„Mně přišly jen tři dopisy, když jsem kandidoval za jednu malou politickou stranu. Můj kámoš Marek žijící v Praze chtěl pomoc svému známému, předsedovi právě této strany, který chtěl mít v místě mého bydliště kandidáta. Tak jsem to pro Marka udělal. Ty anonymy mi byly ukradené. Co mě však překvapilo bylo to, jaký jsem si udělal sám o sobě obrázek. Zarazilo mě, koho jsem PRVNÍHO podezříval a koho VŠEHO jsem podezříval. Bylo to zajímavé poznání sebe samého.“ „Tak tyto úvahy jsem neměl. U mě bylo jasné, že se jedná o vydírání od lidí, které vůbec neznám.“ „Zaměstnáváš tady někoho, Depejraku, anebo jsi na všechno sám?“ zamluvil jsem raději toto nepříjemné téma. „Mám jen jednu sekretářku Kamilu, která se mi stará o domlouvání schůzek a o drobné papírové záležitosti. Také mi vaří skvělou brazilskou kávu Santos…“ http://www.cerstvakava.cz/#a_aid=10510568 „Santos? To ti musí lézt hore krkem jako věrnému fandovi Flamenga, ne? Myslím to kafe, ne ta sekretářka,“ skočil jsem mu do řeči. „Za Santos hrál Pelé, že?“ No jo, Pelé. Nikdy jsem ho neviděl hrát a přesto je to pro mě největší ikona fotbalu, i když by ho teď některé nynější hvězdy určitě předčily. „Moment,“ vyskočil Petr z křesla, šel ke stolu, zvedl sluchátko a něco portugalsky domlouval. Během malé chvilky se ve dveřích objevila vskutku reprezentativní mladá dívenka a s milým úsměvem nám podala vonící kafe. „To je Santos káva?“ zeptal jsem se ji zbytečně německy hned poté, co jsem ji s mírným ukloněním hlavy pozdravil. „Jes,“s anglickým souhlasem mi oplatila úklonu. „Už jsem jedl, nemám hlad,“ zažertoval jsem. „Ta mladá žába mi tyká,“ zahrál jsem sourozencům Šmídovým překvapeně uraženého. „To jsou dneska Brazilky,“ kroutil jsem nevěřícně hlavou. Depejrak nás navzájem představil a Maruška se s Kamilou ihned pustila do hovoru. Toho jsme okamžitě s Petrem využili a znovu si nalili koňak. „Ať si holky pokecají. Společníky teda nemáš,“ vrátil jsem se ještě jednou k nedopovězenému tématu. „Ne, nemám. Ty bys´ měl zájem dělat se mnou ?“ „Ani v nejmenším. Kdepáááák. Mně je, Petře, dobře tam, kde jsem teď. Ono je jedna věc přát si pracovat v takovém prostředí, jaké tu máš, a druhá věc je skutečně to dělat. Toto není svět pro mě, nepatřím tady. Nezvykl bych si na to. Ani bych to nezvládl, i kdybych uměl několik světových jazyků, natolik se už znám. Ale díky za nabídku.“ Je to tak, chlapi, jedna věc je mít sen a druhá věc je, když se ten sen splní. Pak může být člověk rozčarovaný, že to není to, co si přál. Že měl vlastně jinou představu o svém snu. Depejrak si na chvíli odskočil vyřídit pracovní záležitost, kvůli které tady přišel. Holky si navzájem padly do oka, nepřetržitě spolu švitořily a hihňaly se jak nejlepší kamarádky. Lebedil jsem si v křesle a skrz prosklené dveře sledoval mumraj na chodbě a kochal se pohledem na tyto pracující lidi. Oknem jsem pozoroval okolní mrakodrapy. Úžasný pohled. Jako titulní stránky webovek různých investičních fondů a finančních společností. V následujících dnech jsme se seznamovali s městem. Nejkrásnější výhled na Rio byl samozřejmě z hory Pao de Acucar, nebo-li z Homole cukru, a také od majestátné sochy Krista Vykupitele, jež je považovaná za nový div světa, postavené na hoře Corcovado. Výlety do města a okolí jsme střídali s návštěvami čtyřkilometrové pláže Copacabana.
Koupání v křišťálově modré vodě, opalování na sluncem vyhřátém písku, krásně opálené Brazilky v bikinách, bary, luxusní restaurace, hudební a noční kluby, relax – tomuhle říkám ráj. Po večerech jsme se procházívali po Copacabana promenádě, která se táhne hned vedle pláže. „Co bude s tím překvapením? S tou brigádou? Mně se ale ještě moc pracovat nechce. Klidně tady prolenoším celou dobu,“ uhodil jsem po pár dnech pobytu na Depejraka. „Dnes večer jdeme na Maracaná. Flamengo hraje s Corinthians. Sehnal jsem lístky.“ „Wow. Super!“ zalapal jsem po dechu. Plní se mi můj sen z dětství. Tak trošku jsem s tím sice počítal, že bychom mohli jít na utkání Flamenga. Ale když to Depejrak řekl, jak pravíme my, Valaši - na plnú hubu, tak se o mě pokoušely mrákoty. Vůbec mi mé přání nemuselo vyjít. Petr třeba nemusel sehnat lístky anebo i se sestrou mohli mít v plánu úplně něco jiného než fotbal. V tom případě bych je horko těžko přesvědčoval, ať jdou kvůli mně na zápas Flamenga. I když si myslím, že by mi vyhověli.