Piju šampáňo a jím kaviár. Mám chatu, vilu, fáro. A k tomu milionu pár. Ve Formance už delší dobu hrála hudba. Bohužel ani tady nehráli můj hit Tantiemy. No co už, jejich chyba, mohli mít plný parket. Ten byl plný i tak, bez mého songu. Chlapi, tak to byl teda pro mě opravdu příjemný šok. Majka je Češka, to je hotový zázrak. Znovu jsem se rychle snažil rozpomenout, zda jsem v nevědomosti neřekl Majce něco přehnaně nemravného nebo trapného. Asi vytušila, na co myslím. „Stando, teď jsem si uvědomila, že jsem ti začala sama od sebe tykat. Ale když ty jsi mě tykal, když si na mě mluvil česky, tak jsem na tykání přešla také. Nevadí ti to?“ „Holka rozmilá, mně na tobě nevadí vůbec nic. Jen to, že jsme spolu ještě neto…nebyli v kině. Jo a ty moje provokačky a dvojsmyslné kecy…“ „…beru s rezervou, já vím,“ nenechala mě domluvit a doplnila přesně to, co jsem ji sám chtěl říct. „Můžu ti ale říct, Stando, že to byly kolikrát muka dělat se, že ti nerozumím a nezačat se smát. Třeba jak byl nedávno ten velký mráz, ty jsi stál večer zadumaně u okna, mnul sis‘ bradu a říka sis‘ sám pro sebe: /Tam je taková kosa, že se ani tma nepohne. Ale my se zimy nebojíme, protože furt souložíme./ To už jsem se málem prozradila a vyprskla smíchy. A vůbec…vše, co jsi mi doposud řekl česky, bylo moc fajn. Nic z toho mě neurazilo ani nezesměšnilo. Prostě jsi na sebe neřekl nic špatného, takže se nemusíš trápit, jestli snad teď přemýšlíš, co jsi mi vše napovídal.“ „Ještě, že tak. Je to pro mě pořád šok.“ „To chce panáka,“ znovu se do našeho hovoru přidal Depejrak. Chtěl poručit něco ostřejšího, ale kapela začala hrát nějakou jejich oblíbenou písničku, bo se podívali s Maruškou na sebe a bylo jim jasné, že nemůžou zůstat stát. „Stando, promiň, tuto skladbu si nemůžeme s bráchou nechat ujít, protože ji hrávají jen jednou za večer,“ omluvila se mi a šli s Depejrakem tancovat. Byla to nějaká swingová skladba z padesátých let, ale v dnešní diskoúpravě a milí sourozenci na tento hit měli nacvičený tanec včetně krátkého stepování. Znovu jsem se přistihl, že jim závidím. Mají spolu krásný sourozenecký vztah. Bodejť ne, vyrůstali od dětství bez rodičů a měli jenom jeden druhého. Musím se jich, až nastane příležitost, zeptat, kde vlastně žili a jak se životem protloukali. Jestli v dětském domově, nebo tu mají příbuzné. Kdo se vlastně o ně staral, když byli malí? Vždyť o nich nic nevím. Jen vím, že to Majce dnes zase moc sluší. Uplé rifle, bokovky, krátké triko s odhaleným pupíkem, výstřih tak akorát, aby předvedla svoje vnady a přitom nepůsobila lacině. Mám rád, když mají rifle v sobě i elaston a nedělají se na zadečku záhyby a faldíky, ale krásně se vytvarujou proporce. Maruška moc dobře věděla, co ji pasuje. „Smím tě požádat o tanec?“ zeptala se mě Majka sotva jejich píseň dohrála. „Obávám se, že takhle dobře jako bráchovi mi to nepůjde,“ odpověděl jsem po pravdě. „Jen se nedělej. Petr mi vyprávěl, jak jste v Pubu protančili celou noc s místními dívkami,“ zdálo se mi to, anebo na mě trošku žárlí? Nene, nežárlí. Toto děvče to nemá zapotřebí. Je si vědomá svých kvalit a svých předností a přitom si na nic nehraje. I další Majčin tanec byl bezchybný. Stejně jako brácha, i Maruška měla jakýkoliv tanec v krvi. A hlavně: líbil se jí přesně ten styl hudby, co mně. Tančila ladně, přitom temperamentně a velice svůdně, smyslně a neuvěřitelně sexy. Dokázala se odvázat, ale přitom nepřetvařovat. V jejim tanci bylo tolik radosti z pohybu, smysl pro rytmus, reagovala i na sebemenší nuance v hudbě a hned je přenášela do svých tanečních pohybů. Dokonalost sama. Před čtrnácti dny jsem si myslel, že už větší odvaz a lepší pařbu než s Depejrakem nezažiju. Mýlil jsem se. Jestliže se mi blbnutí s Petrem minule líbilo, tak teď to bylo umocněné ještě o tančení s Maruškou, která v ničem nezaostávala. Některé taneční kreace přenechala pouze nám, bo si byla vědomá, že by přitom nevypadala moc vábně a určité dekorum si ponechávala, ale jinak s námi držela krok. Nic z toho v ní ale nezastínilo dámu s noblesou. Pořád to byla Frau Maria.
Na řadu přišla série ploužáků. Chlapi, jestliže mi doposud při letmém podání ruky projelo celým tělem tisíce jehliček, tak teď, když jsem ji mohl držet za ruku, chytit kolem pasu, cítil letmé dotyky jejího bříška, občasné zavadění stehen a ňader, když mě pošimraly její blonďaté vlasy pod nosem a její voňavka mě dráždila až do morku kosti, tak to už nebyly tisíce jehliček. To byly tisíce gilotin, které mě dokázaly rozcupovat na miliony částiček. Nenene, já se s ní nemůžu nikdy milovat. To bych se zákonitě z toho musel