Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

dostatečné množství UČO a UHO (Univerzální Červená Omáčka a Univerzální Hnědá Omáčka), ale byl to záměr: vystavit nás zhoršeným podmínkám, hladu, špíně a stresu. Nikdo z velení však nepředpokládal, že se cvičení protáhne o celý týden kvůli špatnému počasí nad Německem, kam lítaly naše stíhačky. Někteří velitelé nám chtěli na jeden den pustit vodu, ať se alespoň oholíme, ale nakonec z toho sešlo.

Na tomto cvičení jsem si uvědomil, jak člověka může ovlivnit prostředí, ve kterém žije. Přestože se na vojně mluvilo sprostě a občas se někdo porval, v Žatci se atmosféra mezi vojákama stávala neúnosná. I ti největší kliďasové začali být podráždění, slušňáci začali být hrubí, kluci, kteří se nikdy v životě nervali najednou sami vyvolávali rvačky, jeden ze stanů, který dva dny před odjezdem spadl, už nikdo nestavil, byl jen trochu podepřený, aby pod něj na noc mohli vojáci vlézt – a gumáci nás nechali tak, ať se s tím popasujeme sami. Trvat cvičení o týden déle, tak mezi námi skutečně bude platit zákon džungle. Tak daleko by to asi gumy nenechaly dojít. Určitě by opět začali vyžadovat dodržování vojenské kázně, morálky, ustrojenost, ale i tak…

Obchody s potravinami jsem už znal všechny. Nejvyšší čas udělat si obrázek o hospůdkách. Některé jsem cestou z nákupu navštívil a dal si jedno točené. Víc ne, na seznámení mi to stačilo.

Chlapi, nevím, jak vám, ale mě se ty německé šenky fakt líbí. Z venku mívají většinou krásný kovaný štít s erbem nebo pivařským symbolem. A když je uvnitř stylově zařízená, tak to nemá chybu. Přes týden do hospod moc lidí nechodí, nejedno odpoledne jsem tam seděl téměř sám.

V každé knajpě mě zajímala hlavně cena. Ta se pohybovala od osmdesáti centů po euro třicet za tři deci.

Jen výjimečně čepovali někde půllitr.

Dnes večer jsem zamířil do předem vytipované hospody v Alt štadu. Šel jsem kolem ní několikrát a skrz malá okna se mi zdála útulná. Vešel jsem dovnitř. Na první pohled bylo vidět, že je to stará zemědělská budova zdařile přebudovaná pro příjemné posezení. Starobylé bytelné židle a stoly, zachovalé trámy, dřevěné obložení, na stěnách pověšené staré atributy původně určené pro koňaře. Kuřáci měli vymezený prostor venku, alespoň nebudu zítra smrdět cigaretami. Dost na tom, že budu smrdět kouřem z kamen.

Uprostřed místnosti totiž měli klasické kamna na dřevo a topili v nich, bo k večeru se citelně ochladilo.

Teplá kamna vytvořila téměř rodinnou atmosféru. Cítil jsem se tu fajn. Za pivo chtěli sice euro, ale co už…

V HOSPODĚ „Ahoj, holky. Máte volné místo?“ Chtěl jsem si přisednout ke dvěma mladým kočkám. Bylo mi jasné, že mi na otázku neodpoví. Češtinou jsem jim naznačil, že je nebudu obtěžovat a že si nadále mohou povídat, aniž bych jim rozuměl.

Vzhlédly ke mně s nechápavým výrazem. „Volný…plac ?“ zeptal jsem se tedy německy. Přikývly. Netvářily se moc nadšeně, ale jiná volná místa na výběr nebyla. Určitě si chtěly důvěrně pokecat a já jim to překazil. Taky mi to hned daly najevo. Než jsem k nim přisedl, tak švitořily jak o závod a sotva jsem si přisedl, demonstrativně zmlkly a vydržely mlčet snad dvě minuty. „Já…rozumět…německy…ne,“udělal jsem omluvné gesto vědomý si toho, že jsem jim narušil soukromí.

Dokonce jsem předstíral, že i tyto čtyři německá slovíčka marně doluju v paměti. Tím jsem je přesvědčil, že na mě nemusí brát ohled, a zase spolu začaly zvesela debatoval. Nevšímaly si mě a já jich také ne.

Obě byly moc pěkné, ale i kdybychom si rozuměli, tak případné dvoření z mé strany by bylo stejně odsouzené k neúspěchu, bo byly dvě. A z ženské solidarity by nějaký důvěrnější pokec se mnou jedna i druhá odmítla. Přece by jedna nenechala druhou u stolu „na ocet“. Stejně mě to zatím moc nelákalo balit nějakou babu. Ženské mi byly už delší dobu ukradené. Měl jsem splín, který ani sálající kamna nedokázala vyhnat, tak mi společnost dělala jen sklenice piva. Na jeden zátah jsem vypil skoro půlku. Dnes u jednoho piva asi nezůstanu.

Jak už to tak, chlapi, bývá, když se člověku něco nevyvede, tak přemýšlí, proč k tomu došlo. Kde jsem udělal chybu? Tak to byla za poslední dobu snad ta nejhloupější otázka. Na to se přece nedá jednoznačně odpovědět. Jo, kdybych Věru podváděl a ona mi na to přišla, tak to by byla jednoduchá odpověď. Ale takhle?

Už před svatbou naše randění nebylo nic moc, ale já to nechtěl vidět, bo jsem byl zamilovaný až po uši.

Dokonce týden před sňatkem mi Věra přímo řekla, že jsem pro ni jen vrabec v hrsti. A bohužel to nemyslela ze srandy. Na nějaké zásadní rozhodnutí už ale bylo moc pozdě. Utěšoval jsem se a přesvědčoval sám sebe, že ve společném soužití se mnou zjistí, že se o ni a rodinu dokážu postarat, že jsem manžel, na kterého je spolehnutí, a že mě opět začne mít ráda tak, jako první týdny našeho chození než z ní