UKÁZKA Z KNIHY TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI (Svatopluk Doseděl) Oliver si otevřel druhé pivo, víčko hodil do odpadkového koše a s lahví v ruce se vrátil k oknu. Cítil se mizerně. V nemocnici, kam před hodinou telefonoval, mu nic nového neřekli. Tereza se stále neprobrala. Napil se. Ale ani neumřela. Naposledy se podíval do vlhké podzimní tmy za oknem a zapadl do křesla. Nechtělo se mu ani myslet, přesto se však v duchu vrátil k dnešní návštěvě. Ignác Bergman… Co si má o dědkovi myslet? Je to židovský pošahanec a jenom blábolí nesmysly? Nebo ne? Odpoledne od něj vyslechl ještě několik údajně doložitelných událostí, vážících se k oblasti Na Palici, a ty se mu teď vytrvale honily hlavou. Během tří staletí zde prý došlo k dlouhé řadě sebevražd a nikdy nevysvětlených zmizení. Bergman vlastnil jakýsi tištěný dokument ještě z doby mocnářství, v němž stálo, že se tu mezi roky 1815 a 1875 ztratilo čtyřiadvacet dětí ve věku od sedmi do dvanácti let. Dokument žádné zvláštní podrobnosti neobsahoval, ale určitě z něj nevyplývalo, že by se některá z těchto zmizení dočkala objasnění. Byl tady zapsán i nález torza lidského těla, bez nohou, rukou i hlavy, k němuž mělo dojít roku 1836. A u sloupových božích muk vedle tehdejší obchodní stezky byla prý v letech 1860, 1863 a 1870 několikrát objevena znetvořená těla koček a psů, po jejichž odstranění musela být tato sakrální stavba vysvěcena knězem. „A v době, jíž zcela pitomě říkáme moderní, ty podivnosti pokračují,“ řekl mu Bergman. „Trvalo mi to přes dva roky, avšak nakonec se mi podařilo sestavit soupis zdejších úmrtí a dopravních nehod. Ten pozoruhodný seznam je jmenný, ale jistě pochopíte, že pokud to nebude nezbytně nutné, ukazovat ho nikomu nebudu. A to není všechno. Známý psychiatr mi sdělil, že ze čtvrti rodinných domů, která Na Palici vyrostla, má tři pacienty, trpící od svého nastěhování vytrvalými stavy úzkosti a naprosto identickou noční můrou. Jejich ložnice nepravidelně navštěvuje nazelenalá bezhlavá postava, podle všeho muž, a šeptá jim něco, čemu žádný z těch tří nerozumí. Jeden si domů pozval vědmu, co se zabývá i čištěním baráků od negativních energií. A co myslíte? Jak to dopadlo? Ženská z chalupy utíkala, jako by jí za
patami hořelo! Olivere, Na Palici straší! Astrální bytost se tam mstí za svůj nespravedlivý osud a jen tak s tím nepřestane, to mi věřte.“ Ticho v podkrovní místnosti proťalo hlasité zadrnčení telefonu a zamyšlený, v křesle zabořený Oliver sebou škubl, až se polil pivem. Tereza! Něco se děje! Vyskočil na nohy, čtyřmi rychlými kroky se přemístil k telefonu a zvedl jeho sluchátko. „Ano?“ vyhrkl, až se zakuckal vlastní slinou. „Slyším!“ Ze sluchátka se však ozývalo jen tiché praskání. „Haló!“ houkl Oliver. „Kdo volá? Nemocnice?“ „Oli?“ Oliverovi se zatmělo před očima. „Terezko? Miláčku! Terezko, to seš ty?“ „Ano.“ „Terezko! Bože, díky! Hned jedu…“ „Oli!“ přerušil ho naléhavý hlas na druhé straně linky. „Dávej pozor. Blíží se k tobě něco… nelidského. Je to zlé a nebezpečné. Bývalo to mužem, který, než ho popravili, vyráběl sekery a nože. Své nože ale často používal sám. Mrzačil jimi lidi, mučil je a vraždil. Dokonce i děti. Ti, kdo si mysleli, že jeho poprava byla nespravedlivá, ti se mýlili. Nožíř byl bestie a po smrti jí zůstal dál. Vím to, chvíli tady byl se mnou. On s vražděním nikdy nepřestal!“ Oliver nebyl schopen slova. Co to tady proboha poslouchá? „Terezko! Kde… kde byl s tebou? Terezko!“ „Drž se od něj dál, Oli! Je to zrůda!“ Poté ve sluchátku cvaklo a spojení skončilo. Oliver zůstal stát jako opařený. Poslepu vrátil sluchátko do vidlice přístroje a přemýšlel. To, co se právě stalo, bylo neuvěřitelné. Bylo to…
Telefon zazvonil znovu a Oliver po něm bleskově sáhnul. „Terezko?“ Odpovědí mu bylo rozpačité odkašlání. „Haló, kdo je tam?“ „Jste pan Kraus?“ Hlas patřil ženě, ale Oliver ho nepoznával. „Ano,“ přisvědčil. „A vy?“ „Tady je Fiedlerová. Nemocnice Hradec.“ Fiedlerová! No jistě! Oliver byl rázem v obraze. Sestřička Fiedlerová! „Sestřičko!“ zvolal. „Co se to…?“ „Pane Krausi,“ utnula ho sestra Fiedlerová mírně. „Slíbila jsem vám, že pokud během mé služby dojde k nějaké zásadní změně, zavolám vám. A k zásadní změně došlo. Vaše přítelkyně se probrala z kómatu.“ Oliver si připadal jako ve snu. „Já… já vím,“ vysoukal ze sebe. „Já už… jsem s ní mluvil.“ „Co prosím?“ Zdravotní sestra byla evidentně zmatená. „Vy jste s ní mluvil?“ „No ano,“ přitakal Oliver váhavě a začínal tušit trable. „Telefonovala mi. Není to ani minuta.“ „Pane Krausi,“ řekla sestra stroze, „nevím, kdo vám volal, ale slečna Stránská to být nemohla. Stále je napojena na přístroje a telefonická komunikace s ní je zatím absolutně vyloučena. Chcete-li, přijeďte sem, ovšem o tom, že jsem vám dala hlášku, nikdo vědět nemusí, ano? Příbuzný nejste.“ „Jasně,“ přisvědčil Oliver netrpělivě. „Přece jsme se tak domluvili, ne? Půjdu jako náhodou kolem. Ničemu nerozumím, sestřičko, ale každopádně moc děkuju za zavolání. Jedu k vám. Na shledanou.“ A zavěsil. Blíží se k tobě něco nelidského…
Byla to Terezka! Ať si sestra Fiedlerová povídá, co chce. Terezčin hlas pozná, to zaprvé, a zadruhé – Oli mu nikdo jiný neříká. Více v knize TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI (Svatopluk Doseděl), Epocha, říjen 2015 Kniha vyšla v Edici Pevnost jako příloha časopisu Pevnost 11/2015 http://www.facebook.com/FantastickaEpocha