TEXT AL BURIAN (CHALLENGER, EX-MILEMARKER) PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR
Moje druhá návštěva u zubaře nebyla tak úspěšná jako ta první. Zatímco mě minule bolest zubů doháněla k šílenství, tentokrát jsem byl ve víceméně normálním rozpoložení, takže mi neunikly některé detaily kanceláře zubařky Violy F. Ty, které jsem napoprvé úspěšně vyfiltroval. Například její fotky, zdánlivě šťastné, na svatební cestě s manželem. Ty malé děti pravděpodobně taky nebyly vypůjčené rekvizity. Nová informace znehodnotila mojí fi nanční strategii, kterou jsem posledně narychlo vyfabuloval, potáceje se v agónii k její ordinaci. Plán byl jasný jak facka. Zaplatit jí za práci, ano, nabídkou sňatku! Zdálo se to neprůstřelné. Za úkony by zaplatila její zdravotní pojišťovna a co se manželství týče, to bychom vzali pěkně zvolna a nechali tomu volný průběh. Pro mě by to bylo OK, kdybychom se k sobě hned nestěhovali. Ale teď, když rozbřesk příčetnosti osvítil můj mozek, jsem si uvědomil, že některé detaily jsem úplně nedomyslel. Nepočítal jsem například s možností, že mě s tímhle plánem už někdo předběhl. Ulice Berlína jsou plné Zahnärtztin, zubařek neboli Dentistas, jak je pikantně nazývají Španělé. Vypadá to, jakoby na každém bloku byl tak tucet ordinací, každá ozdobená oficiální plaketou, ze které přímo prýští osamělost. Spočítal jsem si, že s tímhle množstvím mladých odbornic soupeřících o pozornost a přízeň musí být trh už zcela zahlcen. „Jsem úspěšná, finančně zajištěná ortodontistka,“ tak podle mých výpočtů musela znít ta nejnudnější a nejprovařenější seznamovací fráze, kterou může berlínská scéna nezadaných roku 2010 nabídnout. Já jsem mladý, urostlý švihák, s perfektní znalostí základních prací v domácnosti a spous108
tou volného času. Kolik takových nás může v celém městě být? Tohle prostě muselo klapnout. Jak jsem mohl předvídat, že se jí už přede mnou vetřel do přízně jiný Romeo? Kdo ví, jaké lichotky, fígle a výhrůžky na ni zkoušel, aby jí k tomu přiměl? Opakované vrtání zubních krčků, kompletní sada zubních protéz – jaké dluhy si ten chlápek stihl vyrobit, než se jí přiznal, že jí to může splatit jen skrze sňatek? Během pár okamžiků, než Viola F. vešla do ordinace, jsem si všiml těch fotografií a došly mi souvislosti. Když přišla, sedla si přede mne se založenýma rukama. Zaregistroval jsem snubní prsten na jejím prstě. Při posledním setkání měla latexové rukavice.
Teď jsem to ale byl JÁ, ve své celistvosti, kdo před NÍ seděl. Byli jsme tváří v tvář. Ta její byla bez výrazu. Přiznávám, že jsem se cítil stejně prázdně jako ona. Na jiný výsledek téhle návštěvy než opětování milostného návrhu, jsem nebyl připravený. „Jsem švorc,“ vyhrkl jsem. „Nemám žádné peníze.“ Tohle sice byl jeden z bodů mého pečlivě nacvičeného scénáře, ale neměl jsem v plánu se k němu dostat tak brzo. Violu F. ta informace očividně zklamala, což mě také sklíčilo. Počítal jsem s tím, že to ona by živila rodinu, vzhledem k tomu, že mé umělecké ambice by asi těžko uživily všechny děti, které si již zvládla pořídit i beze mě.
Připadal jsem si jako pitomec. Bylo to jako tenkrát, když jsem měl v letadle návaly úzkosti a letuška mě opila. Celý zbytek letu jsem si na nějakou paniku už ani nevzpomněl. Přesvědčoval jsem sám sebe, že ta extra dávka pozornosti, které se mi dostávalo, má původ v jakémsi hlubokém citovém poutu, které se mezi námi vyvinulo. Koncem transatlantického letu jsem si začal navážno představovat společný život s letuškou a byl pevně odhodlán udělat cokoli, aby náš vztah na dálku fungoval. Potom, co letadlo přistálo, jsem šel za ní. Byl jsem si jistý, že náklonnost je oboustranná, ale nevěděl jsem, co říct. „Uhhh…,“ zamumlal jsem tehdy opile. Pohled, který mi věnovala, spolehlivě vyjasnil veškeré pochybnosti o tom, jaký vztah mezi námi je.
Navrhla, abychom sestavili splátkový kalendář, při kterém by se mi z bankovního účtu každý měsíc strhávala část dluhu. Bankovní účet? Vysvětloval jsem, že žádný nemám. „Bankám se nedá věřit,“ řekl jsem. „Nikdy nevíte, kdy nějaká zkrachuje. Chovám se rozumně a schovávám si všechny peníze pod matraci.“ To jí dočista položilo. Rychle jsem ji začal utěšovat, že mám v Chicagu kamarády, co mi dluží peníze, a že se tam brzo chystám. A až se vrátím, budu v balíku. Budu jí moct zaplatit hotově, žádný problém. Musel jsem se kousnout do jazyka, abych tu nabídku neukončil slovy: „A pak bychom mohli na večeři“. Místo toho jsem se jí podíval zpříma do očí, vykřesal upřímný výraz a řekl: „Slibuji.“ A pak důrazně, už úplně improvizovaně: „Slibuji, že vám ty peníze dám, až příště přijedu.“
Viola F. se teď dívala stejně. Ten pohled se tolik lišil od toho, který jsem viděl před týdnem. Se zubem soucítila, měla o něj starost.
Vybavila se mi jedna vzpomínka. Stál jsem vedle Violy při minulé návštěvě a zkoumal obrovskou zvětšeninu svého zubu. ZeptaFULL MOON 03