Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

před civilem jsem zažil velice nepříjemnou situaci.

Měl jsem službu dozorčího štábu se zobákem Ivanem. Luštil jsem velkou dvoustránkovou křížovku v časopise „Svět socialismu“. V tajence jsem měl vyluštěných jen šest písmen, přesto jsem z fleku doplnil celé znění: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Pasovalo to tam a zbytek křížovky už byla brnkačka. Pohodááááá.

Pak se ale objevil mazák Peter vracející se večer z vycházky v dost podroušeném stavu. Na štábu už nikdo nebyl, tak si přišel s Ivanem vyřídit účty. Na jedné z vycházek totiž spolu udělali megaprůser. „Vypůjčili si“ auto, aby se mohli projet, chytila je veřejná bezpečnost a oběma hrozil prokurátor za krádež. Ivan měl však v Bechyni dva strejdy ve vysokých velitelských řadách, a ti mu pomohli vše ututlat. Na Petera se ovšem vykašlali. Ten si za to odseděl nejen sedm dní ostrých, ale měl jít i do Sabinova, což neunesl a bohužel napadl Ivana zrovna když byl ve službě. Ke všemu tak vehementně, že s ním roztřískal skleněnou vitrínu a nástěnku, dal mu několik ran pěstí, až mu tekla krev, vyrazil mu zub, natrhl uniformu včetně dozorčích šňůrek – symbol, že je chráněná osoba ve službě.

Nemíchal jsem se do toho, bo Peter byl jak rozjetá funící lokomotiva. Kdo někdy viděl opitého rozzuřeného Východniara s lopatami místo ruk, tak mi dá za pravdu, že je lépe stát stranou. Jen jsem se snažil slovně ho zklidnit, což se samozřejmě minulo účinkem. Když se ale sápal Ivanovi po dýce, dalším symbolu strážní služby, tak jsem věděl, že je zle. „Peter, Peter! Neblázni. To už stačilo, už má dost. Dal jsi mu nakládačku, tak ho nech být,“ snažil jsem se chytit mu ruce. V duchu jsem se také viděl v krvi s vymlácenými zuby. Jestli přestane rozlišovat Ivana a mě, tak mi také několik ubalí, to je jisté. „Zabijem! Já ho zabijem, zmrda jednoho, zobáka zajebaného! Keby tu němal tých kokotou strýkou, tak šel tiež do basy ako ja. Prečo si jim něpovedal, že sme to spolu zrobili, čo? Prečo ma chcú dať do Sabinova a těba ně, čo? Prečo aj mě něpomohli?“ Ještě několikrát vrazil Ivanovi facku, ale dýku už nechal na pokoji.

Poplácával jsem Petera po zádech, konejšivě jsem se mu snažil rozmluvit další útoky, čehož Ivan hned využil a utekl. „Čo? Ty mu pomahaš proti mně? Ty zasraný Švéd!“ No fajn, teď obrátí svoji zlobu na mě. Jak se to říká?

Za dobrotu, na žebrotu. V mém případě spíš za dobrotu, do špitálu. „Boha jeho, kolikrát ti mám říkat, že nejsem Čecháček, nebo jak vy říkáte Švéd. Jsem Moravák a Čecháčky také nemusím,“ neviděl jsem jinou možnost, než mu trochu pochlebovat. Za dva roky na vojně jsem už věděl, co na některé chalany platí. Sorry, chlapi, zbaběle jsem lhal, abych si zachránil kůži a také aby se Peter sklidnil.

Ten se po chvíli odebral na čerstvý vzduch. Začal jsem uklízet spoušť, co po něm zbyla, ale moc jsem toho nestihl, bo se ve dveřích objevil zmlácený Ivan i s devěťákem. S jedním z nejhorších gumáků, který tady sloužil. Toho rohlíkem neopiju.

Ivan mu vše barvitě a s patřičným přeháněním vylíčil. Poukázal na krev rozstříkanou kolem dokola, roztrhaný stejnokroj, domlácený ksicht, zuby, které vypadaly jak noty na buben, ukázal na střepy kolem dokola a ostatní rozbité věci.

Devěťák zavětřil povýšení, tak se činil. Ihned jsme sepsali protokol, do kterého jsem musel popsat, co se odehrálo, a podepsat se pod to. Nedalo se z toho vykroutit. Celou situaci jsem se snažil zlehčit a bagatelizovat, ale nepomohlo to. Ivanovo roztrhlé obočí, napuchlé rty a modřiny pod očima se nedaly svést na uklouznutí. Říct, že jsem nic neviděl anebo že jsem tu dokonce nebyl, když jsem tady podle předpisů být musel, nešlo. Převrácená nástěnka a těžký stůl dozorčího – že by vítr? Nenene, tentokrát se z toho sranda udělat nedala.

A pak přišla nejhorší chvíle za celé dva roky. Vrátil jsem se ze štábu na letku. Tam už na mě čekali Petrovi kamarádi z východu Slovenska, kteří už samozřejmě o tomto incidentu věděli. Začali mi nadávat do bonzáků, že díky mě teď půjde Peter do Sabinova, že jsem neměl nic podepisovat ani hlásit do protokolu, vše jsem měl zapřít. Za to dostanu nakládačku. Někteří si to dali vysvětlit, jiní si mleli pořád svou. Zejména jeden pacholek, na kterého když se nějaký gumák jenom zamračil, tak byl schopný udat i vlastní matku, měl nejsilnější a nejvýbojnější řeči.

V noci jsem toho moc nenaspal. Žádná pomsta se ale nekonala. Ráno už jejich hlavy byly naštěstí chladné. Čekala mě však další nepříjemná věc: setkání s Petrem. Seděl na chodbě na lávce jak okroupek. Určitě měl kocovinu a hlavně si uvědomoval svoji nezáviděníhodnou situaci. Všiml si mě, tak mi zdálky pokynul malým zvednutím hlavy. Přisedl jsem si k němu. „Jak je?“ začal jsem neutrálně. „Čo myslíš?“ usmál se. „Asi nic moc, co?“ „To veru hej. Ty, Stano, počúvaj, čo som včera robil? Veď ja si takmer nič něpamatujem, boha jeho. Bol