Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Poď, rozběhneme sa,“ chytil mě za ruku a tahal dál od dveří, abychom měli prostor pro rozběhnutí.

Zatímco mě už přešla chuť úplně na všechno, Malý se dostával do ráže. Bývalého vojáka z povolání v sobě prostě nezapřel. Když dobýt, tak dobýt. Napadlo mě: jak to, že ho vzali na vojnu? Vždyť neměl snad ani vojenskou výšku. Možná si při vstupní prohlídce vzal boty s vysokým podpatkem. „Fakt to nemá cenu. Já jsem se snažil, ale ona mě opravdu nechce.“ „Neboj, šak já ji domluvím. Jak já ji domluvím…“ výhružně pohrozil ukazováčkem směrem k Magdinému pokojíku. „To je zbytečné. I ty dveře bychom zbytečně rozbili.“ „To je pravda. Víš ty co? Ideme ven, já vezmu toťkajten žebřik a přistavím ti ho k oknu.“ Hmmm, tak proto ho vzali na vojnu. Nikdy se nevzdával. Byl to malý velký muž. „Nenene, fakt ne. Já jsem do ní sice zamilovaný, ale jen platonicky.“ „Tak za ňu vlezeš oknem a vyšustaš ju platooonicky. Už by to cérka potřebovala jak sviňa drbání. Šak s ňu néni k vydržení.“ Tcccc, to snad není pravda. Určitě si vzpomněl na svoje mládí, kdy se plížíval za holkama do komůrek, jinak si ten jeho zápal nedokážu vysvětlit. „Anebo víš ty co? Možeš tu přespať na gauči a vydřeš ju ráno,“ upustil od útoku na okno a zavelel k ústupu. „Šak aj ráno to chutná, co?“ poplácal mě chlapácky po rameni, ale musel si přitom stoupnout na špičky. „Šak to do rána vydržíš, ne?“ spiklenecky na mě mrkl. Je to príma kamarád. „Děkuju, ale ne. Jdu se ožrat na zábavu.“ „Ty sa máš. Možu jiť s tebu?“ dobývání k jeho dceři nás sblížilo. Díval se na mě zespodu psím pohledem.

Už jenom chybělo, aby začal zpívat: Chtěl bych být víc než přítel tvůj. „Nikam!“ pro změnu zavelela paní Malá, která doposud naše počínání nevěřícně pozorovala a ani nedutala.

Takže jsem odešel od Malých sám. Na zábavě jsem to z nešťastné lásky trošku přehnal s pitím a pozdě v noci se vracel pěšky domů. Nohy jsem měl těžké, jak kdybych šel do kopce. Polanka je dost roztáhlá obec, trvalo mi hezky dlouho než jsem ji celou přešel. Konečně cedule další obce – Lužná. Sakra, já jsem takový vůl. Místo na Vsetín jdu směrem na Slovensko. No co už, otočit se a zpátky, zase projít celou Valašskou Polanku. Nakonec jsem usnul napůl cesty mezi Polankou a Vsetínem. Ustlal jsem si v Leskovci na autobusové zastávce.

Když jsem později jel někdy kolem, tak jsem si vždy s úsměvem říkal: „Hele, moje ložnice, měl bych vymalovat.“ Magda se mi časem přiznala, že sotva jsem od ní odešel, tak se ji udělalo velice zle, chytila křeče, migrénu a nevolnost. Svoje dny si prostě skoro vždy protrpí. Když jsem k ní tenkrát navečer přišel, neměla ani sílu ani chuť mi cokoliv vysvětlovat a proto mi raději neotevřela. Možná to z její strany byla jen milosrdná lež, abych se necítil odmítnutím tak zahanbený. To už opravdu nevím, jak to bylo ve skutečnosti. Nechci ji křivdit. Třeba opravdu chytila spalničky, kopřivku, neštovice, černý kašel, obrnu, malárii, zarděnky, šedý zákal, zánět mozkových blan, příušnice…Taky nic nevydrží.

Tož tak na Valašsku.

SILVESTR Na Silvestra Depejrak přes svou bývalou kamarádku – šenkýřku zamluvil stůl v Tenne baru. Uvažovali jsme i o Formance a Pubu, kde by se dalo i tančit, ale lístky byly vyprodané ještě v době, kdy jsme se neznali.

Od poslední společné noci s Majkou jsem u ní ještě několikrát přespal, i když byl Depejrak doma. Mají naštěstí tlusté stěny. A Petr spával ve své věžičce, takže se Maruška mohla odvázat. A že toho dokázala využít…

Noc před Silvestrem jsem ale spal u sebe. Poslední den v roce, nenechám si ho ničím zkazit. U ranní kávy jsem bilancoval, co letošní rok přinesl. Spíš odnesl. Prožil jsem toho letos opravdu hodně, aniž bych o to stál. A co přinese příští rok? Určitě mě čeká rozvod. Věra mi nedávno poslala smsku, že už podala žádost, tak se mám připravit na soud. Požádala mě, ať se rozejdem důstojně. Odepsal jsem ji, že si nic jiného nepřeju, když už to tak dopadlo, ať alespoň mezi námi zůstane dobrý vztah. Uvidíme. Jedna věc je si to tak domluvit, druhá věc je, když začnou fungovat našeptávači. Kamarádi, kamarádky, nebo i příbuzní a noví partneři, kteří začnou do rozvádějících hučet, ať udělají nebo požadují toto a ono. A je po domluvě. Snad to dobře dopadne.

Po první německé výplatě jsem si dobil kredit, takže jsem občas zavolal Adamovi a Slávkovi. I dnes jsem si s nimi trochu popovídal. Předběžně jsme se domluvili, že je během dvou měsíců navštívím, bo budu muset k soudu. Zajdeme na pivo a dáme řeč. Adamovi jsem poděkoval za balíček. Před dvěma týdny jsem