslavit své 18. narozeniny. Jeho nejoblíbenějším místem je Stewart island u Nového Zélandu, nejoblíbenější kapelou Píča a nejoblíbenějším stromem akát. Nemá rád paneláky a Alexandra Hemalu.

strana: 73

+

-

Na návštěvu pralesů, savan a polopouští zn. Poldi je nejlepší vyrazit od kladenského autobusového nádraží.

Dostanete se tam autobusem z Prahy za půlhodinku.

Auto by vás nevytrhlo a ještě byste po návštěvě areálu museli bojovat s nepřekonatelnou chutí na pár piv…

Od autobusového nádraží jsou k vrátnici bývalé hutě Koněv nějaké tři minuty chůze, zhruba na východ – nejdřív ulicí Generála Klapálka, pak mírně vlevo do vedlejší Divadelní. Ve vrátnici občas ještě někdo něco dělá, ale kontrola příchozích to není – můžeme dál, mezi labyrint polorozpadlých dřevěných, cihlových, hrázděných, betonových, sádrokartonových i plechových bud, hal a domků. Některé z nich jsou celé obrostlé plaménkem, jinde liána šplhá, kde se udrží: po okapových rourách, hromosvodech a okenních rámech, nebo nahlíží do vytlučených oken. Přejdeme jedny sporadicky používané kolejnice a pak druhé, zrezivělé, zarostlé koleje. K našemu údivu zjistíme, že i po nich nedávno něco muselo projet, protože stonky zlatobýlu a lián jsou rozježděné. Vlak překonal bez úhony i úsek, kde byla kolej už zcela zakryta hlínou: prostě do ní vytlačil důlek a na druhé straně zase dosedl na ocel! Ještě nedávno tu asi probíhal tradiční železničářský herbicidový rituál, aspoň tomu nasvědčují deformovaná květenství a plodenství pupalek a dalších bylin v kolejišti.

Vpravo míjíme první dominantu: dutý betonový hranol s nerovnoměrně rozmístěnými obrovskými okny.

Jinde kolem třtina, zlatobýl, drobné topoly a břízy. Přicházíme k trojici vápenných pecí Vojtěšské huti. Nejcennější industriální památka Kladna nadále utěšeně chátrá, propátrat budovy a jejich okolí je krajně riskantní.

Ochozy zbavené železných zábradlí a vzpěr udrží silou vůle už jen tenounkou vrstvu prachu se spálenou trávou, člověka by klidně nechaly propadnout dvacet metrů dolů do jam vyplněných políčky betonové suti. Políčka při pohledu dolů spíš jen tušíme; lehce prosvítají skrz černobýl, bojující o místo a živiny se zlatobýlem. Mezi trojicí ko-

strana: 74

molých kuželů a kolejemi je asi třicet několikametrových betonových trychtýřů, v nichž se kdysi skladovala vápencová drť. Děsivé prostředí pro život, ale na dně jam je kupodivu zeleno, kromě vlaštovičníku i pár dalších druhů, které podle listů neumíme určit; kusy vápence, vápna i zatoulané hroudy jiných hmot (železné rudy, fluoritu, stavební drtě, odhozené izolace od kabelů…) se zvolna sesouvají ke dnu nálevek a dávají tak znovu a znovu prostor pionýrskému rostlinnému společenstvu. Něco jako opukové bílé stráně, ale bez slunce a bez opuky, a také bez druhové rozmanitosti kytiček. Komplex Vojtěšské huti končí hlubokým propadlištěm, úzkou soutěskou, do které už toho moc nepadá. Vlhko a tma, nejlíp prosperují černé bezy a brzo vyženou všechno ostatní; až samy začnou stárnout a trouchnivět, s chutí se do nich pustí houba ucho Jidášovo.

Od vojtěšských pecí odskočíme pestrou savanou kousek k jihu – k bývalým rudníkům, betonovým bazénům na železnou rudu, vápenec i uhlí. Na jejich dně dosud leží nejspíš několik vlaků švédské i ukrajinské železné rudy, kterou už nikdy nikdo nevytaví, i několik vagónů koněpruského vápence. Na dno rudníků se není lehké dostat (nehledě na to, že dva jsou zalité vodou, dost čistou na to, aby se tam mihl čolek). Procházka po hromádkách úplně cizorodých substrátů frustruje zahrádkaře ve mně: na hromadách vápence bych čekal netřesky, koniklece a kavyl, nebo aspoň rozchodník; na rudách snad vlaštovičník nebo jestřábník. Ve skutečnosti je vlaštovičník s jestřábníkem i na haldách ušlechtilého vápence, spolu s nezbytnými semenáčky bříz a borovice. Asi ještě nikoho nenapadlo vysázet na vápencové hromady vápnomilné skalničky – samy se tam nedostanou a z Českého krasu je to daleko… Ale zpět k vápenkám.

Koleje nás odtud vedou přímo, ale určitě nepřehlédneme možnost odbočit doleva na bývalý železniční most zvaný Semerink, který širokým obloukem překonává ve výšce 15–25 metrů celý areál a kdysi sloužil vlakům

Radek Mikuláš

přivážejícím rudu a další substráty do zásobníků. Obludná stavba, kde vlaky vyklápěly svůj náklad, je vedle vápenných pecí další dominantou této části bývalé hutě Koněv. Je dlouhá několik set metrů a zdáli na ní vyniká několik výškových úrovní betonových nosníků, zarostlých střech, balkónů a potrubí. Most je už zbaven velké části zábradlí, ale přechod po něm je stále dost bezpečný. Kolejnice a pražce zmizely, zůstal vysychající, větru vystavený štěrk, ve kterém se žádným rostlinám nedaří dost dobře na to, aby dominovaly, a leckterým alespoň natolik únosně, aby přežívaly. Divizny, plazivá mochna, přirozené bonsaje bezů a topolů. Z mostu jsou úchvatné výhledy. Při bývalé odbočce železniční trati vidíme řadu objektů, u kterých se skrz vrstvu plaménku už vůbec nedá poznat, k čemu vlastně sloužily. Jen jakýsi přístavek k železniční zdi ve tvaru dělové bašty je stále vidět. Jeho porost asi nějak reprezentuje výškovou úroveň, kontrastující se třtinovou a zlatobýlovou savanou nad kolejemi i pod hranou opěrné zdi dráhy, a svítí jinými odstíny zelené. Za chvíli kráčíme nad čeřicí nádrží bývalé čistírny. Dávno zastavené soustrojí už nic nečeří, voda je průzračná sama od sebe a prostor pomalu zarůstá monokulturou rákosu. Z mostu vidíme i potápníky a znakoplavky.

Do betonového monstra raději přímo z mostu nepůjdeme: je to možná nebezpečné a určitě zakázané.

Leccos ovšem vidíme i z mostu a pak ze země, pokud se vrátíme zpátky k trati a dolů seběhneme některou z cest. Substrát, ve kterém se vegetace snaží přežívat, je hlavně hematitový prach, nejspíš s řadou příměsí. Na úzkých římsách je pokrytý krustou mechu, která je zase pokryta solnou kůrou. A ta solná kůra je pokryta povlaky sinic. Starohory jako na dlani. Výše, kde snad je železitý píseček už líp vymytý, roste souvislý březový hájek. Níž, bůhvíproč, není bříza ani jediná, jen souvislý třtinový záhon. Na severní hraně budovy je vlhčeji, přibývá hlavně pelyněk, ubohý podběl a první plaménkové šlahouny…

Uvnitř budovy jsou obrovské trychtýře, do kterých padal náklad vlaků; dnes do nich můžou padat nanejvýš neopatrní návštěvníci. V trychtýřích jsou dosud zbytky sypkých hmot, a tak připomínají obludně zvětšené mravkolví pasti: objemem jeden zásobník rudy vydá asi za miliardu mravkolvích trychtýřů. Do temných, suchých a vrstvou prachu pokrytých útrob budovy zatím život skoro nepronikl. Ale přece!? Támhle v závěji hematitu jsou holubí stopy, o patro výš šlépěje zbloudilé kočky.

Nakonec nacházím při samém vstupu do labyrintu i ty mravkolví trychtýře, na které jsem si před chvílí vzpomněl. Takže hmyz už si začíná troufat, má náskok několika metrů před první zelení.

K nasměrování na další cestu nám pomůže poměrně nová bílá chladicí věž. Musíme se protáhnout mezi ní a nízkými, polorozpadlými halami. Přes rozsáhlou pláň s kopečky sutin a vegetací odvozenou od doby, kdy byl který kopeček vyklopen (lebeda, zlatobýl, pelyněk, topoly a břízy) vidíme další betonový skelet obřích rozměrů, pozůstatek koksárny. Stojí na šesti poměrně tenkých pylonech, a když vstoupíte mezi ně, ohromí vás výška, ve které se nad vámi ocitne ohromná betonové krychle s jehlanovitou střechou. Popojdeme ještě asi sto metrů severně, kde je další hala se zásobníky hematitu. Se sousední budovou vytváří úzký kaňon, jdeme vlastně mezi dvěma stěnami a téměř celou cestu také pod klenbou šípkových růži, chmele, ostružin a plaménku… Všude vlhko a zima. Když nahlédneme do černých útrob budovy, není tam vůbec nic živého, jen obrovský prostor, ve kterém zatím nikdo nemá nárok, pohled do prahorní krajiny.

Viděli jsme sotva desetinu objektů a míst, ale snad už je načase skončit. Po náspu seběhneme na Dubskou ulici, mine nás autobus kladenské MHD a lehce nás zamrazí, jak snadný je přechod z džungle zpátky na tento svět.

strana: 75

+

Vojtěch Bilišič

Zahradníkem na Koněvu Co s ním? Stále připomínaná otázka osudu bývalé huti Koněv.

Nápadů na využití a přizpůsobení areálů již vznikla řada. Vojto Bilišič ale ve svém projektu, zpracovaném v ateliéru Kurta Gebauera a asistentky Dagmar Šubrtové na Vysoké škole umělecko-průmyslové, přistupuje k území jinak. V okrajovém cípu mezi vápennými pecemi a domky starých Kročehlav obhospodařuje svou industriální zahradu. Je to příběh o soužití průmyslu s přírodou, o vztahu zahradníka a zahrady a o hledání kouzla krajiny.

-

strana: 76

Industriálna archeológia Trať semeringu nás veľkým vyhliadkovým oblúkom z katedrály dovedie na opustené nástupište, stojace nad zásobníkmi rudy. Všetko je pokryté jemne červeným prachom, všade sú hromady ruín a nebezpečné otvory hlbokých zásobníkov. Rampy sa pomaly zmocňuje vegetácia, niektoré otvory sú prekryté spuchrelými doskami a zasypané prachom, na nástupišti ležia hromádky železnej rudy zo Švédska spred dvadsiatich rokov, odložené rukavice impregnované olejom a hematitovým prachom. Je to konečná? Inštalácia daného územia je bez spomienok bývalých hutníkov takmer neuchopiteľná. Taký je vstup do priestoru, v ktorom som sa pokúsil na svoju otázku hľadať odpoveď.

Keď chce človek vedieť, čo všetko spája a tvorí tento industriálny život, čo všetko sa o ňom píše v súčasnosti a ako je vnímaný z kultúrneho hľadiska, nemal by obísť myšlienku, že indrustriu možno prirovnať k hradom, zámkom, katedrálam. To všetko sú historické pamiatky, o ich kultúrnej hodnote si dovolí pochybovať len málokto. Pri objektoch, ktoré sú pozostatkami doby pomerne nedávnej, je situácia práve opačná. Len málokoho presvedčíte o kultúrnej hodnote bývalej továrne, práčovne alebo vodojemu či haldy.

Industriálny priestor je miestom príbehov. Zhlukuje veľké množstvo materiálov, technológie, veľkých a malých ľudí z celého sveta. Všetko sa vzájomne miesi a vytvára predmety, ktoré sa nám zdajú byť samozrejmé.

Zároveň je to svet tabu. Do zákutí, tajomných komnát týchto veľkých komplexov s príbehmi prostých ľudí môže vstúpiť len časť vyvolených. Všetko sleduje sieť bezpečnostných kamier, ktorých záznamy by pokojne tromfli zábery kamier nejakej reality show. Keď vstupujeme do tohto areálu, v severovýchodnom cípe nástupišťa, osloví nás interiér rohového robotníckeho bufetu ZORA. I s voľakedajším osadenstvom by mohol byť pamiatkovo chránený, rovnako ako Dientzenhoferova kaplnka v Kladne. V jemnej vôni doteraz cítiť stopy po živote.

Vžil sa tu termín architektonická konverzia. Konverzia sa snaží pracovať s historickým prostredím pamiatky, využíva existujúce stavebnú, urbanistickú a architektonickú štruktúru a pokiaľ nie je vopred zrejmý budúci program, vyhľadáva i novú možnosť využitia. Pri tom vychádza z kultúrnej histórie miesta, z väzieb konkrét-

nej lokality na bezprostredné i širšie okolie a technických možností stavby, snaží sa využiť i architektonické jedinečnosti objektu (tá je pre priemyselné pamiatky príznačná). Skoršia rekultivácia spočívala v zakrytí zbytkov po priemyselnej výrobe či ťažbe. V 80. a 90. rokoch sa pod vplyvom ekologickej záhrady objavujú snahy zachovať ducha miesta a priemyselnej krajiny.

Po oboznámení sa s týmito problémami som cítil, že moja cesta vedie iným smerom a moja práca sa tým nemôže zaoberať, no zároveň sa k tomu nechcem stavať kriticky.

Industriálny park – skutočný park – mutácia Veľmi zaujímavá je aj skutočnosť, že keď sa začala stavať a rozvíjať fabrika v Kladne, práve v tom období sa v Prahe a iných mestách začala rozvíjať myšlienka verejnej zelene. Príchodom priemyselnej revolúcie sa mnohé zmenilo ako v krajine – pohltením starých miest, polí, lesov, ich premodelovaním, poškodením až zničením, tak medzi ľuďmi. Zasiahla vo svojej blízkosti životy ľudí a zmenila ich zmýšľanie. Dovtedy žili z veľkej časti s prírodou na poliach a lesoch, čo zo začiatku dávali najavo aj pri výstavbe fabrík ako súčasť svojho priestoru, vysádzali aleje stromov, ktoré im vypĺňali ich doterajšiu vidiecku, ale aj mestskú krajinu. V 19. storočí sa zeleň už zámerne a uvedomele zapojuje do meského organizmu, sprvu sa jedná o zabudnuté zakutia nevyužitých priestorov námestia miest po zrušených cintorínoch, o umiestňovanie kvetín, kríkov, stromov ako zdobených prvkov fasády na terasy a strechy obytných domov, do dvorov a alejí, do reštaurácií, dvoran, bánk a na nádvoria tovární. Postupne sa novým tvoreným prvkom rozvoja mesta stáva verejný meský park, sad, aleje, záhrada.

Radikálny úbytok zelene a neustále zhoršovanie obytného prostredia začína kompenzovať vedomé zakladanie mestských parkov. Zeleň nadobúda stále viac i význam spoločenský. Objavuje sa záhrada vo svojej najradikálnejšej podobe, zeleň je ponechaná sama na seba, sama seba reguluje. Tvorca na nej pracuje len tak, že pomocou stien či iných prvkov vytvára životný priestor pre faunu, flóru a objaví sa tiež baza, brezy i vŕby, lúky, záhrady, kvetiny, a s tým aj akýsi dôvod žiť. Náletová zeleň nie je potlačovaná, naopak podporovaná, príroda má prednosť a môže to, čo je vytvorené ľudskou rukou,

prerásť a zmeniť. Tak, ako vtedajší ľudia dávali svoju históriu do budúcich fabrík.

Keď sa zamyslíme nad tým že staré schátralé fabriky chceme oživiť a vytvoriť tam múzeá, galérie, prečo nie? Ale v súčasnosti sa stavajú fabriky tiež. Prečo teda neskúsiť túto koncepciu už tu? Súčasťou nových fabrík by mohli byť amfiteátre, divadlá, múzeá, galérie, a to celé by mohlo byť prepletené a obklopené veľkým parkom. Veď presne na tých miestach, kde sa stavajú fabriky, by boli vhodné parky. Navyše, v súčasnosti nesú ešte aj názov industriálny park. Pokojne by sme im mohli vylepšiť imidž a nazývať ich aj prírodný park, industriálna džungľa či industriálne jazero. Hlavné slovo v modelovaní a zušlachťovaní krajiny mali vždy rastlinné organizmy. Sú to neuveriteľné stvorenia, ktoré vďaka niekoľkým zázračným jednoduchým zdrojom (svetlo, voda, oxid uhličitý) pokrývajú krajinu takmer súvislou vegetačnou vrstvou a pripravujú podmienky pre život ďalším tvorom.

Na veľkých územiach, kde vznikajú sklady, fabriky, dielne, by sa cesty ako korytá riek mohli vlniť medzi týmito hmotami budov smerom k mestu, v ktorom by boli strechy, steny, ploty, konštrukcie budov, pokryté zeleňou.

Priestor pre možnosť uchytenia zelene by jednoducho dostali všemožné časti budov – kopec by bol budovou či chladiaca vež a jazero ako nádrž by slúžili na chladenie niektorých zariadení. Veď lomy sú umelé diery, haldy umelé kopce a tak by sa mohlo vytvoriť prostredie, ukľudňujúce myseľ, rozptýlenú a unavenú každodenným životom.

No príroda tu nie je iba akousi tapetou na fasádach, použitou ako imidž, ale plnohodnotným zdrojom inšpirácie a poučenia na základe toho, ako by sa sama prispôsobovala prostrediu. Práve tu sa otvárajú možnosti pre takzvaného industriálneho záhradníka.

Industriálny záhradník Nech vyzerá cudzorodý zásah do prírodného prostredia akokoľvek zle, skôr či neskôr je prijatý krajinou a stane sa jeho súčasťou.

Francúzsky spisovateľ Jean Giono napísal asi pred päťdesiatimi rokmi inšpiratívnu knižku pod názvom Muž, čo sadil stromy. Presne toho muža by bolo možné nazvať industriálnym záhradníkom, ktorý navracal život tam kde to iní vzdali, a nenapadla ich možno nepriama, ale

strana: 77

+

jednoduchá a vytrvalá cesta. Ten muž je pastier Elzéerd Bouffier a 47 rokov svojho života vyplnil každodenným triedením a sadením dubových, bukových či brezových stromov. Nestaral sa, komu patria pozemky, kde vysadil státisíce semien, a keby mu Boh doprial dlhší život, vysadil by ich ešte viac bez myšlienky, že si dospelosti a krásy tých stromov neužije.

Tento príbeh sa v princípe nelíši od života vo fabrike, kde prebieha podobne úmorná, stereotypná práca. Ten pastier bol však asi v hĺbke svojej duše hrdý a spokojný so svojím počinom. Príbeh dodáva silu pokračovať v niečom podobnom. A čas ukáže.

Pre mňa neboli ani tak dôležité ekologické postoje.

Skôr ma zaujalo hľadanie medzi prírodou, starým a novým priemyslom a samotnými ľuďmi. Preto je táto práca umeleckým projektom s možnými i nemožnými východiskami, ktoré nesledujú nejaké technické možnosti.

Moja cesta nezačala navrhovaním areálu nového sveta, je skôr akousi syzifovskou prácou priamo v areáli, vyšliapavaním cestičiek, ktoré vznikali pri presúvaní podvalov, raždia či odpadkov. Skúmam, aké rastlinstvo sa tu ujalo, ako sa uchytili niektoré stromky na budovy, koľko miesta im stačí k životu a do akej miery sa dokážu vyvinúť do dospelosti.

Na začiatku som mal zámer vysádzať stromy, ale pre komplikácie som sa nakoniec rozhodol, že z priľahlých lokalít, kde husto rástli zdravé malé stromky, dokonca už prispôsobené daným podmienkam, som prebral a striedavo presadil niektoré na vybranú prázdnu lokalitu v areáli. Celú túto obmenu som dokumentoval a zároveň som pozoroval, akou cestou sa vývoj uberá, hoci po niektorých realizáciách som musel byť k sebe kritický.

Dôvodom, prečo som si vybral túto cestu k industrii formou prírody je ich takmer vzájomná závislosť.

Obe zložky fungujú v niečom na podobných princípoch a v postojoch sa skoro vždy tieto dva svety medzi sebou pretláčali. Práve preto je mojím úsilím zlučovať ich.

Príbehy, ktorými sa inšpirujem, sú príbehmi, ktorých sme aj dnes súčasťou.

Počas štúdia materiálov o správnom fungovaní fabriky, o jej ekonomike a o tom, aké požiadavky má spĺňať, ma prekvapili grafy. Pripomínali veľký krvný obeh, na ktorom bolo vidno, v akej vzájomnej závislosti jednotlivé časti tohto organizmu úžasným zosúladené fungujú.

-

Ako to v zahrade vyzerá Rudisko slúžilo na uskladnenie surovín. Svojimi rozmermi nemá ďaleko od záhonov v botanickej záhrade, kde od škandinávskych jazier cez rovníkovú Saharu až po smetisko na kraji veľkého mesta sa jednotlivé kóje menia. Jeho rozmery 113x36x6 metrov, rozdelené na osem úsekov, sú zhotovené zo železobetónu, ktorý je na niektorých miestach odhalený až na armatúru. Sú na ňom značne viditeľné poškodenia po bývalej práci a viditeľné známky času.

V jamách rudiska sa nachádzajú ešte pôvodné materiály z výroby, ako sú švédska a ukrajinská železná ruda, konepruský vápenec s početnými skamenelinami či zbytky kladenského uhlia. Podľa pôdneho zloženia sa tu nachádza tomu vyhovujúce náletové rastlinstvo, ktoré sa tu osadilo po opustenia areálu. Súčasnú skladbu vegetácie tvoria brezy, borovice, jelše, vŕby. Nachádza sa tu aj nemalé zastúpenie živočíšstva – čolky, ryby a žaby.

Pred touto železničnou stanicou stál pôvodne na tomto území veľký park s jazierkom, ktoré tretie rozšírenie fabriky, približne v roku 1940, pohltilo. A tak je tento priestor jedinečný nielen svojimi uzavretými biotopmi, ale aj svojou veľkosťou, ktorá v tomto areáli najprv nie je výrazná. Tým, že celá stavba je päť metrov v zemi zapustená a trčí z nej len jeden meter nad zemou, samotné kóje s hĺbkou šesť metrov vytvárajú pri zostupe do nich jedinečný svet tu vytvorenej krajiny, jej ozvien, svetelných javov.

Jedným z mojich cieľov bolo upozorniť na tieto detaily stavieb, ktoré prinášajú do tejto krajiny jedinečnú dimenziu. Pripomínajú niečo ako pyramídy v púšti, studňu, jaskyňu či rokľu. Takýto krajinný ráz by inak v prírode nevznikol.

Hladisko o velkosti 6x8x36 metrov sa nachádza na svahu medzi vodnými nadržami vapenými pecamy. Je jednoduchou formou výstuže svahu z betonových častí, ktoré vytvárajú terasi, ktoré pri strate významu tejto stavby či zámere môže zarásť a zase splinúť s okolím do doby až zase bude aktuálne.

Mlyn na mangán (6x9x18 metrov), stavba ktorá sa dotýka zeme len dvoma nohami, funguje ako centrálny bod tohto priestoru aj so svojimy rozpaženími balkónmi. červen 2007 Úvodní slovo: Roman Hájek.

Literatúra:

strana: 78

Literatúra: Krajina pochybností – zborník úvah z ekologických dnů, Olomouc 2005 a 2006 Génius loci – K fenomenológii architektúry – Christian Norberg-Schulz Krajiny vnitřní a vnější – Václav Cílek, r. 2004 Makom – Václav Cílek, 2007 Zeleň v historii měst – ing.arch. Jiří Kupka, r. 2006 Umenie japonských záhrad – Vera Hrdličková, r.1996 (Argo) Fabrica – Tadao Ando Kladno Záporno, r. 2005,2006 História baníctví a hutníctví na Kladne Haldy Arizona Labyrint revue – č. 15 - 16 , r. 2004

strana: 79

+

Jan Červený

O knize plné chat s Veronikou Zapletalovou Publikace Chatařství fotografky Veroniky Zapletalové vyšla v roce 2007. Autorka v ní představuje svoji unikátní fotografickou kolekci, prostřednictvím které se snaží zachytit, jak si lidé představují místo, kde budou šťastni. Obrazovou část knihy doplňují čtyři teoretické příspěvky, cenné zvlášť proto, že chataření dosud unikalo systematickému zájmu klasických vědních disciplin.

V projektu Chatařství jste se snažila o zachycení velkého počtu chat záměrně neutrálním a věcným způsobem. Přesto – jaký máte k chatám osobní vztah?

Moje zobrazení chat je neutrální a věcné jen do určité míry. Chaty jsem fotila ještě důsledně na film a následně jsem je nijak neupravovala, neměnila, tedy výsledný obraz nijak nezkreslovala, jen volila záběr. Myslím si, že jsou nejsilnější ve své autenticitě. To, co je subjektivní, je jejich výběr. Z velkého množství staveb jsem vybírala takové, které mě zaujaly svou výjimečností. A vycházíme-li z toho, že u chat je jejich majitel většinou také stavitel, tak jsem vybírala takové, které mne zaujaly silou osobnosti, která je vystavěla, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu slova.

Já jsem se z počátku chat bála. Při pohybu v krajině jsem se jim snažila vyhýbat a dostat se do míst, kde nejsou. A najednou to nešlo. Také proto, že všichni dělali, jako by nikde žádné chaty nestály, nikdo je neviděl a nikdo na ně nejezdil. V zahraničí člověk pochopil, jakou kuriozitou české chatařství je. Později jsem měla pocit, že s masivní výstavbou podnikatelského baroka chatařství zanikne, a tedy je poslední možnost ho zachytit. To, co pro mne je nejvíc zajímavé, je, jak se ve stavbách chat projevuje sám chatař, jak pod různými tlaky dob minulého století, pod nedostatky a omezeními stále hledá a buduje svůj hrad, své místo, kde bude šťastný, co vše je ochoten pro to podniknout a jaká na sebe tato potřeba štěstí – související s domem nebo domovem – bere kuriózní specifické architektonicko-estetické formy. V jakém je u nás nevídaném množství a proč vypadá právě tak, jak vypadá, tedy jak si lidé představují krásu. Odpovědi na tyto otázky nechávám na divákovi.

Fotila jste chaty od začátku se záměrem vydat knihu?

Ano. Vznikl výstavní soubor 500 barevných fotek, který poměrně kuriózně objel svět. V Brazílii otvíral výstavu českých chat prezident, v Sýrii ministryně kultury, v Buenos Aires starosta, v Jordánsku princezna a podobně.

U nás začal být soubor populární až v posledních letech. Výstava bez katalogu přestává existovat. Mnoho z fotografií chat je zajímavých až po delším průzkumu, ne na první pohled, a důležité jsou rovněž doprovodné texty. Čím pro vás byly výpravy za chatami?

Vzrušujícím dobrodružstvím. Jako ženě se mi samotné poněkud obtížněji navštěvují určité konce světa, obhospodařování vlastní osoby tam mě často unavovalo, navíc se mi stejně po Čechách stýskalo, rozhodla jsem se svůj svět opět zmenšit do Čech a na Moravu. Téma malé obytné stavby s podivnou, přesto základní funkcí jako výroba štěstí mě fascinovalo. Potřebovala jsem také někde udat svou energii, nejlépe v krajině.

-

strana: 80

Kolik jste jich musela podniknout?

Výpravy za chatami jsem podnikala od května do konce srpna v letech 2000–2006, vždy tři dny během pracovního týdne.

Chtěla jsem letní světlo, ale nejlépe jemně pršavé počasí, určitě ne plné slunce. Takže když bylo po ránu moc slunečno, cestu jsem zrušila a zůstala u počítače.

Kdy jste si řekla dost?

Většinou ty tři dny v týdnu byly akorát, zbytek týdne jsem vše zpracovávala a na nás vydělávala. Celek jsem uzavřela v momentě, kdy měl soubor 500 fotografií vybraných z několika stovek negativů. Vystavený na zdi měl i dvacet metrů v několika řadách fotek nad sebou. Při dalším pokračování by byl příliš velký pro diváka, pro instalaci i pro zobrazení v knize a knihu samotnou, na kterou bylo potřeba sehnat finance. A to se mnoho let vůbec nedařilo.

Zaujalo vás při vašich výletech za focením některé místo víc než ostatní?

Ano, zaujalo mě okolí Hradce Králové, které jsem díky chatařství objevila. Plošná krajina mezi Hradcem a Pardubicemi, spolu se silným vlivem kvalitní prvorepublikové architektury s epicentrem v Hradci, nechala vznikat malým, často pestře barevným spíš vilkám než chatám, s prosklenými verandami, zcela odlišným od srubové zástavby romanticky kopcovitého Posázaví, které jsem znala z dětství.

V prvorepublikových osadách Posázaví a podél toku řek středních a jižních Čech je zase velezajímavé sledovat, jak se první chatařící trampové a další osadníci chovají v krajině, je-li jim umožněno stavět svoji – často ještě přenosnou stavbu – dle své vůle, tedy bez předběžné parcelace pozemků, ke které došlo po druhé světové válce. Způsob, kde si první chataři najdou místo, jak stavbu situují, jak se tato stavba chová k ostatním chatám v osadě, k jejímu vztahu k eventuelnímu saloonu, hřišti, ohništi, osobnímu prostoru (ne)vymezenému ploty, celkově ke krajině, je hodně napínavý.

Podílela jste se na výběru osobností, které do knihy přispěly teoretickou statí? Ztotožňujete se s jejich pohledy? Který vám je nejbližší?

Koncepce knihy je celkově má. Osobnosti, které jsem požádala, aby mi do knihy přispěly, jsem vybírala dlouho. Chtěla jsem, aby se tyto osobnosti svými statěmi doplňovaly a propojovaly stejně jako chatařství, které protíná několik oborů: architekturu, výtvarné umění, sociologii, psychologii, kulturologii, krajinologii… Chtěla jsem, aby osobnosti psaly každá ve svém oboru, ale způsobem, který mi byl blízký. Tento přepych jsem si mohla dovolit, neboť jsem své Chatařství nechápala jako vědeckou práci, ale spíš jako výtvarné dílo.

Neztotožňuji se zcela s textem pana Jiřího Škabrady, kterého jsem požádala o srovnání lidové architektury s chatařstvím.

I když se lidová architektura chová v krajině daleko přirozeněji, vycházejíc ze staletých tradic, zkušeností a funkcí, chatařství je svým způsobem lidovou architekturou současnosti – nebo minulého století. Stejně jako u lidové architektury jde o malé obytné stavby většinou na venkově, které se ale chovají podle jiných zákonitostí a mají jiné funkce než stavby lidové. Funkcí chaty je štěstí majitele či rodiny ji obývající. Text pana Škabrady je spíš nešťastným výkřikem, který přímo nazval: „Nemám rád chaty!“. Do knihy jsem ho ale i přes svou kontroverzi k ostatním článkům, které jsou spíš shovívavé, zařadila. O hlavní text jsem požádala pana Václava Cílka a tento text je mi také nejbližší.

U publikace je působivý efekt jakéhosi zmnožení. Láká vás tento princip nadále? Co vás zajímá v současnosti?

Ano. Rozhodla jsem se pro velké množství malých fotek instalovaných na hmotných, silných podložkách. Tyto podložky by měly vzdáleně evokovat malé stavby. Při instalaci hraje i vzájemný, trochu absurdní kontext vedle sebe umístěných chatek. A důležité mi přišlo ukázat na velké množství těchto staveb u nás.

V současnosti mám rok a půlletého syna Vavřince, který je středem mých zájmů, a sním o vlastním domku, kde bychom i my byli štastni. Mám rozpracovaný podobný soubor jako Chatařství, nazvaný Auta – Vozítka, sledující podobným způsobem rukodělná domácí auta, většinou určená na práci na zahradě. Ve vzduchu visí zfilmování Chatařství do několikadílného dokumentárního cyklu.

strana: 81

+

Nová nau čná stez ka Haldy Na první pohled by se mohlo zdát, že haldy hlušiny po těžbě černého uhlí jsou v kladenské krajině negativním prvkem. Naštěstí tomu tak není. V letech 2003 až 2005 provedl tým odborníků rozsáhlý přírodovědný průzkum hald. Pozornost byla věnována vlastnostem hald, procesům, které se na nich odehrávají a především rozmanitým organismům, jež na haldách našly útočiště.

Závěr vědců byl jednoznačný: haldy velmi často tvoří oázu divoké přírody v okolní zemědělské krajině.

Podobně jako například louky nebo rybníky představují člověkem vytvořený, ale přesto ceněný biotop. Jsou zároveň lidským dílem i plnokrevnou přírodou, a nelze je proto hodnotit jinak, než jako zřejmé a mnohostranné obohacení krajiny, které si zaslouží péči, zušlechťování a ochranu.

Halda dolu Mayrau není v tomto směru výjimkou, proto vznikla v areálu Hornického skanzenu naučná stezka. Zahrnuje deset zastavení s jednotlivými zaměřeními na historii hald, etnologii a složení hald. Stezka také upozorňuje na druhy zvířat a rostlin, které se na nich vyskytují, na estetiku hald jako umělých kopců a jejich další využití a způsoby možných revitalizací. Stezka je dlouhá asi 1,5 kilometru a je přístupná prozatím jen ve všední dny od pondělí do pátku mezi 9:00 a 15:00. Po předchozí domluvě je možné stezku projít i s haldářkou Máňou. Pro školy jsou vytvořeny pracovní listy s různými stupni náročnosti otázek, které souvisí s tématy stezky.

Stezka byla vybudována za podpory Statutárního města Kladna, Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, firmy Subterra a Klubu přátel hornických tradic Kladno, o. s. Využívá poznatků projektu Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním, na jehož realizaci poskytlo účelové finanční prostředky ministerstvo životního prostředí.

-

Dagmar Šubrtová a Lukáš Krinke

strana: 82

Mayrau

Haldy v krajině Haldy představují nový umělý prvek v krajině, jehož hodnocení se pozoruhodně proměnilo. Tak, jako se třeba v 18. století začala vysoce oceňovat horská a lesní krajina, do té doby považovaná za ukázkový příklad šeredna, je i rázu postindustriální krajiny Kladenska přiznávána hodnota nové divoké přírody. Pro estetický rozměr této nové přírody byl důležitý interdisciplinární přístup, kde se spojila biologie s dalšími přírodními vědami a zároveň došlo k dialogu s humanitními disciplínami, jako je historie či dějiny umění. Halda – umělé místo krajiny vytvořené člověkem – je představena jako obohacení geologické morfologie, ostrov biologické rozmanitosti, prostor společenské svobody – jakási země nikoho. Krajina holin, nízkých porostů s křovinami, ale i nepřístupných terénů, kde nikdo dlouho nebyl, kde rostou podivné rostliny, houby, je možné nalézt typicky kladenské nerosty (kladnoit), asi jako někde v národním parku.

Poslední dominantní haldy celého Kladenska jsou komolý kužel dolu Tuchlovice a stolová hora buštěhradské haldy. Obecně se však všechny haldy staly symbolem hornické a dělnické historie kraje a zvláštním krajinotvorným prvkem krajiny. Spolu s technickými památkami mají podobný význam jako středověký hrad či barokní kostel. Haldy jsou svérázné, svobodné, divoké i obyčejné – to vše dohromady tvoří novou pozoruhodnou přírodu, umělou krajinu, místo paměti a historie.

Radoslava Schmelzová Revitalizace Pojem revitalizace označuje znovuoživení místa narušeného a života částečně či zcela zbaveného. V případě hald neboli odvalů po těžbě černého uhlí v krajině Kladenska se z hlediska ekologie jedná především o obnovu ekologických funkcí. Tímto termínem rozumíme obnovu vzájemných vztahů mezi jedinci, příslušníky téhož druhu (populacemi) i mezi různými druhy vytvářejícími společenstva, obnovu toků potravin, vody, energií a informací v daném ekosystému.

Je nutné si uvědomit, že vznik odvalů znamenal devastaci původních ekosystémů nacházejících se v územích zasažených negativními důsledky těžby černého uhlí a souvisejících lidských aktivit. Lokality osídlené rozličnými společenstvy rostlinných a živočišných organismů byly postupně zasypány horninami

ze zemského povrchu, odtěženými při hloubení dolu, hlušinou a uhelnými proplástky vytěženými společně s uhlím, a také škvárou kvárou a popílkem z místních energetických zařízení spalujících dobývané uhlí.

V celkem monotónní, nepříliš zvlněné krajině, kterou člověk osidloval a zpočátku využíval převážně k zemědělským a lesnickým účelům a později také k rozsáhlým průmyslovým činnostem, tak vznikaly nové útvary – kopce nejrůznějších tvarů i rozměrů.

7 ha, je na něm Například odval bývalého Ludmilina dolu na katastrálním území Vrapic a Cvrčovic dnes zaujímá rozlohu pouhých 0,17 deponováno (uloženo) jen 8 500 m3 haldoviny a celé těleso v podstatě není odlišitelné od okolních zemědělsky a lesnicky ky využívaných ploch. Oproti tomu plošně největší odval v Němcích bývalého dolu Schoeller na katastrálním území Libušína zabírá 24,6 ha,, je zde deponováno téměř 12 mil m3 haldoviny a čelní východní svah dosahuje výšky 65 metrů. Přestože je toto těleso obklopeno vzrostlým tlým lesem, při pohledu z dálky, např. z Vinařické hory, je jasně patrné, že se jedná o umělý výtvor člověka.

Dalším velmi výrazným prvkem v krajině je odval Tuchlovice bývalého dolu Nosek na katastrálním území Tuchlovic, který see rozkládá na 18,3 ha, je tvořen 4,9 mil. m3 haldoviny a před zahájením terénních úprav dosahoval výšky až 75 metrů. Jako vedlejší produkt rodukt ost. lidské činnosti při dobývání černého uhlí vznikl na Kladensku tento „druhý Říp“ viditelný z širokého okolí i na značnou vzdálenost. oV důsledku těžby se v kulturní krajině postupem času objevilo větší množství ploch s výrazným narušením původních ekosystémů nebo uměle vytvořených míst neosídlených žádnými rostlinnými ani živočišnými organismy. V přírodě bychom mohlili o nalézt podobné lokality po sesuvech hornin, po erupcích sopek, po dopadech vesmírných těles nebo po vynoření nového ostrova z oceánu.

Procesy revitalizace takových území, směřující k obnově ekologických funkcí, spočívají v jejich postupném novém osidloona vání těmi druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, kterým vyhovují dané životní podmínky, jež jsou zejména v počátečních stadiích značně extrémní. Vznikají tak společenstva organismů, jejichž druhové složení a vnitřní vztahy se mění v závislosti na změnách přírodních podmínek – hovoříme o tzv. ekologické sukcesi. Jejím finálním stadiem je na většině území České republiky les, v případě Kladenska les listnatý. á ekoloPro revitalizaci nepříliš velkých území narušených těžbou černého uhlí na Kladensku se jako nejvhodnější jeví přirozená ů i k zágická sukcese, do které nezasahuje člověk. Ta přispívá ke zvyšování biologické rozmanitosti rostlinných i živočišných druhů sadnímu zvýšení ekologické stability krajiny. Pouze v některých případech je možné proces přirozené ekologické sukcesee doplnit ení proti určitými rekultivačními aktivitami, jako jsou terénní úpravy menšího rozsahu, úpravy vodohospodářských poměrů (opatření osadbou vodní erozi, vytváření umělých tůní pro obojživelníky, atd.) a obnova vegetačního krytu výsevem vhodných druhů bylin a dosadbou keřů a stromů, jejichž druhové složení odpovídá zeměpisné šířce, nadmořské výšce a podmínkám stanoviště. Pak se jedná o řízenou či usměrňovanou sukcesi.

Z pohledu člověka může být revitalizace chápána také jako obnova estetických funkcí těžbou narušené krajiny. To všakk v řadě případů znamená realizaci nevhodných a extrémně nákladných rekultivačních opatření velkého rozsahu, jejichž cílem je „zamaszamaskování“ pozůstatků hornické činnosti, resp. jejich úplné odstranění z kulturní krajiny. Haldy a odvaly, na které si místní obyvayvau telé v průběhu mnoha desetiletí zvykli a jež považují za nedílnou a důvěrně známou součást prostředí svého života, jsou rozhrnuty těžkou mechanizací, převrstveny ornicí a osázeny většinou druhově nepůvodními stromy. Na místě „divočiny“, přírodě blízkého ekosystému, který je útočištěm pro mnoho druhů rostlin i živočichů, vzniká ekologicky bezcenný les typu městského parku s velmi nízkou biodiverzitou.

Revitalizace se také může týkat dlouhodobě nevyužívaných, zdevastovaných ploch a objektů (tzv. brownfields), kterými jsou např. nezastavěné, zpustlé části areálů a pozůstatky budov i technického vybavení bývalých dolů. Budovy v dezolátním stavu nebo jejich části mohou být odstraněny a pro takto získané pozemky se následně hledá nové využití.

Vhodné objekty jsou po rekonstrukci využívány k průmyslové výrobě nebo k jiným účelům. Radikální změnou prošel třeba areál bývalého dolu Nosek v Tuchlovicích, kde byly v období od listopadu 2004 do června 2005 odstraněny všechny stavby, a uvolněné území je připraveno pro vybudování nové logistické zóny. Některé z typických hornických staveb, jako těžní věžee a budovy technického zázemí dolů, jsou prohlášeny technickými památkami a slouží jako muzea hornické činnosti.

Mgr. Tomáš Gremlica, ředitel Ústavu pro ekopolitiku, o. p. s. publikováno v Hornickém zpravodaji 4/2008 strana: 83

+

Postmoderní krajina — dilema K budoucnosti starých průmyslových areálů Kladenska Tomáš Gremlica Změny, které nastaly po roce 1989, ať již jde o ekonomickou transformaci, společenské rozvrstvení, nebo náš systém hodnot, se ve svém důsledku promítají i do našeho vztahu ke krajině. Za posledních dvacet let došlo k viditelnému přesunu pracovních sil od zemědělství a průmyslu směrem ke službám a obchodu. I jejich fungování ale vyžaduje určité provozní zázemí, pro které je třeba v krajině najít místo. Zatímco lehkovážně stavíme „na zelené louce“, zvolna přibývá tzv. brownfields — nevyužívaných, zdevastovaných ploch a objektů. Jak se s tímto fenoménem vyrovnat? A jak vypadá postindustriální krajina Kladenska?

Krajina Kladenska — areál hutí Názory na dnešní postindustriální krajinu Kladenska a způsoby vnímání jejích hodnot od jednotlivých skladebných prvků až po celek a krajinný ráz se diametrálně odlišují.

Pro část obyvatel statutárního města Kladna je například areál bývalého podniku Poldi SONP Kladno, označovaný jako průmyslová zóna Kladno-východ, pouze odpuzujícím územím plným odpadů, stavební sutě a nevyužívaných, zdevastovaných objektů, zkrátka typickým „brownfieldem“. Část ekonomicky aktivního obyvatelstva zde naopak pracuje ve firmách vzniklých privatizací, přeměnou a modernizací k přežití vhodných závodů zkrachovalého hutnického a ocelářského gigantu nebo v nových podnicích, zabývajících se logistikou, dopravou, službami a jinými aktivitami.

Občanům bydlícím ve čtvrtích Na Šestém a Dříň průmyslová zóna a v ní umístěná elektrárna (vlastněná, prostřednictvím holandské organizace Matra Powerplant Holding, B. V., švýcarskou energetickou společnos-

-

strana: 84

tí Aare-Tessin Ltd. For Electricity /Atel/) znepříjemňují život hlukovou zátěží i tuhými, kapalnými a plynnými emisními látkami.

Určitému vzorku populace chaotický stav, jenž vznikl již v letech 1996—1997 a dosud přetrvává, docela vyhovuje a destruované lokality „Koněva“ a „Poldovky“ jsou pro něj zdrojem velkého objemu dobře zpeněžitelných druhotných surovin. Pro podnikatele v oblasti výroby železa a oceli a jejich navazujícího zpracování i pro průmyslníky z ostatních sektorů se jedná o rozsáhlou plochu vhodnou pro nejrůznější druhy průmyslové produkce.

Realitní a developerské firmy zde předpokládají ideální možnosti výnosných spekulací s pozemky, nacházejícími se v těsném sousedství centrálních oblastí města.

Odborníci zabývající se architekturou, kulturními památkami, ekonomickými, sociálními a urbanistickými souvislostmi historie průmyslu na Kladensku, ale například také industriálním uměním, zase ve staré průmyslové zóně vidí především mimořádně zajímavý průmyslový areál, který je určující součástí místního i regionálního historického a kulturního dědictví. Zdůrazňují unikátnost tohoto komplexu, v němž se železná ruda začala zpracovávat již v 19. století.

Urbanisté, památkáři, výtvarníci, architekti i historikové architektury dnes v průmyslové zóně Kladnovýchod oceňují zejména několik architektonicky a kulturně velmi cenných staveb a užitných industriálních budov, které zde shodou šťastných náhod zůstaly zachovány.

Jedná se například o budovu Poldi Hütte z roku 1917 v Průmyslové ulici č. 1373, která byla postavena podle návrhu rodáka z moravské Brtnice u Jihlavy, vynikající-

„anglického“ parku a „divoké“ přírody ho rakouského architekta a designéra Josefa Františka Marii Hoffmanna (1870—1956), nebo o vápenné pece v areálu Vojtěšské huti („Koněv“) z let 1927—1929, resp.

1940, jež se staly díky snahám odborné i laické veřejnosti rozhodnutím ministerstva kultury 7. května 2008 kulturní památkou.

Problematický je přístup zástupců výše zmiňovaných profesních skupin k ostatním industriálním objektům (administrativní budovy, výrobní haly, zásobníky rudy, koksovna, komíny a chladicí věže, aj.) a k všudypřítomným a nepřehlédnutelným součástem technické a dopravní infrastruktury, jako jsou nadzemní energetické rozvody, kolektory, zbytky dopravníků a vleček, zavážecí most s rampou, atd. Část odborné veřejnosti až nekriticky kladně hodnotí průmyslový areál jako komplexní celek, včetně nyní zdevastovaných objektů a zařízení stavěných ve druhé polovině 20. století, a chtěla by jej v této podobě uchovat jako součást kladenského průmyslového dědictví.

Obhájci tohoto postoje jsou zřejmě inspirovaní pozitivním příkladem a vizí grandiózního projektu „IBA Emscher Park“, jehož cílem bylo převážně v období 1989—1999 regenerovat krajinu mezi městy Duisburg a Kamen v Severním Porýní-Vestfálsku, zdevastovanou v minulosti těžkým průmyslem a těžbou.

Funkční využití území by mělo korespondovat s proměnou hodnotových měřítek společnosti i s měnícím se vkusem a nároky na trávení volného času. Opuštěné a nyní opět objevované industriální objekty by podle těchto názorů mohly mít velký význam jako turistická, komerční i zábavní centra, která by rovněž přispívala k ekonomicky měřitelnému růstu místních příjmů a zaměstnanosti.

Jiný názor na budoucnost průmyslové zóny Kladno-východ mají někteří urbanisté a ochránci životního prostředí, kteří prosazují odstranění všech zdevastovaných průmyslových objektů a technických zařízení, kompletní sanaci starých ekologických zátěží a zásadní změnu funkčního využití území z průmyslového na obytné a rekreační. Podle těchto představ by zde mohl být postaven větší počet bytových a rodinných domů a vytvořen velký park sloužící obyvatelům centra Kladna ke krátkodobým rekreačním a relaxačním účelům. Vážnou překážkou pro tuto variantu revitalizace zdevastovaného území je, kromě nevyjasněných majetkoprávních vztahů, nedostatek aktuálních vědeckých poznatků o rozsahu starých ekologických zátěží v předmětné lokalitě i o reálných možnostech a způsobech jejich odstranění.

K dispozici jsou pouze dnes již zastaralé údaje z dílčích částí zájmového území.

Jistým pokrokem v tomto směru je fakt, že ministerstvo životního prostředí akceptovalo žádost Kladna o podporu projektu analýzy rizik starých ekologických zátěží v průmyslové zóně Kladno-Dubí. Na základě žádosti může město prostřednictvím Státního fondu životního prostředí ČR (SFŽP ČR) získat cca 6,5 milionu korun z Operačního programu životní prostředí (OPŽP).

Metoda a rozsah sanace jsou určeny způsobem budoucího využití území, podle kterého se stanoví cílové parametry vyčištění lokality a maximální přijatelná míra rizika plynoucího ze zbytkového znečištění jednotlivých složek životního prostředí. V některých případech se naopak způsob využití území volí podle reálných technických a finančních možností jeho dekontaminace.

V areálu hutí se jedná především o odstranění konta-

minovaných zemin, budov a technického zařízení, látek znečišťujících podzemní vody a odpadů uložených v rozporu s právními předpisy. Kompletní sanace celého areálu hutí na parametry požadované pro obytné a rekreační využití lokality je nereálná, především pro předpokládané extrémně vysoké náklady.

Zástupci městské samosprávy jsou, vzhledem k velmi komplikovaným majetkoprávním vztahům v průmyslové zóně Kladno-východ, již příliš dlouhou dobu bezradní a procesu efektivní a rychlé revitalizace zdejších „brownfields“ neprospívá ani to, že jejich názory o budoucím vhodném využití území oscilují od „totálně průmyslového areálu“ až k „totálně komerčnímu (obchodnímu a logistickému) areálu“, přičemž úvahami o dostatečném množství ploch veřejně přístupné zeleně neztrácejí čas.

Výše uvedené způsoby nového využití území staré průmyslové zóny však vůbec neberou v potaz skutečnost, že Kladno, které je dominantním sídlem v severozápadním zázemí hlavního města Prahy, disponuje poměrně malým územím ve vztahu k počtu obyvatel.

Jeho celková rozloha v roce 2008 činila 3 696,6 ha a počet bydlících obyvatel dosáhl hodnoty 69 675.

Na jednoho obyvatele zde připadá pouhých 530,5 m2 plochy, zatímco v Pardubicích tento indikátor dosahuje hodnoty 926,2 m2/obyv., v Olomouci 1 029,5 m2/obyv., v Hradci Králové 1 121,2 m2/obyv., ve Zlíně 1 522,4 m2/ obyv. a v Opavě 1 537,8 m2/obyv.

Součet celkové rozlohy tzv. „ostatních ploch“ (mj. dráhy — provozní plochy; dálnice; silnice; manipulační a skladové plochy; plochy narušené těžbou surovin

strana: 85

+

a s ní souvisejícími aktivitami) a zastavěných ploch a nádvoří v roce 2008 činil 1 590 ha, tj. 43,0 % z celkové rozlohy administrativního území města Kladna (228,2 m2/obyvatele).

Oproti roku 2000 se rozloha takto využitých pozemků zvýšila o 18,3 ha (tj. 183 000 m2). Pro srovnání — podíl těchto ploch na celkové rozloze České republiky je 10,5 %, v Praze tento podíl činí 46,1 %, v Pardubicích 34,1 %, v Hradci Králové 30,2 %, v Olomouci 30,0 %, v Opavě 18,4 % a ve Zlíně 18,3 %.

Z uvedených hodnot podílu zastavěných ploch a nádvoří a ostatních ploch na celkové rozloze Kladna i z porovnání se situací v jiných velkých městech republiky je evidentní, že odpovědní zástupci samosprávy i státní správy musí v příštích letech velmi pečlivě vážit každé rozhodnutí o umístění nových staveb v dosud nezastavěných lokalitách. Další zástavba volných ploch musí být zcela objektivně posuzována z hlediska environmentální, ekonomické i sociální efektivity a musí být účinně regulována prostřednictvím právních a ekonomických nástrojů, které má město k dispozici. Proto ty části průmyslové zóny Kladno-východ, v nichž není zachována průmyslová výroba, musí být, jako plochy s významným rozvojovým potenciálem, nově využity: 1) k umístění pečlivě vybraných investičních záměrů, které zajistí další diverzifikaci průmyslové výroby a rozšíření spektra nabízených služeb a povedou ke vzniku dostatečného počtu nových pracovních příležitostí; 2) k vybudování vědeckotechnického centra, orientovaného na dopravu, energeticky udržitelné technologie, komunikační a informační technologie a na projekty týkající se zdraví a životního prostředí. (V centru najdou uplatnění absolventi vysokých škol při řešení konkrétních úkolů aplikovaného výzkumu, jehož výsledky budou sloužit především místním podnikům. Záměr předpokládající úzkou spolupráci Českého vysokého učení technického v Praze, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, České zemědělské univerzity v Praze a soukromých firem je velmi přínosný pro město a jeho obyvatele.); 3) k vytvoření nových ploch veřejně přístupné zeleně větších rozměrů, které budou kompenzovat jejich razantní úbytek, související s výstavbou velkoplošných maloobchodních zařízení (např. nákupní centrum OAZA

-

strana: 86

Kladno — 24 900 m2 zastavěných vlastní budovou, parkovištěm a obslužnými komunikacemi), s vytvářením nových parkovišť na místech původních trávníků v rámci „revitalizace“ sídliště Kladno Kročehlavy a s ostatními stavebními aktivitami.

Pro tyto účely musí být využito všech dostupných nástrojů, počínaje dohodami s majiteli o odkoupení nemovitostí a pozemků městem, přes realizaci společných investičních záměrů založených na principu partnerství veřejného, soukromého a neziskového sektoru,

až po okolnostem odpovídající a přiměřené užití institutu vyvlastnění. V souladu s ustanovením §170 zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), lze práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření, odejmout nebo omezit i v případě asanace (ozdravění) území.

Vyvlastňovací řízení je podrobně upraveno zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

Pohled z dnes již neexistující budovy plynojemu na část průmyslové zóny Kladno - východ s elektrárnou (Foto: T. Gremlica)

330 MAKOlidí aneb Zítra se bude nad poli tančit všude...

David Cajthaml Je večer, zítra se koná veřejné zasedání obecního zastupitelstva. Předtím od čtyř hodin „prezentace“ developerské společnosti s ručením omezeným, která chce na poli za vesnicí postavit 330 domů. Nyní mají Makotřasy 330 obyvatel. Je to záhadná hra čísel. Zřejmě se někdo propadl do snu černého kocoura chytajícího myš a vzal si ze snu chuť lovit, umotal z chuti doutníček a vykouřil ho a přišel na to, že nejkrásnější bude číslo 330, když má vesnice 330 obyvatel.

Ve vesnici je hezky. Absurdně nás spojila hrozba chystané stavby. Začali jsme si vážit jeden druhého, začali jsme se poslouchat, vyprávět si příběhy, pořádat přednášky. Vzniklo občanské sdružení. Lidé z vesnice připravují referendum. Zastupitelé se referendu brání. Holt když nás chudáky chtějí připravit o to pole za vesnicí a nastěhovat do vesnice 1500 lidí, tak prý musíme my, chudáci, mlčet.

Referendum prý znamená krach obce. Zastupitelé předpokládají, že občané stavbu v referendu odmítnou. Jak se s tím vyrovnat? Na jedné straně předepsaná svoboda a demokracie, na druhé straně doporučení mlčet. Tady pomůže jen omývání vlažnou vodou, nebo čisté svědomí.

Užitek z těch nových 330 domů není žádný. Ztratí se pole, zničí se příroda, vesnice bude trpět letitou stavbou.

Jeden zastupitel tvrdí, že se nastěhují noví lidé, vzdělaní a bohatí. Dobrá a co s nimi? Jíst je nebudeme. Pod zemí na nezastavěném poli zatím hnízdí představivost, kamarádství a láska a trochu rokenrolu k tomu, tak jako všude ve volné přírodě. Základové desky novostaveb to splácnou na tloušťku papíru a ty podzemní síly i s tím rokenrolem zase odletí do jiných krajin. Staré pořádky.

Tito noví, bohatí a vzdělaní by si měli uvědomit, že jejich nové domy v Makotřasech (pokud by vznikly), budou postaveny za cenu nepřátelského tlaku části zastupitelstva na občany, tlaku eseróček, na základě podivných, po dlouhou dobu tajných smluv, ve kterých se zastupitelé již dopředu vzdali svých práv o něčem rozhodovat, na základě vydírání sankcemi, které by měl stát přes obec zaplatit eseróčku, pokud vesnice nepřistoupí na změnu územního plánu.

V blízkosti naší obce je také známý záhadný makotřaský čtverec, starobylá památka, která by si zasloužila větší úctu než být sousedkou domů bohatých a vzdělaných a nových lidí, postavených na pravěkých pohřebištích.

Na ruku si před psaním vždy nakreslím fixou malý čtvereček, abych nezapomněl, kde bydlím, a z dálek, o kterých píše se šťastně vrátil domů. Myši na tom poli se smějou naší lidské blbosti a našim starostem. Myšky nám nad lahví vína šeptaly „vždy když něco kupujeme, měli bychom si uvědomit, jestli to, co kupujeme, není spojeno s nějakým utrpením“. Pokud takové zboží kupovat nebudeme, bude nejen nám, asi chudým a nevzdělaným, ale i těm novým bohatým a vzdělaným, lépe.

Asi metr nad polem se vznášejí bohatí a vzdělaní a noví. Poklepávají se po ramennou, vzájemně si chválí skalpy. Na tom šíleném bále s vůní pocitu viny nehraje žádná hudba. Reklamní panely zaplnily pódium. Hudebníci nejsou povoleni. Na záchodcích u sálu se nesmí kreslit na zdi. Ani makotřaský čtverec, ani kosočtverec.

Bál měl původně trvat věčně, ale přišlo ráno a ptáci začali zpívat. Když tanečníci uslyšeli jejich zpěv, začali

zmatkovat (taky došlo pití). Tajnými chodbami v podzemí se hrnou ven ze sálu. Při cestě chodbou se občas někdo s někým vyspí. Kluzké chodby se svažují do údolí, kde vrata kanceláří loveckých spolků pohlcují zmatené davy. V kancelářích si lidé prohlížejí fotografie svých rodin a na jiné fotografie krajin začali rýsovat nové domy.

Vzpomněli si na křik ptáků po ránu a do každého domu naplánovali malou klícku s pírkem, vejcem, knihou. Klícka je neotvíratelná a k obsahu se obyvatelé novostaveb nikdy nesmějí dostat. Vzdělání sestávalo z jediného předmětu zvaného manipulace, bohatství se měřilo počtem nevěr sobě samotnému a novost lidí zůstala věčným bohům záhadou.

Zítra se bude nad poli tančit všude.

Autor je makotřaský občan, člen občanského sdružení MAKO. www.makolidi.cz strana: 87

+

Centrum Central v centru Kladna

Jan a Jindra Mourkovi

Kde začíná obchod a končí zábava Nová nákupní a zábavní centra vyrůstají v Čechách jedno za druhým – většinou na kraji města na zelené louce, lépe řečeno na poli, za humny posledního paneláku. Nemáme je moc rádi, ale nikdy by nás nenapadlo jejich stavbě nějak aktivně bránit. Až do prosince minulého roku, kdy jsme zjistili, že další obří obchoďák, Central Kladno, by měl vyrůst přímo před naším balkónem. A nebyli jsme jediní, komu záměr developerské společnosti Crestyl, a. s., vadí. Plány na výstavbu komplexu Central Kladno vyvolaly silnou negativní odezvu obyvatel, vzniklo několik petic, byla založena dvě občanská sdružení, zásadní výhrady vyjádřilo i město a Středočeský kraj.

Tentokrát se totiž rozhodně nemá stavět na holé pláni. Třípatrové obchodní a zábavní centrum se dvěma patry podzemních garáží pro 850 parkovacích míst by mělo vzniknout na strmém zastavěném svahu mezi ulicemi Petra Bezruče, Ctiborova a Víta Nejedlého. Se stavbou by se mělo začít v listopadu 2009, v říjnu 2010 by měla být údajně hotová. Developer počítá se zbouráním všech budov na území o ploše 26 806 m2. Pro lepší představu, to je asi šestkrát větší areál než volný prostor náměstí Starosty Pavla.

Kdo si myslel, že velkoplošným demolicím na území Kladna už definitivně odzvonilo, mýlí se. Jak se zdá, investor nemá o hodnotě budov v místě budoucího centra příliš dobré mínění. Citujme z oznámení o záměru stavby1: „Celkově působí stávající zástavba nevyváženým, roztříštěným dojmem bez možnosti využití pro obyvatele nejbližšího okolí…“

-

strana: 88

Kladno by ale přišlo o další historicky zajímavé budovy, především o penzionát a budovu bývalého učitelského ústavu Marie Egemové z roku 1904. Jejich význam umocňuje skutečnost, že zde v roce 1942 byli před transporty do sběrného tábora v Terezíně shromážděni Židé z širokého okolí Kladna. Další technicky i architektonicky cennou stavbou, která by měla být zbourána, je továrnička Mobila z počátku 20. století, původně pekárna Joe Jahelky.

Zásadním problémem pro životní prostředí obyvatel města je především hluková a emisní zátěž, kterou vybudování i následný provoz areálu bude znamenat. Ze studií, které na své náklady nechal vypracovat investor, žádné výraznější překračování limitů hluku a znečistění ovzduší nevyplývá. Působí to ale krajně podezřele, když uvážíme, že během demoličních a výkopových prací by mělo ze stavby vyjíždět každou hodinu osm až deset těžkých nákladních vozů se sutí a zeminou. Při pracovní době 14 hodin denně (7:00–21:00) to znamená 112–140 jízd plně naložených náklaďáků, a to na jedné z nejfrekventovanějších silnic ve městě, ulici Petra Bezruče. V první fázi výstavby se dokonce počítá s hlavním vjezdem obytnou ulicí Víta Nejedlého, kde je již dnes vozovka v dezolátním stavu a kde praskají zdi rodinných domů.

Stavba je navíc plánována v geologicky problematickém území. Výkopové práce budou muset být v daném podloží (opuky) prováděny v podstatě lomovým způso-

bem. V oznámení záměru se nepočítá s patřičnou technikou ani při výpočtu hlukové zátěže. Způsobené vibrace a následné svahové pohyby by mohly ohrozit statiku okolních obytných domů a především vozovky v ulici Petra Bezruče, včetně inženýrských sítí.

Po otevření obchodního centra by do něj mělo přijíždět 4 500 osobních aut denně, což by znamenalo nárůst dopravy v ulici Petra Bezruče o 43 procent. Plánovaná uzávěrka této ulice během stavby by dočasně zkomplikovala průjezdnost města. Nová světelná křižovatka, plánovaná v místě budoucího vjezdu do obchodního centra, by znamenala trvalé zhoršení průjezdnosti této páteřní komunikace.

Během stavby se počítá s pokácením naprosté většiny (61 ze 69) vzrostlých stromů v areálu, mezi nimi i mohutné smuteční vrby. Výsadba dřevin v areálu a použití zelených střech nepředstavuje adekvátní náhradu. Nárůst dopravy by se navíc jistě podepsal i na zdravotním stavu stromů v blízkém parku Dvořákovy sady, ale jeho dopad by pocítili především obyvatelé okolních domů, včetně návštěvníků blízkého divadla a krajské knihovny.

I když se to na první pohled nezdá, je areál plánovaného obchodního centra významný i zoologicky. Nachází se zde hromadné nocoviště silně ohrožené kavky obecné, která tu také hnízdí. Pravidelně zde krouží hejna rorýsů, kteří tu pravděpodobně hnízdí pod střechami starých budov. Za potravou sem zaletuje také krahujec a žije zde nejméně 23 dalších ptačích druhů. Opakova-

Takové to bude pěkné, vizualizace: web atelieru Chapman Taylor

ně jsme pozorovali také lovící netopýry rezavé a večerní.

Je pravděpodobné, že na půdách starých budov a v dutinách stromů se vyskytují letní a zimní kolonie těchto nebo i dalších druhů netopýrů. Nevhodně načasované demoliční práce a kácení by mohly vést nejen k trvalému zničení biotopů těchto chráněných živočichů, ale i k přímému usmrcení řady jedinců.

Jen těžko lze dopředu odhadnout, jak by se otevření nového obchodního střediska projevilo na fungování blízké pěší zóny a navazujících uliček v centru Kladna.

Na rozdíl od zástupců firmy Crestyl si myslíme, že by kladenská hlavní třída výrazně utrpěla. Již dnes je část obchodních prostor nevyužitá. Část obchodníků by se jistě do nového komplexu přesunula, řada dalších by mohla zkrachovat. Zásadní otázkou také je, jak celý ambiciózní podnikatelský záměr dopadne. Nezůstane zde za pár let prázdná a chátrající obří hala či dokonce nedokončené staveniště? Článek vychází z textu podrobného vyjádření, které jeho autoři spolu s Renatou Filippi a Vítem Fraňkem zaslali 22. 12. 2008 Krajskému úřadu Středočeského kraje v rámci zjišťovacího řízení k záměru „Central Kladno“.

1 Oznámení o záměru „Central Kladno“, str. 10. Dokument je volně ke stažení na http://www.cenia.cz/eia pod kódem STC1008.

Tady všude bude..., foto: Jan Mourek

strana: 89

+

Ticho v Lysé

Jiří Mika

Stojím se skupinkou zvědavců na střeše domu v Lysé nad Labem-Litoli. Plujeme tichem pozdního sobotního odpoledne na konci října. Z mlhy pod námi vystupuje obrovské parkoviště. Stovky aut stojí na betonových panelech zakrývajících bývalá řepná pole a areál cukrovaru. Do ticha se ztrácí i osud tohoto domu. V publikaci o českém architektonickém kubismu z roku 2006 se ještě píše: „Vila byla léta opuštěná a nyní bude rekonstruována.“1 Muž, který nás doprovodil až na střechu domu, ale hovoří jinak: „Za komunistů tady bylo ředitelství cukrovaru a budova byla ještě v poměrně dobrém stavu. Po privatizaci cukrovaru a jeho zániku už o ni nemá nikdo zájem.“

-

strana: 90

Když slyšíme o chystané demolici sousední dělnické kolonie, máme neblahé tušení. Pro zahraniční firmu obchodující s automobily je další odstavná plocha lákavější než nejisté nájemné z bytů nebo hodnotná architektura, pro niž chybí odpovídající využití.

Cukrovar v Litoli vlastnila na počátku 20. století Rosicko-pardubická rafinerie cukru Jindřicha Beniese v Praze, a. s. V letech 1912–1913 nechal generální rada Benies postavit v sousedství cukrovaru reprezentativní vilu, údajně jako svatební dar pro svou dceru. Dům, který vznikl podle návrhu architekta Emila Králíčka, má jednoduchý kubický tvar, na svou dobu unikátní plochou střechu, na níž byla původně i zahrada, a četné dekorativní prvky řadící jej mezi nejvýznamnější ukázky kubistické architektury. Pro tento styl jsou typické motivy krystalů, polygonů a různě zešikmené plochy.

U litolské vily se uplatňují jak v exteriéru, tak v interiéru a mají zvláštní odůvodnění – symbolizují krystalizaci cukru. Působivé jsou čtyři bílé dekorativní pilíře umístěné v rozích vnitřní schodišťové haly. Nárožní sloup u vstupu do budovy připomíná jinou Králíčkovu realizaci, kubistickou lucernu z Jungmannova náměstí v Praze.

Kubismus byl v dějinách české architektury poměrně krátkou, nicméně vzrušující epizodou. Nejvýznamnější stavby vznikly v jeho první etapě, v letech 1911–1914, nakrátko se ještě vrátil na počátku dvacátých let, kdy se již prolínal s dalším specificky českým stylem, „národním slohem“ či rondokubismem. Ve Středočeském kraji najdeme kromě Beniesovy vily v Lysé nad Labem také kubistickou Bauerovu vilu v Libodřicích, kterou navrhl Josef Gočár a jež se po rekonstrukci stala sídlem Muzea a galerie kubistického designu, nebo dvojvilu rodiny Mandelíků v Ratboři u Kolína od Jana Kotěry, přestavěnou v nedávné době na hotel Chateau Kotěra. Pozoruhodné kubistické prvky se skrývají v interiéru evangelického kostela v Pečkách, který byl postaven podle návrhu architekta Oldřicha Lisky za první světové války.

Kubismus ale pronikal také do děl méně známých stavitelů působících na venkově a v menších městech. Dokladem toho je například vila ředitele cementárny v Radotíně, postavená zednickým mistrem Josefem Hautem, nebo dům čp. 36 na rohu Václavského náměstí v Unhošti, jejž pro obchodníka Václava Skolila postavil v roce 1914 kladenský stavitel Václav Náprstek. V obou případech byl vzorem Králíčkem projektovaný pražský obchodní dům Diamant.2 Na význam Emila Králíčka (1877–1930) upozornil až nedávno historik architektury Zdeněk Lukeš, který také doložil jeho autorství vily v Lysé nad Labem. Vilu stavěla pražská firma Matěj Blecha, u níž Králíček pracoval v letech 1904–1913 jako projektant. O chátrající objekt se před několika lety zajímal také průvodce po šumných městech architekt David Vávra.

Listy města Lysé nad Labem v té souvislosti optimisticky napsaly, že ji již několikrát navštívil a dohodl se „s německým majitelem o vrácení důstojnosti této vzácné stavby“.3 Mlčící hladina automobilů obklopující vilu se však zdá být nemilosrdná.

Sestupujeme ze střechy, procházíme zbytkem dříve rozlehlé zahrady a dům se za námi ztrácí v mlze. Přemýšlíme, kdy ho pohltí ta tichá hladina.

1

Lukeš, Zdeněk. Český architektonický kubismus : podivuhodný směr, který se zrodil v Praze. Praha : Galerie Jaroslava Fragnera, 2006.

2 Švácha, Rostislav. Lomené, hranaté a obloučkové tvary : česká kubistická architektura 1911-1923. Praha : Gallery, 2000. V případě domu v Unhošti uvádí R. Švácha (s. 124) jako autora kladenského stavitele Josefa Procházku. Podle materiálů ze stavebního úřadu v Unhošti však dům čp. 36 projektoval a stavěl Václav Náprstek, stavitel v Kladně s filiálkou v Unhošti.

3 Šumný cukrovar. Listy města Lysé nad Labem. 2004, č. 10, s. 11.

foto: Jiří Mika

strana: 91

+

Rekonstrukce barokní pouti Miloš Sládek

-

Mohlo by se zdát, že atmosféra barokních poutí je už přes dvě století nenávratně pryč.

Desítky slok dlouhé písně o Panně Marii a svatých už najdeme jen v ojediněle dochovaných kancionálech, modlitby z Velkých štěpných zahrad a Zlatých nebeských klíčů dnes čte jen několik málo literárních historiků, procesní korouhve buď skončily v muzeích, v rukách zlodějů či překupníků, nebo dožívají nepovšimnuty pod vrstvou prachu na opuštěných venkovských kůrech. Přitom samotné písně nebo jednotlivé korouhve vypovídají o poutích našich předků pramálo, chybí jim vůně jarních polí, dlouhé průhledy krajinou ke kaplím, kontrast mezi sluncem rozzářenými loukami a příšeřím poutních svatyň.

Novodobé pouti s desítkami automobilů, s rychlým příjezdem a ještě rychlejším odjezdem postrádají hlubší prožitek krajiny i toho, co se skrývá za ní. Chybí jim radost, kterou poutníci zažívali ve chvílích, kdy poprvé spatřili věžičku poutního chrámu, chybí jim vyprahlost v ústech i v duši, která se měla naplnit v poutním chrámu (a poté i v blízké hospodě), chybí jim vědomí blízkosti šelestu křídel andělů, neboť je těžké vnímat andělskou blízkost mezi kolonami vozidel směřujících povětšinou do nákupních center. Jednostranný příklon k hmotě tuto společnost ohrožuje daleko zásadněji, než si je schopen přiznat kdokoliv z těch, kteří stojí v čele této země a nesou za ni hlavní díl zodpovědnosti.

Nejvýznamnějším barokním poutním místem Kladenska a Unhošťska býval v 17. a 18. století (ale také ještě v dobách našich babiček a prababiček) Hájek u Červeného Újezda.

Jednu z nejstarších loretánských kaplí na našem území tu založil roku 1623 uprostřed táhlých rovin majitel zdejšího panství Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru, kolem vznikl po polovině 17. století františkánský klášter. Lesík poblíž, díky kterému získal Hájek své jméno, byl zahradou určenou k rozjímání, vzhledem k vysoké zdi kolem symbolem neposkvrněného početí Panny Marie i místem určeným k rozmlouvání lidské duše s Kristem. Chodívala sem tisícihlavá procesí z Kladenska, Slánska, Berounska i Rakovnicka.

Poutníci z Prahy přicházeli po slavné poutní cestě lemované vysokými barokními kaplemi, z nichž část se dodnes dochovala v polích nebo v blízkosti hlavní silnice směřující z Pohořelce přes Břevnov, Bílou Horu a Hostivice do Hájku. Součástí některých poutí v Hájku bylo i večerní rozjímání se slavnostní iluminací kaple, mariánské sochy i celého kláštera. V roce 1950 byl klášter zrušen, dlouhá léta zde působil vojenský výzkumný ústav raketové techniky, v loretánské kapli zbavené mobiliáře byl sklad, místo oltáře Panny Marie Pasovské v ambitech nákladní výtah. Po roce 1989 byl sice klášter s kaplí navrácen řádu františkánů, lesík kolem však stát prodal soukromému zájemci, který se zde přes skrovné rozměry pozemku dokonce pokusil uspořádat hon a těžit dřevo.

Samotný klášter a loretánské kaple postupně ožívají, každoročně se tu v posledních letech koná několik poutí. Studenti pražské pedagogické fakulty ve spolupráci s řádem františkánů se pokusí v sobotu 16. května rekonstruovat část barokní pouti z Prahy do Hájku. Vzhledem k frekventovanosti karlovarské silnice není možné projít celou trasu strana: 92

bývalé poutní cesty, proto se poutníci sejdou ve 14:00 hodin u tvrze v Litovicích. Za doprovodu zpěváků a hudebníků (Michael Pospíšil a Ritornello) pak projdou asi pět kilometrů dlouhý úsek bývalé poutní cesty.

Po slavnostním kázání poutníky čeká četba příběhů o zázračných zachráněních a uzdraveních, které se na přelomu 17. a 18. století odehrály v Hájku, uvidí lidovou hru o svaté Barboře z konce 18. století a ve večerním přítmí se zúčastní pokusu o slavnostní iluminaci mariánské plastiky. Vše bude pochopitelně doprovázeno zpěvem barokních mariánských písní. Pro poutníky bude po skončení programu v pozdních večerních hodinách přistaven autobus, který je dopraví do Hostivic, Prahy a Kladna. Uskuteční-li se 16 května v Hájku hon, pak to bude duchovní lovení, při kterém se Panna Maria pokusí svými šípy zasáhnout srdce poutníků, aby je obrátila a směřovala k duchovním hodnotám.

Miloš Sládek je historik, působí v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze a na katedře české literatury Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy přednáší starší českou literaturu

foto: Roman Hájek

strana: 93

+

Propásli jste...

VZPOMÍNKY NA TIBET Josef Vaniš a Vladimír Sís Milan Greineder V kladenské Zámecké galerii jste v březnu mohli zhlédnout 80 unikátních fotografií pořízených Josefem Vanišem a Vladimírem Sísem při jejich návštěvě Tibetu v letech 1954 a 1955. Režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš byli v roce 1953 vysláni Československým armádním filmem do Číny, aby natočili dokumentární film o stavbě silnice z provincie S´čchuan do hlavního města Tibetu Lhasy.

Do Tibetu se dostali v době historického zlomu – tři roky po obsazení země čínskou armádou, ale ještě s částečnou politickou, náboženskou a kulturní autonomií. Během natáčení pořídili i stovky fotografických záběrů. Zatímco celovečerní dokumentární film Cesta vede do Tibetu, který v roce 1955 získal cenu za dokument na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech, se nedochoval, z pořízených negativů bylo pro kladenskou výstavu vybráno 80 převážně černobílých zvětšenin.

Snímky zachycují tibetské reálie, z nichž většina byla později zničena nebo zcela změněna: církevní památky, náboženské obřady, život prostých Tibeťanů, světských i náboženských hodnostářů.

Téměř polovinu snímků tvoří záběry pořízené ve Lhase – jak ve městě, tak v paláci Potala, či v letní dalajlamově rezidenci Norbulingka.

Kolekce obsahuje i portréty tehdy devatenáctiletého XIV. dalajlamy Tändzina Gjamccho, který v roce 1959 odešel ze země do indického exilu.

Výstavu připravila společnost Člověk v tísni, o. p. s., společně s Občanským sdružením Pro Photo a ve spolupráci se Zámeckou galerií města Kladna.

Pořádání výstavy o Tibetu nebylo jedinou březnovou akcí, kterou Člověk v tísni v Kladně uspořádal. Od 26. do 29. března 2009 se tu uskutečnil již druhý ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

Autor je projektovým manažerem kladenské pobočky organizace Člověk v tísni.

-

strana: 94

Propásli jste...

Deset let Site Specific Lenka Novotná Přišli jste také o křest publikace Denisy Václavové a Tomáše Žižky SITE SPECIFIC, který se konal 6. prosince 2008 v prostorách bývalého lokomotivního depa (Praha Masarykovo nádraží). Historie depa sahá až do roku 1845, kdy do Prahy přijel první vlak tažený parní lokomotivou. Nyní se zde začíná budovat železniční muzeum. Laskavými kmotry publikace byli Benjamin Fragner, Václav Cílek, Marianna Serranová a Karel Mamonu. Nechali jste si ujít křest, nenechejte si ujít publikaci o aktuálním uměleckém fenoménu, o projektech typu site specific, při nichž se nacházíme na průsečíku divadla, výtvarného umění, architektury, hudby a dalších uměleckých druhů.

strana: 95

+

Snaha

Postavme pomník Wittgensteinovi!

Říká se, že snaha se cení. Hezké. Nejsem si přesně jistá, kdo na tohle přišel, ale myslím, že nic není v životě víc nedoceněno než lidská snaha. Co to vlastně snaha je? Někde stojí, že snaha je celková tendence osobnosti zaměřit se na realizaci takových aktivit, které vedou k dosažení vytčeného cíle. Zní to zajímavě a odborně.

Na tuhle definici jsem slušnou chvíli zírala, po chvíli ji pochopila a posléze zhodnotila z vlastního hlediska jako ne vždy pravdivý výrok.

Snaha. Nepředstavitelně rozsáhlý pojem. Může se týkat čehokoliv, má tisíce tváří a uskutečnění. Ať už je to snaha přestat se zlozvykem, najít nové životní příležitosti, snaha být co nejméně závislý na konzumní společnosti nebo snaha vnutit vlastní myšlenku či pouhý úryvek mysli a názoru, který se týká jedince. Každý se snažíme o něco jiného, co se drobností týče. Vytyčujeme si malé cíle a dětinské sny. Uskutečňujeme jich však minimum.

Velké cíle má hodně z nás společné. Týkají se povětšinou úspěchu v kariéře, finančního pohodlí, našeho zdraví. Naše cíle jsou vlastně něco jako novoroční předsevzetí. Nemusíme jich bezpodmínečně dosáhnout, ale vždy jejich dosažení předchází alespoň minimální snaha.

Většina z nás se snaží něco najít. Něco nebo někoho, druhou životní polovičku, tu pravou lásku, někdo hledá jen sám sebe. Někdy si myslím, že k těmto lidem patřím i já. Hledám se. V odrazech zrcadel, na fotkách z minulosti, na popsaných stránkách svých zápisků, v tvářích ostatních. Občas si říkám, jak už jsem blízko a jak je to sebepoznávání vlastně jednoduché. Pokusím se proniknout do vlastních myšlenek a jsem úplně stejně ztracená jako původně. Nemyslím si, že jsem jediná. Jako jedna z většiny se hledám stále a stále dokola. Je to únavný proces, ale musím uznat, že je zapotřebí. A tenhle proces hledání a pokoušení je podtextem. Čeho jiného než snahy…

Nedávno jsem četl úvahu sochaře Václava Fialy nad fenoménem uměleckého díla ve veřejném prostoru.

Hned v úvodu vyslovuje autor mnoha soch instalovaných porůznu v Čechách, ale i třeba v Austrálii, myšlenku, že socha ve veřejném prostoru je obrazem vyspělosti země a osvícenosti města. Že pravdivě vypovídá o pokročilosti místa, nebo naopak prozrazuje „kocourkovskou hloupost“ místních. Autor pak popisuje některé svoje zkušenosti s postoji úředníků i veřejnosti k vlastnímu dílu, například k desetimetrové plastice Žebřík, kterou opírá o vysoké zdi různých, většinou historických budov. Panu Fialovi je třeba dát za pravdu: z měst, ve kterých narazíme v ulicích na barevné soudobé plastiky tryskající vodu, nebo kamenného sněhuláka v létě, si odnášíme jakýsi radostný a osvěžující pocit. Vlastně stačí málo. Jde o moment překvapení, který dovede udělat i drobná kulička, pod kterou se (s malou pomocí sochaře) prohne jinak těžké železné zábradlí mostu.

V této souvislosti mě napadlo zamyslet se, jak si v tomto ohledu stojí Kladno.

Nedošel jsem k žádnému konkrétnímu závěru. Nechci tu Kladno ani hanět, ani chválit, každý si umí věc zhodnotit podle své lačnosti po umění. Došel jsem jen k přesvědčení, že momentů, které by oživovaly veřejný prostor, není nikdy dost.

Není věcí úředníků přicházet s opřenými žebříky. Město je lidí, nikoliv úředníků.

Vzhledem k tomu, jak se dnes nově nahlíží na průmyslový charakter města, chybí myslím Kladnu mimo industriální happeningy nějaká trvalá zmínka o této kapitole dějin, nějaká ta Wittgensteinova nebo Hoffmannova ulice, nebo ještě lépe něco jako „pomník“. Ale pozor, nejedná se tu o nechvalně známé „stavění pomníků“ nebo vytváření nějakého kultu. Pomník by v tomto případě měl být spíše záminkou k oživení určitého místa, k propojení potenciálu umělce s vnímavostí diváka. Či také něco jako výtvarný zápis do urbanistické kroniky města. Což takhle vyhlásit soutěž na pomník Karla Wittgensteina v Kladně a těšit se na návrhy? Jestli to bude mosazná pamětní destička s reliéfem na zdi Poldihausu, nebo rezavá traverza, o kterou budou zakopávat se slovy „himlhergot“ Kladeňáci na pěší zóně, už by záleželo na účastnících. Sochy většinou vznikají u příležitosti významných výročí, proč si ale neudělat svátek ve všední den?

Klára Chalupecká, 16 let Za okrašlovací spolek Jan Červený

-

strana: 96

program Jazz clubu Kladno 2009

Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Vás zve na výstavu

ACH, TY ŽENY (výstava o radostech a strastech našich prababiček)

22. 4.–23. 8. 2009 vernisáž 21. 4. v 17 hod. – všichni jsou zváni Karikatura vývoje turnýry. Berlín 1883.

s t r a n a : 97

+

-

strana: 98

strana: 99

+

Příhodný

al čas nast

Šachová partie, kterou již dva a půl roku hraje redakce Kladna Záporna proti svým čtenářům, dospěla během pouhých čtyř dvojic tahů ke krachu.

Na poslední tah redakce, který nerespektoval pravidla (ale stejně tak je nerespektoval předchozí čtenářský tah) už přišla pouze jediná čtenářská reakce. Dva věrní čtenáři, pravděpodobně velcí přátelé, se rozhodli napsat nám společně. Dopisem nás chtěli nenápadně upozornit na fakt t, fakt, nemože se na naši šachovou partii nemo ošahou déle dívat a že bychom měli ša achovnici používat k čemukoliv jinému u než ke hře v šachy.

Na základě této čtenářské reakce jsme uspořádali valnou šachovou hromadu a rozhodli jsme se VYŠACHOVAT ZE HRY a šachovnici využít k rozlučce s touto, pět čísel Kladna Záporna trvající, partií. Tak na zdraví!

-

strana: 92

aneb

Nevyšumělo…

ovat ze hry Jak se vyšach

Komínářská databáze Na adrese http://koda.kominari.cz/ byla zpřístupněna unikátní databáze 4125 komínů České republiky, zpracovávaná členy Svazu českých komínářů. Databáze obsahuje tabulkový souhrn stojících, ale také už zbořených komínů, přehledně rozdělených podle místa (pregionu, neboli pokomíní), výšky, materiálu a dalších specifikací. Zahrnuje také mapové podklady, 1200 doplňkových textů a téměř 2500 fotografií.

Data jsou strukturována různými způsoby, například formou „karet“ jednotlivých komínů. Na kartě jsou shromážděna všechna dostupná data o daném komínu. Část informací je přístupná pouze členům Svazu, kteří mohou záznamy shromážděné ostatními komínáři číst přímo z terénu na mobilním telefonu pomocí speciálního rozhraní. O světě komínářů jsme psali podrobně již v čísle 3 v článku O komínaření (prekiontrii) a výstupu na )(.

Živé přenosy z mrtvých míst Tomáš Žižka Občanské sdružení Mamapapa se už několik let ve svých uměleckých projektech zaobírá vztahem člověka k místům a pomocí projektů site specific odkrývá a nebo zveřejňuje jednotlivé problémové situace, a tím napomáhá hledat i nacházet nové postoje v občanské společnosti vůči ekonomicko-sociálním změnám .

Náš projekt Živé přenosy z mrtvých míst je zaujat popularizací právě současného stavu kolem proměny vztahu širší veřejnosti k místům bývalé industrie, kde se zastavila výroba, kde dělnická aneb manufakturní společenství prochází ekonomickou a sociálně-kulturní krizí.

Máme v úmyslu užít mentalitu rádio/video propojení v přímých přenosech jako hru na branky, či přímo koncipovat přenosy jako soupeření měst Kladno, Praha, Ústí n. Labem, Plzeň, Liberec, Ostrava a Zlín, tak jak je známe například z divadelní praxe v improvizační lize.

Projekt je realizován v souvislosti s tématem konverzí na Mezinárodním bienále Industriální stopy 24. 9. — 20. 10. 2009.

.cz

www.k

l

rno o p a z adno