Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Ty myslíš…?“ Významně jsem pořád mlčel. Jen jsem zlehka přitakal hlavou. „Vždyť má na sobě kožich.“ „Podívej se pořádně,“ poradil jsem Depejrakovi. Že tam s námi seděla Majka mi už bylo jedno.

Depejrak si přiklekl metr od televize, což vypadalo dost divně, bo úhlopříčka eLCéDéčka byla snad metr pade. Nakrabatil nos, mžoural očima, kroutil hlavou doprava doleva, ale co mě na tomto záběru kdysi dávno vzrušilo, nechápal. „Nic? Ničeho sis´ nevšiml?“ zeptal jsem se ho. „Ne.“ „Jede na koni.“ „Ježišmarjá, já myslel, že se ji třeba trochu poodhrne kožich a odhalí kousek podprsenky, a tebe zatím vzruší baba na koni,“ nezkrýval zklamání Depejrak. „I když, musím uznat, že trochu to smysl dává,“ uchichtl se. „Chvíli jsem sice měl výčitky vůči Víle Amálce, že je to nefér, když se mi líbí jiná holka, ale brzy mě to přešlo,“ podíval jsem se na Marušku. Dívala se na mě s mírným úsměvem. „To by mě zajímalo, nad čím přemýšlíš?“ zeptal jsem se ji.

Významně mlčela. „Ty máš úsměv jak Mona Lisa, takový tajemný.“ Chlapi, Majka ke mně vysílala tak jasný signál věcí budoucích, že by to pochopilo i úplné dřevo. I já jsem to pochopil. „To je domácí kino, že?“ chtěl jsem si ještě ujasnit jednu věc. „Ano. Dalo by se říct, že je to KINO,“ dodala velký důraz na poslední slovo. „Telka je to, a né kino,“ trošku mi zkazil náladu Kazišuk Depejrak. „Je to KINO!“ zamračila se na něj. Na mě ale poslala milý psí pohled. „Že je to kino, Stando?“ „Já si myslím, že když chceme, aby to bylo kino, tak je to pro nás kino,“ odpověděl jsem diplomaticky.

Dnešní večer bude ještě zajímavý.

Děj v Oříšcích pokročil. „Podívej se, jak se Trávníček nakonec vybarvil,“ okomentoval jsem téměř závěr pohádky. „Když mu jeho milovaná spadne do vody a už není tak načančaná jak na bále, ale vypadá jak zmoklá myš, tak naráz ji nechce. To už se mu nelíbí, frajírkovi.“ „Ale to není Popelka, v tom převrhnutém kočáře. To je její nevlastní sestra,“ vysvětlil mi Depejrak. „No proto. Mně bylo pořád divné, jak se tak rychle mohla dostat z vody, dorazit nejdříve do šopy, naloupat ořechy, hodit na sebe svatební šaty a vrátit se triumfálně na statek.“ „Já ti nevím, Stenly. Nejsi trochu mimo z té pohádky i teď, když jsi dospělý?“ Rozesmál jsem se na celé kolo. „Hele, Depežrejku, sežral jsi mi to i s navijákem. Pohádka skončila, do slova a do písmene. Měl bych jít domů.“ Majka to vůbec nečekala, posmutněla. „Nechtěl bys´ vydělávat dvakrát víc než doposud?“ nadhodila rychle téma, o kterém věděla, že mě zaujme a určitě se u nich ještě zdržím. „Kdo by nechtěl, že jo? Zní to lákavě, Maruško. Ale já si nějak moc vybírat nemůžu. Však víš, že s mojí znalostí němčiny je to bídné.“ „Myslím si, že na práci, kterou bych pro tebe měla, by to stačilo.“ „Co bych dělal?“ „Měl bys´ na starost chod hotelu co se týká různých oprav, úprav, topení, příjem zboží do skladu. Něco jako školník ve škole.“ „Hotelník v hotelu,“ upřesnil jsem si pomocí slovní hříčky. „Ten hotel je, doufám, v Bad Sodenu?“ „Ano. Je to Blaustern,“ uchichtla se. „Já se picnu, to snad není pravda. Hotel „Modrá hvězda“. To už jsem někde slyšel. Vím, který to je.

Několikrát jsem kolem něj šel na procházku. Pěkný hotel,“ zasnil jsem se. „Nabízíš mi dvojnásobek, ale vždyť přece nevíš, kolik si vydělávám.“ „Přesně to nevím, ale mám přibližnou představu, kolik jako manipulant bereš. U mě bys´ měl o hodně víc.“ Zamyslel jsem se. Trošku jsem už uvažoval, že bych zkusil požádat Arnieho v práci o přesčasy. Dokud jsem tu byl sám, tak mi prachy stačily a dost jsem si dal i bokem. Ale teď, když budu chtít někam pozvat Majku, zajet někam na společný výlet a občas zaplatit pivo Depejrakovi, tak se budu muset více otáčet.

Nechci být pro ně vyžírka. Něco málo jsem si už přivydělal portrétama. Majka se s mým portrétem pochlubila v práci a hned jsem měl několik zájemkyň. Mezi prvními byla Helga, která mě tak dobře promasírovala. Také jsem ji za to dal slevu. Potěšilo jí to.