Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Ještě…jedno…pivo…prosím,“ kývl jsem na servírku. Holky u stolu nezůstaly pozadu a také si poručily pivo.

U protějšího stolu sedělo pět chlapů. Servírka jim donesla pivo v dlouhé skleněné rouře a postavila ho do předem připraveného stojánku. U dna byl kohoutek, kterým si tito štamgasti sami mohli načepovat kolik a jak často chtěli. Odhadl jsem to tak na pět litrů. Možná i víc piv do této nádobky vlezlo. Zajímavé. Ještě jsem to nikdy neviděl. Ani ve filmu, ani na žádném obrázku. Asi místní rarita.

S Věrkou jsme si naplánovali, co by bylo dobré na baráku nebo na zahradě udělat a zašli jsme s tím za Milanem…nic. Tak jsem po určité době navrhl jiné úpravy. Zase nic. Za měsíc jsem znovu nadhodil, čím by se zahrádka oživila. „Nenene, nic se dělat nebude,“ trval na svém Milan. Když jsem během roku neuspěl ani popáté, další rok také ne a přespříští rok to samé, tak jsem přestal být aktivní a rezignoval jsem. Přece nebudu pořád chodit a něco vymýšlet, když se stejně nic nezmění. Nehledě na to, že po určité době od mého návrhu s tímto „novým“ řešením přišel vítězoslavně Milan a vydával to za svůj nápad, čímž si vysloužil pochvalu od obou ženských v baráku. Už jen kvůli tomu jsem další úpravy nenavrhoval.

Nějaké drobné práce a malé havárky, které bylo potřeba odstranit, jsem samozřejmě dělal. Jenže když přišlo na placení, tak se Milan k ničemu neměl. Proč by platil za něco, co ho netrápilo? Že nám teče za deště do chalupy? „No a? Těch pár tašek si snad vyměníš a zaplatíš sám, švagře, ne?“ Že se nám ucpal odpad? „Mně v Grúni záchod funguje.“ Že chceme vyměnit okna? „Nene, stačí když je natřeš.“ Že nám sníh zalomil plot? „Já tu nebydlím, já nic platit nebudu,“ říkával. V podstatě jsem s ním souhlasil. Opravy tedy platila stará Sýkorka a Věra napůl. Mně to sice moc lhostejné nebylo, ale nemíchal jsem se do toho, bo stejně jsem byl z veškerého rozhodování odstrčený bokem. Ale i tak mě to dost štvalo. Když už se něco dělalo, tak se to dělalo jinak, než jakou jsem měl představu, makal jsem na tom sám, bo Milan nikdy „neměl čas“ a nakonec se i z Věřiných plateb kdysi bude vyplácet Milan, bo se nemovitost těmito úpravami zhodnocuje. A znáte to, jak to chodí: žádné faktury, o které by se mohla hodnota baráku ponížit, nebyly.

Vše dělali řemeslníci jen tak, bez papírů, po známosti jako fušku.

Milan o nějakém vyrovnání z podílu stejně nechtěl ani slyšet. Peníze v podstatě nepotřeboval, měl jich dost. Nejvíc mu pasovalo, že si může z Grúně kdykoliv odskočit odpočinout od manželky. Měl svoje klíče, tak chodil do Lúky jako domů. „Však jsem tady doma,“ tvrdil. A bohužel měl pravdu.

Kolem chalupy, u plotu, na zahradě, před garáží, před kůlnou, před dílnou, dokonce i u sousedů, všude měl odložené náhradní díly i celé vraky aut na opravu. Věře se to nelíbilo, ale hádat se s ním nechtěla. Stejně by nic nevyřešila. Jí ale svinčík okolo baráku zase až tak moc nevadil. V tom byla velký flegmatik po tátovi. A moje výtky? Ty měl švagr úplně na háku. Pro něj jsem byl jen přivandrovalec, kterého ve svém baráku tak nějak trpí.

K nám nahoru do naší domácnosti Milan naštěstí nechodil. Tolik naše soukromí ctil, ale i tak bylo dost nepříjemné, že jsem na něj mohl venku a v přízemní vstupní chodbě kdykoliv narazit.

Když už jsem něco udělal, tak to můj milý švagřík vždy sepsul: „To je špatně, to jsi udělal úplně blbě. Proč jsi to tak zmrvil? To kdybych dělal já, tak to udělám jinak a lepší“.

Jednou jsem mu ukázal fotky naší dřevěnice, v jakém dezolátním stavu ji můj otec zdědil, a jak jsme ji spravili k nepoznání. Jen zalapal po dechu, ale ani slovíčko pochvaly z něj nevypadlo. Vlastně jsem mohl být rád, že naši práci nezkritizoval. A nezkritizoval ji jen proto, že jsme to dělali s mým tátou společně.

Kdybych tu chalupu opravoval sám, tak by na mně nenechal nit suchou. Natolik jsem ho už znal.

Sakra, chlapi, ty vzpomínky a vztek ve mně pořád vřou a gradují. Objednal jsem si další pivo a zašel na WC. Němky se už začaly na mě uculovat. Asi jim pivo vlezlo do hlavy, jinak si jejich zájem nedovedu vysvětlit. Když jsem se vrátil ke stolu, měly už před sebou tři panáky. „Holky, vy neumíte počítat. Jste tady dvě a máte tři skleničky,“ ukazoval jsem s úsměvem na ně a na štamprle. Na jedné ruce jsem měl přitom vztyčené dva prsty a koukal na ně. Na druhé ruce jsem třemi prsty ukazoval na kořalku. Pochopily, co jim chci říct. Z jejich brebentění jsem vyrozuměl, že je to pro mě. To mě moc nepotěšilo. Budu jim muset ze slušnosti jejich pozvání na šnaps vrátit. Jen abych měl u sebe tolik eur. Vůbec nevím, kolik to stojí.

Sotva jsme si přiťukli a vypili skleničky, děvčata si chtěla se mnou povídat. Mluvil jsem na ně zase jen česky. Fakt se mi nechtělo lovit v paměti slovíčka. Znovu jsem se jim omluvil, že neumím německy, poručil jsem na revanš další rundu, zaplatil, rozloučil se a vyšel do tmy a chladu. Zatřepala se mnou zima.

Poprchání se změnilo na déšť. Tak toto je fakt počasí na depku. Už abych byl doma v chatce. Moc teplo tam nemám, ale hlavně je tam sucho. Když tak zalezu pod deku. Anebo vytáhnu ze skříně peřinu, kterou tam naštěstí měl pan domácí přichystanou pro podnájemníky.

V maringotce jsem poprvé po týdnu usnul hned, jakmile jsem ze sebe sundal oblečení a vlezl do postele.