Trutnovinky - Magazín listopad

kulturně-společenský magazín | Listopad 2015 | zdarma

„Naši“ cizinci

víkend

6. a 7. 11.

víkend

27. 11. a 28. 11.

pondělí

30. 11.

OBSAH

Editorial Ach, ty jazyky…

Léta trpím chorobnou představou, že se naučím anglicky nebo německy. Nemoc má nejsilnější projevy na Nový rok, s blížícím se létem ale slábne, před Vánoci o ní už ani nevím.

Letos se mi ale připomněla už v říjnu, při tvorbě magazínu o cizincích. Připravit rozhovor s Holanďanem, který žije patnáct let v Česku, nebude problém.

Aha, on nemluví česky. Kromě rodné holandštiny umí anglicky, francouzsky a německy. To nějak dopadne,“ hlásila do telefonu jeho manželka. Dopadlo.

Musela překládat. On umí čtyři světové jazyky, já ani jeden.

Podobně na tom byl sporťák Michal. S hrdou češtinou se vydal mezi basketbalistky z USA, Senegalu a Černé Hory.

Tlumočnici nepotřeboval jen na interview se Slovenkou. Užil si také redaktor Hynek. S Turkem začal česky, jak se rozhovor „rozjel“ přešlo se na angličtinu. „Ale dal jsem to!“ hlásil hrdě.

Výsledek máte v ruce.

Pavel Cajthaml

STRANy 10 - 11

STRANy 12 - 13

STRANy 16 - 17 oleksandr lashchuk

STRANy 18 - 19 tomáš Huynh

STRANy 26 - 29 „horňák“ minulosti

STRANy 34 - 37 reportáž z jógy

Emran Gök

Nico DeGeus

Vydavatel: Trutnovinky s.r.o, IČ: 28847229, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Žižkova 277, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Lenka Procházková, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná 20141114_proplast_148x52,5mm_tisk_krivky.pdf 1 14.11.2014 8:20:37 distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Obálka: foto - Vilém Fischl

inzerce

3

4

Jamie Russell

Američanka: Všichni se tady pořád zdraví V pětadvaceti je v letošní cizinecké legii Kary nejzkušenější hráčkou. Na rozdíl od svých čtyř zahraničních spoluhráček už i věděla, do čeho jde. Americká rozehrávačka z Rock Falls v Illinois, Jamie Russell, v Trutnově poprvé působila v sezoně 2003/2004. V loňské sezoně si v zámoří léčila koleno, aby jí letos v létě klub odtamtud povolal zpět.

Jamie, v Trutnově se ti předtím tak líbilo, že ses vrátila?

Byla jsem okouzlena tou skvělou atmosférou, co tu je.

Jsou tu báječní fanoušci, měla jsem výborný vztah s trenéry i s manažerem klubu, také moje spoluhráčky jsou mimořádné.

Není moc lidí, co můžou říct, že jsou opravdu spokojení se vším v ten daný moment, ale já jsem našla místo, na kterém se opravdu cítím jako doma.

Mohla bys shrnout svůj život, než jsi přijela poprvé do ČR? Byla jsem jen holka z malého města, co šla na univerzitu, aby získala nějaké vzdělání a při tom hrála basketbal. Doufala jsem, že získám nějakou dobrou práci potom, co dodělám školu.

Všechno jsem obětovala studiu a mému týmu. Pořád jsem jen trénovala a studovala.

Proč basketbal v Evropě, v Americe si nechtěla hrát?

Když jsem skončila školu, dostala jsem nabídku do all star týmu Ameriky, abych pár týdnů

reprezentovala v Číně. Po této zkušenosti už jsem věděla, že chci pokračovat v cestování po světě a hraní basketu, sportu, který opravdu miluji. Amerika pro mě vždycky bude domov a vím, že se tam můžu vrátit, ale právě teď chci, aby mě basketbal bral na různá místa.

Co tě nejvíc překvapilo po příjezdu do naší republiky?

Nejvíce mě překvapilo, jak jsou v této zemi lidé zdvořilí. Všichni se tu pořád zdraví, ať už je znají nebo to jsou úplní cizinci.

Je to opravdu skvělé a myslím si, že celý svět by se měl chovat právě takhle.

Jedním z míst, kde můžete pravidelně v Trutnově potkávat příslušníky jiných národů, je basketbalová hala. V ligovém týmu žen Kary najdeme zahraniční posily každou sezonu. Za dobu působení v nejvyšší soutěži se jich tady vystřídalo již čtyřiadvacet, přičemž v letošním trutnovském kádru jich poprvé v historii napočítáme hned pět - dvě Američanky, Senegalku, Černohorku a Slovenku. A pro doplnění, trenérem týmu je Slovák Jozef Rešetár. česky, ale znám hodně slov a různých výrazů, hlavně těch basketbalových, pak nějaká slova, co se týkají jídla a samozřejmě i nějaké to sprosté slovo.

Už rozumím nějakým konverzacím a věcem na hřišti.

Co si myslíš o Češích?

Jsou vždy slušní, oblékají se moc pěkně, ale musím přiznat, že nejsou tak skvělí tanečníci.

Setkáváš se tady třeba s nějakými Američany?

Před dvěma lety jsem potkala americký pár, který tudy cestoval, a také jsem poznala několik Američanů, kteří žijí v Praze.

Jaké pro tebe byly začátky v nové zemi?

Samozřejmě to byl kulturní šok, ale překvapivě jsem se tu cítila dobře. Určitě to mělo co dělat s tím, jak mě tu všichni mile přivítali. Také jídlo je tu úžasné.

V čem vidíš největší rozdíl mezi životem v USA a ČR? V tempu, v jakém lidé žijí. V Americe všichni pořád něco dělají, někam spěchají. Tady v Evropě si lidé užívají času, který mají. Dají si kafe s přáteli a tak.

V týmu se bavíte anglicky, jak jsi na tom s češtinou?

Nemůžu říct, že umím mluvit

Jak vnímáš, že jako basketbalistka opouštíš domov na devět měsíců?

emily cady Líbí se mi to, že mám tu možnost odjet z domu a hrát basket.

Není moc lidí, co by dostali takovou šanci jako já. Rodina mě hodně podporuje, to všechno dělá tuhle příležitost úžasnou.

Je možnost se během sezony dostat domů?

Všichni cizinci mají možnost jet domů na více než týden během Vánoc. To je vážně skvělé, protože Vánoce jsou skvělý čas na setkání s našimi rodinami.

Na co sis zatím v Trutnově vůbec nezvykla?

Stejně jako před dvěma lety, ještě pořád jsem si nezvykla na mléko. Ještě jsem nepřekonala můj strach z něho.

Jak se žije americký sen naruby V letošním týmu Kary najdeme ještě jednu Američanku. Dvaadvacetiletá pivotka Emily Cady vyrostla v malém městečku Malcom v Nebrasce, kde žije asi 400 lidí. Má jednoho sourozence - starší sestru, která už vychovává dvě děti. Když se rozhodla, že půjde hrát basketbal do Evropy, rodina byla z jejího nápadu nadšená. „Moc se jim to líbilo, ale na druhou stranu byli nervózní, protože jsem ještě nikdy pořádně neopustila domov,“ prozrazuje 188 cm vysoká blondýnka.

O České republice toho moc nevěděla, vlastně jen to, že lidé ji říkali, že Praha je krásná a všechno okolo také. Ponětí neměla ani o slavných Češích. Jestli jsme si doposud mysleli, že všichni Američani znají Jaromíra Jágra, tak úplně tak to není. „Já hokej třeba vůbec nesleduji, protože se v Nebrasce nehraje,“ vysvětluje Emily a dodává, že v této části Spojených států frčí hlavně basketbal, fotbal a volejbal.

Co ti chybí?

Nejvíce mi chybí moji synovci a neteře, moje sestra a bratr a moji opatrovníci. Také mi chybí to, že řeknu vtip a všichni se tomu smějí. Jsem totiž docela vtipná, ale holky tady občas nechápou americké vtipy.

Po univerzitě věděla, že odjede do ciziny a přes agenta se domluvila na působení v Trutnově. „Byla to nejlepší nabídka,“ tvrdí žena, která se jako jedna z těch „jiných“ vydala proti proudu. Většina lidí míří opačným směrem a jede si naopak právě do zámoří prožít svůj americký sen. „Byla jsem strašně nervózní, strachy zpocená, ale i nadšená,“ vzpomíná, když na letišti v Kodani čekala na poslední letadlo do Prahy. Naštěstí se začleněním do nového života ji hodně pomohla spoluhráčka Jamie. „A taky holky v týmu jsou skvělé. Pomáhají mi tu cítit se jako doma,“ povídá Emily.

Co plánuješ dělat, až přestaneš hrát basket?

Mám bakalářský titul v trestním soudnictví a vždycky jsem plánovala, že budu pracovat pro FBI nebo pro policejní síly. Také bych ráda trénovala basketbal.

Trutnov vidí jako hezké město s krásnou přírodou a horami. Nebraska je placka. „Chodila jsem do školy s jedním Čechem a ten mi říkal, že lidé tu jsou stejně hodní jako v Nebrasce,“ je ráda, že to se potvrdilo. „Lépe se tady oblékáte, u nás se oblékáme uvolněně. Jídlo je tu moc dobré, podobné tomu, co je doma. Už jsem jedla svíčkovou a byla dobrá,“ chválí. Uvařit něco českého ale zatím nezkoušela. „Míša (spoluhráčka Vondráčková - pozn. red.) mi slíbila, že mě to naučí,“ směje se.

inzerce

5

6

aminata fall, milica milošev

Nejvíc mi chutná guláš, říká Senegalka Narodila se v severním Senegalu, v menším městě Louga.

Vyrůstala ve velké rodině se třemi bratry a třemi sestrami, přičemž ona je přesně uprostřed. Čtyřiadvacetiletá pivotka Aminata Fall je v české lize teprve druhou africkou hráčkou v historii. Je ale zajímavé, že za posledních pět let se vrátila do rodné vlasti asi jen dvakrát. Studovala v zámoří.

Ami, jak vnímáš pobyt v zahraničí?

Je to takový bonus, že se dostaneš někam ven ze své země.

Poznáš novou kulturu, naučíš se nové věci jak v Americe, tak i tady v Česku. Hodně mi teď třeba chybí americké jídlo, opravdu se mi tam líbilo a hodně jsem si to tam užila.

Jaký je život v Senegalu?

Senegal je úplně jiný. Jiná atmosféra, jiní lidé, každý tam má velkou rodinu. Mám to tam ráda a hodně mi chybí ta kultura. Máme vlastní styl oblékání, vlastní řeč, ale to je všude.

Dodržujete zvyky a tradice?

Máme spoustu tradic. Jsme

Všichni si mysleli, že o tom jenom sním...

obklopeni vodou, takže třeba každý den je k obědu ryba.

Naše národní jídlo je ryba s rýží a zeleninou. Kdybyste tam přijeli, tak první jídlo, které vám udělají, je právě to.

Jaké vlastně pro tebe bylo rozhodnutí odejít z domova?

Vždycky to byl můj sen někam odejít. Když mi bylo osmnáct a dodělala jsem školu, věděla jsem, že půjdu do Ameriky a budu studovat a hrát tam.

Nyní hraješ v Česku. Jaký je tvůj názor na zdejší život po těch pár měsících? Život tady je fajn, i když já bych strašně ráda komunikovala s ostatními. Jsem strašně upovídaná. Když jdu nakoupit, vidím, že se se mnou ostatní chtějí bavit, snaží se být milí, ale nerozumíme si. Jazyk je velký problém. Jsem tu, chci se naučit česky, ale nevím, jak začít, ani nevím, jak mi můžou ostatní pomoct. Ale to je asi jediná těžká věc tady. Jinak už si zvykám na život od rodiny, už se mi ani tolik nestýská. Jsem v pohodě.

Co děláš, když máš volno?

Ve volném čase vařím. Chtěla bych se naučit vařit nějaké české jídlo, ale ještě nikdo mi to neukázal. V restauraci si vždycky dávám guláš, protože mi moc chutná, ale zatím ještě nevím, jak ho připravit. Ptala jsem se Steffi (spoluhráčka Milena Prokešová - pozn. red.), jestli ho zvládnu připravit a ona říkala, že mi ukáže jak. Opravdu miluju vaření.

Bláznivá Černohorka: U nás problémy neřešíme Milica Milošev se narodila v srbském městě Vršac. S rodiči a o dva roky starším bratrem tam žila do tří let. Poté se rodiče rozvedli a s mamkou se přestěhovali do černohorského Nikšiće. Ve druhém největším městě země s 60 000 obyvateli začala od 13 let koketovat s basketem. „Brácha hraje taky, začal dřív, takže mě to dost ovlivnilo,“ prozrazuje, jak se dostala na palubovku. Začala sice již v trošku pozdějším věku, ovšem dotáhla to až do reprezentace.

Angažmá v Trutnově je první zahraniční štací dvaadvacetileté křídelní hráčky. Klub si okamžitě zamilovala a lidé v něm se pro ni stávají její druhou rodinou. „Řekla bych, že nepotřebuji nic jiného, mám tady všechno. Hraje se mi tady fakt dobře,“ usmívá se magická žena, na jejímž těle se ukrývá třináct tetování. O českém basketbalu tvrdí, že je na výrazně lepší úrovni. „U nás nemáme tolik klubů a ani nejsou tak kvalitní jako tady. Je toho pak ještě víc, ale myslím, že tohle jako příklad stačí,“ dodává.

Obyčejný život se také liší. I když ne zase tak moc. „Lidé u nás hodně věří v Boha a nikdo tam moc nerespektuje pravidla,“ napadnou ji první dva rozdíly. O lidech na Balkáně se ví, že mají zvláštní vztahy. Buď jsou na sebe

gabriela nagyová

Jste o pár roků před námi, závidí Slovenka

Panuje podle tebe mezi národy rivalita?

Tam, kde žiju já, tak myslím, že ani ne, nebo si to aspoň nějak neuvědomuji. Samozřejmě, když se hraje například hokej, je to něco jiného.

Ještě patří do generace, která o sobě může říct, že zažila Československo.

Gabriela Nagyová přitom ale ležela v postýlce.

Narodila se v Košicích před třiadvaceti lety.

A v basketbalovém prostředí existuje rivalita?

Ani ne, tam je to podle mě takové přátelštější.

Gabčo, jak se cítíš jako Slovenka v Česku?

Dobře. Skoro jako doma. Podle mě je to tady stejné jako na Slovensku. Ale myslím, že jsou tu trošku milejší lidé. Na přechodu mi hned všichni zastavují, zatímco u nás čekám i „pět minut“.

Tohle se mi tady velmi líbí. Rozhodně to není tak, že bych si u vás měla připadat jako cizinec.

Líbí se mi čeština, domluvím se tady s každým, je tu stejné počasí.

Je podle tebe vůbec nějaký rozdíl mezi životem v Česku a na Slovensku?

Asi o pár centů je to tady všechno levnější v obchodech. (smích) A v tom jazyku.

Pár měsíců už jsi tady. Mluvíš česky?

Nemluvím. Nelíbí se mi to u Slováků, když se snaží mluvit česky. Je to takové škaredé.

Co si myslí Slováci o Češích?

Všechno jen to dobré. Spíš jsem slyšela, že Češi o Slovácích si myslí vždycky to horší. Ačkoliv já nevím, co si o nás myslíte. opravdu hodní a milí, nebo je to pravý opak. „Není nic mezi,“ potvrzuje Milica. A podle toho pak řeší problémy. „Ne, my problémy neřešíme, jsme přeci horkokrevní,“ opravuje mě rozesmátá slečna, která svůj temperamentní původ na hřišti nezapře.

Právě to ji ale na životě v Česku zatím nejvíce překvapilo, jak jsou lidé na sebe hodní. „Život celkově tady je lepší. Jestli bys chtěl žít v Černé Hoře, nedělej to.

Dost těžko se tam hledá práce,“ vypravuje. „Ale na druhou stranu máme hezká města, nejhezčí je Budva.

Máme moře i krásné hory a například náš noční život je úžasný. Lidé rádi chodí ven a baví se. Rádi nosíme krátké věci a dobře vypadáme. A je jedno, jestli nám je zima nebo ne. Naše země je bláznivá, ale myslím, že cokoliv chceš, u nás můžeš najít,“ uzavírá.

Co bys Čechům mohla závidět?

To, že jste o pár roků před námi. Ať už se bavíme o nějakých materiálních věcech až po systém ve státě, zabezpečení na školách... Jak teď chodíme na tělocviky na školy, tak jsem některé viděla a musím říct, že i v tomto jste před námi. Když se bude mluvit o tom, že má být nějaký konec světa, tak se vyplatí jet na Slovensko, tam budete žít o trošku déle, než to tam dojde. (smích) A co myslíš, že my můžeme závidět vám?

Tatry. To nám závidí všichni. Na ty chodí z Čech i Polska hodně lidí. A ještě nám můžete závidět korbáčky a parenicu. A samozřejmě pravé bryndzové halušky či pirohy z pravého salaša.

Michal Bogáň, foto: Vilém Fischl inzerce

7

anketa

8

Kde byste chtěli žít v cizině?

MILOŠ ŠÁLEK, fotograf

Procestoval jsem spoustu zemí, i ty hodně vzdálené, ale vždy se vracím rád do Čech. V Asii je v zimě teplo, ale člověk je tam stále jako cizinec. Navíc jsou to chudé země a žít tam není úplně jednoduché.

V Austrálii nebo na Novém Zélandu bych si to dovedl představit, ale tam jsem ještě nezavítal. Z míst, kde jsem byl, by se mi nejvíce zamlouvala Brazílie a Rio de Janeiro. Tam jsem si připadal skladbou obyvatel témě jako místní, tedy po týdnu opalování.

EVA HRUBÁ, předsedkyně literárního klubu

Dříve to byla Jižní Amerika, ale teď bych dala přednost Skandinávii. Už jsem byla ve Finsku, ale asi by to bylo Švédsko. Mají tam velmi vyvinuté cítění pro ochranu životního prostředí a pro udržitelný způsob života. To se mi líbí. Samozřejmostí tam také je společenská a sociální odpovědnost. Navíc je tam krásná příroda. Život ve Švédsku by mně vyhovoval. inzerce

OLDŘICH ŠLEGR, fotograf a majitel tiskárny

Někdy v roce 2001 jsem už málem bydlel v Chile. Mel jsem tam jednoho známého, který tam založil město. On mi navrhl, že by mi tam pomohl zařídit tiskárnu.

Chile je ideální stát, Švýcarsko Jižní Ameriky. Nikdy tam nebude válka, protože z jedné strany je Atlantik a z druhé sedmitisícové Andy. Je to jedna z nejbohatších zemí světa, je tam nesmírné nerostné bohatství. Už ve dvacátých letech do Chile přicestovalo velké množství migrantů z Evropy, takže se tam skloubila tamní volnost s německou zodpovědností. Je tam skvělé klima, moře a hory.

MARTINA - VEGA, numeroložka

Jasně. V zimě na Kapverdách, což jsou ostrovy v Atlantském oceánu u pobřeží západní Afriky. Vím z vyprávění, že prý je tam božsky.

A v létě tady. A proč? Protože nemám ráda zimu!

Naši kuchaři Vratislav Ondráček Ondráček a Jaroslav Jaroslav Šantroch Šantroch doporučují: doporučují:

SVATOMARTINSKÉ HODY od středy úterý 11. od 11.listopadu listopadu–- po po celý týden

SVATOMARTINSKÁ SVATOMARTINSKÁ HUSA HUSA Celá husa pečená v pekáči, celá husa pečená v pekáči, pečené steho, roláda, husí jatýrka pečené stehno, roláda, husí jatýrka

SVATOMARTINSKÁ SVATOMARTINSKÁ MLADÁ VÍNA

MLADÁ VÍNA

Bílá, červená i růžová.

Bílá, červenáKovacs, i růžováPřítluky, a perlivá Z vinařství Z vinařství Kovacs, Dufek, Tetur, NovéPřítluky, Vinařství, Grmolec a Sedlák Tetur, Sedlák

nabídka svatomartinských svatomartinských menu menu Výhodná nabídka V našem v našem e-shopu e-shopu na na

WWW.DVORACKA.CZ Ctíme užuž 13 11 let.let.

Ctímečeské českétradice tradice Vařit Vařit pro proVás Vásnás násbaví. baví.

Otevřeno/Open: Denně/Daily 10.30 - 24.00 h.

Otevřeno denně / Open daily Reservace Jsme i na Reservace499 522 111 499 522 111 Jsme na facebooku facebooku

10

Emran Gök

Nikdo neví, kdy budou pomoc potřebovat i Evropané Z restaurace Istanbul v Trutnově naproti okresnímu soudu se line vůně kebabu. Tuto masovou pochoutku pro hosty připravuje a z kovového trnu odřezává cizokrajně vyhlížející muž.

Návštěvníci restaurace už ho dobře znají a říkají mu Abrahám. Čtyřicetiletý Turek Emran Gök je Kurd. Patří tedy k menšině, která nemá v oblastech, v nichž žije, na růžích ustláno. „Pocházím z devadesátitisícového města Nusaybin, kde jsem se 1. dubna 1975 narodil. Město leží na jihu Turecka, v provincii Mardin na hranicích se Sýrií,“ říká Emran, kterého však z domova nevyhnala nynější válka. Prostě se v roce 1996 vydal na zkušenou do Evropy a zakotvil v Holandsku. Později s kamarádem přicestoval do České republiky. Začínal v Prkenném Dole u Žacléře.

Tam vydržel rok a čtyři měsíce. Pak chvíli váhal, zda se nemá vrátit do Holandska, ale nakonec se přemístil do Trutnova, kde žije už deset let.

Jeho čeština, kterou se učil odposlechem a komunikací s domorodci, není dokonalá, ale o to více temperamentní Kurd rád hovoří. „Než jsem sem přišel, procestoval jsem hodně států. Každý stát má jinou mentalitu, samozřejmě to nebylo

jednoduché. I když umím mluvit několika jazyky, čeština mezi ně určitě nepatřila, ale už je to mnohem lepší a domluvím se s každým,“ usmívá se.

Zpočátku k němu měli Češi odstup, byli opatrní a rezervovaní. „Myslím, že tenkrát ještě nebyli moc zvyklí na cizince. Bral jsem je ale srdcem a oni poznali, že mám dobrý charakter. Pak už jsem si našel kamarády a bylo to v pohodě. Samozřejmě mentalita naše a česká je úplně odlišná. Češi jsou více uzavření, nejsou to špatní lidé, ale mají trochu odstup. Je to asi dané tím, že tady dlouho vládli komunisté a lidi mají trochu strach z odlišností.

To je muselo poznamenat. Pomalu ale začaly tát ledy. Když zjistili, že jsem úplně normální člověk, tak mě přijali,“ vzpomíná.

11 Nedokonalá znalost jazyka, jiná mentalita a problémy s vyřizováním různých povolení stála u nečekaných potíží na začátku jeho podnikání v pohostinství v Trutnově, kdy byl, jak říká, napálen. Pronajal si restauraci bez vybavení od člověka, který byl jejím provozovatelem a nikoliv majitelem. „Zaplatil jsem mu 400 tisíc korun. Dal mně smlouvu, ale nebylo tam ani razítko. Zmizel i s penězi a už jsem ho neviděl,“ kroutí hlavou nad svou naivitou Emran. Teprve v dubnu roku 2008 podepsal řádnou smlouvu o pronájmu s Českými drahami, které byly tehdy majiteli objektu. Začátky podnikání byly ale podle něj šílené. Pracoval od rána do večera, a přestože měl příslušný diplom ze školy zaměřené na pohostinství, nebyl mu uznán. Musel mít v Česku pětiletou praxi, kterou paradoxně získal u sebe v restauraci.

V Trutnově si před šesti lety našel ženu, s níž má šestiletého syna. Vydrželi spolu čtyři a půl roku. „Chtěl jsem, abychom se lépe poznali, ale bylo na to málo času. Pořád jsem byl v práci. Nakonec jsme se rozešli, ale se synem se stále stýkám,“ vyinzerce

práví Emran, který má v Trutnově trvalý pobyt a chce požádat o české občanství. I když si musel na Čechy zvykat, dnes už mnohé považuje za kamarády. „Češi příliš nepřemýšlejí o budoucnosti. Žijí tak trochu ze dne na den. Také často z drobností a maličkostí dělají zbytečné drama. Je tady ale i spousta slušných, chytrých, inteligentních, a vtipných lidí,“ vypočítává a dodává, že se mu líbí český, trochu specifický humor. „Je jiný než jinde ve světě. Češi mají rádi zábavu a smích.“ Emran nebyl doma už 24 roků. S rodinou se stýká v Holandsku. Velmi ho mrzí, co se nyní děje v Sýrii a jak se v oblasti zachází s Kurdy. „Kurdové jsou často utlačováni. Mluví svým jazykem, a to Turkům vadí. Nevadí mi, že žijeme v Turecku, ale Kurdové by měli získat větší autonomii. Teď byl v Turecku atentát, při kterém zahynulo 97 lidí. Turci to svedli na Kurdy, i když je jasné, že to má na svědomí Islámský stát, proti němuž, na rozdíl od Turků, Kurdové bojují se zbraní v ruce,“ upozorňuje Emran.

Hynek Šnajdar, foto: Miloš Šálek

12

Nico DeGeus

Do Holandska se nevrátím.

Doma jsem tady!

Když se řekne Láska na první pohled, představíme si vztah mezi lidmi. Může ale vzniknout i mezi člověkem a zemí. Důkazem je Nico DeGeus, učitel z Holandska. Při první dovolené v Česku si naši zemi zamiloval natolik, že se rozhodl do ní natrvalo přesídlit. Navzdory pro něj nepřekonatelné jazykové bariéře. Patnáct let v Mladých Bukách úspěšně provozuje penzion.

Kdy jste o České republice slyšel poprvé?

V roce 1980. Ale víc jsem ji poznal, když jsme byli prvně na dovolené v jižních Čechách. Cítil jsem se tady skvěle. Většinou jsme jezdili na třítýdenní zahraniční dovolenou a už po dvou týdnech jsem se vždycky těšil domů. Z Čech se mi ale ani po třech týdnech nechtělo. Čím vás oslovily právě Čechy a Krkonoše?

Tak například, jsou tu přátelští lidé. Když jsme tu byli poprvé, nemohli jsme najít jeden dům, bloudili jsme. Najednou nás oslovil někdo místní, sám od sebe nabídl pomoc a dokonce nás dovedl přímo k hledanému místu. To mě mile překvapilo, něco takového by se v Holandsku nestalo.

Zdejší příroda je úplně jiná. Krkonoše miluju.

Nikdy se mi nepřestaly líbit, je úžasné tu bydlet!

Proč jste se rozhodl přestěhovat?

Do školy, kde jsem učil, přišel nový ředitel. Jeho metody a stresování žáků věčnými testy se mi nelíbilo, tak jsem ze školy odešel. Na úřadu práce mi však řekli, že jsem příliš starý na to, abych se učil něco nového. Chodit s nataženou rukou pro podporu se mi ale příčilo. Řekl jsem si, že mít v Čechách malý penzion, by mohlo být docela příjemné. Začal jsem o tom přemýšlet v roce 2000.

V březnu 2001 jsme koupili tento dům, bývalou mateřskou školu, která byla v hrozném stavu, opravili ho a hned v září 2001 se stěhovali.

Stěhoval jste se sám?

Přicestoval jsem s matkou. Bylo jí v tu dobu sedmdesát sedm let. Pamatuji si, jak se ona zastavila na mostě tady před domem, který nevypadal

Jak vás přijali Češi? Neměl jste jako cizinec problémy?

Nemůžu si stěžovat, spíš naopak. Největší problémy jsem měl paradoxně s jiným Holanďanem, který tady žil a při mých začátcích mě obral o dost peněz. Češi mi naopak moc pomohli. A často mě mile překvapili. Třeba firma pana Paulíka mi řekla, že začne s rekonstrukcí domu hned prvního, to byl nějaký svátek.

Nevěřil jsem tomu. Prvního ráno tady skutečně stála parta zedníků, že prý jdou na to.

Takže Češi nejsou tak špatní, jak to někdy vypadá?

Nemyslím. Když v Holandsku odnesete něco do opravny, ještě se na to ani nepodívají, a už po vás chtějí peníze. I když to nejde spravit. Tady mi v servisu řekli, že něco nejde opravit, ale že nic platit nebudu. Nic jsme přece nespravili! Žijete tady patnáct let, přesto nemluvíte česky. Proč? Česky mluvím málo. Zkoušel jsem se učit, ale po padesátce už mi to prostě nejde, čeština je pro mě moc složitá.

Není to pro vás hendikep?

Ne, mám českou ženu, ona mi přeloží všechno. Dnes je jiná doba, hodně Čechů umí anglicky či německy. Já umím anglicky, francouzsky a německy, mojí rodnou řečí je holandština. Takže se většinou trefíme a nějak se domluvíme.

Do rozhovoru vstupuje Magda, manželka Nica, která ochotně celý rozhovor překládá. „Když se mluví pomalu, tak češtině Nico rozumí.

A když zase mluví on, tak umí zajímavě ukazovat a napodobovat, takže mu často lidé rozumějí, i když neznají jeho jazyk. Víte, Nico je hlavně milý na všechny okolo sebe, tím se je získá. A oni mu to v dobrém vrací. Akorát s ním musím chodit po úřadech.“ Které česky zvyky či tradice vás nejvíc překvapily? Štědrost. Když dopijete víno, tak v Holandsku to znamená, že končíte a odcházíte. Tady vám dolijí a pije se dál. Zdejší sousedka mě každý pátek zve na grilování. Šel jsem jednou a podruhé už ne, přišlo mi to trapné. Ona mi ale grilované maso přinesla domů.

Přišlo vám něco podivného?

Ano, vaše Vánoce. V Holandsku nejsou tak velkým svátkem, jako tady. Hlavním svátkem je tam Mikuláš. Zde je před Vánoci strašný blázinec.

Nakupuje se, peče se, vaří se a pak je strašně dlouho všude zavřeno. A navíc ten kapr!!!

Copak?

Lidé stojí frontu u kádí, ukážou si na kapra, chlápek ho vyloví a majzne ho paličkou přes hlavu. Uf!!! Něco takového je v Holandsku zakázané, tam by se hned seběhli ochránci zvířat a byl by z toho strašný průšvih!

Je pohodlnější život v Česku nebo Holandsku?

Tady se mi žije daleko líp. V Holandsku je to velký stres, spousta pravidel či nařízení.

A žije tam moc lidí na malém kousku země. Když si mažu chleba, ti vedle vidí, čím si ho mažu. Tady je mnohem víc životního prostoru a volnosti.

Tady jsme doma, rozhodně se do Holandska nevrátím.

Pavel Cajthaml foto: Miloš Šálek

inzerce

vůbec pěkně, a řekla: To je ten správný dům! Já se vyděsil: Cože?! Ale dnes musím uznat, že měla pravdu. Dům má tvar a kouzlo, je z něj pěkné místo.

14

peter dvorský

Tahá mi uši, když někdo říká vokno nebo sejra Pochází ze Slovenska, ale medicínu, obor ortopedie, vystudoval v Hradci Králové. Potom společně s manželkou, rovněž Slovenkou, která je lékařkou – internistkou, zakotvili v trutnovské nemocnici. V podhorském městě žijí už pátým rokem a jsou zde spokojeni. „K Trutnovu mám velmi pozitivní vztah,“ potvrdil lékař Peter Dvorský (32).

Odkud pocházíte, kdy a kde jste se narodil?

Pocházím z Ružomberka, který leží v oblasti Liptova na středním Slovensku, kde jsem se narodil v roce 1983.

Jak jste se do Česka dostal? Kdy to bylo?

Jako kluk jsem byl mnohokrát s rodiči v Česku na výletě. Navštívili jsme Prahu, Ostravu a další větší města, chodili jsme po památkách a podobně. Trvalejší pobyt mě čekal až v době po ukončení gymnázia, kdy jsem šel studovat Lékařskou fakultu do Hradce Králové, což bylo na přelomu let 2003 a 2004. Musím říci, že to bylo trochu jiné než v dětství. Tenkrát se o všechno postarali rodiče. Když jsem šel na vysokou školu, musel jsem se o všechno postarat sám. Bylo to určitě poznamenané stresem. Nastoupili jsme s dalšími kamarády na relativně náročnou školu a neměli zázemí rodiny.

Kdy jste v Trutnově zakotvil?

Do Trutnova jsem se dostal už ve třetím ročníku na medicíně, když jsme zorganizovali skupinový výlet do Krkonoš. Vzpomínám si, že ještě nestálo Uffo, vybavuji si vlakové nádraží, Krakonošovu kašnu na náměstí… To byly momenty, které jsem si vybavoval, když jsem pak do města nastoupil.

Když jsme se v šestém ročníku poohlíželi po místech, v té době už s manželkou, která je internistka, hledali jsme tam, kde nám místo nabídnou oběma. Dva roky přede mnou tady pracoval jeden kolega z chirurgie. Ten mi řekl, že v Trutnově hledají lékaře. Podívali jsme se na internetové stránky nemocnice, dohodli si schůzku s tehdejším ředitelem a potom jsme nastoupili.

Jak se vám ve městě líbí?

Mám k městu velmi pozitivní vztah. Je horské, podobně jako Ružomberok odkud pocházím. To

15 mi velmi vyhovuje, je zde obrovský potenciál na sportovní vyžití. Já hory miluji, tak je to ideální.

Město se mi moc líbí.

Co říkali rodiče, že jste zůstali v Čechách?

Myslím si, že si už zvykli. Na Slovensko jezdíme i několikrát za měsíc, protože tam máme silné kořeny. Máme tam nejen rodiče, ale i prarodiče a sourozence. Rodiče tady byli zatím dvakrát.

Stalo se, že by vám někdo nerozuměl?

Stává se to, ale většinou u mladších ročníků, kteří nemají slovenštinu naposlouchanou. Starší lidé se slovenštinou nemají žádný problém a rozumějí každé slovo. Potíže někdy nastávají, když už jim neslouží dobře sluch. Jsou naučení odezírat ze rtů, a když zazní slovo jiné než v češtině a je tam malá odchylka, tak nerozumí. Snažím se najít český výraz, protože je důležité, aby pacient rozuměl a náš vzájemný vztah byl dobrý.

Myslíte si, že to má u nás cizinec těžší?

Každopádně. Nenarážím na lidský faktor, ale na inzerce

byrokracii. Přestože jsme v Evropské unii a jsme dva rovnoprávné státy, tak tím, že máme trvalé bydliště jinde, narážíme na byrokracii. Poprvé se mi to stalo na škole, když jsem si chtěl zařídit paušál na mobilní telefon. Po mně, jako Slovákovi, který má trvalé bydliště jinde, chtěli, abych složil zálohu. Trochu to chápu, ale znepříjemňuje to život. V tomto ohledu je to pro cizince určitě těžší.

Co se vám na Češích líbí a co vám vadí?

Líbí se mi, že se i v rámci Evropy nebojí vyjádřit svůj názor, za kterým stojí a nesnaží se jít s davem. Lidé jsou tu volnější, rádi cestují, sportují a chodí do přírody. Musím ale říci, že jsem si nikdy úplně nezvyknul na češtinu. Není to pro mě cizí jazyk, ale občas mi to tahá uši, zvláště když někdo říká vokno, sejra a podobně.

Po čem z domova se vám nejvíce stýská?

V první řadě mi chybí rodina. Také slovenská srdečnost a bezprostřednost. Lidé v Česku jsou více uzavření, rezervovaní a méně vyjadřují své emoce.

Hynek Šnajdar, foto: Miloš Šálek

16

Oleksandr lashchuk

Do války nepůjdu kvůli mamce Žije v paneláku na Zelence. No, žije.

Ráno vstane, jede do práce, večer se vrátí, nají se a jde spát. A druhý den mu ten kolotoč začíná znovu.

Tedy v případě, že zrovna není v Praze, Berouně, Jičíně nebo v nějakém jiném městě, kde ho práce zdrží na více dní. Oleksandr Lashchuk je pětadvacetiletý dělník z Ukrajiny, který přijel do naší republiky, jako mnozí před ním, za vidinou lepšího života a vydělat si peníze. „Už se mi stalo, že jsem měl i trojku za den,“ říká.

Saša, kterému v Čechách nikdo neřekne jinak, se narodil před čtvrtstoletím na západní Ukrajině v třistatisícovém krajském městě Lutsk, které leží asi sto kilometrů od polských hranic. Pochází z obyčejné rodiny. Jeho otec celý život pracoval na stavbě jako zedník a také matka dělá v podstatě stále to samé. „Látky na košile. U nás byla obrovská fabrika, jedna z největších v Evropě,“ povídá syn, jemuž se rodiče před deseti roky rozvedli.

On zůstal s tátou na Ukrajině a později získal i nevlastního bratra, který nyní žije v Polsku. Mamka již dávno předtím jezdila za prací do České republiky, odkud se vrací domů jednou dvakrát za půl roku, praktikuje to takhle již třináct let. A díky ní se k nám podíval i Saša. Nejdříve párkrát na návštěvu a od roku 2013 to bylo i na delší dobu.

V tomto roce totiž doma ukončil vysokou školu, zaměřená byla na tělesnou výchovu a sportu. „Jednalo se o dálkové studium, protože jsem zároveň chodil na vojnu,“ prozrazuje.

Jaké to bylo, když Saša poprvé přijel do Čech? „Stejné jako když jedeš poprvé někam do zahraničí. Jsi na všechno zvědavý. U nás jsme si mysleli, že se tady všechno leskne, je to tady samá kvalita, ale když to pak vidíš, zase až tak ti to nepřijde.

Co ale musím uznat, máte tu mnohem klidnější

život,“ vypravuje, jaké byly jeho poznatky z vůbec první cesty do zahraničí.

U nás na Trutnovsku nejdříve bydlel s mamkou v Borovnici. „První měsíc jsem pomáhal v jedné stavební firmě v Dolní Branné,“ vzpomíná. Práce to byla hrozná. Na horách. „Dole bylo asi dvacet stupňů a sluníčko, nahoře pršelo a foukalo. Celý den jsem klečel na kolenou,“ popisuje. Co dělal?

Stavěl z kamenů cestičky pro chodce. „Akorát šli kolem turisti a říkali nám, že za tuhle práci se asi dobře platí, aspoň tři sta na hodinu. Tak jim říkám, že jenom padesát,“ usmívá se.

Po příjezdu do nové země ale jinak samozřejmě češtině příliš nerozuměl a štvalo ho, že se nedomluví. Chápat začal až po třech měsících a další tři měsíce trvalo, než si náš jazyk jakž takž osvojil. „Mluvit jsem ale moc neuměl. I když jsem slova znal, ale stávalo se mi, že mě lidé nechápali a chtěli po mně, abych věty opakoval. Teď už je to snad dobrý, že?“ zvedne hlavu. Aby ne. Vždyť není to tak dávno, co v Dobrušce složil zkoušky z českého jazyka a českých reálií. „Na test jsem se musel naučit 300 otázek, pak tam ještě bylo čtení s porozuměním a poslech s porozuměním,“ uvádí, co musel zvládnout, aby dostal diplom, který mu otevře cestku k získání našeho občanství.

Původně si život v České republice maloval jinak. „Myslel jsem si, že bude o hodně jednodušší. Aspoň tady ale máte všechno víc srovnané a mezi lidmi nejsou takové finanční rozdíly,“ konstatuje s tím, že na Ukrajině nejsou lidé tak spokojení. „U vás se dodržují nějaké zákony. U nás platí to, že kdo má prachy, ten má pravdu,“ dodává. V současnosti Saša pracuje v jedné z firem v Hostinném zabývající se hydroizolací. „Bazény, jezírka, jímky, balkóny, terasy, zateplujeme střechy… Záleží na zákazníkovi,“ vyjmenovává sortiment služeb. Poprvé od příchodu do Čech má od října status zaměstnance, do té doby „jel“ na dohody o provedení práce. To je důležitá zpráva i pro jeho novomanželku Ilonu, kterou si minulý měsíc odjel vzít na Ukrajinu. „Musím tady být zaměstnaný alespoň tři měsíce, abych pak pro ni mohl zažádat o vízum,“ vysvětluje Saša.

Rozhovor s ním vznikl ještě před odjezdem na svatbu a část se týkala i krize na Ukrajině. „Čekal jsem, že se na to zeptáš,“ ušklíbne se, když přišla řeč o válce na Ukrajině. „Ale ani nevím, co ti k tomu má říct. Všechno je to o penězích, točí se tam neuvěřitelný prachy,“ tvrdí. Ozbrojený konflikt se týká východní Ukrajiny, tedy opačného území, než kde má rodinu a známé, ale právě ze západní části země odvedli nejvíce lidí do války. Dopis dostal i on. „Zrovna to všechno začínalo, tak jsem za nimi šel, ale akorát nám tam řekli, že když budou potřebovat, tak abychom byli připraveni. Že nám zavolají,“ vypravuje Saša. A jednou volali. On ale nebyl doma a nastávající manželka řekla, že nikdo takový tady nebydlí. „Já to řeknu tak. Do České republiky jsem přijel kvůli mamce, ta mi v životě hodně pomohla a vážím si ji. Kdybych byl sám a neměl kolem sebe lidi, kteří by byli nešťastní z toho, že jsem tam odešel, asi bych tam šel. Ale jen taky se svými kamarády, na které se můžu spolehnout. S nikým cizím. Nelíbí se mi ani to, jak ti s vyššími hodnostmi tam hází s lidmi sem tam, že prý aby bylo líp pro Ukrajinu,“ povídá Saša „Teď se to naštěstí uklidňuje.“ V Trutnově bydlí od ledna. „Jezdili jsme sem na nákupy a město se nám prostě líbilo,“ nebyl za stěhováním žádný zvláštní důvod.

Jestli se tu usadí natrvalo, je však otázka. „Mám nějaké plány, tak uvidíme. Když se nám tady bude líbit, zůstaneme, ale stejně většinu svých kamarádů mám doma,“ podotýká. Tady jich má nejvíce ve fotbalovém klubu Mostek, za který kope v okresním přeboru.

Hrozně rád také lyžuje. „Trošku mě to táhne do Německa. Ještě jsem tam nikdy nebyl a chtěl bych se tam podívat,“ naznačuje jednu z možných životních variant. Michal Bogáň, foto: Miloš Šálek

inzerce

Začátky pro něj byly složité. Neměl žádné známé a najít si stálou práci, s níž by byl spokojený, se mu dlouho nedařilo. Občas se stalo, že nedostal zaplaceno. Nemůže však říct, že by se k němu jako cizinci, chovali špatně. „Jen mě štve, když někdo hází všechny Ukrajince do jednoho pytle,“ svraští čelo. „Vím, že někteří svou práci umí odfláknout a dělají to špatně, ale o mně říkají, že já svou práci umím,“ pochválí se. Dokáže ho nadzvednout, když nějaký jeho český pomocník, který nedělá skoro nic, zatímco on udělá pětkrát víc práce, dostane více méně stejné peníze.

18

Huynh Ngoc Thinh Vuong

S rodiči vietnamsky, se ségrou česky

Podle vzhledu i jména - Huynh Ngoc Thinh Vuong - byste určitě netipovali, že je to rodák z Trutnova. „A já se přitom narodil v bývalé poliklinice Na Struze,“ usmívá se vietnamský student z gymnázia, kterému ve škole říkají Tom. Jeho rodiče přijeli do České republiky ještě v dobách komunismu. „Mohli si vybrat i Německo, ale jeli do Trutnova,“ prozrazuje, jak se sem jeho rodina dostala.

Tome, víš jméno vietnamského prezidenta?

Jéžiši, ten… Předtím jsem věděl, ale teď si vůbec nevzpomínám. Četl jsem, že podle toho se pozná, jestli jsi už český Vietnamec.

Jo, to jsem. Já jsem takový ten banán, jak se říká naším generacím, které se tady už narodily. Rodiče jsou z první generace. Mamka teď bude slavit 28 let v České republice. Já jsem třetí generace.

Banánové dítě.

Jmenuješ se Huynh Ngoc Thinh Vuong.

Co to znamená?

Nepřekládá se to. Jenom některá vietnamská jména se překládají, ale většina ne. Vuong je jméno, Huynh je příjmení a to Ngoc Thinh je stejné jako v České republice druhé křestní jméno.

A české jméno Tom jsi získal jak?

Když jsem byl malý, tak mě hlídala teta, protože když vietnamští rodiče jdou pracovat, tak své dítě

vždycky dají k české tetě nebo babičce a ty nás pak hlídají od rána do večera. Jméno Tom mi dala ona a uchytilo se to. Já bych si možná vybral jiné.

Teď si ale budu žádat o české občanství a jméno si budu měnit na kratší. Na české občance můžeš mít jen tři jména. Říkal jsem taťkovi, že bych si nechal jen Tomáš Huynh a nemá s tím problém.

Kterým jazykem si povídáte doma?

Doma se musíme s rodiči bavit vietnamsky, abychom nezapomněli mateřštinu. Jinak třeba s mladší ségrou se bavím česky.

A když nakupuješ na tržnici?

Tak se bavíme vietnamsky.

Dokážeš říct, kolik v Trutnově žije Vietnamců?

Bajvoko asi vím, kdo tady je, že bych to asi i spočítal. V Trutnově jich není moc, v Hradci najdeš Vietnamců mnohem víc, ale je to větší město. Jinak tady máme i vietnamská sdružení, která jsou v Náchodě, Hradci, Pardubicích. Občas se sejdeme

inzerce

a třeba společně slavíme Nový rok. Hrajeme i fotbalové zápasy. Letos o prázdninách jsme jeli hrát do Mnichova. Všechny rodiny v Trutnově se známe, tak občas někdo uspořádá večeři a ostatní přijdou.

Když se řekne Vietnamec, každý si hned vybaví trhovce? Nevadí ti to?

Jak kdy. Občas s tím nemám problém, ale když už toho je moc, jak si kámoši ze mě dělají srandu, tak se i naštvu. Ale není to nic vážné.

Rodiče od začátku pracovali v obchodě?

Ne, nejdřív pracovali v ZPA, pak prodávali na bývalé tržnici, kde teď stojí Uffo. Časem se přestěhovali do kamenného obchodu v Poříčí.

Všichni Vietnamci prodávají buď ve Večerce, oblečení nebo bistro, a tak se rodiče chtěli odlišit od ostatních. Prodávají úplně něco jiného - zahradní nábytek. Myslím, že se to uchytilo.

Občas tam chodím, teď jsem pro rodiče dělal internetové stránky. Nevede se nám špatně.

Pomáhal jsi předtím na tržnici?

Když jsem byl malý, chodil jsem prodávat. Jak dospívám, už se mi moc nechce. Když mám volný čas nebo mi rodiče řeknou, tak jim jdu pomoct. Jako každý vietnamský student.

Někteří rodiče chtějí, aby děti převzaly rodinný byznys. Je to případ i těch tvých?

Ne, rodiče to nechtějí, abych to po nich přebral.

Chtějí, abych dělal úplně něco jiného.

A co chceš dělat?

Možná zkusím architekturu. Teď jsem na gymplu a mám namířeno do Německa. Po maturitě bych si dal asi rok pauzu, abych se naučil německy, udělal si certifiát C1 a pak šel na vysokou školu do Německa.

Kolika jazyky vlastně mluvíš?

Pěti. Vietnamsky, česky, německy, anglicky i trošku francouzsky. Byl jsem tam na výměnném pobytu a domluvím se.

Od narození žiješ v České republice, cítíš se jako Čech?

Jako klasický Čech asi ne. Mám pořád kořeny z Vietnamu a jsem na to hrdý. Když se mě lidé ptají, jestli jsem víc Čech nebo Vietnamec, tak se přikláním k Vietnamu, i když jsem se narodil tady.

Michal Bogáň, foto: Miloš Šálek

Husí kaldoun s bylinkovými nočky Husí jatýrka na portském víně a cibulce, toustíky Pečené husí stehno s jablky, červené a bílé zelí, špekové a bramborové knedlíky Moravský koláček s povidly a tvarohem

4. 11.–8. 12.

Divadelní delikatesy: La Fabrika, hrají Arte et Merte – Anna Polívková a Martha Issová UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Divadelní delikatesy, ostatní – vstupné 345, 320, 295 Kč

KRASAVICE INTERKONTINENTÁLNÍ

pondělí 2. 11.

MOZART – SALIERI

středa 18. 11.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo AHA Představení pro děti od 3 let UFFO ** 15:00 a 17:00 hodin ** vstupné 90 Kč, se slevovou kartou 72 Kč

POHÁDKY KOCOURA MIKEŠE

neděle 15. 11.

Divadlo a hudba: Divadelní spolek Kašpar UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Divadlo a hudba, ostatní – vstupné 345, 320, 295 Kč

CHANSON? ŠANSON!

...A FOTÍME NA CESTÁCH

Vernisáž 2. 11. od 16:00 hodin Výstava stacionáře Trutnov kino Vesmír - foyer ** otevřeno vždy v době promítání filmu ** vstup na výstavu zdarma

čtvrtek 12. 11.

2. 11.–2. 12.

Melanie Scholtz Koncert Pořadatel: Alternativa pro kulturu, o. s., a UFFO – SCT Koncertní síň B. Martinů ** 19:00 hodin **

JAZZINEC AUTUMN PARTY VOL. III

pátek 27. 11.

Pořadatel: Karin Venhauer a Jana Ptáčníková ve spolupráci s UFFO – SCT UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 150 Kč

JUBILEJNÍ KONCERT K 90. NAROZENINÁM ZDEŇKA TRNKY

pátek 27. 11.

Listopad

www.uffo.cz

Tradiční akce s příjezdem Martina na bílém koni, lampionovým průvodem a krátkým programem odchod lampionového průvodu v 17:00 hodin od Uffa ** akce na Krakonošově náměstí po příchodu průvodu ** bez vstupného

Činoherní divadlo A: Divadlo Komedie, Praha / provozovatel Divadlo Company.cz UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Činoherní divadlo A, ostatní – vstupné 330, 305, 280 Kč

TESTOSTERON

středa 11. 11.

MARTIN A SNĚHULKOVÉ

čtvrtek 26. 11.

Činoherní divadlo B: Divadlo v Řeznické, Praha UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Činoherní divadlo B, ostatní – vstupné 360, 335, 310 Kč

LENI

úterý 24. 11.

Cestopisný večer Pavla Svobody kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

OMÁN – ZEMĚ SULTÁNOVA

pondělí 23. 11.

prof. PhDr. Vladimír Wolf: Hrad Břečtejn a městečko Pilníkov Pořadatel: Český červený kříž a UFFO – SCT kino Vesmír ** 14:30 hodin

AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU

pondělí 23. 11.

Rodinné UFFOkousky: Pruhované panenky Představení pro děti od 5 let UFFO ** 16:00 hodin ** vstupné 90 Kč, se slevovou kartou 72 Kč

BAČKŮRKY A STARÁ BOTIČKÁRNA

neděle 22. 11.

Recitál Adama Plachetky (basbaryton) za doprovodu Czech Ensemble Baroque Orchestra, dirigent – Roman Válek. Závěrečný koncert festivalu Trutnovský podzim.

UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 290 Kč, studenti 145 Kč

Zdeněk Izer a Šárka Vaňková v zábavném pořadu UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 260, 240 Kč

FURTLUFTDURCHTOUR

úterý 10. 11.

Pavla Apostolaki – cestopisný večer kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

PUTOVÁNÍ DO BYLINKOVÝCH RÁJŮ

pondělí 9. 11.

Zdeněk Töpfer: Filatelie Pořadatel: Český červený kříž a UFFO – SCT kino Vesmír ** 14:30 hodin

AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU

pondělí 9. 11.

Předkapela: MZH Koncert na stání UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné v předprodeji 310 Kč, v den koncertu 350 Kč

TŘI SESTRY

neděle 8. 11.

Vernisáž 3. 11. od 18:00 hodin Výstava Partner Galerie UFFO: GRUND a.s.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Státního fondu kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma

NATVRDLÍ NATVRDO

Změna programu vyhrazena!

Předprodej vstupenek: Turistické informační centrum Trutnov (pondělí–pátek 9:00–17:00 hodin, sobota 9:00–12:00 hodin, tel. 499 818 245)

Předprodej a rezervace vstupenek: Inforecepce UFFO (pondělí–sobota 8:00–19:30 hodin, tel. 499 300 999, e-mail: info@uffo.cz)

Cestopisný večer Miloše Šálka kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

MEZI SLONY

pondělí 30. 11.

Program, stánkový adventní prodej, přibližně v 16:20 hodin slavnostní rozsvícení stromu Pořadatel: město Trutnov a UFFO – SCT Krakonošovo náměstí ** 14:30 hodin ** bez vstupného

VÁNOČNÍ STROM 2015

neděle 29. 11.

Pohádka Divadla Z PRAKU pro diváky od 3 let.

Po skončení představení přechod z Uffa na Krakonošovo náměstí společně v průvodu s andělíčky a adventními světýlky na akci Vánoční strom.

UFFO ** 14:00 hodin ** vstupné 30 Kč

O ZAPOMNĚTLIVÉM PSANÍČKOVÉM ANDĚLÍČKOVI

neděle 29. 11.

vstupné v předprodeji 180 Kč, v den koncertu 220 Kč

22

proměny trutnova

Dům, který ustoupil rozšiřování areálu hasičů v Poříčí Výtvarník Miloš Trýzna zachytil v roce 1984 na zde prezentované kresbě jednopatrový dům, který stával v Poříčí v Náchod-

ské ulici v prostoru mezi tehdejšími závody Strojtex a Texlen 06. Dům nakreslil poté, co se dozvěděl, že se bude brzy bou-

rat z důvodu rozšiřování areálu sousedního střediska hasičů (tehdy ovšem označovaných jako požárníci). K jeho demolici došlo v roce 1987. Jedinečnost kresby spočívá v tom, že představuje asi jediné vyobrazení budovy, která byla po dlouhá desetiletí nedílnou součástí Poříčí. Dnes je na místě zbořeného objektu trávník a parkoviště před areálem hasičů.

Ondřej Vašata, Muzeum Podkrkonoší

23

Zaniklý dům v Havlíčkově ulici Na kresbě, jejímž autorem je Miloš Trýzna, je zachycen nevelký jednopatrový dům, který byl až do roku 2001 součástí historického centra Trutnova.

Dům stával od první poloviny 20. století v dnešní Havlíčkově

ulici. Na kresbě pořízené v roce 2000 je dobře vidět nejen jeho venkovní romantické kryté schodiště umožňující přístup do obytného prvního patra, ale i garáž v přízemí. Ta tu ovšem původně nebyla. Například na

sklonku 30. let 20. století existovalo v přízemí domu pánské a dámské kadeřnictví Maxe Fiedlera. V roce 2001 byl dům zbourán. Dnes je na jeho místě volné prostranství. Po asanovaném objektu zbyla jen jeho západní zeď, která se stala součástí nově postavené restaurace. Důvodem pro její zachování byl fakt, že se jedná o zbytek původních hradeb.

Ondřej Vašata, Muzeum Podkrkonoší

Nabízíme: práci na plný úvazek pro stabilní, ryze českou firmu ubytování, stravování možnost dalšího profesního vzdělání za přispění firmy další zaměstnanecké benefity

26

HISTORIE

Horní Staré Město, Hořejší Staré Město, Oberaltstadt

Je to první trvale osídlená část současného Trutnova. K jejímu rozvoji přispěly hlavně textilní továrny. Dodnes se v ní zachovaly významné památky. V moderní době ji poznamenala stavba největšího panelového sídliště ve městě.

Ano, řeč je o Horním Starém Městě. Podle historika Ondřeje Vašaty atraktivní části Trutnova.

Pamatujeme si správně ze školy, že Horní Staré Město je nejstarší částí dnešního Trutnova?

Ano, pokud se na to podíváme z hlediska středověkého osídlení Trutnovska, tak nejstarší sídlo bylo v prostoru dnešního Horního Starého Města.

Otázkou zůstává, kdy se zde lidé ve středověku skutečně usadili. Názory na to se liší. Jedni historici tvrdí, že tomu tak bylo již ve 12. století, druzí prohlašují, že k tomu došlo až ve druhé polovině 13. století. Jednoznačnou odpověď může dát jedině archeologický výzkum.

postupně vznikala první sídla, tedy i Horní Staré Město, které vzniklo při brodu přes řeku Úpu.

Známe důvody, proč se lidé usadili právě v této lokalitě?

V roce 1110 polská vojska při svém tažení prosekala do Čech novou stezku, která vedla Královeckým průsmykem směrem k Trutnovu. Nově prosekaná stezka byla poté udržována a podél ní

Takže Horní Staré Město fungovalo jako samostatná obec?

Ano, s Trutnovem splynulo v roce 1947. Spojení do jedné velké aglomerace bylo po válce logické.

Trutnov, Dolní Staré Město a Horňák, jak se dnes říká, už stejně byly de facto stavebně propojené.

O kterém místě přesně se bavíme?

Osídlení se koncentrovalo do prostoru kolem kostela sv. Václava. Jelikož ale toto místo trpělo častými záplavami, přesunula se řada jeho obyvatel na nedalekou výšinnou polohu, tedy do prostoru dnešního historického středu Trutnova.

Všichni ovšem Horní Staré Město neopustili, i nadále tam žili lidé.

27 27 Kudy vlastně vede pomyslná hranice, která odděluje Horní Staré Město od okolních městských částí Trutnova či obcí?

Pokud pojedeme z Trutnova Horskou ulicí, tak benzínová pumpa po pravé straně ještě stojí v Dolním Starém Městě, zatímco nedaleká veterinární klinika je už součástí Horního Starého Města. To na severu ohraničuje skupina vilek v Rýchorské ulici za železničním přejezdem. Na západě končí v Mladobucké ulici u areálu STK a na východě Přespolní ulicí, která směřuje k Novým Dvorům.

Poměrně velké území. Lze ho porovnat s Poříčím, které rovněž kdysi bylo samostatné a dnes patří k Trutnovu?

Podle mě jsou Poříčí a Horní Staré Město srovnatelné lokality. Obě mezi sebou kdysi trochu soupeřily. Byly ve stínu daleko většího Trutnova, byly zhruba stejně velké a procházely podobným populačním vývojem. Obě obce se také staly městysem. Snažily se mezi sebou trumfovat. Jestliže třeba Poříčí mělo jako první v kraji koupaliště, Horní Staré Město se pyšnilo krásným lesním divadlem.

Lesní divadlo? To slyším poprvé.

Vzniklo v roce 1921, a to v lese asi tři sta metrů za bělidlem. Na dobových pohlednicích je dobře patrné jeviště, terasovitě uspořádané hlediště, či dřevěná budka na vybírání vstupného. Byla to tehdy velká atrakce. Divadlo ovšem po druhé světové válce zpustlo a nebylo již obnoveno. Dnes lze na jeho místě spatřit již jen zbytky hlediště.

Které zajímavosti se naopak dochovaly?

Velmi atraktivní je už zmiňovaný kostel, zasvěcený sv. Václavovi, patronu české země. Je to nejstarší dochovaná stavební památka ve městě, ve které se mísí gotika, renesance i baroko. V Trutnově již nenajdeme podobně cennou a starou

památku. Kamenný a na svoji dobu honosný kostel svědčil o tom, že Horní Staré Město byla vesnice s velkým významem.

A další zajímavosti?

Třeba Illnerova kaple postavená po první světové válce nedaleko lesního divadla na památku zemřelého velkostatkáře Illnera. Po roce 1969 byla bohužel z důvodu špatného technického stavu zbořena. Zato socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1802 prošla nedávno opravou a dodnes stojí za řekou u dnešní továrny Pepperl&Fuchs.

Dnes je Horní Staré Město pro mnohé symbolem bydlení v panelácích. Čím ale bylo před sto lety?

Vzhledem k tomu, že se jednalo o městys s několika továrnami a mnoha dělníky, tak bychom tu tenkrát nějaké rozlehlé vilové čtvrtě tehdy hledali marně. Zato tu bylo hned několik textiláckých dělnických kolonií. Jednu z nich dodnes spatříte v Horské ulici za přejezdem ve směru od Hradečanu ke Kousalovi. Další dělnickou bychom našli v dnešní Májové ulici. Výstavba panelového sídliště samozřejmě některé starší stavby pohltila, včetně soukromého památníku na první světovou válku, zhotoveného na náklady Michaela Galla.

Zřejmě skončil v základech panelového sídliště. V Horním Starém Městě byl za druhé světové války

28

HISTORIE také koncentrační a zajatecký tábor. Dnes už ale po nich není památky. Zmizely také archaické roubené stavby z 19. století, což je dle mého názoru velká škoda.

Mluvil jste o továrnách. Které jste měl na mysli?

Počátky textilního průmyslu jsou spjaty se jmény Franz Kluge a Josef Etrich. Jejich první společná přádelna lnu byla postavena v padesátých letech 19. století, v dnešní ulici Za Komínem. Dodnes stojí, působí tam společnost Pepperl&Fuchs. Další přádelnu postavili v šedesátých letech naproti dnešnímu Hradečanu. Ta byla nedávno zbourána.

Později si tito pánové továrny rozdělili. Kluge si nechal objekt proti Hradečanu, Etrich tu v dnešní ulici Za Komínem. Kluge pak postavil ještě třetí velkou továrnu, kterou bylo bělidlo. Budova dodnes stojí a najdeme ji v dnešní ulici Na Bělidle.

Co zasáhlo významně do života obyčejným lidem?

Důležité pro rozvoj bylo v roce 1871 zprovoznění železniční tratě z Trutnova do Svobody nad Úpou. V roce 1897 zase Horní Staré Město postihla obrovská katastrofa, kdy rozvodněná řeka Úpa smetla mnoho dřevěných i kamenných domů.

Masa vody, bahna a kamení tehdy nekompromisně brala vše, co jí stálo v cestě. Ale je tu ještě jedna zajímavost...

Která?

Podobně jako v Poříčí, i v Horním Starém Městě žilo jak německé obyvatelstvo, tak v menšině i české obyvatelstvo. Paradoxní je, že podle sčítání

Zajímavosti o HSM • původní název Hořejší Staré Město • německy Oberaltstadt • v 1904 povýšeno na městys • roku 1947 připojeno k Trutnovu

lidu v letech 1890, 1900 i 1910 tu žádní Češi nežili. Přitom při prvním sčítání v Československu 1921 jich zde žilo více než 200.

Jak je to možné?

Za Rakouska-Uherska zdejší obyvatele úspěšně zastrašovali, aby se při sčítání k Čechům nehlásili. Takže podle úředního sčítání tu žádní Češi nežili, přitom zde od roku 1907 existovala česká politická organizace. Jinak Horní Staré Město žilo v první polovině 20. století bohatým spolko-

29 vým životem. Své spolky tu měli jak Němci, tak i Češi. Tehdy zde existovaly také dvě obecné školy - německá i česká.

Když jsme u těch čísel, jak se měnil počet obyvatel?

Ještě ve třicátých letech 19. století mělo Horní Staré Město jen 132 domů a 702 obyvatel. V roce 1869 zde žilo 2125 obyvatel a v roce 1910 již dokonce 3882 obyvatel.

A nějakou zajímavost z moderní doby byste neměl?

Možná si dnes už málokdo vzpomene, že kulturní, někdejší Texlen klub vedle fotbalového hřiště, měl svého času největší sál v Trutnově. Na začátku devadesátých let se v něm dokonce konala beseda s prezidentem Václavem Havlem.

Pavel Cajthaml, foto: archiv muzea Muzeum Podkrkonoší v Trutnově děkuje za pomoc při mapování historie trutnovským občanům Jaroslavu Hrdinovi, Ivanu Zimmelovi a Pavlu Janatovi. inzerce

VÍTE, KOLIK SKUTEČNĚ BUDETE PLATIT ZA ÚVĚR? ÚROKOVÁ SAZBA NENÍ VŠECHNO. S financemi poradím i Vám

Tereza Fátorová

tereza.fatorova@mpss.cz tel.: 737 133 433 www.modrapyramida.cz

Mějte k nám ještě blíž

z muzejních sbírek

30

Kožešinové pláště KARA Právě probíhající výstava o podniku KARA Trutnov v Muzeu Podkrkonoší mapuje nejen historii světově uznávaného závodu, ale přibližuje náročnou technologii zpracování kožešin a nabízí ukázky celé řady druhů vyčiněných kožek a konfekčních výrobků, především dámských kožešinových plášťů.

Výrobní program podniku KARA Trutnov zajišťovala prvovýroba v poříčském a bohuslavickém závodě. Zde se se činily, barvily a upravovaly kožešnické suroviny pro další využití. Proces pokračoval konfekčním zpracováním kožešin, jež byl soustředěn do pěti specializovaných závodů se sídlem ve Starém Kolíně, Praze, Hlinsku v Čechách, Trenčíně a v České Skalici. Modelová konfekce se každoročně obměňovala a obsahovala až 300 dámských, pánských i dětských kožešinových výrobků. Vyráběly se vycházkové pláště a oděvní doplňky pro každou příležitost až po luxusní modely nejvyšší kvality.

Závod ve Starém Kolíně orientoval svůj výrobní program na konfekční zpracování žádaných velurových plášťů a výrobků z králičin. Šily se zde také různé druhy kožešinových čepic, rukavic, nánožníků apod. Závod v Praze produkoval v malých sériích exkluzivní modely, určené výhradně pro export. Jednalo se o výrobu z vysoce hodnotných materiálů, jako byl perzián, norek, nutrie a bizam. Závod v Hlinsku v Čechách se zaměřoval především na konfekci z jehnětiny, ze které se šily

kvalitní kožešinové pláště. Specializací závodu Trenčín byla výroba syntetické kožešiny, která se stala rovnocenným partnerem klasických kožešnických materiálů. Nejmladší konfekční závod KARY v České Skalici byl orientován především na kožešinové doplňky a galanterii, ale vyráběly se zde i dámské pláště z králičin.

Na fotografii můžete vidět černý perziánový plášť, vyrobený v padesátých letech 20. století, který patří k nejstarším z vystavovaných modelů.

Bordový plášť uprostřed je z barvené králičiny s vloženými hnědými a světlými pásy, které v ploše tvoří vzor. Byl vyrobený v roce 1961 jako jediný modelový kus. Šedý kožich s černým koženým páskem z čínské kozinky je z roku 1977. U tohoto předmětu se dochoval i pokladní doklad, ze kterého vyplývá, že na jeho pořízení musela původní majitelka ušetřit 5250,- Kčs, což byly tehdy více než dva průměrné měsíční platy. Petra Sauerová, Muzeum Podkrkonoší v Trutnově

inzerce

Budova bývalé ubytovny Petříkovická č.p. 518 – Poříčí u Trutnova Výběrové řízení

Nejvyšší nabídce

i

ukončení I. kola: 11. 12. 2015

Prodej bývalé ubytovny skeletovitého konstrukčního systému z Boletických panelů. Celková výměra pozemků 2.126 m2, zastavěná plocha 468 m2. Klasifikace úspornosti budovy – F. Celková užitná plocha objektu cca 1.700 m2. Stavba s 1.PP a 3 NP byla vystavěna v roce 1977. Celková užitná plocha objektu cca 1.700 m2. Uzavřena jedna nájemní smlouva (doba neurčitá) na garážové stání ve výši 4.800,- Kč bez DPH/ročně.

Michal Skuhra, 777 718 355, 257 314 251 michalskuhra@naxos.cz www.naxos.cz

knižní novinka

32

Nový Prouzův román

Dřevěné ženy vlastní licenci tajemného poselství V polovině tohoto měsíce se na knihkupeckých pultech objeví román trutnovského rodáka Petra Prouzy Dřevěné ženy, vydaný prestižním pražským nakladatelstvím Šulc&Švarc.

Spisovatel využívá své vypravěčské umění ke stavbě dramatických posunů a dimenzijních přechodů mezi realitou a fantazií, skutečností a sny v doprovodu reálných i magických postav v nádherném přírodním prostředí Rýchorského pralesa. Děj románu je unášen na perutích ságy korutanského rodu Kubotů, jehož zakladatel Karel Kubot přichází v roce 1560 do Krkonoš na pozvání zemského správce. inzerce

Zkušený dřevař, truhlář a řezbář, ale také stavitel horských bud, zlatokop i mystik ovládající tajemství chodících stromu se snadno sžívá s novým prostředím. Do nového krkonošského domova přináší i umění vyřezání dřevěných žen, které však ve spojení s halucinogeny začnou nebezpečně ovlivňovat svého tvůrce. Přestože se jich dokáže zbavit v hlubokém sklepení, bukové sochy se po dlouhé periodě klidu připomínají potomkům.

Tak zasahují do života pokra-

čovatele rodu Karla Kubota na počátku dvacátého století, kdy známý pašerák a účastník první světové války hledá východiska k úniku z kdysi vykonaného zlého činu.

I třetí pokračovatel rodu, nesoucí stejné jméno a působící jako známý pražský advokát, je úzce spojen s krajinou Krkonoš a Podkrkonoší. Jeho poklidný život a spokojené manželství převrátí náhlá tragická příhoda. Ztrhaný poklid vnáší úzkost do dobrodružných vztahů bortících se pod tíží výčitek a hledání východisek. Doktor Karel Kubot třetí, ale díky přijetí byť fantastické reality a nalezení vztahu k mýtům reality Dřevěných žen i Chodícího stromu dokáže přetnout ony svazující uzly provazu rodového osudu.

Luboš Zelený

34

na vlastní kůži

Pozdrav slunci

aneb Když reportér cvičí jógu

Kolega odmítl, tak jsem po nabídce skočil já. Řeč je o několika „zkušebních“ lekcích jógy.

Trutnovské Sádhana yoga studio na Krakonošově náměstí se tak stalo terčem mého osobního pokusu, zda se jóga hodí pro někoho tak neohebného, jako jsem já.

Lekce první: pupík Za chvíli začne má první lekce jógy. Vůbec netuším, co mě čeká. Mám spoustu otázek a neznám na ně odpověď. První mi blikne hlavou ještě před vstupem do šatny, která je plná převlékajících se dam: Co když tady budu jediná „nežena“?

Lehce se uklidním při vstupu do tělocvičny. Mezi asi dvaceti osobami jsou dva muži. Jeden je evidentně zkušený, řekl bych „typický jogín“. Všichni fasujeme kobereček (příjemnější verzi karimatky) a deku. Někteří si berou navíc popruh, polystyrenové cihličky a pěnovou destičku. Nevím proč.

Pokouším se sedět jako ostatní. Překřížím nohy, ale kolena nemám položená na podlaze, jako ženy kolem. Má to být údajně pohodlný sed. Křečovitě se držím za holeně, snažím se nespadnout dozadu a aspoň pomyslně tlačit kolena k zemi. „Dejte si pod zadek pěnovou destičku, bude se vám sedět líp,“ radí mi sousedka. Má pravdu, je to lepší.

Cvičení začíná. Nejprve se vsedě soustředíme na dýchání. „Nádech na pět dob, výdech na pět,“ nabádá lektorka Ilona. Nadechnu se na jednu

dobu, vydechnu na druhou. Jak to mám vydržet na pět?!? Po chvíli Ilona přidává. „Nádech na šest dob, výdech na pět. Nádech na sedm, výdech na pět, nádech na osm…“ Ať dýchám, jak dýchám, víc než na dvě doby to nedám. Asi mám malou kapacitu plic. Když se začnou zvyšovat čísla i u výdechu („Nádech na pět, výdech na deset“), napadne mě fígl: vydechovat jemně a pomalu, aby mi to vyšlo. Musím se zatraceně pekelně soustředit, po několika neúspěšných pokusech se mi daří aspoň jednou pokyn lektorky dodržet. Sláva!

Sotva se zaraduju, už se přechází na první cvik, jehož cílem je zřejmě protažení či posílení těla.

Nebo spíš obojí. Mé všemožně zkrácené a ne zrovna moc vysportované tělo se brání. Zaslechnu, že se jedná o Pozdrav slunci. Zatímco ostatní vzorně udělají na čtyřech krásnou Pozici hory (mě to spíš přijde jako střecha), já podivně přihrbený a skrčený patvar. Lektorka se mě snaží srovnat. „S výdechem přitáhneme pupík k páteři,“ radí. Když to udělám, evidentně přestávám dýchat. Když začnu dýchat, nedávám zase pupík k páteři. Cviků přibývá. Několikrát se opakuje Poloha kočky. Ostatní dokáží nasměrovat spojené ruce vzhůru nebo při

35 protažení nechat vzorně propnuté nohy. Mě to nejde, připadám si jako věčný skrčenec. Navíc nestíhám. Jako jógový nováček mám tendenci pořád koukat okolo, a ujistit se, že cvičím správně.

Když přijde na řadu další protažení, zjišťuju, k čemu jsou cihličky. Kdo nedosáhne v určitých pozicích na zem, pomůže si cihličkou. Trapas.

Jsem zkrácený natolik, že potřebuju rovnou dvě.

To tady ještě neměli, říkám si.

zacvičí. Na hodinu jsem dorazil unavený.

Zatímco ostatní si protažení a cviky užívají, u mě je jasné, že bojuju se svým tělem víc, než jsem si myslel. Na konci lekce přichází nečekaná odměna - můžeme si lehnout. Ihned usínám. Probudím se, když Ilona „gongnutím“ hodinu ukončí.

Začínáme cvičit. Popruh, polystyrenové cihličky a pěnovou destičku už mám připravené vedle sebe.

Prozíravě. Hned po „rozdýchání“ se totiž objevuje můj tradiční problém. Nedosáhnu si na špičky (stěží na kolena), takže si musím pomáhat kšírami.

Naštěstí nejsem jediný, tak se můžu červenat o trochu méně. Lekce mi přijde proti té první trochu klidnější, rychleji se orientuji a pozice, které už znám z minula, si trochu „užívám“. Zvládám se soustředit na dech a zároveň držení těla. Konečně se po čtyřiceti letech života dozvídám, jak správně dýchat. „Při otevírání hrudníku nádech, při zavírání výdech,“ říká Ilona. Že mě to nenapadlo dřív!

Lekce druhá: hrudník Na další lekci musím jít znovu. Mám pocit, že z té první, díky nováčkovské roztěkanosti, moc nemám. Ani nevím, zda mám být unavený nebo odpočatý. O zpestření jsem se postaral ale už předchozí den. Udělal jsem si výšlap z Pomezek na Sněžku, a zpátky. Schválně, jak to se mnou

Opakujeme Pozdrav slunci. Zaznívají opět výrazy jako pupík k páteři či Pozice kočky. Děláme „střechu“ čili Pozici psa hlavou dolů. Po chvíli mi Ilona kazí radost z pocitu, že ji možná už nyní provádím dobře. „Nejsme ani na rukách, ani na nohách, ale uprostřed!“ Jenže já jsem opřený o ruce, nevím, jak to může někdo dokázat bez nich.

inzerce

36

na vlastní kůži Když ležíme na břiše, několikrát se opakuje Pozice kobry. „Pánev zůstává na zemi, tlačíme do dlaní a pomalu se zvedáme,“ nabádá lektorka. Zatímco jiní se perfektně prohnou a podívají se na strop, jsem rád, že se trochu zvednu. Inu, není záklon, jako záklon.

Tělo ale v porovnání s první lekcí tolik neprotestuje, takže při závěrečné „meditaci v leže“ neusínám, spíš vydýchávám. Mám dobrou náladu, příště půjdu zas, machruju sám před sebou…

dosednou a dýchají, mě musí lektorka obstavět cihličkami, dekami, spacáky a nevím čím ještě, abych se dotýkal „podlahy“.

Při následující pozici se dostáváme do jakéhosi výpadu. Během chvilky mi doslova hoří stehno na noze, kterou mám v pokrčení před sebou. Když si nohy měníme, po chvilce se opakuje to samé na druhém stehně. Začíná mi být horko. Náročné cviky se opakují.

Lekce třetí: já Na další hodinu přicházím v dobré náladě.

Dokonce vtipkuju s ostatními. Vidím další čtyři muže, kteří si přišli zacvičit. Cloumá mnou optimismus, mám ho na rozdávání. Cihličky a popruh mám připravené, a už se za to ani nestydím…

Pot mi stéká úplně všude, už zapomínám na všechno, co se během dne stalo. Jediné, co mě zajímá, jestli zvládnu následující cvik. Zkoušíme Pozici vrány. Ve dřepu máme dlaně opřené o zem, lokty o kolena. Někteří poslechnou lektorku a odlepí nohy ze země a drží se jen na rukách. Já to vzdávám…

Cvičení začíná. Přes rozdýchání se dostáváme k Pozdravu slunci. Obávám se, že dnes je cvičení dynamičtější a náročnější. Nejprve provádíme jednoduchý zkrut, opakujeme záklon v leže a pak se jde na (pro mě nové) prvky. Pozice holuba mi bere poslední zbytek optimismu, který jsem měl.

Ze sedu na patách musím dát jednu nohu dopředu, druhou nechat za sebou. Zatímco jiní v klidu

Přichází záchrana, konec lekce. Uléháme ke krátkému odpočinku. Jsem tak unavený, že mám strach zavřít oči, abych neusnul. Po pár minutách ale přichází úleva, zklidnění. V přítmí nastává klid. Promítám si, co jsme dělali nového. Uvědomuju si, že jsem celou hodinu myslel jen na sebe a cvičení. Snad mi to pomůže ke správnému dýchání a držení těla… Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek

INTERVIEW S…

Ilonou Limberskou, instruktorkou jógy a majitelkou studia Sádhana yoga

Proč by měl člověk chodit právě na jógu?

Jóga, by vás měla hlavně naučit správně dýchat, měla by vás naučit uklidnit mysl, správnému postavení těla. Lidé dnes zvládnou neuvěřitelné fyzické výkony. Pokud se ale mají na deset minut zastavit a správně dýchat, tak je to pro většinu obrovský problém. Podobné je to s držením těla.

Pokud dáte lidem hrníček na hlavu, tak většině spadne, protože nemají správné držení těla Kolikrát týdně mám cvičit, aby to mělo efekt?

Aspoň třikrát. Jednou je málo, efekt by se dostavil buď za strašně dlouhou dobu, nebo vůbec. Dvakrát týdně už je dostačující, ale lepší je třikrát. Jsou však styly jógy, kde se cvičí i šestkrát týdně. Čím se od sebe liší?

Jóga je otevřená pro všechny bez ohledu na fyzickou zdatnost, věk či pohlaví. Je vlastně jedna, ale má více stylů. V našem studiu můžete cvičit od té nejjemnější, pro začátečníky, až po fyzicky nejnáročnější, které se věnují ti nejzkušenější.

Můžou lidé cvičit jógu doma?

Určitě si můžou koupit knihu, pustit video a cvičit podle toho. Časem ale zjistí, že je potřeba, aby je někdo opravil. Jóga je sice terapeutický styl cvičení, ale můžete si při něm i ublížit, pokud nějakou pozici zaujímáte špatně a nedýcháte v ní. Je prostě lepší, když je začátečník vedený instruktorem, krůček po krůčku.

Laici si myslí, že jóga je cvičení jen pro ženy?

Je to jeden z největších mýtů. Jsem ráda, že i muži pochopili, že jóga není jen o ležení nebo sezení na zemi. Naopak, mám zkušenosti, že pokud muži jednou jógu vyzkoušejí, tak u ní zůstávají déle a častěji, než ženy. Pro mnohé se stane novým životním stylem.

Někdo má strach si zkusit jógu, protože si nedá nohu za hlavu…

Nic takového po vás nikdo v józe nebude chtít, určitě ne v počátku. To je mýtus, který způsobují fotky v časopisech a na internetu. Ono vypadá moc hezky, když je na obrázku někdo, většinou zkušený cvičitel, s nohou za hlavou, ale pokud se do něčeho takového pustíte bez přípravy, tak si můžete akorát přivodit úraz.

Něco takového může lidi odradit...

Ano, někdo si řekne, že není flexibilní a ohebný, a že pro něj jóga není. Jóga je ale pro všechny, není jen pro líné lidi.

A co představa, že když budu cvičit jógu, nebudu nemocný?

Nedá se předpokládat, že když začnu cvičit jógu, stane se zázrak. Můžu i tak mít rýmu, nebo mě může něco bolet. Ale platí, že pokud člověk dlouhodobě cvičí jógu, je jeho tělo odolnější vůči vnějším vlivům, je schopné fungovat daleko lépe.

Já osobně neznám bolesti zad už několik let.

S jakým sportem je vhodné jógu kombinovat?

Není žádný mantinel. Klidně můžou třeba ženy chodit vedle jógy i na aerobik a muži třeba hrát fotbal nebo hokej. Jógu bych doporučila jako kompenzační cvičení k dalším sportům.

Jak jste se vlastně dostala k józe?

Někomu jsem jako dárek koupila velkou knihu, která se jmenovala Jóga v denním životě. Časem jsme si ji přivlastnila a podle ní jsem doma začala cvičit a natolik mě jóga pohltila, že jsem u ní zůstala a jdu po té cestě dál.

Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek

37

sportovní pozvánka

38

TeamGym: sportovní a umělecký zážitek Sportovní gymnastika v Trutnově se těší na vrcholnou akci roku. Místní oddíl s více než čtyřicetiletou tradicí pořádá v sobotu 14. listopadu republikové finále ČASPV (Česká asociace Sport pro všechny) Open v soutěži TeamGym. Závodu, který je zároveň zařazen do Českého poháru Prospect Cup, se zúčastní gymnastky a gymnasté s nejvyšší výkonnostní úrovní. Soutěžit se bude v hale ZŠ Komenského od rána do večera. „Trutnovské publikum uvidí novou soutěžní formu gymnastiky, která zaznamenává dynamický rozvoj,“ poukazuje předsedkyně oddílu a trenérka Ludmila Oravcová.

Gymnastická soutěž se skládá ze tří disciplín. Pódiovou skladbu na hudbu cvičí 6 - 12 závodníků a musí obsahovat akrobatické a gymnastické prvky kompozičně sladěné s tanečními kroky. Další dvě disciplíny mají z pohledu rozhodčích stejné požadavky. Týmy předvádí na akrobatickém páse a inzerce

na přeskoku z malé trampolíny tři různé série dynamických řad. „Hodnotí se technické provedení prvků a obtížnost,“ doplňuje trenérka Oravcová.

I tady se vše děje za hudebního doprovodu, jenž navodí tu správnou závodní atmosféru.

K vidění budou i dvojná salta na akrobacii i trampolíně či vrtaná salta s několika obraty. Mezi vystoupeními české špičky navíc zpestří program exhibice těch nejlepší trií.

Na finále se nominovaly i všechny tři týmy gymnastického oddílu Lokomotivy (Junior I., II., III.), které se na nejvýznamnějším závodě podzimní sezony představí v konkurenci cca 25 týmů z celé republiky. Navíc bude závodit i kategorie I. mladší. „Doufejme, že se neztratí a vybojují si postup na mistrovství ČR v příštím roce,“ přeje si Ludmila Oravcová. V Trutnově budou soutěžit i starší kategorie Junior IV. a Senior, mezi nimiž už budou i reprezentantky. (bog, lor)