Jak lehko přijít o vlastenectví Je mi již 83 let, ale musím ještě něco napsat pro příští generace. Snad to někdo přečte a pochopí, co se v naší milované republice odehrálo. Moji rodiče p. F.Benák a Marie Benáková byli sedláci. Hospodařili na 37 ha v malé vesničce Hřiby čp.8 v okrese Český Brod. Nevím od kdy, naše kronika mluví o 17 století, ale v naší rodině se podává z generace na generaci zpráva, kde leží je pohřben Prokop Holýi. Totiž na našich polích se bitva odehrávala a každý rok jsme vyorávali z půdy různé husitské zbraně – sudlice, cepy, podkovy, hřeby apod. Vše můj tatínek vždy jednou za rok odevzdával do Českého Brodu do muzea. Protože moji rodiče byli pokrokoví hospodáři, měli jsme vzorně vedený statek, byly postaveny nejmodernější stáje pro dobytek, prasečníky a všechna zvířata byla zapsána v chovech. Tatínek byl na okrese předsedou hospodářského zvířectva a angažoval se v různých spolcích. Hlavně jsme celá rodina byli velkými vlastenci, tudíž i sokolové. Tatínek byl starostou jednoty ve Viticích (blízké větší obce) a já, když jsem povyrostla, jsem se ujala jednoty jako náčelnice. Na náš poslední sokolský slet jsem už vedla do Prahy skupinu žaček a dorostenek. Náš rod měl zkrátka čest, vlastenectví a pracovitost v krvi. Ale přišla druhá sv. Válka. Němci byli nepřátelé a zdálo se, že se bude o vlast bojovat. Tatínek samozřejmě okamžitě narukoval. Jak to dopadlo, to každý Čech ví. Nikdy po celou dobu války jsme ani na chviličku nepochybovali, že Němci prohrají! Pro nás to bylo samozřejmé, že musejí prohlát! Osud naší rodiny ve válce byl plný zoufalství a pláče. Totiž jednoho dne jsme stáli na dvoře, já s mojí maminkou a paní, která u nás pracovala. Do vrat přišel vysoký štíhlý muž a moje maminka řekla „Karle kde se tady bereš?“. Dobře se pamatuji tu chvíli. Moc dlouho pak trvalo, než jsme té paní vysvětlili, že se maminka spletla stále ji vrtalo hlavou, jak to bylo a co v tom je. Ten pán řekl, že chce mluvit s mým otcem a s maminkou odešli domů. Byl to maminky velmi vzdálený příbuzný a skutečně se jmenoval Karel Štajner. Maminka ho již léta neviděla a tatínek ho viděl jen jednou. Prohlásil, že je partyzán, stíhaný gestapem a že potřebuje pomoc a úkryt. Můj tatínek pro svou čest a vlastenectví ho nedovedl odmítnout a slíbil mu, že u nás může být
jak bude potřebovat a on zůstal téměř 3 roky! Štajner měl již připravené doklady na jméno Jaroslav Veselý. Domluvili se s tatínkem jak budou pokračovat a protože jsme měli na ONV (okr. národní výbor) ve válce ještě známé, tatínek tam ihned dojel a na všech úřadech vše vyřídil. Říkal, že nutně potřebuje pracovníka do zemědělství. Tento, že je z Moravy člověk pracovitý. U nás měl jezdit s koňmi a dělat různé jiné zemědělské práce. Ale nebylo to tak jednoduché. Štajner potřeboval velmi často volno, někdy i pár dnů. Jezdil za partyzány do lesů. Lidé si všímali, že je stále pryč a nepracuje. Nám říkal Štajner, že je velitel všech partyzánů v Čechách a na Moravě. Na jeho hlavu byla vypsaná odměna, dokonce gestapo dělalo na něj zátahy v Jevanech a v Sázavských lesích. Ze všeho šel strach. Vždycky přijel unavený a musel odpočívat. To se ví, že lidem se to nelíbilo, oni pracovali a on jen někdy. Jednou jeden ze zaměstnanců pan Mariška se tím tak rozčílil, že prohlásil: „když nedělá, je to nějak podezřelé“, a že půjde na četnickou stanici, aby si ho prošetřili. Ztrhla se z toho velká hádka na dvoře, lidé koukali a tatínek se hrozil, jak to s námi špatně dopadne, že nás všechny seberou. Ale Veselý to vystihl dobře, dříve křičel Mariška a nyní začal křičet Veselý. Chytil ho za rukáv a povídá půjdem na četnickou stanici hned, bez strojení a bez odkladů. Řekl, „já vám tam ukážu koho zavřou!“. Mariška dostal strach a nikam se nešlo. Ale to nebylo všechno, takových případů bylo za tři roky mnoho. Například se často dělala černá zabíjačka. Prase se zabilo, maso odvezlo do Chrášťan k panu inženýru Kafkovi, který spolupracoval. Tam maso naložili a vyudili, pak se zase přivezlo k nám. a od nás je odvezl Štajner na státní silnici, kde je předal v umluvenou dobu partyzánům. Tatínek mu do vozu zapřáhl voly a vypravil ho na cestu. Štainer pobíhal okolo, neuměl s volama zacházet. Maso bylo ukryté ve slámě. Říkal, že na státní silnici zajede na mostek a dělá jako když zpravuje na voze. Pak přesně přijelo auto s německou vojenskou značkou těsně vedle vozu, maso se rychle přehodilo auto okamžitě odjelo. Maličkost, ale bylo to dost často. Mohlo to mít dalekosáhlé následky. Jiná věc, za starou nepoužívanou kuchyní byla malá místnost a v ní bydleli dva svobodní hoši od koní. Tatínek v chod co byl ven zazdil na ¼ cihly, nechal jen okénko, takže mezi tím vznikl prostor – schovávačka. Štajner tam měl schované zbraně a cizí valuty. Kluci neměli jednou co dělat, koukali nad tou zdí z komůrky okénkem a šťourali do toho, až to odkryli. Hned se zvedli a chtěli to jít nahlásit na četnickou stanici. Byla to velká starost je usměrnit.
Dnes si to nikdo nedovede ani představit. Četnický strážmistr pan Šimek jednou přišel a chtěl, abychom si u něho před kontrolami schovali hrnec sádla. Tatínek mu řekl, že ho zase tolik nemáme a že při tolika lidech se lehko spotřebuje. Ovšem, pan Šimek četník nelenil a ihned nahlásil Němcům že načerno zabíjíme. Němci přijeli, kriminálka – několik aut a velká prohlídka. Tatínek prožil hroznou chvíli, protože Štainer byl v jednom pokoji v bytě. Včas, ale utekl a schoval se. S Němcema se to jednoduše neobešlo, velké sčítání všeho zvířectva, byt vzhůru nohama a na co Němci ukázalo to bylo jejich. Hlavně chtěli drůbež, krůty a domácí chléb. Tatínek měl jednu výhodu, byl jediný v obci kdo uměl německy. Vždycky, když jeli Němci do vsi ke starostovi, už se pro tatínka zastavovali, aby tlumočil. Byly to hrozné doby, ale nejhůř bylo v době Heinrychády. Štainerovi cesty se stupňovali, lidi na něj nadávali a tatínek musel před lidmi také nadávat. Říkal, že si namluvil na Sázavě vdovu, která má lesy, že ty se kácejí pro vermacht a on Štainer, že to tam řídí a jezdí do Kolína na vermacht k pořádnostem. Snad už se odstěhuje. Stejně není v hospodářství nic platný. Němci řádili, vystříleli muže v Lidicích, ženy a děti odvezli. Lidice vypálili a srovnali se zemí. Zatýkali koho mohli. Já velmi dobře pamatuji na noviny, kde na celých stránkách hustě psané jména popravených. Maminka stále plakala a prosila už dlouho boha, aby když to má přijít ať je to radši dřív, než mě bude celých 15 let. Ona chudák věřila, že Němci popravují až od patnácti let. K té hrozné době jsme pro Štainera pracovali všichni, mě bylo asi čtrnáct. Můj úkol jsem plnila vzorně. Na kole jsem objížděla po celém okrese Český Brod malé pekárny a kupovala malé bochníčky chleba (u nás se doma se chleba pekl, ale velké bochníky každý týden). Ty malé chleby od pekařů jsem musela doma naříznout a vydlabat. Dovnitř jsem dávala buď sádlo, nebo kus špeku. Někdy to byl i „broving“ii a vše se do váhy vyvážilo nábojemi. Po vzorném zabalení jsem na ně musela napsat adresy, které jsem dostala. Po zabalení, jsem chleby zase rozvážela po různých poštách na okrese ČB. Na kole, samozřejmě. Na to, že mě nebylo ještě ani patnáct to nebylo málo. Ale pan Štainer to bral úplně normálně. Říkal, když za něho někdo zemře, je to pro národ a on dělá víc“. Dnes vidím, jaký to byl sobec. Štajner nakonec odešel na Českomoravskou Vysočinu a po válce se ze Štajnera stal Zemský velitel SNB se sídlem v Praze. Nechal si jméno Štajner – Veselý. Nám nikdy v ničem nepomohl, ba právě naopak.
Po válce jsme byli šťastní, že jsme to přežili a těšili jsme se, že bude jako za první republiky. Pak, ale přišel rok 1948! To jaké utrpení jsme prožili ve válce s němcema, kteří byli naši nepřátelé není nic proti tomu, co nám připravili komunisti. Jaké utrpení a bolesti dělali Češi Čechům! Teprve pak jsme poznali, co je to peklo. Já jsem se v r. 1949 vdala, samozřejmě za sedláka, pro mě to bylo poslání, celý náš rod pracoval v zemědělství a tu práci miloval. V roce 1951 přišla pohroma nejdříve u nás. Bylo to ve Vyšehořovicích, také okres Český Brod. Zatčen byl můj manžel i tchán. Tchyni vystěhovali (bydlela na vejminku) a mě samozřejmě také. V té době jsem měla již malou holčičku a manželovi jsem už ve vězení na Pankráci říkala, přes dvojí veliký plot, že se nám narodí další děťátko. Syn se tedy narodil již v mém vyhnanství, bez manžela. Teď k mému otci, kolik toho sklidil za své velké vlastenectví. Z nás ze všech se stali „kulaci“. Celé rodiny byly vystěhovány za krutých podmínek. Hospodářství dříve vzorně vedené přišlo vniveč, všechna ta práce všech pokolení se zničila. Stroje jako traktory, mlátička, samovaz apod. byly odvezeny bez náhrady do traktorové staniceiii, kde za krátký čas vše zrezivělo a zničilo se. Hospodářská zvířata odvezli do JZD a mým rodičům dali výměr, že zítra budou vystěhováni do Dobrého Pole ke Kouřimi. Poslali na odvoz „žebřiňák“ s našimi bývalými koňmi, které pak mimochodem dali na jatka. Tatínek prohlásil, že to nemůže na žebřiňák naložit, že by všechno vypadalo, než by dojeliiv. Odmítl nakládat a tak poslali valník. Směli se vzít jen skříně, postele, peřiny, trochu prádla a nějaký hrnec. Rodiče odvezli do Kouřimi, do jedné místnosti a malé černé kuchyňky. Místnost sice měla okno, ale pod podlahou stála voda. Vše samozřejmě bez příslušenství, bez vody apod. Museli jsme nejdřív vše uklidit a vybílit vápnem. Co zbylo ve statku se rozkradlo. Spolu s rodiči stejný den byl vystěhován i můj bratr s rodinou a dvěma dětma do Báště u Prahy. Za stejně krutých podmínek. Ačkoliv brat v zemědělství nepracoval, bydlel sice ve Hřibech, ale ne na statku v čísle 6. Choval nutrie (ty pak mimochodem všechny zahynuly hladem, protože se jich lidé báli). Bratr byl syn kulaka a to stačilo. Pamatuji si, jak pro mě přijelo malé nákladní auto, dalo se naložit jen nejnutnější. Všechno zůstalo v bytě. Bratr si sedl k řidiči se psem a švagrová s dvěma dětma v náručí seděla nahoře na peřinách. To ještě nevěděli kam je vezou. Druhý den jsem šla přes zahradu se podívat do bratrova bytu a našla
jsem ho už úplně prázdný, stačilo se to rozkrást. Jen na zemi jsem našla rozšlapané velikonoční kraslice, jak z chamtivosti za majetkem dovedou být lidé zlí. Bylo mi smutno na duši. Podobně to dopadlo i z bytem mých rodičů. Tatínek se musel ihned hlásit na úřadu práce a ten jej poslal pracovat na Slapy, kde se právě stavěl most v Cholíně. Za nemocnou maminkou jezdil jen v neděli. Na té stavbě pracoval asi 10 let. V 65 letech žádal o důchod, který činil 600Kč. Maminka neměla na důchod nárok. Byla často nemocná a často omdlévala pro vysoký tlak (přitom byla sama). Když v roce 1968 vyšlo zákonem, kdo pracoval v odboji, aby se hlásil o §255/46, tatínek v domnění, že na to má také právo, napsal žádost. Sehnal různé doklady a potvrzení. Mimo to, potřeboval potvrzení od MNV. Pan předseda MNV(místní národní výbor) p. Bureš napsal posudek a dobrozdání. V něm napsal: MNV ve Viticích (obce Hřiby a Vitice jsou spojeny) nemůže zhodnotit pro nedostatek důkazů. Pan Benák měl sice přes 2 roky hlášeného p. Veselého jako zaměstnance, ale o žádné jejich činnosti nikomu není nic známo. Poměr k řízení není kladný, v r. 1943 byl vystěhován jako kulak. A tak samozřejmě byla žádost zamítnuta. Jak jsme měli mít svědky, když jsme se ve válce všech lidí báli. Nikdo jsme nevěděli, kdo by se podřekl, nebo udal. A to by byla strašná katastrofa. Nejen, že by popravili nás, ale byli by to druhé Lidice. Karel ŠtajnerVeselý napsal po válce knihu „Cesta národního odboje“ vydavatelství Sfingx. Před válkou byl již kapitánem generálního štábu československé armády a organizoval odboj napojený na Londýn. Po válce se stal plukovníkem a vrchním velitelem SNB (Státní bezpečnost) v Praze. Moje rodiče živořili do konce života a osvobození se nedočkali ani rodiče mého manžela. Mým rodičům, ale již nikdy Štajner nepomohl. Stal se z něho velký komunista! Později byl souzen se Stránským a dostal prý 6 let vězení! Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ještě jsem se doslechla, že po trestu zastával úřednické místo na poště. Bydlel v Praze a na Sázavě měl prý pěknou chatu. Zemřel asi v devadesáti letech. To jsem se dozvěděla z televize. Nám se nikdy nepřihlásil. Teď je již rok 2008! Doba se strašně změnila. Když slyším a čtu v novinách kolik lidí je okradeno a že ti kdo nakradli miliony nejsou vůbec potrestáni! Vždyť okrádali národ! Děje se tolik nespravedlnosti, komunisté
znovu zvedají hlavy a lidé jsou na sebe zlí. Co dětí je nevychovaných, nesmí se jim ublížit, nedej bože rákosky! Je to strašné čeho jsem se to dočkala. Kde jsou ty doby, kdy se lidé navzájem tolerovali, vesnice držely pohromadě. Rodiny českých sedláků posílali své děti na studie, aby český národ měl poctivý základ. Já říkám, že za těch 40 let totality se mnoho lidí odnaučilo poctivě pracovat, ale naučili se krást! Kde je moje vlastenectví. Jedinou nadějí mám, že se snad zase najdou lidé poctiví, pracovití a hlavně vzdělaní! Příklad mám doma. Při vší té pohromě co jsme prožili, jsme vzorně vychovali dvě děti a máme čtyři vnoučata. Všechny čtyři jsou na vysokých školách, ovšem dvě z nich už bohužel nejsou Češi. Syn nevydržel to ponižování a emigroval do Rakouska. Dnes je dipl. Ing., velice úspěšný a obě jeho děti studují ve Vídni. Je to škoda pro český národ. Doma máme hodnou dceru, která se o nás vzorně stará a jejich hoši studují tady. To je moje jediné štěstí. Nakonec bych ráda připsala moje moto, podle kterého jsem se do mládí, celý život řídila: Mluv vždy pravdu, nemůžešli ji říct, raději mlč. Než něco slíbíš, dobře uvažuj, ale jakmile dáš slovo, hleď ho dodržet i když škodu utrpíš! Je nedůstojné člověka, aby jednal jinak. V Čelákovicích, Zdenka Černá roz. Benáková ze Hřib
i Vůdce husitů během jejich poslední bitvy u Lipan r. 1434. ii Malá střelná zbraň – revolver. iii Zřízení, kde JZD sdružovali zabavené technické vybavení z vykrádaných statků. iv Žebřiňák je vůz na snopy obilí, když se vozily z pole. Neměl po stranách žádné prkna, jen řídké latě.